Jonatan

 

„Ahoj, tak co tě donutilo se spojit zrovna se mnou?“ usměje se Bořek, kterého jsem viděl naposledy při svém neočekávaném výletu do Čech za Mariánem. Od té doby jsem s ním mluvil leda telefonicky, případně jsme si občas vyměnili pár zpráv na sociálních sítích. Vlastně jsem byl docela překvapený, když souhlasil s našim setkáním.

„Nostalgie?“ zasměji se a sevřu v prstech skoro studenou kávu. Skončil jsem v práci o něco dříve. Momentálně mám přechodně brigádu u jedné české agentury, která mi zařizuje různé akce v rámci České Republiky. Se zahraničím jsem skončil. Chci se vrátit na nový semestr zpátky do školy.

„Viděl jsi Mariána?“

„Ano,“ kývnu.

„Jo? Asi nebyl úplně odvařený, co?“ ušklíbne se.

„Ne, to skutečně nebyl,“ přikývnu. „Udělal jsem chybu… vyčítáš mi to?“

„Já?“ zděsí se upřímně. „Ne, ani omylem. Nejsem v pozici, kdy bych ti mohl cokoliv vyčítat. Svůj názor jsem ti řekl už tehdy, když ses tady zastavil. Seš debil Jony, Majo na tom není o moc líp. Jenomže ty seš ten, kdo to mohl celé napravit. Teď už je pozdě, nemyslíš?“

Robert tehdy s mým nápadem, jak z Mariána dostat, co cítí, nesouhlasil, ale dlouho mi to nerozmlouval. Pouze mi sdělil, že toho můžu v budoucnu litovat. V současnosti mohu jeho slova jedině potvrdit ideálně je nechat vytesat do kamene. Jsou jednoduchá, často je někde zaslechnete, ale je v nich tolik pravdy až to bolí.

Robert je kočovný člověk, jenž si nedělá s lidmi kdovíjak hluboké vazby. Ne protože by nechtěl, nýbrž kvůli času jehož má nedostatek. Pendluje z místa na místo, ze státu do státu, z kontinentu na kontinent a všude stráví jen určitý krátký časový interval. Známé a kamarády má téměř v každém myslitelném koutě zeměkoule. Ovšem nepatří mezi odborníky přes vztahy, a to zejména takové, jenž jsou založené na lásce. Tam se totiž obvykle vyžaduje, aby byli oba přítomní. Jenomže on se rozhodne ze dne na den, že pojede fotit krajinu například do Himalájí a než stačíte napočítat do pěti, už obvolává své kontakty, aby si domluvil k příslušné lokaci i nějakou tu práci. Někdy fotky vystavuje v galeriích. Je opravdu talentovaný a jeho tvorba se prodává. Zkraje jsem mu tento kočovný styl života záviděl. Prvních sedm měsíců cestoval s námi ve státech Evropy, ale těsně před létem se prostě sebral a odjel do deštného pralesa s jedním jeho známým, který tam se svým štábem točil dokument a potřeboval fotografa. Jednoduše už ho přehlídka pěkných kluků ve značkovém oblečení omrzela.

„Máš pravdu, je pozdě. To s Robertem byl jeden obrovský krok vedle.“

„To sice ano, ale ten druhý přešlap bych zhodnotil jako mnohonásobně větší krok mimo,“ uchechtne se.

Když už jsem u toho, řeknu mu celou pravdu, ne jen část jako posledně. O tom, jak mě jednoho dne při pohledu na polonahého přátelského Roberta napadla celá ta kolosální blbost. Sešlo se to v jeden moment. Volal jsem si s Mariánem tehdy teprve podruhé a Rob akorát přišel s tím, že chce jít i s dalšími lidmi do hospody. Zaznamenal jsem Mariánův nevrlý výraz a spíš schválně souhlasil, než že bych doopravdy chtěl. Vidina hovoru s ním mi přišla lákavější, i když jen přes Skype. Na druhou stránku mě také napadlo, že třeba z něj konečně vytáhnu to, kolem čeho tak dlouho chodil a čím jsem si nebyl jistý. Úplně původně jsem skutečně nechtěl svůj vztah s Mariánem posouvat nikam dál. Předpokládal jsem, že si jednoho dne stejně najde holku a mě nechá ladem skladem jako mí předcházející partneři. Přeci jen je heterosexuál. Zároveň jsem však s každým dnem, hodinou, minutou, strávenou po jeho boku zjišťoval, jak je mi s ním dobře.

