Will nejdřív překvapením nebyl schopen slova. Pak zamrkal, jako by se probral ze šoku.
„Cože?“
„Myslím to vážně. Nemusíš se vracet za tím...Za tím, co ti všechno tohle dělá.“
„A-ale...vždyť mě ani neznáš. Nic o mě nevíš,“ zakoktal se stále překvapený. Tentokrát sklopil hlavu Michael a byl až děsivě vážný. Teď skoro šeptal.
„Vím toho dost na to, abych věděl, že ti dělá, něco příšerného, ať už je to kdokoliv.“ Teď zvedl hlavu, zadíval se na Willa s naprosto vážným výrazem. „A vím taky, že to musí přestat. Nikdo nesmí nikoho takhle ničit.“
V jeho tónu i pohledu, bylo něco strašlivě přesvědčivého. Říkal chlapci věci, které už sám dobře věděl, ale nikdy si je doopravdy neuvědomil. Vždycky jakoby jen kroužily okolo a Will je ne a ne uchopit. Musí to přestat, honilo se mu hlavou pořád dokola. Je to vůbec možné? Je pro něj opravdu vůbec možné, že by to přestalo? Že by snad skutečně mohl…?
Ta myšlenka pro něj byla nebezpečná. Dávala mu naději, které se bál a kterou už dávno opustil. To riziko, že by ji přijal a pak se něco pokazilo...To nejde! Nemůže! Kdyby se na to upnul, začal věřit, že se opravdu může dostat ze spárů svého otce a nestalo se tak, to by ho zničilo. A nejen v jeho mysli. Kdyby otci podal podnět tak výrazného charakteru a nakonec neuspěl, bylo by to peklo, naprosto totální zlo. A toho se bál. Ta cena za risk, který by nevyšel, byla moc vysoká a on si ani nechtěl představovat, co by následovalo. Musí to utnout už v zárodku.
„Nemůžu.“ Bylo jediné, co na to řekl a bylo to stejně přesvědčivé, jako slova, která říkal Michael. „A už to nebudu dál probírat, mluvit o tom. Ty, prosím, dělej totéž.“
Michael se zakabonil, ale nakonec přikývl. Chvilku jen tak mlčeli, ve vzduchu bylo těžko, jaká byla atmosféra. Pak se Michael podíval na náramkové hodinky a vstal.
„Každopádně, to volno pořád máš. Jak jsem říkal, stejně by sis musel vybrat dovolenou. Takže,“ usmál se a založil ruce v bok, „strávíš s námi alespoň dnešní směnu? Zrovna teď mám hlad jako vlk a moje máma umí hodně dobře vařit.“
Will přemýšlel. To by snad mohl. Jeho otec přeci neví, že není v práci a není ani žádná možnost, jak by se to dověděl. I když se styděl, přikývl a vstal. Stejně by měl poděkovat Michaelově rodině, že mu pomohli.
Sešli po schodech dolů a zamířili do jídelny. Will opět žasl nad poměrně luxusně zařízeném domě, moc se mu líbil. Michael mu pokynul, aby se posadil a on si sedl naproti Christině, která už byla usazená. Vedle ní seděla dívenka, moc hezká, malý andílek s velikýma očima. Její dlouhé vlásky byli spletené do dvou copánků a sahaly až k hrudníku.
„Tohle je má sestra Christina,“ představil ji Michael, „a tohle moje neteř, Madeline.“
Christina s úsměvem podala mladíkovi ruku a ten ji zdvořile avšak trochu zbrkle stiskl. „Já jsem Will,“ řekl tiše a jen co to bylo možné, znovu zavrtal pohled do desky stolu.
„Těší mě, Wille. Jak se cítíš?“ Optala se přátelsky. Will jí odpověděl, že teď už o hodně lépe a ona se usmála. „To je dobře, trochu jsi nás vylekal. Hlavně Michaela.“ Zakřenila se na bratra, který jí nenápadně ukázal gestem podříznutý krk. V tom do jídelny vstoupila Carol. Nesla polévkovou mísu s naběračkou a postavila ji doprostřed stolu na podložku. Pak začala postupně rozlévat polévku do prostřených talířů.
