Bylo jasné, že Will není normální puberťák. Otázkou však bylo, nakolik to bylo jeho vlastní povahou a nakolik to bylo způsobeno jeho otcem.
Will byl poměrně vysoký, ale byl dost hubený a působil dojmem, že osmdesát procent jeho těla na první pohled tvoří jen ruce a nohy. Pleť měl velice světlou, stejně tak i vlasy. Byl spíše po otci, než po matce. Oči světle modré, lemované hustými řasami. Jeho tváře byli trochu propadlé, ale ústa i nos měl hezky tvarované a kdyby neměl pořád kruhy pod očima a jakýsi neustálý smutek v očích, byl by i celkem pohledný.
Will byl hodně plachý, uzavřený a skoupý na slovo. Nesnášel, když ho třeba učitel vyučující vyvolal, aby odpověděl na nějakou otázku. To se pak zarděl, sklopil hlavu a odpověď tiše zamumlal. Takže ho stejně musel učitel nakonec poprosit, aby odpověď opakoval, protože nebyl slyšet. A zkoušení u tabule bylo peklo, i když látku většinou znal.
Když nastoupil na střední školu, prvního zhruba půl měsíce, se našlo pár spolužáků, kteří Willa oslovili a chtěli se seznámit. Jenže chlapec, ne že by snad nechtěl, on to spíše neuměl. Když se ostatní kolem bavili, jen mlčel, často zíral do země. Když se ho na něco zeptali, zavrtěl třeba jen hlavou, nebo jen něco špitl. A když ho výjimečně pozvali po škole, ať se k nim přidá třeba na zmrzlině, bylo jasné, že nešel. Musel prostě domů.
Po pár týdnech to i ti největší extroverti vzdali. Těm hloupějším spolužákům chlapec připadal nafoukaný, přebrali si to v hlavách, jakože se s nimi nechce zahazovat, protože pro něj nejsou dost dobří. Ti ostatní to prostě vzdali a nechali Willa, aby se, kdyby chtěl, snaží zase teď on. To se ale nikdy nestalo.
Možná to bylo jeho povahou, ale taky to možná bylo tím, že měl chlapec pocit (opravdu nevěděl, jestli je to pravda, ale ten dojem, ta myšlenka byla silnější), že kdyby přece jen nějaké přátele, třeba i jen jednoho, otec by to nedovolil. Jistě by ho donutil, ať už nějakou manipulací, nebo násilím, aby se přestali vídat. A to by pak bylo ještě horší. Mít kamaráda a ztratit ho, nebo ho preventivně nemít vůbec? Jasná volba, alespoň pro chlapce.
Will se vždy cítil osamělý. Ale po matčině smrti už opravdu neměl vůbec, vůbec nikoho.

Párkrát do měsíce se chlapci podařilo našetřit dost drobných na autobus. Otec mu pravidelně, po výplatě dával peníze, ne na jeho potřeby (jít ve škole na oběd mohl jen zřídkakdy, většinou hladověl), ale na nákupy domů. Naučil se ale přemýšlet celkem ekonomicky, hlídal různé slevy, přemýšlel, co vařit, aby to nebylo příliš drahé. Takže, přesto, že mu Craig dával opravdu jen malý obnos, vždycky se našlo pár drobných, které si potají schovával.
A pokaždé, když zjistil, že má dost, aby dojel na hřbitov a z něj pak domů, jel se hned po škole, podívat za matkou. Když měl štěstí, podařilo se mu koupit alespoň malou svíčku, nebo utrhl pár lučních květin, které pak dal na její hrob. Stále na ní vzpomínal, stále ji miloval a pořád se mu stýskalo. I když to byly už dva roky, co zemřela a největší smutek už překonal, pořád se mu svíralo srdce, když se díval na skromný náhrobní kámen s jejím jménem.
