Víte, proč se vrátil? Nebo bude lepší to raději ani netušit?

Ne kvůli přiznání, jak jsem tajně zadoufal.

Proč se otočil a došel zpět ke mně, je tak irelevantní, až si to ani sám pořádně nevybavuji. Mám z té chvíle jakési okno, které nezpůsobil alkohol, ale pravděpodobně náhlý nával vzteku, adrenalinu, zoufalství a bůhví kolika dalších emocí ještě. Podstatné je, že jsem mu rozbil kokos.

Došel ke mně, otevřel pusu, ze které se vyhrnuly nepodstatné informace o Káje (nevím co konkrétně) nejspíš pocítil chorobnou touhu se před mým odjezdem náhle vyzpovídat, možná zadoufal v nadělení otčenášů, co já vím, každopádně ta slůvka Kája a pak taky láska, které si jasně z toho jeho krátkého monologu vybavuji, mou pravačku donutily jednat. Dlouho potlačovaná chuť to z něj vymlátit se vydrala na povrch. Bez rozmýšlení a bez zaváhání jsem švihl paží jako nadhazovač baseballu a zasáhl ho peněženkou třímající v ruce na plocho do boku hlavy. Zapotácel se, ve tváři nefalšovaný údiv, který mě podráždil ještě víc.

„To máš za to, cos udělal!“ vybafl jsem na něj a ignoroval vyjevené okolí. O krok jsem ustoupil, abych se připravil k dalšímu úderu. Tentokrát jsem peněženku přehodil do levé ruky a usoudil, že spíš než jako nadhazovač se zkusím tvářit jako profesionální boxer a dám mu jednu dobře mířenou ránu do nosu.

„Nevím, o čem mluvíš!“ Bum, dal jsem mu další dělo, až mu podezřele zakřupalo v nose. „Ty jsi zveřejnil tu stupidní fotku!“ A další rána.

Zvedl paži, aby si chránil hlavu. Byl jsem připraven, takže čtvrtou ránu jsem vedl do žeber. Bolestivě vykřikl a ve chvíli, kdy se snažil najít ztracenou rovnováhu a také poodstoupit, aby se vyhnul dalšímu úderu. Rozkročil jsem se, připravil a zjistil, že se nemůžu hnout.

Někdo mě zezadu sevřel a paže mi přišpendlil k tělu. Prvně jsem to tipoval tak na Hulka, protože donutit mé vztekem a adrenalinem nabuzené končetiny, aby se nepohnuly, ani o milimetr vyžaduje jistou dávku síly. Ovšem mým vězněm a zároveň zachráncem, což jsem uznal až o chvíli později, byl dost rozložitě stavěný mladík, o němž Marek mluvil po tréninku. 

Došlo mi, že to co je na mě zezadu natlačené, je opravdu měkké. Hulk by asi byl tvrdší materiál. Pootočil jsem hlavu. „Co děláš?!“ zavrčel jsem.

„Vracím laskavost,“ odpověděl překvapivě jemný mužský hlas.

„Komu?!“

„Tady mlácenému,“ odvětil.

Stočil jsem pohled k Markovi, který měl jednu ruku na žebrech a druhou na nose. „Kurva ty jsi mi snad zlomil nos!“ stěžoval si, ale jeho úleva byla patrná.

„Zasloužíš si to! A ty už mě pusť!“ zazmítal jsem sebou na protest.

Nebylo mi to zrovna echt příjemný. Rozum se pomalu navracel na správné místo, adrenalin ustupoval a mě došlo, kam až to vlastně mohlo vést. Možná bych skončil ve vazbě ještě ten den a Marek nejspíš v nemocnici. Ten blb se ani nebránil.

„Fajn,“ propustil mě ze svých sádlovitých tlap. Využil jsem toho a otočil se čelem k němu, abych zjistil, kdo moudře a odvážně zasáhl.

Došlo mi to téměř hned, spojil jsem si jeho slova s Markovými, plus to svítivě žluté tričko.

