„Ty ho znáš?“ Optala se Carol a podívala se na syna, který přikývl. Přistoupil k Willovi a opatrně, jako kdyby se bál, že ho vyplaší, mu sundal promáčenou kapuci. Jestli byl předtím chlapec bledý, nebylo to nic, proti tomu, jak vypadal teď. Byl úplně bílý, dokonce i z jeho rtů se barva vytratila a krev z rány na čele, která mu stékala po obličeji, s barvou jeho pleti výrazně kontrastovala.
„Bože můj,“ zašeptal Michael spíš pro sebe. „Co se stalo?“
Will zavrtěl hlavou, aniž by promluvil. V tu ránu ho přepadla silná závrať a zavrávoral. Michael jej automaticky zachytil.
„Vezmeme ho dovnitř, podívám se na něj,“ rozhodla Carol a podepřela mladíka z druhé strany. Její halenka zvlhla od jeho promočeného oblečení. Pomalu s ním vešli do domu. „Do obýváku,“ hlesla Michaelova matka a opatrně vešli dál. V obývacím pokoji, poměrně luxusně zařízeném, ho posadili na pohovku. Will se do ní unaveně téměř zabořil a zavřel víčka. Bylo tu hodně světla a jeho z toho rozbolely oči. Pořád se třásl zimou, i když uvnitř bylo příjemné teplo. Carol si před něj dřepla a zadívala se mu do tváře. Michael zůstal stát, s obavami sledoval mladíka, který nevypadal vůbec dobře. Michaelova maminka pak důkladně pohlédla na chlapcovo zranění.
„Tohle se musí zašít, je to docela hluboké,“ konstatovala. Will, který doteď mlčel se potichu ozval.
„Omlouvám se,“ Vydral ze sebe. Michael se k němu sklonil.
„Nebuď blázen, nemusíš se omlouvat,“ řekl konejšivě a Carol přikývla. „Je moc dobře, že jsi přišel.“
„Bolí vás hlava? Necítíte únavu?“ Zeptala se lékařka a Will pomalu přikývl. Pak se Carol postavila a založila ruce v bok. „Je to stoprocentně otřes mozku. Nejspíš i silnější, ale to nevím jistě. Odvezeme ho na pohotovost, to bude nejlepší.“
Jak to Will zaslechl, otevřel oči a prudce se narovnal. Hned na to ho přemohla silná bolest hlavy, svět se trochu zatočil a on klesl zpátky na opěradlo pohovky. „Ne, do nemocnice ne! Prosím!“ Vyhrkl ze sebe zoufale. Carol se na něj překvapeně zadívala a pak se otočila k Michaelovi. Ten překvapený ani moc nebyl. Postupně si dával dvě a dvě dohromady. Vzal matku jemně za ruku a odvedl ji kousek stranou. Will mezitím znovu zavřel oči, začínala ho přemáhat únava. Michael se na Carol podíval s obavami v očích.
„Je to opravdu nutné?“ Zeptal se věcně. Jeho matka se překvapeně zakabonila.
„Jak to myslíš?“
„Uvažuj. Kdyby chtěl do nemocnice, už by tam šel nejspíš sám. Nechce, aby to někdo věděl, nechce vysvětlovat, jak se mu to stalo. Proto přišel sem. A taky myslím, že i k tomu se dost přemlouval.“ Zašeptal, aby Will neslyšel jejich rozhovor. Carol se zamračila ještě víc.
„To mi došlo,“ zašeptala taky, „ale tohle není legrace Michaele. Ta rána potřebuje zašít. A taky si myslím, že by měl jít na rentgen, aby se vyloučilo něco vážnějšího.“
„Zašít mu to můžeš i tady. Máš lékárničku vybavenou i tímhle, to víš sama. A vyšetřit ho můžeš i jinak, nebo ne?“
„Představuješ si to velice zjednodušeně,“ odsekla mu Carol. „Zašít mu to tady můžu, jasně. Ale co kdyby měl třeba krvácení do mozku? To nemám, jak jinak vyšetřit. Nechci si vzít na triko, že nic neudělám a skončí to špatně!“ Stála si pořád za svým. „A vůbec, proč tam nechce? Je snad nějaký zločinec na útěku?“
Michael přešel její sarkasmus a zavrtěl hlavou. Podíval se starostlivě na chlapce a pak na matku promluvil ještě tišeji: „Myslím, že jde o domácí násilí. Nemám to podložené, ale jsem si celkem jistý.“ Carol vyvalila oči a pak také, lítostivě pohlédla na Willa. Michael ji vzal za ruku a podíval se jí do očí.
