Už zírám na jeho plochu dobré dvě minuty. Prstem nervózně přejíždím z jedné obrazovky na druhou. Má jich celkem pět. Na poslední, která je nejvíc zaplněná, má snad milion her. Nevěděl jsem, že až tak často paří na mobilu. Co všechno se člověk nedozví, když se tak chce někomu vloupat do jeho soukromí. Vlastně… to už dělám.

Kurník! Mám? Nemám?

Hlavou se mi prohání snad milión důvodů proti, ale ta zvědavost! Jenomže chci to vůbec vědět?

Akorát se rozhodnu, že se nepodívám, když mě do očí praští miniatura Jonyho, která mu vyskočí v přehlídce fotek z galerie.

Fajn, číst zprávu nebudu, ale co se stane, když si přepošlu jednu jeho fotku? Nic… za to by mi nemusel setnout hlavu. Hlavně on se to ani nedozví, přece se mu nebudu chlubit: Jony, koukej, jak ti to tu sluší! A kdyby nevěděl, kde jsem to vzal, tak u tebe v mobilu, když jsem si chtěl přečíst, co hezkého o mě píšeš, ale věř mi nebo ne, nečetl jsem to!

Ne. To zní hrozně…

Rychle vyskočím a hledám svůj telefon, který zůstal ležet až v chodbě. S každou další uběhnutou minutou mám v puse čím dál tím větší knedlík. Celou dobu mám uši našpicované, a i když stále slyším vodu, při každém lupnutí dřeva nebo ostřejším zavátím větru sebou prudce škubnu.

Jo, nemám vůbec čistý svědomí. Proč to teda dělám, když vím, že to není úplně… dobrý.

Kvůli té fotce. Vážně mu to tam sluší, kdyby mi tu fotografii ukázal dobrovolně, začal bych ho přemlouvat, ať se vykašle na vysokou a jde dělat modela.

Ne, to raději ne. Pak bychom se nejspíš přestali vídat. Ale jako přivýdělek by to risknout mohl.

Přikradu se z chodby zpět ke křeslu jako zloděj. Třesou se mi prsty, ale vidina jedné ukořistěné fotky, kde jeho oči vypadají, jak ukázkové akvamaríny navrch okořeněné dokonalým úsměvem, mě nutí jednat.

Rozhodnu se vynechat bluetooth a volím rychlejší metodu pomocí Messengeru. Jen co rozkliknu modrou ikonku vyskočí na mě Monika, jejíž zprávu si ještě ani nezobrazil. Na sekundu zaváhám, ale nakonec vyhledám sebe. Ještě jsme si nepsali.

V galerii pátrám po kýžené fotografii. Chvilku to zabere, navíc se zaseknu u jednoho líbacího selfíčka, které má s Radkem.

On si nechává fotky s ním?! Proč? To se mu tak líbí? Takhle zblízka… že by byl Radek zrovna kořen, má tak velkou pusu, že vypadá, jak kdyby Jonyho chtěl sežrat!

Zasměji se a rychle se poplašeně rozhlédnu. Ježíši na tohle nemám čas! Budu sázet na to, že v tom není nic jiného než opomenutí obrázek vymazat, neboť žádnou jinou jejich společnou nenajdu. A ptát se ho vážně nehodlám.

Málem si ucvrknu radostí, když konečně dohledám to jediné, po čem toužím. Pošlu si jí, prozíravě vymažu náš jednostranný chat z jeho messengeru, který mi ještě oznámí: tímto trvale odstraníte historii konverzace.

Jo, přesně to totiž chci! Bočním tlačítkem ztmavím obrazovku, a co nejtišeji položím telefon na jeho původní čestné místo na stole.

Co jsem to zase provedl?! Ale tohle přece není tak zlý… nebo jo?

Nikdy nesmí zjistit, že tu fotku mám. To by teoreticky nemusel být takový problém. Jednou mu to třeba i povím, za pár… let. Teda jestli to do té doby nepodělám jinak.

Ani nezaznamenám, že voda už dávno neteče, takže mě Jonyho hlas málem stojí život.

„Majo můžeš, jestli teda chceš taky.“

Škubnu sebou. „Jo…jo, půjdu taky, výborný nápad,“ přikývnu a pro jistotu vezmu shody po dvou.

Ne, to vůbec nebylo divný.

