Ráno mi rozhodnutí pózovat připadá jako ta největší kravina, která mě kdy napadla. Nicméně už jsem to slíbil, takže si svoje bobky nechám pro sebe.

Je skoro devět, což znamená, že už teď jdu pozdě. Naštěstí se to vzhledem k mé pozici v práci nijak extrémně neřeší. Často někde lítám a vyřizuji pochůzky, nikdo mě obvykle nehlídá ani nemám mobil napíchnutý, nebo pokud jo, nevím o tom. Obléknu se a zamířím do kuchyně za tou slibnou vůní.

„Dobré ráno,“ líbnu Sáru do vlasů a už si připravuji v duchu své dotazy, které hodlám vznést.

„Ahoj, dáš si palačinky?“ usměje se.

„Že váháš.“

 Moji pozornost však upoutá její oděv. Víte, když má na sobě ženská pánskou bílou košili téměř do půlky stehen, tak je to hrozně sexy pohled. Sára moje košile nosí často, někdy i trička, vlastně můj šatník je tak nějak ke službám pro nás oba. Nutno dodat, že já tohle samozřejmě nepraktikuji (ne, nenosím její šaty, krajkové spodní prádlo ani tílka, to sorry). Nevadí mi to, jen jsem už párkrát přemýšlel nad tím, jak by třeba vypadal v mých boxerkách, když v těch košilích bych jí pokaždé nejraději opřel v místě, kde jí zrovna potkám (možná to někomu bude připadat jako dost nechutný nápad, ale víte co, dokud to neuvidíte na vlastní oči, nemůžete soudit).

Sundám si sako, povolím kravatu a natáhnu se po Sáře. V ten moment mi zazvoní telefon. S jednou rukou kolem jejího pasu zkontroluji displej a v okamžiku mám hlavu plnou sprostých slov. Ačkoliv jsem to číslo víc jak tři roky neviděl, tak ho poznám.

Teď. Volá mi teď. Je nemyslitelný abych se v tuhle chvíli vybavoval po telefonu zrovna s ním, ještě když je Sára hned u mě. Mám neodbytný pocit, že bych ten telefon neměl vzít a to nikdy. Co mu sakra zase přelétlo přes nos?!

Zvednu hlavu, Sára si jednou rukou uhlazuje košili na hrudníku, kde se jí rozevírá a poměrně snadno mi dovoluje dokreslit si v mysli, co za hedvábné polštářky je pod ní ukryto. Střelí po mně pohledem a já se provinile usměji. Vypnu telefon. Schovám Jonyho za svůdně přivřená víčka a víc jí na sebe namáčknu.

„Jen jeden otrava, který si na mě po letech vzpomněl,“ osvětlím své chování.

Zakloní hlavu a nabídne mi ústa, přitom se jednou dlaní opře o mou hruď a druhou si zastrčí vlasy za uši a mně to gesto z neznámého důvodu opět připomene toho šaška. Asi protože on si taky sem tam strkal vlasy za uši, hlavně, když je neměl tak precizně uhlazené a nagelované jako obvykle. Bylo to zbytečně, neb ten pramínek se vždy uvolnil a to samé se stane i Sáře. Podvědomě ho zkusím znovu vrátit za ouško. Bezvýsledné. Nelíbí se mu tam.

„Copak? Zamyšlený? Klidně si to můžeš jít vyřešit vedle,“ stáhne se a udělá krok zpátky k plotně.

„Ne, nechci nic řešit,“ zavrtím hlavou a za bradu jí natočím hlavu do strany, abych si ukořistil aspoň pusu. Vím, že má své dny, takže se stejně ničeho víc nejspíš nedočkám. Nemám rád jednostranné uspokojování. Doufal jsem spíš v trochu mazlení, jenomže při smažení palačinek… no asi dost hloupý nápad.

Neptá se. Vidíte to? Věřím tomu, že jiná už by měla palbu otázek: A kdo to je? Znám ho? Co ti udělal? Není to náhodou spíš tvoje bývalá, když to tak skrýváš? Nebo dokonce milenka?

Fajn, to možná přeháním, ale rozhodně by to nebylo takhle v klidu.

„Poslední,“ vydechne s úsměvem a odloží tenkou kulatou a lákavě vypadající palačinku na velký talíř ke zbylým. Vypne indukční desku a otočí se čelem ke mně, spustí ruce, začne si rozepínat knoflíčky u košile. Moje krev se poslušně rozteče na to správné místo a odplaví ty nechtěný myšlenky. Soustředím se jen na tu ženu před sebou.

