„Pronásleduješ mě, Mário?!“ osopil se na mě Jonatan. Můj úhlavní nepřítel, kterého jsem v ten den potkal minimálně třikrát. Pokaždé to skončilo stejně hloupě. Poprvé jsem ho pokydal zmrzlinou, podruhé ledovou tříští a do třetice všeho zlého rovnou kávou. Naštěstí ledovou.

Vůbec jsem nechápal, co se to vlastně děje. Stačilo mi setkávat se s ním ve škole, ale ještě ho potkat i mimo, už mi přišlo jako vyložená škodolibost profláknutého zákonu schválnosti.

Nesnášel jsem, když mi říkal Mário, nejsem nějaká postavička ze hry. Jmenuji se Marián. Uznávám, že to k oslovování Mário láká, ale kámoši mi říkají Ryn. Jo, jako nějakému japonskému týpkovi z anime, akorát ne s měkkým i ale hezky po česku, čili pěkně tvrdě. 

„Ne, k čemu by mi to bylo? Pokaždé, když vidím ten tvůj xicht, tak se mi otvírá kudla v kapse,“ odpověděl jsem upřímně.

Výhružně se narovnal do svých plných sto devadesáti. Co si pamatuju, hrával basket snad už od plenek. Jeho výška je úctyhodná, ale já si s ním nikdy nezadal. Měřím jen o pět centimetrů méně.

Basket nikdy nepatřil k mým oblíbeným sportům, hlavně v době, kdy jsem zjistil, že ho hraje on, tehdy jsem zvolil cestu menšího odporu. Fotbal. Měl jsem z něj sice nohy tak trochu do „O“, ale pořád lepší, než se neustále potkávat a hádat na tréninkách s tím volem Jonatanem.

„Chceš si to vyříkat?!“ syknul a snažil se vypadat zlověstně. Měl smůlu. Za ty roky jsem si na ty jeho obličeje už zvyknul. Nemohl mě jen tak vyhodit z rovnováhy.

„Trhni si ploutví, nemám na tebe čas. Běž si po svých,“ doporučil jsem mu a snažil se ignorovat bušení svého srdce. Netušil jsem, co se to právě odehrává s mým tělem. Proč na něj tak reaguje? Od kdy mi z jeho blízkosti stoupá tep?

Jasně, vzteky docela často. K tomu jsem ani nepotřeboval jeho přítomnost, na to mi postačila i pouhá vzpomínka, jenže tenhle pocit byl jiný. Takové zvláštní mravenčení a k tomu i zrychlený dech. No prostě romantika hadr. Problém byl v tom, že já toho kluka nesnášel. Nejspíš jsem si ze salta, které jsem den předtím neplánovaně předvedl přes řídítka svého horského kola, musel někde něco trochu pochroumat.

Kvůli němu jsem si podal přihlášku na vysokou až na druhý konec republiky. Stačilo mi, že jsem s ním strávil čas ve školce, na základce a dokonce i na střední. Nechtěl jsem riskovat, že se to bude opakovat i na výšce. A pro jistotu jsem si zvolil soukromou i za cenu toho, že tam nebude tak volný režim jako na veřejných.

Naše málem trefil šlak, když viděli, kolik je bude stát pouhý jeden semestr. Pod výhružkou setnutí hlavy, pokud školu nedokončím nebo to nějak víc podělám, nakonec můj nápad odsouhlasili. Co si budeme povídat, kdyby otec nedostal tu novou práci v zahraničí, kde bere tak nekřesťanský peníze, že se s námi naše závistivá sousedka přestala bavit, tak bych to tak jednoduché neměl.

„Třikrát jsem se kvůli tobě převlékl!“ propálil mě vražedným pohledem.

„No bóže, tak máš na sobě konečně čistý a vyvoněný hadry. Prd se ti stane.“ Rýpnul jsem si schválně, on byl totiž typický metrouš. Vyvoněný a načančaný za každé situace.

