Michael stál před nemocnicí. Prohlížel si tu velikou budovu, několika křídlovou, ani ji nemohl vidět celou. Jeho nové pracoviště. Dostudoval práva na, poměrně prestižní univerzitě, už před rokem, ale do zaměstnání se nehrnul. Studoval pilně, nebyl to žádný mamánek, i když jeho rodiče byli poměrně bohatí. Nikdy však nepoužíval jejich peníze, aby si studium, nebo snad i život usnadnil, to se mu naprosto příčilo. Jediné, o co je požádal bylo, aby mu poskytli prostředky pro cestování, na které se chystal po dokončení university. Rodiče mu rádi vyhověli a když odmítali, trval na svém, že jim všechny výdaje, až bude mít možnost, splatí.
A tak téměř rok cestoval, hlavně po Asii, která ho vždy lákala. I přesto, že mu to rodiče nabízeli, nebylo to však cestování o luxusních hotelech, drahých restauracích a letenkách první třídou. Hrdě prohlašoval, že je obyčejný batůžkář a to co ho opravdu zajímalo, byl klasický život lidí, přeplněné trhy, autentické ulice a památky. Miloval to a během toho roku, se cítil jaksi osvobozený. Nemusel řešit politiku, ekonomiku a další věci o kterých slýchával každý večer v televizním či internetovém zpravodajství. Soustředil se jen na to, co bude ten den jíst, kde bude spát a kam se vydá další den. Když se pak vrátil domů, spousta věcí, hlavně jeho přístup, se změnila. Nebylo to tak, že by mu to přišlo lhostejné, či malicherné. Spíše zjistil, že nemá smysl se tolik trápit kvůli tomu, že do sněmovny nezvolili kandidáta, kterého volil, protože s tím prostě stejně nic neudělá. Tohle mu to dalo. Jistý nadhled. A byl přesvědčený, že mu to pomůže i v budoucím zaměstnání. Což bylo právě v této nemocnici.
A tak teď stál před budovou, v saku, perfektně uvázané kravatě a s kufříkem v ruce. Jako pravý, ukázkový advokát. Konečně se rozešel k hlavnímu vchodu. Nebyl nervózní ani otrávený. Spíše naopak, když zjistil, že získal tak dobré místo hned po škole, bez větších zkušeností, překvapilo ho to ale byl nadšený. A to, že jeho matka pracovala ve stejné nemocnici, už několik let, jako poměrně uznávaná lékařka, nehrálo žádnou roli. Nikdy se za něj u vedení nepřimlouvala ani ho nevychvalovala. Michael nebyl žádný protekční spratek, i když si to už teď spousta lidí myslela. Ale jemu to bylo jedno. Věděl jak to doopravdy bylo, věděl, že je dobrý a věřil ve své schopnosti. A na tom jediném záleželo.
Vešel dovnitř a s úsměvem pozdravil brýlatou slečnu za sklem na informacích. Ona mu také pozdrav opětovala a když kolem ní prošel, s nemalým zájmem si ho ještě prohlédla. Michael byl velmi pohledný, spíše krásný. Měl nakrátko střižené, upravené blonďaté vlasy, velice pěknou tvář s výraznější čelistí a světle modré oči. Navíc byl, už na první pohled, sympatický, což taky odpovídalo jeho povaze. Byl přátelský, vlídný, vtipný a velmi charismatický. Prostě idol ženských představ.
Akorát, že ženy v jeho případě měly smůlu, Michael byl totiž homosexuál. A přišel na to poměrně brzy, asi ve čtrnácti letech si začal všímat, že je trochu odlišný. V šestnácti to pak s jistotou oznámil rodině, která, navzdory jeho obavám, přijala ten fakt bez problémů. Ujistili ho, že pro ně se nic nemění a milují ho pořád stejně. Michael na ten den rád vzpomínal, byl plný emocí, strašně se mu ulevilo, že se svěřil a uvědomil si, jak je jeho rodina milující.