Mazlení po ránu shledávám jako velmi příjemné. I bez sexu. Jen pocit vzájemné blízkosti a trocha toho vzrušení z toho, že „nemůžete“ víc než jen dotyky a hlazení, líbání a vdechování známé vůně.

„Líbí se mi tvá pracovní morálka,“ rozesměje se. Její naběhlé rty více vyniknou.

Neodolám a přejedu bříškem palce po spodním polštářku červenějším než ta nejzralejší malina.

„Je půl desáté, to není až tak horký. Navrch dnes stejně budu v práci až do deseti, jak to tak vypadá. Přijedou Pražští papaláši. Teď ráno mě nikdo postrádat nebude. Co mě zajímá, kdy chceš, abychom se vrhli na to malování? Co zítra? Mám volno, byl bych k dispozici celý den,“ nadhodím.

„Tak to bude ideální, zavolám mu a domluvím se s ním,“ kývne.

Doneseme na jídelní stůl příbory, talíře a nutellu, neb ta je na palačinky nejlepší. Sára si ještě načne svou oblíbenou meruňkovou marmeládu a můžeme začít hodovat.

Telefon nechám vypnutý až do práce, kde si na něj vzpomenu. Na zmeškané hovory, které mi přijdou v oznámení, nereaguji zavoláním zpět. Proč taky.

Do své špeluňky dorazím kolem půl jedenácté. Nestačím si ani sednout a už mám v kanclu Bořka. Poreferuji mu, jak dopadlo školení. Neopomenu ani storku s bublifukem, což ho nějak nepřekvapí. Matěje s Martinem zná už každý a jejich občasné úsměvné nápady nepřijdou nikomu zvláštní. Člověk si zvykne.

Do doby, než přijede návštěva z Prahy, zaznamenávám na počítači výsledky ze školení, pozměním a opravím některé chyby v prezentacích, jichž jsem si všiml. Náš systém si nedávno prošel docela radikální renovací, ale nestačil jsem všechny změny zaznamenat a o víkendu mi to občas způsobilo docela nepříjemné situace, kdy jsem musel vše vysvětlovat dvacetkrát, neb prezentace o fungování systému jsou nováčkům zasílány dopředu, aby měli alespoň trochu tucha, o co půjde. Mé opravy se ukážou jako zbytečné, protože (jak jinak…) velení z Prahy se zase rozhodlo, že potřebujeme něco pozměnit a předělat. Samozřejmě některé věci nefungují, jak mají. Z původních dvou hodin debaty se to protáhne na čtyři, což jsem tak nějak předpokládal, takže k Sáře dorazím kolem desáté večer.

Výhodou velkého města je, že i v pozdních nočních hodinách najdete krámek, kde vám krom baget a burgerů udělají kafe, které bych opravdu potřeboval, takže zatímco Sára má ve svém ateliéru někoho (nevím koho) zamířím si to do vedlejší Pomády pro jedno dvojité preso a tak nějak spíš pro jistotu objednám rovnou dvě, kdyby i má drahá polovička dostala chuť. V dokonalém obleku a dlouhém kabátu působím v tom olejem ovoněném prostředí, kde jsou samí puberťáci a lidi, kteří právě jdou někam pařit, jako pěst na oko. Rozespalá blondýna, co by se hodila spíš někam na hlavní stránku Playboye, díky těm obrovským vnadám, jenž se jí povážlivě nadouvají ve výstřihu pruhované košile, hned jak mě uvidí, působí jako někdo, komu jste do oběhu pustili trošku kofeinu.

Po celou dobu přípravy kávy si mě zaujatě prohlíží. Přesně do chvíle, než se dveře z mojí pravé strany otevřou a slečna si málem v údivu překousne jazyk. Střelí po mně pohledem a já na ní mrknu. Nezajímá mě, co za kořena jí donutilo k takové reakci a to přesně do chvíle, než se kolem mě rozprostře vůně té, až podezřele známé, fialové blbosti.

Stočím zrak doprava ve zlé předtuše, která dostane docela dost reálný vysoký a modrooký rozměr se širokými rameny a tílkem (v zimě!). Čas začne tuhnout stejně jako já. Věta, vaří se mi krev v žilách, jako kdyby dostala nový rozměr. Nejenomže tady je přetopeno, ale připadá mi, že se co chvíli uškvařím ve vlastní šťávě vyprodukované z náhlého šoku.

