Z vozidla vyskočili dva lidé v oranžových bundách, žena a muž. Jeden z policistů jim vyběhl naproti a pak je spěšně vedl domem až k mladíkovu tělu. Oba nesli kufříky s vybavením, ihned poklekli k Willovi, žena vedle Michaela.
„Dobrá práce, převezmu to,“ prohlásila a jemně Michaela odstrčila. Její kolega jí mezitím v brašně vylovil tlakové obvazy a ona se dala do práce.
Michael na ně civěl, byl to strašný chaos, pracovali rychle. Pak se podíval na své dlaně. Byli celé rudé, kapala z nich Willova krev. Zíral na ně netečně, na okamžik byl úplně mimo. Pak najednou vyskočil na nohy, uběhl dva kroky a zlomil se v pase. Zvracel a jeden z policistů k němu přistoupil a položil mu ruku na záda.
„Vždyť jste taky zraněný!“ Ozval se, když si všiml krve na mladíkově košili.
Michael si otřel ústa hřbetem ruky, stále v předklonu. „To nic není, to je-“
Přerušil ho hlas lékařky: „Fibrilace! Je v šoku, ztrácíme ho! Musíme defibrilovat!“ Téměř zakřičela. Michael se narovnal. Ten muž v oranžovém zařval na jednoho z policistů, aby mu rychle podal vrtačku, ležící opodál. Když ji dostal do ruky, nastavil zpětný chod a rychle, za dalšího stříkání krve odšrouboval oba vruty a zahodil je. Michael si pomyslel, že takhle nedbale by to asi za normálních okolností nebylo, ale jestli do Willa potřebují pustit proud, musí odstranit ty kovové věci z jeho dlaní.
Pak sledoval, jak mu přikládají elektrody na hrudník, připojené k nějakému přístroji s několika tlačítky. Lekl se, když sebou Willovo tělo škublo a nadskočilo, jak dostal výboj. A ten pohled už na něj byl moc. Už to prostě nezvládl, i když chtěl zůstat u chlapce, mluvit na něj, držet ho za ruku, ujistit se, že to přežije. Poslední co zahlédl, bylo jak Willovi do krku strkají plastovou trubičku. Potom se všechno kolem začalo točit, polil ho studený pot, dostal závrať a omdlel.

Probral se na nemocničním lůžku. Chvilku se zmateně rozhlížel a pak si uvědomil, co se stalo. Prudce se posadil a ucítil v rameni prudkou bolest. Podíval se, rána byla obvázaná.
I přes bolavou paži vyskočil z postele jako splašený, rozrazil dveře od pokoje a vtrhl na chodbu. Začal pobíhat sem a tam, ve snaze se zorientovat.
„Michaele!“ ozval se za ním starostlivý hlas jeho matky. Otočil se. Přispěchala k němu, ve tváři obavy. Chytila jej opatrovnicky za předloktí. „Jak je ti? Jak se cítíš, bolí to moc?“
Ale on jako kdyby ji neslyšel, jen se pořád rozhlížel. „Kde je Will?“
„To nic, pojď, zpátky do pokoje, musíš si odpočinout,“ odpověděla a oči se jí zaleskly slzami. Michael ji odstrčil.
„Je naživu? Proboha, kde je?“
Carol ho znovu uchopila za paži a snažila se ho opatrně dotáhnout do pokoje. To Michaela rozčílilo. Zahleděl se matce do očí, zoufale a nahněvaně.
„Mami! Je naživu? Je Will naživu?“ Skoro zakřičel. Žena pochopila, že dokud mu neodpoví, neuklidní se. Smutně si povzdechla a sklopila zrak.
„Už ho pár hodin operují. Nevíme, jestli to zvládne.“ Pohladila ho. „Objevilo se příliš komplikací.“
Michael bolestně zaúpěl. Opřel se zády o zeď chodby a zoufale se svezl do dřepu. Chytil se za hlavu a rozplakal se. Carol si k němu přidřepla a objala ho. Utěšovala ho a vzpomněla si, jak ho takhle objímala, když byl malý chlapec a odřel si při pádu koleno. Jenomže teď její syn cítil mnohem větší bolest a strach, to si moc dobře uvědomovala. Na to se jí taky vedraly slzy do očí a ona se je rychle snažila rozmrkat. Musí být silná, kvůli Michaelovi, napomenula se v duchu.
„Je to moje vina! Měl jsem jít hned s ním! Ach proboha! Je to celý moje vina, mami!“ Zajíkal se, plakal tak, že to ještě nikdy neviděla, nebyl k utišení. Pohladila ho po vlasech.
„To není pravda, slyšíš? Může za to jen jeden člověk, to víš! A Will by jistě nechtěl, aby ses trápil.“ Zašeptala konejšivě. Mladík zvedl hlavu a zahleděl se na ní uslzenýma, červenýma očima.
„Chci ho vidět,“ zachraptěl. Carol zavrtěla hlavou.
„To nejde, Mikey. Je ještě na sále. Pojď, lehneš si a hned jak to půjde, dojdu pro tebe. Pokud to bude možné, podíváme se za ním.“ Zvedala ho s mateřskou něhou. Nelíbilo se mu ten návrh, připadal si bezmocný, že musí jen čekat a nic nedělat. Uvědomil si ale, že pro teď nic jiného nemůže. A taky najednou pocítil silnou únavu. Carol ho zavedla zpátky do pokoje, kde si smutně sedl na postel.
„Dojdu ti pro něco na uklidnění, aby ses mohl alespoň prospat, co ty na to?“
Chvilku se rozmýšlel, pak přikývl. Alespoň si odpočine, bude pak moci být Willovi po ruce. Bude u něj a bude fungovat na sto procent. Carol na chvilku zmizela, pak se vrátila s malou bílou tabletkou a podala ji synovi. Vložil si jí do úst a zapil vodou, co stála ve sklenici na stolku. Lehl si a říkal si, že snad není možné, aby za takové situace, i přes prášek usnul. Za pár minut už tvrdě spal.