Po sprše si ještě chvíli povídáme, už v leže na matraci. Jonymu se podaří usnout uprostřed mého nadšeného vyprávění o Batmanovi od Christophera Nolana. Pro mě je totiž nejlepším hercem v roli temného rytíře právě Christian Bale, žádný předchozí se mi do paměti tak nevryl. Naopak Jonatan preferuje Bena Afflecka, ale to bude tím, že neviděl trilogii od Nolana. A navnadit na ní jsem ho pořádně nestačil, neb si prostě usnul.

Snažím se utišit svědomí, které mi nedovoluje usnout. Je to přece jen jedna fotka! Ještě jsem neměl čas se na ní ani podívat. Nebo spíš chuť, a taky nechci riskovat, když je se mnou.

Kupodivu se mi povede zabrat i s hlavou plnou myšlenek.

Někdy uprostřed noci mě vzbudí prudký náraz v podobě dosednutí Jonatana na můj rozkrok. V první chvíli si myslím, že se mi to zdá.

„Co děláš?“ vytřeštím oči do tmy, když si uvědomím, že ty příjemné pocity v klině zjevně neměly co dočinění se snem.

Já si říkal, že to je moc živý a těžký sen!

Odpovědi se mi nedostane, ale dvojité dávky spermatu ano. Jedna od něj a jedna ode mě. Tentokrát mi nedopřál té slasti vyvrcholit uvnitř něj. Jen co pokropí můj hrudník, stáhne ještě zvlhlý ručník z krbové římsy. Přesně ten, který jsem předtím zuřivě pral. Oheň už dávno nehoří, ale i tak je tu ještě celkem přijatelně. Naše těla jsou úplně rozpálená.

Očistí mě z nejhoršího, což už vnímám spíš v polospánku. Ani se nezaobírám tím, že bude nejspíš mastná deka od oleje, který zase využil. A už vůbec tím, že jsem si ničeho nevšiml, dokud si mě neosedlal. Prostě zase usnu tentokrát s blaženým úsměvem na rtech.

 

Ráno mě vzbudí zima z jedné strany a horko z druhé. Jonatan se mi totiž během noci přisál na záda a uvěznil mě v kleštích. Mrknu na nástěnné hodiny na protější stěně. Je půl sedmý, takže tipuju, že se co chvíli ozve otec.

„Vstávej,“ pootočím k němu hlavu, protože mě k sobě tiskne jako polštář a mě nejde se v jeho pevném sevření ani pohnout.

„Hmm,“ zavrní, ale dál spokojeně leží.

Strčím do něj zadkem a narazím na klasický ranní problém v podobě vztyčeného orgánu. Záměrně ho několikrát pohladím svým pozadím, což Jonyho konečně probudí.

„Co děláš?“ zašeptá mi do ucha.

„Budím tě.“

„Já chci ještě spát,“ zamrmlá nesouhlasně.

„Tobě je osm hodin málo?“ odfrknu si a hlavou mi bleskne jeho noční útok.

Nebo se mi to jen zdálo?

„Osm? Vždyť si mě nenechal ani vyspat,“ ohradí se nevěřícně.

Ne, nezdálo.

„Já?! Já, že tě nenechal vyspat?! Ty seš ten, co si mě uprostřed noci osedlal a vytrhl mě tak z mého krásného snu.“

„Pche, to byl teda asi hodně prasácký sen. Viděl jsem jen, jako něco nadzvedává peřinu a nemohl jsem to nechat ležet ladem a skladem, chápeš?“

Nadzvednu se na lokti a nevěřícně se na něj zadívám. „Jo, ale taky si mě mohl upozornit předtím, než si se rozhodl, že po tom skočíš.“

„Víš co, ty chytrý, když nechceš, abych si s tím hrál, tak s tím přestaň na mě útočit! Nadzvedával jsi s tím deku a mě pak byla zima, co jsem asi tak mohl dělat?“

No tak teď už mám obočí asi ve druhém patře naší chaty. „No to snad nemyslíš vážně? Můj penis nemá při erekci metr, takže nemůže nadzvednout celou deku! To je trapná výmluva,“ bavím se. „A navíc jsem spal, můžu snad za to, že se postavil?“

Sjede pohledem dolů a nasadí zářivý úsměv. Ano, je ráno. Mám naprosto stejný problém jako on a to i přesto, že mě v noci atakoval. Kde se to v něm tak najednou vzalo? To jsme tím včerejším sexem u něj spustili nějaký erotický mód?!

„Fajn, tak vstáváme,“ vyhrabe se zpod deky.

