„Kde se couráš?“ Zahučelo z obýváku hned jak Will otevřel dveře od domu.
„Omlouvám se, pane, autobus se trochu zpozdil.“ Špitl chlapec, jen co se objevil před otcem, který znechuceně zamlaskal a dál sledoval televizi. Až když Will uklidil nákup a dal se vaření večeře, Craig k němu přistoupil a popadl ho za zápěstí. Will se lekl, protože ho ani neslyšel přijít.
„Tak mi nějak připadá,“ Sevřel mu Craig silně ruku a užíval si vyděšený pohled, „že má ten podělanej autobus zpoždění čím dál častěji.“ Zavrčel. Najednou přetáhl chlapce od kuchyňské linky k plynovému sporáku, zapnul jej a na jedné plotýnce se roztančil modravý plamen. Will ucukl a snažil se ze sevření vykroutit, ale Craig měl prostě mnohem větší sílu. Zaťal do něj nehty a donutil chlapce rozevřít dlaň. A pak mu držel ruku nad plamenem a pomalu s ní klesal a klesal.
„Ne, prosím! N-ne!“ Vykřikl chlapec, když ucítil žár. „Já za to přeci nemůžu! Já přeci ten a-autobus neříd-dím!“ Ale Craig jako kdyby jej neslyšel a dál mu tlačil ruku k plameni.
„Hm...co s tím teda uděláme?“ Chytil se otec druhou rukou pod bradou, jako že přemýšlí. Držet chlapce jen jednou paží mu nedělalo žádný problém a vypadal, jako že si celou situaci s humorem užívá. Will měl samozřejmě zcela odlišný názor. Jeho prosby Craig ignoroval a dlaň mu držel už tak nízko, že už začínal být popálený. Pořád se snažil vyškubnout, natahoval se a kroutil, jak to šlo, ale Craig nepovolil. Až když Will vykřikl: „Dám si na to pozor, přísahám! Prosím, dám si na to pozor!“ Nečekaně ho pustil a chlapec padl na kolena. Otec spokojeně pokýval hlavou.
„To by šlo, to rád slyším. A teď to dodělej, už mám hlad,“ řekl jako by nic a sedl si zpátky na své křeslo, kde sledoval svůj televizní program.
Will se sípavě zvedl a rychle strčil ruku pod proud ledové vody ve dřezu. Celý se klepal a utíral si slzy, které si uvědomil až teď. Bolestivě hekal a pak si vodou opláchl i obličej, aby se vzpamatoval. Po několika minutách, i když nerad, vodu vypnul a pustil se znovu do vaření, dlaň si pak chladil při sebemenší příležitosti. Popálení tentokrát nebylo tak zlé, ale příjemné rozhodně nebylo. Večeři dodělal s nemalým úsilím a když byl propuštěn, odběhl do pokoje, z nočního stolku vyndal mast, co si kdysi koupil a ruku ošetřil. Vyčerpaně si pak dřepl vedle postele a snažil se na nic nemyslet, hlavně na bolest, dokud nebude muset znovu vstát a umýt nádobí. Představa, že bude muset zabořit dlaň do teplé vody ve dřezu jej děsila, ale udělat to musel. Tak snad mu po tomhle dá Craig alespoň večer pokoj a on se bude moct, hned jak to bude možné, svalit do postele a snažit se usnout. Byl unavený.
Na nějakou knihu, nebo Michaela ani nepomyslel.

Což se však o druhé straně říci nemohlo. Michael právě seděl u večeře s rodiči, sestrou a neteří a myslel na Willa. Bydlel u nich od návratu ze zahraničí, dohodli se, že zůstane a bude přispívat na chod domácnosti, dokud nenajde zaměstnání a také nesplatí půjčku na cestování, kterou mu rodiče poskytli. Na čemž Michael stále trval, i když už se dost těšil, až si najde vlastní bydlení. Rodiče byli sice v pohodě, ale už by se rád osamostatnil.
Také Christina s Madeline tu teď bydlela. Procházela právě těžkým rozvodem s dceřiným otcem a byla ráda, že jsou jí rodiče oporou. Ale i pro ni to byla jen chvilková záležitost a aktivně si hledala byt.