Jo, bylo to výborný. Lepší než kdykoliv předtím. Měl jsem srovnání. Třeba můj bývalý Honza, ten šel čistě jen po sexu s tím, že chvíli v tom možná byly nějaké ty city, jenomže stačilo, aby přišla ta správná osoba opačného pohlaví a jeho skutečná sexuální orientace vyplula na povrch. S Majem to bylo jiné. Mně to přišlo jiné. Připadalo mi, že to takhle má být. Jako kdyby snad existoval nějaký osud, jenž vám předurčí krom životní cesty i osoby, které při jejím procházení potkáte. Nakonec se můj nápad zvrhl v hru na chození, aniž bych v té době s Robertem ve skutečnosti cokoliv intimního měl. Pak mi navrhnul, abych s ním a dalšími lidmi cestoval dál. Zakázky se jen hrnuly a mě se ten život v různých koutech Evropy opravdu líbil. Poznal jsem spousty nových lidí a jedno jsem věděl, nechtěl jsem se zatím vracet. To jediné z mého rozhovoru s Majem byla skutečně pravda.

Můj plán se však minul účinkem. Majo se naštval. Pohádali jsme se, vyčítal mi roky staré věci z dob naší studené války, tím samozřejmě naštval i mně a nakonec naši hádku slyšela půlka hotelu. Naštěstí nám v podstatě nikdo nerozuměl. Oznámil mi, že se nechce kamarádit a bylo vymalováno. Nenapadlo mě, že je to naposled, kdy spolu mluvíme. Bral jsem to jako hádku, takovou, která se občas přihodí. Lidé si od sebe na pár dní či hodin dají pohov a pak si v klidu promluví. Ovšem Marián to skutečně myslel vážně, když prohlásil, že nechce, abychom dál byli přátelé. Trápilo mě to, a celé mi to přišlo jako nesmysl. Zkoušel jsem se s ním spojit přes zprávy, ale nereagoval. Tehdy jsem si domyslel, že skutečně necítí nic víc. Působilo to tak na mě, nikdy nedal najevo ani ťuk a já neumím číst dvakrát mezi řádky. Nechtěl jsem o něj přijít alespoň jako o kamaráda, když už nic jiného. Bohužel, ani video, kde jsem mu přiznal mnohem víc, než původně bylo v plánu, nemělo žádný účinek. Ani jsem nevěděl, jestli ho viděl. Předpokládal jsem prvních pár týdnu, že ano. Bral jsem jeho mlčení za odpověď. Až jedna debata s Robertem mě přivedla na myšlenku, že on to vlastně ani vidět nemusel. A tehdy jsem se sebral a vyrazil zpátky. Chtěl jsem si všechno vyjasnit z očí do očí.

„Zkrátka jsem vůl,“ svěsím ramena.

Což jsem nakonec neudělal. Přiletěl jsem do Česka a prvně se sešel s Bořkem. Sondoval jsem jaká je situace. Bořek moje stupidní nevyvedené plány vyslechl a nadšeně souhlasil s tím, abych se s Majem sešel a řekl mu, kde je zakopaný pes. Měl jsem v plánu donutit ho mě vyslechnout, i kdybych ho měl kvůli tomu svázat.  V mnoha ohledech jsem po tom toužil celou dobu – nebo aspoň od té doby, co jsem si sám připustil, že je mi s Mariánem víc než dobře. Ten moment, kdy mi Bořek nepřímo potvrdil Mariánovi city vůči mně, byl vyvrcholením nesčetných snů za bílého dne a nepředstavitelného množství fantazií v jednom. Moje tajné přání se náhle stalo skutečností. Mezi námi šlo o upřímnost. Došlo mi to. Kdykoliv jsem se zahleděl do jeho zelených očí, nebyly tam žádné stíny pochybností. Nejenže odrážely pravdu přesně takovou, jakou měl v srdci, on byl smířený s tím, že je mi vydán napospas. Mým rozmarům s benefity.

