No, co by se dělo, sedím na gauči a mám v klíně část Jonyho horního těla. Vlastně nic epického.

To teprve nastane ve chvíli, kdy se Jony postaví a začne ze sebe strhávat oblečení. Neodolám a prohlédnu si, jak se jeho tělo změnilo. Vidět ho polonahého na fotkách je furt něco jiného, než takhle přímo za denního světla. Navíc mě taky dost okatě skenoval, takže nevidím důvod, proč mu stejný pohled neoplatil. Horší je to se slinami. Bohužel, jakože na kluky nejsem, tenhle se mi vzhledově líbí pořád. Je pěknej, je krásnej. Dobře stavěnej, během těch třech let dost zmohutněl. Zmužněl, neb už nám není dvacet. I mé tělo se od té doby pozměnilo. Ovšem rozhodně ne do takových rozměrů. Vždycky jsem měl spíš atletickou postavu. Však určitě víte, jak vypadá většina fotbalistů, byť v současnosti jsem spíš pouhý běžec. Když teda nepočítám své ranní protahování, které doplňuji o sérii sedů a lehů (a to taky ne každý den). Zkrátka právě nyní je z hlediska svalové hmoty mezi našimi těly diametrální rozdíl.

Stojí dost blízko, jak si přetahuje jednotlivé kousky skrovného oděvu přes hlavu, vidím každý jednotlivý pohybující se sval. Získávám pocit, že se mi oči brzy vyloupnou z hlavy a skutálí dolů na podlahu. Po chvíli se rozhodnu nekoukat. Nechci se na něj dívat. Jenomže nemůžu přestat. Dech se mi zasekne v krku a on zvedne hlavu. Už je jen v trenýrkách. Striptýz dokončen. Jako kdyby mu oči svítili, nejspíš odrazem okolního světla. Jsem lapený v těch modrých zářících bodech. Má delší vlasy než posledně, zvlněné pramínky se mu kroutí podél obličeje. Vypadá to přirozeněji a líp, než předtím. Rozevře ústa do širokého úsměvu. Připadám si jako před čtečkou myšlenek. Zíráme na sebe a čas si běží. Sára v pozadí ještě připravuje nějaké štětce a míchá si barvy, občas po nás hodí pohledem, což mě akorát nutí si připadat jako malé děcko, které přistihli při krádeži v papírnictví. Čím dál víc mi připadá, že to musí vědět. Musí si prostě všimnout. Sakra!

Zavřu oči. Chvíli je téměř hrobové ticho a pak je přeruší hudba z rádia. Když jeho osobitá vůně zesílí, odlepím od sebe víčka. Jony stojí nade mnou, lehce se třese. Jeho pohled mě neuklidní. Je tvrdý, upřený, skoro jako kdyby svlékal i tu poslední látku, kterou na sobě mám. Sedím strnule, jako na připínáčcích s rukou zatnutou v pěst. Přejede mě dalším lačným pohledem a skončí někde v oblasti mého klína. Jsou při mně asi všichni svatí, neb žádný stan postavený nemám. Díky bohu!

„Přestaň na mě civět a zaber fleka,“ šeptnu skrze sevřené rty.

S vševědoucím úsměvem se přesune zpátky na můj klín, věnuji mu ten nejironičtější škleb, jakého jsem schopen.

„Kluci, tenhle obraz bude stát za to. Moc vám to spolu sluší,“ libuje si Sára.

Jony se rozesměje. „Díky.“

„Zase nepřeháněj. Jsme dva kluci, kdybys nám sem dala nějakou babu, bylo by to o sto procent lepší,“ protočím oči.

„Když to už by pak nebyl obraz o mužské lásce, Mari,“ pokrčí s úsměvem rameny Sára.

„Prej lásce,“ odfrknu si znechuceně a div si přitom neodplivnu.

„Ale no tak! Neremcej, seš tu dobrovolně!“ uzemní mě má žena, která ani netuší, jak je celé tohle divadlo trapné (teda doufám).