„Za to se omlouvám,“ odpověděl Will na Christinina slova. „Nechtěl jsem vám způsobit problémy.“ Řekl bázlivě se skloněnou hlavou. Pak se ozvala Carol.
„Žádné problémy jsi nezpůsobil. Je dobře, že jsi přišel, ale to už ti Michael jistě říkal. Podej mi talíř,“ dívala se na něj neutrálně, ale oči měla přátelské. Stála s naběračkou v jedné ruce, druhou ruku nataženou, čekajíc, až jí mladík podá porcelán. Ten zamrkal a pak udělal co chtěla. Nakonec měl před sebou dvě naběračky polévky, která vypadala skvěle a voněla výborně. Až teď si Will uvědomil, že má žaludek úplně prázdný a co bylo překvapení, že má i chuť do jídla. Lžíce se však nedotkl, dokud se hostitelka neusadila a sama se pustila s ostatními do jídla. Uvědomil si, že je to už několik let, co jedl i s někým jiným a ruka se mu klepala, tak moc, že si toho ostatní museli všimnout. Nikdo na ti však neupozornil.
„Ty jsi boulal?“ Ozvala se Madeline mezi cinkání lžícemi o porcelán. Will se podíval na dívenku a ona se se zaujetím dívala na něj. Aniž by čekala na jeho odpověď, pokračovala: „To nevadí, jestli jo. Já taky požád boulám, hele,“ zvedla jednu nožku, položila chodidlo na židli a přes stůl ukázala rozbité koleno. Bylo trochu odřené, ale nic hrozného.
„Madeline! Takhle se u jídla nechováme, ano? Dej tu nohu zpátky dolů.“ Napomenula ji matka a pak se otočila k Willovi. „Omlouvám se.“
Will zavrtěl hlavou a na dívenku se trochu usmál. „Já myslím,“ ozval se pak tiše, „že každý občas nabourá.“ Řekl Madeline a ta se usmála, jako by byla spokojená s jeho odpovědí. Pak už jedli mlčky.
Když všichni dojedli polévku, Carol začala sbírat talíře. Will se úplně automaticky, aniž by o tom přemýšlel, zvedl a začal také sklízet nádobí. Michaelova matka se na něj zadívala a pak mu vzala talíře z ruky. „Sedni si. Jsi můj host, tohle dělat nemusíš.“
Willa přepadly rozpaky a skoro zaplul zpátky na židli. Michael se na něj usmál. Carol pak na stůl nanosila hlavní chod, pečené kuře s bramborami a opět začala nandavat. Všichni se pustili do jídla, ale Will už měl břicho poměrně plné. Jeho scvrklý žaludek nebyl na tolik jídla zvyklý, a ač mu to bylo nepříjemné a nechtěl Carol urazit, snědl už jen pár soust. Bál se, aby se na něj nenahněvala, ale věděl, že kdyby do sebe oběd tlačil dál, udělalo by se mu zle.
„Nechutná ti, Wille?“ Optala se, když viděla, že nejí. Nebylo v tom ale ani za mák nějaké rýpavosti, nebo podrážděnosti.
„Je to výborné, opravdu. Michael říkal, že jste skvělá kuchařka a je to pravda. Já jen...omlouvám se. Nejsem zvyklý tolik jíst. Ta polévka byla sytější, než jsem myslel.“ Snažil se ospravedlnit. Carol jen zavrtěla hlavou.
„To je v pořádku, nemusíš se přemáhat, jestli máš dost.“ Řekla přátelsky a Willovi se trochu ulevilo. Založil ruce do klína a pokorně sledoval svůj talíř. Pak se odhodlal znovu promluvit.
„J-je tam tymián, že ano?“ Řekl a podíval bojácně na Carol. „V těch bramborách. Tymián a troška česneku.?“ Michaelova matka se, s vidličkou u úst, překvapeně na Willa podívala. Pak roztáhla rty v potěšeném úsměvu.
„Ano, máš pravdu,“ nadšeně kývla. „Tady se někdo vyzná. Ty rád vaříš?“ Optala se s opravdovým zájmem. Pak se Will zapomněl.