Pohledu dívky, která pozorovala jeho štíhlou, atletickou postavu dokud nezmizel za rohem, si nevšiml a přistoupil k výtahu. Doposud s ředitelstvím mluvil jen po telefonu a v budově byl poprvé, takže nevěděl hned, kam přesně se vydat a orientoval se pouze podle nápisů a ukazatelů. Zmáčkl tlačítko pro přivolání výtahu a čekal až se dveře od kabiny otevřou. Když se tak stalo, vešel dovnitř, otočil se k tlačítkům a podíval se na rozpis jednotlivých pater. Označovala jednotlivá oddělení, gynekologie, chirurgie, oční...a tak dále, ale kde sídlí vedení nikde popsáno nebylo.
Otočil se. S výtahem přijel i jeden mladík. Michael i přesto, že byl vlastně v nemocnici, se trošku vylekal, když se na něj ohlédl, možná taky proto, že to očividně nebyl pacient, ale zaměstnanec. Měl na sobě totiž světle modrý nemocniční mundúr a na náprsní kapse vysačku, kterou však z tohoto úhlu nemohl přečíst. Nevypadal vůbec dobře. Byl hubený, skoro vyzáblý, pod očima měl tmavé kruhy, byl neuvěřitelně bledý a tváře měl propadlé. Opřený o stěnu kabiny, s rukama za zády se díval do země, jako by mu to pomáhalo skrýt fialovou modřinu na levé lícní kosti. A ten postoj, jako kdyby se snažil předstírat, že tu není.
Michael si pomyslel, že vypadá zuboženě, zbídačeně. Přesto však nasadil příjemný úsměv a oslovil ho.
„Promiňte. Nevíte prosím vás, ve kterém patře je ředitelství?“ Optal se příjemným hlasem a chlapec zvedl tvář. Mohl být stejně starý jako Michael, možná o něco mladší, ale mohl jen hádat, vzhledem k jeho vzezření. Mladík na něj pohlédl a vypadal nervozně, že jej někdo oslovil. Jako kdyby jej někdo vytrhl z hlubokých myšlenek. Překvapeně zamrkal a Michaela, když už mu teď pohlédl do očí, skoro bodlo u srdce. Nic takového nikdy nezažil, ale když zahlédl jeho tmavě modré oči, přišlo mu, že vidí neuvěřitelnou bolest, utrpení. Ten kluk se tvářil normálně a stejně, ty oči, jako kdyby volaly o pomoc.
„Páté patro,“ ozvalo se tiše.
„Co prosím?“ Probral se Michael, jako kdyby na okamžik usnul. To ty oči. Tolik ho překvapily, že se na pár vteřin zapomněl. Mladík vyzáblou rukou ukázal na tlačítka.
„Vedení je v pátém patře. Tam už vás cedulky navedou.“
Mluvil tiše, skoro až nepřirozeně potichu, jako by se bál, že bude slyšet.
„O-oh. Děkuju,“ Obrátil se Michael roztržitě k ovládání výtahu a zmáčkl pětku. Dveře se zasunuly a kabina se rozjela. Bylo ticho a výtah se pak zastavil ve čtvrtém patře. Dveře se opět otevřely a mladík, teď už znovu se sklopenou hlavou vystoupil. Michael se za ním díval dokud to šlo a myslel na něj ještě když vystoupil z výtahu a podle značení došel k příslušným dveřím. Byl tak zvláštní, tak smutný, přišlo mu. Ale právě tím ho zaujal a napadlo ho, že je škoda, že neviděl na jeho visačku, aby si přečetl jméno, nebo alespoň kde pracuje.
Zastavil se u interkomu u dveří a zazvonil. Až když se ozval ženský hlas, na chlapce zapomněl.