Měl co dělat, aby mě nechytil pod krkem. „Měl by ses mi omluvit! Slušnost ti nic neříká? Nemůžeš s takhle někoho zaprasit na ulici a v klídku si odkráčet!“

„Fajn,“ kývnul jsem. Vážně jsem chvátal domů a opravdu se mi nechtělo hádat se tady uprostřed náměstí. Obvykle jsme k našim hádkám využívali prázdné třídy, když byl čas. Jindy jsme to sfoukly rovnou před tabulí nebo na hodině tělocviku. Prostě, někdy nešlo odolat touze vyměnit si pár sprostých výrazů a k tomu dost urážlivých vět. Nějaký ten boj, taky nebyl výjimkou. Ale po tom, co nám oběma hrozilo podmínečné vyloučení, jsme se na ručné a stručné techniky, sloužící k výměně názorů, raději vykašlali a své problémy řešili jen slovně.

„Sorry, že jsem tě zašpinil, ale uvědom si jedno. Pokaždé si ty vrazil do mě! Kdyby sis tu nechodil, jako král a uhýbal se lidem z cesty, nic z toho by se nestalo!“

„Jo? A kdo si prcka jako ty asi tak všimne? Nechodím s rypákem zapíchnutým v chodníku!“

Ten jeho vtip jsem nikdy neměl šanci chápat. Jasný, chtěl mě urazit, ale sám se smál těm blbostem, co vypustil z tlamy. A moje srdce se mínilo zbláznit, protože přistoupil tak blízko, že jsem nosem mohl vdechnout tu jeho vůni. Nejspíš od Playboye, co běžně koupíte v drogérii. Dokonce bych i věděl, že to je ten fialový, protože dokud jsem ten flakón neviděl u něj, měl jsem ten rádoby parfém taky rád. Ale jakmile jsem zjistil, že ho má taky, letěl do první popelnice, která se mi objevila v zorném poli. Kdo by chtěl vonět stejně, jako někdo koho nenávidí celou svou bytostí, že?

„Nejsem prcek! Nepřeháněj jo. Můžu za to já ale i ty! Oukey? Nebudu se tu s tebou hádat. Nazdar,“ zavrčel jsem a rovnou vyklidil skoro bojovné pole, radějí dřív, než mohlo dojít k nějaké té přestřelce. Kelímek s kávou jsem cestou hodil do koše, protože mě úplně přešla chuť.

Ten idiot za mnou ještě něco volal, ale já ho neposlouchal, jinak bych se musel vrátit a snad mu fakt vrazit jednu do zubů a k mému úděsu mě napadlo, že bych přitom i ochutnal jeho rty. Přesně v ten moment jsem se rozhodl zajít do nemocnice. Jestli náhodou nemám otřes mozku nebo se mi při tom pádu nepoškodilo nějaký centrum vnímání.

Samozřejmě, že do nemocnice jsem se dostal až k večeru, protože máma trvala na tom, abych předtím posekal zahradu a vyluxoval celý barák. Nejspíš jsem jí nepřipadal zraněn. Jenže já už si tím tak jistý nebyl. Jistota je jistota. Ovšem, měla pravdu. Kromě boule velké jako bowlingová koule, mi nic nebylo. Jo, vůbec nic.

A to mě přivedlo k otázce, co se to se mnou sakra děje?

Do oficiálního předání maturitních vysvědčení zbývalo jen pár dní. Do školy jsem chodil víceméně jen kvůli fotbalovým tréninkům, které byly z časových důvodů ve stejnou dobu, jako srazy basketbalistů. Vyloženě jsem se modlil, aby už padl konec června a já odjel za dědou do jeho kempu U žáby, kde jsem měl strávit léto brigádničením v kiosku. Že to nebude až takové terno, jsem tehdy samozřejmě netušil.

 

 

O den dříve – událost, kterou si Marián nepamatuje

Takže. Právě přemýšlím nad tím, jestli náhodou babička nezačala do svých kynutých buchet z povidel pašovat i trávu. Jsou totiž to jediný, co jsem od rána pozřel. A rovnou půl pekáče.

„Vnímáš mě?“ dožaduje se pozornosti ten okřídlený člověk se svatozáří, co fakt vypadá reálně.

Dneska není masopust, co vím. A na cosplayera nevypadá. A ten jeho zářící kruh nad palicí je teda fakt monstrózní efekt. Kdyby mi to nebylo blbý, tak si i šáhnu.

