Probudím se. Zamrkám a škubnu sebou. Tvář mi pravidelně ovívá teplý vzduch a kdesi v pozadí ke mně postupně doléhají veškeré zvuky od smíchu přes ne moc hlasitou hudbu. Nejsem schopný identifikovat, jestli to jde z ulice či z bytu. V krku mám sucho, jak na Saharské poušti, až mě z toho škrábe. Jsem podivně zkroucený na posteli, šíleně se mi chce na toaletu, mám žaludek skoro jako na vodě ale je mi neskutečně… pohodlně?

Ať už vedle mě leží kdokoliv je teploučký, měkký, strašně pěkně voní…

S trhnutím se posadím a prudce odstrčím štíhlou ruku s dlouhými nehty, z nichž jedním se mi povede škrábnout sám sebe – bože, wtf? – fakt jsem úplně nahej?

Rozhlédnu se a dojde mi jedna věc – neznám to tady, takže to není náš byt. Nevzpomínám si, že bych tu kdy byl. Malá a tmavá místnost se závěsy nejspíš zelené barvy. Jsou lehce rozhrnuté a na dřevěný psací stůl dopadá měsíční svit a také světlo z ulice. Pokusím se pohnout rukama. Má levačka je úplně odkrvená, protože na ní celou dobu spí ta slečna, jejíž jméno si nejsem schopný vybavit.

Zmocní se mě šílená panika z toho, že mi amputují ruku ale nepříjemné brnění a mravenčení mě trochu uklidní. Opatrně vysvobodím svou paži z pod její hrudě. Něžně. Nechci jí budit.

Následně mě poleje další strach.

Jsem u ní doma? Kde to kurník jsem?! A jak jsem se sem dostal?

Srdce se mi divoce rozbuší a hořečnatě přemýšlím, když v tom mi něco řekne, že tu nejsem jen s ní. Asi instinkt. Rychle se znovu rozhlédnu a málem se počůrám: vedle postele někdo stojí. Jak jsem ho předtím mohl přehlídnout?! V první chvíli mě napadne, že tohle je nějaký horor v přímém přenosu. Následně zaostřím a zaznamenám svalnatou postavu a rozložitá ramena. Bohužel jeho tvář je ve stínu tudíž nepoznám, o koho se jedná. Je mi však ohromně povědomý.

„Hledal jsem tě všude po městě a ty si tu klidně spíš,“ zašeptá naštvaně Jony. „Zašukali jste si?“ dodá.

Aha, asi už jsem doma (myšleno v přeneseném slova smyslu, protože doma fakt nejsem). Jako tradičně jsem místo řešení problémů vytvářel další, že jo. Však jsem o tom už párkrát mluvil: blbeček už od malička a nezměním se nejspíš ani v šedesáti.

„Kde… to jsem?“ ignoruji jeho vztek a na rozdíl od něj šeptám. Nehodlám tu slečnu vzbudit.

Namísto odpovědi mi položí dlaň na ústa. „Ptám se, jestli sis užil?“ zavrčí už také šeptem.

Pokusím se vybavit si, co se se mnou v posledních hodinách dělo. Nedaří se. Nemám šajna kolik je hodin, matně si vzpomínám co se dělo jen do doby, než jsem se zlil, jak zákon káže. Možná by bylo záhodno vám to také sdělit. A tak směle do toho. Jak většinou začínají takováto vyprávění z minulosti?

O nevím kolik hodin dříve… když jsem opustil Sářin byt s obrazem v rukách, nasedl jsem do auta a ten výtvor uskladnil v kufru, kde zatím stále klidně spočívá. Nevěděl jsem, kde ho mám uskladnit a akčně si ho věšet na zeď se mi doopravdy nechtělo. Vešel se do mého kombíku jen tak tak. Následně jsem volal Bořkovi. Sdělil jsem mu horkou novinu v podobě svého otcovství a rovnou to završil i tím, že mě Sára poslala k vodě. Není to docela dost ironické? – přijdete domů, žena vám řekne, že jste táta a následující den vás v podstatě vykopne před dům.  Jo, řekl bych, že bez té omáčky, jež se k tomu váže, by tohle vyznělo jako hodně špatný černý humor.