Takže teď seděli u rodinné večeře, na které ale rodiče vždy trvali, ať tu oni dva bydlí nebo ne a Michael se zamyšleně rýpal vidličkou v jídle. Carol, jeho matka, to zpozorovala a jako klasická hospodyně se zeptala.
„Nechutná ti?“
Michael, jako kdyby se probral ze snu, na ni zamrkal a pak se omluvně usmál. „Omlouvám se, zamyslel jsem se. Navíc, víš, že tvůj losos mi vždycky chutnal nejvíc.“
„Ble! Smldí to!“ Ozvala se holčička naproti stolu. Christina ji okřikla a napomenula, aby se chovala slušně, ale Michael se tomu zasmál.
„Ty je nemáš ráda, ale jsou zdravé. A navíc, víš proč ryby smrdí?“ Otočil se na Madeline rošťácky. Christina jen zakoulela očima a Michael se k holčičce naklonil, jako kdyby jí sděloval tajemství a zašeptal: „Prdí si totiž do vody, ve které plavou!“ A zasmál se. Madeline zkřivila obličej v znechucené grimase, ale pak se rozchechtala.
„Děkuji ti, Michaele. Už tak mi dalo práci naučit jí jíst zeleninu, teď zase, díky tvé péči, budeme bojovat s rybami.“ Podívala se na něj káravě sestra, ale pak se i ona zasmála.
Když dojedli, Michael poděkoval za jídlo a pomohl matce sklidit ze stolu. Když se odebíral do svého pokoje, otec na něj z obývacího pokoje zavolal, jestli se s ním nechce podívat na zápas, ale mladík se omluvil, že je unavený a vyšel schody do patra. Zavřel se v pokoji, plácl sebou na postel a opět se mu do hlavy dostal ten kluk. Možná taky proto, že na nočním stolku měl položenou tu jeho knihu. Nadzvedl se, vzal ji do ruky a zase si lehl. Otevřel ji a jen tak mimoděk listoval stránkami a v hlavě viděl jak Will sedí na lavičce, osamělý, vyzáblý, nevyspalý a přesto poměrně hezký. Zaklapl Hrozny hněvu a zavrtěl hlavou, jako kdyby chtěl ty myšlenky na něj vysypat ušima ven. Ale moc to nepomáhalo.
Spíše naopak, začal teď ještě přemýšlet, proč je vlastně takový. A co ta modřina. A proč nosí v takovém horku dlouhé rukávy, chodí s hlavou svěšenou jako zpráskaný pes a za boha se nikomu nepodívá do očí. Uvědomil si, že v tom musí být někdo další. Kdo z mladého, pěkného kluka dělá takovou trosku. A jestli je to opravdu tak, je to tak hrozné, že se z toho Michaelovi udělalo zle od žaludku. Musí prostě zjistit víc.
Přemýšlel, jak hloupě, vtíravě a trapně bude vypadat, jestli s knihou udělá to, co ho právě napadlo.
A chtěl se o tom přesvědčit hned druhý den. To už během dopoledne nedočkavě hleděl na hodinky a snažil se popohnat čas, aby už nastal čas oběda. Bylo to nekonečné, přesto se nakonec dočkal a jen spatřil že je půl dvanácté, zvedl se ze své kancelářské židle, cestou ven popřál Mie dobrou chuť a rázoval si to do parku. Dnes bylo opět hezké počasí, přesně takové, kvůli kterému lidé bědují, že jsou zavřeni v práci. Proto ho překvapilo, že i když prošel celý park, na mladíka nenarazil. Zklamaně se pak vracel do nemocnice, když ho napadlo, že by mohl jeho cíl obědvat uvnitř. Nakráčel s novou nadějí do jídelny a rozhlížel se, ale ani tam po něm nebylo ani stopy. Byl si jist, že ho nepřehlédl, i mezi tolika lidmi, protože Will by jistě seděl u stolu sám. Prostě tu není.
