„Děláš si ze mě prdel?!“ prskne hněvivě. „Co to do háje zkoušíš? Nechceš s tím jít na veřejnost, a proto to rovnou hodíš na stránku naší třídní skupiny?!“

„Cože?! Na jaký stránky?!” vyjevím se nehraně.

Jeho pohled ztvrdne ještě víc, na spánku mu vyskočí žíla a pravačka, kterou mě již dvakrát udeřil, se sevře v pěst. V očekávání další rány přivřu oči, ale nebráním se.

„Nehraj to na mě! A ta tvá otázka z předtím, proč na nás lidi tak zírají, má jednoduchou odpověď. Kvůli tobě!” zapíchne mi prst do hrudi.

„Nechápu, o čem to tu mluvíš! Nic jsem nikam nevkládal! Ano, přeposlal jsem si tvojí fotku, ale tu s Radkem jsem vůbec nechtěl! Jen tu jednu… tu kde vypadáš tak dobře, prostě se mi líbila. Stejně jako se mi líbíš ty! A ty na mě tady prskáš a já ani nevím proč!” naštvu se. Oběma rukama se zapřu o podlahu a namáhavě se postavím. Neřeším krev, která mi vytéká z nosu a skapává na bílé tričko, jenž nejspíš budu muset vyhodit. Nezabývám se ani bolestí, která mi pulsuje v nose a v pravidelných intervalech se rozlévá do celé hlavy, v níž mi duní, jako v reprácích na diskotéce.

Zasměje se. Takovým tím tichým, ale děsivým smíchem, který občas zaslechnete v nějakém hororu, když psychopatický vrah zabije svou oběť. Chvíli přejíždí prstem po displeji. Pozoruji ho se smíšenými pocity.

Moje vlastní hloupost mě dovedla až sem. Zavřu oči, nevím proč, ale přijdu si lehce pobavený sám sebou a navrch neskutečně zoufalý. Nebudu lhát, naděje je odvěký nezmar, který umírá poslední. Něco mi říká, že tohle není vůbec dobrý. Jenomže nevím, co to “tohle” je.

Předtucha, že se něco stane, byla tím pocitem z rána. Z mého snu. Obyčejná předzvěst, která mi od probuzení kroužila tělem a v jistých momentech svírala srdce. Jenom jsem jí nedokázal identifikovat.  

Náhle mi vrazí můj mobil před oči, čímž mě donutí podvědomě uskočit, až zadkem narazím na kredenc.

„Tohle je podle tebe nic?! Nic?!” soptí.

S pomalu padající bradou zaostřím na líbající scénu Jonatana a Radka, která je pod mým jménem zveřejněná na nedávno založené skupině naší třídy z vysoké na facebooku. V šoku tam stojím a nevěřím svým očím. Můj příspěvek byl vložen ve dvě hodiny odpoledne… čili v době, kdy si můj mobil měl hovět v lavici.

„To jsem ale nezveřejnil já…” řeknu co nejupřímněji a podívám se přes černou hranu do zuřivých očí. Světlo ve stropě zastiňuje svým tělem, které jen zvýrazňuje jeho vzteklý postoj. Ovládá se a stojí ho to značné úsilí. Mlčky odhodí telefon, který s ránou dopadne na plovoucí podlahu. Ten dunivý zvuk mnou otřese. Nemám však strach o to černé pádlo, ale o náš vztah. O to, co jsme relativně pomalu budovali. O důvěru, kterou jsem chtěl získat, ale ztratil jí už v momentě, kdy moje zvědavost a zamilovanost do jedné hloupé fotky, zapříčinila narušení jeho soukromí.  Má slova, byť upřímná, musí v jeho očích vypadat jako ta nejdebilnější lež na světě.

„Jasně, ty jsi to nebyl… Bylo to zveřejněné přes mobil, ne přes internet, víš, v dnešní moderní době se tohle vcelku snadno zjistí. Facebook ti to totiž sděluje hned…” povzdechne si a prohrábne rukou rozcuchané černé vlasy, které mu spadnou přes levé oko.