Will však nikdy nemluvil. Nebylo to jako ve filmu, když se blízcí postaví před hrob a vyprávějí jaký měli den, svěřují se, nebo pláčou. Mladík se vždy jen na okamžik díval a pak zase odešel. Nikdy nezůstal dlouho, už jen kvůli strachu, aby nepřišel domů příliš pozdě. Když se zdržel jen pár okamžiků, mohl se, v případě potřeby vymluvit – autobus měl zpoždění, v obchodě byla hrozná fronta, vypomáhal ve škole…Tyhle věci otec někdy přešel mlčky, jindy nevrle zavrčel, ale nebylo to takové zpoždění, které by mělo za následek bití.
Které však, jak Will dospíval a byl starší, bylo na programu stále častěji. Jestli to bylo tím, že čas od matčiny smrti utíkal jako voda, nebo tím, že se Craig bál, že čím je chlapec vyspělejší, tím by mohl být vzpurnější (i když nikdy nebyl), to nevěděl nad ani Craig sám. Možná prostě zjišťoval, že se mu to líbí čím dál tím víc a to bylo asi nejpravděpodobnější.
Jednou Will přišel domů, včas, s nákupem. Vše bylo tak jak mělo být, jeho otec neměl žádný důvod k nespokojenosti. Přesto, jen co chlapec uklidil nákup, převlékl se a vešel do obýváku, Craig k němu přistoupil, hrubě jej uchopil za vlasy a beze slova jím mrštil o zem. Will trochu vykřikl a schytal pár kopanců do břicha. Pak zůstal chvilku ležet. Craig měl zřejmě špatný den v práci.
Druhý den se Will podíval do zrcadla, na levé straně pasu a levém boku měl dvě monstrózní fialové podlitiny. S povzdechem shrnul tričko zase dolů.
A takto se to střídalo, dva dny klid, pak výprask, pak den nic, a poté zase bití. Nebyla v tom žádná pravidelnost a nebyla ani šance tomu uniknout. Ať se Will snažil sebevíc, ať byly jeho povinnosti splněny na jedničku nebo ne, bylo to jedno. Když měl otec chuť ho bít, tak ho prostě bil. Nedbaje občasných proseb nebo nářků, které ze sebe chlapec občas vysoukal.
Will pak často sedával u sebe v pokoji na posteli. Ze začátku, prvních pár měsíců plakal. Teď už ne. Teď už jen seděl, díval se na matčinu fotografii, kterou jako jednu jedinou se mu podařilo ukořistit, než je Craig všechny vyhodil, nebo zničil. Tuhle si pečlivě schovával zasunutou za nočním stolkem. Sahal po ní čím dál častěji.

Přišli Willovi šestnácté narozeniny. Ale v podstatě to nic neznamenalo.
Když ještě Emily žila, dalo by se říct, že jeho narozeniny slavili jen oni dva. I když to vlastně nikdy ani oslava nebyla. Willova maminka se vždycky snažila udělat ten den alespoň trochu jiný, ozvláštnit ho alespoň nějakou drobností. Vždycky počkala, až otec nebude doma, nevěděla jistě, jestli by měl něco proti, ale riskovat nechtěla, protože ta pravděpodobnost byla vysoká.
Pak vstoupila k synovi do pokoje, v rukou kousek koláče nebo dortu, který ukořistila v práci. Zapíchla do něj vždy jednu malou dortovou svíčku, aby si měl Will alespoň co sfouknout a políbila ho na tvář. Nikdy nezpívala Hodně štěstí, ani netleskala, když syn plamínek fouknutím uhasil. Jen ho objala, silně, a řekla, jak moc ho má ráda a usmála se.
Když nad tím teď Will přemýšlel, uvědomil si, že přesto, že se usmívala, v očích měla smutek. Jako kdyby jí mrzelo že nemá pořádnou oslavu a zároveň se tím pohledem omlouvala. Nikdy mu to ale nedělalo starosti, byl zvyklý a byl rád, když to spolu prožili alespoň takhle. Nikdy jí nic nevyčítal.