„A jo, Taxi,“ vyletěly mé myšlenky nahlas.

A tak se ten týpek narovnal. No, jak bych ho jen popsal, abyste měli hrubý náčrt. Víte, představte si člověka, co má tak metr osmdesát na výšku a metr osmdesát na šířku. Možná přeháním, ale věřte mi, že v tu chvíli mi tyhle rozměry přišly docela reálné.

„Pokračuj, jestli si chceš se svým kamarádem podat ruku,“ zahřměl výhružné. Po jemném hlase ani památky.

Zakroutil jsem hlavou, ač byl ten kluk tlustý, pořád jsem věděl, že sílu má tak za pět. Navrch, kdybych ho chtěl zmlátit, možná by se od toho jeho těla mé rány odrazily zpátky ke mně, ale on by je nejspíš přes tučnou vrstvu ani nepocítil.

„Každopádně nemáš ty černý pás za sebeobranu s peněženkou? Ta první rána byla fakt ukázková,“ sklonil mi poklonu za můj neočekávaný manévr.

„Sebeobranu? Spíš za útok,“ vmísil se do hovoru Marek.

Málem jsem po něm vyjel znova, naštěstí to Taxi (v mé hlavě mu tahle přezdívka asi zůstane) zachránilo. „Hej klídek, přece nechceš jít do vězení za těžké ublížení na zdraví způsobené peněženkou,“ bavil se.

Jeho poznámku jsem nepovažoval za vtipnou, ovšem pravda v ní byla. Zadoufal jsem, že během těch pár minut, co jsem Marka trýznil svými pěstmi (prý levými, jak říkal Jony, určitě by změnil názor, kdyby to mé představení viděl), někdo nestačil zavolat policii. A ne, nestačil.

„Poslyš Majo, chápu, že jsi vzteklý ale já to nebyl. Proč bych to dělal?“ rozhodl se hájit Marek.

„Proč? Kvůli Káje! Nehraje to na mě!“ vyletěl jsem, ale udržel si uctivou vzdálenost od jeho obličeje. Peněženku jsem si strčil do zadní kapsy a obě ruce zaťal v pěst.

Hotový tyátr na veřejné zastávce. Šalina, kterou jsem měl jet, akorát přijížděla a nabrala hrstku cestujících, kteří se po nás zvědavě otáčeli. Jak je obecně známo, spory lidi přitahují. Nebýt hlavním aktérem, asi se taky se zájmem zadívám na dva kluky a jednoho zachránce hrocha.

„Ne, nebyl jsem to. Raději se jdi domů vyspat. Budu zítra dělat, že se nic nestalo,“ odvětil klidně, zatímco má krev se znova dostávala na bod varu.

„Kecáš!“

„Ne. Díky Romane. Ahoj,“ rozloučil se a překvapivě rychle odběhl, dřív než jsem stačil znova vystartovat.

„Nemáš zač! Někdy příště! Čau!“ volal za ním Taxi, zatímco já si hrál na sopku před výbuchem.

Vzteky jsem nakopnul první věc, co mi přišla pod nohu, což byla kovová trubka od odpadkového koše. To skutečně zabolelo, následujících pět minut jsem skákal po jedné noze jako blázen. Taxi se bavil, já byl nasraný a lidé okolo znudění, protože Marek odešel, takže zazvonil zvonec a divadelnímu představení byl konec. Moje trylkování na jedené noze nebylo až tak záživné.

