Před nemocnicí se chvíli vydýchávám. Musím přiznat, že mě to docela vzalo. Nejspíš by to ale otřáslo kde kým. Samozřejmě, že to vůbec nic neznamená. Co by taky mělo? Já mám teď jiný život. Jsem se Sárou, pracuji a za docela slušné peníze. On je sice taky tady, ale tuším, že ne na dlouho. Nejspíš přijel na vánoce, které se blíží. Však on zase po novém roce někam poletí s Robertem. Nebo s někým jiným.

Mně to může být úplně jedno.

Rozhlédnu se kolem sebe, neboť mi dojde, jak stupidně asi musím vypadat. Samozřejmě, inteligentně se zastavím uprostřed cesty nikoliv někde bokem ale rovnou hezky na silnici. Naštěstí tady v areálu nemocnice není zrovna provoz jako na dálnici D1, jinak už by ze mě asi byla názorná ukázka rozjeté jahodové huba buba žvýkačky.

Zamířím přes nemocnici zase zpátky do hlavní budovy a odtud ke svému autu. Snažím se nepřemýšlet nad tím, o čem ten vůl asi tak chtěl mluvit. Že si najednou takhle mezi futry vzpomněl! Jako kdyby nestačilo mi třeba zavolat nebo napsat. Nemusí mě kvůli tomu zastavovat zrovna v situaci, kdy by měl se šokem v očích běžet k posteli své zraněné nejlepší kamarádky. Fajn, nejspíš bych mu telefon nezvedl a na zprávu neodpověděl… jenomže kdyby mi napsal třebas po roce, tak zase možná i jo. Navrch pokud si tak akutně chtěl popovídat, mohl mě kdykoliv a jakkoliv vyhledat. Nejsem Fantomas, lze mě poměrně snadno nalézt a to mnoha různými způsoby. Stačilo se zeptat mojí mámy, kde jsem. Nebo třeba Bořka, který by mu to určitě po menším nátlaku klidně sdělil. Případně zkusit štěstí a zabušit na náš byt, kde jsme dřív krátkou chvíli spolubydleli a vůbec, kdyby to jó hořelo, tak si mě našel už dávno.  Z toho plyne, že bych nad tím vážně, doopravdy a skutečně (a další různá synonyma) měl přestat přemýšlet, protože to beztak bude jen nějaká další blbost, co mi akorát způsobí zvýšený tlak i tep, ale ve finále nic k užitku.

Domů dojedu spíš zpaměti. Nejsem si jistý, ale možná jsem i tak trochu přejel jednu červenou. Naštěstí inkognito, neboť houkačky za mnou doposud nejsou. Máma na mě čeká už mezi dveřmi, což jsem tak nějak napůl věděl a proto mě ten její vyjevený, po informacích toužící, obličej nějak nevyděsí. Sdělím jí všechno, od začátku až po konec. Pro jistotu to chce slyšet třikrát. Opakování je matka moudrosti, to víme všichni. Následuje polemika s otcem na téma, co asi tak Monika dělala v tuhle hodinu sama venku (no bylo šest to, až tak hříšná hodina není…). Odpověď, že byla běhat, jaksi není dost pádným argumentem. Přece není tak hloupá, aby v těhotenství běhala a navrch v zimě! Za tím určitě vězí něco víc.

Nebudu lhát, ale ano, je tak blbá. Nebo spíš, tak normální. Tahle zima je spíš jak podzim a ona je ve čtvrtém měsíci, takže by lehčí klus neměl udělat nic a na hubu můžete spadnout v jakémkoliv věku ať z toho metaforického pohledu tak z toho čistě praktického. Každopádně rodiče nechám svému osudu a zamířím do koupelny. Potřebuju se na zítřek vyspat a mám docela strach, že dnes se budu v té posteli plácat delší dobu, než je u mě zhruba poslední dva roky zvykem, neb předtím jsem ten rok trpěl nespavostí, vše změnila Sára, která mi vpadla do života a za ruku mě vyvedla z temnoty zpět na světlo.

To tu dlouho nebylo… nespavost.

Paradoxně za ní zase může jeden a ten samý člověk.

Ironie osudu.

 

Vzbudí mě chladivý dotek. V první chvíli mě napadne, že se mě po ruce právě pohladil duch, než vytřeštím oči do přítmí. Pár sekund mi trvá se zorientovat.

Můj pokoj… doma. Ten kdo mě vzbudil, není ani máma ani táta…

Buď ještě napůl spím anebo vážně vidím Jonyho.

