Někdy se musí něco stát, obvykle vážnějšího charakteru, abyste pochopili, že život není prča. Je to fakt vážná věc a ať si za mnou klidně někdo přijde a zkusí mi tvrdit opak. Rozbiju mu ciferník.

Všechno stojí na rozhodnutích, v tom je celé kouzlo. Akce vyvolá reakci a ne vždycky ta reakce musí nastat ihned. Naopak, mnohdy si dává načas. V jednu chvíli si klidně proplouváte světem s vidinou spokojeného a klidného života po boku osoby, kterou milujete. Jenomže stačí pár sekund k tomu, aby se všechno otočilo o celých sto osmdesát stupňů.

Například některá dřívější akce vyvolá následně již zmíněnou reakci. Dost široký pojem, jasně. Vezmu to postupně a konkrétně.

Stejně jsem to vzal nějak moc napřed. Vlastně ani ne, protože to, o čem mluvím, ale vy to ještě nevíte, je reakce, která byla vyvolána daleko dřív, než ta v hotelu, k níž došlo v momentě, kdy jsem s telefonem u ucha opouštěl pokoj. Zmatený a zjevně nespokojený Jonatan mě doprovázel a zkoušel zadržet. Šel se mnou až k autu, kde jsem se k němu konečně otočil a věnoval mu všeříkající pohled: musím jít.

„Chápu, že se něco děje ale chtěl jsem ti říct… já, už jsem se ti omluvil? Asi ne viď? Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě a zároveň ti děkuji, že se mnou ztrácíš čas –“

„ – no zase se mi tu neborti,“ protočil jsem oči.

„a než půjdeš, tak ti to zase zopakuju, já tě fakt miluju Mariáne.“

Neuvěřitelné, že? Je to vážně on? Ten člověk, kvůli nemuž jsem před třemi lety téměř umíral láskou ale bál se mu cokoliv říct, protože vždycky ucukl před jakýmkoliv sblížením, uhnul, odtáhl se, přerušil kontakt. Víte, domníval jsem se, že už se ten kluk nedokáže vytasit s něčím, nad čím bych úžasem oněměl. Ano, je pravda, že mi tohle řekl i v té hospodě (teda spíš tomu barmanovi…). Jenomže takhle na tom parkovišti, ve tmě a v liduprázdnu, všechno dostávalo daleko reálnější a hlubší rozměr.

Ježíši… ve všech imaginárních rozhovorech, které jsem kdy s Jonatanem před několika lety vedl, jsem si představoval, že mi řekne tahle dvě slova. Něco, co by se blížilo tomu „vau“. Ano, tak teď ti padnu k nohám, protože tys mi řekl něco, co opravdu chci slyšet.

Jenomže tahle doba, kdy bych padl na kolena, už dávno pominula. Býval bych si ta slova postavil do výkladní skříně ve své hlavě a věnoval bych jim to nejpřednějších a nejhezčí místo, které by jen podpořilo jejich důležitost a velkolepost. Proběhlo však už dost let a tohle vyznání, co by ze mě před třemi roky udělalo ve vztahu k Jonatanovi hotového panice, v té chvíli, v současnosti, nemělo takový obrovský účinek.

Troufám si tvrdit, že ještě dva roky zpátky by pro mě tahle situace znamenala nový začátek. Vše bych nejen odpustil ale rovnou i zapomněl. Slepě bych se vrhnul do jeho náruče a nechal se znova strhnout tím vášnivým proudem.

Kurník, někdy mi přijde, že jsem až moc mladý na to, abych uvažoval tak staře. Ovšem o tom život je, o zkušenostech a chybách, kterými se člověk učí. Většinou. Záleží totiž, jak moc velké ty zkušenosti a chyby zanechají silné stopy. Ovšem v ten moment, jak jsem tam tak stál a koukal do jeho očí, cítil jsem, jak se mi rozevírají ústa a na jazyk se mi hrnou jiná dvě slova: druhá šance?. Bývala by určitě unikla, nebýt mohutného třísknutí dveří z protější strany ulice a následného hlasitého smíchu. Nepochybně by mě ten návrh odsoudil k brzké zkáze. O pár minut později jsem skutečně ocenil, že ti mladí lidé vylezli z hospody. Zaplať pánbůh za to, jak se po večerech chodí chlastat.

A tak jsem zase pusu zavřel a hlavou mi proběhlo: špatná doba, špatné místo, špatný čas. Jako tradičně. 