Dojde mi, že jen tak stát a zírat na něj, mi nepomůže. Já to kurník nebyl! Jenomže nemám žádný důkaz. Můj účet funguje tak, že po přihlášení z jakéhokoliv jiného zařízení, než je můj notebook a mobil, mi přijde smska s číselným kódem, který musím zadat. A to znamená pouze jediné, ten, kdo ve skutečnosti tu fotku zveřejnil, to prostě musel udělat přes můj vlastní telefon… teda, pokud to neudělal nějaký hacker. To však pochybuji, jsem si jistý, že ten někdo, to udělal v době, kdy jsem byl na záchodě. Nemám na otevírání telefonu heslo, jen gesto, a někdo zkušenější se přes něj určitě dovede dostat.

„Nebyl jsem to já! Nevím, kdo to byl, ani proč, ale já ne! Vzpomínáš si, jak jsem se tě ptal, jestli jsi mi nevzal ten telefon? Ten příspěvek byl zveřejněný v té době, kdy jsem ho neměl u sebe. Vlastně možná dokonce v době, kdy jsem šel na záchod. Někdo mi ten telefon prostě vzal!” vysvětluji překotně.

„Ano, je mi jasně, že jsi to měl naplánované. Zeptal ses mě schválně, viď? Abych měl pak pochybnosti. Jenomže promiň, ale proč by někdo jiný než ty, zveřejnil zrovna tuhle fotku?!

„Nevím! Ale já jsem to nebyl, Jonatane,” odvážně k němu přistoupím a položím mu obě ruce na horké tváře. „Nemám jediný důvod, mám tě rád. Víc než rád, neudělal bych nikdy nic takového. Musíš mi věřit, nebyl jsem to já,” hlas mi přeskakuje. Dívám se do jeho modrých očí, zatemněných vztekem, a snažím se mu vnuknout své myšlenky, ačkoliv vím, že tak jednoduché to není.

Na malý moment se v jeho výrazu mihne nejistota, která ale zmizí téměř okamžitě.

„Víc než rád?” ušklíbne se a hrubě mě odstrčí. „Chceš mi tu… Mariáne, nemám slov. Víš, ať nad tím přemýšlím, jak chci, já ti prostě nemůžu věřit.”

„Nemůžeš?! Ale tohle je prachsprostá bouda! Ano, poslal jsem si tvojí fotku ale jen tuhle…” pustím se do hledání telefonu, není to až tak těžké, leží kousek od nás. Díky ochrannému obalu displaji přežil. Vyhledám, co mu chci ukázat a vrazím mu mobil před nos. „Tuhle! Vidíš?! Hrozně ti to tam sluší, prostě jsem jí chtěl a to selfičko s Radkem jsem si poslal omylem! Ano, nesmazal jsem to, zapomněl jsem. Ano, neměl jsem se ti hrabat v telefonu, ale nebylo to díky nečistým úmyslům! Nikdy bych ti neublížil!” tak fajn, takový záchvat zoufalství jsem neměl asi ještě nikdy. Buší mi srdce, krev mi pořád teče z nosu a jak zuřivě hovořím, prská na všechny strany.

„Proč mi pořád lžeš?! Proč by to někdo jiný dělal? Roky mě nesnášíš, přišlo mi podezřelý, že se tak najednou chceš kamarádíčkovat! A ty se tu teď takhle sprostě vymlouváš?! Vypadám snad jako naivní malé děcko?! Chceš mi tvrdit, že ti někdo během doby, kdy jsi byl na záchodě, ukradl telefon, zjistil si heslo, zveřejnil fotku o které ani nevěděl, že jí budeš mít a pak ti zase nepozorovaně vrátil mobil do tašky?! Slyšíš, jak vtipně to zní?! Jak hloupě? Jak debilně?” křičí na mě a začne se smát, ne normálně, ale zoufale. „To je u prdele, proč to vůbec řeším? Je to jasné jako facka. Nemusíš se tu vymlouvat a vymýšlet si blbosti, pokud tě náhodou dostihlo svědomí,” chytne mě za límec a přitáhne těsně k sobě, v údivu rozhodím ruce. „Mariáne, my jsme dneska skončili. Napadlo mě, že ti to vrátím. Pomstím se ti, ale víš co? Kašlu na tebe! Ode dneška jsi pro mě jen chodící mrtvola. A gratuluji ti, nikdy jsem nepotřeboval heslo, ale díky tobě vím, že důvěra se opravdu nevyplácí, nikdy a u nikoho!” prská mi do obličeje hněvivě. Na pár sekund se mi zahledí do očí, ty jeho se zalijí slzami. Ihned prudce zamrká. „A já ti chtěl věřit, vážně jo,” řekne tiše a odstrčí mě od sebe.