„Kurva! Do háje! Do prdele!“ ukážu mu část své sprosté slovní zásobičky ztlumeným hlasem. Máma je sice věřící (prý, mě to k ní nějak nejde… podle mě spíš než v boha věří v sebe a tátu), ale naštěstí nám ze zdí žádné krucifixy nepadají (nemáme je tu, tak asi proto).

„Co tu kurva jako do háje děláš?!“ jevím se tiše. Teda jindy bych se možná i zasmál, neboť ono nadávat potichu tak nějak ztrácí své kouzlo. S vyšším volume to zní víc hrubě.

„Chci s tebou mluvit,“ odvětí Jonatan, který v tom tmavém oděvu působí skutečně jako nějaký duch.

„Huh… jak ses sem dostal?!“

Kývne k rozraženému oknu, jenž jsem si otevřel, abych měl na spánek čerstvý vzduch. Nejspíš to zabralo, neboť jsem usnul po dobré hodince, což se od odhadovaných třech docela zkrátilo.

Z přízemí, to se mu sem hezky leze, ačkoliv je fakt, že máme barák na kopečku, takže do mého okna si musel pěkně povyskočit.

Vlastně ne. Teď mi dochází, že stačilo vylézt na tu popelnici, co pod ním tak krásně mám naaranžovanou. Už několikrát jsem jí sám využil, když jsem byl mladší pubescent, neb nahoru se leze hůř, dolů stačí prostě seskočit, a pokud umíte padat, tak to lze i v tichosti. Je to něco přes dva metry.

„Aha, super, tak zase můžeš jít. Víš kolik je?!“ osopím se na něj.

Hm, ani já nevím kolik je. Určování času podle polohy měsíce na obloze nepatří mezi mé koníčky (ani nevím, jestli to vůbec jde, ale tak když lze určit čas podle slunce, proč ne podle jeho nočního náhradníka). Natáhnu se k nočnímu stolku pro mobil.

„Tři hodiny ráno! Děláš si kozy? To ses rozhodl si pokecat ve tři v noci? Nejseš ty takhle náhodou upír nebo tak něco? Víš, že není moc standardní chodit si s někým promluvit k němu do pokoje ve tři v noci a navrch oknem?!“

Víte, mě ta huba jede z jednoho jediného důvodu, vím, co přijde. Za prvé jsem nahý, a tudíž se mi moc nechce vstávat z postele, abych Jonyho dostrkal k oknu. Také nechci vzbudit naše, neb nevím, jak bych jim tohle celé měl pak vysvětlit. Za třetí, i kdybych vstal a dostrkal Jonyho k oknu, vyhodit ho z něj nemůžu a něco mi napovídá, že on z něj dobrovolně nevyleze, dokud nevypoví, co tak akutně potřebuje sdělit.

„A jak by ses sem dostal, kdybych to okno měl zavřený? To bys mi ho vysklil nebo co?“ pálím dál své stupidní dotazy stále přidušeným hlasem. Za chvíli z toho budu chraptit. Srdce mi buší jak blázen, protože tohle jsem fakt nečekal. Ne, ani ve snu by mě tahle situace nenapadla.

„Šel jsem kolem vás… všiml jsem si, a ne. Když by bylo zavřený, nelezl bych sem, byl to prostě náhlý nápad.“

Další věc je…

„Jak víš, kde mám okno?“

„Viděl jsem tě ho otevírat, než si šel spát.“

„Aha… víš, že to si docela odporuje s větou: šel jsem náhodou kolem?“

„Neříkal jsem náhodou. Šel jsem kolem, jen jsem neřekl, že už asi po osmé.“

„Aha… a proč tak často chodíš kolem našeho baráku? Ochcáváš si patníky?“

Tohle nemá být vtipné ale ironické, jen tak pro info.

„Přemýšlel jsem.“

„Jo, a chození kolem našeho domu ti v tom pomáhalo?“

„Potřebuju s tebou mluvit.“

„Takže nešlo o náhlý nápad ale o hodiny zvažovaný nápad.“

„Tak nějak.“

Povzdechnu si a vysunu se do sedu, abych se zády opřel o čelo postele.

„Když to vydrželo tři roky, nemohlo to ještě počkat dalších pár hodin? Nebo třeba rovnou až k nebeským branám?“

„Ne. Jakmile jsem tě uviděl… musím ti jen něco říct.“

„A co když s tebou já mluvit nechci? Napadlo tě to vůbec?“

„Samozřejmě, podle mě si to docela jasně sdělil už v nemocnici.“

Málem vyletím z kůže. Bože, jak mě ten kluk dovede srát. To se fakt jinému člověku jen tak nepodaří. Zkuste si někdy zůstat potichu, když ve vás vře krev jako v sopce láva těsně před výbuchem.