Což je na tom asi to nejvíc ironické. Kdybych věděl, že mám pózovat zrovna s tím individuem, co mi právě skenuje poker face, přísahám klidně na svojí smrt, že bych raději odletěl na druhý konec zeměkoule k protinožcům. Je to pro mě nepříjemné, navrch jsem blbej. Tvářit se, že ho neznám, když takový Bořek moc dobře ví, o koho jde. Plus třeba Kája s Markem, se kterými se občas vídáme… tohle nemůže prostě projít. Jakmile uvidí obraz, mají jasno. Buď jim musím dopředu dát echo, nebo Sáře přiznat barvu. Nevím, která varianta je lepší. Ve finále se mi nelíbí ani jedna.  

Sára se dá do práce, ale bohužel maluje v tichosti, neboť pokusy o jakousi konverzaci vzdala po prvních cca patnácti minutách. Má odezva totiž byla trapné ticho nebo debilní úsměv. Nechci mluvit, padaly by ze mě samé ošklivé věci. Jony se k něčemu lepšímu taky nemá. Nejspíš si Sára myslí, že jsme prostě a jednoduše v rozpacích nebo třeba jen nervózní. To je ve finále šumafuk. Hlavně, aby jí nedošlo, cože se to tu vlastně ve skutečnosti odehrává.

Už jste někdy seděli někomu modelem? Pózovali? Ne? Tak já vám tady sepíšu pár svých subjektivních pocitů, které jsou teda opravdu z mojí hlavy. Tím chci jen poukázat na to, že pokud se někdy dostanete do podobné situace, vaše dojmy a vjemy mohou být jiné.

Za prvé, sedět na pohodlném gauči je super věc. Má však svoje mouchy. Například, pokud vám někdo leží v klíně a vy se v podstatě nemůžete pohnout, začne být pohodlný gauč méně pohodlný a to s přímou úměrou – čím déle si na něm hovíte, aniž byste hnuli brvou, tím bližší příbuzní stromů se stáváte. Nejhorší na tomhle procesu dřevnatění asi je, jak se čas neskutečně vleče. To si takhle řeknete: už tu musím dřepět dobrých šest hodin a ono ne, je to jen deset minut. S procesem transformace na Buk, Dub nebo třeba Blahovičník, to je u zadnice, souvisí i fakt, že se tam, kde máte zátěž, po čase začínají objevovat takové prazvláštní pocity, jež bych jako správný stromeček mohl pojmenovat: hnízdo mšic, které mě šimrají někde v půlce mého kmene. Čili tam, kde si Jony hoví, už začínají moje nohy mravenčit.

Za druhé, mít něčí hlavu v klíně, navrch když u toho ještě můžete čmuchat, koukat a taky se ta osoba vrtí, jako kdyby ho snad lechtali peříčky, má mimo jiné dost neblahý vliv na jeden konkrétní orgán. Teda, když bych byl žena, asi je mi to jedno, ale já jsem muž a moje třetí noha na pravidelné otírání prostě chtě nechtě reaguje a je naprosto jedno, jak sakra nervózní jsem a že sexuální touhy mě právě vůbec netrápí. Proto sedím a představuji si v duchu, jak jsem se jednou šel pozvracet na záchodky v klubu, kde přede mnou hodilo šavli snad dalších sto zákazníků. Tahle varianta mi totiž poměrně slušně odvádí myšlenky od mého rozkroku.

Za třetí, když Jony konečně skončí s pelešením, najde přijatelnou polohu pro svou palici a přestane se ošívat, tak se moje myšlenky na záchodky vymění s těmi, které se hodlají zaobírat tím, jak sakra nějak nenápadně toho vola přimět, aby na mě přestal zírat, protože mě to opravdu dost brutálně znervózňuje.

Nejenže mi už dobrých šest hodin (ne, tak dlouho tu vážně nesedím, ale připadá mi to tak) srdce buší v rytmu hip hopu, ale taky cítím, že jeho srdce na tom není o moc líp. Nevím, zdali to shledat jako potěšující skutečnost. Alespoň v tom nejsem sám samotinký.

Po nějaké ohromně dlouhé době protne hudbu linoucí se z rádia Sářin hlas. „Tak jo kluci, protáhněte se, odskočte si, já připravím něco menšího k snědku. Úplně jsem zapomněla sledovat čas. Je sedm hodin, do kdy Jonatane můžeš?“

„Je mi to jedno, jak ti to bude vyhovovat.“

Viděl bych to klidně na celou noc, hlavně ať se tu takhle nemusíme scházet třeba následujících pět dní nebo celé dva týdny nebo nedej bože měsíc!