Ale, co mě zaráží snad ještě víc, jen ten téměř průhledný zlatý šíp, co mám právě zapíchnutý v hrudi. Bez prdele. Mám v sobě šíp, a co je vůbec nejdivnější, když na něj zkusím sáhnout, tak moje ruka projde skrz.

Uznejte, takové halušky nemají lidi ani po houbičkách. Je tu ještě druhá možnost, jak jsem tak letěl vzduchem přes řídítka a tvrdě políbil matičku zemi se silným betonovým štítem, tak jsem si fakt naklepnul kebuli. Mám asi hodně silný otřes mozku.

Žádná jiná možnost mě nenapadá.

„Jo vnímám. Hele, co seš zač?“

Druhý týpek s podobným mundúrem, jen o něco zavalitější, se podívá na toho vysokého štíhlého, co se mi představil jako Amor. Ano, beze srandy. Prý Amor! Kdo by mu tuhle kravinu věřil?

Vážně, se doma musím zeptat, jestli v těch kynutých buchtách nebyla kopice trávy, a pro jistotu si skočit i do nemocnice, protože držka to byla slušná.

„Musíš mluvit, jako on. Víš, jak se ta dnešní mládež vyjadřuje,“ pronese znalecky tlouštík.

Amor, či kdo to ve skutečnosti je, si hlasitě povzdechne. Můj dotaz o tom, kdo doopravdy je, prostě ignoruje.

„Zjevně máš pravdu,“ přikývne a stoupne si ke mně blíž. „Tak čekuj kámo,“ začne a přidá k tomu jakýsi rapérský posunek s vystrčeným ukazováčkem a malíčkem. Ten chlap je asi taky na drogách.

„Prostě jsem vystřelil šíp, ten tě sejmul, měl jsem to vypočítaný, ale nějak to nevyšlo. Měl si se po mém zásahu podívat na tu krásnou brunetu, jenže ty sis rozbil držku o šutr, proletěl ses vzduchem a první do koho si vrazil je támhle ten týpek. Ten zlatý šíp není pro okrasu, ale jeho kouzlo spočívá v tom, že první osoba, na kterou pohlédneš, je tvou osudovou láskou. Bohužel, tvým osudovým partnerem je ten černovlasý kluk.“

Jo, tohle bude minimálně heroin s crackem dohromady. Je mišuge, úplně totálně.

Víc by mě zajímalo, proč všichni ti lidé kolem, vypadají jako ledové sochy. Dokonce i cvrkot a bzučení ustalo a ten čmelák, co visí na metr přede mnou ve vzduchu ani nemává křídly. Už dobré dvě minuty odolávám chuti sáhnout na něj, vím, že rádi koušou, ačkoliv zrovna tenhle vypadá, že na mě útočit nebude. Jonatan, kterého jsem při své krátké letecké exkurzi vzal sebou a s nímž jsem si ještě před dvěma minutami procvičoval svou pestrou slovní zásobu přisprostlých slov, se také nehýbe. Jo, tohle je prostě podezřelé a přinejmenším hodně divné.

Jenže, jak bych mu sakra mohl věřit, že je Amor? Do háje, kdo by v dnešní době věřil na bohy nebo něco takového? Sakra!

„No fajn, já tě chápu, ale co nechápu je, proč mi to jako říkáš?“

Amor si povzdechne. „Cítil jsem potřebu se ti za to omluvit. Původně si se měl zamilovat do té nádherné hnědovlasé dívky.“

„Jo, no tak ten šíp střel znova ne? Ať máš čistý svědomí a já nejsem buzna,“ pokrčím rameny.

„Bohužel, takhle to nefunguje. Ten kluk je tvým osudem do konce života. Nikdo jiný. Je to mrzuté, ale ať se budeš snažit sebevíc, nikdy nikoho jiného milovat nebudeš.“

„To je dost krutý, nemyslíš? Kdo v dnešní době žije s jedním člověkem do konce života,“ uchechtnu se.

