Will přišel před dům rodiny Woolfových. Předstoupil před dveře a chtěl zazvonit, když si uvědomil, že je noc a když rozezní zvonek, všechny probudí. Vylovil u kapsy telefon a podíval se na čas, který ukazoval půl čtvrté ráno. To není zrovna nejlepší čas na probuzení. Otočil se k odchodu, ale pak se zarazil.
Jestli teď půjdu pryč, už se sem nevrátím. Buď to dám na první pokus, nebo vůbec, pomyslel si. A tak se opět otočil čelem ke dveřím, nejistě zvedl ruku a zmáčkl tlačítko zvonku. Nejdříve se nic nedělo, pak ale na trávníku předzahrádky viděl, jak se rozsvítilo světlo v prvním patře. Čekal a doufal, že to bude Michael, který mu otevře. Světlo se rozsvítilo v předsíni a obrys postavy se přiblížil k skleněné výplni dveří.
Ty se otevřely a vykoukl rozespalý Michael. Měl rozcuchané vlasy a na sobě modrý župan. Will nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou a když si muž konečně uvědomil na koho kouká, překvapeně téměř vykřikl. Byl teď už dokonale vzhůru.
„Wille! Ach bože, myslel jsem, že už tě neuvidím!“ Vzal ho za paži, skoro jej vtáhl do domu a zavřel za sebou. „Stalo se něco? Jsi v pořádku?“
Mladík chvilku neodpovídal. Opět sledoval podlahu, když ze sebe konečně vysoukal ta slova. „J-já jsem..,“ celý se začal třást, jako kdyby mu teprve teď opravdu došlo, co udělal. Zvedl hlavu a zadíval se Michaelovi do starostlivé tváře. „Utekl jsem,“ vyhrkl a Michael si všiml, jak strašně se mu třesou ruce. Opatrně je vzal do svých dlaní. Willa to trochu překvapilo, ten jemný dotek, to vstřícné gesto, ale nebránil se.
„To je v pořádku, Wille.“ Začal ho utěšovat a v duchu se tak nějak smutně zaradoval. „Neboj se, ano? Nemusíš se bát, já ti pomůžu. Nenechám tě v tom, jasné?“ Podíval se chlapci do očí a ten váhavě přikývl. „Pojď dovnitř. Udělám nám nějaký čaj,“ řekl, pustil ho a vydal se do kuchyně. Will ho mlčky následoval.
Michael postupně rozsvěcel malá světla jinak byla ve zbytku domu tma. V kuchyni zmáčkl vypínač a zářivka nad dřezem nejprve zablikala, pak začala vydávat bílé světlo, doprovázené obvyklým zvukem. Pokynul Willovi, aby se posadil na jednu z barových stoliček u kuchyňského ostrůvku, naproti lince. Celá místnost působila čistě a moderně. Byla také vybavená drahými spotřebiči.
Michael naplnil varnou konvici a dal vařit vodu. Připravil dva šálky a otevřel dvířka od skříňky nad sebou. „Jaký máš rád?“ Zeptal se, aniž by se otočil.
„No...já vlastně ani nevím,“ odpověděl mu tiše mladík. Jeho ruce spočívaly v klíně a ukazovák si zase nehezky hrál se záděrou na palci.
„Já mám rád hlavně citrusové – pomeranč, citron a bezový květ...A tak dál.“
„Dám si to samé co ty.“
Michael kývl, vyndal krabičku se sáčky a vložil je do šálků. Hotový čaj pak přisunul k Willovi, svůj nechal naproti a opřel se o ostrůvek lokty. Sledoval chlapce bez jakýchkoliv okolků a ten znervózněl ještě víc. Když bylo ticho už moc dlouhé a hraničilo s nesnesitelností, Will tiše promluvil.
„Tohle je opravdu nádherný dům,“ řekl s pohledem upřeným na vlastní dlaně. Michael se usmál, přikývl. „To ano. Mám to tady rád, vyrostl jsem tu. Ale když jsem byl malý, vypadalo to tu jinak. Naši tenkrát neměli moc peněz. Tohle všechno si zasloužili jen díky tvrdé práci, hlavně můj táta.“
Will kývl, ale neřekl nic. Místo toho přemýšlel nad tím, jak ve vzduchu visí otázky. Michael sice nevyvíjel nijaký tlak, byl naprosto uvolněný a bezprostřední. Ale on cítil, že to chce vědět, chce znát ty okolnosti, proč tu teď sedí ve čtyři ráno, v cizím domě a popíjí čaj. No a, nezasloužil by si to nakonec? Nabídl mu pomoc, východisko.