„Musím otci vařit ka-“ vyhrkl ze sebe a hned si uvědomil, jak se podřekl. Sklopil hlavu. „Vařím každý den,“ dořekl nakonec a v jídelně zavládlo ticho, husté a nepříjemné. Will by se nejradši propadl do země, cítil na sobě pohledy všech ostatních, snad krom Madeline, která zápasila s příborem a kouskem kuřete. Pak Michael, ve snaze situaci uklidnit, vložil do úst poslední sousto, polkl ho a žoviálně začal matku chválit.
„Já tedy ingredience nerozpoznám jednu po druhé, za to vím, že to bylo, jako vždy, perfektní. Děkuji.“
„Michael má pravdu, mami. Sice by snědl i sloní ucho, když má hlad, ale bylo to výborné.“ Přidala se Christina a Carol se zasmála. Willovi to však na náladě nepřidalo, stále zavrtával pohled někam k zemi. Chci pryč, říkal si v hlavě, chci pryč, chci pryč, chci pryč! I když jsou tak hodní...Nezvládám to, chci odejít.
„Christino, mohla by jsi sklidit a postarat se o nádobí, prosím? Madeline, ty jsi běž hrát, ano?“ Řekla Carol. Holčička vyskočila ze židle a odběhla kamsi do domu. Christina kývla a když odnesla nádobí, zůstal Will osamotě jen s Michaelem po boku a s Carol sedící v čele stolu. Mladík z toho neměl dobrý pocit, věděl, že se schyluje k rozhovoru, který pro něj nebude příjemný, kterému se chtěl vyhnout. Zůstal ale zatím sedět na svém místě, ruce v klíně, nenavazujíc oční kontakt.
Kdyby měl hlavu vztyčenou, viděl by Michaela, který na matku odmítavě kroutí hlavou a která se na něj zamračí, ale nenechá se odbít.
„Dáme si kávu?“ Zeptal se Michael, ve snaze nedat matce možnost. „Ale musela by jsi jí udělat ty, víš že já to s tím novým kávovarem neumím. Je to jako stroj z Hvězdných válek,“ naklonil se k Willovi a zasmál se. Carol však zavrtěla hlavou.
„Já si dám až později. Nejdřív se tě chci, Wille, zeptat na pár věcí,“ řekla odhodlaně a mladík se na ní podíval. Tak je to tady, pomyslel si. Je to tady a já nevím co dělat.
„Tak například, co se ti to doopravdy vlastně stalo?“
Michael se zamračil. Úplně hatila všechny jeho snahy a záměry, i když jí to vysvětloval. Byl teď na matku naštvaný, přestože věděl, že to myslí dobře. Nemohl jí ale odpustit, že veliká část jejího chování pramení pouze zvědavosti, kterou se ani nesnažila potlačit. A to ho rozčilovalo.
„Mami, přestaň,“ řekl tónem, který byl důrazný, zároveň jím ale mohl hovořit i s matkou. Will, který se snažil tvářit, že tu není, stále mlčel. „Opravdu, nech toho.“
„Wille. Tím, že jsem tě včera neodvezla do nemocnice, jsem hodně riskovala. A ty taky. Tvoje zranění mohlo být ve skutečnosti mnohem závažnější.
Ale to není jediná věc, která mi dělá starosti. Když jsme tě převlékali, viděli jsme všechny ty modřiny a jizvy. A já chci vědět, kdo a proč ti to udělal, abychom ti mohli pomoci.“
Will jí teď sledoval, neschopný slova.
„Ptám se, protože bychom to mohli vyřešit spolu. Ale jestli si nebudu jistá, že na tom pracujeme, budu to nejspíš muset nahlásit.“ Tvářila se empaticky a chytila Willa za ruku, jako gesto dobré vůle. Ten ale ucuknul.
Michael na matku zůstal zírat s otevřenou pusou. Nemohl uvěřit, že to opravdu udělala. Že nejprve zmínila jeho tělo a teď ho...vydírá? Proboha, co jí to napadlo, co si vůbec myslí? Teď už na ní byl doopravdy naštvaný. Otočil se k Willovi, ve snaze zachránit situaci.