Odejde a zabouchne za sebou dveře pokoje s takovou silou, že nadskočím. Stojím v kuchyni dalších několik minut. Krev z nosu se smísí se slzami, které mi samovolně kanou z očí.

Ač mu to, co říkal, znělo debilně, neuvěřitelně a asi jako naprosto příšerná lež, byla to pravda. Jsem si jistý, že někdo mi prostě vzal telefon, naboural se přes moje gesto a zveřejnil tu zpropadenou fotografii. Ten příspěvek smažu.

Podaří se mi po sobě uklidit krvavou slanou spoušť na podlaze, jen jednou rukou, neboť druhou si držím papírovou utěrku před nosem. Pár minut v předklonu postávám nad dřezem, dokud krev nepřestane téct proudem. Zamezím jejímu vytékání srolovanými kousky papírových utěrek, které si vstrčím do nosních dírek.

Zamířím do koupelny. Napustím si vanu skoro vařící vodou, až po okraj. Přidám pěnu s vůní pomeranče a naložím se do horké lázně rozhodnut vymyslet, co dál.

V žádném případě to nechci nechat takhle. Nemůžu, jen při pomyšlení, že se tohle nedorozumění nevyřeší, je mi mdlo.

Ale nejsem zrovna detektiv. Proč by někdo dělal zrovna tohle? Kdo by mohl mít motiv? Nebo vůbec, jak začít?

V první chvíli mě napadne, že se prostě zeptám ve třídě naráz všech. Udělám nějaké divadlo, trošku pohrozím, že vím, kdo to je, ale dopadne hůř, pokud se nepřizná veřejně.

Jo, jenomže, kdo by se asi takhle dobrovolně přihlásil zrovna k téhle podpásovce?

Hluboce se nadechnu a zajedu pod hladinu.

Mohl bych zkusit udělat stojku, až vylezu z vody, prokrví se tak líp mozek a možná mi to bude víc přemýšlet.

Jedno je jasné. Musím to vyřešit nějak jinak. Ovšem jak začít? V detektivkách často vykreslují, jak k té situaci pravděpodobně došlo, kdo mohl mít motiv, vyslýchají lidi, dokud nedostanou viníka.

A v tom dostanu nápad, díky kterému rozevřu víčka, čehož okamžitě zalituji.

Bořek! Proberu to s ním. Řeknu mu, jak se situace má. Třeba ho něco napadne. Víc hlav, víc ví. Navíc tu ani nikoho jiného, s kým bych to probral, nemám. Lidé ve třídě právě teď nepřicházejí v úvahu.

Vyjedu z pod hladiny a vytírám si vodu z očí, která mě řeže jako žiletky.

Bohužel náš třetí spolubydlící se po zbytek večera neukáže. Jonatan kolem mě dvakrát projde a vždycky vypadá, že by mi nejraději vrazil další pěstí. Pokaždé to ignoruji a zkusím mu znova zopakovat, jak šeredně se plete. Bezvýsledně, úspěšně se tváří, že mě neposlouchá.

Nos mi hrozivě nateče. Jemně ho zkoumám prsty, ale usoudím, že zlomený ho nemám, ačkoliv mi dal dvě rány, co by snad porazily i vola.

Nedivím se jeho nedůvěře. Jeho zkušenosti a naše historie, plus také fakt, že ta fotka byla s největší pravděpodobností doopravdy zveřejněna z mého mobilu, hrají proti mně. A to ještě nepočítám, jak jsem k té fotce přišel, vlastně jsem si jí přeposlal od něj. Hrabal jsem se mu v telefonu a těžko mu asi dokážu, že jeho a Radkovu fotku, jsem opravdu v mobilu nechtěl. Jak ho tak znám, důvodů, proč mi nevěřit vymyslel daleko víc.

Do hospody nejdeme ani jeden. Utápět se ve vlastním zoufalství mě chytne daleko víc.

Proč jsem tu fotku nesmazal?! A taky… proč jsem mu vůbec lezl do mobilu! Do háje, celou dobu mi osud hrál do karet a teď se proti mně otočil o celých sto osmdesát stupňů.

Když do třetice opustí svůj pokoj, aby mě počastoval vražedným pohledem, zavřu se u sebe a dělám, že neexistuji. Nezbývá mi prostě nic jiného, než odhalit, kdo v tom má prsty. A že to nebude asi úplně jednoduché, je mi naprosto jasné.