„Tak třeba do půlnoci?“

„Klidně.“

„Super,“ usměje se Sára a zamíří pryč. Hádám, že do kuchyně, když mluvila o něčem k snědku. Přesně v ten moment mi jako na povel zakručí v břiše a v hlavě se ozve výstražný gong, který mi oznámí jedno: Sára odešla, takže jsme tu sami! Sami! Sakra!

„Tak slez blbečku!“ osopím se na Jonatana hned, co se pohledem po několikáté ujistím, že jsme skutečně osiřeli.

Poslušně zbaví můj klín zátěže v podobě svého těla, pokusím se postavit, ale dost mi to stěžují moje zdřevěnělé končetiny. Pecka, vážně jo. Nakonec se mi však povede zvednout a překvapivě zvládnu i chodit, čehož ihned využiji. Vypadnu z místnosti dřív, než stačí promluvit. Beztak by zase mlel nějaké blbiny. Potřebuju akutně na toaletu. Nejraději bych se do záchodu vtěsnal celý a nechal se spláchnout. Něco mi ale říká, že to fakt nepůjde.

V soukromí malé koupelny naproti ateliéru se snažím znovu získat ztracenou sílu. Prvně tedy záchod a pak menší rozcvička. Začnu jen jednoduchými protahovacími cviky svých dřevěných končetin. Následně se do toho pustím s větším elánem. Klušu na místě, ačkoliv se přitom musím držet umyvadla, abych nehodil držku. Udělám si pár dřepů a dokonce i kliků. Tím pádem je načase vzít zpět své tvrzení o malé koupelně, spíš tak normálně velké, nikoliv jako v panelovém domě. Snažím se během toho nějak extra nezapotit, neb mě ještě určitě čeká pár hodin sezení s Jonyho hlavou v klíně. 

Jeho obličej jsem musel, co chvíli obdařit pohledem, byť nechtěným a víceméně spíš jen káravým. Neměl by na mě přece pořád koukat jako na obrázek. Ono pět minut se to dá snést, ale po dvou hodinách (třech, čtyřech...) už vám z toho běhá po těle husina . Kolem očí měl hladkou pokožku s náznaky vějířků, v momentech, kdy se z neznámého důvodu usmál. Lze to považovat za roztomilé, dívky by to určitě shledaly velmi cute.

Roztomilý. Je dost divný, když si v duchu popisuju Jonyho jako roztomilého.

Vrátím se zpátky. Jony právě končí s protahováním (měli jsme stejný nápad) a Sára je asi stále v kuchyni.

„Tak tohle jsem nečekal,“ usměje se. Posadí se zpět na kavalec a uvolněně natáhne své dlouhé nohy před sebe.

„Já taky ne,“ ujistím ho. Koho by to taky napadlo, že. Tohle je taková ironie osudu až člověk neví, jestli není lepší se čistě z preventivních důvodů nechat zavřít někam do bílé místnosti se čtyřmi stěnami ideálně v kazajce, kde by přesně těmhle stresujícím situacím předešel. Pokud by se teda Jonatan náhle nerozhodl pro kariéru pracovníka v centru pro duševně choré a shodou okolností by si nevybral úplně to stejné, kde bych já trávil volné večery a dny zírám do zdi. To bych pak už asi jen musel zvolit provaz a odkopnout si židli.

„Sára je ta super holka, o níž si mluvil?“ vytrhne mě z bláhových úvah Jonyho klidný hlas. 

„Ano.“

„Hmm,“ kývne zamyšleně.

„Nějaký problém?“ sjedu ho pohledem a zůstanu stát před plátnem. Prohlížím si, co Sára doposud vytvořila. Prozatím to na mě působí jako nesourodá změť barev, ale tohle hodnocení si moudře nechám pro sebe. On takhle asi původně vypadal téměř každý obraz. Jak to tak vidím, dneškem neskončíme.

„Ne, jen že je opravdu skvělá... pěkné, že?“ kývne ke stojanu.