„Wille, nemusíš odpovídat. Matka to myslí dobře, ale nemusíš nic říkat, jestli nechceš.“ Zamračil se na Carol.
„To přeci nejde.“ Nenechala se žena odbít. „Wille, kdo ti to udělal? Kdo ti tohle dělá?“
„Upadl jsem,“ zašeptal mladík a už ve chvíli, kdy to vyslovil, věděl, že tomu nikdo neuvěří.
„Viděla jsem ty modřiny, chlapče. Jsem už dlouhá léta lékařka a vím moc dobře, že tohle není od pádu. Na těch stehnech-“ Will zvedl hlavu a vystrašeně se na Carol zadíval, než ji Michael přerušil a skočil jí do řeči. Teď zase stočil pohled na něj. Byl jak divák tenisového utkání, který točí hlavu na jednu a pak hned na druhou stranu.
„Jak jsem říkal, Wille. Nemusíš odpovídat. Jestli budeš něco chtít říct, uděláš to, až budeš připravený.“
„Proboha!“ Vyhrkla Carol rozčíleně. „Vždyť já vím, že tě bijí! A taky že tě znásilnili!“
„Mami! Nech toho!“
Začali se hašteřit a mezitím Will seděl mezi nimi, sledoval je a cítil se naprosto strašně. Oni to ví, všechno už to ví, sakra! Říkal si a dělalo se mu zle. Tohle byla situace, kterou vůbec nečekal a absolutně ji nezvládal. Cítil se poníženě, že ví, co se mu děje, trapně, že to řeší a mrzutě, že se kvůli němu hádají. Prostě mizerně. Měl pocit, že jestli ještě chvilku bude poslouchat tu hádku, která už se odebrala do úrovně, ve které ho řešili, aniž by si uvědomovali, že tu pořád sedí, rozskočí se mu hlava. Zabořil obličej do dlaní, zoufale a nakonec hlasitě odsunul židli od stolu a vyběhl do předsíně. Oba, Michael i Carol se překvapeně podívali jak mizí za rohem jídelny. Michael rychle vstal, zamračil se na matku a běžel za chlapcem.
Ten už měl obuté boty a otevíral vchodové dveře. Michael ho doběhl a chytil jej za paži. Will se instinktivně přikrčil v očekávání, že přijde nějaká rána. Muž si toho všiml a v překvapení jemný stisk povolil, takže Will se mu vytrhl a utíkal pryč.
„Wille! Prosím, počkej!“ Zavolal za ním Michael ze dveří, ale mladík už byl na chodníku a spěchal pryč. „Počkej, prosím! Omlouvám se!“
Will ale nezastavil a za pár vteřin už byl pryč. Michael smutně sklopil hlavu. Pak si ale uvědomil, kdo jeho úprk vlastně způsobil a dostal strašný vztek. Práskl dveřmi a napochodoval zpátky do jídelny. Carol stále seděla na svém místě, její syn se k ní přihrnul pleskl dlaněmi o stůl, naklonil se k ní a zakřičel: „Co jsi to udělala?! Říkal jsem ti přece, že takhle to nejde! Co sis vlastně myslela?!“ Prskal vzteky a Carol se nejdříve zamračila. Chtěla ho napomenout, že je jeho matka a že s ní takhle nemá mluvit. Ale pak se mu podívala do očí. Byl v nich pochopitelně vztek, ale také jakési zoufalství. A strach. Synův strach, že už s ním ten kluk nikdy nepromluví a také že...A pak jí došlo, co vlastně provedla.
Mohli tomu chlapci snad opravdu pomoct, kdyby se nezachovala jako husa a netlačila tolik. Teď už se bude Michaelovi vyhýbat, uvědomila si, a nebude možnost, jak se k němu blíže dostat.
„Doufám, že jsi spokojená,“ řekl nakonec Michael sarkasticky a dal si záležet, aby viděla jeho rozčílení. Pak se narovnal a odešel nahoru, do svého pokoje.
Do místnosti vešla Christina s tácem. Přinesla kávu a pár šálků a když viděla, že ani Michael, ani ten kluk tu nejsou, překvapilo ji to. Postavila tác na stůl a spatřila, jak si matka smutně opírá čelo o dlaň.