Wille...Wille…
Slyšel, jak na něj někdo mluví, ale jakoby z dálky. Takový zastřený zvuk. Snažil se otevřít oči, ale nikdy by nevěřil, jak strašně namáhavé to může být. Navíc to nějak nešlo. Jedno oko, jako kdyby byl balón, druhé se podařilo rozevřít na malou škvírku. Přes ni viděl rozmazaně a slzelo.
Ale ten hlas znal. Věděl, že patří někomu, koho zná a věděl, že dotyčného nezná moc dlouho, ale měl jakýsi příjemný pocit bezpečí, když ho zaslechl.
V puse měl něco nepříjemného a dráždilo ho to až vzadu v krku. Pokusil se jen maličko pohnout hlavou, ale nešlo to, okamžitě se dostavila bolest, tak toho nechal. Pod oteklými víčky kroužil okem, ve snaze se alespoň trochu rozhlédnout, zorientovat se. Pak jeho zrak spočinul na starší ženě v bílém, skláněla se nad ním. I přes všechny nepříjemné pocity a bolest, ho zaujal její perfektně upravený účes. Znal ji, ale nemohl si vzpomenout, kdo to je. Možná později. Byl unavený, strašně moc se mu chtělo spát.
„To nic, chlapče, všechno bude v pořádku…“ Bylo poslední, co slyšel z úst té ženy, než ztratil vědomí.

Slyšel, jak kolem něj někdo mluví. Zkusil otevřít oči a zjistil, že už to jde lépe. Jedno oko se unaveně otevřelo, druhé do půlky. I teď měl v puse tu otravnou věc. A i teď se nad ním skláněla žena, ale tentokrát jiná. Tahle byla menší a silnější. Měla krátké tmavé vlasy a brýle.
Poznal ji hned – Moira. Dívala se na něj se směsicí obav a smutku. Ale co tu dělá? A co tu vlastně dělám já? A proč se cítím tak mizerně a všechno strašně bolí?
„Wille. Moc nám v práci chybíš,“ řekla Moira tiše. „Musíš se rychle uzdravit. A ženský se ti složily na tuhle krásnou kytku,“ usmála se smutně a ukázala někam vedle něj, ale do toho místa nedohlédl.
Pokusil se pohnout rukou, trošku ji nadzvednout. Ale jako kdyby byla obtěžkaná nějakým závažím, a tak nějak vláčná, měl pocit, že snad ani není jeho. Navíc byla obvázaná snad kilometrem obvazu. „To nic, odpočívej.“ Řekla ještě Moira, než opět zavřel oči a oddal se spánku, navozenému léky.

