„Jdeme dnes na tu večeři, nezapomněl jsi?“ Zeptal se Michael ve dveřích bytu, když se natahoval pro klíče.

„Neboj se, počítám s tím. Za to ty jsi zase málem nechal klíče doma, co?“ Přistoupil k němu Will a dal mu pusu na rozloučenou. Michael se podíval na hodinky, zaklel, naposledy mávl na pozdrav a pak se dveře zavřeli. Will osaměl.

Měl ještě pár minut, než sám vyrazí do práce, tak si uvařil čaj a uvelebil se na pohovce. Vzal rozečtenou knihu ze stolku a pustil se do čtení. Miloval knihy, jejich vůni, zvuk otáčejících se stránek, všechny ty příběhy. Vždycky mu pomohli, alespoň na chvilku utéct z reality, ty okamžiky byly neocenitelné. A navíc to byla jedna z opravdu mála věcí, kterou mu otec nezakazoval.

Ani si neuvědomil, jak rychle čas plyne. Když se náhodou podíval na telefon, rychle zaklapl knihu, oblékl se a vyrazil na autobus.

Will nervozně sledoval čas. Přešlapoval na místě a čekal kdy se Michael konečně objeví. K jeho rodičům chodili pravidelně na večeře jednou za čtrnáct dní, tak jak je možné, že pokaždé přijde pozdě? Navíc byl od rána, ani nevěděl proč, podrážděný a tohle mu na náladě nepřidalo. Znovu se podíval na telefon, aby zkontroloval čas, když před ním konečně zastavilo Michaelovo auto a on z něj vyskočil. Ještě než Will stihl něco říct, začal se omlouvat.

„Já vím, já vím, jdu pozdě. Omlouvám se,“ přispěchal k němu a políbil ho. „Můžeme?“

„Můžeme už patnáct minut,“ zabručel Will.

„Promiň. Zdržel jsem se v práci. A navíc, vždyť víš, že nedokážu chodit včas. Mám to asi v DNA,“ řekl s úsměvem, ve snaze Willa trochu rozveselit. Ten ale nic neřekl a vystoupal po schodech k hlavním dveřím. Ozvalo se klasické DING DONG, když zmáčkl zvonek a po chvilce se dveře otevřely.

„Michaeli. Vychovávala jsem tě, jak nejlépe jsem mohla a mezi to patřil i důraz na dochvilnost. Kdy se to pokazilo?“ Řekla napůl káravě a napůl v žertu menší žena s pečlivě upravenými vlasy. „Ahoj, Wille, ráda tě vidím,“ políbila mladíka na tvář a ustoupila aby mohli vejít do haly.

„Je tohle možný? Co když to zpoždění zavinil on?“

Carol vrhla na Michaela všeříkající pohled, ale pak se usmála a políbila i jeho. Svlékli si kabáty a vešli do obývacího pokoje. Tam si povídali Thomas, Michaelův otec a Christina, jeho starší sestra. Pozdravili se a Will si pak dřepl k malé holčičce s copánky, co si hrála s panenkou.

„Ahoj princezno,“ pozdravil ji a když k němu vzhlédla, očka se jí rozzářila.

„Strejdovééé,“ vykřikla a objala je jednoho po druhém.

„Madeline! Je hezké, že máš takovou radost, ale nemusíš tak křičet,“ pokárala ji matka. Když pak prohodili všichni pár vět, svolala je Carol k večeři a usadili se ke stolu.

Will měl tyhle večery rád. Bylo to obyčejné a přesto tak nádherné, trávit čas mezi těmi lidmi, kteří už teď byli jeho rodinou. A Carol byla úžasná kuchařka, ať vařila cokoliv, na její jídlo se všichni vždy těšili.

Jen kdyby se poslední dobou necítil tak...nepříjemně. V žádném případě neměl v povaze být vzteklý, nebo protivný. Ale poslední dobou míval špatné nálady a hlavně nemohl dobře spát. Pořád se mu vracely zlé sny. Vzpomínky, které chtěl vypustit, ale nedaly mu odpočinout. Často se teď budil uprostřed noci, celý zpocený a vyděšený. Naštěstí ze spaní nekřičel, takže Michael si ničeho nevšiml. Většinou se jeho spánek podobal spíše kómatu a Will za to byl rád. To poslední, co by chtěl, by bylo dělat mu starosti.