Toť k Markovi. Dalších dvacet minut jsem čekal na šalinu ve společnosti Markova zachránce života a mého zachránce příčetnosti. Snažil se vytáhnout ze mě důvod mého rozhořčení, ale marně. To, co zaslechl mu nedávalo až tak velký smysl. Bohužel byl jsem tak nasraný sám na sebe, Marka, Jonyho a všechno co se mi v životě děje, že chtít po mě vylévat si srdce nemohlo vyjít. Pochopil to a vzdal své snažení. Jel se mnou, ale vystoupil o pět zastávek dřív se suchým. „Zdar.“

Doma jsem potkal Bořka, který byl na odchodu. Vyslechl mě před vchodem do baráku, zapálil si k tomu cigaretu. Jsem nekuřák, jestli jsem za život dohromady vytáhl pět cigaret, je to hodně, ale jeho nabídnutou Marlborku jsem neodmítl. Sice jsem při tahání kašlal, až se mi smál. Efekt tedy nulový. Připadal jsem si na pět minut jako frajer. Za to mi to vážně stálo.

Vylíčil jsem mu události dne. Markovo chování a i zrazení mého sebeovládání. Z jeho jedné cigarety se vyklubalo pivo v nedalekém nonstopu, neboť jsem ho nehodlal propustit ze svých spárů. Trpělivě si mě vyslechl, aniž by hnul brvou.

„Hele, to máš těžký. Tvrdí, že to nebyl, a když to z něj ani pěstmi nedostaneš, tak těžko říct co dál. Leda počkat a doufat, že to v něm uzraje a zachová se jako chlap, pokud to teda vůbec byl on. Víš jak, klidně nemusel. Může vypadat jako hlavní podezřelý ale nemusí být. Každopádně doufej, že se s tím zítra nebude chlubit. Hrozí, že na tebe Jony naběhne, pokud jo?“

Až tak dalece jsem neuvažoval. Nějak jsem opomněl přemýšlet nad tím, co se bude dít následující den ve škole.

„Nevím…“ pokrčil jsem rameny. „Nejspíš už je to jedno,“ dodal jsem odevzdaně.

Snažil se mě ještě trochu povzbudit, než zmizel za jednou ze svých milenek. Můžu si přece získat jeho důvěru znova, což o to, ta šance tu nejspíš je. Jenomže díky tomuhle dost malá. Bohužel mi došlo, že nic jiného, než se pokusit znova ho získat na svojí stranu mi nezbývá.

Na byt jsem dorazil s náladou na bodu mrazu. Jony tam měl jakéhosi kluka (zase), což mi v tu chvíli vůbec nepřidalo. Naopak, když jsem ho potkal v chodbě polonahého, nevydržel jsem.

„Budeš si sem pořád tahat nějaké své amanty?!“ naběhl jsem do kuchyně na Jonyho.

„Jaký amanty? Hrajeme LoLko. To každej kluk, co sem přijde, musí být automaticky gay?“ ohradil se.

„A proč tu chodí polonahý?!“ pokračoval jsem dál.

„Nevím, asi je mu vedro,“ pokrčil rameny a sklonil zrak k notebooku.

„Jo jasně,“ odfrkl jsem si a dál u něj vztekle stál.

„Poslyš, co máš za problém? I kdyby tady byl kvůli sexu, co je zrovna tobě do toho?“ naštval se. Odložil notebook na konferenční stolek a postavil se přede mě.

Vztek vystřídal náhlý smutek. Byl jsem ze všech těch nervů vyčerpaný, nasraný, ale pořád jsem si uvědomoval důvod celého mého jednání.

„Protože mi to vadí,“ přiznal jsem a sklopil zrak.

„Nepovídej! Pročpak?“

Vyhledal jsem pohledem jeho ironicky stažený obličej.  Srdce se mi rozbušilo a zatoužil jsem vyplenit jazykem jeho ústa. Opřel jsem se dlaněmi proti jeho hrudi a strčil do něj. Neustoupil ani o píď. Stěna svalů pod mýma rukama byla tvrdá jako skála. Chtěl jsem, aby mezi námi bylo víc prostoru, nelíbily se mi reakce vlastního těla. V tu chvíli nebyly vhodné. A za mnou bylo křeslo, neměl jsem kam couvnout.