„Když to bylo tak jasný, tak nechápu, co tu kurva děláš!“ vykřiknu hlasitě a přistiženě se chytím za pusu. Prstem Jonymu naznačím, aby byl ticho, a chvíli poslouchám zvuky domu. Nevypadá to, že bych někoho probudil, takže jen kývnu, ať pokračuje.

Vlastně bych ho z toho okna vyhodit klidně mohl, jenomže nechci mít na svědomí něčí smrt nebo spíš těžké ublížení na zdraví.

„S Robertem nejsem,“ oznámí mi, nejvážnějším šepotem jaký jsem kdy slyšel.

A tohle je jako co za kravinu? Není s Robertem tak teda vezme za povděk mou osobou nebo jak to mám chápat?

„A co já s tím?! Mám litovat vašeho rozchodu?! Tak fajn, mně to teda vůbec není líto, že toho svého španělského krasavce už nemáš po boku. A teď prosím tě běž.“

„Nejsem s ním a ani jsem s ním nikdy nebyl.“

Dejte mi tři sekundy na adekvátní odpověď… hm, žádná mě nenapadá.

„Prosím?“

„Nikdy jsem s ním nebyl, to celé… já… jen jsem doufal, že mi řekneš, co ve skutečnosti chceš.“

Demence, to je to nejvýstižnější slovo, které mě právě napadá.

Nejspíš to špatně chápu, to co se mi snaží sdělit. Tohle nemůže myslet tak, jak to zjevně myslí.

„Cože jsi? Chceš mi říct, že to celé s Robertem bylo jen kvůli tomu, abych ti přiznal, že tě miluju?!“

Už nejsem rozhodně potichu, ale čert to vezmi. Naši mě teď trápí ze všeho nejméně. Je neskutečný jak mi jeden jediný člověk pokaždé když ho potkám, dokáže rozpumpovat krev z několika rozličných příčin.

„Jo…“

Mám neochvějný pocit, že tohle jsme měli probírat tak tři roky a nějaký ten měsíc k tomu dozadu.

„A náhodou papíry na debilitu nevlastníš? Docela by se ti hodily! Alespoň bys měl jak argumentovat v těchto případech, kdy se ten tvůj kretenismus projevuje!“

Omluvte mě za ten slovník, ale když dojde na Jonatana a jeho… myšlenkové pochody, chování a vůbec celou tu velkou maličkost, tak neumím mluvit slušně. Opravdu ne.

„Vím, že jsem byl vůl –“

„ – seš vůl, uděluji ti na to patent –“

„ale tehdy, prostě, nechtěl jsem být ten, co se první vyzná. Nevěděl jsem, jestli skutečně cítíš něco víc, jak jsem si myslel.“

Myslet se někdy opravdu nevyplácí, občas je lepší se prostě a jednoduše zeptat. Potvrzeno vlastními zkušenostmi.

„Ahá! No to je logický! Proč ty bys taky kápnul kapičku božský! Idiote! Proč mi to říkáš až teď? Proč si nepřišel dřív? Co je ti vůbec teď po tom? Víš, já už jsem úplně někde jinde? Mám super holku, super práci a taky super život i bez té tvojí debilní nerozhodné, ulhané a kuplířské maličkosti!“

Ano, je to tak. Nemůže si sem přece jen tak nakráčet a řešit věci dávno minulé.

„Vím, že jdu pozdě. Vím, že jsem to tehdy měl prostě říct narovinu. Jenomže moje ego nechtělo jít s kůží na trhu po všech těch blbejch zkušenostech. Nebyl jsem si stoprocentně jistý, jestli se v tobě nepletu a tak jsem chtěl zkusit, jak budeš reagovat na Roberta, ale tys to vzal v pohodě. Tak jsem si myslel, že můj pocit ohledně tebe byl špatný a nakonec jsem byl rád, že jsem ti nic neřekl. Nebyl jsem znova za blbečka, jenomže s postupem času mi docházelo, že jsem to možná celý špatně pochopil. Že tys jenom reagoval na situaci, kterou jsem ti přednesl. Jenomže ty ses pak odmítal bavit, zablokoval sis mě a já to bral jako konečnou. Nic od tebe neočekávám, jen jsem měl chorobnou touhu ti říct, že to celé vlastně byla blbost.“

Ten si ale vážně musí dělat srandu! Kdyby ho to tak trápilo, mohl klidně zvednout ten svůj zadek a přiletět a všechno mi vyklopit. Možná by se to neobešlo bez tyátru, ale pořád by to mělo větší dopad, než s takovým odstupem času. Vlastně si připadám jako blbeček. Udělal ze mě vola už tehdy.