Nad tím vším přemýšlel, když jedli a konverzace klidně plula kolem něj. Zabrán do svých myšlenek nakonec zaslechl své jméno.

„Wille,“ zírala na něj Carol, jako kdyby na něj mluvila už hodiny a on nereagoval. „Tedy, nikdy jsi toho moc nenamluvil, ale dnes mám pocit, že ani nejsi s námi. Na jaké planetě se právě vznášíš?“ Zasmála se.

Mladík se trochu pousmál. „Jen jsem se trochu zamyslel. Carol, to jídlo je výborné. Jako vždycky.“ Otočil se k Michaelovi, který seděl naproti a právě vedl rozhovor s Christinou. „Michaeli, podej mi ubrousek, prosím,“ řekl, ale přítel ho nevnímal. Konverzace o tom, komu v dětství patřilo dřevěné letadélko byla až překvapivě zajímavá. „Podej mi, prosím, ubrousek,“ zkusil to znovu, ale muž byl příliš zabrán do rozhovoru. Překvapeně se k Willovi otočil, až když zaslechl křik a ránu do stolu.

„Podáš mi ten ubrousek, sakra!?“

Všichni ztichli a udiveně na Willa hleděli. Ten si hned uvědomil svojí přehnanou reakci. Nevěděl, proč tak reagoval, ale v tu chvíli byl najednou strašně naštvaný. Teď sklopil hlavu a zarděl se. Bylo mu to líto.

„Omlouvám se. Necítím se dneska moc dobře. Hodně mě rozbolela hlava,“ téměř zašeptal. Michael na něj starostlivě hleděl. Co je to s ním? Přeci se nikdy takhle nerozčiluje...Pomyslel si. Pak chytil Willa za ruku.

„Mám tě odvézt domů?“

Will přikývl a vstal od stolu. Jen se otočil a šel si rovnou pro kabát, Michael v jeho stopách. Carol je šla vyprovodit, mezi dveřmi se Will ještě jednou omluvil, rozloučili se a pak oba muži odjeli domů.

Will unaveně odhodil klíče na botník a jen co se zul a odložil kabát, vrhl se do postele. Zachumlal se do peřin a byl rád, že už je doma, v klidu. Hlava ho opravdu rozbolela a cítil se najednou úplně vyčerpaný. Michael potichu vstoupil do ložnice.

„Nechceš něco donést? Trochu vody, nebo aspirin?“ Zeptal se a Will, se zavřenýma očima a dekou vytaženou až k bradě, zavrtěl hlavou. Slyšel jak se jeho přítel svléká a pak si lehá vedle něj. Jednou rukou jej objal.

„Je všechno v pořádku?“ Zašeptal mu do vlasů. Mladík vedle něj přikývl. „Jsem jen unavený. Asi brzy usnu,“ odpověděl mu a snažil se naznačit, že už se nechce o ničem bavit. Michael ho políbil do vlasů. Za okamžik uslyšel Willovo pravidelné oddechování a krátce na to taky usnul tvrdým spánkem.

Vymrštil se do sedu, udýchaný a politý studeným potem. Zase ty sny. Zase on! Nikdy mu snad nedá pokoj...Už je to rok, co ho viděl naposledy, už to všechno vypadalo, že bude moci normálně žít. A teď se zase vrací, čím dál častěji.

Promnul si tváře a vzal do ruky telefon. Zaklel, když zjistil, že je teprve půl třetí. Dost času do zvonění budíku, ale věděl, že už neusne. Potichu vstal, aby nevzbudil spícího Michaela a odešel do koupelny. Pustil co nejstudenější vodu a opláchl si zpocený obličej.

Když pak zvedal hlavu k zrcadlu nad umyvadlem, leknutím málem vykřikl. Srdce se mu jistě na několik vteřin zastavilo, když v odrazu letmo zahlédl mužskou postavu. Rychle se otočil a...nikdo tam nestál. Ani když se podíval do zrcadla, tam spatřil jen svůj vyděšený bledý obličej, s kruhy pod očima. Ještě stále těžce oddychoval, když si pomyslel, že už se asi zbláznil. Přece jen, se mu ale po chvilce podařilo trochu uklidnit. Odešel tedy zpátky do ložnice. Normálně, když nemohl spát, by se usadil v obývacím pokoji a četl si, nebo koukal na ztlumenou televizi. Teď měl ale hodně nepříjemný pocit a nechtěl být sám. I když Michael stále tvrdě spal, měl lepší pocit, že je hned vedle něj. Napadlo jej, že by se mu třeba nakonec mohlo podařit znovu usnout.