Málem mi vypadnou oči z důlků. „Hele,“ zvýším výhružně hlas. „Prvně tu říkáš, že to nemůžeš nechat jen tak a co jako děláš teď?! Měl bys za to převzít zodpovědnost!“

Převezme, a pak jí dokonce převezmu i já. Ještě štěstí, že nás z našich hrátek vytrhne můj vyzvánějící telefon, jinak jsme si tu „odpovědnost“ taky mohli přehazovat třeba až do večera.

Otec prozíravě ohlašuje svůj příjezd už půlhodiny dopředu. Takže se stihneme rychle sprchnout. Jestli to takhle bude pokračovat pořád i třeba na bytě, tak si z koupelny rovnou udělám pokoj.

Uklidíme, co zvládneme. Odneseme matraci a ručník i s dekou schovám u sebe nahoře do komody a jen se modlím, aby mámu nechytl záchvat uklízení, až tu s tátou budou. Nevím, jak bych deku a ručník od oleje (a dalších tekutin) vysvětloval.

Málem zapomeneme vzít chladicí box, ze kterého se skutečně vyklube miniaturní lednice do auta. Naštěstí nijak těžká.

Opustíme chatu s veselým štěbetáním. Kupodivu mě žádné špatné svědomí z přeposlané fotky nedožene. Zatím jsem ani neměl čas si jí prohlédnout.

U auta už čeká můj táta se sousedem. Z náhlé neschopnosti jet se vyklube tak trapná banalita, že se smíchy popadáme za břicho. Jednoduše mi došla nafta, což jsem nemohl zjistit, protože mi na palubovce svítila plná půlka nádrže. Ale i tak bychom si jí stejně neměli kde natankovat. Naštěstí náš soused má ve svém transportéru v kanystru pár litrů nafty, takže domů dojedeme po mých čtyřech kolečkách.

Vyhodím Jonatana před jejich barákem a vystřelím odtud jak závodník rallye, abych se minul s Martinem, který mu nadšeně jde v ústrety, hned co si ho z okna, odkud špicloval, všimne.

Celou sobotu strávím doma s našima a babičkou. Děda už před pár roky umřel a tak se bábí přestěhovala z jejich chaloupky u lesa k nám, aby tam nebyla sama. Není to vždycky nejlepší, protože se dost hádá s mámou. Každá vaří trošku jinak, uklízí taky jinými způsoby a ne vždycky se shodnou v názorech. Naštěstí se ke mně chovají jako ke králi, co je poctil svou přítomností, takže se jejich hádkám vyhnu. Výslechu však už ne.

Během hraní prší, autobusu a žolíků jim vylíčím, co se za těch čtrnáct dní událo. Máma je hrozně zvědavá na to, jak jsme se s Jonatanem dali po takové době do kupy. Povede se mi naše náhlé přátelení shodit na novou vysokou, kde jsme nikoho jiného neznali, a tak jsme se spolu prostě začali bavit a zakopali válečnou sekeru. Nemůžu jim zatím říkat, kde je pravda.

Cele dva dny v podstatě hraji hry, jím a piju a taky mluvím.

Táta je dobře naladěn. Večer mi nabídne ochutnávku jeho první letošní pálenky. Bohužel se ukáže, že jsem nebyl první. Babička totiž neodolala a z lahvinky potajmu chodila cucat každé ráno panáka. Prý jako „meducínu“. Tuším, že tenhle zvyk jí naučil ještě děda. Naštěstí má táta docela velkou zásobu, takže se to nezvrhne v žádnou hloupou estrádu. Pouze babičku upozorní, aby si mu příště řekla, že jí klidně lahev přinese a nemusí kvůli tomu chodit až do sklepa. Snesu dva frťany, ale víc si nedám. Na mě je to zkrátka moc silné, ale prý se k tomu časem propiju. Osobně doufám, že ne.

V neděli se sejdu s kámoši z fotbalu. Přijde nás docela dost, takže si zajdeme na hřiště zakopat a hlavně pokecáme, jak se kdo má. Rozhodnu se, že se v Brně taky přihlásím na fotbal (to brzo). Baví mě to a nevím, co jiného bych měl dělat. Nehodlám teda být profesionální hráč, ale tak přestat s tím jen kvůli tomu, že mám zrovna myšlenky většinu času někde jinde, mi nepřijde jako dobrý nápad. Koníčky jsou jedna věc a Jony zase druhá.

Doma dostanu celou zásobu jídla, jak kdybych snad v Brně neměl co do pusy.

Navečer vyzvednu Jonatana u nich před barákem.

 „Déle to nešlo?“ prská, když nastupuje.

„Mohl si jet autobusem,“ pokrčím rameny a zářivě se usměji.