„Vypadni. Sdělils mi, cos potřeboval a teď běž. Nechci, ne, nehodlám se tím zabývat. Že jsi vůl, jsem věděl tak nějak vždycky. Nerozumím tvým pohnutkám a dokonce asi ani nechci. Je to minulost Jony. Měj se. A myslím si, že klidně můžeš odejít dveřmi, teď už je to beztak jedno.“

„Omlouvám se,“ odvětí tiše.

„Po třech letech, to brzo. Je pozdě, chápeš? Vypršela doba trvanlivosti, běž do kelu Jony. Prosím, prostě vypadni.“

Skutečně odejde. Vezme to zase oknem. Nedá mi to a jdu se ujistit, že si cestou dolů nezlomil všechny hnáty, ačkoliv něco ve mně by mu to tak trošku přálo. Samozřejmě zpoza okna nakukuji velice nenápadně. Nechci, aby mě viděl. Nemusí vědět, že se starám. Ještě dobrých pět minut tam stojí a civí na náš dům, jak kdybych z něj snad měl skočit k němu do náruče.

To tak!

Co to do háje u všech svatých mělo znamenat?

A víte, co? Já nad tím vážně nechci přemýšlet. Už ne. Znova už prostě ne. Žádný co by kdyby, žádný že jsme volové oba. Žádný, že to je celé jak z nějaké ujeté telenovely. Lidi se chovají jako blbci docela často. Proto teď hodlám udržet si chladnou hlavu a soustředit se na přítomnost a budoucnost po boku Sáry. K čemu mně by byl takový blbec! Vždyť jedná naprosto nelogicky i to co mi řekl, nedává smysl. Jasně, to tak bývá, lidé se ne vždycky chovají podle pravidel selského rozumu. Kdyby jo, asi se pak nestávají tyhle prapodivný situace.

Kadit na to. Opravdu.

 

„Koho jsi tu měl tak pozdě v noci?“ sonduje máma.

„Ale jen takovej otravnej skřet,“ odfrknu si.

Tři roky o něm není ani vidu ani slechu a pak by se milostpán zesral. A to nejde říct slušně.

„Cože?“ podiví se nehraně. „Máš kruhy pod očima, přece takhle nemůžeš jít do nemocnice ani do práce,“ stará se.

Abych taky neměl, když jsem od tří hodin nezamhouřil oko.

„Nemocnici už nestíhám, jdeš tam, že? Tak pozdravuj Moniku místo mě. Ať se brzy zotaví. Do práce musím, nějak to zvládnu, neboj,“ ujistím jí a doláduji zbytek svého toastu.

„A koho jsi tu tedy měl?“

„Jen Jonyho,“ odmávnu rukou a vstanu. Už je čas vyrazit.

To je taky jeden z důvodů, proč do té nemocnice raději nechci jít. Kdo ví, třebas bych ho potkal a musel mu hned mezi dveřmi opravit tu jeho modelingovou fasádu.

„Vy se zase hádáte?“ sonduje a jde za mnou až do předsíně.

„Kdepak, jen mi přišel poděkovat kvůli Monice,“ vyhnu se odpovědi.

„Ve tři ráno?“

„Jo, je divnej, vždycky byl,“ zasměji se.

Máma si mě nedůvěřivě přeměří. „Mě nějak zvláštní nepřišel. Naopak, znám jeho rodiče. Je to chytrý mladík a taky úspěšný.“

„Jasně, každý má svoje slabší chvilky,“ pokrčím rameny. Nerad lžu, ani to pořádně neumím (ačkoliv sám sobě lžu jako prvotřídní mistr, to je ale druhá věc).

Vidím na ní, že s mojí odpovědí není spokojená a tak jí obejmu. „Nezabývej se tím, prostě o nic nešlo. Vážně, hezký víkend,“ lípnu jí lehkou pusu do vlasů a raději bez ohlížení opustím náš dům. Táta jako tradičně vyrazil na ryby, prý dokud je ještě možnost, je třeba toho využít. Určitě bych chtěl v téhle době sedět celý den před prutem.

Ještě udělám zastávku u Dana, abych ho popohnal s videem. Omluví se a slíbí, že ho do konce týdne dodá. To jsem na to zvědav.

Celou cestu do Plzně jsem jako v lehkém transu. Hlavně díky únavě, zastavím na benzínce a čistě pro jistotu nakoupím pět energy drinků. Hned jeden vypiju, abych byl na celý den schopný alespoň nějakých reakcí.