Nestalo se tak.

Příští noc spal překvapivě klidně. I přes den měl lepší náladu, s Michaelem si pak udělali příjemný večer, když si pustili film, dali pár sklenek vína a pak se romanticky milovali. Spal celkem dobře ještě další tři noci a už si začínal myslet, že už je nočním můrám konec a všechno se vrátí zpátky k normálu.

Po týdnu se ale všechno otočilo vzhůru nohama.

Nejprve ten sen: Seděl na židli. Ruce i nohy měl volné, ale nedokázal s nimi pohnout, jako by byl spoutaný. Byl v jejich starém obývacím pokoji, v domě kde tenkrát bydleli, kde vyrůstal a kde zemřela jeho matka na rakovinu. Nemohl ani mluvit, natož křičet. V ústech měl ucho a dělalo mu potíže i polykat.

Naproti němu stálo staré křeslo, kde ON často sedával, sledoval z něj televizi, občas v něm podřimoval. Will sledoval to tmavomodré pruhované čalounění, na pár místech už poněkud prošoupané a udělalo se mu zle od žaludku. To křeslo nenáviděl, stejně jako osobu, která v něm sedávala. Najednou ho zavalila vlna strachu. Chtěl zakřičet, ale nevyšlo z něj nic. Vykulil oči a pak zaslechl kroky.

Přišel do místnosti, sedl si na své místo naproti Willovi a pousmál se. Pak naprosto klidně, ale s trochou výsměchu promluvil.

„Jsi tak hloupý, když si myslíš, že se mě zbavíš,“ uchechtl se. „Ale já jsem tu pořád a vždycky budu. Jsem uvnitř tebe. Už jsem navždy tvojí součástí.“

Will cítil naprostou bezmoc a do čí se mu vedraly slzy. Chtěl mu oponovat, ale mluvit nemohl, tak jen zakroutil hlavou. V tu chvíli se muž naproti němu vymrštil z křesla, chytil mladíka pod krkem a začal jej rdousit. „NIKDY TI NEDÁM POKOJ! SLYŠÍŠ!? VŽDY JSI BYL A VŽDY BUDEŠ JEN MŮJ!!!“ Křičel a pak se hurónsky rozesmál.

Will plakal a lapal po dechu. Chtěl zvednout ruce a odstrčit ho, nebo jej alespoň kopnout, ale končetiny měl jako z kamene. Znovu a znovu se pokoušel nadechnout, ale bylo to beznadějné. Všechen kyslík, co měl v plicích byl už téměř pryč a on začínal ztrácet vědomí. Začal padat do temnoty a když si pomyslel, že tohle je konec…

Vymrštil se do sedu a hltal vzduch, jakoby se právě vynořil z vody. Rozkašlal se a pak se znovu snažil popadnout dech. Ruce se mu třásly a dlouhou dobu mu trvalo, než si uvědomil, že sedí ve své posteli, že to byl jen sen. Dušnost však byla naprosto reálná a nebyl jen zpocený. Teď byl v podstatě celý mokrý. Pár minut jen seděl, snažil se srovnat rytmus dechu a trochu se uklidnit. Když se cítil dost silný na to aby vstal, odebral se do koupelny, svlékl propocené pyžamo a vlezl do sprchy.

Zavřel oči a nechal vodu, aby mu omývala obličej. Stál, nechal se konejšit jemným proudem a pomalu se uklidňoval. Ani si neuvědomoval ubíhající minuty. Ani si nevšiml krve, co se míchala s vodou, tekla kolem jeho chodidel a mizela v odtoku. Až když se rozhodl zavřít kohoutek, otevřel oči a spatřil své ruce, zděšeně vykřikl.

Ohromeně zvedl dlaně k obličeji. Uprostřed, kde byli obvykle malé kruhové jizvy, teď zely dvě otevřené rány, na každé dlani jedna. S hrůzou sledoval, jak z nich téměř prýští krev a celé jeho předloktí barví do ruda. Díval se na své ruce vytřeštěnýma očima, nemohl uvěřit tomu, co právě vidí. Ale bylo to tam, bylo to skutečné!