„Nevím, ale určitě bude. Každopádně ještě je to na dlouho,“ povzdechnu si nenadšeně.

„Vadí ti to?“

„Samozřejmě.“

„Mně ne.“

„To už mi stačilo dojít.“

„Můžu se na tobě válet, můžu na tebe zírat a ty s tím nic nenaděláš, protože si z nás udělal cizince.“

„Poslyš, nevěděl jsem jak honem reagovat. Co když bys něco vykváknul? Nechci tvojí maličkostí Sáru zatěžovat.“

„To pro tebe náš minulý vztah byl až tak bezpředmětný?“

„Vztah?! Nenech se vysmát Jony. To, co bylo mezi námi se rovnalo kamarádství s výhodami. Ty jsi na tom tak urputně trval a stanovil ty svoje idiotský pravidla. Nebyl to vztah Jonatane, byli jsme jen kamarádi. A ano, je to bezpředmětné. V současnosti to vůbec nic neznamená.“

Tak určitě. 

„Možná pro tebe.“

Proč zní, jak když mi to vyčítá? Můžu snad já za to? Teda samozřejmě, z půlky nebo spíš čtvrtky je to moje vina, ale tak jako…

„Trhni si. Nebavíš mě.“

„Je to jako námět pro film.“

„Jo, pro totální propadák.“

„Třeba ne, ženský by vrněly blahem.“

„Myslíš? Love story o dvou teplouších?“

„Love story? Tam to doufám dopracujeme.“

„No, to ti brát nebudu. Člověk doufat klidně může.“

„Považuješ mé naděje za marné?“

„Ano, úplně zbytečné.“

Nevím, jak dlouho bychom bývali pokračovali, kdyby nepřišla Sára. Musím po ní okamžitě skočit a vrazit jí jazyk do pusy. Za prvé, aby Jony viděl, to asi chápete. Za druhé, abych si připomněl, s kým jsem nyní a pro koho moje srdce tluče. Málem jí přitom vyrazím talíře s houskami z ruky, naštěstí je pohotová a stačí roztáhnout svá křídla, tím pádem mi nic nebrání v políbení její lehce překvapené osoby.

Sára se však odtáhne a věnuje mi výmluvný pohled. „Nejsme tu sami.“

„Já vím,“ kývnu, ale ruce z jejího pasu nesundám. Pár sekund si hledíme do očí, než se široce usměje. „Tak se najíme, ne?“

Jídlo. To znamená, že už mi nebude kručet v břiše. Jenomže to taky znamená možnost rozhovoru. Ve trojici a ne svaté.

Sára kývne k rozkládacímu stolku. Pochopím. Asi o dvě minuty později sedím vedle Jonyho na gauči zatímco moje žena si klidně hoví na židli a láduje se houskou s máslem a šunkou až má boule za ušima. Zdatně jí konkuruji. Jediný Jonatan si tak oždibuje. V čiré škodolibosti doufám, že kvůli tomu mému ataku na Sáru. Jen ať si užije ten pohled. Já si jeho a Roberta tehdy na monitoru taky strašně užíval. Pche.

„Jestli to nejíš, stačí říct a ještě ti můžu nabídnout nějaké ovoce, zeleninu ale nebyli jsme delší dobu nakupovat, takže jinak jsme vyjedení,“ všimne si Jonyho vrtání v housce Sára a věnuje mu omluvný úsměv.

„V pohodě, já jsem všežravec. Jen nemám takový hlad,“ zasměje se.

Automaticky se nadechnu, že mu vpálím, jak kecá. Nejí houby, nejí koprovku, ryby jen některý a navíc šišky s mákem sice sní, ale rád je hází po ostatních, jenž s ním stolují. Ovšem to samozřejmě říct nemůžu, takže poslušně pusu zase sklapnu. Nakonec se zeptám, jak se ti dva vlastně potkali. Zajímá mě to. Kupodivu však šlo o tradiční věc. Minimálně v Sářině životě. Oslovila ho v obchodě. Zalíbil se jí, slovo dalo slovo a už ho měla následující den tady v ateliéru. Sleduji při jejím vyprávění i Jonyho výraz. Pořád očekávám, že to třeba měl naplánované, ačkoliv je to samo o sobě dost nereálné. Ten však jen souhlasně přikyvuje a občas něco dodá. Hmm, takže šlo vážně o ten proklatý zákon schválnosti, jenž lze dost často pojmenovat termínem náhoda. Ty se v životě dějí. Jasně. Nicméně někdy je jich až přehnaně moc.