Zalehnu s tunou myšlenek v hlavě. Dobré dvě hodiny se převaluji na posteli, než odpluji do říše snů.

 

Moc jsem toho nenaspal. Bořek se k mé smůle vůbec nedostavil. Jonatan už vypadl někdy brzy ráno, matně jsem vnímal bouchnutí vchodových dveří.

Vstávám s prázdnou hlavou. V chodbě na sebe asi pět minut hledím do zrcadla s obličejem prostým jakéhokoliv výrazu. Můj pohled je stejně prázdný, jako má palice. Mám chuť zůstat doma, uzavřít se do sebe a vystavět kolem sebe hradbu, za kterou nikoho nepustím.

Ale nakonec vyrazím do zataženého začátku dne. Venku se během pár dní ochladilo snad o deset stupňů. Vítám chladivý vítr, který se opře do mého těla cestou na zastávku. Navodí ve mně touhu přemýšlet.

Nejjednodušší bude prostě pozorovat. Mám jeden soukromý typ, kdo by to tak mohl být. Ovšem taky mě napadá, že to klidně někdo mohl udělat jen z legrace, prostě pro srandu, ale tu domněnku zavrhnu.

Do školy dojdu čtvrthodiny před přednáškou. Svalím se do lavice a vyhýbám se pohledu všech. Připadám si jako šílený podrazák a mým spolužákům se tento titul zračí ve tváři. Ten špatný pro ně není Jony, ale já. Kamarád, co ho podrazil. Ten, co udělal takovou sviňárnu. Pár jedinců se mě zvědavě zeptá, co se mi stalo, když si všimnou mé bambule na obličeji, co nejde přehlédnout snad ze dvou kilometrů. Odpovím popravdě, že jsem dostal přes držku od Jonyho. Víc pak už raději nesondují, ale ty chápavé úsměvy si taky mohli odpustit.

Opravdu nejhorší je pro mě udržet klid, tvářit se, že je mi to jedno. Není, hrozně rád bych je všechny nahnal do plynové komory a pod výhružkou jistého otrávení z nich vyloudil, kdo to byl.

Jonatan si samozřejmě odsedne. Místa je v přednáškové místnosti dost a v jiných třídách taky. Připojí se k Petrovi a pár dalším lidem. Dost hlasitě se baví, o něm, o jeho orientaci a taky o tom, jakého debilního kamaráda si našel (o tom jsem sice nic nezaslechl, ale myslím si, že se tomu nevyhnou).

Kája mě vytrhne z mých myšlenek a tupého civění před sebe. „Můžeme si promluvit?”

S povzdechnutím se zvednu a následuji jí na chodbu. Dovleče mě až pod schody, kde je samozřejmě větší klid. Je to můj soukromý typ, podezřelá číslo jedna. Dvojka mě doposud nenapadla. Hodlám jejího návrhu k rozhovoru nenuceným způsobem využít, ale jinde. Pokud je za tím ona, má docela odvahu si mě vzít stranou.

„Hele, tušila jsem, že je Jony gay, ale to cos udělal… můžu jen vědět proč? Nevypadá, že ti k tomu dal souhlas.”

„Nedal. Nechci se o tom bavit tady, nemáš po škole čas?”

Zkusím si pak soukromý výslech. Podle mě není nejlepší to na ní jen tak vybalit a začít s obviňováním. Chci se předtím trošku připravit.

„Jasně, může to být hned po posledním semináři? Pak ve čtyři mám rande s Márou.”

Jo, bere to hopem holka. „S Márou?“ podivím se.

„Jo, on mě pořád zval, ale já nechtěla. Jenomže když už vím, jak na tom Jony je, tak jsem si řekla, že to zkusím. On je vcelku fajn,“ usměje se a očí jí zazáří.

Aha, najednou mám silný pocit, že můj typ je špatný.

„Jasně, to chápu, tak po škole,” souhlasím a v duchu už si připravuji, na co se jí budu vyptávat. Třeba v tom skutečně má prsty, i když se tak netváří. Kdyby byla chlap, tak to z ní klidně vymlátím.

Vrátíme se zpátky do třídy, všimnu si Markova zkoumavého pohledu. Jestli se bojí o svoje zelí, tak má štěstí, neboť Kája mě skutečně ani trochu neláká.

Určitě je za tím ona, nikdo jiný mě momentálně nenapadá. Chtěla ho, ale byla odmítnutá. Zhrzený ženský jsou to nejhorší, co může být. A navrch, taky jsou pěkný mrchy.