On se v tom vůbec nevrtal, což mě sice trochu zarazilo, ale neměl jsem sílu na nějaké zjišťování důvodu jeho nečekaně klidné reakce. Tedy na sdělení, že Sára je těhotná reagoval velmi překvapeně, no ale na to, jak mě poslala k vodě už ne. Sám mi nabídl dva dny volna, což jsem ochotně odsouhlasil a jel se domů válet. Ležel jsem celé dopoledne na posteli a jen civěl do stropu. Nechtěl jsem přemýšlet. Ač to jde těžko, mně se to vcelku dařilo. Mobil mi neustále vyzváněl. Zkraje jen Jony, potom i Bořek, a protože jsem nechtěl být ve svém povalování rušen, prostě jsem si dal režim letadlo a trhněte si špunti. Jenomže naše Amélie (nyní už osmikilový tygr) se rozhodla udělat hovínko uprostřed chodby, a aby toho nebylo málo rovnou se v něm i vyválet, však když už tak už! Po zbytek odpoledne jsem tedy měl o zábavu postaráno. Přesněji - naše kočka se ohromně bavila, zatímco já jsem nadával jako homofob u povinného gay porna, když jsem uklízel celý byt a znovu a znovu se snažil narvat do vany Amélii ve snaze smýt z ní ten smrad, z něhož se mi chtělo pomalu zvracet. Podařilo se mi to okolo páté a to se značnými škrábanci všude po těle. Mít po ruce skafandr, určitě bych neváhal a oblékl si ho ještě před operací s názvem: vykoupat číču. Pokud se někdy dostanete do podobné situace, ačkoliv dost pochybuju, že máte doma tak stupidní kočku, radím vám vzít si na tuhle misi alespoň svářečskou helmu a rukavice.

Neměl jsem však čas se po namáhavém výkonu ani posadit, protože v pět přiletěl Bořek jako tornádo. Rozrazil dveře našeho bytu a doslova vletěl do kuchyně, kde jsem překvapeně zkoprněl se zadkem deset centimetrů nad židlí. Vypadal jako nefalšovaný rozzuřený býk.  Důvod jeho vzteku šel asi deset kroků za ním. Jony totiž neotravoval celý den jen mě ale i jeho. Zjevně se rozhodl dát na dráhu profesionálního otravy a stalkera v jednom. Když to vezmeme kolem a kolem jde o mnohem záživnější a akčnější činnost, než jen stát před fotoaparátem. Bohužel Bořek si svůj telefon do režimu letadla hodit nemohl, neb ho využívá k práci, což i já pokud zrovna nemám volno.

A tak nás s Jonym seřval. Mlel něco o zodpovědnosti, kterou údajně nemáme ani jeden (já souhlasím…). Přidal i pár vět o zbytečných starostech, debilech, volech a tak podobně (taky souhlasím). Vskutku poutavý řečnický kousek. Až mi z toho zdřevěněly kolena (inu, spíš z té pozice). A pak nás prostě nechal o samotě, než třísknul dveřmi, oznámil nám: „Jdu za Tomášem a vy dva si to konečně vyřešte!“

Rada nad zlato nebo nad sůl?

No to je jedno. Každopádně jsem z Jonyho vytáhl, proč se neobjevil dřív… Myslím si, že to asi ani nechcete vědět, ale i tak vám to řeknu: neměl k tomu pražádný vážný důvod, když nepočítám jeho typicky uhozené myšlenkové úvahy, jenž si nějaký ten „důvod“ našly. Jeho sdělení mě uvedlo do stavu hysterického smíchu. Chtěl mi všechno vysvětlit, nejen to, dokonce se kvůli tomu vrátil do Česka. On za mnou před třemi roky přiletěl a koukal na mě přes chodník (až tak blízko byl aniž bych byl tušil), aby pak zase odletěl, protože proč bychom si to vysvětlovali, když bychom se stejně dva roky neviděli? Rozumí tomu někdo? Já totiž ne. Ehm, nesnažil jsem se to chápat ani v tu chvíli a nechápu jeho úvahy ani teď.

Dokonce mě to tak odrovnalo, až jsem vzdal jakoukoliv snahu o další otázky. Prostě jsem se rozhodl, že se ožeru a také jsem to rovnou šel vykonat. Samozřejmě s Jonyho ospravedlňujícím doprovodem v patách (furt dokola se mi omlouval, až mi to lezlo i ušima). Nabídl mi, abych šel k němu a já souhlasil, protože už mi bylo všechno jedno včetně těch jeho omluv. Zkrátka naprosto všechno. V ten moment jsem se chtěl jen opít a nic neřešit. Kdybych totiž řešil všechno dál, možná bych se býval i složil a museli mě doopravdy odvézt v kazajce a zavřít na oddělení pro psychicky narušené (čti: zrušené) mezi čtyři bílé stěny. Ono to hrozí stále…

Dojeli jsme tedy k němu. Nežije sám ale s dalšími šesti lidmi ve velkém zděném domě poblíž centra. Ve chvíli, kdy jsme překročili práh bytu, mi bylo jasné, že těch lidí tam bude víc. Jo doopravdy bylo. Minimálně čtyřicet. Jeden jeho spolubydlící uspořádal nečekanou party, která mně však přišla velmi vhod. Hlavně ta kvanta alkoholu a v té době poměrně hlasitá hudba, jenž schopně překryla Jonyho snahy o rozhovor. Chudák litoval svého rozhodnutí vzít mě k sobě. Vzato mě to přišlo jako ten nejlepší nápad pod sluncem. Píchnul jsem se ke kuchyňské lince a pil. Čistou vodku. Do toho jsem se vysmíval Jonatanovi, a protože mě popadla chorobná touha mu trošku té bolesti oplatit, tak jsem mu asi po šestém panáku oznámil novinku v podobě Sářina těhotenství, nicméně zmínku o našem rozchodu jsem si záměrně schoval na později, které ještě doposud nenastalo.