Obvykle pak dostával jeden dárek. Knihu. Emily ji vždy nejspíš zakoupila v Levných knihách, ale to chlapci nevadilo. Vetšinou se jí i podařilo, trefit se do jeho vkusu, ale i kdyby ne, Will měl vždy radost, poděkoval a maminku znovu objal. Těchto knih si vždy vážil nejvíc a tyto knihy také nejčastěji matce předčítal, když onemocněla.
Chlapec pak vždy rozdělil moučník na dva díly. I když Emily vrtěla hlavou a říkala mu, že je celý jeho, trval na tom, že kdyby se s ní nerozdělil, nebylo by to tak dobré, což tak skutečně cítil.

Willovi otec k narozeninám nepřál nikdy. A nebyl důvod, ani šance, že by se to teď změnilo. Přesto, v den jeho šestnáctých narozenin mu otec poprvé něco věnoval. Něco, co nikdy nechtěl. Možná to plánoval právě v tento den, ale pravděpodobnější a děsivější bylo spíš to, že to byla odporná náhoda.
Ten den Will považoval za poměrně ucházející. Otec se ho ani nedotkl a navečer dokonce odešel do hospody za svými přáteli. Will pak udělal zbytek zadané i obvyklé práce, osprchoval se a šel si lehnout. Pustit si třeba televizi rozhodně nepřicházelo v úvahu. Sám nesměl a potají si netroufl, protože i když Craig teď chodil na pár piv častěji, nikdy nezůstal moc dlouho. Jak už bylo řečeno, nebyl to alkoholik.
Zalehl do postele, a na chvilku si otevřel rozečtenou knihu. Přečetl několik stránek, pak už se ale jeho oči unavily a začal klimbat. Odložil román na stolek, zhasnul lampičku a za několik minut usnul.
Mohlo být asi kolem půlnoci, když v zámku zarachotily klíče. Craig byl sice v náladě, ale rozhodně nebyl zpitý pod obraz, takže otevírání dveří, zouvání a svlékání mu nedělalo problém. Aniž by se snažil být nějak potichu, došel do kuchyně, otevřel lednici a vzal si ještě plechovku piva. Willovi hluk nevadil, spal hodně tvrdě. Jako vždy. Jeho otec si sedl k televizi, ještě se mu nechtělo jít spát. Ani nemusel, byl pátek, takže měl mít další den volno a nemusel vstávat tak brzy. Tupě hleděl na noční televizní programy (téměř na všech kanálech nedávali nic pořádného, a to si z vlastní zhýčkanosti platil kabelovku). Po chvilce ho přepínání přestalo bavit. Měl divnou náladu. Dnes měl v sobě takový podivný vztek, víc než jindy, měl nutkání ubližovat, víc něž jindy. A taky podivnou energii, která ho nakonec donutila televizi vypnout a vstát. Plechovku položil na konferenční stolek. Pak pomalu přišel k Willově pokoji a potichu otevřel dveře. Stál a díval se na mladíka v posteli, který tvrdě spal. Ležel na boku a pravidelně oddechoval. Podle Craigova názoru vypadal až příliš spokojený, to bylo to, co ho napadlo, když na něj tiše hleděl.
Pomalu sjel rukou mezi nohy. Zírajíc na syna si začal, přes bleděmodré trenky, třít mužství, nejprve lehce, jen tak letmo. Za pár okamžiků už výrazněji a silněji. Vzrušil se.
Ani na moment ho nenapadlo, jestli je to normální, jestli to není špatné. Teď už věděl, že otázkou není, zda to udělá, ale kdy. Zajel dlaní do spodního prádla a pevně se uchopil. Druhou rukou se opřel o futra a začal intenzivně onanovat. Ale jen okamžik.
Najednou se rozešel, přistoupil k chlapcově posteli a odkryl peřinu. Stále spal. Bez zaváhání jej převalil na břicho, zalehl ho a aniž by počkal, jestli se probere nebo ne, jednou rukou sevřel jeho útlá zápěstí a druhou stahoval kalhoty od pyžama. Will zmateně otevřel oči a ve vteřině, aniž by mu vůbec ještě došel záměr mužova jednání, začal sebou zmítat. Pak si uvědomil, že má dole kalhoty a ruce mu drží jeho veliká, silná dlaň. Vykřikl.