Už před cedulí oznamující mi příjezd do mé cílové rovinky je mi jasné, že v hotelu Golden Fish se prostě nemám šanci otočit. Ubytuji se až později. Vezmu to tedy rovnou do jedné z našich poboček, kde už na mě v úplně poslední patře s těmi hloupými podkrovními stropy, kde se dost často praštíte do hlavy, když zapomenete, čekají Martin a Matěj.

Pro seznámení, tahle dvojice teploušů je asi to nejprapodivnější duo, co jsem kdy poznal. Jsou na každém školení, vždycky se starají o catering. Jídlo, pití a následný úklid. Vždy jsou k dispozici. Znají se už spousty let a taky to je na nich docela znát. Hrozně toho namelou a momentálně vypadají s těma velkýma tyčkami dost zvláštně.

„Co to zase je kluci?“ podivím se nehraně.

„Bublifuk, obrovskej bublifuk…“ začne Matěj.

„… pouštíme ty bubliny z okna, náramná sranda, nevěřil bys jaká,“ dokončí Martin.

„Cože?“ zarazím se.

A jsou tak trošku ujetí. Výhodou je, že s nimi asi fakt nebudu mít čas přemýšlet nad těmi kecy, co mi od tří hodin ráno občas prolétnou hlavou.

„Tys nikdy nebyl na letním táboře pro špunty?“

„Jo, tam jsme kámo vyráběli bublifuky ještě větší.“

„Jo, kdo nebyl na půlnočním pouštění bublin, jako kdyby neexistoval.“

„Panebože, bublifuky na táboře? To slyším prvně,“ rozesměju se.

„Hej, bylo nám šest!“

„Ne pět.“

„Ne šest, Martine.“

„Fajn, pět a půl.“

„Jo, tak pět a půl, takže skoro šest.“

Prvně se musím dosmát, než se vzmůžu na další otázku. „A co vás vedlo k tomu si to pořídit skoro ve třiceti?“

„Hmm…“

„Nostalgie.“

„Ano, Martin to viděl ve výloze a hned to musel mít.“

„Ne, to Matěj to viděl a musel to mít.“

Osočený se okamžitě podívá se na svého druha. „To vůbec není pravda, tys to musel mít první!“

„Kdepak, z nás dvou si tady ty větší děcko!“

„Ale kulový! Kdo si posledně musel, ale doopravdy musel, vlézt na centrifugu i když ví, jak blbě snáší i jen obyčejnou otočnou židli, aby pak pozvracel půlku Václaváku?! To ty máš vždycky takový dětinský nápady!“

„Ale ty se pokaždé přidáš.“

„Ano, co bych to byl za partnera, když bych tě nechal šílet samotného?“ usměje se Martin mile a vrazí mu mlaskavou pusu na tvář.

Vždycky, když jsem svědkem téhle jejich hrané výměny názorů, napadá mě, jestli si nezfalšovali občanky, neb v současnosti třicet bych jim teda opravdu netipoval. Na druhou stránku se mi ten jejich nenucený vztah, kdy za sebe často dokončují věty, jistým způsobem líbí. Když jsem je poznal, což už bude pěknou řádku měsíců zpátky, neubránil jsem se myšlence, jestli bychom s Jonym bývali taky dopadli takhle…. „sladce“. Nejspíš ne, naše hádky by prostě musely být vážnější. Už jen díky tomu, jak výbušné máme povahy. Jony krapítek víc, ač teda ten to zvládá dobře skrývat. Naopak já se většinou neudržím. Ve finále by to nejspíš stejně skončilo u dohadů a to asi mnohem ostřejších.

Nad čím to do háje zase přemýšlím?!

 „Fajn, já se asi půjdu už připravit. Za půlhodinky začínáme, jak to je s docházkou?“ rozhodnu se raději zatroubit k ústupu dřív, než se stanu svědkem něčeho vášnivějšího a mé úvahy zabrousí úplně někam do jiné dimenze.

„Už jsou vedle připraveni skoro všichni,“ odpoví Matěj.