„Takhle je to pohodlnější, ale přijedeme až někdy o půlnoci,“ odvětí sarkasticky.

„No bože, prd se stane. Stejně máme až od desíti. Jaký jsi měl víkend?“ zajímám se.

Mám raději jízdu v noci, není totiž takový provoz.

„Dobrý, máma stále občas brečí. Ještě jsme totiž vyklízeli prababiččinu chlapu. Horší to bude s dědictvím, měla tři dcery a všechny se nesnášejí.“

„Proč?“

„Ani pořádně nevím, jsou to takový kraviny ještě z dob jejich mládí,“ mávne nad tím rukou. „Každopádně to bude sranda, až se budou hádat. Snad se to vyvede bez větších eskapád. Jsem fakt rád, že se toho nezúčastním přímo. Nicméně jsem se sešel s Monikou, a představ se, že je v tom.“

Málem sjedu ze silnice. „Cože?!“

„Koukej na cestu!“ osopí se na mě. „Tak, co jsi čekal? Beztak to chtěla, protože tenhle frajer je její vysněný muž. Takový ten typicky rodinný typ. Víš s kým to poslední půlrok táhla ne?“

Zavrtím hlavou. S Monikou jsem párkrát spal, ale nikdy jsem se s ní nijak extra nebavil. Většinou k tomu došlo na nějaké akci. Můj vztah s Jonym jí v tom vůbec nepřekážel a jemu to zjevně taky nevadilo. Ovšem nechodili jsme spolu. Prostě jsme si užívali.

„S Honzou, s tím, co bydlí na té usedlosti.“

„Se vidlákem?“ vybavím si přezdívku, která se však nikdy nepoužívala před ním, ale jen za jeho zády.

„Ano, přesně s tím. A abych přešel tvému dotazu, že ze všech těch kluků zrovna on, tak je to jednoduché. Má majetek, umí si vydělat peníze, je hodný, je věrný… a prostě takový ten typ, co od tebe neuteče. Ale nejlepší je, že mu to ještě neřekla. Nejspíš taky nebude zrovna odvařený, ale určitě si jí vezme.“

„Ty ženský jsou takový kuplířky,“ vyprsknu smíchy.

„Souhlasím, Monika je největší ze všech. A co ty? Viděl jsi kluky?“

„Jo, viděl. Hele, a Monika teda ví úplně všechno?“

„To tě hodně zajímá viď?“ baví se.

„Ano, docela jo.“

„Ví. Neboj, nikde to nebude vykládat.“

„Ví i… ehm, o tom…včerejšku?“

„Jo, ví.“

„Aha, super. Neříkal jsi jí doufám detaily?“

„Ne, proč? Vždyť to si tak nějak umí představit sama,“ odvětí škodolibě.

Jasně, jen do mě!

„To je druhá věc, nevadí ti, že jsem spal s tvojí nejlepší kamarádkou? Nepřijde ti to divný?“

„A není na tyhle úvahy už trošku pozdě?“

„Hm, to máš asi pravdu,“ uznám a jsem vážně rád, že musím sledovat silnici.

Vlastně jsem se nad tím doposud nepozastavil. Ve finále o nic nejde, ale vědomí, že jsem s ní spal a Jony o tom nejspíš ví všechno, je docela stud vyvolávající. Alespoň pro mě.

Asi v půlce cesty si usmyslí, že potřebuje zastavit. Zamířím teda ke krajnici.

„Ne! Sjeď na tu lesní cestu támhle,“ začne mi máchat rukou před obličejem.

„Super, tak mi ale uhni, jinak nabouráme,“ zavrčím.

Poslechne mě, takže na jeho požadavek odbočím do lesa.

„Chceš na velkou nebo co?“ bavím se.

„Cože? Kdo říkal, že chci na záchod?“ nechápe. Odpoutá se a vypne rádio.

„A proč teda zastavujeme? Je ti špatně?“ podivím se, ale to už mi jeho ruka dopadne na stehno.

Trvá mi to zhruba deset sekund, než pochopím, o co mu jde. V tu dobu už mi sedí na klíně. Odsune mou sedačku úplně dozadu, aby měl víc prostoru.

„Počkej, tohle…“ zkusím namítnout, ale umlčí mě svými rty a chtivým jazykem.

No pánové, co se mu sakra stalo?! Nebo to je tou bezinkovou šťávou? Že by to bylo nějaké přírodní afrodiziakum? Vypil jí v pátek opravdu hodně. Jenomže, dneska už je neděle.