Nutno podotknout, že mu moje sdělení nenadálé skutečnosti vzalo krom všech slov i dech a navrch zapůsobilo močopudně neb se mu zachtělo na toaletu, čehož jsem využil ke svému zdrhnutí – zkrátka jsem se vmísil mezi všechny ty lidi a zahájil hru na schovávanou, akorát jsem Jonymu neřekl, že jí hrajeme. Přitom jsem pokračoval v opíjení své osoby a bavil se s kdekým. V jednu chvíli jsem se taky skrýval ve špajzu, či co to bylo za místnost, kde bylo asi dvacet lahví s různým alkoholem (a taky jídlem, které samozřejmě nebylo v lahvích a mě skutečně nezajímalo). Dobrou hodinu mi zabralo jen samotné ochutnávání všech těch kekelů. No a od té chvíle, kdy jsem smočil své rty v kokosovém likéru, mám úplnou mlhu. Ne okno, ale mlhu a tam je docela velká pravděpodobnost, že ta se ještě zvedne. Doufám, byl bych za to rád.

A teď tedy zpátky do současnosti. Jsem poměrně překvapený, že mě ani hlava nebolí, žaludek taky nemám na vodě. Jen trochu. Hádám, že jsem před tím, než jsem si anektoval půlku postele té černovlasé kočky, hodil někde šavli. Snad to bylo aspoň do záchodové mísy.

Hrubě stisknu Jonyho zápěstí a ruku mu ze své pusy odtáhnu. „Nevím! Ani nevím, kde jsem! A co tobě je vůbec do toho?! A jak dlouho tu stojíš? Proč si mě nevzbudil dřív?“ vypálím na něj chraplavým polohlasem.  

Slečna něco zamumlá. Oba na pár sekund zmrzneme.

„Vzbudil ses, když jsem přišel. A jsi pořád mě doma. Akorát ve špatné posteli.“

Prej ve špatné posteli. To je ale ego!

 „U tebe doma?“ zopakuji. Na druhou stránku je logické, že jsem u něj. Přece bych se ve stavu totálního alkoholového limbu nedostal na druhý konec města k nějaké úplně cizí holce domů… ačkoliv asi před osmi lety jsem se poprvé ožral, a to tak, že jsem se probudil na druhém konci republiky zhruba dvě stě padesát kilometrů od domova. Dojel jsem tam vlakem. Jen jsem si vůbec nepamatoval, že bych do něj nastupoval natož proč. A tudíž by teoreticky možnost spát na druhém konci Brna byla ještě tou lepší alternativou, než se probudit například v Praze.

 „Jo, s jednou z mých spolubydlících!“

Zrovna on mi tak může něco vyčítat.

„Uklidni se, pokud vím, my dva spolu nechodíme!“

„Ne, to máš pravdu. Každopádně máš těhotnou přítelkyni a klidně si skočíš do postele s jinou?! Hlavně, že mě pořád odmítáš!“ rozčílí se a dokonce mě vzteky vytáhne do stoje. Zalituji, že nemám kocovinu, protože kdyby jo určitě ho pozvracím. Takhle zůstanu jen tupě civět.

Jeho kámošku naše hlučné chování probere a rozsvítí lampičku, takže na sebe konečně pořádně vidíme, ačkoliv já jsem právě oděn v tom, jak mě pánbůh stvořil. Paráda. Jak jsem celý zmatený, ani trapně mi nestačí být.

„Pusť mě, celkem rád bych na sebe něco hodil,“ vysmeknu se naštvanému Jonatanovi a otočím se k posteli. „Promiň, klidně spi dál, my si jen potřebujeme promluvit,“ usměji se na rozcuchanou a překvapivě moc hezkou černovlásku. Jen tak mezi námi, je to fakt kost.

„Jo… jasně,“ odvětí a padne zpátky na polštář. Rovnou přitom i zhasne. Zjevně bude hodně unavená a mě by stejně jako Jonatana zajímalo, jestli mezi námi něco bylo. Je to sice dost blbé ale fakt si to nevybavuji.

„Hele, asi to bude znít divně… ale spali jsme spolu?“ promluvím do ticha a konečně mě dostihne pocit studu.

Víte, já ten vztek, který doslova vibruje vzduchem, smísený se žárlivostí cítím, ale záměrně ignoruji.

„Ne, jen jsi sem vpadl, svlékl se a lehl si ke mně,“ odpoví takovým tím polospánkovým hlasem.