„Mám tě rád! Proč asi! A odstup si.“

Místo, aby mě poslechl, se tiše zasmál a přiblížil. Jeho teplý dech mi ovanul spánek. „Ale, ale, to jsou silná slova. Neboj, Mário, až si najdeš holku, uvolníš přetlak a sexuální touha poleví. Projasní se ti mysl a pochopíš, že mě ve skutečnosti nemáš rád. Kdyby jo, asi bys neudělal, cos udělal.“

Navzdory jeho slovům jsem pocítil až hmatatelně, že některé z jeho myšlenek jsou podobně oplzlé jako ty mé. Vládlo mezi námi napětí. Kdyby na nás někdo sáhl, možná by dostal i elektrošok.

„Nebyl jsem to já! Proč mi nevěříš? Nechci, aby to mezi námi bylo takové!“

„A co bys chtěl, aby mezi námi bylo?“ dobíral si mě.

Pomalu a zřetelně jsem vydechl. „To, co předtím.“ Věděl jsem, že chci moc. I kdyby se Marek přiznal, pořád jsem se mu hrabal v telefonu.

Měřili jsme se pár sekund pohledy. Olízl jsem si rty, on mě zrcadlil. Srdce se mi rozbušilo v náhlé naději, kterou vzápětí svými slovy zadupal.

„Není možná, a teď si běž po svých. Buď v klidu, Martin odejde, až dohrajeme.“

A bylo po souznění. Smutně jsem svěsil ramena a zamířil do pokoje, cestou jsem minul Martina, který seděl u jídelního stolu, odkud nás nejspíš nechápavě pozoroval.

Uvědomil jsem si jednu věc. Jonatan už se za svou orientaci nestyděl. Nebál se přiznat, kdo je. Alespoň něco pozitivního z těch neduhů vzešlo.

 

 

Kdyby se mě někdo zeptal, co se dělo celé dva týdny, od doby, co jsem bezúspěšně napadl Marka, nepodal bych zrovna šťastné hlášení.

Jonatan naše střetnutí omezil na minimum. Zkrátka se mi vyhýbal, na to, že bydlíme v jednom bytě a chodíme do stejné školy, se mu to dařilo schopně. Stal jsem se apatický. Marek mě nenaprášil, řekl, že se s někým neshodl. Jenom Kája věděla, kde je pravda a samozřejmě mi za to neopomněla vyčinit. Za svým obviněním jsem si stál, ale nevěřila mi. Marek je přece sluníčko, hodný, milý, sexuálně aktivní, proč by to asi dělal? Nemělo cenu to více rozvádět.

Oba víkendy jsem strávil v bezpečí domova, kde jsem si alespoň na chvíli ulevil od myšlenek na můj posranej život.

Bořek mě dost často v týdnu tahal ven, pomáhalo mi to. Chlast problémy sice nevyřeší, jenže džus taky ne. Rozhodl jsem se to střídat. Podle toho, co bylo za den.

Stejně mi pomáhaly tréninky fotbalu, i když tam mě štval pohled na Marka, který se semnou od té doby, co jsem ho zmlátil, bavil jen sporadicky. Měl nos, jako já když mi Jony uštědřil pěkný pár pěstí. Nebudu lhát, ale cítil jsem malý pocit zadostiučinění, když už ničeho jiného jsem tím svým výbuchem nedosáhl. Ještě jsem na něj pět dní zpátky znova uhodil. Ve čtvrtek po tréninku, ale marně. Nemlátil jsem ho, jenom se prostě zeptal a to dokonce se slzami v očích. Stále si stál za tím, že on nic neprovedl. Nepřekvapilo mě to, nepotřebuji být bůhví jak chytrý, aby mi došlo, že on už se prostě nepřizná. Doufám, že kvůli tomu nebude do konce života pořádně spát!

Prostě jsem rezignoval. Jinak se mé dosavadní chování nazvat nedá. Říká se, že čas hojí rány. Ovšem, to bych nesměl mít Jonatana ve třídě i doma.