Mohl bych se s ní zkusit opít a pak jí prostě vyslýchat. Třeba by mi pověděla více, stačilo by přiznání. To už si klidně můžu nahrát třeba na telefon, je to jedno. Jenom mít možnost to z ní dostat.

Ale co když to nebyla ona?

Pozoruji jí v průběhu hodiny a všimnu si, že ani nemá dotykový telefon, ale ještě tlačítkovou klasiku. Sice by se stále mohla probourat skrze gesto, ale šance se tím trochu snížila. Ono už je to, jak za mnou přišla, i když jí podezřívám, nevyvolala ve mně pocit, že by za tím byla. Naopak mi přišlo, že se upřímně podivuje mému jednání. Jenomže kdo jiný by to asi tak udělal?

Pár lidí tu mojí fotku ocení, jakože je fakt hezká a tak, jenom bych jí nemusel házet zrovna na třídní zeď (už tam dávno není). Spolužáci se tak nějak rozdělí na několik táborů. Jedni můj (říkejme tomu tak, dokud nevím kdo za tím je) výšpalch v podobě fotografie berou jako vtípek a recesi, další zase jako pěknou sviňárnu, pár dokonce vidí jako toho špatného Jonyho (ano, je gay a to je přece nemoc!) a několik jedinců to vůbec neřeší, je mi to zkrátka jedno, ve finále, jak tak zjistím, je to jedno téměř většině.

Vesměs je dopad mého činu nemastný a neslaný.

Na ostatní, protože Jonyho, mi kladné vnímání jeho orientace, neudobří. Nejde totiž o reakce okolí, jde o to, co jsem vyvedl, či spíš, co si myslí, že jsem udělal.

Jak to tak během dne pozoruji, dochází mi, že se Jony bál zbytečně. Lidé s ním stále mluví, berou ho a to jak kluci, tak holky. Jejich postoj se vůči němu (až na pár… asi tři homofoby a jednu homofobku) nezměnil.

Pravda, vliv na to má i jeho postoj. Nesložil se po svém odhalení. Naopak, chodí s bradou vystrčenou a rameny narovnanými. Nevypadá jako někdo, kdo by se bál reakce ostatních, spíš jako ten typ, co by jim klidně rozbil pusu, když si dovolí proti němu říct křivého slova.

V průběhu dne má naivita, kterak odhalím viníka pomocí lustrování všech, dostala pěkně na frak. Nikdo se nechoval podezřele. Jenom Kája se víc sčuchla s Markem. Zrovna jí jsem pozoroval nejvíc, zbytečně. Pokud v tom má prsty, rozhodně se tak nechová. S Jonym vesele štěbetala, Marka okatě balila. Jen v tom nastala změna, konečně jí došlo, že u Jonatan nemá šanci.

 

Po škole zamíříme s Kájou do kavárny U Růže, proč ten název zjistím hned, jak vejdeme dovnitř. Do nosu mě praští vůně růží, nejspíš ze zapálených františek. Vládne zde takový příjemný ruch, který se mi nehodí do krámu, ale je stokrát lepší než tři lidé a ticho, ve kterém by každý rozuměl našim slovům.

Usadíme se ke stolku pro dva v nejzazším rohu místnosti. Kája si hned objedná čaj a mě padne do očí velké cappuccino. Číšnice je příjemná a usměvavá, naše objednávka přistane na stolu téměř okamžitě. Do té doby řešíme obecné věci ohledně školy.

„...ale právní asistence mi přišla jako nejlepší možná volba. Vždycky mě bavilo právo, ačkoliv tenhle obor je takový mišmaš všeho. Podle mě je zde spousty zbytečných předmětů, které vůbec nepotřebuješ,” dopoví svůj monolog o tom, proč se rozhodla pro soukromou školu a náš obor.

Celou dobu jí pečlivě sleduji, spíš než slova, vnímám její mimiku, výraz v obličeji a snažím se zahlédnout cokoliv podezřelého. Ani nevím, jak bych to přesně měl poznat, spíš spoléhám na svůj instinkt. Doufám, že mi to něco z jejího chování prozradí. Bohužel hovoří naprosto nenuceně, s lehkým úsměvem a přesně tak, jak by asi mluvil někdo, koho netíží svědomí. Sakra!