„A to ti to nevadilo?“ vyjevím se. Jako sorry, ale mě přijít někdo cizí do pokoje, svléknout se a prostě si ke mně lehnout… ehm, nevím, jestli bych si tak klidně spal dál.

„Proč? Místa je tu dost a dej mi pokoj, Majo. Chci spát,“ odpálkuje mě.

Aha, ona mě zná! Proč já jí ne?! Vůbec si nevybavuji, že bych s ní kdy mluvil.

„Jasně… dobrou noc," odvětím zařazěně. "Jen se obleču,“ šeptnu směrem k Jonymu.

Rozhlédnu se po pokoji, kde je poloviční tma. Ne úplná, jistě víte, že ve městě máte málokdy úplnou tmu – teda pokud nevlastníte ty super ztmavující závěsy, které zrovna v tomhle pokoji nenaleznete. Podvědomě si rukou projedu vlasy a protáhnu své ztuhlé svaly, cítím pnutí v oblasti krku a taky trochu kolena, jak kdybych s nimi snad surfoval po zemi. Každopádně rozhodně musím něco udělat s tím nalitým močákem, dřív než bude pozdě. Než potichu zamířím pryč s Jonym v patách hodím na sebe své oblečení, které naleznu na hromádce hned vedle nočního stolku. Cestou mě napadne, proč nerozsvítil, když byl z toho takový načuřený? Většinou když objevíte svou lásku v posteli někoho jiného, tak přece nestojíte a nečekáte, dokud se neprobere ne?

„Kde je tu záchod?“ otočím se k němu na dlouhé chodbě.

„Támhle,“ mávne rukou před sebe.

Sleduji jeho nataženou paži až k dřevěným dveřím, k nimž rovnou i zamířím. Připadám si přitom jako ledoborec. Rozhrnuji všechny odpadky, které se tu během akce nastřádali na zemi. Slušný mrdník.

„To jako půjdeš se mnou i k míse?“ osopím se na Jonyho, který mě následuje.

Jasně, bez čůráka se nevychčiju. Haha.

 „Ne, počkám tu.“

 „Potřebuju snad ochranku?“

„Co kdyby ses zase rozhodl vzít čáru?“ odfrkne si a opře se zády o zeď hned vedle futer.

„Že si najednou pořád chceš tak povídat!“ protočím oči a zapluji do koupelny, jenž je spojená s toaletou. Klasická místnost. Ani velká ani malá. Dokonce krom rohové vany mají i sprchový kout. Záchod je od zbytku prostoru oddělen menší zídkou. Vše lazené do tmavě modré. 

Po vykonání potřeby se opřu zády o studené kachličky. Měl bych si vytvořit pravidlo: Jakmile přijde Jonatan, snaž se udržet si kapku rozumu a nechovat se jako magor. Vsadím se, že by se to minulo účinkem, ale za zkoušku to stojí.

Nemůžu si dovolit nic neřešit, ačkoliv bych hrozně chtěl. Můj chabý pokus stát se na noc ožralou, spíš ještě přidělal problémy, jako tradičně. Bylo snadný nalejt se jako květník a vymazat okolní svět, ale nešlo o ideální nápad.

Popsat všechno, co mě čeká, není úplně jednoduchý. Určitě se budu muset ozvat Sáře a udělat… spousty věcí. Nakoupit výbavu pro děcko? Chodit na ultrazvuky (jako doprovod samozřejmě, ne že bych je potřeboval já sám). Vydělávat a raději trávit v práci i přesčas? Také musím tuhle novinku oznámit rodičům. A to samo o sobě nebude úplně jednoduchý. Teda, pro někoho jiného, nezúčastněného, by možná i bylo, ale pro mě jako jejich vlastního syna doopravdy ne. Možná právě proto, že hlavně moje máma nejspíš nebude mít vůbec pochopení pro Sářin postoj. Je ze staré školy, když jí řeknu, proč mě Sára pustila k vodě, netroufám si ani hádat jak bude reagovat. Možná Sáru pochopí, spíš určitě, ale rozhodně nepochopí mě. Momentálně se nechápu ani já sám, takže tuhle super zprávu našim řeknu, až budu vědět, kam se můj život bude ubírat dál.

Měl bych tedy něco udělat s Jonatanem. Problém je, že po jeho vylíčení předchozích událostí nemám absolutně žádnou chuť mu jen tak skočit okolo krku. Neměl jsem jí tedy ani předtím, ale teď je ještě o sto procent menší. Nejvíc mě z jeho vyprávění asi dostalo, že o všem věděl Bořek. Prvně jsem si myslel, že je to kolosální kec. Nakonec mi to ale začalo všechno dávat smysl. Jasně, že to věděl. I jsem chápal, proč mi o Jonyho návštěvě nikdy neřekl. Neměl žádný důvod. Akorát by mě tím uvedl do dalších trablí a špatných rozhodnutí. Bořek mě poslední dva dny hodně překvapoval. Vždycky naprášil kde co, ale třeba o jeho minulosti se Sárou se také nezmínil. Očividně není všechno takové, jak se na první pohled zdá.