Začne mi škubat v pravém víčku. Tenhle tik jsem míval jako malý, při velkém nervovém vypětí mi samo mrkalo oko. Občas se to stalo i na střední nebo v hodně vypjatých situacích, ale spíš jen tak nárazově. Slova se mi zadrhnou v krku. Původní, co tu kurva děláš, se změní, jen na nějaký chrčivý zvuk právě postřeleného prasete.

„Tady dvě dvojitá espressa,“ vytrhne mě z němého zírání slečna. „Bude to za devadesát pět.“

Automaticky sáhnu do kapsy pro peněženku a nechám jí stovku, čapnu oba kelímky, rozhodnut vypadnout dřív než to stvoření po mé pravici promluví.

„Dobrý den, co vám nabídnu?“ osloví ho koketním hlasem dívka a Jony přesune pozornost z mojí, na první pohled jasně nervózní, osoby k ní. Protáhnu se úzkým prostorem kolem něj a málem si v duchu prozpěvuju. Nezastavil mě! Nepromluvil na mě! To je vlastně super, ne?

Vybavím si těch pět zmeškaných hovorů, co mi přišly v sms zprávách, hned jak jsem dopoledne zapnul telefon, a navzdory radosti, která se mi rozleje hrudníkem v momentě, kdy vypadnu ven, zůstanu stát před prosklenými dveřmi a čekám, až vyleze.

Na jaký level debility hodlám ještě postoupit? Má mi být jedno, co chtěl. Správně bych se na to měl vykašlat a naklusat domů za Sárou. Jenomže znáte to, hlava to ví, ale tělo stojí na místě jako přikované.

Co tu vůbec dělá? Proč je tady? Jo, proč je zrovna tady v tomhle místě a navíc v téhle bagetérii? Jako co to má sakra být? Proč celou dobu nic a najednou ho potkávám pomalu na každém rohu?!

Otázky se valí mojí hlavou jedna za druhou a je jich tolik, že si s nimi vystačím do doby, než vyleze ze dveří s bagetou v jedné ruce a kávou ve druhé. Jsem až takový gentleman, že za ním i zavřu, ačkoliv ven se taky dostal svépomocí. Nemusel jsem se až tak namáhat. Nevím, proč mi vadí jakýkoliv projevený, byť i maličký, zájem. Ono zavřít za někým dveře ve své podstatě vůbec nic neznamená, ale mě každé milé gesto vůči jeho osobě prostě irituje.

„Cos zase potřeboval?“ vypálím na něj bez pozdravu.

 „Taky tě rád vidím,“ ušklíbne se.

Kretén.

„Jdi do prdele,“ protočím oči a zamířím pryč. Zjevně jsem čekal naprosto zbytečně.

„Majo! Počkej!“ dožene mě.

„Ani hovno, co si myslíš? Že na tebe budu jako mílius? Seš protivný a navíc debil, nechápu, proč jsem na tebe vůbec čekal,“ prskám. Nejdu tak rychle, jak bych šel jindy. Nerad bych kávu vylil na chodník. Zapomněl jsem si ve spěchu vzít víčko.

„Asi tě zajímalo, proč jsem ti volal.“

„Ne, to mě teda fakt nezajímalo.“

Věříme tomu všichni, že ano.

„Tak proč bys tam jinak stál? Pozdravit si mě určitě nechtěl.“

„Debile,“ otituluji ho a vůbec mě netrápí, že je to mimo mísu. Můžu mu nadávat klidně do nekonečna. Slova jsou ještě slabé, když na to přijde, i srovnání ciferníku by měl přijmout s klidem.

„Proč si mi teda volal?“ zastavím se. Nehodlám ho dovést až k našemu bytu. Bůhví, třeba by nám taky pak přes balkóny vlezl oknem do ložnice.

Je jedno, jako moc se snažím a přemáhám. Vyhnout se tomu je čím dál těžší. Už neumím mlčet jako dřív. Proto čekám na odpovědi. Anebo jen doufám, že jestli se budu někdy chtít na cokoliv zeptat… už znova nepřijde ticho.

„Takže tě to zajímá.“

„Mám v rukách horkou kávu, nechceš, aby ti skončila na xichtě, že ne?“

„Fajn, chci se s tebou vídat. Vím, že jsem vůl ale i tak… chci, abychom zase byli alespoň kámoši.“

Ne. Tohle prostě opravdu nemůže myslet vážně.