Zbývala poslední možnost a Michael zvažoval, zda už to opravdu nebude z jeho strany přehnané. Pak si ale řekl, no co, přinejhorším mu chci prostě vrátit knihu, na tom přeci není nic divného, a tak se vydal k výtahu. Bloumal pak nemocnicí prakticky zbytek přestávky, než se mu podařilo najít prádelnu v suterénu, v budově C. I tam byl u dveří interkom, jako všude v nemocnici a když zazvonil a představil se jako zaměstnanec nemocnice, bzučák se rozezněl a on vstoupil dovnitř. Do obličeje ho uhodil horký a vlhký vzduch už na chodbě, kde byly po stranách asi čtvery dveře a až ty naproti, dvoukřídlové, vedly k pračkám a dalším přístrojům. Byl tu i poměrně veliký hluk a Michael si pomyslel, že jestli to tak vypadá jen na chodbě, uvnitř to musí být obzvláště náročné. Hlavně v letních měsících, kdy je horko, muselo být v prádelně k padnutí. A on pořád nosí dlouhý rukáv a kalhoty, bože, pomyslel si.
Z jedněch dveří vykoukla malá, starší žena. To ona nejspíš otevírala dveře.
„Dobrý den,“ usmál se Michael, „promiňte, že vás ruším u oběda. Hledám jednoho vašeho kolegu, jmenuje se Will.“
Žena si jej přeměřila pohledem. Když promluvila, byla slušná, ale nezněla přátelsky. Založila si ruce na prsou a mírně, snad i nevědomky se rozkročila.
„Ten tu dnes není, má volno. Mám mu něco vyřídit?“
„Ne, to ne, děkuji.“ Odpověděl Michael, žena kývla a měla se k odchodu.
„Jen, pokud by vás to neobtěžovalo,“ usmál se Michael tím nejvstřícnějším úsměvem, „Mohla byste mi říct, kdy tu zase bude?“ A znovu se zakřenil.
Žena si ho změřila podezřívavým pohledem. Pak se vrátila do místnosti, ze které předtím vyšla a když se vrátila, měla v rukou desky s papíry. Na tom vrchním, do kterého právě nahlížela, byla jakási tabulka, ale podrobnosti mladík nezahlédl.
„Bude tu až pozítří, to má pak tři denní za sebou.“
„Moc vám děkuji.“ Zazářil Michael jako sluníčko a odešel. Žena za ním ještě okamžik hleděla, když ze dveří prádelny vykoukla blonďatá hlava.
„Co chtěl ten kravaťák, Moiro?“
„Sháněl se po Willovi,“ odpověděla Moira a pořád hleděla na dveře, kterými Michael odešel.
„Cože? Willa? Našeho Willa?“ Ozvala se blondýna překvapeně. Moira přikývla. Pak se otočila, odnesla papíry zpátky do místnosti a vrátila se do práce.
Michael si, když se vracel zpátky do kanceláře, uvědomil, že se vlastně ani nestihl naobědvat. Nijak zvlášť mu to ale nevadilo, spíš myslel na to, jak se pozítří setká s Willem a bude mu, tedy za jistých podmínek, moci vrátit rozečtený román. A už teď (a když si to uvědomil, cítil se jako malé děcko, co čeká na Ježíška) se těšil. Opravdu se těšil až ho znovu uvidí, jakkoliv to pro něj samotného bylo divné a nevysvětlitelné. S dobrým pocitem ze své “mise“ se vrátil zpátky k práci, která najednou ubíhala lehčeji a rychleji, protože přes prvotní neúspěch v parku a jídelně, se měl teď na co těšit a to mu zlepšilo náladu. Dnes musel zůstat v práci déle, protože se objevil jeden případ, který musel být vyřešen co nejdříve, ale ani to mu nevadilo.
Pozítří, hned jak to bylo možné, popadl knihu a zamířil rovnou do parku. Dnes bylo zataženo, nebylo tak hezké počasí jako předchozí dny a foukal vítr, ale i tak bylo teplo, takže se nemusel bát, že by chlapce venku nenašel. A skutečně, našel Willa na stejné lavičce, na které se bavili posledně. Michael přidal do kroku, ale pak se napomenul. Uvědomil si, že musí vypadat jako trouba a on chtěl působit seriozně a nenuceně. Lehkým krokem tedy přistoupil k chlapci a ten se na něj podíval. Když si všiml knihy, zdálo se, že se dokonce pousmál.
„Bože můj, díky! Bál jsem se, že ji vzal někdo jiný a už jí nedostanu zpátky.“ Postavil se a natáhl po románu ruku, ale Michael pobaveně ucuknul. To mladíka zmátlo a nechápavě na něj hleděl.