Po jídle vylokám téměř celou karafu vody, takže Sára skočí pro novou. Zůstaneme s Jonym dvě minuty sedět v trapném tichu. Pak se konečně vrhneme opět na práci. Ne, že bych se na to až tak těšil, ale čím dřív bude tohle hotové, tím líp pro mě.

Jonatanovi z obličeje ne a ne zmiznout ten široký úsměv. Pablb jeden.

Snažím se zklidnit jedovatou zuřivost, která zmítá mým nitrem. Musím uvažovat klidně, tvářit se normálně, jenom mi to v tuhle chvíli připadá nad moje síly. Popravdě ani nevím, co mě tak štve. Asi celá tahle hloupost, do které jsem se dobrovolně nechal uvrtat. No ono by to bývalo bylo i jedno, když bych na svém klíně měl kohokoliv jiného a ne zrovna Jonatana.

Zavřu oči a tiše se soustředím na tlukot svého srdce. Teď mi připadá normální. Žádné divoké stádo koní, jako před pauzou. Asi jsem se už sžil s nastalou situací. Po nějaké době upadnu téměř do polospánku. Pocítím, jak se napětí z mého těla vytratí. Uvolním se a trošku povolím ramena. V mysli kroužím kolem toho, co se to děje. Zkoumám a znovu se snažím složit dohromady jednotlivé díly skládačky. Vskutku, připadá, mají mi události těchto posledních díl jako nějaké puzzle. Některý dílek mi uniká. Nevím, kam patří. Bohužel je to ten nejdůležitější. Leží mi právě na nohách a nejspíš zase zírá. Už je mi to jedno. Mám pootevřené oči. Sáru, která si brouká slova písničky, vnímám jen jako pěknou kulisu na pozadí mých šílených pocitů a změnit myšlenek, které nesouvisle létají těmi patnácti centimetry, jenž nosím mezi ušima.

Někdy stačí předstírat, že věci neexistují, dokud je nevyslovíte nahlas. Tohle celé je skutečné. Dokonale a stoprocentně skutečné. Jony se zase objevil na scéně a já dostávám strach, kam tohle všechno povede. Odmítám poslouchat ten hlas, co už mi hezky dlouhou chvílí lamentuje v povědomí a otevírá dokořán dveře, jež měly zůstat zavřené. Snažím se je přibouchnout, ale je to marné. Staré pocity se chtějí znovu podívat ven. Odejít z té zapovězené tmavé místnosti někde v koutku mojí mysli a pěkně zaujmout místo v hlavním centru dění. Není to až tak jednoduché. Co dělal celé ty tři roky? Proč nepřišel dřív? Nemám na to odpovědi a opravdu si přeji, aby mě nezajímaly.

Po nějaké době to najednou přijde. Představa. Zamlžená a neurčitá vzpomínka, která dostává konkrétní rozměry. V jednu chvíli jedu na kole, prohlížím si krásku jdoucí na protější straně silnice a v tom letím vzduchem. Někoho srazím, když otevřu oči, koukám na Jonatana. Tohle se stalo už téměř před pěti lety. Pohlédnu dolů na ten stejný obličej, jaký jsem měl před chvílí před očima. Na Jonyho, který výjimečně kouká před sebe, ale nejspíš zaznamená pohyb nad svou hlavou a též ke mně stočí zrak. Jako kdyby námi náhle projel elektrický výboj. Hlavně tedy mnou.

„Promiň, ale kolik je hodin? Jsem už unavený,“ řeknu nečekaně a strčím do zmateného Jonatana. Posadí se, zatímco já se namáhavě postavím. Usilovně zadržuji dech, poleje mě děs, z toho, že v ten den se to celé zlomilo. Ta mohutná vlna v podobě jedné jediné vzpomínky se na mě řítí a mě zbývá několik minut, než mě zaplaví.

„Už bude půlnoc, tak asi teda skončíme,“ přikývne Sára. Tváří se překvapeně. Nedivím se.