Obtočí mi ruce kolem krku a provokativně se na mě začne kroutit, že veškeré mé další námitky odtancují někam k jeho zadku. Během pár sekund jsem tvrdý jako kámen. Rejdí mi jazykem v ústech tak intenzivně, až jsem rád, že vůbec stačím dýchat. Konečně mě napadne se taky zapojit. Sjedu dlaněmi k jeho pozadí a důkladně ho přes kalhoty masíruji.

Nebráním se, ačkoliv někde na pozadí mé vzrušením zamlžené mysli se objeví červené světélko, upozorňující na možné zašpinění mého vozidla. Tu ale zavrhnu v momentě, kdy Jony volnou rukou nahmatá v mých dvířkách balení papírových kapesníků a rovnou jich pár ukořistí. Vyprostí naše dva kamarády z kalhot a ukáže mi, že jednoduchým třetím erekce o erekci lze navodit velmi příjemné pocity. Nechávám vedení na něm a jen si užívám, jak jednou rukou dráždí hned dvě mužství. Je to pro mě nové a velmi vzrušující. Občas k nám dolehnou zvuky projíždějících aut z blízké silnice. Okna se zamlžují rekordní rychlostí, ačkoliv motor stále běží a topení taky.

Vyvrcholím rychleji, než Jony, který má nos zabořený v mých vlasech. Mít je mokré, nepotřebuji ani fén.

Zaposlouchám se do jeho tichého sténání. Nosem nasávám aroma ukájení, které se nese autem a přebíjí předraženou vůni, jenž visí na zrcátku.

Jonym se prudce narovná v ramenou a s táhlým zasténáním zakloní hlavu. Praští se o strop, což mu očividně vůbec nevadí. Zachytí své bílé štěstí do kapesníku a věnuje mi zastřený pohled.

„Klidně se můžeš zasmát,“ vydechne.

A tak to udělám. „Hele, doufám, že nemám odlitek tvojí hlavy vidět z venku,“ směji se.

„Děsná sranda,“ odfrkne si a přesune se na svoje místo.

„A pak, kdo je tu nadržená prasnice. Ať se na to dívám, jak chci, přijde mi, že z nás dvou si více sexuchtivý ty,“ rýpnu si.

„Hele, raději se vrať na silnici, ať přijedeme rozumně.“

Rozhodnu se dál nešpičkovat, protože co kdyby ho to přešlo? Mě ta jeho náhlá říje docela vyhovuje.

Zbytek cesty probíhá střídavě v tichu a v hovoru. Znova mu odvyprávím děj Batmana, protože mě samozřejmě v pátek nevnímal.

Do Brna dorazíme těsně před půlnocí. Hned za dveřmi nás vítá Bořek a jeho dnešní kořist, kterým je černovlasý mladík s neonově červenýma očima, jichž se příšerně leknu. Má čočky, jak jinak, ale vypadá jak reklama na upíry. Je zrovna na odchodu, akorát nás pozdraví a rovnou se i rozloučí.

Jony si zabere koupelnu jako první a nechá mě napospas Bořkovu výlevu, který se týká černovláskova pozadí. Poslouchám ho do doby, než slyším bouchnout dveře od koupelny, kam ihned vystřelím.

Usnu v podstatě hned, co dopadnu tváří na polštář.

 

V pondělí se opožděně přihlásím na hodiny fotbalu, které naše škola nabízí. Nadávám si, že tak pozdě do doby, než se Jony rozhodne přihlásit na basketball. Musíme kvůli tomu letět na studijní a pak za příslušnými tělocvikáři. Odpoledne dorazím na první trénink (ve skutečnosti už třetí, ale pro mě je to premiéra). Dost mě šokuje, když v šatně potkám Marka.

„Ty hraješ fotbal?!“ podivíme se oba unisino.

„Jo, už od základky,“ kývnu.

„Já až od střední,“ zasměje se.

Tak to bychom měli, alespoň jeden člověk, kterého znám a zrovna ten nejvíc upovídaný. Seznámí mě s celým týmem, jak kdyby sem chodil roky a ne druhým týdnem.

Tréninky navštěvují jak prváci, tak druháci, či třetáci. Objeví se i pár ještě starších a dokonce i ti, co na škole ani nestudují. 

Delší dobu jsem neběhal, takže se napoprvé zrovna nepředvedu. Zadýchávám se, ale s nohama to naštěstí stále zvládám. Zařeknu se, že budu každé ráno běhat. Nebo třeba večer, když se mi nebude chtít vstávat. Kousek od našeho bytu je park, který je na tuto aktivitu jako stvořený. Musím znova získat kondičku.