„Je to můj otec, můj vlastní otec,“ zašeptal konečně aniž by vzhlédl. Styděl se. Nikdy o tom nemluvil, tohle bylo poprvé, co to někomu řekl. Cítil se trapně a jako kdyby něco provedl.
Michael zvážněl a narovnal se. „Wille, tohle nemusíš,“ řekl mu upřímně a chlapec na něj odhodlaně pohlédl.
„Já vím. Ale teď chci. Myslím...myslím si, že i musím. Je to už tak dlouho, trvá,“ nabral do plic dech,“ trvá to už moc dlouho.“
Pak to z něho začalo padat úplně samo, nešlo to zastavit a on Michaelovi všechno řekl. Vyprávěl mu o tom, jak Emily onemocněla, o tom, jak ho poprvé otec uhodil, jak poprvé přišel v noci do jeho pokoje a tak dál...Detaily sice vynechával, ale i tak bylo pro Michaela těžké to poslouchat. Postupně se mračil čím dál víc, nemohl uvěřit, že by vlastní otec dělal něco takového, vlastně nemohl uvěřit, že by KDOKOLIV dělal něco tak hrozného. A během toho, jak poslouchal, začínal všechno chápat a navíc...začal na Willa pohlížet se zvláštním respektem, obdivem, že to všechno dokázal vydržet, ale nejvíc asi pro to, že sebral odvahu a přišel za ním. Michael si uvědomil, jak moc si váži důvěry, kterou k němu Will cítil a byl naprosto odhodlaný ji nezklamat. On ho zachrání, on mu pomůže, ať to bude stát cokoliv.
Will se během vyprávění několikrát odmlčel, několikrát usrkl čaje, jako by mu vyschlo v krku, několikrát vypadal, že se rozpláče (hlavně když mluvil o své matce).
„Dneska, když jsem odsud tak utekl,“ teď se provinile sklonil, ale Michael zavrtěl hlavou, že to chápe. „Byl jsem na místě, které jsem měl jako malý rád, chodívali jsme tam s maminkou. Je, i po těch letech, pořád stejné, stejně krásné a mě se strašně líbilo tam být.
Uvědomil jsem si, že to, že jsem se tam takhle ocitnul byla strašná náhoda.“ Teď se hořce uchechtnul, „Otec by mě za to pořádně zřídil, kdyby věděl, že jsem tam bez povolení. Že jsem vůbec venku, bez jeho svolení. A já si uvědomil, že by to neměla být náhoda, že jsem tam byl. Že bych neměl mít strach a být nervozní z toho, že jsem šel prostě jen k řece a sedl si na lavičku.“
Teď se začal usmívat, pak smát a nakonec se hystericky chechtal. Podíval se na Michaela, ruce mu spočinuly na hlavě a pořád se řehtal.“ Vždyť je to tak absurdní! Chápeš to!? A všichni to věděli, vy a dokonce i já, jak je to pitomý!“ Smál se, popadal se za břicho, do očí mu vyhrkly slzy smíchu. Michael jen stál, díval se na něj s obavami a ani trochu se neusmál. Ale Willovi to bylo jedno, pořád červenal hysterickým smíchem. „Bylo to tak pěkný! Ahh...hhaaa…“ hekal smíchy mezi slovy, jak už ho bolely svaly na břiše, „A já se přitom tolik bál! Protože...Ha-haaaa-haa, by mě přizabil...haaa, kdyby se to dověděl! No, není to k popukání?!“ Smál se a smál, po tvářích se mu kutálely slzy smíchu. Položil předloktí na linku ostrůvku a opřel o ně čelo. Ramena se mu třásla, pořád vydával hekavé zvuky a popadal dech, ale postupně se jejich znění měnilo. Místo trhavého chechotu se začaly ozývat žalostné steny a i rytmus nádechů se změnil.
Will plakal.