„Jen dva chybí.“

„Jo, jen dva.“

Zbytek školení proběhne relativně v klidu. Vypiji během deseti hodin tři energy drinky, málem mi několikrát upadne od smíchu čelist, protože naše cateringová dvojice si občas neodpustí hlody, které krom mě rozesměji i všech dvacet dva nováčků. Na hotelu si dopřeji dlouhou koupel v obrovské vaně a vezmu si tam i telefon, abych Skypoval se Sárou, jenž měla tuto sobotu výstavu a nadšeně mi oznamuje, že prodala téměř všechny obrazy. Docela mě tím překvapí, protože měla jet s kamarády na chatu. Ovšem tohle byla neplánovaná akce. Jeden kolega (taky malíř) jí požádal o pár obrazů a asistenci, neboť mu odpadl jiný umělec se zápalem plic. Zalituji, že jsem nemohl být přítomen. Tyhle umělecké akce jsem si za poslední měsíce opravdu oblíbil. Líbí se mi procházet jednotlivými místnostmi s obrazy, líbí se mi, že už dovedu rozeznat ty odlišnost v malbách a také autora, neb každý má svůj specifický styl malování. Zkraje jsem měl problém se orientovat v tom, jaké obrazy maloval stejný autor nebo jiný. Nyní sice nejsem zrovna expert, ale nějaké ty základní poznatky ovládám. Hlavně nechodím na výstavy, abych tam polemizoval nad příběhem obrazu, nad tím, co vedlo autora k tvorbě, co jím chce říct. Ne, jdu tam, abych se podíval na hezkou případně pro mě méně hezkou kresbu. A taky kvůli té atmosféře. Pokec se Sárou na mě má uklidňující účinky. Jdu spát s pocitem, že přesně takhle to má být. Já a Sára. Ne já a Jonatan.

Ráno jsem čilý jako rybička a proto se k našemu teplému duu ochotně přidám a občas taky hodím do placu nějaký ten žertík. Tohle první školení nováčků je takové sítko. V neděli navečer je zakončené testem, kdo ho neudělá alespoň z osmdesáti procent, tak letí. Tentokrát se sejde dobrá parta lidí. Všichni až na dva mají zkušenosti s programem SAP, který se v naší firmě používá téměř pro všechno. Každý pochopí, že krom reklamy, programování webových stránek a oddělení s počítačovými hrami, fušujeme vlastně téměř do všeho, co se oboru informatiky a „nerdovství“ týká. U testu v neděli navečer neprojde jen pět lidí, což je opravdu slušné skóre. Dost často jich to nezvládne i víc jak polovina.

S pocitem dobře vykonané práce, a hlavně totálně vyčerpaný, zamířím směr domov. Navzdory únavě jsem nadržený až běda, takže hned co o půlnoci, jako tradičně, dorazím do Brna, zamířím k Sáře. Doufám, že bude vzhůru. Obvykle chodí spát kolem druhé hodiny ranní. Není ani výjimkou, že má doma v tuto hodinu nějaké modely (a to jak muže, tak ženy). Samozřejmě, za tuhle nadstandartní hodinu obvykle dává menší příplatek.

Mám štěstí, hned jak odemknu, přivítá mě rozsvícený byt jako vánoční stromeček. Sára se bojí tmy. Dlouhou dobu jsem to nevěděl, že má takovou fobií, protože vždycky, když jsem u ní spal, bylo zhasnuto, ale tak tři měsíce zpátky jsem přijel ze služební cesty déle a našel Sáru ležet v ložnici při rozsvícených lampičkách na nočních stolcích. Tehdy mi svěřila jedno ze svých tajemství, prý má tuhle averzi vůči tmě už od dětství. Sama neví, co přesně za tím stojí. K žádnému odborníkovi nechce. Prý to není až tak horký, jen prostě nedovede spát sama v úplné tmě. Když mi tohle řekla, přišel jsem si jako nějaký rytíř ve stříbrné zbroji, neboť se mnou se nebála. To zahřeje ego každému chlapovi, což nejspíš nemusím ani dodávat. Schválně jsem opomněl fakt, že se nebojí spát s někým ve tmě čili s kýmkoliv. Vztáhl jsem si to pouze na sebe.

„Ahoj,“ usměje se. „Akorát odešel můj nový model. Nádherný kluk, dlouho jsem neměla tak pěkného modela. Vždycky jsem chtěla spíš průměrné jedince ale tenhle kluk… má krásný oči a i hezké tělo.“

„Hm, měl bych začít žárlit?“ zajímám se a pověsím kabát na věšák, boty úhledně srovnám do botníku, jak to má ráda. Dojdu k ní a obtočím jí ruce kolem boků.

„Počkej! Zašpiníš se!“ pokusí se mě odstrčit.

„Pračka to jistí,“ nedám se a přitáhnu si jí pevněji do náruče. Zabořím nos do tmavých vlasů, které voní po barvě. Ona celá voní jako čerstvě namalovaný obraz, což jen tak mimochodem, vůbec není špatná vůně. Na mě působí, jako vůně domova. Toho pravého a hřejivého. Ať se jde podnout ten fialový playboy, co používá vy víte kdo. Jo, tu vůni jsem v nemocnici i u sebe v pokoji zavětřil jako správný pejsek.