„Vrátím ti jí,“ usmál se Michael, ale stále držel knihu z dosahu. „Pod jednou podmínkou.“
„Co?“ Zašeptal nechápavě Will a bylo znát, že je nervózní. Znovu se pokusil knížku sebrat, ale Michael ji schoval za záda a znovu se usmál. Byli teď jak na základní škole, kdy jeden spolužák vezme druhému věci a pak se o ně přetahují. Michael se bavil a i když to v podstatě nemyslel zle, Willovi se to ani za mák nelíbilo.
„Slíbíš mi, že se mnou půjdeš na kafe. Pak jí vrátím,“ Zalaškoval Michael a Will na něj zůstal nevěřícně zírat, dokonce s otevřenou pusou. Tohle ho naprosto šokovalo.
„Děláš si ze mě legraci?“ Zamračil se pak.
„Myslím to vážně. Chci si s tebou dát kafe, můžeme se pak líp poznat. Třeba se stát i přáteli,“ usmál se muž, tím svým okouzlujícím úsměvem a nedal najevo ani náznak nervozity. Za to Will byl v rozpacích a nevěděl co říct. Pořád byl překvapený. Proč zrovna o něj se takový muž zajímá? Vždyť není ani hezký, ani zábavný, prostě nic, přemýšlel Will. Je jen neviditelná figurka, co se i snaží, nebýt vidět, nemá mu absolutně co nabídnout. Tak, sakra, proč?
A když nedokázal najít vysvětlení, uvědomil si, že by vlastně strašně rád. Moc rád by byl, kdyby mohl někoho poznat, rád by šel, obzvláště s Michaelem na kávu. Ale nemůže. Chtěl by, tak moc, říct ano, ale není to možné. A v tu chvíli mu to téměř trhalo srdce. Poraženecky sklopil hlavu.
„Nemůžu,“ ozval se nakonec potichu. Michael si všiml jeho nejistého hlasu, svěšených ramen a i toho ukazováčku, který zase drásal záděru na palci.
„Proč?“ Zvážněl teď i on a byl zklamaný. Všiml si ale taky, že mladíkova reakce byla možná až nepřiměřená. Byl teď najednou opravdu smutný. Tady něco nehraje.
„Prostě nemůžu.“ Will zvedl hlavu a podíval se na Michaela. Byl o třetinu hlavy nižší než muž v obleku, hleděl teď na něj prosebným výrazem, jako malé dítě. „Prosím. Vrať mi jí.“
Michael zůstal jen zaraženě stát. Bylo tu něco hodně špatně. Nejen, že si to takhle vůbec nepředstavoval, ale cítil se teď i trapně, protože Will vypadal, jako kdyby mu nějak ublížil a to ho naprosto vyvedlo z míry. Tohle nechtěl, tohle opravdu ne. Jak přemýšlel, Will se znovu ozval.
„Prosím. Dala mi ji matka. Je pro mne důležitá.“
To Michaela odrovnalo. Sklopil hlavu a podal chlapci knihu, i když nerad. Ten ji rychle vzal a přitiskl ji na hruď. Michael si teď připadal hloupě. Will se mezitím začal se vracet do nemocnice. Za pár kroků se ale otočil a podíval se na Michaela, který stál pořád na místě. Zafoukal poměrně silný poryv větru a uvolnil chlapci pár pramínků ze svázaných vlasů.
„Je mi to líto. Opravdu nemůžu,“ řekl ještě jednou tiše a Michael pochopil, že to myslí vážně. Z jeho pohledu, z toho jak se na něj díval, jak se jeho oči leskly, mu došlo, že Willa to mrzí mnohem víc než jeho samotného. A že to není jen kvůli tomu, že by měl snad jiné plány, nebo dávali jeho oblíbený seriál. Tohle bylo jiné, ten důvod ho svazoval a Michael pochopil, že to musí být opravdu vážné. Chlapec se znovu otočil a odcházel, když na něj ještě Michael zavolal „počkej!“. Zastavil se a sledoval, jak k němu muž přispěchal. Pak sáhl do vnitřní kapsy saka, vytáhl malý notýsek a pero, rychle něco napsal a pak lístek vytrhl. Vzal jemně Willovi z ruky knihu a vzkaz do ní vložil. Pak mu ji zase vrátil.