„Jo, díky, tak teda jindy. Já… jdu,“ blekotám a stočím zrak k Jonatanovi. Natáhnu k němu prst a dotknu se jeho ramene. Lehké, kratičké pohlazení. Ruku stáhnu dřív, než si pořádně stačím uvědomit, co dělám. „Ahoj.“

„Počkej!“ zarazí mě a vstane. V obličeji zmatený výraz. „Já… no, na kdy se tedy chcete domluvit?“ přeskočí pohledem ze mě na Sáru. Chtěl říct něco jiného, vím to, ale naštěstí se zavčasu zarazil.

„O víkendu, to mám volno,“ vyhrknu.

„Mari, jsi v pořádku?“ zajímá se Sára a dojde ke mně. Zadívám se na ní a snažím se zaostřit, už začínám vidět rozmazaně.

„Jsem v pořádku, tak to domluvte na víkend a ty mi řekneš. Tak teda zatím, já dnes pojedu k sobě.“

Chytí mě za loket. „Vážně ti nic není? Jsi celý bledý,“ prohlíží si mě starostlivě. 

Zavrtím hlavou a dám se na zbrklý ústup. Cestou seberu své oblečení. Na chodbě se bleskově obleču a vyběhnu z domu. Po chvílí šmátrání vylovím klíčky z kapsy. Je zázrak, že je mám u sebe. Nebo spíš štěstí. Usednu do vozu a zavřu za sebou dveře. Lehnu si na zadní sedadlo. Koupit si auto s tmavými skly byl asi ten nejlepší nápad pod sluncem.

Ze rtů mi unikne tichý sten, když se ta vzpomínka znova dostaví. Nejsem schopen pochopit, o co se jedná. Jen vím, že se mi hrozně svírá hrudník. Moje mysl odpluje pryč a vstoupí do ní úplně jiná doba a jiné místo.

 

Otevřu oči a zadívám se na strop auta. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nejenomže mi hlavou proběhl ten den, kdy jsem spadl z kola, ale i všechny následující, které jsem s Jonym strávil. Běhaly mi hlavou jeden za druhým a nešly zastavit. Bylo to celé takové moc reálné. Jako kdybych to znovu prožil.

Posadím se a vybuchnu v hysterický smích.

Nejspíš z toho všeho začínám bláznit. Nejhorší je, že mi to dává dokonalý smysl. Zamilovat se do Jonatana byl osud. Ne náhoda, vím to, jakože se Marián jmenuju. Jenomže důležitější je, proč se to takhle všechno zase vrací? Co s tím pocitem, který se opět usídlil v mém srdci a hlavně mozku, asi teď mám dělat? Vždyť já ho nechci! Rozčiluje mě, že si vybavuji jen některé situace ale nikoliv to podstatné. Někde v mojí mysli je určitě schovaný klíč k celé té záhadě. Ne k Jonymu, ale k tomu, proč on. Proč ten den a taky, proč se to vrátilo jako bumerang.

Po chvíli vzdám pokusy vydolovat z paměti odpovědi. Jestli tam jsou, nejspíš si je nemůžu vybavit. Stále je tu dost otázek, na něž se musím zeptat jen jedné osoby. Zašátrám v kapse kalhot a zkontroluji čas. Sáře napíšu, že jsem spal. Z množství zmeškaných hovorů je mi jasné, jak moc se strachovala. Mohl jsem taky říct něco víc a ne prostě vypadnout.

Strávil jsem v autě na parkovišti kousek od jejího bytu skoro šest hodin. Za necelé dvě hodinky musím do práce. Jenomže taky chci mluvit s ním.

Najdu si jeho číslo a zavolám mu. Nezájem, že je půl sedmé ráno.

„Prosím?“ ozve se do telefonu rozespalým hlasem.

„Chci s tebou mluvit. Můžeme se setkat?“

„Majo?“ podiví se.

„Ne, tady Ježíš. Tak co?“

„Jako kdy? Teď hned?“

Málem vyhrknu, že ano. Ale kousek zdravého rozumu mi přece jen zbyde. „Ne, musím prvně do práce. Odpoledne, tak dejme tomu v pět?“

Musí si myslet, že jsem se včera definitivně zbláznil. Prvně od něj pořád utíkám, hraju si na cizího a pak se chci scházet.