Bořek mi sdělil kde je, takže jsem ho šel hned vyhledat. Ale když jsem ho našel a pozoroval ho z druhé strany chodníku, jak s někým rozpráví, veškerá rozhodnost mě přešla.

Když se vám přihodí nehoda v autě, a vy máte to štěstí, že přežijete, řeknete si: už nikdy nebudu jezdit rychle, vždycky se budu pásovat a pokaždé dodržím předpisy. Jo, vydrží vám to možná tak první dva měsíce. Těžko však uvěřit, že půjde o trvalý efekt. Až ten šok odezní – možná zítra, možná za týdny, měsíce – vrátíte se ke svému starému já. V mém případě tomu, které má tendence si neustále něco domýšlet. A tím bylo rozhodnuto. Pomalu jsem se na patě otočil. Věnoval Mariánovi přes rameno poslední pohled. Myslel jsem na to, že stačí jen přejít ten přechod a můžu ochutnat to, po čem toužím. Stál tam a pro mě to byl nádherný kluk. Sjel jsem očima po celé jeho postavě ve snaze vypálit si ten obraz až na sítnici.

A pak jsem odešel. V hlavě prázdno. Nemohl jsem ani myslet – v tu chvíli jsem přišel i o tuhle schopnost. Na nejistých a vrávoravých nohách jsem mířil davem pryč. Netušil jsem, kam jdu. Měl jsem pocit, že omdlím. Nakonec jsem se sesunul na židličku u nějaké kavárny, která měla už postavenou zahrádku. Byl jsem roztřesený, jako kdyby mnou probíhalo zemětřesení. Dobrá devítka na Richterově škále.

Nakonec jsem to tedy neudělal. Prostě mi to v té chvíli nepřišlo jako ten nejlepší nápad. Proč tedy k žádnému setkání nikdy nedošlo? Došlo mi, že vysvětlení by nejspíš pomohlo jen na nějakou chvíli. Situaci by to ale nezměnilo. V té době jsem měl podepsanou smlouvu na dva roky. K čemu by mi bylo všechno si vyjasnit, když bych za následujících pár dní stejně musel zpátky? Pokuta za odstoupení od smlouvy byla dost vysoká. Mnohem vyšší, než to, co jsem si do té doby vydělal. I kdybych Mariánovi vysvětlil, co se stalo a jak jsem se tehdy cítil, na celé situace mezi námi by to nejspíš nic nezměnilo a to minimálně v následujících dvou letech, kdy jsem už měl svůj život a práci poměrně jasně nalinkovanou mimo Česko. Náš vztah by musel fungovat na dálku. Každý den bych myslel na to, že chci být s ním. Milovat se, trávit spolu čas. Můj život by se změnil a jeho taky. Byl bych někde za hranicemi a každou sekundu se bál, že mi ho nějaká tady přebere. On by možná přemýšlel obdobně. Nevyhnuli bychom se slzám a ty jsou zrádný, smekavý svah, po němž lze snadno sklouznout. Když vám ujede noha, můžete pak brečet klidně celé týdny. Nejspíš jsem tušil už tehdy, že je to chybné uvažování. Mohl jsem… ne, měl jsem mu to prostě vysvětlit. Zvolil jsem si zkrátka méně náročnou cestu. Přesvědčil jsem sám sebe, že takhle to bude lepší. Následně jsem i překecal Bořka, aby Mariánovi nic o mé návštěvě ani přehmatu s Robertem neřekl. A on to skutečně dodržel.