„Kdyby se cokoliv stalo, přijď. Myslím to vážně, Wille,“ teď se mu pronikavě podíval do očí a dodal tím svým slovům na důležitosti. „Ve dne, v noci, je to jedno. Kdybys potřeboval pomoc, budu tam!“
S těmito slovy jej obešel a vydal se zpátky k nemocnici. Will na něj zmateně hleděl, dokud nezmizel z jeho dohledu a pak se zadíval na román v ruce. Otevřel jej a listoval stránkami, dokud nenašel vzkaz. Byla na něm adresa, ve spěchu načmáraná, že ji sotva přečetl, ale věděl kde to je. Díval se na ten kousek papíru, nevěřícně, ale po chvilce s jakousi vděčností. Pak se smutně pousmál, vrátil vzkaz do knihy a nakonec se taky odebral zpátky do práce. Říkal si, že je to od Michaela opravdu milé, ale zbytečné a nikdy by ho nenapadlo, že mužovu nabídku využije a ještě ke všemu tak brzy.

Uběhlo pár dní, Will se mezitím Michaelovi vyhýbal. Nebyla mu příjemná představa, že se teď setkají, jestli někdy opravdu nevěděl, co by měl říct, bylo to právě teď, když si představil, že by na sebe někde narazili. Obědval teď tedy v šatně pro personál prádelny, což taky nebylo zase tak zlé, protože kolegové byli rádi, že na chvilku opustí vlhký horký vzduch a rachot prádelny. Takže v místnosti zůstával sám a to pro něj bylo hlavní.
Jen jednou za ním přišla Moira a řekla mu, že se po něm někdo ptal. Will se na ní překvapeně podíval a zeptal se kdo to byl.
„No, takovej blonďatej hezoun, nejspíš z vedení. Měl na sobě kvádro. Ptal se, kdy tu budeš, když jsi měl volno.“
Will jí poděkoval a když odešla musel se malinko pousmát. Už jen to, že ho tu Michael hledal...pořád tomu nemohl uvěřit, pořád to nedokázal pochopit, ale potěšilo ho to. Možná, zamyslel se, možná by mu mohl věřit. A začal přemýšlet, snít o tom, jaké by to bylo, kdyby se opravdu spřátelili. To by bylo úžasné. Pak se ale dostal zpátky do reality, ten černý mrak nad jeho životem se vrátil, všechno znovu potemnělo, když si uvědomil, že to není možné. Když už nic jiného, neměl by čas, se s ním vídat. A kdo by chtěl kamaráda, který poskytne jen dvacet minut denně, když se setkají u oběda? To nemůže fungovat. Navíc, jeho otec by to jistě časem zjistil a to by dopadlo špatně. Craig prostě ovládal jeho život, tak to bylo a měl by se s tím konečně smířit a nedělat si naděje. Bude to tak lepší. Michaelovi se bude vyhýbat, co to půjde a kdyby ho náhodou potkal, řekne mu, ať toho všeho nechá. Tak se rozhodl a zakázal si i jakékoliv další snění nebo představy. Prostě ze sebe udělá robota, bez citů, emocí, bude brát věci tak jak jsou, na nic se nebude upínat. A počká, až ho jednoho dne otec zabije…
Zatřásl hlavou a pokáral se za všechny ty myšlenky. Nemá to smysl a akorát mám v hlavě bordel, pomyslel si, vstal ze židle v šatně a vrátil se do práce, s tím, že bude nejlepší, soustředit se na perfektně čistá prostěradla.
Ten den, už když se vracel domů, začalo poprchávat. Než se dostal do domu, z jemného letního deštíku se stal silný liják a ochladilo se. Will promokl než se dostal ze zastávky a když byl konečně doma, šel se převléknout do suchého oblečení. Vzal si i mikinu, protože byl celý prokřehlý. Byl zrovna čas, pustit se do přípravy večeře. Dnes bude dělat polévku, ta je alespoň zahřeje, Craig se totiž vrátil domů také promočený na kost. Měl špatnou náladu. A když měl špatnou náladu, vždy si poručil k jídlu pivo, nalité do svého oblíbeného skleněného půllitru.