Jeden bod k dobru je ten, že jsem ho neviděl s žádným dalším klukem, když nepočítám Martina. Nicméně ten si někdy minulý týden přivedl slečnu. Naprosto zbytečně se mi ulevilo. Napadlo mě, že bych si mohl vyhodit z kopýtka. V pátek jsem u nás doma vyrazil do klubu. Sbalil jsem tam krásnou blondýnu. Na sex však nedošlo, neměl jsem to srdce s ní spát, zatímco mi hlavou běhal někdo jiný. Ještě by mi rozbila držku, protože bych náhodou navštívil úplně jiný otvor.

Dnes ráno na mě poprvé za těch několik dní Jonatan promluvil. Jasně, že na mě občas mluvil i předtím, ale nebylo ti nic, co by stálo za řeč. Dneska však trval na tom, abychom po škole sedli doma a začali pracovat na seminárkách (a je jasné, že je všechny nestihneme v jeden den).

Víte, že se mi díky tomu vlila nová energie do žil? Asi náhlá vlna naděje, ve kterou jsem pomalu ani nedoufal. Ve skutečnosti jsem rezignoval jen dočasně a uvědomil jsem si, že je na čase se probrat z letargie a stereotypu. Chtěl jsem to nechat uležet, než seberu odvahu a zkusím náš vztah slepit dohromady i s tím, co jsem podle něj vyvedl.

Podle mě ten náš skoro dvoutýdenní odstup nebyl až tak špatný. Spíš pro něj, než pro mě. Člověk má prostě možnost se na věci podívat s větším nadhledem.

Momentálně si přijdu, jak když jdu k maturitě a přitom stojím jen před dveřmi jeho pokoje. Stačil jsem si po škole ještě zaběhat a vysprchovat se. V poslední době jsem schopný chodit běhat i dvakrát denně. Pustím si muziku do uší a vypnu. Skvělá věc, doporučoval bych to na terapiích všem lidem, co mají jakýkoliv problém.

Klouby prstů zaklepu, aby se mohl připravit na moji návštěvu. Nedám mu na to snad ani dvě sekundy. Vejdu dovnitř, či spíš vpadnu, neboť jsem se do jeho dveří opřel, jako do svých. Asi to bude tou podobou (překvapení! Máme totiž naprosto stejně vypadající dveře), ale ty mé se na rozdíl od těch jeho, otvírají trošku hůře. Musíte zatlačit, jenomže Jonyho dveře žádné extrémní tlaky nevyžadují.

No nebudu to protahovat, prostě mu vletím do pokoje, jako kdyby mě někdo v chodbě nakopnul.

Vyděsím ho, vyděsím sebe a neladně zakopnu o menší huňatý koberec před jeho postelí, který u sebe taky nemám a u něj předtím určitě nebyl (ale teď tu je a dost mi tím zavařil příchod) a s jakýmsi heknutím (no ono to bylo vlastně dost hlasité: „kurva!“) dopadnu přímo k jeho nohám. Sedí na posteli s notebookem.

Následuje pár sekund ticha (nejsme v kobce, takže ne toho „hrobového“) a pak se Jony hlasitě rozesměje.

Mě to samozřejmě nijak vtipné nepřipadá. Raději se postavím, zčervenám a věnuji jeho koberečku vzteklý pohled. Rád bych ho nakopnul, ovšem to už jsem udělal cestou sem. Nehodlám riskovat další trapný pád.

„Hele, pěkný příchod… a taky ty ses nějak vyzdobil na psaní seminárky,“ sjede mě pobaveným pohledem.

„Cože?“ vyjevím se. Mám na sobě černé tepláky, co je na nich ozdobného? Schválně jsem si nezval tričko, aby to neměl tak jednoduché. Jsem si jistý, že chemie mezi námi nevymizela. Mohla by mi pomoci. Je třeba využít všech možností.

„Celý se třpytíš,“ pokrčí rameny a nejspíš silou vůle se snaží nevyprsknout.