Netrvalo to dlouho, než jsem plně pochopil, jak to vypadá, když vám někdo nabídne kamarádství s výhodami. Přesně takové jsem dva měsíce měl s Robertem, pak se vypařil pryč. Nebolelo to, nemohlo, protože mezi námi skutečně šlo jen o uspokojení sexuálních tužeb. Nic víc ani míň. Během těch dvou měsíců mi v hlavě pomalu svítalo, že jsem se zachoval jako korunovaný vůl. Raději jsem si zvolil klid s vědomím, že mohlo být líp, ale prostě to nevyšlo. Sám sebe jsem však postupně utvrdil v tom, že moje rozhodnutí bylo to nejlepší na světě. Své pomýlení jsem si plně uvědomil až mezi futry nemocnice. O celé tři roky déle.

Pozdě. Hodně pozdě.

„Ježíš, tohle znělo dost odevzdaně. Chybami se člověk učí. Na druhou stránku je fajn, že dneska už to víš. Každopádně nechme minulost minulostí. Co je nového?“ zajímá se.

Jenomže ono to není fajn. Není to dobrý, není to jedno. Není to tak úplně minulost. Řekl jsem si, že jsem ochotný žít s vědomím, jak jsem celé tři roky byl v podstatě ztělesněná lež. Dokonalá chodící reklama na obrovskou lež. Nejen sám sobě jsem lhal, ale i jemu. Jenomže pomyšlení, že jsem obětoval to, co mohlo být mezi námi… to není fajn. To absolutně bez diskuze není fajn.

„V září se vracím zpátky na školu. Už tu zůstávám. Ciziny bylo dost…“

Ze svého vyprávění nevynechám ani vývoj posledních několika dnů. Od setkání v nemocnici, přes můj výbuch roky potlačovaných emocí až po neočekávané pózování s Mariánem přímo před jeho přítelkyní.

Bořek mě poslouchá, s čím dal víc vyvalenýma očima. „Počkej… ty chceš Mariána zpátky?! Děláš si srandu?!“

„Ne. Už jsem se rozhodl. Nebude to jako tenkrát. Když jsem se před pár měsíci definitivně vracel, už mě ani nenapadlo Mariána kontaktovat. Ale to se změnilo, když jsem ho potkal v nemocnici. Jako kdyby se to celý znova otevřelo,“ přiznám.

Už dávno jsem mu dal své srdce. Nyní je načase ztratit i duši.

„To je jednoduchý, předtím si byl za hranicemi a navíc jsi věděl, že se jen tak nevrátíš. Bylo snazší to hodit za hlavu a žít si v nově vyjetých kolejích. Teď seš tady, zpátky v prostředí, které si s Majem sdílel a navíc jsi ho i potkal. Je vlastně docela logický, že se staré rány otevřely. Jestli to, cos cítil, bylo blízko k lásce, pak se to těžko úplně zapomene,“ pokrčí rameny. „Ale on má Sáru a já mu to s ní přeju,“ ohrne nesouhlasně ret.

„Však já to vím,“ přikývnu.

„Je to už minulost, víš jak.“

„I tak to chci nějak vyřešit. Jsem rozhodnutý se vzdát, pokud opravdu chce být s ní. Nemám právo po něm chtít, aby se o cokoliv snažil se mnou. I když bych chtěl.“

Přesto do toho hodlám dát vše, už nemám o co přijít. Přece se říká: za zkoušku nic nedáš, ne?

„Ale co když s tebou nebude ani chtít mluvit? Nebude si tě chtít vyslechnout? Nemůžeš se mu divit. A já ti nebudu pomáhat. V tomhle budu neutrální přesně jako Švýcarsko.“

„Dnes se máme sejít,“ oznámím mu.

„Dneska? Kdy? Proto byl tak divný na obědě! Já si říkal, co se děje!“

„Takže ti nic nepověděl?“

„Ale kdeže, ani slůvko. Poslyš, jsou dvě hodiny, já pofrčím. Rád bych ti řekl hodně štěstí, ale v tomhle se zdržím komentáře. Mám Sáru rád a ty už jsi podle mě svojí šanci promarnil,“ řekne upřímně.