„Mami, on do té nemocnice nepůjde. A jestli ho tam odvezeme proti jeho vůli, hrozí, že se prostě vypaří a už mu vůbec nebudeme moci pomoct. Navíc, myslím, že mi celkem věří, kdybych ho podrazil, další šance už nebude.“
Teď už Carol vypadala, že je na vážkách. Chvilku přemýšlela o synových slovech, ale stále váhala.
„Prosím. Pomozme mu, dokud to jde,“ zaťal Michael ještě jeden klín a Carol si pomyslela, že její syn snad nikdy nebyl takhle přesvědčivý a vážný. Muselo mu na tom chlapci záležet, víc než si původně myslela. Pochopila, že se mu asi líbí. Nakonec, ač velice nerada přikývla a vrátili se k Willovi. Ten během jejich krátkého rozhovoru začal opravdu usínat. To nebylo příliš dobré, pomyslela si. Znovu k němu přidřepla a promluvila.
„Wille. Wille, neusínej,“ zatřásla mu rukou a chlapec otevřel oči. „Jestli si to opravdu přeješ, do nemocnice nepojedeme, ale musíš vědět, že jsem lékařka a nesouhlasím s tím, rozumíš mi?“ Mluvila potichu a konejšivě. Chlapec přikývl a sledoval jí unavenýma očima.
„Tu ránu ti zašiju tady. Jak se teď cítíš?“
„Jsem unavený...a je mi zima…“ řekl polohlasem. Carol přikývla a vstala. Poručila Michaelovi, aby na něj dohlédl a odešla z obývacího pokoje pro věci na šití. Michael se k němu posadil a bedlivě ho sledoval, když po schodech sešla Christina, v županu a se zíváním si třela oči. Bylo už hodně pozdě, spala a probudili jí zvuky ze zdola. Rozespale vešla do místnosti.
„Co to tady vyvádíte?“ Ospale se zeptala a pak konečně pořádně zaostřila na bratra a mladíka co seděl vedle. Když ho spatřila, dokonale se probudila.
„Kdo je to? Co se stalo?“ Vyhrkla otázky.
Michael, aniž by spustil oči z Willa, odpověděl: „Je to můj přítel. Potřebuje pomoc.“
Než se stačila znovu ozvat, vrátila se Carol s malou taštičkou, kde bylo vše potřebné. Najednou se Will znovu narovnal. „A-asi budu...zvracet,“ vysoukal ze sebe a přikryl si dlaní ústa. Christina se okamžitě zapojila. Odběhla do koupelny a donesla kýbl, který pak téměř vrazila Willovi mezi nohy, pod obličej. Jen to udělala, mladík se začal dávit. Nejedl celý den, takže z něj vycházeli jen žaludeční šťávy. Uvědomil si, jak teď asi vypadá a cítil se strašně trapně. Cítil se strašně, že vůbec někoho otravoval, natož aby ho sledovali, jak zvrací. Pak mu ale Michael položil ruku na záda, gesto, kterým říkal, že je to v pořádku. Asi za dvě minuty se jeho žaludek trochu srovnal a on se vyčerpaně opřel.
„Promiňte. Moc se omlouvám,“ řekl tiše. Michael zavrtěl hlavou. „Nic se neděje, to je v pořádku.“ Stále měl ruku, konejšivě položenou na mladíkových zádech. Will se teď cítil tak mizerně, že se málem rozplakal, kdyby ho znovu nepřemohla závrať a po ní úděsná únava. Chtěl teď už jen spát.
Carol řekla Christině ať dojde pro sklenici vody. Když tak udělala, vytáhla lékařka z brašny blistr s pilulkami, jednu vyloupla a podala ji Willovi, aby ji polkl. Zapil jí vodou, která mu alespoň zlepšila chuť v puse. Pak se měl položit na záda na pohovce. Jak to udělal, i když pomalu, svět kolem něj se začal točit, jako by byl opilý. Vydržel ale a Carol mu odhrnula z čela tenké, promáčené pramínky vlasů. Potřela okolí rány nějakým roztokem.
„Chvilku počkáme. Tohle by ti mělo trochu znecitlivět okolí rány, abych ji mohla vyčistit a zašít.“
Tak čekali. Mohlo to být jen kolem tří minut. Jenže Will se cítil tak unavený, vyčerpaný, že když ležel na pohovce a sledoval bílý strop, osvětlený žlutou září žárovek, víčka mu začala stále více těžknout, propadal se stále níž a níž někam do prázdna, až nakonec usnul.