Hořce a přerývavě, že po chvilce už opravdu nemohl popadnout dech. Opřený hlavou o ruce hlasitě vzlykal a Michael slyšel, jak jeho slzy padají na podlahu. Obešel ostrůvek, položil Willovi dlaň na rameno ale neřekl nic. Nemělo by to smysl, to věděl. Bylo jasné, že Will to se zebe potřebuje dostat a on mu to dopřeje, a je mu jedno, jak dlouho to bude trvat. Bude tu, bude tady pro něj a udělá všechno co bude moci.
Trochu se uklidnil asi za deset minut. Zvedl hlavu a oteklýma červenýma očima se na Michaela omluvně podíval. „Promiň,“ zašeptal a Michael znovu zavrtěl hlavou. Ani si to neuvědomil, ale měl ruku pořád na mladíkově rameni.
Will vypadal strašně. Strhaně, Michael si pomyslel, že nikdy neviděl nikoho, kdo by vypadal tak unaveně. A taky tak nějak...“splasklý“. To bylo asi správné slovo. Protože to co cítil mohlo být jako nafouknutý balonek, který každým okamžikem praskne a on teď vypustil trochu vzduchu.
„Musíš být unavený. Pojďme si lehnout,“ řekl Michael a Will přikývl. Pomalu se sesunul s barové židličky a následoval Michaela do patra. Vešli tiše do jeho pokoje, muž zalovil ve skříni a podal mu jedno ze svých pyžam. „Bude ti asi velké, ale nic jiného nemám. A koupelna je naproti, kdyby ses chtěl opláchnout.“
Mladík vděčně přikývl a šel do koupelny. Byl už opravdu unavený. Převlékl se, pyžamo mu opravdu bylo veliké, ale jemu to nevadilo. Mělo příjemnou vůni. Ale ne proto, že by snad Carol používala příjemnou aviváž, ale proto, že bylo...Cítil z něj Michaela a to bylo příjemné. Byla to jakási vůně bezpečí a náklonnosti a Will se přistihl, že drží košili pyžama u obličeje a vůni se zavřenýma očima nasává. Zatřásl hlavou, opláchl si obličej u umyvadla, zrcadlo, jako většinou ignoroval.
Vešel zpátky do pokoje. Michael držel v rukou přikrývku a polštář. Zmateně se chlapec podíval na letiště. „Ty jdeš pryč?“
„Budu spát dole na pohovce.“ Usmál se Michael. „Naši tu měli pokoj pro hosty, ale tam je teď Christina s Madeline.“ Will stále nechápal, proč odchází, postel je přeci dost veliká, aby se oba vyspali pohodlně. A vlastně ani nechtěl, aby Michael odešel. Cítil se s ním dobře, cítil se v jeho přítomnosti v bezpečí.
„A-ale proč?“ Zeptal se ostýchavě. Teď byl zase překvapený Michael.
„Tobě by to nevadilo, kdybych zůstal? Někdo to moc nemusí.“
„Proč by mi to mělo vadit? A navíc, ty jsi tu doma.“
Teď se Michael podivně usmál. „Tobě to nedošlo, že? Já jsem gay,“ zasmál se. Will na moment opravdu nedokázal skrýt překvapení. Ale ano, mělo mu to dojít. Vždyť od kdy se muži zvou jen tak na kafe?
„M-mě to rozhodně nevadí. Ale jestli tobě jo, tak dolů půjdu já,“ špitl nesměle Will. Michael se znovu usmál, nijak zvlášť, ale oči se mu v tlumeném světle lampičky potěšeně rozzářily. Rozložil pak lůžkoviny zpátky na jednu stranu postele a lehl si. Will udělal totéž. Zprvu si myslel, že bude nervozní, že se vedle Michaela nedokáže uvolnit. Ale k jeho překvapení tomu tak vůbec nebylo. Nejen, že na to byl moc unavený, ale Michael ze sebe vyzařoval takovou bezprostřednost a takový klid…
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ještě jednou tiše muž, ležící vedle něj. Ležel na boku a díval se na Willa. Ten přikývl a zachumlal se do peřin, také otočený k němu. „Děkuju, Michaele,“ řekl už téměř v polospánku. Asi dvě minuty na to, usnul tvrdě a nerušeně.
Michael se na něj díval. Pak se odhodlal, zvedl ruku a odhrnul opatrně, velice jemně, pár pramínků vlasů z chlapcova čela. „Dobrou noc, Wille,“ zašeptal do ticha. Usnul s pohledem na klidně spícího mladíka.