„Já vím, přesto doufám, že dostanu další,“ postavím se a vztáhnu k němu ruku. Téměř formální rozloučení. „Měj se.“

Pokud mě Marián odmítne, udělá jedině dobře. Nejsem žádná výhra. Na povrchu pozlátko, ale uvnitř silně nestabilní. Nemám v sobě klid. Kdepak, zasloužím si, aby mě poslal ke všem čertům.

I tak hodlám udělat cokoliv, abych mu v tom zabránil.

 

***

Marián

 

Vylezu z auta na parkovišti před prací a křečovitě zavřu víčka. Opřu se o kapotu a snažím se z mysli vypudit ten chaos. Nerozumím tomu, co se to tak náhle stalo. Proč teď? Proč se všechno vrací? Je to normální?

Ta vzpomínka na ten den, je to jako kdybych se snažil skrýt před sluncem za dveře s čirým sklem. Před očima mi neodbytně vyvstávají zlomky toho výjevu. Náraz a pak pád. Dívka s dlouhými vlasy, které zmrzl úsměv na tváři a pak Jony. Jo, jeho obličej jsem viděl přesně ve chvíli, kdy jsem vzlétl a střelil očima od toho dlouhovlasého anděla před sebe.  Nechám si to projet hlavou ještě několikrát, než otevřu oči. Něco mi stále uniká. Vím to.

Sejdeme se a prostě to hodím jednou provždy za hlavu.

Jo takhle je to lepší.

S Jonym nešlo jen o povrchové škrábnutí, ať jsem sám sobě nalhával cokoliv. Nebylo to jen obyčejné krátkodobé pomatení mysli. Kdepak, když bych to přirovnal k ráně, tak tahle skutečně potřebuje chirurgický zákrok. Projdu kolem vrátného a následně Bořka rychlým krokem s letmým pokývnutím hlavy. Dnešní den mě čeká samá typická kancelářská práce. Papíry, papíry, tiskárna, papíry, papíry a tiskárna. Jsem za to rád, protože mi den ubíhá rekordním tempem.

Na oběd zajdu s Bořkem, který si vystačí v mluvení téměř sám. Není třeba ani nějakých oduševnělých reakcí krom výrazu: hej, fakt je to co povídáš hodně zajímavý. Ano, je. Docela dobře se mi poslouchá o problémech druhých, neboť přitom alespoň nemusím nonstop přemýšlet nad těmi svými.

Kolem třetí hodiny vpadne do kanclu Tomáš, akorát když mě Bořek přemlouvá, abych za něj vzal školení i další víkend. V první chvíli Tomáše vůbec nepoznám, protože jsem zvyklý na jeho tmavé polodlouhé vlasy. Jenomže do kanceláře si to nakráčí mladík s krátkými světlými vlasy, oči barvy jantaru najednou z jeho tváře září víc než kdy dřív. Uvědomím si, že má přesně ten typ obličeje, který patří na filmové plátno. Nikoliv však postavu. Nemá se sice za co stydět, ale nějaké kilo navrch by klidně mít mohl. Nicméně černé kožené kalhoty a vysoké pevné boty dodávají jeho rádoby drsnému outfitu pěknou třešničku. Jo, vypadá dobře. Čemu se vlastně divím? Bořek by si k sobě určitě nevybral nehezkého kolouška. Vsadím klidně i celou svojí pravou ruku, že by si spíš vybral obchodníka s drogami než právníka. Mnohem víc mi k němu jdou pistole, zbraně a dost velká hotovost. Vlastně se docela divím tomu, že žije takovým spořádaným životem. Ještě tomu není tak dávno, co ojel všechno se dvěma nohama a penisem nebo vagínou, a teď? Kdepak. Promiskuitě již odzvonilo. Všichni stárneme. 