„A já chci letět na Havaj, bohužel ještě na to nemám peníze, ale třeba za pár let se mi podaří nějaký ten cash ušetřit. Do té doby si o tom ale můžu nechat leda jen zdát,“ zasměji se ironicky.

Pokládám svojí odpověď za dostačující a jasnou, takže zamířím pryč.

„Nedáš mi šanci?“

„Ne.“

„Proč?“

„Proč bych měl?“

„Protože chceš.“

Znovu se zastavím a odložím kelímky s kávou na lavičku, abych se mohl začít smát. Dobré dvě minuty mě nevraživě sleduje, což můj záchvat akorát podporuje.

„Kde kurva bereš tu jistotu, že chci? Ne Jony. Nechci. Šeredně se pleteš. Jestli sis myslel, že mi zase klidně vpluješ do života, jako kdyby se nic nestalo, tak ses prostě seknul. Víš, nebyla to jen tvoje chyba, tehdy… měl jsem ti říct, co cítím. Bohužel, to, že jsi využil Roberta k tomu, abys mě k vyznání popostrčil, mi přijde jako mnohem větší kravina, než to, že jsem se po všech těch tvých kecech bál kápnout božskou. A navíc, mohls s tím něco dělat, chápeš? Ty,“ přistoupím k němu a zapíchnu mu prst do hrudi. „Mohl jsi přiletět, mohl jsi mě vyhledat. Pokud tě to trápilo, klidně si s tím prostě mohl cokoliv udělat. Ale ty ses na to vysral, rozumíš? Prostě ti to bylo jedno, nebo třeba nebylo, to je u prdele, důležitý je, že ta tvoje láska nebo co sis myslel, že cítíš, nebyla tak horká, nebyla tak důležitá. A tím končím tenhle svůj monolog, ve zkratce Jony, dej mi pokoj. Nech mě žít a sám si žij, zvládl si to beze mě doteď, zvládneš to i odteď. Sbohem!“

Seberu kelímky a část tmavé tekutiny omylem chrstnu na chodník. Nestarám se o to. Nechám ho tam stát a odejdu. Nepotřebuji o něm vědět nic víc. 

Nejspíš na to nemá odpověď, protože si je sám vědom toho, že mám pravdu. Aby taky ne. Já jí totiž skutečně mám. A myslím to vážně, nechci se s ním zase vídat. Nemůžu, už jen kvůli tomu, jako složité by to celé opět bylo. Kdepak.

Pokud bych byl s ním, pořád bych se díval přes rameno. Nikdy by to neskončilo. A nejhorší je, že bych pan nemohl říkat: no to víte, zkrátka se to tak nějak přihodilo, ani nevím jak. Vždyť bych si ho utrhl sám jako jablko ze stromu! A že shnilý? To už nikoho nezajímá, jak je ti po něm blbě. Nemáš to přece žrát blbečku. Ne? Jednoduchý. Já nechci. Miluju Sáru.

Zapadnu do nonstopu tak třicet metrů od našeho bytu cestou pošlu sto kaček do odpadkového koše (ty dvě kávy). Dav uvnitř zrovna exploduje, pánové hromadně bouchnou půllitry piva o stoly a dámy řvou tak hlasitě, že kravál při startu rakety je slabý odvárek. Stisknu zuby ve snaze nevyhodit si čelist z pantu. Nikdy by mě nenapadlo, že v takovém pajzlu bude tolik lidí. Šokovaně se rozhlédnu a snažím se vyhledat důvod, který by vysvětloval tak vysokou návštěvnost. Nic obstojného nenajdu. Zamířím k baru, proto jsem koneckonců přišel.

Nedopiju ani jednu sklenku, když ucítím zase ten povědomý smrad.

„Ty si fakt děláš kozy,“ uchechtnu se těsně předtím, než si loknu. Mám sto chutí popadnout Jonyho zezadu za krk a třísknout mu čelem o barový pult. Ne jednou, ale tak stokrát. Místo toho dopiju celou sklenku a přes bar jí pošlu číšníkovi s jasným gestem: další prosím.

Otočím se zády a lokty se opřu o mramorovou desku. Nejspíš vypadám jako pekelný návštěvník, protože sám cítím jak se mi vzteky krabatí čelo. Postaví se vedle mě a vidím na něm, že moc dobře ví, jak jsem právě nasranej, což nemusí zrovna dvakrát dobře dopadnout. Přinutím se násilím k hranému klidu a rozmělním ty zatažený mraky na svém čele.