Propadl se do spánku tak hlubokého, že ani necítil, když mu Carol nad obočím vázala tři stehy, neslyšel jejich rozhovory, když Michael vysvětloval Christině co se stalo. Když byla Michaelova matka hotova, přelepila ránu obdélníkovou náplastí a vstala. Podívala se na syna.
„Hotovo. Ale tady zůstat nemůže, musí se pořádně vyspat, hodně odpočívat.“
„Ty jsi mu něco dala?“
„Jen lék proti bolesti, s utěšujícím účinkem,“ odpověděla a podívala se na chlapce. „A taky ho musíme svléknout z toho mokrého oblečení.“
Michael přikývl. „Vezmeme ho ke mně do pokoje.“
„To asi nebude problém. Podle toho jak vypadá, neváží o nic víc než Madeline.“ Ozvala se Christina rýpavě, ačkoliv vůbec nechtěla, aby to tak vyznělo. Michael na ni vrhl ostrý pohled, ale musel uznat, že to bylo celkem trefné. Přistoupil k pohovce a zvedl Willa do náručí. Opravdu nebyl těžký, rozhodně ne, jako dospělý muž. Neměl problémy se s ním vydat po schodech do patra. Cestou ho matka nabádala, aby byl opatrný, což ani nepotřeboval slyšet. Dával si pozor i tak. Christina se cestou po chodbě odpojila a šla znovu spát, Carol doprovázela syna do jeho pokoje a otevírala mu dveře. Michaelův otec byl teď už několik dní na služebních cestách, ale muž si pomyslel, že by se určitě snažil být stejně nápomocný, jako jeho matka.
Vešli do místnosti a Michael opatrně položil chlapce na svou postel. Bylo to klasické letiště, Michael nepoužíval název “manželská“, vždycky mu to, vzhledem k jeho orientaci, přišlo vtipné. Nicméně, Will teď ležel na jeho posteli a oni ho museli svléknout, aby nebyl v mokrém.
„Ty mu sundej kalhoty, já vršek,“ prohlásila jeho matka s úsměvem a mladík se ušklíbl. Carol opatrně sundala jeho mikinu, Michael rozepnul poklopec a stáhnul pomalu rifle. Byl zrovna u kotníků, když se jeho matka ozvala.
„Proboha,“ zašeptala nevěřícně a muž zvedl hlavu. Stála nad Willem, v ruce držela jeho promočené tričko a zírala na něj. Michael se postavil vedle ní a když spatřil to samé co ona, zaklel a bezradně zavřel oči.
Willův trup byl posázený jizvami, různých tvarů a velikostí. Na vystouplých žebrech, propadlém břichu i bocích svítili podlitiny tak veliké, že si ani Carol nevybavovala, že by někdy něco podobného viděla. Když se lékařka předklonila a opatrně jej otočila na bok, viděli, že záda na tom nejsou o nic líp. Pak se Michael trochu probral z šoku, poodešel a trochu roztáhl chlapci nohy. Na vnitřních stranách stehen se rýsovaly modřiny a když poodhrnul jeho trenýrky, které nesundaly, vykoukly na něj bolestivě vyhlížející podlitiny. Carol se podívala také a sykla.
„Mami...nemyslíš, že je to od-“
„Znásilnění.“ Zašeptala, aniž by nechala syna dokončit větu. Na tváři měla lítostivý pohled a nevěřícně kroutila hlavou.
„Ten chlapec si musel prožít peklo,“ odvrátila se nakonec a zhluboka se nadechla, jako kdyby sbírala odvahu dívat se dál. „Nemůžu tomu uvěřit. Je mi z toho zle…“
„Nemyslím, že se to stalo jen teď. Myslím, že to trvá delší dobu,“ řekl popravdě Michael. Carol na něj vykulila oči a pak se zase odvrátila. Dlaní si překryla oči, jako kdyby jí právě teď strašně rozbolela hlava. Možná to tak i bylo. Nakonec rezignovaně prohlásila: „Tohle musíme ohlásit. Musíme to sdělit policii, nemůžeme to nechat jen tak.“
Michael se narovnal, chytil matku za ramena a otočil jí k sobě. Podíval se jí do očí. „Tak přesně tohle udělat nemůžeme!“ Oznámil jí rozhodně a ona se překvapeně zamračila. „Když to uděláme a oni se ho začnou vyptávat, všechno to popře, nebo si začne vymýšlet výmluvy, copak to není jasné?“ Odmlčel se a sklopil hlavu, stále ale matku držel. Když se na ní znovu podíval, vypadal zoufale. „Musel by to ohlásit sám, nebo sám podat trestní oznámení. A to on neudělá. Nevím, kdo mu to provádí, ale jsem si stoprocentně jistý, že je to někdo, s kým žije. Není možné, aby zničeho nic takhle otočil a začal to řešit, myslím, že to trvá už moc dlouho.