„Co se stalo?“ Zeptala se a Carol na ni zasmušile pohlédla.
„Holka moje...Já jsem teď něco asi vážně podělala.“

***

Will běžel asi deset minut, pak ho rozbolela hlava a zpomalil do chůze. Opřel na chvilku dlaně o kolena a oddechoval. Náladu měl na bodu mrazu, cítil se hloupě a špatně, přesto byl ale rád, že odtamtud zmizel. Kdyby měl ještě chvilku poslouchat, jak se kvůli němu hádají, asi by mu praskla hlava. A i kdyby se nehádali, měl takový pocit, že Carol by dál trvala na svých otázkách a on na ně nechtěl odpovídat. Nemohl, nebyl toho schopen. Neměl na to sílu. Nebyl připravený o tom mluvit. Dosud se ty věci prostě děly a i když byli hrozné, žil s tím, protože byl naučený s tím žít.
A najednou si připustit, že je to špatně? Dovolit myšlenkám, že by to mohlo být jinak? Připustit si, doopravdy, že jeho otec je zrůda a že to tak dál být nemusí? Na to rozhodně připravený nebyl. Jen…
Carol vem čert, ale Michael...to bylo něco jiného. U něj ho to mrzelo, i když se ho zastával. On byl snad jediný, komu by časem dokázal věřit, komu by možná jednou uvěřil, že to jde i jinak. Ale ne takhle.
Will jen tak procházel ulicemi. Běh ho unavil víc než čekal, nejspíš kvůli tomu zranění, ale nebylo to nic hrozného. Dokonce ani hlava ho nebolela a žaludek byl v pořádku, stále příjemně plný polévky. Vařit opravdu umí dobře, pomyslel si Will a pak odmítavě zavrtěl hlavou. Už na to, na ně, nechce myslet. Alespoň ne teď.
Pak začal přemýšlet, co bude dělat celé odpoledne. Směna mu měla končit až v šest hodin, do té doby se doma dřív neukáže. Kdyby přišel dřív, otec by se jistě ptal, jak je možné, že není v práci. A Willa napadlo, že by mu skutečně mohl neříct, že má dovolenou. Je to pro něj obrovsky nebezpečné, kdyby Craig zjistil, že nechodí do práce a zároveň není doma, měl by peklo. Zbil by ho tak, že by to nemuselo skončit jen otřesem mozku a jedním škrábancem.
Na druhou stranu, po tolika letech byl měl čas jen sám pro sebe. Měl by volný čas, který může strávit jak chce. To byla neskutečně lákavá, pro něj skoro až bizarní představa, ale moc krásná. Veškerou výplatu sice musel dávat otci, stejně se mu ale, tu a tam, podařilo ušetřit pár drobných, když dobře nakoupil. Ty si pak schovával za nočním stolkem, vedle matčiny fotografie, přestože nikdy moc nedoufal, že by měl možnost, peníze využít. Za ta léta ve skutečnosti nashromáždil slušný obnos, víc než jen pár drobných a teď by si za to mohl dopřát něco hezkého. A když si dá pozor, bude hlídat čas a nebude se pohybovat v místech, kde se obvykle pohyboval otec, mohlo by to vyjít. Mohl by si užít svou malou “dovolenou“.
Byl to risk. Obrovský risk. Ale stál za to. Stál za tu ochutnávku volného času, který může strávit tak, jak chce jenom on. A začne hned.
Otočil se na patě a vydal se k řece. V jedné části městského parku, kterým řeka protékala, vedl po jejím břehu krásný pískový chodník, táhl se necelého půldruhého kilometru a byla to oblíbená trasa na procházky pro zamilované páry, maminky s kočárky, nebo pro seniory. Bylo tam krásně a Will si vzpomněl, že jako velmi malý se tam často procházel s Emily. Nebyl tam už celá léta.
Zamířil tedy rovnou tam.