„Ty, které jsem dal dohromady já, spolu do konce života žijí.“

„Dobře, dejme tomu, že se budu tvářit, že tě chápu a že mluvíš pravdu. Co dál máš ještě na srdci?“

„Nebudeš si na mě pamatovat. Ani na to, co jsem ti řekl.“

Magor. Definitivně. Ještě k tomu přidat papír, zabalit do kazajky a poslat do Bohnic.

„Teda tobě slušně šplouchá na maják,“ vyprsknu. „Dobře, když si to teda nebudu pamatovat, proč mi to sakra povídáš? To si trošku… neštimuje, ne?“

Amor se překvapeně otočí na svého obtloustlého kolegu. „Neštimuje?“

„Jakože…“

Neudržím se. „Čekuj,“ předvedu stejné raperské gesto jako on. Eminema taky zvládnu napodobit. „Prostě si to protiřečí. Chápeš?“

Amor kývne. „Ano. Omluvil jsem se ti jen pro svůj dobrý pocit.“

„To se ještě nosí?“

Kdybych měl mobil v ruce, tak si to normálně natočím. Tohle je fakt slušný haluz.

„Měl bys mu taky říct, jak to bude probíhat,“ pobídne ho tlustoprd.

„Proč, když si to nebudu pamatovat?“ bavím se.

„Aby to bylo kompletní. Když už se ti omluví, tak ať ti vysvětlí všechno, ne?“ mudruje.

Protočím oči. „No fajn, tak šup sem s tím, nemám na tebe celý den. Ještě chci jít plavat,“ pobídnu Amora.

„No… víš, já sice trefil šípem tebe, ale jeho ne.“

„A?“ nechápu.

„No, budeš se muset asi hodně snažit, když ho budeš chtít získat.“

„Tak fajn, na tohle už nemám dostatečnou IT výbavu. Nebudu ho chtít získat. A vy pánové, už to prosím neberte. Zvažte taky případný přesun do Bohnic, tam by vám ty vaše šplechty možná někdo poslouchal.“

„Bohnic?“ podiví se tlouštík.

„Blázinec,“ vysvětlí Amor celý šťastný, že ví odpověď.

„Vidíš to! Já ti říkal, že to vůbec nemá smysl! Nevěří nám!“

„Ale to je mi přece úplně jedno! Mě jde o to, že jsem se mu omluvil! Cítil jsem povinnost ho psychicky připravit na to, že bude po celý zbytek života milovat jednoho muže!“

„Ale on si to, Amore, nebude pamatovat!“

„No a co? Omluvil jsem se!“

Zírám na jejich slovní přestřelku a nestačím se popadat za břicho. Z tohohle budu mít snad i vředy.  

„Fajn, ještě nějaký problém? Nebo už jsme dobrý?“

Amor se na mě vážně zadívá. „Opravdu mě velice mrzí, že jsem tě doživotně zavázal k jednomu muži. Ta dívka se k tobě skutečně hodila. Ovšem on má stejnou auru, jako ty, takže se k tobě také hodí.“

„Jo, ten tak! Já ho nesnáším!“ osopím se na něj.

„Ano, teď ještě ano. Ale od nenávisti k lásce je malinkatý krůček.“

„Teda…“ vysměji se mu. „Nějaký chytrý nemyslíš? Vypadám snad jako teplouš?“

„Ne. Ovšem tvým životním partnerem se stal muž. Opravdu mě to mrzí. Osud vás neustále bude svádět dohromady… beztak tu ten páprda zase někde okouní. Má oči úplně všude,“ Amor se rozhlédne, „viď Osude?“ zavolá na zamrznutou ulici.

Tlouštík si zaťuká na čelo a protočí oči. Nejspíš on je tady ten slavný „osud“.

Nebo se mi to právě zdá? No, dost reálný sen. Kolem mě se právě zastavil čas. Tohle je podle mě silná halucinace i na někoho, kdo má možná otřes mozku.

„Každopádně budeš si muset jeho lásku získat. Ovšem, díky tomu, že si k němu připoután osudem, tu možnost máš, protože tohle pouto bude přitahovat i jeho. Jen to nesmíš… ehm, jak vy to říkáte… podělat. Jinak taky můžeš skončit do konce života sám.“

„Tak ho střel taky a máme po ptákách ne?“ bavím se.