Ve čtyři zamířím za nejvyšším, čili ředitelem, ať si rozumíme. Předám mu některé nedůležité informace (pro vás, pro něj to je berný kámen). Nesnáším jeho kancelář, protože jsou tam neskutečně brčálově zelené stěny a vypadá to tam jako v muzeu sběratele starožitnostmi z dob středověku či novověku. V tom se upřímně neorientuji. Velkému prostoru dominuje obrovské okno s těžkými též zelenými závěsy z takové té neprodyšné látky, takže když zatáhne, má tam tmu jak v hrobce. Všude rozvěšené prapodivné olejomalby, které mi připomínají sled pekelných jevů a dost se bijí se všemi těmi miniaturami slonů, andělíčků a dalších sošek, co má hezky vyskládané za svou židlí na poličce z dob renesance. Nebo gotika? Říkal mi to, ale fakt si to nevybavuji. Sklopím zrak na koberec, který stál asi víc než veškerý můj majetek, jenž vlastním.

Možná, že tahle firma si na „ajťáckou“ jen hraje. Třeba zrovna šéfíka bych tipoval na obchod s černým trhem starožitností.

V půl páté se rychle otočím doma. Absolvuji bleskovou sprchu a převléknu se. Prozíravě nechám Bořkovu otázku, která byla podbarvená zvláštním podtónem, kam se tak ženu, viset ve vzduchu. Nejsem ve lhaní mistr a říct pravdu by znamenalo i začít vysvětlovat. Beztak k tomu dojde, stačí jen, aby Sára řekla, kdo jí stojí modelem. Nepochybuji o tom, že Bořek třeba bude držet pysk a nic jí nepoví, ale otázky na mou osobu jistě přijdou. Možná by bylo lepší ho na všechno připravit. Bohužel sám nevím, k čemu všemu ještě může dojít a můj osud bývá v poslední dnech stejně nevyzpytatelný jako pár let zpátky. Proto se rozhodnu ještě chvíli doufat v tetičku šestinu a nic mu nepovím.

V autě ještě zkouším kontaktovat svou drahou polovičku, abych se domluvil na další den. Tipuji, že dnes asi přijdu domů a padnu do postele. Nezvedá mi to. Nejspíš má na práci něco jiného. Vybavím si, že mluvila o doktorovi. Že by to bylo už dneska? Možná.

K Samsonovi dorazím s menším zpožděním. Avšak nevadí mi to. Někteří lidé se klidně zpozdí rovnou o tří roky. Na nějakou čtvrthodinku sere pes.

Stojí zády ke mně. Čím blíž k němu jsem, tím vyšší tep mám. Ani jsem si neujasnil, o čem s ním chci mluvit. Považoval jsem se za relativně vyrovnaného člověka do doby, než se znova objevil na scéně. Moje vnitřní chemická laboratoř s jeho příchodem utrpěla několik výrazných pohrom. Vlastně není ani divu, že jsem z toho pomalu šílený.

Jonatan.

Jen myšlenka na to jméno ve mně vyvolá hotovou alchymistickou přehlídku pocitů. To jsou panečku barvičky, bombičky a výbuchy. Všechno hezky skryto před zraky okolí. Mohlo by se to takhle pěkně ukrýt i přímo přede mnou, když to takhle fungovalo doposud.

„Ahoj,“ promluvím zhrublým hlasem. Nádhera, víc nadrženě znít nemůžu.

„Ahoj,“ otočí se lehce překvapeně.

Následuje několik sekund němého zírání. Během té doby si uvědomím hned několik věcí. Víte, mozek je fat dokonalá věc, a jestli takhle funguje jen z deseti procent, jak se traduje (to znáte, prý využíváme jen deset procent kapacity), pak teda nevím, co bych si všechno uvědomil, když by fungoval třeba z padesáti.

Sluší mu to. Jako obvykle, že. Já pro změnu ve srovnání s ním zase vypadám jako vagabund. Taky obvyklé.

„Tak jdeme dovnitř?“

„Ne, půjdeme támhle,“ kývnu k tříhvězdičkovému hotelu.

Ehm, a teď mi už vážně ruplo nebo mě snad řídí nějaký šotek?

„Cože?“ vyjeví se.

„Ke mně nemůžeme, k tobě nechci, a uvnitř bude rušno, kdekoliv venku bude rušno a taky…“ demonstrativně pohlédnu na zamračenou oblohu. „bude pršet. Hotel je ideální místo.“

Omfg. Really?