Věnuji mu nechápavý pohled a pro jistotu vyjdu na chodbu, abych se mrkl do zrcadla. Dám si pozor a cestou z jeho pokoje obloukem obejdu ten zlotřilý kobereček, který by se mi určitě taky rád smál, ale nemůže, nemá zuby (ani pusu, a prostě chápete… koberce se nesmějí).

Význam jeho prohlášení mi vrací můj polonahý odraz, vypadám jako třpytivá tyčinka do tavné pistole, až na to, že nejsem tyčinka. Skutečně, házím odlesky pomalu jak ta barevná blikající koule na diskotékách. Jo, hroší je, že nevím, kde jsem k tomuhle upgradu vlastní pokožky přišel.

Prohlížím se dobré dvě minuty. Vlastně je ze mě hotová dekorace na vánoční stromeček.

„Jééj, ty ses utřel do mého ručníku co?“ vybafne na mě Bořek z kuchyně.

„Ehm, to byl můj ručník.“

„Vážně? Máš stejný jako já.“

„No důležitější je, proč se ten ručník třpytí…“ pochopím hned, jak na něj pohlédnu. „Panebože kam to jdeš?“

Do půlky těla nahý, navrch ty jeho tepláky mají samé flitry. 

„Na maškarní nebo co to je, něco na ten způsob, dobrý ne?“

To vskutku ano, vypadá jako ti upíři ze Stmívání, když si stoupli na slunce. Jen to na mě nemá žádný „ach“ efekt, ale spíš „wtf"?

„Jsem Edward, dobrý ne?“ otočí se kolem své osy.

„Hodně přehnaný Edward, tohle je nějaká jeho vylepšená verze? Hraješ všema barvami.“

„Na to sere pes, chtěla to Kamila. Co bys pro kvalitní soulož neobětoval? Bohužel se mi ty třpytky vysypaly do ručníku, teda asi do toho tvého. Zapomněl jsem na to, mě nenapadlo, že se do toho někdo utře. Každopádně jestli chceš, můžeš jít klidně se mnou, už si hotov s převlekem,“ vybuchne smíchy.

„Jasně, vždycky jsem toužil jít na maškarní jako postavička z romantické komedie pro puberťačky,“ odvětím suše. „Co s tím?“

Upřímně, pochybuji, že někoho vůbec napadne, co to má za „kostým“. Hlavně, že mně to projelo hlavou jako první. To bude tím, že jsem se téhle scéně smál ještě hodně dlouho po zhlédnutí. Vlastně je to jediná věc, kterou si z toho filmu vybavuji (plus nadšení mé tehdejší holky).

„Asi se znova vysprchuj a zkus vzít jiný ručník,“ pokrčí rameny.

Jonatan vyjde za námi na chodbu. „Vypadáte skoro jako pár,“ začne se smát.

Bořek na mě spiklenecky mrkne. „Však já bych si říct dal, ale co tady Majo?“

„Nejsi můj typ, promiň,“ odvětím a vezmu čáru do koupelny dřív, než se Bořek omylem prořekne, třeba nějakou narážkou. Jakákoliv konverzace na téma: dva muži spolu, může být nebezpečná. Jonatan neví, co všechno jsem našemu spolubydlícímu vykecal.

Dostat ze sebe třpytivé serepetičky zabere víc času, než je dostat na sebe. Drhnu se dobrou půlhodinu, než usoudím, že lepší už to nebude. Ze skříňky pod umyvadlem vytáhnu čistý ručník a ten starý hodím do kouta koupelny, protože v koši na prádlo jsou i jiné věci. Nebylo by asi ideální hodit to mezi další oblečení. Nezbavil jsem se třpytek úplně, nicméně je to o sto procent lepší než předtím.

„Hej! Pohni, už je pět hodin! Ať taky něco stihneme!“ zabuší mi na dveře Jony.

„Už jdu!“ odvětím a otevřu dveře jen v ručníku, kterým si vytírám vodu z hlavy, jenž jsem si při mytí namočil.