Vlastně kecám, nejvíc mě dostalo, že s Robertem nakonec doopravdy šukal, ačkoliv spolu nechodili. To pak i vysvětlovalo onu fotku, která oblétla sociální sítě a přistála ve schránce naší domoviny, kde rozparádila všechny babky křesťanky a puritánky.

Vadí mi, že s ním spal. Nemělo by, ne teď. Koneckonců já jsem taky nežil jako mnich v klášteře v Tibetu.

Vytáhnu mobilní aparát z kapsy. Je fajn, že mi nikde nevypadl nebo jsem ho někde nezapomněl. Jsou čtyři hodiny ráno. Krom spousty zpráv a zmeškaných hovorů od Jonyho mě nic nového nečeká. Kdo jiný by mě asi tak sháněl. Sára sice tvrdila, že se až tak dobře neznáme. S čímž ve finále souhlasím, nicméně i tak vím, že když se jednou rozhodne, už obvykle svůj verdikt nemění.

Chápu to, ba co víc, nějaká lítost? Ano, je mi líto jí. Mě samotnému, ale ne. A když si konečně uvědomím, že ty slzy v očích nemám kvůli sobě ale právě kvůli Sáře, protože až moc dobře rozumím tomu, jak se teď cítí, rozhodnu se jednat. Je třeba vyjít z téhle koupelny a postavit se tomu čelem. Ale rozhodně mu nechci sám sebe naservírovat na podnose a strčit přímo pod nos. Mám chuť ho potrápit, i když už toho trápení bylo až kam. Však jsem se taky pořád tesknil hlavně já. Jen ať si to na chvíli vyzkouší. Zmetek jeden paranoidní.

Silná slova?

Ať si. Jsou pravdivá!

Vyjdu z koupelny. Jony chvíli vypadá, že usnul opřený o stěnu, ale pomalu ke mně otočí hlavu. Zjevně jsem nebyl jediný, kdo přemýšlel. Prohlížím si ho a cítím povědomý šimrání. Naprosto nepatřičný, totálně zbytečný, ale stejně tu je. Líbí se mi. Pořád a asi nikdy nepřestane. Velká výhra, vážně.

„Měl bys asi jít domů,“ překvapí mě svým verdiktem.

„Domů?“ zatvářím se překvapeně a koukám na něj jako na krále všech paranoiků a nepochopených individuí. Jo, jen mu chybí jablíčko, korunka a žezlo.

„Ano, tenhle boj jsem prohrál. Proti dítěti nebudu bojovat,“ usměje se smutně a něco v jeho očích mi okamžitě rozbliká kontrolky v hlavě.

On má i rozum?! A nebyl před pár minutami rozpálený do běla?!

Sleduje mě modrýma očima, ve kterých se odráží stropní světlo. Nadechnu se jeho vůně a šimravý pocity se mi rozběhnou po břiše a níž. Neskutečný jak na mě působí. Bez ohledu na to, jakej je vůl, bez ohledu na to, jakej jsem já vůl, jeho přítomnost ve mně spouští touhu vrhnout se mu do náruče. Ale vydržel jsem tři roky, takže další tři dny už mi koule neutrhnou.

„Chápu, tak já půjdu,“ pokrčím rameny.

Místo pohybu však stojíme a svádíme spolu nehlučný oční souboj.

„Jak jsi mě nakonec zvládl najít?“ zeptám se zvědavě. A pak že půjdu! Pche, kecám tu s ním, pomalu jak když se dva kámoši potkají na fotbale u stánku s pivem.

Koukám na jeho čelist, jak se hýbne, jak stiskne zuby. Drobný pohyb, který u mužů můžete vidět často. U nasranejch mužů, abych byl přesný. Ženský jsou v tomhle víc afektovaný, a když jsou naštvaný, tak to prostě vidíte už pomalu z pěti kilometrů. Řve jim to z celého obličeje, těla, postoje. Ze všeho. Je to, jako když na dálnici potkáte billboard s nápisem: hej, ta ženská je fakt kurva hodně nakrknutá a až přijdeš, ukousne ti půlku hlavy! Jenomže tohle je Jony, sice gay, ale pořád chlap. A ti jsou prý burani ale v tomhle spíše civilizovaní. Nedávají obvykle vztek tak najevo.

Ne, ono to má svůj jednoduchý důvod. Vzteklý chlap se často chce prát, a k tomu potřebujete protivníka, jenomže když mu už z dvaceti metrů všechno ve vás oznámí: hej, jdu ti upravit ten tvůj křivý nos, pak je dost pravděpodobný, že utečete nebo se připravíte a nakonec upravíte nos vy jemu. Proto je logicky lepší se tvářit, jakože se vůbec nic neděje a pak prostě přijít a bác! Hej kámo, teď máš ten nosánek víc do leva, dám ti ještě jednu, než se stačíš nadechnout.