„Dobré ráno, Michael Woolf.“ Odpověděl ženskému hlasu a pak otevřel, když zaznělo bzučivé otevírání dveří. Pokračoval chodbou. Vypadala úplně jinak, než zbytek nemocnice. Tady nebylo žádné sterilní prostředí, žádné vozíky či lehátka, nebo umělohmotné lavice. A když po vyzvání sekretářky, která mu otvírala, vstoupil do ředitelovi kanceláře, na ze mi byl dokonce tmavě šedý koberec.
„Tak vás tu konečně máme, pane Woolfe,“ podával mu ruku muž ve středních letech. Drahé sako, vyleštěné boty, celkově reprezentativní vzhled.
„Dobrý den. Jsem rád, že jsem konečně tu,“ odpověděl s úsměvem Michael a potřásli si rukou.
„Ano, to my také. Posaďte se, prosím,“ pokynul ředitel na polstrovanou židli a Michael se usadil. „Vaše studijní výsledky jsou působivé a výsledky z mnoha stáží taktéž. Nicméně, přímou praxi nemáte a já bych vás rád upozornil na několik věcí. Chci, hlavně, abyste pochopil, že tu jste výhradně kvůli zájmům nemocnice. Když se objeví problém, musím vědět, že uděláte vše pro to, aby z toho naše strana vyšla co nejlépe. Doufám, že se na vás můžu spolehnout.“
Michael přikývl. „Vím, že podstupujete riziko, když jste zaměstnal někoho, jako jsem já. Ale udělám vše pro to, abyste byl spokojený.“
Ředitel souhlasně přikývl. Pak se rozpovídal o dalších věcech, které nejspíš považoval za nutné Michaelovi sdělit. A nakonec mu hrubě popsal nemocnici. Když domluvil, oba vstali, znovu si potřásli rukama a ředitel jej přivítal, popřál hodně štěstí a Michael odešel z místnosti. Za dveřmi už čekala sekretářka, Mia, žena kolem čtyřiceti a v dobré formě. Byla milá, přívětivá. Ukázala mu jeho kancelář, menší, než ředitelova, ale příjemná a dobře zařízená. Pak mu nabídla kávu a on s chutí přikývl. Sedl si za svůj stůl a cítil se poněkud hrdý. Nové zaměstnání. Dobrý, příjemný kolektiv, slušný plat.
Cítil se dobře.
S matkou, která měla dnes denní službu, se rozhodli, že si spolu zajdou na oběd. Byla samozřejmě zvědavá, jaký je jeho první den. Setkali se pak v nemocniční jídelně, dost moderně zařízené. I jídlo bylo dobré. Usadili se ke stolu a Carolina první otázka byla jasná, jaký byl jeho den.
Bavili se, Michael jí sděloval své pocity a ona mu jako dlouholetá zaměstnankyně radila, smála se, nebo jen přikyvovala. Byla na syna hrdá. Po čase, kdy cestoval, byla ráda, že je doma, že je vyzrálý, zodpovědný a když se na něj dívala, pomyslela si, jak pyšná je, že se z něj stal takhle dobrý, vychovaný a i poměrně úspěšný člověk.
Když dojedli, rozloučili se a ona se vrátila k práci. Michael měl ještě chvilku času, tak se rozhodl, že si zajde do nemocničního parku a dá si cigaretu. To byl snad jeho jediný zlozvyk a rodiče i sestra jej za to pravidelně zahrnovali nepříjemnými poznámkami, ale on si jich nevšímal. Vyšel tedy z budovy, došel do parku, mezi stromy a našel jednu hezkou lavičku ve stínu. Sedl si a zapálil cigaretu. Rozhodně to nebyl nějaký silný kuřák, který by si potřeboval dát cigaretu co dvacet minut, ale občas mu bodla a po jídle vždycky chutnala nejlíp. Všiml si, že spousta zaměstnanců obědvala venku na lavičkách, oběd zabalený v krabičce, nebo jedli obložené pečivo. Vlastně, řekl si, proč ne? Možná by tu taky mohl občas poobědvat, bylo to hezké místo. Park byl čistý a udržovaný a venku bylo hezky.