Barman mi pošle další rundu. Kopnu jí do sebe na ex a tentokrát ho požádám rovnou o dvě sklenky.

„To je kekel, fuj,“ ulevím si, když v puse přežvýknu pachuť té leštěnky na boty. Nesnáším whisky, likéry a podobný hnusy. Tyhle sračky jsou jedny z nejlepších, když chcete rychlý nástup opilosti.

„Vím, že tě seru. Ale já fakt nechci moc. Jen jednu šanci… jeden den, abych byl přesný. Stačí mi jeden jedinej posranej den.“

Využiji pauzy vypitím skleničky s nahnědlým obsahem, abych s prázdnou štamprlí pak bouchnul o desku, jako správný piják.

„Sereš mě. Dej mi pokoj! Jeden den mého života? Víš, že to klidně může být poslední den? Co ty víš, co se může stát, kdepak. Nedám ti ani ten jeden posranej den, jak říkáš.“

„Hergot Majo! Fajn, když ne den, tak třeba půl.“

„A co si jakože myslíš, že za půl dne stihneš? Změnit moje rozhodnutí? Víš, kdyby to už nebylo přes tři roky ale třeba něco okolo třech týdnů, možná by to šlo ale takhle? Dochází ti to vůbec nebo mluvím s tím největším idiotem, co kdy pod sluncem chodil?! Já mluvím o čase. Čas! Jonatane, ten mi vadí. Vadí mi, že ses mi vůbec neozval, že ses o nic nepokusil, že mi tu teď pozdě brečíš, že jsem byl za vola, protože tys ho ze mě udělal, vadíš mi ty! Tak už mě kurva nech do prdele být nebo tě vážně, ale opravdu vážně, zabiju!“ při poslední slovech už ho svírám pod krkem.

„Omlouvám se, klidně si tu kleknu a budu se omlouvat třeba pořád… udělám, co chceš.“

„Jo?“ nadzvednu obočí. „Co chci, říkáš?“ usměji se a on zuřivě přikývne.

„Fajn, už mi nikdy nelez na oči Jonatane, to chci,“ pustím ho a natáhnu se po skleničce.

„Poslyšte hošaňi, můžu vám do toho trošku zasáhnout?“

„Ne, tohle je docela soukromý rozhovor,“ odvětí podrážděně Jony.

Ano, přesně proto řveme jak na lesy, takže i když je tu hluk, stejně nás slyší všichni široko daleko. Tomu říkám názorná ukázka intimča.

„Hele mladej, když ti stará páka jako já nabízí radu tak raději sklapni krovky a moc se tu neofrňuj.“

„Dobře, co byste mi poradil, když tohohle kluka miluju, ale on mi nechce dát pražádnou šanci?“ vybafne na něj Jonatan a můj nahnědlý mok se rozhodne z dutiny ústní přicestovat do té nosní a odtud s vypálenou cestičkou hezky na tu černou mramorovou desku a všude okolo. Málem se u této procedury zadusím, ale zachrání to kašel a pár rychlých ran do zad od pohotového Jonatana. Překvapeně na něj poulím oči a snažím se v hlavě srovnat si, jakou právě vypustil kravinu na světlo boží. Říkal, miloval nebo miluje? Neměl takhle čistě teoreticky spíš použít minulý čas? A navíc, on řekl že mě miluje ale první člověk, jemuž to oznámil nejsem já ale hospodský? Vau! Že u toho stojím nehraje roli.

Jony vyčkávavě hledí na muže za pultem, který se trochu nakloní do strany a sjede mě zkoumavý pohledem.

„Myslíš tohohle?“ namíří na mě ukazováček.

„Ano.“

„Tak to bych ti poradil, ať to nevzdáváš ani, kdybys za ním měl chodit každý den. Být gay tak takovýho hošana nenechám odejít ani omylem.“

Koukal jsem mu do očí, zatímco tohle „moudro“ říkal a něco se stalo. Jo, něco mezi námi jaksi prošlo nebo problesklo. Víte jak to myslím, prostě na někoho čumíte, on na vás a vy víte, co si myslí a taky najednou víte, jak se zachovat.

Věnuji mu široký úsměv. Pohodí hlavou a přemístí se o kousek dál k pípě.

„Vidíš Majo? Nenechám tě odejít.“

Loknu si. Dávám si na čas, než vytáhnu peněženku a pohodím na pult rovný pětikilo, nechám mu to i s diskrecí.