Jony mě ale mlátit nejspíš nehodlá. Každopádně je nasranej.

„Mariáne,“ osloví mě a přivře obě oči. „Nemáš nejmenší tušení, kolik hodin jsem strávil hledáním tvé osoby. Každý mi tvrdil, že jsi někde tady. Pak mi jeden kluk řekl, že tě viděl jít totálně na mol ven. Hledal jsem tě tady po okolí dobré dvě hodiny. A když jsem přišel domů a prošel kolem Maruščina pokoje, kde byli pootevřené dveře, koho nevidím? Tebe. Tak takhle jsem tě našel… miluješ Sáru?“ vypálí na mě svou otázku bez větších návazností, až mi čelist málem spadne do toho bordelu, který máme pod nohami.

Tak jako, věděl jsem, že ta otázka přijde. Musela, protože na ní to celé stojí. Ačkoliv mě jako správný rytíř v tragickém románu posílal zpět na hrad, stejně by mě zase kontaktoval, aby se na tohle zeptal nebo na něco jiného. Jenže na tohle se chtěl zeptat ze všeho nejvíc už v momentě, kdy ze mě ta novinka o těhotenství vypadla. Má právo to vědět? Nebo ne? Asi jo. Ani mu ho neupírám. Jen mu teď nechci dávat odpověď, protože když mu řeknu, že Sáru nemiluji, nepřímo tím potvrdím, že miluji jeho. Vlastně mám v sobě dvě verze citů. Jedny ho nesnáší a ty druhé ho milují. Jde o to, které si vyberu jako bernou minci.

Kouká na mě a doufá každým pórem svého dobře stavěného těla v mou zápornou odpověď. Na chvíli přeruší náš intenzivní oční kontakt a zadívá se na podlahu.

„Bože, fakt doufám, že řekneš ne. I když je tu to dítě…“ povzdechne si. Jak je vidno, rozum mu až tak dlouho nevydržel, city stejně převzaly kontrolu. V jeho hlase zaznělo zoufalství ale i ještě něco jiného. Cítil jsem to, protože to samé mám uvnitř sebe taky. Strach. Chce, abych ho svou odpovědí zbavil vlastního strachu.

Mrazí mě skoro úplně všude, když natáhnu ruku a dotknu se jeho loktu.

„Už půjdu.“

„Neodpovíš mi?“ zareaguje rychle.

Dal bych cokoliv za to, abych mu dal odpověď. Ale ještě nemůžu. Jsou to jen moje hranice, možná zase zbytečné zdržování od štěstí.

Zavrtím hlavou a zamířím chodbou směrem ke vchodovým dveřím. Cestou potkávám různé pytlíky, prázdné lahve, panáky, kelímky, plné lahve, plné panáky, kelímky. Nechtěl bych to uklízet ani za pětikilo na hodinu. Ve změti bot najdu ty své, obuji se a otevřu dveře, ve kterých se otočím. Nepřekvapí mě, že stojí za mnou.

„Od včerejška se Sárou nejsem. Rozešla se se mnou,“ řeknu jakoby mimochodem. Svým způsobem je to taky odpověď.

Ustrne a vykulí oči. Kdybych chtěl čekat na reakci, nechám to ticho plynout tak šest vteřin. Akorát tak dlouhá doba na rozhodnutí. Šest vteřin je přesně takový čas, který je vhodný na dlouhý pohledy, na tiché přemýšlení a přesvědčení. V mozku se všechno stačí spojit a dojde k finálnímu verdiktu, jak se zachovat dál. Málokdy je v těchto horkých chvílích třeba více času. Šest je až dost. Jenomže já nečekám snad ani sekundu. Však ať si pro to své rozhodnutí něco udělá. Co nejrychleji zabouchnu dveře a vyběhnu na chodbu. Jakže byl ten film?

Jo.

Chyť mě, když to dokážeš. 

 

Áááá… nechytil, nechytil, nechytil. Tralalala… zpívejme a množme se.

Nejspíš za mnou ani nešel. Vcelku moudré rozhodnutí neboť jsem zvládl tři patra tak rychle, že jsem proběhl přízemím a zakončil svůj úprk ve sklepě. Tam jsem dobrých pět minut hledal východ, než mi docvaklo, že ty kóje s kočárky, koly, sekačkami a dalšími podobnými serepetičkami větších či menších rozměrů znamenají, že nejsem v přízemí nýbrž ještě hloub. A tak jsem si cvičně vyběhl zhruba patnáct schodů, chvíli jako správný tajný agent stál na rohu skryt za výtahem a skenoval svým ultra super moderním radarem okolí, připravený v případě zaznamenání rozložitého svalnatého těla vzít nohy na ramena a schovat se dole, kde bych si jako chameleon zahrál třeba na voskovou figurínu. Nicméně Jonyho jsem neviděl. A žádné zprávy ani zmeškané hovory jsem taky neměl. Duchaplně jsem si nastavil tichý režim bez vibrací, takže i kdyby mě kontaktoval, zůstal bych inkognito.