„To jsou olejové barvy! Ty nejdou tak snadno dolů!“

„Nevadí. Spíš mi řekni, jak si to myslela s tím modelem?“

Zakloní hlavu, aby mi viděla do tváře. Sára není nejmenší, ale zrovna do žirafy má taky daleko. Měří sto sedmdesát centimetrů (plus minus), což je tak akorát, abych si při častějším líbání s ní nemusel způsobit skoliózu páteře.

„No je moc hezký.“

„Takže mě hodláš vyměnit?“ zamrkám laškovně.

„Ne.“

„Kde je teda zakopaný pes?“

„Je gay,“ šeptne a lehce zrudne. Neodolám a políbím jí. Miluju, když se červená, protože to není moc často.

„Máš něco proti gayům?“

„Moc dobře víš, že ne! Ale spíš jsem měla takový nápad,“ nadhodí.

Z neznámého důvodu mnou projede mrazivý pocit od hlavy až dolů do palců u nohou.

„Mám narozeniny za týden,“ pokračuje.

„Ach tak, mám si pár hodin zapózovat jako partner jiného muže? A co za sexy pózu nám vybereš?“

Překvapeně zamrká. „Počkej, ty bys nebyl proti?!“

Cítím se s ní šťastně. Co bych to byl za partnera, když bych nechtěl, aby se tak cítila i ona?

„Ne, už ti odolávám dost dlouho… ale nic víc k narozeninám ode mě neuvidíš!“ řeknu spíš žertem.

„Myslíš to vážně? Budeš mi pózovat?“ nevěří mi.

Samozřejmě, její štěstí je i mé štěstí. Její úsměv vykouzlí na tváři výzub i mně. Chci jí dělat radost. Jí, ne tomu blbečkovi s modrýma očima, co si po třech letech vzpomene na to, že je debil jako kdybych to nevěděl už dávno.

„Ano, ale mám dvě podmínky. Za prvé, nechci být úplně nahý, za druhé, žádné porno polohy.“

„Prý porno polohy! Víš, že tohle já nekreslím,“ ohrne znechuceně horní ret, tak jak to zvládne jen ona. Pokaždé vypadá jako roztomilá veverka.

„Ale mezi námi, proč zrovna já? Vypadám snad jako teplouš?“ zajímám se. Je tedy pravda, že pózování po mně chce už delší dobu, nicméně dobré dva měsíce o tom nemluvila, takže když si teď najednou vzpomněla, vzbuzuje to ve mně roztodivné pocity.

„Ne, ale umím si ho k tobě představit.“

„Vau, takže mi teď budeš dohazovat chlapa?“ bavím se.

Zasměje se a hravě mi oblízne nos. „Kdepak, ale znáš mě. Můj vnitřní radar mi říká, že vy dva na tom plátně budete vypadat pěkně.“

„A co když nebude souhlasit?“

„Ale bude, už jsem mu říkala, že bych klidně namalovala i jeho partnera. On ale žádného nemá, proto mu někoho mám sehnat já, případně se poptá on svých známých.“

„Hmm, tak to jo…“ zavrním nepřítomně a sjedu dlaní po odhaleném hrdle až ke klíční kosti. Na okraji výstřihu se zastavím a změním směr na její záda, podél boku až k lemu všemi různými barvami ozdobeného trička. Vklouznu pod něj, horkost té jemné dívčí kůže mě rozpálí, takže nějaký model nebo pózování hodím za hlavu.

„Počkej… dneska, víš,“ pokusí se mi vymotat.

Pár sekund překvapeně mrkám, než mi to dojde. „Máš to, aha,“ vydechnu zklamaně a vzápětí mi dojde, jak necitlivě to muselo vyznít.

„Promiň, nepřijel jsem jen kvůli tomu,“ usměji se mírně. Holky, mezi námi, vy víte, že to není pravda, já vím, že to není pravda, a když za vámi takhle přijde váš chlap a stane se cokoliv podobného a on řekne, že mu to nevadí, tak taky všichni víme, že to není pravda. To je prostě veřejná a přípustná lež. Takže schovejte nože.

„Ano, ale ukaž,“ vymotá se z mého sevření a než se naději, poklekne na kolena. Jedním tahem mě zbaví kalhot včetně trenýrek. Přesně v tu chvíli jsem opravdu rád, že jsem si jednu rychlou sprchu dopřál alespoň před odjezdem. Opravdu bleskovou, protože víc se mi zamlouval fakt, že s ní ta sprcha bude mnohem delší a taky daleko líbivější.