„Wille?“ Ozvalo se za ním a on leknutím nadskočil. Otočil hlavu a spatřil Michaela, jak rozespale stojí ve dveřích koupelny. Pak se znovu podíval na ruce.

Rány a krev byly pryč. Zůstali jen obvyklé jizvy.

„Co se děje? Slyšel jsem výkřik.“

Srdce mu bušilo. Na sekundu zavřel oči a pak se znovu zadíval na dlaně. A pak znovu. A znovu. Všechno bylo v pořádku. Žádné otevřené rány, žádná krev.

„P-promiň. Omylem jsem si pustil moc studenou vodu.“ Vymyslel narychlo výmluvu.

„Spíš to znělo, jako by ti někdo trhal ruce. A proč se, proboha, sprchuješ uprostřed noci?“

Will chvilku neodpovídal. Michaela skoro nevnímal, pořád byl ještě vyděšený a zmatený. Začínal si už opravdu připadat jako šílenec a nemohl se přestat dívat na ruce. Co to sakra bylo, proboha?

„Wille? Jsi v pořádku?“ Zeptal se znovu Michael, teď už starostlivě a svraštil obočí.

„J-jo...Já...nemohl jsem spát, tak mě napadlo, že by mi sprcha mohla pomoct.“ Odpověděl konečně a podíval se na přítele. Michael na něj ustaraně hleděl. Pak vzal z věšáku osušku, přehodil ji mladíkovi přes ramena a zadíval se mu do tváře.

„Děje se něco?,“ zašeptal a jemně vzal jeho tvář do dlaní. „Poslední dobou, jako by jsi to ani nebyl ty. Nemysli si, že jsem si nevšiml. Vypadáš pořád tak vyčerpaně.“

Will na něj hleděl, ale neříkal nic. Na okamžik si pomyslel, jak strašně toho muže miluje, jak moc laskavý a starostlivý je. Cítil taky vděk, za něho celého, za to, že ho má a na vteřinu ho napadlo, že mu to možná všechno poví. Jedna jeho stránka mu to tolik chtěla říct, skoro až křičela ať se mu svěří. Pak tu myšlenku zapudil.

Nechtěl mu přidělávat starosti. Určitě by se kvůli tomu trápil a měl strach, možná až přehnaný. Pak by ho i možná nutil navštívit odborníky, lékaře, bůh ví co všechno. A tomu se chtěl Will vyhnout velikým obloukem. Nakonec, může to být ve finále jen malichernost, krátkodobá záležitost, která brzy přejde, tak proč dělat zbytečný povyk. A jestli to zvládne sám, jen líp, mohlo by ho to nakonec i trochu psychicky posílit.

„Jsem v pořádku. Jen poslední dobou hůř spím, to je vše,“ vysoukal ze sebe nakonec a pokusil se usmát. Michael na něj podezřívavě hleděl.

„Určitě? Víš, že kdyby se něco dělo, můžeš mi to říct, že ano?“

„Vážně je to v pohodě, nemusíš si dělat starosti. Promiň, že jsem tě vzbudil. Běž si lehnout, jen se usuším a přijdu za tebou.“

Michael přikývl, políbil ho na tvář a šel do postele. Lehl si a čekal na Willa. Nakonec ho ale dřív přemohl spánek a když mladík vstoupil do ložnice, zase už tvrdě spal. Will si k němu lehl, chvilku na něj hleděl, peřinu vytaženou až k bradě. Po tom, co se stalo se cítil špatně a hlavně se bál. Bylo to jako jedna z nejhorších nočních můr, ale... byl přeci vzhůru!

Ležel, přemýšlel a říkal si, že dneska už není možné aby zamhouřil oka. Chvilku na to usnul.

Dneska s Michaelem snídali společně. Will měl ranní směnu v nemocniční prádelně, kde pracoval už několik let a Michael do práce jezdil pravidelně na osmou hodinu. Pracoval ve stejné nemocnici, jako advokát. Vstal dnes ale dřív, právě proto, aby se mohli společně nasnídat, než se Will odebere do zaměstnání. Tam začínal směnu o půl sedmé.

Společně si vychutnávali míchaná vejce a povídali si (i když, k Willově úlevě, se Michael nezmiňoval o noční události), když Willovi zazvonil mobil. Polkl sousto, co měl v ústech a přijal hovor. Volala Christina.