Když dorazil na začátek stezky, všechno jako kdyby bylo najednou pryč, všechny trable, starosti, všechna bolest. Byl tady jen on, chodník lemovaný stromy, líně plující řeka a slunce. Procházel se, velice pomalu, nadechoval čerstvý vzduch, oslazený právě získanou (alespoň dočasně) svobodou a po strašně dlouhé době se cítil příjemně.
Došel zhruba do poloviny, sedl si na lavičku ve stínu stromů a jen tak se díval na pomalu proudící řeku. Třpytila se a jemu připadalo, že z ní doslova čiší jakýsi klid. Seděl tam, s přihlouplým úsměvem, vzpomínal na maminku a odpočíval. A věděl, po čase, že už tam sedí dlouho. Neměl však u sebe ani hodinky, ani telefon, takže nevěděl, jestli už není čas, vydat se domů. Zeptal se tedy kolemjdoucí ženy, co venčila malého kokra na čas. Bylo pět hodin, akorát vyrazit. Poděkoval, postavil se a vydal se domů. Musel pěšky, pořád neměl ani drobné na autobus. A jak se blížil k domovu, začala na něj doléhat realita.
A dolehla na něj úplně, jen co zazvonil u vchodových dveří. Craig ho totiž předchozí večer vyhodil i bez klíčů. Dveře se po chvilce otevřely a on vstoupil.
Měl připravenou svojí vymyšlenou verzi o tom, jak strávil noc, když by se otec ptal. Ten se však bez zájmu, jen co otevřel dveře vrátil znovu do svého křesla a četl noviny. Vzhlédl, když Will procházel kolem a zeptal se jen podezřívavě, kdo mu ošetřil ránu nad obočím.
„Já, v práci, pane. V šatně máme lékárničku, tak jsem si to zalepil.“
Craig na něj okamžik zkoumavě hleděl, odvrátil zrak zpátky k novinám a jen zamumlal: „Aspoň že nejsi tak blbej, abys hledal doktora.“
Will sklopil hlavu a modlil se, aby příštích pár dní Craig nepřišel na to, že je rána zašitá.
„Připrav večeři a pak nějaký občerstvení. Dneska přijdou chlapi.“ Ozvalo se zpoza novin a mladík ztuhnul. Ne...dneska ne, prosím. Proč zrovna dneska? Říkal si v duchu, ale pak jen přikývl a pustil se do práce.

Muži přišli asi o dvě hodiny později a Will hned věděl, že je to jeden z “těch“ večírků. Jen co jim naservíroval pití a několik jednohubek, Craig ho poslal umýt, zatímco už míchal pokerové karty. Will, opravdu nerad, uposlechl a šel se osprchovat. Snažil se proces očisty co nejvíce prodloužit, ale nebylo to k ničemu. Když se Craigovi zdálo, že už je čas, prostě bez okolků vešel do koupelny, nařídil mu, aby odtamtud už vypadl, usušil se a šel do ložnice. Dodal jen, ať se nenamáhá s oblékáním.
Mladík udělal co otec chtěl a nahý vešel do otcovy ložnice. K jeho překvapení tam byli všichni tři. Craig stál u postele a jakoby nic připravoval jeden ze svazků provazu. Henry a Jake seděli na židlích, které si donesli z kuchyně. Dokonce donesli i malý přenosný stolek, na kterém měli pití a popelník. Will si pomyslel, že se připravili, jako by se tu mělo konat nějaké představení a instinktivně o pár kroků couvl. Jeho otec si toho všiml a promluvil, zcela v klidu na kamarády:
„Přiveďte mi ho.“
Henry zatípl cigaretu a oba muži se svedli. Nenuceně přistoupili k chlapci, který znovu zacouval, ale oni ho bez problémů chytili za paže a vedli ho k posteli. Will se pokusil bránit, vzpírat se, ale přiskočil k němu Craig a dal mu ránu pěstí na solar. Mladík hekl, jak z něj vyrazil dech a zkroutil se bolestí. Pak už neměli problém, hodit ho na postel, kde zůstal ležet na břiše. Vzápětí na něj obkročmo Craig dosedl a svázal mu nejprve zápěstí. Pak obmotal provazy i jeho paže a hrudník a pevně utáhl. Will se ani moc nebránil, překvapení přišlo, když mu otec svázal nohy. Vždy vzal jednu dolní končetinu, obmotal mu kotník, který pak přivázal ke stehnu, takže Will měl teď nohy stále pokrčené. Když byl hotov, vzal mladíka a lehce, jako by nevážil skoro nic, jej přinutil kleknout. Pak mu ještě vrazil do pusy roubík a důkladně ho upevnil.