A proto mu nejdříve musíme pomoci my. Musím mu pomoct, nabídnout mu něco, aby si to sám uvědomil, podal mu pomocnou ruku, aby věděl, že v tom není sám.“
Aniž by si to Michael uvědomoval, začal být horlivější a hlasitější. Carol na něj hleděla a pak se usmála.
„Tobě se líbí, viď?“ Řekla vědoucím tónem, který snad umějí jen matky. Michael se narovnal, svěsil ruce kolem těla a sklopil hlavu. Přemýšlel, jestli má cenu to rozvracet, ale nakonec jen přikývl. Matka ho objala.
„Uděláme co budeme moct. Ale promluvíme si o tom zítra. Tvůj úkol teď je, dávat na něj pozor. Přes noc ho musíš hlídat a kdyby se něco dělo, cokoliv, co by vypadalo neobvykle, hned pro mě dojdi. Já si jdu lehnout, nějak mě to celé unavilo.“
Popřála synovi dobrou noc, láskyplně jej políbila na tvář a vydala se z pokoje. Než zavřela dveře, ještě se otočila. „Michaele?“ Oslovila ho jemně a on k ní vzhlédl. „Jsem na tebe pyšná. Jsi dobrý člověk,“ usmála se znovu a zavřela potichu dveře. Její syn se nad těmi slovy pousmál a pocítil k matce veliký vděk. Pak pohlédl zase na Willa.
Ležel na posteli a pravidelně oddechoval. Teď, když spal, vypadal tak uvolněně, bezstarostně a Michaela napadlo, že takový je jen když spí.
Otevřel svou skříň, zalovil a vytáhl jednoduché tričko. Opatrně ho chlapci oblékl, vzal přikrývku a chlapce přikryl. Ten se ze spánku otočil na bok a přitáhl peřinu až k bradě, celý se zachumlal.
Michael se pak potichu posadil na křeslo naproti a sledoval ho. Přemýšlel. O tom, jak ho matka prokoukla, ještě dřív, než si to doopravdy uvědomil on sám. A zase měla pravdu, jak už to mámy dělávají.
Bylo už kolem půlnoci, ale Michael nebyl unavený. Chtěl dohlížet na Willa celou noc. Rozsvítil lampičku u stolu, věděl, že to nebude vadit, mladík spal jako zabitý, sedl si zpátky do křesla a otevřel svoji knihu. Četl poměrně dlouho a když ho román přestal bavit, vzal telefon a projížděl sociální sítě. Čas mu ubíhal celkem rychle, sem tam se zvedl a zkontroloval Willa. Tvrdě spal, dýchal pravidelně, vypadal v pořádku. Tak se zase posadil a snažil se nějak potichu zabavit. Jenže kolem páté hodiny ho začínala přemáhat dřímota. Snažil se s ní bojovat, ale snad i kvůli večerní události, byl unavený a oči se mu zavíraly proti jeho vůli. Odmítal spánek co to šlo, ale stejně nakonec usnul, zkroucený v křesle.
Asi za dvě hodiny se dveře od jeho pokoje otevřely a Carol potichu vešla dovnitř. Uviděla syna, jak spí v polosedě. Pak přišla k posteli a zkontrolovala chlapce. I jí se zdál v pořádku, modlila se aby byl, aby se něco nezanedbalo. Pak se otočila na Michaela a jemně s ním zatřásla. Otevřel oči a vyděšeně se posadil.
„C-co je? Je v pořádku?“ Zeptal se matky s očima dokořán. Usmála se a přikývla. „Bože, já fakt usnul. To jsem neměl v plánu,“ protřel si dlaněmi obličej.