Will dovařil jídlo. Jeho otec se zvedl ze svého křesla a otráveně se došoural ke stolu, kde se svalil na židli a sledoval bez zájmu chlapce, který prostíral. Dal před něj talíř a pivní sklenici. Pak se vrátil pro kastrol s naběračkou, který postavil na dřevěné prkénko. Vzal talíř, že naservíruje polévku, nabral naběračku a pak chtěl porcelán položit zpátky před Craiga. Jenže mu najednou po talíři sklouzly prsty, ten mu vypadl a horká polévka se ze třetiny vylila na otcovo břicho. Craig trochu zaúpěl, rozhodil rukama, podíval se na potřísněné triko a pak na Willa. Z jeho očí šlehaly blesky zuřivosti, i když samozřejmě věděl, že to byla nehoda. Chlapec se roztřásl, s omluvami odběhl ke dřezu pro papírové utěrky a když se vrátil, snažil se otci triko zoufale usušit. Ten však jeho ruce hrubě odstrčil.
„Kreténe! To jsi určitě udělal schválně! Ty zasraná štětko!“ Zařval vztekle a než stihl chlapec cokoliv říct, Craig intuitivně vzal první věc, co mu přišla pod ruku a mladíka udeřil. Tlusté sklo půllitru se roztříštilo o Willovo čelo a spánek, taková to byla rána. Chlapci se doslova zatmělo před očima, zamrkal a najednou ležel na podlaze, i když si vůbec neuvědomoval, že by upadl. Sklo mu rozseklo čelo těsně nad obočím a rána začala poměrně dost krvácet. Pár kapek krve mu přepadlo přes řasy pravého oka. Craig se nad ním skláněl, něco křičel, ale Willovi ještě pár sekund hučelo v uších. Ležel mezi střepy a až teď mu došla otcova slova.
„Padej odsud, ty děvko! Vypadni z baráku, nemůžu tě ani vidět! Ty kurvo pitomá!“ Prskal na něj vzteky. Will se opřel o podlahu a namáhavě vstal. Když se narovnal, hlava se mu bolestí málem rozskočila a zapotácel se. Craig za ním pořád plival nadávky, dokud ho nechytil za kapuci a nevystrčil z vchodových dveří.
„Dneska si spi, venku, ty čubko!“ Zařval a bouchl dveřmi. Will zůstal bezradně stát na chodníku vedoucím od branky, v dešti tak silném, že stačilo jen pár minut a byl promočený.
Stál tam a přemýšlel, kde se schovat. Dala se do něj zima, takže se roztřásl. Objal se pažemi a uvědomil si, že na otcově pozemku nemůže zůstat. Jestli ho Craig vyhodil, tak to znamenalo, že nesmí být ani poblíž domu. Vyšel ze zanedbané předzahrádky na ulici, rozhlédl se a uvažoval, kam se schovat alespoň před deštěm. Pak se rozhodl pro autobusovou zastávku, tam alespoň nebude pršet a je odtud pár minut. Nasadil si kapuci, pomalu se rozešel, ale hlava se mu zamotala. Přepadla ho mírná závrať a radši se jednou rukou opřel o plot u vedlejšího domu, než se zase rozešel. Cítil, jak ho bolí hlava a když si sáhl na pravou tvář, na prstech mu zůstala krev. Tiše zaklel a pomalu se vydal k zastávce.
Dostal se tam o mnohem déle, než za normálních okolností. Nikde nebylo ani živáčka, bylo už poměrně pozdě, už se stmívalo. Sedl si na popsanou dřevěnou lavici, ruce schoval do kapes. Dnes bylo celý den chladno a on byl celý promočený. Také, teď už jemu zřejmý, úraz hlavy nenapomáhal k zahřátí, takže se třásl zimou. Nebylo mu vůbec dobře. Čelo krvácelo, hlava ho strašlivě bolela, oči, jako kdyby byly hodně unavené, postrádaly schopnost zaostřit. Do toho se celý mokrý klepal zimou.
Tady zůstat nemůže. Kdyby tu seděl celou noc, nejspíš by umrznul, přestože bylo léto. Navíc začal mít divný pocit v žaludku, jako by plaval na vodě. A pak ho to napadlo. Přesto všechno si nepochopitelně, ale zcela zřetelně vybavil papírek založený v jeho knize. A tu adresu.