Po dvou hodinách na hřišti se s Markem a dalšími vydáme do blízké hospody. Všichni se ohromně těší na pivo a ze mě je rarita, protože si dám kofolu. Samozřejmě se rozjede sáhodlouhá diskuze o tom, proč mi pivo nechutná. Z alkoholu se plynule přejde na fotbal, kdo a jak dlouho hraje, kdo komu fandí. Proč hrají, a hlavně kam to chtějí dotáhnout. Kupodivu máme v týmu i dva, co si pomýšlejí na profesionální hraní. Většina to však bere jako zábavu a koníček. Kolem osmé to zabalíme a vyrazíme do svých domovů. Přece jen je teprve začátek týdne.

Na bytě se koná pařba LOLka, které se vyhnu, protože tahle online hra mě nikdy nechytla. Ani Jonatan mě k jejímu hraní nepřemluví. Podle mě je jich na to dost. Bořek svolal snad celou svojí třídu, protože najdu dva pařmeny i ve svém pokoji, kde se zjevil obrovský psací stůl s kancelářským křeslem. Bořek mi vysvětlí, že tam byl jakýsi stůl i předtím, akorát ho minulý obyvatel pokoje rozbil, takže čekal až koupí nový. Bohužel, nekoupil, ale aspoň mu na něj dal peníze. Nezbývá mi než mu poděkovat, jelikož stůl se mi vážně hodí. Ty dva nerdi vyženu a rovnou vyzkouším novou židli, jenž mám prý jako bonus. Není to zrovna něco, co bych si sám koupil, ale jak se říká: darovanému koni na zuby nehleď. Pustím si Teorii velkého třesku a vydržím na ní civět až do půlnoci, kdy v našem bytě konečně nastane klid. Tajně zadoufám v Jonatanovu návštěvu, ale ta se nekoná, takže to v jednu, po zdlouhavé sprše, zaparkuji do postele. Napadne mě, že bych si možná mohl začít sám. Na druhou stránku nechci zase vypadat, že mi jde jen o sex. Nevěřil bych, že někdy budu řešit takové dilema.

 

V úterý se probudím hodinu před budíkem. Zdál se mi šílený sen, ale nemůžu si zaboha vybavit o čem. Akorát z něj mám špatný pocit. Pokusím se ho vyběhat, když už jsem vstal tak brzy.

„Ahoj, kdes byl?“ podiví se Jony, když celý uřícený vpadnu do kuchyně.

Prvně vylokám půllitr vody, než mu odpovím. „Běhat, potřebuju získat zpátky kondičku.“

Kývne. „Jasně, takže jdeš do koupelny?“

„Jo, a raději hned, protože jestli mi tam vlezeš ty, tak se budu půlhodiny rochnit ve vlastní šťávě,“ zamrkám na něj.

„Dovol? Jsem hotový za deset minut!“ ohradí se.

„Hotový možná jo, ale vymóděný určitě ne,“ vypláznu na něj jazyk.

Hodí po mě rohlík, což mě málem složí smíchy na zem. „Jdu do té sprchy, nepřidáš se?“

„Ne, to by znamenalo minimálně dvacet minut na „sprchování“,“ naznačí uvozovky. „plus moje půlhodina a už bychom nestíhali do školy,“ dopoví a škodolibě se zazubí.

Zklamaně protáhnu obličej. Můžu si za to sám, že.

Sotva, co se umyju a obleču, už okupuje koupelnu. Schválně si na mobilu nastavím stopky, a když vyleze, vybafnu na něj. „Přesně dvacet osm minut a třicet dva sekund!“

Nasadí výraz alá nájemný vrah. „Takže mi stopuješ, jak dlouho jsem v koupelně?“

„Já jen, abys měl přehled,“ odpovím co nejnevinnějším tónem.

„Tak to si dej pozor, abys náhodou cestou do školy neupadl na nos,“ obejde mě.

„Jojo… pro pravdu se člověk nejvíc zlobí!“ nedám se a hbitě uskočím, když se po mně ožene.

Celou cestu do školy špičkujeme, ale je to jiné, než to bylo dřív. Řekl bych, že spíš takové hodně přátelské. Někdy až skoro partnerské, možná to tak vnímám jen já, ale ty letmé doteky, které mezi námi sem tam proběhnou, mi na tváři pokaždé vykouzlí přiblblý úsměv. Naštěstí to Jony buď nevidí, nebo jen nekomentuje.