„Jo, Jonatane. Problém je v tom, že ty už si mě odejít nechal. Ádios amigo,“ poplácám ho familiárně po rameni a pozoruji jeho překvapením se rozšiřující zorničky. Nevím, jestli to ten barman myslel takhle, ale je mi to jedno. Já to tak pochopil.

Kurva, kurva, do háje, sakra. Můžu pokračovat, ale určitě vám tahle moje soukromá sbírka postačí k docela rychlému nástinu situace.

Vymotám se davem čpícím po pivě, levném víně a taky potu ven a zapadnu za nejbližší roh. To takhle funguje každý rádoby vztah? Proč je to pořád tak namáhavý? Nechápu, jak se minulost může tak krásně vrátit a stát se zase přítomností. Jak se může něco, co je tři roky v hrobě pod tím největším a nejtěžším kamenem, který kdy kdo viděl, tak hezky vyhrabat pěkně na povrch a vstát z mrtvých? Udělal jsem krok dopředu, abych dva urobil zpátky? Ne. Tohle nejsou jen dva kroky, tohle je jak deset mil. Minimálně.

Víte, v béčkový romantický komedii bych mu skočil kolem krku a vyznal svou nehynoucí lásku, která po dobu třech let a několika měsíců neušla pražádnou cestu a zůstala pořád tak krásně svěží, praštěná a super jako tenkrát (bohužel ne). Pak je tu ten druhý scénář, méně klišovitý a přesto vcelku běžný. Místo hupsnutí kolem krku, bych si chvíli hrál na „netýkavku“ a nechal Jonyho ať si mě pěkně loví, jako ten myslivec vyhlídnuté vypapané a pěkně macaté prasátko, jenž si s ním celou sezónu hraje na kočičku a myšičku, až se jednou myšička nestihne schovat a pic… je chycená. A tenhle scénář vlastně končí podobně jako ten první: dokonalý hluboký polibek, kdy si jazyky pomalu šúrujete mandle, následně procítěné vyznání lásky zakončené dlouhým pohledem do očí a epickým: The end, žili šťastně až do první hádky.

Jenomže já nejsem herec a život je sice tak trošku komedie, ale má nějaký ten reálnější základ, který spočívá v tom, že já už jsem prostě jinde a tři roky jsou kurva, ale opravdu sakra moc, velká doba, za kterou se prostě stane hromada věcí a vy se taky změníte, protože od 20 se člověk každý rok mění podle mě asi nejvíc (nebo mně to tak přijde) vyspívá, dostává rozum a uvědomuje si, že co mu v těch dvaceti přišlo jako naprosto hloupý názor, je nyní o čtyři roky později, vlastně tak trochu pravda. A tou je, že Jony a já, není ideální řešení. Nejsem si jistý tím, co cítím, protože mám pořád někde v hlavě Sáru a s tou jsem šťastný, tak proč bych se dobrovolně měl vracet někam, kde jsem se ani šťastně v podstatě necítil? K někomu, kdo mě údajně miloval, ale tři roky mu trvalo mi říct, kde byl zakopaný pes? K člověku, co ze mě udělal vola a je vlastně jedno jestli chtěně nebo nechtěně. Ke klukovi, který z každého hovada udělá minimálně pterodaktyla z dob, kdy tady po zemi chodili dinosauři? K nejistotě?

Samozřejmě, vím, vztahy jsou nejisté, ale tohle je tak velká nejistota, že snad i hlavní výhra ve sportce, kde je šance skoro nula nula prd, je oproti Jonymu sázka na tutovku.

Neumím své momentální rozpoložení popsat. Část mě je totálně v rauši a říká si: hej! On tě miloval, ty jeho taky, on tě asi pořád chce, jinak by se tak nenamáhal, tak kopni chudinku Sáru do zadečku a upaluj za tím modrookým blbem…. A ta druhá část a potažmo i třetí a čtvrtá a nevím kolik názorů v sobě ještě najdu, zase povídá: jo, utíkej za tím, co si najednou po takové době usmyslel, že tě prostě dostane stůj co stůj, aniž by ti pořádně osvětlit, jakýže konkrétní problém mu v tom v minulých několika letech bránil. Jen skoč do náruče někomu, kdo trpí paranoidními představami a pokud s ním zůstaneš, po čase zase budeš poslouchat narážky na svou (hetero)sexualitu, která mu určitě jednou chudáčkovi ublíží a zamiluje se jinde a ble ble ble. Co já vím, třeba se to fakt může stát, proč by ne?