Když dokouřil, vrátil se do své kanceláře a pokračoval v práci. Zabral se do ní, dokonce ho bavila, natolik, že když pak kouknul na hodinky, bylo už půl hodiny po jeho pracovní době. Sbalil se tedy, popřál Mie hezký zbytek odpoledne a odešel.

Nápad s obědem venku se mu zalíbil tak, že jej uskutečnil už třetí den. Venku bylo opravdu hezky, slunce svítilo, hřálo, ale nepálilo. Když Michael vyšel ven, sundal si sako, přehodil jej přes předloktí a došel do parku. Chtěl najít lavičku ve stínu, takže šel dál, než první den. Pomalu kráčel, užíval si čerstvý vzduch, měl dobrou náladu. Když kráčel po pěšině, míjel skupinky sester, doktorů a dalšího personálu, který si dopřával chvilku odpočinku během obědové pauzy. Potkal i pár pacientů v županech, většinou v doprovodu příbuzných, kteří je přišli navštívit.
Došel asi do středu parku, když se zarazil. Na jedné z laviček, ve stínu letité lípy seděl ten kluk z výtahu. Četl si poměrně tlustou knihu a sem tam uzobl ze svého oběda. Michael, aniž by ho nohy poslouchaly, nezaváhal a ihned k němu přistoupil. Zastavil se před ním a zeptal se:
„Dobrý den. Máte tu volno?“ Zazářil tím svým oslnivým úsměvem a chlapec zvedl hlavu. Zase ty oči, bolestný pohled, ale uhrančivý. Podíval se na něj, pak kolem sebe, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že nikde jinde místo není, že se Michael musel posadit z rovna k němu a pak znovu na něj. Pak přikývl a znovu se zadíval do knížky. Michael se posadil na druhý konec lavičky, sako položil vedle sebe a pustil se do sendviče. Chvilku jen jedl ale pak se na mladíka nenápadně podíval. Byl stále bledý a jakoby křehký, ale vypadal už lépe, než v tom výtahu. Čerstvý vzduch mu asi prospívá, pomyslel si. A nakonec mu to nedalo a oslovil jej znovu.
„Dnes už vypadáte lépe,“ řekl povzbudivě a mladík překvapeně vzhlédl.
„Co prosím?“ Znovu to skoro zašeptal a vypadal hodně překvapený, že ho někdo oslovil. Michael se znovu usmál.
„Promiňte. Chci říct, předevčírem v tom výtahu, vypadal jste, že vám není zrovna dobře.“ Mladík mlčel a už to vypadalo, že neodpoví.
„Mívám problémy s nízkým tlakem,“ řekl nakonec. Chlapec se znovu začetl do knihy, ale Michael se nenechal odbýt.
„Já jsem Michael,“ a podal mu ruku. Mladík jako kdyby váhal a nechápal, proč zrovna na něj ten muž mluví. Pak ho ale také chytil, jen lehce. Jako leklá ryba, pomyslel si Michael a obvykle neměl rád, když někdo neuměl potřást rukou, ale tak nějak mu to u něho nevadilo. Spíš podvědomě nečekal nic jiného.
„Will.“ A teď už byl doopravdy nervózní, jako kdyby mu bylo strašně nepříjemné vyslovovat své jméno.
„Těší mě, Wille. Pracuješ tady v nemocnici dlouho?“
Will rezignovaně zavřel knihu a uzobl si jednu tenkou slanou tyčinku. Bylo mu nepříjemné, že s ním někdo cizí hovoří, ale zároveň byl i trochu rád. Překvapilo ho to, ale po dlouhé, opravdu hodně, hodně dlouhé době, se necítil neviditelný. A to bylo hezké, jen kdyby se nebyl tak nesvůj.