Když se opět probral, uvědomil si, že v krku už jej nic nedráždí. Zhluboka se nadechl a zabolelo jej na hrudníku. Ale když dýchal normálně, bylo to docela dobré. A taky ty oči už mohl otevřít normálně, žádné tunové vaky místo víček už neměl. Cítil jak mu něco, co měl okolo hlavy a u nosu, vypouští do nosních dírek příjemný vzduch, kyslík. Dýchalo se mu tak lépe. Rozhlédl se, pomalu, okolo sebe. Uvědomil si nemocniční pokoj a kolem hlavy spoustu monitorů a přístrojů. Hlavu ale nezvedl, na to byl příliš slabý, takže neviděl to množství hadiček, drénů, elektrod a všeho dalšího, co z něho vedlo.
Podíval se na dveře pokoje zrovna v okamžiku, kdy se otevřeli a dovnitř vstoupila Christina. Nevšimla si, že je vzhůru, potichu zavřela dveře a až když se k němu otočila, zjistila, že ji pozoruje unavenýma očima. Přišla k lůžku, na kterém ležel a jemně mu položila ruku na dlaň. Usmála se.
„Jak se cítíš? Pořádně jsi nás vystrašil,“ řekla. Nás? napadlo Willa. A pak si vzpomněl na Michaela.
Ach bože, Michael! Je v pořádku? Kde je? Poslední co viděl bylo, jak mu otec vrazil nůž do ramene, pak už nic! Bože, prosím, ať je v pořádku….Honilo se mu najednou splašeně hlavou. Neměl však sílu a by se tak moc ptal takže ze sebe vydral jen tiché, tak tiché, že se Christina musela naklonit k jeho obličeji, když ji naznačil, že chce promluvit, natolik tiché a chraptivé: „Michael?“ A to byl vrchol jeho sil.
Christina se znovu usmála. „Je v pořádku,“ odpověděla a všimla si, jak strašný kámen spadl z Willova srdce. Skoro to zadunělo. „Promiň. Ale konečně jsme ho donutili, aby si šel odpočinout. Jinak pořád sedí vedle tebe, nejí, nespí.“ Řekla, ale nijak vyčítavě. „Odpočiň si, Wille. Já mu řeknu, že ses po něm sháněl. Bude rád, že jsi se probral.“ Stiskla mu přátelsky ruku, on přikývl a pár minut na to, co odešla, usnul.