„To nic, myslím, že už teď bude v pohodě, v rámci možností. Běž se dospat ke mně, já už ho ohlídám.“
Michael nejdříve zavrtěl hlavou a odmítal s tím, že nepotřebuje, ale Carol nedovolila, aby se z její nabídky stala diskuze. Vstal tedy, ještě jednou kouknul na Willa a odešel se aspoň trochu natáhnout. Usnul skoro hned, jak se uložil.
Carol pak nechala Willa dál spát, sešla dolů a než se jí uvařila voda na kávu, hodila mladíkovo oblečení do pračky. Spustila rychlý program a už během toho přemýšlela, co bude s chlapcem dál. Už teď věděla, že Michael nedovolí, aby to pokračovalo. Když se její syn na něco upnul, dotáhl to vždy až do konce. A ani ona neměla v plánu předstírat, že se nic neděje. Už jen proto, že ten kluk je pro jejího syna důležitý. Když se vrátila a uvařila si kafe, rozhodla se, co udělá jako první. Vzala do ruky mobil a vytočila číslo.

***

Will se na posteli převalil a pomalu otevřel oči. Spatřil strop, stejně bílý a přesto jiný, než je doma v jeho pokoji. Zamrkal a rozhlédl se. Pak se rozpomenul na večer a dokonale se probudil. Prudce se posadil a vzápětí toho litoval, protože hlavou mu projela ostrá bolest. Přivřel oči v tom nečekaném návalu, ale po pár vteřinách se bodání začalo vytrácet a on úlevně vydechnul.
Teď byl čas se trochu zorientovat. Rozhlédl se po pokoji a došlo mu, že je stále u Michaela v domě a ne v nemocnici. To byl dobrý začátek. Pak se podíval na noční stolek, na kterém byl digitální budík a vyděsil se. Přerušované číslice nemilosrdně ohlašovaly jedenáct čtyřicet dopoledne. Zaklel a vyskočil z postele, když znovu ucítil to bodání. Dobře, žádné prudké pohyby, pomyslel si. Jenže už měl být dávno v práci.
Pak si uvědomil, že má na sobě jen triko a spodní prádlo. A tričko ani nebylo jeho. Takže ho museli svléknout, to je jasné, jeho oblečení bylo nasáklé dešťovou vodou. Ale jestliže ho svlékly tak...Will zasténal, když mu došlo, že určitě viděli jeho jizvy a modřiny. Znovu zaklel.
To se nemělo stát, sakra, neměl jsem to dopustit, říkal si. Určitě už jen čekají až se probere a zahrnou ho otázkami, na které prostě nechtěl odpovídat. Měl to zkrátka vydržet, nechodit sem, poradit si sám. A i kdyby to nedopadlo dobře, nejspíš by někde prostě jen usnul a už se neprobudil. Nad tím stejně už nějakou dobu přemýšlel, ne? Že se zabije. A takhle by to bylo ještě jednodušší…
Tak proč sem přišel? Proč vyhledal pomoc, proč využil Michaelovu nabídku? Možná právě proto...Že to byl Michael. Ten okouzlující muž, který by mohl mít kohokoliv si zamane, muž, který ho viděl, když byl neviditelný. Muž, který mu chtěl opravdu pomoct, protože to Will viděl v jeho očích, když mu vkládal ten papírek do knihy.
Will rezignovaně dosedl zpátky na postel a zabořil hlavu do dlaní. V tom se dveře do pokoje otevřely a dovnitř vstoupil Michael. Když mladíka spatřil, usmál se. Byl rád, že už je v pořádku vzhůru. V rukou držel jeho oblečení, teď čisté a srovnané.
„Ahoj,“ řekl Michael. „Jak se cítíš?“
Will se zamyslel. Náhle si uvědomil, že takhle dobře se nevyspal snad už léta. Hlava se sice mírně ozývala, ale to bylo zanedbatelné.
„Mnohem lépe, díky,“ odpověděl tiše, aniž by se na muže podíval. Cítil se hrozně nesvůj a strašně, opravdu neuvěřitelně se styděl. „Hrozně se omlouvám za problémy, které jsem způsobil. Nechtěl jsem-“
„No tak,“ skočil mu Michael do řeči. Přišel k němu a posadil se vedle něj na postel. „Neomlouvej se. Je moc dobře, že jsi přišel. A já,“ teď se na okamžik odmlčel, pak si nervozně odkašlal a pokračoval, „já...nevím jak to říct. Prostě, nějak jsem nevěřil, že by jsi doopravdy přišel, kdyby se něco stalo, i když jsem si to moc přál. Tedy, ne, že bych si přál, aby se ti něco stalo, to ne!“ Zamával rukama v obranném gestu. Will na něj nejdříve zíral s otevřenou pusou, ale pak se usmál. „Promiň,“ zasmál se i Michael, „Chci říct, že jsem rád, že sis nechal pomoct.“
Na to Will nic neřekl, jen sklopil hlavu a zadíval se do země. Když se po celkem dlouhé době ozval, hlas měl tichý a zastřený.