„Budou to tři roky.“
„Opravdu? Já jsem tu nový, nastoupil jsem předevčírem,“ Michael mluvil vlídně a nenuceně. Všiml si, jak si Will prohlédl jeho oblečení a sako, položené na lavičce. „Jsem nový advokát nemocnice. Ty pracuješ kde?“
„V prádelně,“ řekl Will tiše, jako kdyby se styděl. A tentokrát si zase Michael všiml, jak si ukazováčkem začal drásat záděru na palci. Muselo to být bolestivé, ale vypadalo to, že to dělá, aniž by si to uvědomoval.
„Možná by jsi mi to tu mohl někdy pořádně ukázat. Myslím nemocnici. Řekli mi jen, kde je jídelna a bufet, jinak nevím nic.“ Zasmál se Michael, ale Will zůstal vážný.
„To nevím. Většinou chodím jen z prádelny do občerstvení a zpátky. Určitě by jsi našel lepšího průvodce,“ odpověděl potichu aniž by se na Michaela podíval. Vehementně se snažil nenavázat oční kontakt. Michaela to trochu znepokojovalo. Pomyslel si, že ten kluk nemá žádné sebevědomí.
„Možná,“ nevzdal to však. Ten kluk ho zajímal, něčím nespecifikovatelným mu imponoval. Možná to byla zvědavost, proč vypadá a je takový, jaký je, možná to bylo něco jiného. A od čeho má, sakra, tu modřinu? A proč, i když je dost teplo, nosí dlouhý rukáv?
„Co se ti stalo?“ Zeptal se a ukázal na mladíkův obličej. Will znervózněl ještě víc a byl najednou hodně roztržitý. Místo odpovědi na otázku, zvedl zápěstí k obličeji, podíval se na hodinky a pak bleskově vystřelil z lavičky. „Musím se už vrátit,“ ohlásil, aniž by se na Michaela podíval. Pak kvapem odešel, muž ani nestačil nic říct. Díval se za chlapcem, znepokojeně a starostlivě, dokud nezmizel mezi stromy.
Michael se pak otráveně zakousl do zbytku sendviče a rozhlédl se. Všiml si knihy, kterou Will zapomněl, když tak najednou utekl. Michael se pro ni natáhl, byly to Hrozny hněvu od Johna Steinbecka. Pomyslel si, že to není zrovna lehké čtení a pak ho napadlo, že se to ve skutečnosti k Willovi dost hodí. Ale byl rád, že ji tu nechal, alespoň má možnost se s ním znovu vidět. A Michael se s ním chtěl znovu setkat. Chtěl ho více poznat, protože mu imponoval.
Dojedl, zvedl knihu a sako a pomalu, protože měl ještě čas a nemusel pospíchat, se vracel do kanceláře. Když se vrátil, požádal Miu o kávu. Ta jako vždy ochotně přikývla a ještě ochotněji pak klepala na jeho dveře. I jí se Michael líbil, i když byla o dost starší, ale co na tom? Není nic lepšího, než potěšit oko pohledem na krásného mladého muže. A ona si taky byla vědoma, že vypadá na svůj věk velmi dobře, takže koketovat s ním, jí nedělalo žádný problém.
Michael byl velice zdvořilý a milý, což si nejspíš Mia vykládala po svém, ale rozhodně se držel profesionální a kolegiální úrovně. A když si představil, jak se asi bude tvářit, až zjistí, že je homosexuál, dost ho to pobavilo, i přesto, že to bylo možná trochu škodolibé.
Upil z kávy a začal se věnovat práci. Myslel u toho na způsob, jak Willovi vrátí jeho knihu.

Will si na knížku vzpomněl u vchodu do nemocnice. V duchu zaúpěl, otočil se na podpatku a spěchal zpátky k lavičce, ale když se vrátil už byla prázdná. Ten kluk i jeho kniha byli pryč. Zaúpěl znovu, tentokrát nahlas a plácl se do obličeje, že byl tak pitomý a zapomněl jí tu. Tak trochu doufal, že ji ten Michael vzal s sebou, alespoň by věděl, že ji nevzal někdo cizí. Nakonec si řekl, i přes velikou nechuť, že se po práci zkusí zastavit v jeho kanceláři a zeptat se, jestli jí nevzal. Říkal přeci, že tu pracuje nově jako právník.