„Synu můj! Nemůžu uvěřit, že o půl desáté dopoledne, tvé tělo stále spočívá na lůžku! Tvůj otec se vrací z dalekých cest a nedostává se mu řádného přivítání!“
Michaelův otec měl zvláštní, ale příjemný smysl pro humor. Bez varování rozrazil dveře do pokoje a žoviálně a hlavně velmi hlasitě začal svůj proslov. Pak se zarazil, když viděl v synově posteli další osobu. Michael vystřelil rozespale do sedu, spatřil otce ve dveřích a vyskočil z postele.
„Tati,“ oslovil ho důrazným šeptem, prst přišpendlený na rtech v jasném gestu.
„Promiň, nevěděl jsem, že máš návštěvu.“ Omluvil se Thomas a pak se rozesmál. „Jen mi řekni, k čemu byl ten povyk, ve tvých šestnácti, když tu teď vedle tebe leží nějaká kočanda?“
Michael se ohlédl k posteli. Will se překvapivě, i přes ten Thomasův výstup, nevzbudil. Ležel teď zády ke dveřím, drobné tělo přikryté, dlouhé vlasy, které zapomněl před spaním rozpustit, stále sepnuté v drdolu. Opravdu z tohoto pohledu vypadal trochu jako dívka.
„Za chvilku jsem dole,“ obrátil se znovu k otci a stále šeptal. „Řekni mamce, že je tu Will, ona ti to když tak vysvětlí.“ A vystrčil nechápajícího otce ze dveří.
S úlevným povzdechem se opřel o dveře a pak přistoupil k posteli. Will stále nerušeně spal a jemu přišlo zbytečné ho budit. Potřebuje si odpočinout, ať spí, jak dlouho chce.
Oblékl se, vzal ze stolu papír a propisku, napsal vzkaz a položil ho na postel vedle Willa. Pak potichu opustil pokoj. Seběhl ze schodů a vešel do kuchyně, aby si nalil šálek kávy.
S matkou byli od chlapcova útěku na kordy, byl na ni naštvaný, přestože projevila lítost a tvrdila, že si uvědomuje svou chybu. Jemu to ale bylo jedno, tolik se bál, že už Willa neuvidí a stál si za tím, že je to její vina.
Teď k němu přiskočila. „Tvůj otec říkal, že je tu Will. Je to pravda?“
Michael přikývl. „Přišel v noci. Ještě spí.“
„A je v pořádku?“
Michael přemýšlel, jak odpovědět. „Jo a ne. Zraněný není. Ale je vyděšený a vyčerpaný.“ Řekl sklesle. „Říkal, že utekl. A já mu chci pomoct. Tak mi to prosím znovu nepokaz.“
Carol se ještě jednou omluvila a přikývla. Michael se na ní už nedokázal zlobit. Přeci jen, ona sama Willovi pomohla, když ho ošetřila. Krátce matku objal a pak si šel pro kávu. Thomas seděl u ostrůvku a také upíjel ze svého hrnku. Michael si k němu přisedl a unaveně si promnul tvář. Cítil se unaveně ne kvůli nedostatku spánku, spíš tak nějak z celé té věci kolem Willa. Ta starost o něj, ho vyčerpávala.
„Mamka mi všechno řekla,“ prohlásil jeho otec a podíval se na Michaela. „Určitě víš, co děláš?“
„Jak to myslíš?“ Nechápal mladík a napil se z šálku.
„Já jsem rád, že jsem vychoval syna, který má takovou starost o druhé. Nejspíš ses rozhodl správně. Ale víš jistě, že se do něčeho nenamočíš? Nechci, aby tě to dostalo do nějakých potíží.“
Michael bez přemýšlení zavrtěl hlavou. A byl otci vděčný, za jeho starost. Měl ho moc rád, stejně jako Carol a Christinu s malou. „Je to v pořádku, tati, díky.“
„V tom případě, máš moji a matčinu plnou podporu. Kdybys něco potřeboval, nebo ten…“
„Will,“ doplnil ho Michael.
„Jo, jasně. Prostě dej když tak vědět.“ Usmál se na něj Thomas a Michael mu úsměv oplatil.
Carol se vrátila z obývacího pokoje. „Michaele a...kdo mu to teda…“ zeptala se nervózně, jakoby se některých slov bála.