Co je ale horší, ten zvláštní pocit mě pořád neopouští. Je to kvůli tomu snu? Kdybych aspoň věděl, o čem byl!

 

Po třetí přednášce a jednom semináři si vzpomenu na ukořistěnou fotografii. Jony je zrovna někde v háji (asi na záchodě), takže neváhám a rozkliknu messenger pod lavicí.

Nechápu, jak jsem na to mohl zapomenout! Zažil jsem kvůli tomu patnáct minut strachu a pak to klidně hodím k ledu.

Málem bradou zaparkuju až do přízemí, když zjistím, že jsem si nepřeposlal jen jednu fotku ale rovnou dvě. Tak zrovna selfíčko Jonatana s Radkem, kde si dávají hudlana, jsem fakt v mobilu mít nepotřeboval.

„Hele, dneska jdeme s pár lidmi ze třídy navečer do hospody, přidáte se?“ ozve se vedle mě Marek a mé srdce málem vyskočí až na lavici.

„Cože?!“ vydechnu a ihned zamykám obrazovku.

Viděl to?! No kdyby to zahlédl, tak pochybuji, že by nic neřekl. Zrovna on.

„Jestli s námi taky půjdete, nebo spíš půjdeš? Jonyho se zeptám, až dorazí,“ zopakuje svůj dotaz.

„Ale tak asi jo, proč ne,“ přikývnu a sjedu ho zkoumavým pohledem.

No tak tohle teda bylo jen tak tak. Musím pak tu fotku smazat, až budu někde sám. Takhle mezi lidmi je to dost na pováženou. Nerad bych, aby to kdokoliv viděl, natož sám majitel fotky.

Mobil pro jistotu šoupnu do lavice, akorát v momentě, kdy Jony dosedne vedle mě.

 

Před poslední přednáškou si odskočím na toalety. Musím kvůli tomu až o poschodí níž, protože v patře, kde máme hodinu, jsou jen dámské záchody.

Cestou zpátky potkám Káju s Markem a pár dalšími lidmi. „Hele, máme přesunutou přednášku do třiatřicítky,“ oznámí mi Kája.

„Jo, díky,“ kývnu a přidám do kroku, abych si vzal své věci.

Ovšem ve třídě zjistím, že už tam nejsou. Dojde mi, kdo mi je nejspíš odnesl. 

Zamířím do zmíněné učebny, kde mi Jony drží fleka v lavici hned u dveří.

„Díky,“ kývnu něj.

„Nemáš zač,“ usměje se.

Máme přednášku ze Sociologie, při které usínám. Profesor Polníček má hlas, kterým by mohl namlouvat pohádky na dobrou noc. Pomalu si musím oběma rukama držet víčka od sebe, aby se mi neklížily. Někdy v půlce to nevydržím a položím hlavu na lavici. Chyba, protože usnu doopravdy.

„Hej! Nespi!“ kopne mě do kotníku Jony.

„Jemněji by to nešlo?“ zavrčím a posadím se. „Už je konec?“

„Jo, jdeme pryč!“ pronese slavnostně. „Máš otlačenou propisku na levé tváři,“ baví se.

Rozhlédnu se po třídě, která se pomalu vyprazdňuje. Neujdou mi pohledy všech okolo.

„To vypadám až tak bídně?“ zeptám se Jonyho.

„Nevím, zírají na nás už od půlky hodiny,“ pokrčí rameny.

„Chrápal jsem?“

„Ne,“ rozesměje se. „Nevím, proč tak civí a ani mě to nezajímá,“ pokrčí rameny a začne sesbírávat své věci.

Uklidím si sešit i s propiskou do batohu a uvědomím si jednu věc. „Hele Jony, kam jsi mi vlastně dal telefon?“

„Ten jsem ti nebral,“ zavrtí hlavou.

„Cože? Ale já ho předtím nechával v lavici!“ děsím se.

„Jo, tak se tam podíváme. Nikdo tam neměl mít hodinu, přesunul nás jen kvůli tomu promítání,“ osvětlí mi Jony.

Nevím, o jakém promítání to mluví, ale to je jedno.

„Počkej… mám ho v batohu,“ vydechnu a nechápavě civím na svůj Honor, který byl v té nejmenší kapse.

Že bych byl takový idiot? Vždyť jsem si ho naposledy nechával v lavici!

„Sklerotiku, ani nevíš, kam si dáváš věci,“ vyprskne smíchy.

„Jo, to asi jo,“ odpovím nepřítomně.

Musel jsem to udělat nevědomky.