Pomyslel si, že by to třeba mohl zkusit. Přemýšlel, jestli je opravdu tak zoufalý, aby přemohl stud a nervozitu. Na to mu došlo, že i kdyby se tam skutečně vydal, Michael se bude ptát, co se stalo a on na to nechtěl odpovídat. Nechtěl nic vysvětlovat ani o něčem mluvit. Zůstane tady a nějak to vydrží.
Jenomže, zima mu byla pořád větší, bolest hlavy silnější, pocit s žaludkem intenzivnější a rána nad obočím nepřestávala krvácet. Zkoušel se přemlouvat dalších pět minut, když si konečně uvědomil, že je to zbytečné, že to sám a tady nezvládne. Vrávoravě se postavil a pomalu se vydal na onu adresu. K Michaelovi.
Šel ztěžka, téměř potácivě, jak se mu udělalo opravdu zle. Už byla skoro tma a Michaelův dům byl poměrně daleko. Musel jít pěšky, protože doma si nevzal vůbec nic, telefon, peněženku, prostě nic, takže ani autobus nepřicházel v úvahu. Vláčel se ulicemi, kde bylo liduprázdno, neboť déšť byl stále silný. V polovině cesty už byla opravdu tma, slunce nemilosrdně zapadlo a na cestu mu svítily jen pouliční lampy, které svým světlem odhalovaly množství dešťových kapek.
Už myslel, že ke svému cíli nedojde, když se konečně objevil ve správné ulici. Teď už jen zbývalo najít dům se správným popisným číslem. Tohle byla mnohem úhlednější, lepší část města. Will se znepokojeně koukal kolem sebe, všude okolo stály hezké domy, už od pohledu moc drahé na to, aby si je mohl dovolit tak mladý člověk, jako byl Michael. Ale už je tady, pomyslel si, a pomalu pokračoval dál. Teď už mu bylo opravdu zle. Pořád krvácel, byl zmrzlý na kost a závrať byla o hodně horší. S námahou sunul jednu nohu před druhou.
Konečně se dostal k číslu, které hledal, 1214. Zvedl pohled zpod kapuce a spatřil velice hezký dvoupatrový dům. Nejistě se došoural po dlážděném chodníčku ke schodům na verandu. Opatrně vystoupal po čtyřech schůdcích a zastavil se před vchodovými dveřmi. Rozsvítilo se automatické venkovní osvětlení. Zdráhavě zvedl hubenou, prokřehlou ruku a po chvilce váhání stiskl tlačítko zvonku.
Slyšel, jak se uvnitř ozvalo zvukové znamení. Okamžik se nic nedělo, ale pak se zdobnou skleněnou výplní dveří rozzářilo světlo. Viděl skrz, že ke dveřím jde nějaká postava, ale už podle výšky mu bylo jasné, že to není Michael. V duchu zaklel. Dveře se otevřely a on spatřil ženu, kolem padesáti, s krásně upraveným blonďatým mikádem. Zatvářila se překvapeně.
„Přejete si?“ Zeptala se. Will v rozpacích sklonil hlavu.
„Omlouvám se,“ řekl potichu. V tom ho přepadla další závrať a on se musel opřít o zábradlí verandy. „Asi jsem si musel splést adresu. Promiňte.“
Žena přikývla a už chtěla zavřít dveře, když se na mladíka pořádně podívala. Nejdřív si myslela, že je asi opilý, jak se zapotácel. Do tváře mu neviděla, měl kapuci a ještě se odvrátil. Pak si ale všimla, jak se chytil za hlavu, že je celý promočený a jak se třese. Nedalo jí to a znovu vykoukla ze dveří.
„Je vám dobře?“ Optala se starostlivě, ale přesto s jistou dávkou opatrnosti. Mladík pootočil hlavu a přikývl. Jenomže v tu chvíli žluté světlo verandy odhalilo jeho bradu a ona spatřila pramínek krve. Vyšla ze dveří, opatrně k němu přistoupila a pohlédla mu do tváře.
„Proboha, vždyť vy krvácíte,“ pronesla překvapeně a položila mu ruku na paži. V ten okamžik se ve vchodové hale před dveřmi objevil Michael. Nic neviděl a tak vykoukl ven, zvědavý, kdo zvonil a proč se matka nevrací. Když spatřil chlapce, zamrazilo ho.
„Wille?“ Pronesl nejistě a pak kvapem přispěchal a postavil se vedle Carol.