Jonymu málem vypadnout oči z důlků. „Ty seš nahej!“

„Jo, nevzal jsem si tepláky a tamty jsou od těch třpytek,“ pokrčím ledabyle rameny.

„Tak se obleč!“ zavrčí a kvapem zmizne ve svém pokoji.

„Jedna nula,“ pronese Bořek, který se obouvá v chodbě. Šokovaně na něj pohlédnu. Jeho přítomnost se mi jaksi vykouřila z hlavy. „Jsem docela rád, že Kamila čeká dole. Ještě by chtěla trojku a na to dneska fakt nemám náladu,“ zasměje se a mávne mi na rozloučenou.

Fajn, takže mě viděl v Adamově rouše. O co jde, že. Nahý jsme se narodili.

Obléknu si pro změnu modré tepláky a zadoufám v jejich brzké nezašpinění, nemám už další v záloze.

Následuje boj s internetem, knihami a taky Jonatanovým chladným postojem. Pilně spolupracujeme, každý na svém notebooku, ale zapisuje to on. Občas se pokusím stočit téma i jinam, ale bezvýsledně. Na moje rádoby letmé doteky taky nereaguje. Prostě názorná ukázka člověka, co se s vámi doopravdy nehodlá bavit.

S každou další minutou má naděje uvadá. Nebýt toho povzbuzujícího hlásku v hlavě, který mi neustále opakuje, že trpělivost růže přináší, už tu možná kanu krokodýli slzy.

„Nedáš si kafe?“ zeptám se ho kolem osmé hodiny.

„Teď?“

„Já si dám, tak jestli chceš?“

„Ne díky,“ odpoví a zapíchne pohled zpět do monitoru.

Pokrčím rameny, nutit ho nebudu.

V kuchyni použiji automatický kávovar. Musím se přiznat, že už mi klasická rozpustná káva nechutná. Bořek tu má slušné vymoženosti. Tenhle přístroj je jeden z mých nejoblíbenějších, hned po sušičce.

Přidám do hrnku dvě lžičky cukru a vydám se zpět do pokoje. Nestihnu sáhnout po klice, protože otevře Jonatan.

Překvapeně u krok ustoupím, trošku kávy vychrstnu na podlahu. Podívám se do jeho chladných, naštvaných očí a vybaví se mi vzpomínky na ten moment, kdy naběhl do kuchyně a vrazil mi pěstí. Co se stalo tentokrát?

Vyjde na chodbu a práskne za sebou dveřmi. Pro jistotu ustoupím o další krok dozadu.

„O co ti sakra jde?“ zeptá se skoro medovým hlasem, který si odporuje s tím hněvem v jeho očích.

„Mně? Spíš co tobě zase přelétlo přes nos!“

Šálek s kávou se mi rozechvěje v ruce. Znovu ustoupím, on ale popojde dopředu. Chvíli se takhle suneme krok za krokem, já dozadu, on dopředu. Dokud nenarazím zády na stěnu. Než stačím uhnout, opře se dlaněmi vedle mých ramen a trochu se přikloní. Přitáhnu si ruku s vařící kávou blíž k tělu.

Má na sobě jedno z tuny tílek, které vlastní. Snažím se soustředit pohled do jamky pod jeho krkem, protože civět mu do očí z takové blízkosti se mi nechce, potřebuji zklidnit zběsilý ten svého srdce.

Nic jsem neudělal. Mobil nedávám z ruky a heslo na facebook jsem si pro jistotu změnil.

„No, tak co mi povíš?“ zeptá se a přesune své ruce na má ramena, které pevně sevře. Do nosu mě praští jeho mužná vůně. V třesoucí se ruce stále svírám hrníček s kávou a divím se, že nestříká všude kolem. Beztak už jí řádná dávka skončila na podlaze 

Několikrát polknu, než se rozhodnu mluvit. „Nechápu, co ti mám říct? Spíš ty mi řekni, o co tu jde? Zase nějaká fotka? Lituji, ale pokud je to tak, budu tvrdit to co posledně…“

Nakloní se tak blízko, že mi slova uvíznou v hrdle. „Mluvím o tvém chování. Zase to děláš. Celých čtrnáct dní mi dáš svátek, ale jak spolu sami jsme v jedné místnosti, odráží se ti v očích, na co myslíš.“

Mluví pomalu a rozvážně, ale ten pohled, který mi upírá do tváře, ho prozrazuje. Nejsem schopen říct, jestli převažuje hněv nebo třeba touha? Nevyznám se v tom, ale rozhodně není klidný.