„Jdeš večer taky? Marek se mě před hodinou ptal,“ otočí se ke mně.

„Jo, jdu.“

Celou cestu domů jsem jako mimo sebe. Jony vystoupí o pár zastávek dřív, protože má trénink basketu. Domluvíme se, že se setkáme pak na bytě a rovnou vyrazíme. Samozřejmě se modlím, aby doma nebyl Bořek. Teoreticky bychom mohli stihnout i víc věcí, když nebude přítomen. Nemám nic proti našemu současnému stavu. Stále se sbližujeme, ale je třeba ten vztah i utužovat, že.

S Bořkem se srazím v chodbě, což mi hraje do karet, jelikož je sdílný jako vždycky, tak mi vyzradí své plány na večer, které se samozřejmě týkají jakési švédské trojky. Nebo možná čtyřky, protože mi přijde, že z jeho úst zazní víc jak tři jména.

V kuchyni si udělám rychlou svačinu z bílého jogurtu a müsli. Jsem rád, že moje stravování nikdo nekontroluje. Máma by mě nejspíš nepochválila. Stojí si za tím, že jedno teplé jídlo denně je povinnost a to já opravdu nedodržuji. Zatím. To co mi nabalili v neděli, jsme s Jonym snědli už včera. Takže teď jím k snídaní rohlíky, k obědu bagety a k večeři zase pečivo. Na druhou stránku bych si někdy mohl zkusit něco ukuchtit, případně si konečně nabít kartu a chodit na obědy do menzy. To je asi i nejlepší a nejlevnější varianta.

S miskou se píchnu k televizi a vydržím u ní až do doby, než dorazí Jonatan, který třískne dveřmi tak hlasitě, až pohledem zkontroluji okna, jestli se nevysypala.

Mrknu na hodiny, které ukazují něco málo po osmé. Měl trénink tři a půl hodiny?!

„Teda, to se ti ten trénink nějak protáhl!“ rýpnu si a rovnou vstanu.

Chci mu hned za tepla oznámit, že tu Bořek není. Můžeme tuhle situaci ještě využít, než poběžíme do hospody.

Ovšem Jony vběhne do kuchyně jako neřízená střela a než se naději vrazí mi pěstí, až se sesunu podél linky na zadek.

„Co děláš kurva?!“ ulevím si a chytnu se za nos. Teče mi krev.

„Já? Ty svině! Ukaž mi telefon!“ přikáže a natáhne ke mně ruku.

V momentě si vzpomenu na tu fotku… ale jak by to sakra zjistil? A hlavně kdy? To už by snad něco řekl ve třídě ne?

„Proč ho chceš?“ zkusím.

Přidřepne si ke mně. Tváří se jako bůh pomsty. „Tak vytáhneš ho nebo ne?“

Zašátrám v kapse kalhot, odemknu gestem obrazovku a se srdcem až někde v kalhotách mu ho podám.

Pár sekund tam něco loví, než mi před xicht vrazí tu zatracenou fotku. „Hrabal ses mi v telefonu? A co všechno hezkého ses ještě dozvěděl? Taky s tím hodláš jít na veřejnost?“ ušklíbne se zle.

Ten špatný pocit už z rána, byl kvůli tomuhle? Že by tušení?

Jde z něj strach a to kurva velký strach. „Promiň… já nechtěl jsem se… to jen šlo o tu jednu fotku, tohle jsem si poslal omylem. Vůbec mě to…“

Ani mě nenechá domluvit. Vrazí mi další šlupku, až mám před očima hvězdičky.

Takže takhle on skutečně dává rány? Měl pravdu, když říkal, že mě nikdy pořádně nemlátil. Tohle totiž vážně bolí.

„Věděl jsem, že ti nemám věřit! Já to kurva věděl! Monika měla pravdu, chtěl si se pomstít, ale za co Majo? Co jsem ti kdy provedl tak hrozného, že zajdeš až tak daleko?“ vydechne najednou skoro plačtivě.

Krev mi crčí z nosu jako z podříznutého prasete a skapává mi na tričko. Pár sekund ho pozoruji, než si uvědomím, co všechno mi vlastně řekl.

„Počkej, na jakou veřejnost?! Jen to jen pro mé soukromé účely!“ ohradím se a přidám důrazné pokývnutí hlavy, takže sprška krve dopadne na Jonyho koleno.

„Děláš si ze mě prdel?!“ prskne hněvivě. „Co to do háje zkoušíš? Nechceš s tím jít na veřejnost, a proto to rovnou hodíš na stránku naší třídní skupiny?!“