Will byl jako na výstavce. Rozkročmo teď klečel uprostřed postele, znehybněný, umlčený. Užívali si ten pohled s neostýchavým potěšením. Craig pak všem nalil a oni si přiťukli. Když vypil svou sklenku, sehnul se Craig ke svému nočnímu stolku a vytáhl z něj nepotištěnou igelitku ze sexshopu. Zalovil v ní a vyndal jeden malý a jeden větší balíček, potom je oba rozdělal.
S prvním, menším, předmětem si klekl před chlapce. Uchopil jeho penis a začal na něj nasazovat roztažitelný silikonový kroužek. K němu byl připojen malý váleček, nejspíš na baterie a na jedné straně měl tlačítko. Nasunul mu tu věc, pevně ho svírající, až ke kořenu. Will sebou cuknul, když se ho otec dotkl, ale zůstal klečet. Pak Craig zmáčkl malé tlačítko na straně a kroužek začal vibrovat. Chlapec vzdechl, ale spíše překvapením, než potěšením. Přesto, penis vnímal doteky a vibrace jinak, než jeho hlava, úd se mu ztopořil.
Jake uchechtl, když to uviděl.
Craig ho obešel, vzal do ruky druhý předmět. Vypadalo to jako vibrátor, ale tvar měl trochu zahnutý a rozhodně nevypadal jako pro začátečníky. Byl veliký. Muž na něj nanesl jemnou vrstvu průzračného gelu a sedl si za chlapce.
„Nadzvedni se,“ řekl mu ale Will zůstal klečet bez hnutí. Neviděl otce, kterého měl za zády, jak kývl na Henryho, který přistoupil, beze slova se napřáhl a vpálil mladíkovi pořádnou facku, až ho samotná dlaň zabolela. Will svěsil hlavu a opřel se do kolen, co to jen přes pouta šlo. Nadzvedl se a Craig strčil vibrátor přímo pod něj. Nečekal však, až se chlapec pomalu spustí zpátky, nedal mu čas, aby si na předmět zvykl. Místo toho jej popadl za ramena a vší silou zatlačil dolů.
Ta silikonová věc se mu zarazila do útrob a Will vykřikl bolestí a překvapením. Vibrátor se uvnitř přesně dotýkal místa, kterého měl, tedy chlapcovi prostaty. Jen co přešla bolest, ucítil mladík tlak, který by nejspíš za jiných okolností, mohl být příjemný a velice vzrušivý. Jemu ale, k jeho překvapení, jen zacukalo v penisu.
Jenže pak Craig zapnul i tuhle věc a začala mu jemnými vibracemi stimulovat onu prostatu. Will vydechl a všiml si, jak se otec usadil vedle přátel, nalil si dalšího panáka a začal sledovat představení spolu s nimi. Henry si zapálil cigaretu a vytáhl z kapsy telefon. Namířil jím na Willa, který se začínal svíjet a vzdychat a vyfotil si ho. Jake udělal to samé.
Chlapec nevěděl, jestli je to jen součást ponižujícího obřadu, nebo to prostě chtěli udělat, snad na památku, nebo aby si u toho mohli pak sami honit. Soustředil se teď hlavně na to, jak nepřijímat ty vibrace, vjemy. Jenže tělo ho neposlouchalo, přes všechno, na co myslel, nebo se snažil nemyslet, byl vzrušený. A to tak, že stále víc a víc. Byl to hrozně zvláštní pocit. Bojoval s tím, nelíbilo se mu to, přesto ale oddechoval stále hlasitěji.
Uslyšel, jak Henry zmáčkl tlačítko pro nahrávání videa a vydal ze sebe něco jako: „Ahh, super, paráda…“ A pak si rozepl kalhoty a začal se nad tím výjevem uspokojovat.