„Proč?“ Zeptal se. Michael se na něj nechápavě podíval. Will si toho všiml, ale pak znovu uhnul pohledem. „No...prostě, nedokážu pochopit, proč tě tak zajímám? A proč mi pomáháš?“
Michael se zamyslel, ale odpovědět, alespoň hned, nedokázal. Na tuhle otázku, co si kladl od chvíle, kdy chlapce spatřil, nenašel zatím odpověď ani on sám.
A pak ho napadlo, že přece každý ve Willově okolí musel vidět, že něco není v pořádku, že ON, není v pořádku. Říkalo to jeho tělo, jeho pohyby, to jak si v nervozitě drásal záděry (což dělal, pravděpodobně nevědomky, i teď), ale hlavně to bylo v jeho pohledu, v jeho očích. Nešlo to prostě přehlédnout a on byl najednou naštvaný.
„Já spíš nedokážu pochopit, že to dosud nikdo neudělal,“ řekl zachmuřeně a Will se na něj podíval. Muž mu pohled oplatil, díval se mu teď do očí. „Wille,“ oslovil ho s naléhavostí, tónem, který v sobě nesl veškeré obavy a starost. „Kdo to je?“
Mladík na něj zíral. Uvědomil si, že už nemá nejspíš cenu předstírat, že nechápe, o čem je řeč. Vědí toho už moc. Ale bavit se o tom určitě nechtěl, nechtěl, aby se do toho všeho ponořili ještě víc, než je nutné, i když s tím měl počítat.
„Nechci o tom mluvit,“ prohlásil nakonec tiše a znovu věnoval pohled jen podlaze. „Nebudu.“
Michael to čekal, přesto ho to znepokojilo. Možná i trochu naštvalo, ale to nechtěl dát znát. „Řekneš mi alespoň, jak dlouho už to trvá?“ Zkusil to, ale Will opět zavrtěl hlavou a Michael se rozhodl s otázkami přestat. Takhle z něj nic nedostane. Věděl už předem, že to nebude snadné, ale on se nehodlal jen tak vzdát. Musí se jen dostat hlouběji pod kůži, to je ten správný postup a on toho docílí. Will se ozval:
„Promiň. Nechci aby jste si mysleli, že jsem nevděčný, tak to není. Opravdu ti děkuji, že jste mi pomohli. Ale já o tom vážně nechci mluvit.“ Pomalu se zvedl. Michael přikývl a podal mu oblečení. Will je s díky přijal a oblékl se. „Musím jít, už jsem měl být dávno v práci. Budu mít problémy,“ řekl tiše.
„Máš volno na čtrnáct dní,“ oznámil mu Michael. Will se překvapeně otočil.
„Jak to?“
„Mamka volala ráno do nemocnice, že jsi nemocný. Nemusíš se bát, všechno je zařízené,“ usmál se muž a trochu ho překvapila mladíkova reakce.
„Ale to nejde! Ne, to nejde! Já musím do práce!“ Řekl rozhořčeně, jinak vždycky tichý Will.
Nemůžu zůstat doma, proboha, pomyslel si. Nemůžu být celých čtrnáct dní doma, práce je jediné místo kam můžu utéct. Tohle nejde, ne, bože! Pak se rozčílil, že tohle Carol udělala, navíc, bez jeho vědomí. Zabořil zoufale hlavu do dlaní.
Michael nechápal. „Měl jsi otřes mozku, Wille. Musíš odpočívat. Navíc,“ snažil se ho uklidnit racionálními argumenty, „Ta žena, se kterou mamka mluvila, říkala, že máš stejně strašně moc nevybrané dovolené, že by tě stejně poslala domů.“
Will zaklel, ale Michael pokračoval. „Vím o co jde. Chceš být doma co nejméně, na to jsme mysleli. Můžeš být tady.
Vlastně...už se ani nemusíš domů vracet, jestli chceš.“ Řekl Michael a moc dobře si uvědomoval, co mu právě nabídl. Will, když se na něj podíval, zůstal zírat s otevřenou pusou.