Je možný, že se nějak chováte a nevíte proč? Už se vám to někdy stalo? Vypustili jste z pusy naprosto nesmyslné rozhodnutí, následně ho i udělali, ačkoliv jste samozřejmě věděli, jaká blbost to je. Vždyť o co mi jde? Jen chci vědět, proč nepřišel dřív. Nebo snad potřebuji víc informací? Kdepak, ne. Chci to celé ukončit, říct mu, aby mi dal pokoj a přestal se snažit. Proto ho kurník nemusí zvát až do hotelu!

Hm, ale my vyrazíme směrem, který jsem určil. Nevím, kdo z nás vypadá víc překvapeně. Sám se divím tomu, jakou volbu jsem učinil. Tuším, že Jony na tom asi bude podobně. Vždyť to sakra vypadá, jak když ho chci přefiknout!

A ne, to vážně nechci.

Na recepci zaplatím jeden pokoj a rovnou i přes noc (jasně, proč ne, ono to jinak ani nejde, abyste věděli). Recepční nás neustále sleduje se zvláštním výrazem. Uznávám, že je dost divný, když si dva chlapy platí pokoj s manželskou postelí. Na druhou stránku v dnešní době by se nemusela tvářit tak užasle.

Do prvního patra vyjedeme mlčky. 

Pokoj číslo dvacet tři je skrovně zařízená místnost čítající jednu jedinou manželskou postel se dvěma nočními stolky, jednu skříň, jednu komodu a v chodbičce dvoje dveře. Nejspíš do koupelny a na toaletu. Nestačím se ani pořádně rozhlédnout a už mě drtí Jonyho paže jako ve svěráku. Jeho mohutné tělo mě dotlačí k posteli, povalí a uvězní pod sebou. Po dlouhé době cítím každý povrch jeho těla, každičký sval a každé hluboké nadechnutí. Včetně toho, co jasně určím jako erekci, tedy zcela běžný jev, alespoň u pánů. Nezačnu nadávat, prskat ani kopat prackami kolem sebe. Místo toho se uvolním a zalapám po vzduchu.

Tak kvůli tomu jsem s ním chtěl mluvit?! Co jsem asi tak čekal, že udělá? Tohle je to moje „hodím za hlavu“? Nemělo to spíš být: přidělám si dvojnásobek problémů?

Opatrně mu přejedu rukama po širokých zádech. Hluboko v hrdle se mu ozve dunivý zvuk, jako kdyby chtěl, abych snad udělal ještě víc. Jasně, že chce. Problém je, že nejspíš nechci já. Abych byl přesný. Neměl bych chtít.

Jo, a proto ho tahám do hotelu s totálně dementními výmluvami. Názorná ukázka „logiky“.

„Nech mě být, proto tu nejsme!“ zaprotestuji, když se skloní, aby ukořistil moje rty. Přidám i důrazné skousnutí. Vzato prsty mu s potěšením zabořím do hustých vlasů a pomalu se hlasitě podivuji nad tím, jak jsou na dotek hebké. Měl je takové vždycky?

Haha. To je k smíchu. Kdo by to byl řekl? Ještě tak dva dny zpátky jsem měl jasno. A teď? I jednobuněčná bakterie toho ví víc, než já.

Takže, co bych rád zjistil?

Dáš mi pokoj, když tě o to slušně požádám? Nedošlo ti čirou náhodou, že válet se po mně není na místě, když mám slečnu? Jak dlouho takhle budu žít?

Ani se nenaději a už mu dobrovolně roztáhnu stehna od sebe, vtiskne se mezi ně a jeho ztopořený úd neomylně narazí na ten můj…

Oba hlasitě vydechneme. Sakra!

Začne pohybovat boky nahoru a dolů, tření našich pánví jen násobí ten náhlý žár, který si bez varování vzplanul. Neklid a horlivost. Chvátat, chvátat, chvátat… čiročirá panika z toho, že se tenhle okamžik náhodou pokazí, jako kdyby nás hnala dál. Nejsem schopen jasně určit, kde má kdo ruce, co se tře o co. Je tu toho moc, moc silná vůně, moc chtíče, moc vlasů v mých rukách, jestli je teda vůbec mám pořád v jeho vlasech, ono se to hrozně rychle mění.