„Tak spusť. Myslela jsem, že váš vztah je dobrý, působili jste jako no…” uculí se. „Když to vezmu takhle zpětně, tak spíš jako pár, ale na seznamováku jsem vás brala jako hodně dobré kamarády, ačkoliv jsi mi tvrdil, že se nesnášíte. Vůbec tomu to vaše pošťuchování neodpovídalo, proč tak náhlá změna? Udělal Jonatan něco, čím tě naštval?” zajímá se.

„Ne, neudělal,“ zavrtím hlavou. Ale co říct?! „Ten příspěvek není ode mě, nevím, kdo ho sdílel, ale já jsem to neudělal,“ rozhodnu se říci pravdu, při svých slovech si jí důkladně prohlížím. Jen překvapeně rozevře ústa.

„A když ne ty, tak kdo to byl?! Bylo to z tvého účtu ne? Nebo si někdo založil jen účet pod tvým jménem? Ale Jonatan se s tebou dneska nebavil, takže si myslí, že jsi to byl ty, ne? Počkej, chceš mi říct…“ zastavím její chrlení důrazným mávnutím ruky.

Ne. Buď je výborná herečka, nebo prostě nemá tucha. A něco mi říká, že druhá možnost je správně.

„Jonatan si myslí, že jsem to byl já. Bylo to z mého účtu, ale muselo se to stát v době, kdy jsem měl telefon v lavici…“ v rychlosti jí vylíčím celou událost. Respektive své domněnky, třeba jsem fakt objetí hackera, úplně někoho cizího, co si jen tak random vybral můj profil a prostě zveřejnil, co mu přišlo pod ruku jako první. Jasně, že tomu nevěřím. Ale mám hlavou plnou snad tuny verzí.

Ono ve finále ani nemuselo jít o jednu osobu. Mohlo to klidně udělat víc lidí, jen tak ze srandy. Proč mi to s každou další myšlenkou připadá stále bezvýchodnější situace?!

Kája mi sice nepomůže, neboť jí nenapadne, kdo by něco takového dělal, ale přislíbí mi, že se zkusí nenápadně poptat. Jasně, viník se nepřizná (nejspíš) ale proříct se může. To samé napadne i mě. Co asi tak můžu dělat, než doufat?

„A můžu i zkusit si s Jonatanem promluvit, jestli chceš?“ nabídne se.

Zavrtím hlavou. „Ne, mám pocit, že to by situaci spíš zhoršilo, než zlepšilo. Hele, díky za vyslechnutí. Docela mi bodlo to někomu říct,“ přiznám.

Jestli mi skutečně věří, nebo to jen tvrdí, to už je druhá věc. Co si budeme povídat, jí to vlastně může být naprosto jedno.

Rozloučíme se před kavárnou a každý zamíříme opačnými směry. Ona na rande, já na byt.  Jen při té představě se oklepu. Boží mlýny melou pomalu ale jistě, to se říká. V mém případě spíš platí, že melou rychle a se stoprocentní jistotou. Chtěl jsem všechno, nemám nic. Tahle ukázka osudu, jak přijít o radost během několika sekund se mi ani trochu nezamlouvá. Vztek ani slzy mi nepomůžou. Jenomže zrovna brečet se mi chce naprosto šíleně.

Dorazím domů s hlavou oblacích. Pořád dumám, jak se zachovat, co udělat. Najít viníka, co když se mi to nepodaří? Napadlo mě taky, chodit za Jonym každý den a stále dokola mu opakovat, jak jsem to nebyl já, dokud mi neuvěří. 

 

Že je to blbost mi naštěstí dojde už druhý den večer, kdy si to vyzkouším v praxi.

„Jony, já to vážně nebyl,” zaklepu na jeho dveře.

„Proč mě s tím otravuješ?!” rozevře vchod do svého království a mě se tak naskytne pohled na polonahého snědého kluka s hnědýma očima.

Nasere mě to. „Takže už máš nového kámoše na benefity? To tě ta moje zrada až tak nevzala co?” vyletím.

Jsem kretén, vím to. Akorát mu tímhle jednáním potvrzuji jeho mylné domněnky.