Nyní se spokojeně povaluji na gauči a směji se Bořkově snaze naučit kočku nespat v posteli a to jak té jeho, tak i té mé.

„Poslyš, já ti taky nelezu do pelechu, tak nechápu, proč ty musíš lézt do postele mně nebo Mariánovi!“ máchá ukazováčkem nad válející se hromadou chlupů.

Mimoděk mi hlavou proběhne představa, kterak se Bořek cpe do pelíšku půl metru krát půl metru. Tomu se nelze nesmát, uznejte. Myslím si, že i Amélie by na něj koukala jako na cvoka. Bořkova snaha o rozmluvu s naší kočkou stále přetrvává, za ty roky se totiž vůbec nic nezměnilo. Nejspíš doufá, že se jednou umoudří a začne ho poslouchat. Docela jeho naděje obdivuji, já už bych to na jeho místně dávno vzdal. Stejně by mohl jít a házet hrách na kachličky u nás v koupelně. Krom zbytečného bordelu by ničeho víc nedocílil.

Po chvíli tohle dojde i jemu. Vyrazíme tedy do víru velkoměsta na snídani. Nejsem úplně ve své kůži ale opona se zvedla. Nestalo se vlastně vůbec nic katastrofického. Tuším, že jsem z toho špajzu zamířil do koupelny, kde jsem skutečně hodil brutální šavli. Zvládl jsem si ale i vypláchnout ústa a svou tour de alkohol jsem zakončil u Marušky v posteli. Snad si to vybavuji dobře. Stačilo mi k tomu se trochu víc prospat mlha, jakoby polevila.

Dojdeme do jedné menší pekárny, kde dělají i voňavou kávu, které neodoláme ani jeden. Opřeme se o jeden z vysokých stolečků, popíjíme kafe a cpeme se čerstvými koblihy s meruňkovou marmeládou. Mám na sobě jen obyčejné kalhoty, tričko a navrch svou oblíbenou koženou bundu. Vzato Bořek je v dokonalém obleku s dlouhým kabátem a působí vedle mě jako pěst na oko. Obsluhující slečna, která vypadá, že se přes noc snažila intenzivně prošoupat prostěradla, celou dobu zaujatě civí na Bořkovu maličkost. Zaznamená její zájem a věnuje jí koketní mrknutí spolu s ukázkovým úsměvem. Dívka upustí lžičkou a celá zčervená. Každopádně si následně dává dobrý pozor, aby se naším směrem ani koutkem oka nepodívala.

Chvíli zvažuji zda se ho nezeptám, co všechno ještě ví a já ne. Ale rozhodnu se své pátrání odložit, až bude klidněji. Hlavně až si srovnám, kam se hodlám ubírat po své životní cestě.

„Jak jste to s Jonatanem vyřešili?“ optá se jakoby mimochodem Bořek. Beztak už je mu jasné, že vím o jeho na výbornou střeženém tajemství.

„Hádej,“ zasměji se a řádně si loknu.

„Nějak, že mě to překvapuje. Co hodláš dělat dál?“

„Nevím… panna nebo orel?“ ušklíbnu se a vybavím si svůj seznamovák. Tahle jeho hra mě tehdy málem stála zdravý rozum.

„Cože?“ podiví se.

Mávnu nad tím rukou. „Ale nic. Víš, děje se toho nějak moc najednou. Rozchod, dítě, Jonatan. Jsou to sice jen tři věci, ale dost velký, potřebuju je vstřebat,“ pokrčím rameny.

Bořek se pobaveně zasměje. „Vstřebat? Ono se to nějak samo vyvrbí. Jen se neboj, ani se nenaděješ a už budeš vozit kočárek, měnit plínky a plnit přání své bývalé přítelkyně… ten rozchod tě hádám, ani moc nezval, že?“

„Ne,“ přiznám zahanbeně. V první chvíli jo. Šokovalo mě Sářino rozhodnutí, i když jsem ho chápal. Možná je to takhle lepší, pro ní určitě. Tomu rozhodně rozumím.

„Myslel jsem si to. Udělala dobře,“ kývne a dojí poslední kousíček koblihy. Labužnicky oblízne všech pět prstů a věnuje mi široký úsměv. „Zítra máš prezentaci, nezapomněl jsi na to, že ne? A jinak přeji hodně štěstí, je třeba řešit věci postupně a ne najednou, takže teď by ses měl zaměřit na Jonyho. Sára se ti určitě brzy ozve, a bylo by fajn mít to do té doby už v pořádku. Ať nejsi na mrtvém bodě… razím, tak ahoj,“ popleská mě familiárně po rameni a odejde. Neopomene se ještě stavit u pultu a prohodit pár slov s překvapenou a stydlivou číšnicí.