„Ahoj Wille. Mám na tebe prosbu. V práci máme nějaký problém a musím se tam dostavit co nejdříve. Chtěla jsem tě poprosit, jestli by jsi nedovedl Madeline do školky?“

„Ahoj, jasně. Autobusem to mám stejně po cestě.“

„Já vím, proto tě o to prosím. Naši už jsou v práci a já vážně potřebuji dorazit co nejdřív.“

„To je v pořádku. Jak říkám, mám to po cestě. A vidět princeznu hned po ránu mi zpříjemní den,“ usmál se Will.

„Tak super! Budeme nachystaní na zastávce, díky moc!“ A zavěsila. Will zkontroloval čas, naházel do sebe zbytek snídaně a začal se oblékat.

„Už jdeš? Máš ještě čas, ne?“ Ozval se Michael od stolu.

„Christina mě poprosila, abych odvedl Madeline do školky. A stejně bych vyrazil už za pár minut. „Uvidíme se večer. Miluji tě,“ rozloučil se, políbil Michaela na čelo a zavřel za sebou dveře od bytu.

Jako vždy byla autobusová zastávka plná lidí, ale Will je nikdy nevnímal. Vždycky si (hlavně kvůli NĚMU) připadal neviditelný, za ta léta zjistil, že lidé se starají hlavně o sebe, nekoukají okolo a když už něco spatří, dělají, že to nevidí. Takže i on se naučil lidi svým způsobem ignorovat.

Autobus měl tři minuty zpoždění, ale to nevadilo. Měl dost času doprovodit Madeline do školky a v klidu dojet do práce. Dveře dopravního prostředku se otevřely a on se zařadil do krátké fronty nastupujících. Vystoupil na první schůdek, letmo se rozhlédl a srdce mu leknutím málem vyskočilo z hrudi. Na zadních sedadlech seděl muž. Byl to ON!

Zkoprněl a několik vteřin na něj zíral. To není možné, to není možné, tonení možné, tonenímožné…!!! otáčela se mu ta věta v hlavě jako tornádo.

„Hej! Tak se pohni!“ Ozvalo se za ním a ucítil hrubé šťouchnutí. Otočil se a spatřil postaršího muže, co se tvářil nevrle. Chtěl nastoupit ale Will mu stál v cestě.

Mladík se otočil zpátky k muži na zadních sedadlech. Místo NĚJ tam seděl muž, kterého v životě neviděl. Will překvapeně zamrkal, vystoupal do autobusu a usadil se. Srdce mu bušilo jako splašené a pořád se nenápadně ohlížel dozadu, jak se ujišťoval, že se mu to opravdu jen zdálo.

ON je přeci mrtvý! Je mrtvý! Trochu se na sedadle předklonil a zabořil hlavu do dlaní. Ruce se mu třásly a trochu se opotil, jak se vylekal. Zavřel oči. Co to se mnou sakra je? Co se to děje?!

Autobus zastavil a on pohlédl z okna. Zahlédl Christinu, jak drží Madeline za ruku a jdou ke dveřím. Vstal a došel jim naproti, na této zastávce nebylo moc lidí, takže nikomu nepřekáželi, když se zdravili ve dveřích.

„Děkuju Wille. Madeline, buď hodná, ano? Miluju tě, pa pa pa,“ stihla říct, než se dveře zavřely a autobus se rozjel. Společně pak Christině zamávali a usadili se.

„Strejdo, dneska jsem si s sebou vzala Hajáka,“ zašvitořila holčička a zalovila v batůžku. Vytáhla plyšového králíčka, už poněkud opotřebovaného a podala jej Willovi.

„Pane jo, ten je krásný,“ odpověděl jí, když ho vzal do ruky. „Ale nenosila sis vždycky pejska? Jak se jen jmenoval?“ Dělal, že přemýšlí.

„Puffy. Jo, brala, ale rozhodla jsem se, že to budu střídat, protože je oba miluju stejně. Tak aby jim to nebilo líto.“

„To je od tebe moc hezké, princezno,“ usmál se Will a trochu se mu zvedla nálada.

Jeli ještě pár minut, během toho si povídali a Will už téměř na celou záležitost zapomněl. Měl Madeline moc rád, vždycky si s ní rád hrával a byl rád, když se jednou za čas Christina ozvala a poprosila je, zda by jí s Michaelem nepohlídali.