„Dobře, a kde?“

„Znáš tu hospodu u Samsona? Pokud ne, tak si to vygoogli, času máš dost. Sejdeme se tam.“

Nečekám na jeho odpověď a prostě zavěsím. Nejhorší na tom celém je, že ani pořádně nevím, proč ho tak akutně potřebuji vidět. Jen asi prostě chci pár věci vědět. Tím to bude. Prostě vyjasnit si to. Definitivně a pak třeba budu moct celou tu věc s ním hodit za hlavu už napořád.

 

„Tomuhle říkáš: vymazat někomu paměť? Vždyť si na nás málem vzpomněl!“ durdí se Osud.

„No bóže, myslíš, že by tomu věřil? Myslel by si, že už mu definitivně přeskočilo,“ pokrčí rameny Amor.

„Nemá k tomu daleko. Víš, jak to posledně dopadlo! Ty a ta tvoje polovičatá práce!“

„Hele, klidni se trochu. Mám tolik lidí na starosti, že se občas prostě stane chyba. Jsem taky jen bůh!“

Osud si ho šokovaně přeměří. „Právě! Bůh! Ten chyby nedělá!“

„Jak vidíš tak jo,“ zasměje se Amor.

„Ty se možná bavíš, ale jestli si třeba nakonec přece jen vzpomene…“

„Nevzpomene,“ přeruší ho Amor už mírně podrážděně. „Kdyby jo, už by si všechno vybavil dávno. Tohle vůbec nic neznamená Osude. Navíc je dobře, že se mu tahle cesta minulostí přihodila. Konečně přestane stát na místě a někam se pohne. Už to začínala být nuda.“

„Tak nuda! A co s tou slečnou? Stejně je to tvoje chyba, jestli se bude trápit!“

„Tak v prvé řadě, proč řešíš, jestli se bude trápit takhle brzy? On se stále nerozhodl. Snad už víš, že to konečné rozhodnutí je vždycky na lidech. Většina lidí, které jsem spojil, jsou spolu, ale taky se najde pár výjimek, jež šly proti vlastnímu srdci. Ve výsledku nebyli tak šťastní, ale ani nešťastní. Nemohli, protože to byla jejich volba, zůstat po boku někoho jiného. Ona ta osudová láska je přece jen složitá, hlavně, když spojíš dva jedince, co by spolu za jiných okolností nikdy nebyli.“

„A čí je to asi chyba, že jsou spojeni takoví lidé?“ uchechtne se Osud a poraženecky svěsí ramena. Ve slovní přestřelce proti bohu lásky nemá navrch téměř nikdy. I přesto to stále zkouší. Zkrátka a dobře, nerad se hádá.

„Tak poslyš. Tohle celé byl omyl už od začátku. Jsme si toho vědomi oba. Každopádně, když by si byl skutečně jistý, že zůstane s tou slečnou, nepřihodil by se mu tento menší vzpomínkový výlet. To se jen láska snaží znova dostat šanci, dokud na ní má naději.“

„Ale když si vybere přece jen jeho…“

„Doufám, že ano. A pokud jo, tak té slečně někoho trefíme,“ přeruší ho opět Amor.

Osud se nehraně zděsí. „Jen to ne, už raději nikoho nestřílej. Najdi si jiný koníček.“

Amor v údivu zvedne obočí. „Koníček?! Tohle je moje práce, ne koníček! Ani netušíš, kolik jsem už od té doby, co se tenhle menší přešlap stal, trefil lidí a vytvořil šťastných párů! Celou hromadu!“

„Což o to, jenomže ty nevíš, co vím já.“

„A co víš?“ zbystří Amor.

„Nepovím, ale je to nevyhnutelné a už dávno rozhodnuté, protože zrovna tohle se ovlivnit nedá. Ano, nedívej se na mě tak, jsou v osudech lidí i takové příhody, na něž nemá jejich vlastní rozhodnutí vliv. Tedy, ono kdyby Marián řekl před lety, co cítí, nestalo by se to zrovna jemu. Všechno souvisí se vším. Proto ti radím, abys zatím do osudu té slečny nezasahoval.“