„Řeknu ti to jen jednou, takže mě dobře poslouchej.“ Dal si dobrý pozor, aby na mě mluvil jako na nemluvně. Pečlivě oddělujíce každé slovo. „Udělal jsi, co jsi udělal. Nemůžu ti to prominout, nemůžu to hodin za hlavu, ale jestli ještě někdy uděláš něco podobného, tak tě čeká odplata. Zapamatuj si to, a přestaň na mě koukat, jak když mě chceš sníst. Zrovna ty vážně nemáš právo po mně cokoliv chtít.“

Silou vůle se neušklíbnu. Z těsné blízkosti koukám do chladného nebe. Proč nezatahat kocoura za ocas? Poškrábe mě pak?

„Chci tě,“ řeknu odhodlaně.

Panenky se mu překvapením rozšíří, a ten chlad vystřídá modrý vzteklý plamen.

Asi nebyl úplně ideální nápad ho provokovat.

„Cože?! Neslyšel jsi, co jsem ti právě řekl?!“ naštve se. A je po klidu a rozvaze… ups.

„Slyšel, ale i tak tě pořád chci. Navrch, tu fotku jsem nezveřejnil já.“ Jasně, už je to ohraná písnička. Jenomže já si to zkrátka nemůžu odpustit.

Popadne mě za ruce a prudce mnou zatřese. Hrnek s kávou mi vyklouzne z ruky, něco zaječím a automaticky po něm hrábnu. Pokusím se zabránit jeho srážce s podlahou. Zbytečné. Jony mě pustí a uskočí. Část horké tekutiny mi cestou k zemi pokropí břicho a tepláky. Hrnek s třesknutím dopadne na zem. Rozpadne se nejspíš na milion kusů. Okamžitě si přejedu dlaní přes opařenou kůži břicha, které mě pálí jako čert. Chyba, ruka mě začne pálit též.

„Kurník, Majo!“ uleví si a přejede po mně pohledem. Drapne mě za zápěstí a dotáhne do koupelny. Vstrčí do sprchové koutu a bez průtahů na mě pustí skoro ledovou vodu, která je tak studená, že v první chvíli zkusím uskočit, ale brání mi svým tělem. Ještěže mi ta horká káva nevycintla do rozkroku. Nějakým zázrakem se mi povedlo do toho hrnku praštit hřebetem ruky docela šikovně. Káva zasáhla jen břicho a pravé stehno.

„Úplně jsem zapomněl, že v ruce držíš to kafe,“ zadrmolí a stále mě kropí ledovou vodou. Ještě štěstí, že v kapse tepláků nemám telefon.

„Bolí to?“ zajímá se.

„Ne, ale kurevsky studí,“ odpovím pravdivě. Napětí z jeho ramenou zmizí a ruka, s níž křečovitě svírá sprchu, se trošku uvolní. Zvedne ke mně jasný pohled, bez bouřkových mračen.

„Přehnaná reakce, že?“ zeptá se s lehkým úšklebkem.

„Jo, bylo to sice skoro vařící, ale až tak ne.“

Natáhne se vedle mě a vypne sprchu. Podívá se na zrudlou kůži mého břicha a zachvěje se. Položí pravou ruku na můj bok a přejede dlaní po odhalené pokožce beder až k promáčeným teplákům na zadku.

Přestanu se hloupě zubit, vycítím napětí mezi námi, které je skoro hmatatelné. Sevřou se mi útroby v očekávání. Nejspíš předčasně.