„Wille?“ Probudil ho hlas, ten nejkrásnější, nejjemnější hlas. Michaelův. Otevřel oči. Muž, co se nad ním skláněl vypadal strašně unavený. Byl bledý a pod očima měl tmavé kruhy od nedostatku kvalitního spánku. Ale usmíval se a Will si pomyslel, že je pořád tak strašně krásný. Pak se mu z očí začaly řinout slzy úlevy. Willa to dojalo a rozesmutnilo zároveň.
„Michaele…“ Vysoukal ze sebe potichu a mladík ho pohladil po vlasech. Plakal ale zároveň se usmíval. Nemohl uvěřit, po tom všem, že je Will skutečně naživu, že se na něj dívá, mluví na něj. Chtěl zůstat silný, ale emoce ho prostě přemohly a on si vynadal, že tu bulí jak želva. Ale byl tak šťastný, tolik se mu ulevilo, že prostě nemohl přestat. Opíral se o Willovu postel, jednou rukou ho hladil po vlasech, druhou měl položenou na jeho paži a prostě brečel a brečel jako blázen, ústa současně s tím roztažená do nejkrásnějšího úsměvu.
„Miluju tě! Strašně moc tě miluju!“ Pronesl mezi vzlyky. Will zvedl levou ruku, důkladně ovázanou, a položil ji Michaelovi na vlasy. Pousmál se a pohladil ho.
„Já tebe taky.“ Odpověděl mu a Michael ho políbil. Už se uklidnil a utíral si slzy, přičemž se zasmál sám sobě. Will zvážněl.
„Michaele?“ Ozval se tiše a muž k němu vzhlédl. Will se teď tvářil ustaraně. „Je mi to moc líto,“ mluvil tiše a unaveně. „Je mi moc líto, že jsi zraněný. Kvůli mě tě mohl zabít a já...já…“ A teď se rozplakal zase Will. Michael na něj nejdříve překvapeně zíral. Potom ho znovu políbil.
„Na nic takového nemysli! To není tvoje vina!“ Vzpomněl si, jak mu pár dní zpátky matka říkala to samé. „Může za to jen on. A dostal za to, co si zasloužil.“ Will už slyšel zprávu, že je Craig mrtvý. A ani nevěděl, jestli to bylo tím, že ho všechno bolelo, nebo tím, že byl Michael zraněn, nebo prostě něčím jiným. Ale necítil žádnou radost, ani nějakou zvláštní úlevu. Možná, že ještě pořádně nepochopil, že je opravdu po všem, že je už skutečně volný.
Z myšlenek ho vytrhl mužův líbezný hlas. Michael se nad něj znovu naklonil a zadíval se mu do očí. „Udělal bych to znovu, Wille. Nechal bych se pobodat skrz naskrz, kdyby tě to mělo zachránit. Protože už bez tebe prostě nemůžu být.“
Na to Will nedokázal odpovědět. Jen si přitáhl jeho hlavu blíž a opět se vášnivě políbili. A i když by zdravotní sestry asi nadávaly, vidět to, Michael si přilehl k mladíkovi, objal ho a jen tak si užívali teplo toho druhého. Will za pár minut usnul s hlavou položenou na Michaelově hrudi a zdál se mu krásný sen o jejich společné budoucnosti.

Za měsíc propustili Willa do domácí péče. Kdyby nebyla Carol lékařka, pobyl by si tam déle, ale konzultovala to s jeho ošetřujícími lékaři a ti nakonec souhlasili. Nemocnici opouštěl na kolečkovém křesle, neboť zlomená čéška musela být operována a nohu měl teď v sádře. Berle kvůli poraněným dlaním mít nemohl. Také musel pravidelně, několikrát týdně docházet na rehabilitace s levou rukou. Oproti pravé mu totiž v levé dlani vrut poškodil šlachy a měl problémy jak s hybností, tak citlivostí prostředníčku a prsteníčku. Specializovaná lékařka ho však ujistila, že s důraznou rehabilitací má naději na úplné obnovení.
Když nastoupili do auta, Michael se podíval na Willa.
„Jedeme?“ Optal se chlapec, když se nic nedělo.
„Musím ti něco říct.“ Odpověděl vážně Michael.
„Před pár dny mne kontaktovala policie. Vyptávali se mě. Na tebe, na tvého otce. Řekl jsem jim všechno, Wille. Vše, co jsi ty řekl mě. Co ti dělal.“ Zadíval se na mladíka na sedadle spolujezdce. Měl kamennou tvář, ze které se nedalo nic vyčíst. Michael pokračoval: „Udělal jsem to, protože jsem byl přesvědčený, že je to tak správně.“
„Dobře,“ bylo jediné, co mu na to Will řekl.
„A oni zase řekli něco mě. Říkali, že při vyšetřování procházeli Craigův telefon. Našli v něm fotky a videa, co si posílali on a jeho přátelé. Takové, na kterých...na kterých tě-“
„Vím co na nich je, Michaele,“ skočil mu bezbarvě Will do řeči a pohlédl z okýnka. Bylo mu to nepříjemné a styděl se. „Proč mi to říkáš?“
Michael ho chytil za obvázanou ruku, jemně, aby to nebolelo. „Jsou obvinění, ti dva. Půjdou sedět.“ Naklonil se, aby viděl Willovi do tváře. Měl pořád ten kamenný výraz a když si všiml, že Michael očekává nějakou reakci, jen přikývl. „Dobře,“ řekl jen znovu. Dal tím Michaelovi jasně najevo, že už se o tom nechce bavit. Nikdy. Je mu jedno, co s nimi bude, hlavně když už je může nechat za sebou, navždycky. A jít konečně dál.
„Můžeme jet, prosím?“ Zeptal se Will. Ale Michael zavrtěl hlavou.
„Ti vyšetřovatelé mi ještě něco dali,“ řekl, zatímco začal šátrat v náprsní kapse sportovního saka. Vytáhl pomačkaný kus tvrdšího papíru a podal je mladíkovi vedle. Ten jej vzal do ruky. Překvapením si zakryl ústa dlaní a z očí mu vyhrkly slzy.
„Proboha! Myslel jsem, že už jí neuvidím,“ zašeptal a plačíc políbil matčinu fotografii. Pak si ji přiložil na prsa.
Michael se usmál. „Byla moc krásná.“
„Ano...ano to byla. Děkuji ti.“ řekl dojatý Will a nahnul se pro polibek.
„Tak jedeme,“ nastartoval Michael motor a vycouval z parkoviště.