Podvědomě se rozkročím a trošku podsadím pánev. Vezme do dlaně mé pohlaví, které je připravené k akci už bůhví jak dlouho. Neubráním se tichému zasténání, když mi špičku ovane její horký dech. Obtočí své štíhlé prsty těsně u kořene a plynulým, pevným pohybem přejede po mé erekci od základny až po žalud. Několikrát pohyb zopakuje.

Zatnu zuby, abych si odpustil další vzdechy. Zdejší chodbička je jedinou místností, kde není radno mluvit, protože je to slyšet až ven. Nerad bych, aby moje sténání slyšel i ten dědek odnaproti.

„Dělám to dobře?“ zajímá se svůdný šepotem. Tahle hraná nejistota mě vždycky dovede ještě víc dostat. A ona to ví.

Jonatan… vážně?! Teď?!

Zavrtím hlavou a setkám se s jejím nechápavým pohledem.

„Ehm, jo… sakra jo… děláš to moc dobře… to jen vlas mi spadl do oka,“ snažím se zachránit situaci. Zpomalí pohyby své ruky a vsaje mou špičku. Prvně jen ochutná, než ho prostě vezme do pusy skoro celého. Nejen muži umí takhle kouřit… do háje s muži. Tohle je holka. Moje holka.

Proč mi najednou nejde se soustředit?

V momentě kdy začne silně sát, mě veškeré myšlenky opustí. Samovolně široce rozevřu ústa a ucítím, jak mi po těle vyvstanou kapičky potu.

„Už jsem… hodně blízko,“ zamručím skrze zatnuté zuby. Vjedu prsty do jejích vlasů a odtáhnu jí hlavu.

„Ne, ještě ne. Nenech mě se udělat tak rychle,“ téměř poprosím. Na mé špičce se zaleskne první kapička průzračné tekutiny, která rozhodně není zbytkem slin.

Potřebuji si tenhle úžasný pocit bezmyšlenkové hlavy, která se soustředí jen na přicházející požitek, udržet déle.

Porozumí, o co mi jde. Nechá se vést záškuby mého těla, střídavým napětím svalů, přestane vždycky těsně na hraně. V tuto chvíli ovládá situaci ona. Já jsem jen bezbranný a dobrovolně bezmocný. A je to super pocit. Jako vždy, jako jindy. A je za tím ona. Potřebuji si snad dokázat, že nikoho lepšího není?

„Prosím, už to dotáhni do konce.“

Ta mrška zrychlí pohyby, podsune rukou pod mé varlata a promne oba nabité váčky v dlani. Málem se skácím na kolena. Sevřu v dlaních její hlavu, skoro jako kdybych jí chtěl rozdrtit, a s několikerým zaklením vyvrcholím do té dokonalé pusinky.

Moje oblečení je skrz naskrz mokré z mého vlastního potu. Po chvíli neunesu záškuby vlastního těla, vyklouznu z jejích rukou a pusy, abych se skácel na zadek.

Zapře se rukama podél mých boků a zahledí se mi do očí. Hladově rozevřu rty a za šíjí si jí přitáhnu k sobě. Nevadí mi pachuť vlastního spermatu. Líbám jí nenasytně a snažím se ty modré oči, co mi pořád skáčou před obličej, jako kdyby se najednou rozhodly, že mi prostě nedají pokoj, nahradit hnědými.

Ten zmetek! Měl zůstat za hranicemi a ty svoje blbosti si nechat pro sebe. Pak člověk nemá být trošku vyhozený z konceptu. Ale to se zase vrátí do starých kolejí. O nic nejde.

Odtáhne se a věnuje mi široký úsměv. „Díky Mari, jsem ráda, že jsi konečně souhlasil.“

„Tohle bylo poděkování?“ nadzvednu tázavě obočí. „Jestli jo, tak teda budu dělat, co ti na očích vidím každý den aspoň třikrát, ať mi můžeš děkovat stále dokola.“

Pobaveně se zasměje. „Ne, tohle bylo prostě uspokojení, tak to přece ve vztahu chodí ne? Ty děláš radost mě, já zase tobě. Vzájemně spolu tvoříme štěstí.“

Přesně tak. Je třeba posouvat se v životě dál a dělat radost těm lidem, co si to zaslouží. Ne těm, co mají patent na blbost.

Ve finále, zase budu na chvíli gay. Naštěstí jen na obraze a to se ještě dá zkousnout.