Ironicky se zasměje a opře se ramenem o futro. „Popravdě, mohl bych ti poděkovat. Celé ty roky jsem se bál zbytečně. Najednou si připadám mnohem lehčí. Škoda, že jsi na to nešel jinak. Ovšem, to nemění nic na tom, že jsi to přehnal. Pokud jsi mi tím chtěl pomoct…” zarazí se a sjede mě nevraživým pohledem. „Ano, napadlo mě, že jsi to třeba dělal s nějakým zvráceným úmyslem mi prostě helfnout, až tak mi to tvé chování nešlo do hlavy,” vysvětluje klidně. „Je mi jedno, co tě k tomu vedlo. Jestli pomsta, jestli hloupost. Nechci s tebou už mít nic společného. Co uděláš příště, až ti zase rupne v kouli? A navíc, to naše kamarádství by stejně nikam nevedlo. Jsi pořád heterosexuál. Vlastně jsi mi dal akorát podmět, k tomu, abych si vzpomněl, jak zrada bolí. Už mám těch podrazů tak akorát, a vůbec mě netankuje, jestli jsi to dělal s dobrými úmysly, nebo bez. Běž Mário, najdi si raději nějakou buchtu a na mě zapomeň,” cvrkne mě do nosu a zabouchne dveře.

Vzteky do nich kopnu. „Idiote! Já to nebyl!” zařvu a jemně si pohladím dost citlivý nos, kam mě konečkem prstu udeřil, cítím ten jeho nemilý dotek, jako kdyby mi zapíchl do hlavy jehlu. Nemám sice nikde žádný monokl, ale nateklý je pěkně. Jak kdybych ho narval včelám do úlu.

Jonatan mi neodpoví. Nepředpokládal jsem to, ale z úst mi to vyšlo samo.

Ve škole jsem se celý den choval jako radar, akorát bez výsledků. Všichni vesele štěbetali a to včetně Jonyho, který mi věnoval jen pár pohledů, jejichž znění jsem nedokázal rozluštit. Byly smutné? Nebo naopak radostné? Druhý den v háji a mě nic kloudného nenapadlo. Příčí se mi myšlenka nechat tomu třeba týden a doufat, že se Jony do té doby uklidní a vyslechne mě. Pokud mi nevěří, asi se to jen tak nezmění. Nebo jo?

Kolem desáté se ozve u vchodových dveří rachot, který ke mně pronikne i skrze sluchátka. Bořek a jeho úlovek. Bez váhání vyběhnu na chodbu.

„Bořku! Ahoj, akutně, ale vážně akutně s tebou potřebuji mluvit!” vyhrknu na něj a přehlížím toho černovlasého upíra, tentokrát s neonově zelenýma očima. Ten kluk si asi chce přivodit oslepnutí. Podle mě vůbec není zdravé nosit tyhle čočky, bůhví z jakých pochybných serverů to má.

„Ehm…” otočí se k upírkovi. „Asi to budeme muset nechat na jindy,” usměje se na něj a mě poprvé od doby, co ho znám napadne, že je skutečně přitažlivý typ.

Počkat… už jsem fakt teplouš?! Jako vážně?!

Z mého nehraného úděsu mě probere až Bořkova tvář, která se přede mnou zjeví v těsné blízkosti. „Tak mluv, co se děje? Zněl jsi, jako kdyby ti někdo umřel, a co se ti stalo s nosem? Máš ho snad pětkrát větší než normálně...” rozesměje se.

Černovlásek už chodbu neokupuje.

„Dostal jsem dělo. Hele můžeme k tobě? Nebo ke mně, to je vlastně fuk. Jen ne tady na chodbě,” usměji se a myšlenky o mém teplém já hodím za hlavu, jelikož jsou momentálně bezpředmětné.

I kdyby se mi Bořek líbil, nemám u něj takový pocit, jako u Jonyho. Nemiluji ho, tím to bude. Jen uznávám, že je to pěkný kluk. A doufám, že mě jako nestranný člověk dovede víc nakopnout.

Zvolíme jako útočiště jeho pokoj. Vylíčím mu, celou kauzu a rovnou přihodím i souvislosti, které jsem Káje utajil. A to, že jsme s Jonym měli určitou formu vztahu. Je mi jasné, že Jonymu by se to asi nezamlouvalo. Vykládám o něm de facto cizímu člověku. Jenomže v současné situaci, kdy se semnou beztak nebaví, je to jedno. Navrch pochybuji, že Bořek půjde a bude mu vykládat, co jsem mu všechno prozradil.

Při mém vyprávění mě ani jednou nepřeruší, jen párkrát v údivu zvedne obočí a brada mu zůstane u země od chvíle, kdy mu přiznám i své city k Joanatanovi (jo, mluvím s ním, jako s hotovým psychologem).