Michael si povzdechl a sklonil smutně hlavu. „Je to jeho vlastní otec,“ pověděl jim a sledoval jejich zděšené a znechucené reakce. „Když Will v noci přišel, chvilku jsme mluvili. On...on mi všechno řekl. A pak se úplně zhroutil. Kdyby jste ho viděli…“ Zlomil se mu hlas a párkrát rychle zamrkal, aby ho nepřemohl pláč. Bylo mu Willa tak líto. Nakonec všechno co Will vyprávěl jemu, ve zkratce vypověděl i rodičům. Sledoval u toho tváře obou rodičů. Pocity, které se jim zračily v obličejích ani nešlo popsat…

Will rozespale otevřel oči a posadil se. Na pár vteřin se cítil strašně dobře, nádherně odpočatý a protáhl se. Vzápětí si uvědomil kde a proč je a nálada mu poklesla. Vážně to udělal. Utekl. Už se nemůže vrátit.
Znovu jej přepadl vtíravý pocit strachu a nervozity. Připadal si trochu jako opilec, který si až druhý den vzpomene, co vyváděl během hýřivé noci, i když on sám pod vlivem něčeho takového nebyl. Ale až teď, teď když seděl v Michaelově posteli si uvědomil, jak obrovský, monstrózní krok udělal. Najednou se mu udělalo zle.
I přes teplo jej polil studený pot, ruce se mu roztřásly. Nemohl popadnout dech. Nemohl se zčista jasna nadechnout, lapal po vzduchu v rychlých intervalech, ale plíce nešly a nešly naplnit. Pak se mu zvedl žaludek.
Vystřelil z postele, prudce rozrazil dveře od pokoje, na chodbě skoro porazil Thomase, který zrovna procházel a vtrhnul do koupelny k záchodové míse, kde se vyzvracel. Když se mu žaludek zklidnil, opřel se o zeď vedle záchodu a zjistil, že se konečně může trochu nadechnout. Zavřel oči a snažil se uklidnit.
„Jsi v pořádku?“ Thomasova hlava nakoukla do otevřených dveří a bedlivě chlapce pozorovala.
Will otevřel oči. Přepadl ho stud a nervozita. „O-omlouvám se, že jsem do vás tak v-vrazil.“ Vysoukal ze sebe. Pomyslel si, že tohle je jistě Michaelův otec. Muž vstoupil dovnitř a dřepl si k němu. Všiml si, jak je chlapec bledý jako stěna a po tvářích mu stéká kapka potu.
„Nemusíš se omlouvat. Ale nevypadáš moc dobře. Pojď,“ pomohl Willovi na nohy. „Půjdeme dolů a dáš si něco k pití. Však ona už ti Carol namíchá nějaký super vitaminový drink,“ usmál se. Když viděl, že je Willovi líp, nasměroval k němu ruku. „Já jsem Thomas, jsem Michaelův táta.“
„Will,“ stiskl mu chlapec lehce ruku. „Já jsem...Michael je…“
„V pořádku.“ Všiml si mladíkovi nejistoty. „Tak už pojď. Možná by ti prospělo něco sladkého? Ale to už musí rozhodnout šéfová,“ teď se ušklíbl a Willa to trochu pobavilo. Sešli dolů ze schodů, Will následoval Thomase do kuchyně. Když je Michael spatřil, vyskočil ze židle a přistoupil k chlapci.
„Ahoj, už jsi vzhůru? Vyspal si se dobře?“ Otázal se s úsměvem. Will přikývl a zeptal se, kolik je hodin. Když mu Michael sdělil, že je půl jedenácté, překvapeně zamrkal. Navíc, teď si ještě uvědomil, že má na sobě pořád Michaelovo až příliš veliké pyžamo.
„Já se omlouvám. Já takhle dlouho normálně nespím, opravdu. Promiňte.“ Podíval se omluvně na přítomné. Teď už byla doma i Christina s Madeline, seděli s Carol u stolu v jídelně, která byla spojená s kuchyní. „Radši se půjdu převléct,“ špitl.
„To je v pořádku, Wille. Mám ti něco udělat? Kafe, čaj…?“ Optal se tím svým zářivým úsměvem Michael. Will se otočil na schodech.
„Jestli můžu poprosit, tak ten co v noci. Byl moc dobrý,“ zčervenal jako školačka a vyběhl nahoru.