Zakroutí hlavou. „To by bylo moc jednoduché. Láska není zadarmo. Lásku si musíš získat.“

„Říká ten, co mi jí předurčil osudem?!“

Tlouštík se poprvé pobaveně zasměje. „Koukejme, není tak hloupý, jak vypadá. On má pravdu! Tvé hloupé pravidlo, že musíš střelit jen jednoho z dvojice, není nikde v zákoně! Je to jen tvůj osobní rozmar, protože tě baví sledovat všechny lidské problémy! A to seš bůh lásky! Pche! Spíš bůh tragické lásky.“

„Ale no tak! Každý můj postřelený si našel svojí polovičku!“

„Vskutku, jenže po jaké době! Proč pořád dáváš dohromady lidi, co se nemají rádi, nebo se nesnášejí?“

„Ale tahle holka, co jí měl mít rád, ho ani neznala!

„To je výjimka!“

„Dobře, baví mě to sledovat jasné?! Už od té doby, co jsem se občas díval na ty Venezuelské telenovely, co tady na zemi jeden čas stále běžely snad v každé televizi. Tam to vždycky bylo tak krásně dramatický, i když jsi od začátku věděl, že spolu budou žít šťastně až do smrti.“

„Amore, ta písnička o tobě, co se tu zpívala jeden čas, je pravdivá. Ty seš vážně magor,“ odpoví tlouštík a získá si ode mě tak bezvýznamných sto bodů do plusu.

Amor na mě upře vážný zrak a já odolávám cukání v koutku úst. Je mi opravdu blbé se tu takhle smát, zjevně svým výmyslům věří.

„Dobře tedy. Doufám, že svou lásku získáš. Přeji hodně štěstí,“ usměje se na mě.

 

A s těmi slovy Amor luskl prsty. Marián dvakrát zamrkal a vzpomínka na náhlé božské setkání se vytratila pryč. 

Pokračovali s Jonatanem ve výměně názorů, jakoby se nic nestalo. Dokud Marián vzteky nesebral své kolo ze země, nepřehodil si ho přes rameno a nezamířil domů.

 

***

Strávil jsem léto na brigádě u dědy v kempu. Jo, bylo to fajn zhruba první tři týdny. Než dorazili basketbalisti a mě začali omývat přesně v tu chvíli, kdy jsem před kioskem ve frontě spatřil Jonatana. Prostě skvělý. Nechápal jsem, proč jezdí na soustředění do kempu, co je vzdálený dvě stě kilometrů od našeho maloměsta.

Zíral jsem na něj a snažil se pochopit, co se to zase děje. Od toho dne, kdy jsem se s ním pohádal při předávání maturitního vysvědčení, jsem doufal, že ho vidím naposledy v životě. Samou radostí jsem ho dokonce objal. Jo, prostě jsem ho sevřel v náručí a sdělil mu, že už se nikdy neuvidíme a jsem za to hrozně rád. Ten kluk z toho byl tak tumpachový, že mi vůbec neodpověděl a jen na mě civěl, jak na vystavený starožitný basketbalový míč, z dob první republiky, co potkal ve sportovním muzeu. Předpokládám, že stejně tak vyvalené oči by měl, kdyby něco takového viděl.

Paradoxní bylo, že deset minut před tím, než jsem ho drtil v objetí, jsme stáli na záchodech a nadávali si do blbců. Moje chování nedávalo smysl ani jemu a mě už vůbec, hlavně, protože já na rozdíl od něj věděl, co se mi honí hlavou. Nechci o tom ani mluvit, protože ty myšlenky fakt stály za starou bačkoru. Furt jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem začal mít pocity náklonosti k jeho osobě někdy v době, kdy jsem si hlavou otestoval tvrdost naší cyklostezky.

Ale vrátím se k tomu, jak jsem s ním nedobrovolně strávil téměř celé léto.

Jonatan na to soustředko nejel jako žák, ale jako instruktor. A protože měl nejspíš habaděj volného času, tak v našem kempu strávil zbylých pět týdnu. Děti se střídaly, co týden, většina vedoucích taky, ale on stále zůstával. Rostl jsem z toho každý den. Teda, ve skutečnosti ne, protože kdyby jo, nejspíš bych dosahoval výšky minimálně pěti metrů, ale já pořád zůstal na svých sto pětaosmdesáti. Rostl jsem z toho pouze v přeneseném slova smyslu.