Autobus se znovu zastavil a tentokrát vystoupili. Od zastávky ke školce to bylo asi pět minut chůze. Holčička vzala Willa za ruku a rázným tempem, které udávala se rozešli. Celou dobu něco říkala, vyprávěla a mladík se nad tím musel pousmát. Bude z ní nejspíš opravdová, ukecaná ženská.

Byli asi v polovině cesty, zrovna zastavili u přechodu a čekali až se červený panáček přepne na zeleného aby mohli přejít. Will se podíval na množství lidí, čekajících na druhé straně a znovu ztuhl. Opět ho viděl. Muž naproti, stál nenuceně, stejně jako ten v autobusu, se na něj ani nepodíval. Byl to ON. Zase. Měl jeho tvář. Jeho černé vlasy, ruce, postavu. I ten výraz.

Will se roztřásl! Teď už se opravdu začal bát. Urputně se snažil nevykřiknout a tak pevně sevřel víčka.

„Strejdo! Pojď už! Máme zelenýho panáčka,“ uslyšel a cítil jak je malá ručka táhne dopředu. Otevřel oči. Lidé na obou stranách už téměř přešli silnici, zatímco oni dva stáli pořád na místě. Ti co byli naproti už je míjeli a Will se rozhlédl. Střetl se s jedinýma očima, s JEHO očima. Procházel právě vedle něj, jako ve zpomaleném záběru. Pak děsivě roztáhl ústa a v úšklebku odhalil žloutnající zuby. Will sotva dýchal a pohyboval se, pomalu, jen kvůli Madeline, která ho táhla na vyznačený přechod. Mladík zamrkal. A v tu chvíli byl ON zase pryč. Zůstal jen muž, cizí, snad jen trochu podobný, který na něj nechápavě zíral, než ho úplně minul a přešel kolem něj.

Ani nevěděl, že přešli celou silnici, ale teď stáli na druhé straně, v bezpečí chodníku. Will pustil dívčinu ruku, zapřel se dlaněmi o kolena a hluboce oddechoval, oči vytřeštěné. Udělalo se mu zle od žaludku a na moment měl pocit, že veškerá Michaelova snídaně půjde zase ven.

„Strejdo?“ Ozval se slabý hlásek. Kdyby byl mladík v pořádku, asi by ho i trochu dojalo, jak starostlivý může být hlásek pětiletého dítěte. Ještě okamžik neodpovídal, uklidňoval se a pak se narovnal.

„T-to nic princezno. Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Jen se mi zamotala hlava. Půjdeme?“ Pokusil se usmát. Dívka přikývla a znovu jej chytla za ruku, jakoby se nic nedělo. A znovu se rozpovídala.

Ve školce ji pomohl svléknout bundu a botičky a pak se s objetím rozloučili. Vyšel z areálu, zahnul za roh, ušel pár kroku a tam se zastavil v jedné z užších uliček. Doteď se snažil kontrolovat, kvůli Madeline, aby ji neděsil. Teď se však celý roztřásl. Znovu zabořil obličej do dlaní a znovu začal hluboce oddechovat. Teď už si uvědomoval, že začíná mít pořádný problém. Až se dostane domů, řekne to Michaelovi. Tohle už nechce dál zažívat, tohle už je příliš, potřebuje pomoct a-

Zaslechl kroky, blížili se k němu. Zvedl hlavu.

„NE!“ Vykřikl, když ho spatřil, jak se k němu pomalu přibližuje. Byl to ON. I přes ten fakt, že by měl být mrtvý, tentokrát to byl opravdu ON! Will, naprosto ovládnutý hrůzou, sledoval jak se k němu pomalu blíží. Ústa se mu pohybovala, něco říkal, ale Will tomu nerozuměl. Šel k němu, pořád se přibližoval, jako zombie a Will začal pomalu couvat, ruce natáhl před sebe v obranném gestu a rozplakal se.

„Ne, prosím...nech mě být, prosím. Proboha…,“ vyděšeně, mezi vzlyky zoufalství žadonil a mezitím stále couval. On se však přibližoval, čím dál tím víc. Teď k němu natáhl pravou ruku a byl už tak blízko, že mu začínal rozumět.

„Ty sračko! Už jsem ti to kolikrát říkal,“ zašeptal ON, zlověstně a přitom s nádechem jakéhosi vítězství. „Nenechám tě spát a nenechám tě ani žít! Můžeš se mne pokusit nevnímat, ignorovat mě,“ už byl skoro u něj.