Will byl rád, že opouští nemocnici, byl rád, že jede...domů. Protože nejen ten dům, ale i Michaelova rodina teď byli jeho domovem. Měl je rád a oni měli moc rádi jeho. Přijali ho mezi sebe se samozřejmostí a vlídností, kterou nezažil a byl jim vděčný. Všechno začalo vypadat růžově.
Dorazili domů. Michael se o něj staral jako o princeznu. Pomohl mu z auta, na křesle jej vyvezl i po schodech do domu, udělal mu jídlo.
„Michaele, promiň, nemám hlad. Dneska toho bylo hodně, radši bych si šel lehnout. Nezlob se, prosím,“ omlouval se Will, když do sebe vtlačil tři sousta a pak talíř odsunul. Michael se jen usmál.
„To nic, chápu to. Tak pojď, zanesu tě do komnaty,“ zažertoval, bez námahy zvedl Willa z vozíku a nesl ho v náručí do pokoje. Položil ho na postel, pomohl mu svléknout a pak ho přikryl.
„Díky,“ zašeptal Will se zavřenýma očima. Michael ho políbil do vlasů a nechal ho odpočívat.
A Will se konečně začal vyrovnávat s prožitým stresem.
Spal. A spal. A spal a spal a spal. Jakoby spal za všechna ta léta, za všechny probdělé noci, kdy mu otec nedovolil usnout, nebo prostě nemohl zamhouřit oka. Spal den, dva, tři...Michael mu nosil jídlo, ze kterého vždy jen uzobl a když se vrátil pro talíř, Will už zase klidně oddechoval. Michael si začínal strachovat, je-li v pořádku, jestli snad lékaři nezanedbali nějaké zranění, nebo něco přehlédli. Ale Carol ho ujišťovala, že po fyzické stránce je v pořádku.
„Michaele,“ přisedla si k němu, když seděl nad šálkem kávy a ztrápeně hleděl na tmavě hnědý nápoj,“je to pro něj všechno nové. A taky se musí vyrovnat s tím co bylo. A jestli je tohle jeho způsob, tak je to jeden z nejlepších. Nech ho odpočívat, dokud to bude potřebovat. Sám ti pak dá najevo, že už je to lepší.“ Povzbudivě se na něj usmála.
Michael o tom chvilku přemýšlel, pak přikývl. Za dva dny zjistil, že měla jeho matka pravdu.
Šel zrovna Willa zkontrolovat a když otevřel dveře od jejich pokoje, postel byla prázdná. A stejně tak i křeslo, na kterém se pohyboval. Vyšel zmatně zpátky na chodbu v patře a uslyšel z Christinina pokoje dětský smích. Byl večer, zrovna doba, kterou chodívala Madeline obvykle spát. Potichu přišel ke dveřím, byly pootevřené. Trochu do nic strčil a nakouknul dovnitř.
Madeline seděla v pyžámku na posteli, v ruce svého oblíbeného plyšáka, zavrtaná pod pokrývkou. Dívala a smála se na Willa, který seděl v křesle vedle postele, v rukou měl dětskou knížku – Dobrodružství Medvídka Pú. Děvčátko se zasmálo, když napodobil hlas Tygra, to jeho HU HU HU HÚÚÚ a na to hned zase ustrašený hlásek Prasátka.
„Stlejdo!“ Zahlaholila, když spatřila Michaela stát ve dveřích. I Will se za ním otočil a omluvně se usmál.
„Řekl jsem si, že bych Madeline mohl přečíst pohádku. Už mě to ležení nebavilo.“
Michael se opřel o futra a založil ruce na prsou. „Mohl jsi říct. Nemusel jsi se sápat na to křeslo sám.“
„Já vím. Ale poradil jsem si,“ mrkl na něj Will.
„Stlejda Will umí Tygla líp než mamka!“ Ozvala se holčička a všichni se zasmáli. Michaelovi se neskutečně ulevilo. Sledoval, jak mladík opět začal dívence předčítat a myslel na to, jak moc ho miluje, jak je rád, že je to všechno za nimi. A začal se těšit na jejich společnou budoucnost.