Jake vstal, přišel k chlapci, jednou rukou dělal totéž co jeho přítel, druhou popadl Willa za vlasy a škubl mu hlavou dozadu.
„Víš co je na tomhle celým nejlepší, to nejvíc rajcovní?“ Zeptal se potichu, šeptal ta slova chlapci do obličeje a prskal u toho. Pak vyplázl jazyk a olízl mu celý krk, od klíční kosti po ušní lalůček. Willovi na tělě vyskočila husí kůže. „Že my víme, jak strašně to nechceš, jak moc se ti to příčí….Ale stejně si nemůžeš pomoct.“
Trhl mu hlavou zpátky dopředu, posměšně, s pobaveným úšklebkem, zamával před chlapcem svým penisem a za smíchu ostatních se posadil zpátky na místo.
Ten hajzl měl ale pravdu, přesně tak to bylo. Will se mohl snažit sebevíc, ale stejně tělo dál zrazovalo. Craig vstal, naklonil se k mladíkově zadku a přepnul vibrátor na větší rychlost a intenzitu. Chlapec opět zavzdychal a vzdychat už nepřestal. Byl teď hodně vzrušený, už se s tím nedalo bojovat. Ten pocit byl důraznější, sytější. Za pár okamžiků vyvrcholí.
Stalo se to asi o dvě minuty později. Jeho penis sebou naposledy škubl, napnul se. Ani nevystříkl, jen z jeho údu pomalu začala vytékat bílá tekutina, Will se zadýchaně předklonil, svěsil hlavu a oddechoval.
Craig mu sundal kroužek a vytáhl z něj tu proklatou věc, zatímco ho Henry plácal s úsměvem po rameni a blbě mektal: „Moooc pěkný, kámo! Lepší jak kino, hele!“ Will se snažil nevšímat si toho. Myslel jen na to, že tohle je první orgasmus od jeho patnácti, kdy poprvé masturboval. Když pak začaly Craigovy návštěvy, neměl na to chuť, prostě to nedělal, tak v něm otec zabil jeho sexualitu.
A navíc mu bylo jasné, že párty ještě neskončila. On už sice hotov byl, ti parchanti ale ne, a nemýlil se. Jen co ho zbavili pomůcek, povalil ho Craig na postel a pak jej postupně, jeden po druhém znásilnili.

Když pak v noci ležel v posteli a nemohl usnout, vzpomněl si na Michaela. Na jeho krásné oči, upravené blond vlasy a na jeho úsměv. A hlavně na to, jak mu nabízel východisko a pomoc. A byl u toho upřímný, přesvědčivý, že čím víc o tom chlapec přemýšlel, tím víc věřil tomu, že jestli mu může někdo pomoci, tak je to právě Michael.
Protože dneska se něco změnilo. Dneska zakusil svobodu, i když jen na pár hodin, ale zachutnala mu. Chutnala výtečně, jako první dávka drogy, které se už nechce vzdát a musí dostat další dávku. Jenže v jeho případě to nebyla droga. Byl to život sám. A on najednou chtěl žít.
Rychle vstal z postele a ještě rychleji se oblékl. Sáhl za noční stolek, sebral naspořené peníze a vložil je roztřesenýma rukama do peněženky. Pak mobil, klíče (ty zcela automaticky), vyrazil z pokoje do předsíně, tam se obul a ani ne za dvě minuty byl venku z domu. Jednal rychle, opravdu byl rychlý. Protože se bál, že kdyby se jen na vteřinu zastavil, pochybnosti i strach by ho přemohly a on by si to rozmyslel. Proto tak kvapně vystřelil z domu, na chodníku se dal do běhu, utíkal a utíkal a zastavil se až na druhé nejbližší zastávce autobusu. Nevěděl kolik je hodin, ale měl štěstí, protože za pár vteřin dopravní prostředek dorazil. Nasedl, podíval se z okna a začal nevědomky vysílat telepatické zprávy: „Jedu k tobě, Michaeli. Jedu k tobě, protože ti věřím a jsi jediný člověk, co mi může pomoci. Tak mě nezklam...Prosím, hlavně mě nezklam.“