Will udělal dva kroky zpátky a s hrůzou si uvědomil, že zády narazil na stěnu. Ulice byla slepá a on se dostal na její konec. Neměl kam utéct.

Dělil je od sebe asi půl druhého metru a mladík propadl děsu a zoufalství. Začal strachy hyperventilovat, ruce i nohy jej brněly, na hrudníku pociťoval bolest. Potil se a plakal. Kolena se mu podlomila a on padl na zem. JEHO ruce už se ho mohly dotknout, sáhl nejprve na jeho ramena a pak dlaně omotal kolem mladíkova krku a začal jej rdousit.

Zabije mě! Můj bože, já umřu! UMŘU! Honilo se mu hlavou, když se snažil popadnout dech a snažil se bránit. K ničemu to nebylo. Poslední co slyšel bylo jak na něj křičí.

„NIKDY SE MĚ NEZBAVÍŠ! JSEM UVNITŘ TEBE, JSEM TEBOU! A NAKONEC TĚ ZABIJU!!!“ Slyšel jak na něj křičí, díval se do jeho běsných, nelítostných očí a cítil, jak mu bolestivě mačká hrdlo.

Nakonec chlapci došel dech. Ruce i nohy mu poklesly a omdlel.

„Pardon,“ hlesl za sebe Michael na zdravotní sestru, do které strčil, když utíkal chodbou nemocničního oddělení. Carol, která zde taky pracovala, jako lékařka, mu před chvilkou volala, když se doslechla, že Will byl přijat na pohotovosti. Přišlo mu neuvěřitelné, že je v nemocnici už asi dvě hodiny a on se to dozvěděl až teď. Proto teď jako zběsilý utíkal chodbami, až se konečně dostal ke správným dveřím.

Zaklepal, ale spíše ze zvyku, na vyzvání nečekal a prudce rozrazil dveře. Netušil, kvůli čemu tu Will je a ani se neobtěžoval zeptat sestry, jestli jej může navštívit. Prostě ho chtěl, musel, vidět. Vpadl do pokoje. Will ležel na lůžku, hlavu otočenou k oknu, takže mu Michael neviděl do tváře. Teď už pomalu, přišel k němu a zjistil, že má oči zavřené a spí. Zarazil se a přemýšlel, jestli jej má vzbudit, nebo nechat odpočívat. Přeci jen se měl nejdříve zeptat. Teď tam bezradně stál a přemýšlel, co se asi stalo. Neviděl žádná zranění, nebo obvazy. Jeho přítel měl jen zavedenou jakousi infuzi a kyslíkové brýle. To Michaela činilo ještě více zmateného.

Nakonec se rozhodl, že si sedne na židli vedle lůžka a počká, až se sám vzbudí, když se dveře do pokoje otevřely a vstoupil nějaký lékař. Když Michaela zpozoroval, zatvářil se překvapeně.

„Pane Woolfe?“ Oslovil Michaela a podal mu ruku. Znal ho, protože ho vídával v ředitelství nemocnice. Michael si však jeho jméno nepamatoval, proto zamhouřil na jeho visačku. MUDr. Martin Norman, psychiatr.

„Máte nějaký konkrétní důvod, proč tu jste, pane Woolfe?“ optal se bezbarvě lékař. Michael se zahleděl na spícího přítele a bodlo jej u srdce.

„Will je můj partner,“ odpověděl a všiml si Normanova překvapeného výrazu a pak jak přikývl. „Doktore Normane, co se stalo?“

„Je mi líto, ale nesmím sdělovat infor-“

„Já vím. Nejsem rodinný příslušník, ani manželka. Víte moc dobře, že tu pracuji jako nemocniční advokát, takže znám rizika. Ale prosím vás. Je to můj přítel, mám o něj strach,“ prosil ho. Doktor Norman chvilku váhal, pak ale odpověděl.

„Měl těžký záchvat paniky. Zhroutil se na ulici. Jeden muž, co jej zahlédl, mu chtěl pomoci, ale pan Harlow dokonce halucinoval. Pak ztratil vědomí. Měl docela štěstí, ten muž byl přesvědčený, že jde o narkomana. Mohl ho tam nechat, přesto zavolal záchranku.