A co je vůbec nejdůležitější, miluju já ho vůbec ještě? Není tohle jen prostě neuzavřená minulost? Ale tu já bych měl mít vlastně už dávno hezky srovnanou. Jenomže jak se to najednou tak všechno hezky ukazuje v jiných barvách tak to celkově získává nové vzezření.

Postupně se slet mých nesourodých myšlenek mění a v mé hlavě začíná převládat ztrácející se, nezřetelný obličej jedné slečny, který už mě tolikrát vyvedl z temných uliček, že ani dnes to není výjimkou. Odlípnu se od zdi a zamířím tam, kam mě to táhne nejvíc.

Cestou se snažím shodit z obličeje ten idiotský ublížený, zamyšlený a zničený výraz. Povede se mi to během pěti minut. Asi nominace na rekord.

Za Sárou dorazím s tou správnou náladičkou, kterou nijak nekomentuje. Jen se směje, neboť jsem samý vtípek a vůbec nedávám najevo, že ve skutečnosti bych brečel, křičel a do všeho mlátil. Večer si tak hezky plyne jako papírová loďka po vodě. Jenomže život je vždycky tak trošku svině a ten můj doslova ukázková, takže stačí jeden jediný okamžik, aby se to všechno jako mávnutím vrbového proutku podělalo (a nemusí být ani kouzelný). Nebýt setkání s Jonym mohl jsem si dnes užívat krásného večera. Takhle je furt hezký, ale myšlenky a vzpomínky dovedou pěkně zavařit. Snažím se ty můry odehnat.

Prostě si tak sedím na gauči a melu o svých příhodách z dětství. Sára se na mě zubí, jak kdyby to měla placený. Očí jí září jak miniatury lampiónů, protože si k mému rozsáhlému vyprávění o blbostech načala lahev vína a nyní úspěšně pije druhou. S povděkem jsem přijal třetí sklenku a pro jistotu u ní i zůstal.

Je líznutá, rozcuchaná a naprosto jí uniká, jak v prdeli jsem, což mi hraje do karet.

Někdy ve dvě už ani nemluvíme. Dívá se na mě a já na ní. Jako kdybychom se potkali poprvé. Spočítám každou její černou řasu. A zrovna tak jednu každou políbím. O pár chvil později zanechám stopy svých rtů i na těch krásných ňadrech. Od pasů dolů mám bohužel vstup zakázán.

Doloudáme se do postele ve vášnivém objetí. Chichotá se cestou jako patnáctka. Cítím se podobně. Zalykám se blažeností ve chvíli, kdy mi kolem očí zaváže jeden ze svých hedvábných šátků a s naprostou samozřejmostí si naplní ty své krásné ústa mým malým kamarádem, který nikdy nemá málo energie.

Mám se snad špatně? Ani omylem! Každý druhý by mi mohl závidět! Tak proč někde v pozadí mám pochybnosti?

Protože jsem vůl. Jo, asi jiný nebudu. Blbej už od malička.

„Nikdy se o tebe nechci s nikým dělit. Nemůžu,“ řekne mi, když jí už s rozvázanýma očima spokojeně funím do ramene.

„Ani nemusíš,“ ujistím jí. Rozhodně ne. Však ony mě tyhle zmatené pocity zase brzy opustí. 

Usínám s hlavou na Sářině hrudi. Tep jejího srdce mě ukolébá do bezesného spánku.

 

Vstáváme pozdě. Vypelešíme se z postele někdy v době oběda, na který po dopolední hygieně rovnou i vyrazíme. Sára mě obeznámí s příchodem modela, jenž má dorazit někdy kolem třetí. Její plán na kresbu je vcelku jednoduchý. Připravila nám kavalec, pozadí a postačí jí, když budeme v trenýrkách. Ještě si musí vyzkoušet přímo, čí hlava bude u koho v klíně, ale jinak má jasno. Jeden z nás sedí, zatímco druhý se mu hlavou opírá o stehna a s pokrčenými koleny se povaluje na kanape.

Následuje běžný rozhovor na téma kam půjdeme v pátek do kina a pak cesta domů. Sára si připravuje ateliér a barvy, zatímco já si neodpustím zkontrolovat, alespoň pracovní email a vyřídit nějaké hovory.

Pět minut před třetí už sedím na kanape jen v trenýrkách a připadám si dost zvláštně. Očekávaná nervozita se jaksi vůbec nedostaví.

Přesně ve tři, kdy Sára vyrazí ke zvonku, mě mimoděk napadne, že jsem se vlastně mohl předtím pozeptat na jméno toho týpka.