Myšlenky mi létají hlavou zatímco Jonyho jazyk mi rejdí v ústech stejně jako jeho ruce a moje ruce… máme fakt jen čtyři končetiny?

A konečně mě taky napadne: jaké to bude, až dám volný průchod svému pudu a nechám to zajít tak daleko, že už nebude cesty zpět?

Na tu poslední otázku vím odpověď. Instinktivně. Bude to nezkrocené a všestravující. Nejspíš bych potom ani domů nedošel a tak by ty tři tisíce za pokoj nebyly vyhozené.

Jenomže svědomí!

Všechno by bylo v nejlepším pořádku nebýt téhle lapálie s Jonatanem. A taky těch událostí, které se znenadání rozhodly vylézt na povrch a útočit na moji chatrnou mysl.

Zkrátka a dobře, jestli mezi námi k něčemu dojde, absolutně nic se nevyřeší. Vtisknu do jednoho polibku všechny svoje pochyby a rozhodnutí. Veškeré emoce. Najednou se cítím silnější než obvykle, jako kdybych měl místo kostí ocelové tyče a místo svalů pevné železné pláty. Stačí si to v hlavě trošku srovnat, dostat se do rovnováhy a člověk se hned cítí ve své kůži.

Rovnou mu předvedu, jak obrovská energie se mi vlila do žil a dost hrubě ho odstrčím. Vlastně ho ze sebe shodím.

„To by stačilo, říkám ti, že proto tu nejsme!“ osopím se na něj, zatímco se s nevrlým výrazem zvedá ze země.

Když chcete ulovit žraloka, nemůžete klást pasti na břehu moře. Musíte políčit tam, kde se pohybují a zaútočit v místech, kde by to nejméně čekali. Ovšem, co když máte žraloka uloveného a chcete se ho pouze zbavit? Tuším, že skutečný žralok by s radostí hupsnul do vody a odplaval. S Jonatanem to bude podle mě mnohem složitější.

„Promiň, neodolal jsem. O čem tedy chceš mluvit?“

Když se člověk omlouvá měl by vypadat aspoň trochu kajícně. Jo, alespoň se o to pokusit. Ovšem Jony to řekl stylem, kterým vám ďábel oznamuje, že se omlouvá, protože si musí vzít vaši duši, ve skutečnosti je z toho celý štěstím bez sebe, takže jeho slova ztrácejí význam.

„Teď bych nejraději odešel,“ odfrknu si. Zase nemůžu házet veškerou vinu na něj, bohužel jsem se taky zapojil. Můžeme to brát jako chvilkové zmatení těla i mysli.

„Nenechám tě odejít,“ narovná se a věnuje mi tvrdý pohled.

Dovolte mi, abych se zasmál. „Jasně, bránit mi v tom budeš těžko. Každopádně, když už jsem tu... co jsi dělal celé ty tři roky? Proč si nepřijel a nekváknul něco dřív?“

Zvuk mého vlastního mobilního telefonu mi málem přivodí infarkt. Vyhrabu aparát z kapsy.

Sára.

„Dej mi chvíli,“ požádám Jonyho a zmizím za dveřmi koupelny.

„Ahoj, volal jsem ti, abych se domluvil, co podnikneme zítra?“ spustím překotně.

„Mariáne… já… potřebovala bych, abys přijel. Ideálně teď hned,“ oznámí mi tichým zoufalým hlasem.

Mé už tak rozjeté srdce se rozbuší ještě víc.

Rozhovor s Jonym bude muset počkat.

„Stalo se něco?“ vyhrknu a už vylézám z koupelny. Zamířím bez ohlédnutí pryč.

Sára nikdy nezní zoufale.

„Přijedeš?“

„Jo, už jsem na cestě.“

A mám pekelný strach.