Teď je pod vlivem léků na zklidnění.“ Lékař se teď s vážnou tváří podíval na Michaela. „Už je jasné, že se jedná o posttraumatický stresový syndrom. Nemyslete si, že si nepamatujeme, v jakém stavu a proč, ho před rokem přivezli. To by vydalo na pěkných pár článků v novinách. Vás si pamatuji také.

Je spíše s podivem, že to přišlo až teď. Ale lidská mysl je celkově velmi individuální. Vy sám jste pozoroval nějaké změny, v poslední době?“

Michael se zastyděl. Samozřejmě, že je zpozoroval. A teď si vyčítal, že tomu nevěnoval pozornost. V duchu si nadával, jak to mohl přehlížet.

„Poslední dobou byl podrážděný. A špatně spal, říkal, že má zlé sny,“ odpověděl a chytil se za kořen nosu. Norman to zpozoroval. „Nevěděl jsem, že má tak vážné problémy. Pokaždé, když jsem se zeptal, říkal, že to nic není. Že to bude v pořádku.“

„To jsou typické příznaky. Ale nemusíte si nic vyčítat, nedělejte to. Lidé s touto diagnozou si sami kolikrát neuvědomují, že se jedná o tak závažný problém. Většina z nich, má pocit, že to zvládnou sami, že to brzy přejde. Dokud se to nezhorší, jako u vašeho přítele.“

Will se na posteli zavrtěl a pak pomalu otevřel oči. Michael k němu hned přisedl a chytil ho za ruku.

„Michaele?“ Rozhlédl se zmateně kolem a pak se pomalu posadil.

„Wille, lásko. Jak je ti?“ Zeptal se starostlivě Michael. Will chvilku mlčel a vypadalo to, že se snad každým okamžikem rozpláče. Pak sklonil hlavu, jako by se styděl.

„Promiň mi to. Nechtěl jsem ti dělat starosti,“ zašeptal.

Michael se zamračil. „Nebuď hloupý! Říkal jsem ti, že jestli se něco děje, máš mi to říct, vždyť jsem tu pro tebe!“ Vyhrkl ze sebe možná trochu prudčeji, než původně chtěl, ale opravdu ho to celkem nahněvalo. „A přestaň se omlouvat.“

„Pane Woolfe, mohl by jste nás teď nechat osamotě?“ Ozval se Norman. Michael se podíval na náramkové hodinky a vstal.

„Jistě. Stejně už se musím vrátit k práci. Wille, večer za tebou ještě přijdu, ano?“ Sklonil se k sedícímu mladíkovi a políbil ho. „Miluji tě. Prosím, snaž se odpočívat.“

Will přikývl a Michael si pomyslel jak je bledý, jak strašně unaveně a strhaně vypadá. Potom odešel. Mezitím si doktor Norman přisedl vedle Willa.

„Pane Harlowe...Můžu vám říkat Wille?“ Zeptal se a mladík přikývl. „Dobrá. Takže, Wille, věc se má tak, že nás čeká dlouhá cesta. Léčba Posttraumatického syndromu je běh na dlouhou trať. Ale nemusíte se bát. Věřím, že to spolu zvládneme.“ Chvilku Willa pozoroval. Ten se tvářil, jakoby něco provedl a myslel na to, proč už nemůže mít klid. Proč zrovna on? Proč prostě nemůže žít normální život? Bylo mu na nic. Nic však neřekl.

„Víte, Wille,“ Norman se k němu trochu naklonil a promluvil poněkud více osobnějším a konejšivým hlasem, „Chápu, jak se teď asi cítíte. A nechci vás děsit, ale také vám nebudu lhát. Pokud chceme dosáhnout co možná nejlepšího výsledku, musíte hlavně spolupracovat.“

Will se na něj trochu zmateně podíval. „Naznačujete, že se toho možná nikdy nezbavím?“

„To právě záleží hlavně na vás,“ smířlivě se pousmál. „Takže, pokud souhlasíte, začneme s farmakoterapíí. Nasadíme antidepresiva. Ale u vás, bude potřeba začít s intenzivní psychoterapíí.“ Teď Norman zvážněl. „Takže. Pokuste se mi co nejpodrobněji popsat váš život, emoce, zážitky, od dětství do doby před rokem, než jste skončil tady, v nemocnici.“

Will se zarazil. Do toho se mu vůbec nechtělo. Chvilku se ostýchal. Pak začal pomalu, nervózně mluvit. A nakonec se rozpovídal.

Začal vyprávět svůj příběh.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.