Craig si toho nevšímal, vědomí mu zahltila pouze jedna věc, všechno ostatní bylo ve tmě. Will se snažil bránit, osvobodit se. Zuřivě sebou trhal, napínal svaly, zrychleně dýchal.
„Ne...Ne….NE-E!!!“ Vzdychal mezi nádechy.
Jeho otec měl snad o padesát kilo větší výhodu, ležel na něm a on byl pod tím tělem doslova uvězněný. Sotva se mohl chlapec nadechnout, přesto se pořád snažil nějak ho odstrčit. Podařilo se mu uvolnit pravou ruku. Zvedl jí a ostrým, hubeným loktem udeřil muže do žeber. Ten zahekal bolestí ale nepohnul se ani o centimetr. Místo toho nátahl paži k nočnímu stolku a popadl první, co mu přišlo pod ruku. Malou stolní lampičku, klasickou, s textilním stínítkem. V desetině sekundy se Craig zvedl, obkročmo si na Willovi klekl a udeřil jej svítidlem zezadu do hlavy. Z pod látky se vysypali střepy z žárovky a chlapci se na okamžik zatmělo před očima.
Toho Craig hned využil. Rychle plivl do dlaně, navlhčil svůj penis a pak jej nemilosrdně, bez varování a na jeden zátah vsunul dovnitř. Will chtěl vykřiknout, ale z krku se mu vydral jen jakýsi chrapot. Ta bolest byla neuvěřitelná. Naprosto jej ochromila, měl pocit, že nemůže pohnout ani prstem. Projela jím jako elektrický proud. Pak se Craig začal pohybovat a on cítil jak mu tupá bolest okupuje oblast konečníku a vystřeluje až hluboko do podbřišku a přes stehna skoro až ke kolenům. Z očí mu vyhrkly slzy a začal bolestivě sténat. Už se nebránil, nebyl schopen. Ruce měl natažené před sebou, jen pevně svíral prostěradlo, bolestí a bezmocí sténal.
Ze strany se vynořila Craigova ruka, zaklonila mu hlavu a přikryla mu ústa, zatímco přirážel stále rychleji a tvrději.
„Umh...Uhm…Uhmm…“ Vydával Will přes zacpaná ústa pravidelně, v rytmu Craigových přírazů. Bylo to teď jediné, co se v pokoji, krom šustění lůžkovin, ozývalo. Chlapec zavřel oči a slzy mu stekly po tvářích. Zastavily se u otcovi dlaně a utvořily miniaturní jezírko mezi tváří a prsty.
Od vniknutí to celé trvalo asi jen čtyři minuty. Pak se Craig udělal. Ale pro Willa byla každá minuta hodinou, připadalo mu to nekonečné, myslel, že to snad nikdy neskončí. Ale přece jen se nad ním nakonec ozvalo nechutné slastné heknutí. Pak otcův, teď už poněkud povadlý, penis opustil jeho útroby. Craig si odkašlal, natáhl si zpátky trenky, opustil Willovu postel a pak beze slova i jeho pokoj.
Chlapec zůstal ležet tak, jak byl. Neměl teď sílu se ani pohnout. Ležel mezi střepy z žárovky a jeden se mu bolestivě zarýval do ramene, ale nevnímal to. Hořce se rozplakal. Cítil se tak poníženě, trapně, rozervaně a to všechno dohromady, až ho z toho pálilo na hrudi. Nakonec se přeci jen z posledních sil vzepřel a pomalu se posadil. Až teď si všiml toho střepu a opatrně jej vytáhl. Pár minut jen uplakaně seděl, pak se zvedl. Vzal lůžkoviny a snažil se vyklepat zbytek střepů, které pak smetl a vyhodil do koše. Poté znovu zalezl do postele. Bylo jasné, že dnes v noci už neusne.
Plakal až do rána.