Štvalo mě to divné bušení srdce, úplně neskutečně mě iritoval jeho zvonivý smích, ze kterého jsem měl husinu, a fakt hrozně moc mě sraly ty pohledy, které jsme si vzájemně vyměňovali, a díky nimž, jsem měl kolem žaludku snad metrák motýlů.

Několikrát jsme vzbudili jejich tábor, protože jsme se někde samozřejmě „úplnou náhodou“, potkávali a nepomněli si přitom vyměnit pár názorů.

Netušil jsem, kdo se rozhodl, že nám zamíchá s kartami osudu, protože po tomhle létě jsem na náhodu přestal věřit. Není totiž možný, abyste náhodou potkali jednoho člověka, v kempu, kde je zhruba dvě stě lidí a z jednoho konce nevidíte pomalu ani na druhý, skoro desetkrát denně.

Jednou na záchodech. Podruhé jen tak na cestě. Potřetí ve frontě. Počtvrté si skočíte do vody na rychlé osvěžení a on se vynoří hned vedle vás, aby se oklepal jako ratlík a vystavil slunečním paprskům a vaším vyvaleným očím svou závidění hodnou kostru. Po páté, jdete vyhodit odpadky a on co? No stojí u popelnic, kde jinde! Po šesté, zamíříte do chlaďáku pro langoše a on co? No zrovna jde kolem! Po sedmé s důkladným rozhlížením vyrazíte do blízké jídelny na pořádné jídlo a ne nějaký rychlokvašek, nikde nikdo, a najednou, co? No vrazíte mu hlavou přímo doprostřed hrudníku! Po sedmé jdete přes pláž k provozovně, vyzvednout si tři pytle hranolků a cestou vám jaksi „ujede noha“ a vy se rozmáznete, jak dlouhý tak široký na zem. Ve skutečnosti teda ne na zem, ale na někoho, a na koho? No samozřejmě, že na Jonatana.

Nebudu dál pokračovat, nemá to cenu. Normálně mi přišlo, že snad v táboře nikdo jiný kromě mě a jeho není. A taky mě zajímalo, kdy se pohybuje na hřišti a tráví čas s partou děcek, když já ho měl téměř pořád před očima. Ani dědu jsem nepotkával tak často jako jeho.

Měli jsme kvůli tomu s Jonatanem několik hádek, protože on mě obviňoval ze stalkování a já zase házel vinu na něj. Nebylo možné se rozumně dohodnout ,a tak to několikrát skončilo v lese na paloučku, kde jsme si vyměnili pár ran pěstí. V podstatě jsem celých pět týdnů měl něco naraženého, někde modřiny a sem tam i monokly, kterých si děda zkraje všímal, ale pak je už přestal řešit. Nejspíš usoudil, že se ráno schválně líčím, aby se mě pak lidé ve frontě na hranolky, langoše či párek v rohlíku, ptali, co se mi chudáčkovi stalo, a nechávali mi větší dýška. Mě bylo teda naprosto šumafuk, co si myslí. Můj mozek totiž nebyl schopný pochopit, co se to panebože děje.

Takže jsem strávil léto babráním se ve vlastní niterných pocitech, jejichž důvod mi unikal, a taky rádoby náhodným potkáváním osoby, o které jsem si myslel, že jí vážně nemám rád. Ovšem soudě dle vlastních reakcí mého zjevně zmateného těla, jsem si někdy v poslední den, kdy jsme s dědou a pár pumpičkami zapíjeli konec léta, připustil, že k němu nejspíš chovám jiné city, než které jsem si myslel. Jo, došlo mi, v mém totálně opilém mozku, že já toho kluka prostě musím mít rád. Nechápal jsem, kde jsem k tomu přišel, ale bylo to prostě tak. Rozhodl jsem se proti tomu bojovat.

Jenže to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v nový školní rok. Kdyby jo, tak se možná nechám vystřelit na měsíc.