Znovu zaskuhral a vynadal si, pak se ale podíval na hodinky a rychle se vracel do nemocnice, pauza mu skončila už před dvěma minutami. Při cestě se zamyslel nad Michaelem. Přemýšlel, proč oslovil, z celé nemocnice, z tolika lidí, na které musel cestou narazit, zrovna jeho. Nějak mu to nedávalo smysl. Navíc, bylo jasné, že kdyby začal rozhovor s jakoukoliv dívkou, neměl by problém. Byl ukázkový příklad životního šťastlivce, což znamenalo, že byl pohledný, úspěšný a podle toho obleku, nouzi o peníze taky neměl. Tak proč měl tak očividnou snahu zapříst rozhovor právě s ním?
Will si nedělal iluze, věděl, jak vypadá, jak ho ostatní lidé vnímají. Obyčejně se mu spíše snažili vyhnout, také si byl jistý, že ho kvůli vzhledu někteří považují za narkomana. S tím ale nemohl nic dělat. Jeho otec byl čím dál krutější a nelítostnější. Jako kdyby se s Willovým věkem stupňovala i nenávist, kterou k němu Craig cítil. Možná už to ani nebyla nenávist...možná už Craig syna prostě pral jako odpad, otroka bez emocí, kterému může dělat, co ho napadne. Ano, nejspíš už jeho otec vůbec nic necítil a všechno už bral automaticky.
To mělo za následek Willovo vzezření i psychický stav. To že se teď stranil lidí ještě více, že ho kontakt s nimi znervózňoval na nesnesitelnou míru. To, že když už mohl jíst, když mu v tom Craig nebránil, neměl už ani chuť a dělal to jen, aby přežil. Díky tomu začal vypadat jako chodící kostra. To, že nemohl spát, ani když ho otec v jeho posteli nepřepadával. Za to všechno mohl Craig a za spoustu dalších věcí, jako to, že musel schovávat modřiny a jizvy, aby tolik nebily do očí, i když o nich už každý věděl. A některé stejně ukrýt nešly.
Tak proč byl právě on osloven tím hezkým, působivým mužem? Will to nechápal a pak si to snažil v hlavě racionálně odůvodnit, třeba tím, že možná okolo doopravdy nebyl nikdo jiný. Přeci jen, ve výtahu krom něj nikdo nebyl a pak v parku, na lavičce seděl sám, všude jinde posedávaly skupinky, takže to bylo prostě jednodušší. Ano, bylo to určitě tím.
A přesto...Willovi to v tu chvíli bylo nepříjemné, ale zároveň byl i jaksi...polichocen? Nevěděl, jestli je to ten pravý výraz, když o tom přemýšlel, ale určitě to bylo něco hodně podobného. Nebyl v tu chvíli neviditelný, někdo na něj promluvil, aniž by ho chtěl ponížit, nebo mu něco přikázat. A to bylo...přinejmenším jiné.
Vrátil se ke své práci na žehlícím stroji asi s pětiminutovým zpožděním, ale nikdo nic nenamítal. Stejně si asi nikdo ani nevšiml, že přišel později. Alespoň v tomhle bylo přehlížení jeho osoby výhodou. Jak pracoval, uvědomil si, že směna mu končí až v šest a to jistě budou všichni z ředitelství dávno doma. Ti “nahoře“ pracovali obvykle do dvou, maximálně do tří hodin odpoledne, takže má smůlu a knížka bude muset na vyzvednutí počkat. Tedy, za předpokladu, že ji má Michael u sebe. A Willovi došlo, že v to doufá nejen kvůli nedočtenému příběhu.