Zmínka o prezentaci byla darem z nebes. Samozřejmě, že jsem na ní zapomněl! Jde sice jen o představení tří různých verzí webové aplikace a stránek pro jednu agenturu. Nejsem zrovna schopný si vybavit, čím přesně se zabývají. Plán na dopoledne mám tedy vcelku jasný. Je třeba si nacvičit, co bubu povídat, neb stránky už navrhnuté jsou. Osobně doufám, že si jeden z těch návrhů vyberou. Posledně jsem takhle musel prezentovat skoro každý týden pro zhruba dvacet lidí. Mě na tyhle veřejné projevy zrovna dvakrát neužije. Čím méně jich je, tím lépe. Ale dle svého soukromého odhadu budu mít od čtyř hodin volno. Jenomže si nejsem jistý, jak ho využiji. Přemýšlení nepatří k věcem, které bych měl právě teď dělat, akorát se pak dostávám do dalších problémů. Bude lepší jednat. Však ono to vždycky nějak dopadnout musí. Je hezký, jak mám po včerejšku najednou skorojasno jen místy trakaře.

Dojím a s poloprázdným kelímkem kávy v ruce zamířím domů. Rozhodnu se prvně vyřešit prezentaci. Je třeba někdy vypnout. Práce mi odvede myšlenky jinam a vyčistí hlavu. Jiskřivý a studený ranní vzduch mi dělá dobře. Koblihy s kávou mi v břiše dělají krásné teplo. Stačí mi jen zapnout bundu až ke krku a je mi jako v peřince. Skoro.

Jsem zamyšlený, takže si tmavé postavy postávající vedle vchodu do našeho bytu všimnu až na poslední chvíli. Ztuhnu na místě a už prázdný kelímek mi vypadne z ruky. Všechny obranné mechanismy v mém těle se rozpumpují. Mlátí to uvnitř mě jako hráči na bicí. Jako na potvoru není v okruhu několika metrů ani noha, ani pracka. Město je navzdory všednímu dni klidné a relativně tiché, jen dva troubové tu stojí na ulici a civí na sebe jak slepice do vývaru.

Jak dlouho tu proboha stál?

Všechno jakoby se najednou zpomalilo. Snad i čas se rozhodl krotit. Kelímek přistane na zemi téměř nehlučně, poryv studeného větru mi zvedne vlasy a postaví chlupy v zátylku. Nerozhodně vykročím nohou vpřed a zase jí vrátím zpátky, přestože uvnitř vlastní hlavy nadávám jako špaček: nemohl počkat do těch čtyř?! Aspoň bych měl hotovou prezentaci a trošku lehčí hlavu!

Jony se rozhýbe rychleji a přejde až ke mně. Zastaví se uprostřed chodníku na pár centimetrů od mé maličkosti. Černé kalhoty, černá bunda a taky jeho nervozita smísená s nejistotou. Cítím to všechno stejně jako jeho fialovou vůni. Jeho modrý oči na mě z pod tmavých řas nejistě zírají. Má vhodný výraz na to v jaké jsme právě situaci. Jeho je však podstatně lepší, než ta moje. On moc dobře ví, co chce udělat.

Pomalu natáhne ruku a ukáže mi svůj mobilní telefon. Nemám nejmenší tušení, proč zrovna mobil. Připomene mi ten okamžik, kdy mým jménem Marek zveřejnil fotku Jonyho a Radka. Předpokládám, že tentokrát půjde o něco diametrálně odlišného.

„Ahoj,“ promluví konečně. Jsem za to rád, protože už to začínalo vypadat, že se budeme muset naučit znakovou řeč nebo vyzkoušet pantomimu.

A v tom dostanu nápad. Chtěl jsem, aby cítil bolest. Podle mě není třeba ho pořád dusit, ačkoliv jak už jsem jednou říkal, dušenou mrkev můžu. Stačí asi jen dobře mířená rána, která sice nevyřeší všechny naše problémy, ale pocit zadostiučinění po ní určitě mít budu.

Preventivně mu odeberu mobil z ruky, na což zareaguje překvapeným zalapáním po dechu, zatímco má pravačka se sevře v pěst. Přikročím k němu a praštím ho pěstí do obličeje. Dám do toho všechno. Skutečně hodlám touhle jednou ránou zakopat minulá provinění. Na minulosti koneckonců nezáleží, stejně už jí nezměníme a věčně se litovat, nebo být vzteklý může tak akorát vést k nějaké zbytečné nemoci. Je důležité, co je teď, co bude zítra.

Nečeká to, takže se zakymácí. Ozve se podivné lupnutí a z pusy mu začne kapat krev. Podvědomě si zakryje ústa a vyvalí na mě svá kukadla ještě víc.

„Tohle jsem měl udělat dřív,“ pronesu pochvalně, div sám sebe neplácám po rameni. „Takže, Jony,“ usměji se široce. „Dáš si čaj?“