Ve tři nula pět stále sedím na svém místě, akorát se jaksi změnila konstelace hvězd. V hrudníku se mi právě odehrávají koňské dostihy a v hlavě mám hurikán Katrinu nebo něco na ten způsob. Z jednotlivých částí mého těla se staly kameny a mé oči se brzo oddělí od své jamky a jako správné golfové míčky přelétnou celou místnost až někam do háje.

„Tak jo, tohle je Marián,“ ukáže na mě Sára. „A tohle zas Jonatan,“ představí mi příčinu mého šutrového stavu, jejíž jméno je mi známo už od školky. Vlastně bych ho klidně nominoval na pijavici číslo jedna, když by se netvářil stejně vyteleně jako já.

Následuje pět sekund trapného ticha, než nasadím neurčitý úsměv, postavím se a udělám pár kroků jejich směrem. Okamžitě zalituji toho, že na sobě nemám víc oblečení a v té mističce u plátna není jen voda, ale třeba kokain, abych si mohl šňupnout.

Půlky mám sevřený tak silně, že bych klidně mohl štípat třísky. Tik, co jsem měl včera, se dneska zase projeví, takže se na mě během mé kratičké třímetrové cestičky od kanape k nim, projeví i jistá forma retardace.

Ve svém životě jsem přežil už ledacos, zažil už taky veškerý možný hovna. Do dneška jsem se pokládal za člověka, který je trénovaný na ty nejnemožnější a nepravděpodobnější situace ever.

Spletl jsem se.

Hodně.

Moc.

Obrovsky.

Za těch pár sekund zhodnotím celou situaci, provedu téměř ekonomickou kalkulaci a také dle teorie pravděpodobnosti zvolím, jak se v následujících minutách budu chovat. Možnost prostě vycouvat zamítnu, neb bych musel vysvětlovat, proč jsem se tak náhle rozhodl a nevím, jestli by Jony neřekl pravdu. Další nápad, kterak to všechno vyklopím, odmávnu asi ve stejnou chvíli jako ten první. A o zbytku těch prapodivných variant, jenž mi prolétnou hlavou, nestojí se ani zmiňovat. Už takhle jsem před všemi za idiota, proč to zhoršovat.

„Marián, těší mě,“ natáhnu k Jonymu ruku.

Nevím, jestli je to dobrá volba, ale teď mi připadá jako ta nejlepší ze všech.

Jony nasadí strojený úsměv, který je snad větší než celý zbytek jeho těla.

„Jonatan,“ opětuje stisk.

Další dvě sekundy trapnosti. Cítím neurčitý chvění dole v břiše, který mi říká, jaká sranda tohle ještě může být a nejspíš i bude (ironicky myšleno). Do vzrušení z nepoznaného to má vskutku daleko.

Sára si našeho dementního zírání vůbec nevšímá. Asi ho ze samého nadšení nevidí. Začne nám popisovat svou představu, jako loutky nás dovede ke kanapi, kde nás stejným způsobem i různě aranžuje, jako nějaký nábytek ve výkladní skříni. Oba jsme doslova krásná ukázka robotů v akci.

V krku mě pálí vlastní dech, možná i díky ústní vodě, kterou jsem si provětral útroby, aby mi z pusy netáhl česnek z oběda. Najednou už mi dává smysl, proč jsem potkal Jonyho včera zrovna tak blízko Sářina bytu. On byl pravděpodobně tady, on byl ten "nevím kdo" v ateliéru. Jenomže věděl, že je Sára moje holka? Že by byl až takový stalker? Na druhou stránku vypadá stejně vyplesknutě jako já. A zeptat se ho nemůžu. Určite ne teď. Tuna otázek a žádné odpovědi. Vcelku klasický scénář, jenom bych potřeboval znát i budoucí vývoj, abych se lépe připravil. Škoda, že to tak nefunguje.

Nakonec jsem vyvoleným pro sezení já. Nejsem ani schopen popsat jak, a ocitnu se na pohodlném gauči v nepohodlné poloze, kdy mi Jonyho hlava spočívá v klíně stejně jako část ramen. Když se podívám do těch modrých očí tak se definitivně rozpadnu. Dostanu chorobnou touhu ho zamotat do celofánu, ovázat mašlí a poslat jako dáreček někomu na druhém konci světa. Ideálně někam, odkud už není návratu. Hlavně, aby se nedělo, to co se děje.

Jo.

To co se děje.

Co se to sakra děje?!