„… a to je celý, potřebuju prostě poradit. Neznáš sice nikoho z naší třídy, ale třeba tě to jako nezaujatého člověka napadne líp,“ dokončím svůj půlhodinový monolog. V jednu chvíli jsem jen čekal, kdy se rozbrečím.

„Hele Mariáne, řeknu ti jedno… tohle je dost blbý,“ oznámí mi vážně. Na jeho poměry až moc.

„Díky, to už jsem taky stačil zjistit,“ uchechtnu se. „Nepárej se semnou, jen mi řekni, co si skutečně myslíš," pobídnu ho, když vidím jak váhá.

Zamyšleně kývne. „Tohle je tak blbý, že to asi nemá ani řešení. Podívej, ty buď musíš doufat, že to ten někdo zkusí znova, ne to samé, ale něco podobného. Ovšem bude mít vůbec důvod? Za další, Majo, klidně to mohlo být víc lidí. Sorry, ale dneska je to prostě tak, musíš si svoje věci hlídat. Koukej, klidně si třeba tři nějací vaši spolužáci chtěli udělat prostě srandu, přišlo jim to vtipný, ale proč by se k tomu přiznávali? A jak to z nich chceš dostat? Ale dejme tomu, že to skutečně udělal někdo, kdo měl motiv, ovšem, pokud to nebude chtít říct, nemáš šanci to z něj jakkoliv dostat. Leda by to provedla nějaká slabá osoba, jestli mi rozumíš, někdo komu to svědomí nedá a časem se přizná, třeba. Ale… to je taky dost neurčitý. Klidně se můžeš sejít s každým z té vaší třídy zvlášť a doufat, že se někdo podřekne, ale pochybuji. Promiň, že ti to říkám, ale pokud ti Jonatan prostě neuvěří, tak ty asi nemáš šanci zjistit, kdo to skutečně byl. Nikdo se ti dobrovolně nepřizná. Tohle je prostě úplně na hovno, kdyby to bylo z počítače, tak ti zjistím klidně IP adresu a tu osobu ti najdu, nebo alespoň počítač, odkud to bylo zveřejněné. Jenomže z tvého mobilu? A navíc, gesto ti dneska prolomí kde kdo. Půjč mi telefon,“ natáhne ke mně ruku, během minuty mi ho vrátí zpátky odemčený.

Zírám na svou plochu. „Až tak lehký to je?!“ děsím se.

„Jo, je asi tak deset nejčastějších kombinací a ty máš jednu z nich. Navrch na tom umaštěným displeji je to vidět, když se podíváš proti obrazovce, tak tam to svoje gesto krásně objevíš. Stačí to dobře naklonit, mít světlo a z těch čar tě to napadne. Nebo ti jen zahltil systém, bohužel, tak se dostaneš i přes číselný kód do mobilu. Stačí prostě přehltit telefon a seš uvnitř. Hlavně u Androidu, Iphony to mají lepší s ochranou. Ale pořád je heslo lepší ochrana než gesto…“ sleduje můj zoufale smutný výraz. „Můžu si s ním promluvit," navrhne.

„Ne, teď určitě ne. Jak ho tak znám, akorát se naštve, že jsem ti to řekl. Ne... to by bylo asi ještě horší," oklepu se jen při té představě. Vím, že Jony je trochu paranoidní.

„Jasně, to chápu. Vezmeme to tak, že to udělal někdo schválně. Ta holka, co jí Jonatan nechtěl, to podle tebe není?“

Zavrtím hlavou a sklopím zrak na displej, na nějž dopadne první slza. Dopracoval jsem to vážně daleko.

„A co ten kluk… ten upovídaný, ten který pozval tu holku na rande?“

„Marek?! Ne, ten by asi neměl…“ zarazím se.

Marek mohl klidně tu fotku zahlédnout, když mě zval do hospody! Marek vlastně pozval Káju na rande a ona neodmítla! A dneska mi přece řekla, že už jí zval několikrát, ale až po té, co zjistila, jak to s Jonatanem je, mu to odkývala!

No není tohle motiv jako kráva? Získat holku svých snů?!

„Z tvého němého zírání soudím, že asi motiv mít mohl,“ rozesměje se Bořek. „Ale víš, co je nejhorší?“ zeptá se mě a jeho pobavení zmizí.

„Co?“

„No, že to z něj asi jen tak nedostaneš. Podle mě ani pěstmi a zabít ho nemůžeš.“