***

„To je všechno. Za pár měsíců jsme si našli s Michaelem společný byt a všechno bylo v pořádku. Až doteď.“ Ukončil Will své vypravování.
Doktor Norman se nejprve podíval na hodinky. Překvapeně zamrkal, když zjistil, že už je půl desáté večer. Will mluvil celý den. Pak vstal.
„Wille, prosím, omluvte mne na okamžik. Hned se vrátím.“ Mladík přikývl a Norman opustil pokoj. Prošel nemocniční chodbou a zaplul na pánské toalety. Tam si stoupl před umyvadlo, sundal si brýle a oplách si obličej.
Síla. Tohle byla...fakt síla, pomyslel si. Dělal psychiatra už dost dlouho, tak dlouho, že si myslel, že ho už nic nepřekvapí. Ale nikdy, za celý svůj profesní život, se nesetkal s tak hrozným případem týrání a domácího násilí.
Není divu, že Will skončil v jeho péči. Zároveň se ale musel podivovat nad tím, jak poměrně “lehká“ forma posttraumatu se u něj, vzhledem k jeho zážitkům, objevila. Ten kluk to neví, neuvědomuje si to, ale je neuvěřitelně psychicky silný. Silnější, než kdokoliv, koho kdy poznal.
Norman si dal ještě tak dvě minutky na vzpamatování a vrátil se k Willovi.
„Jste v pořádku? Vypadáte nějak bledý,“ prohlédl si ho chlapec na posteli starostlivě. Norman se přinutil k co možná nejpřirozenějšímu úsměvu. „Jsem v naprostém pořádku, díky. Jen už je pozdě a oba dva jsme unavení.“
Mladík opět přikývl. Ozvalo se zaklepání a Michael nakouknul dovnitř.
„Pojďte dál, pane Woolfe, právě končíme,“ vyzval ho lékař.
„Už jsem si říkal,“ zamumlal Michael a políbil Willa na čelo.
„Ano, protáhlo se to. Ale už dnes jsme se dostali hodně daleko. Já teď půjdu. A vy tu prosím taky nezůstávejte dlouho, už je dávno po návštěvních hodinách. Dobrou noc.“ Rozloučil se Norman.
„Já nejsem návštěva. Já jen dnes zůstal v kanceláři přesčas,“ ušklíbl se Michael, Norman se pousmál a zavřel za sebou dveře. Michael se pak otočil k Willovi.
„Je ti líp?“
„Vlastně...vlastně jo. Dneska jsem toho namluvil jako za celý život. Ale jo, je mi líp.“
Michael se k němu přitulil. Jako tenkrát, když Will ležel zraněný v nemocnici. Objali si, mladík mu položil hlavu na prsa. Slyšel Michaelovo klidné srdce, jak duní v hrudi.
„Mám strach,“ zašeptal pak Will. Muž ho objal pevněji. „Mám strach, že se toho nikdy nezbavím.“ Michael nic neřekl, dokud ho jemně nevzal za bradu a donutil ho k pohledu do očí. Mluvil vážně a v očích měl odhodlání, byl svými slovy naprosto přesvědčený, nebylo v něm ani za mák pochybností, když řekl: „Zbavíš. Zbavíš se toho a já ti pomůžu. My to spolu zvládneme, Wille. Protože se tolik milujeme.“ Políbil ho.

A zvládli to. Will to zvládl. Přestože to trvalo hodně dlouho, stálo to hodně námahy, léků, terapií a někdy i slz. Ale zvládli to. A během toho a i dlouhá léta potom, se stále hluboce milovali...

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.