Bude to tak navěky?

Nastoupil jsem do auta a nechal ho tam s příslibem brzkého shledání. Tipoval jsem to na další den. Jeho vyřčená slova jsem nechal bez odezvy. 

Inu zatím to vypadá spíš na shledání v dalším životě.

Dorazil jsem k Sáře, kterou jsem nalezl v kuchyni u stolu. Seděla jako hromádka neštěstí, oči zarudlé od pláče. V první chvíli mě napadlo, že někdo umřel. Nebo jí snad diagnostikovali nějakou šílenou nevyléčitelnou chorobu. V podstatě mě napadlo úplně všechno, co jen tak někoho napadnout může, až na tu jednu jedinou věc, která to (nečekaně) zrovna byla.

Bez větších průtahů na mě vytasila jakousi knížku. Po bližším průzkumu se ukázalo, že nejde o tragédii Romeo a Julie či podobný šíleně smutný příběh. Na to to bylo za prvé moc tenké, a za druhé, už ten obrázek ženy s velkým bříškem, v jehož středu bylo srdce, mě navedl správným směrem.

Po pravdě řečeno jsem to pochopil ještě dřív, než jsem si tu knížečku převzal. Místo nějaké odpovědi, nebo vůbec čehokoliv, jsem se zakymácel jako bych se chystal spadnout na zem nebo třeba odejít. Ono se to asi nedalo poznat.

Vybavil jsem si jeden den. Jeden jediný den před cca měsícem a půl, kdy jsme se Sárou ani za boha nemohli najít kondom. Stává se, stejně jako se stává, že si lidé i přesto zasouloží. I bez ochrany. Kdo nezkusil přerušovaný sex ani jedinkrát za život? Podle mě je takových lidí málo. Ani my jsme nebyli výjimka. Však co by se přece jednou mohlo asi tak stát? Nic, že jo.

A z toho nic se o měsíc a kousek později vyklube embryo. Najednou už to vlastně není „nic“ ale člověk. 

Jo, tady máte názornou akci, která vyvolala reakci. A to hned na několika frontách. 

Sára na mě hleděla a náhle začala chrlit slova.

„Mrzí mě to. Jestli se mnou nechceš být, tak to samozřejmě beru. Nebudu tě u sebe držet, jsme mladí ani já nejsem na dítě připravená, ale nenechám si ho vzít. Za tím si stojím. I když ho budu vychovávat sama, nepůjdu na potrat… následky přežiju. Ale pro lásku boží, jestli existuje šance bez ohledu na tvoje důvody, sakra i kdybys to měl jen hrát, zůstaň ještě chvíli se mnou. Jen pár dní, než se s tím srovnám. I kdybys tu měl strávit jen týden a pak mi probodl srdce kůlem, beru to. Prostě tu se mnou chvíli zůstaň, prosím.“

Tyčil jsem se nad ní a s nadpřirozenou ostrostí vnímal všechno kolem sebe. Dotek její ruky, kterou mě chytla za prst, to jak se na mě dívala, jako kdyby si byla jistá, že opravdu nemíním zůstat a jsem takový blbec, že při prvním problému uteču schovat se do protiatomového krytu (a já vůl fakt utekl jen ne teda do krytu). Nevěděl jsem, jestli mě její slova bolí, uráží anebo je dokonce i svým způsobem chápu. 

V mnoha ohledech jsem po řešení toužil už pěknou řadu dní. Nepřicházelo a náhle tu bylo. Tenhle moment završil celou tu přehlídku nerozhodnosti, aby vzápětí rozpoutal novou. 

Krátce jsem zavřel oči a snažil se její slova přebrat v hlavě. Byla upřímná, ale taky byla opakem všeho, co definovalo Sáru, jako záhadnou ženu. Nikdy se nehroutila, snad ani brečet jsem jí neviděl, nikdy neslevovala ze svých zásad, vůbec nikdy. Jenomže po pohledu do tváře života obvykle následuje prozření, uvědomíme si, že už to není jen hra, jak jsme to doposud v podstatě brali. 

A pak jsem udělal další věc, další akci, která zákonitě vyvolala reakci.

Vymotal jsem prst z její dlaně a odstoupil. Knížku jsem odložil na stůl, jako kdyby mě měla každou chvíli popálit.

Sára zbledla až do šeda.

Byla ticho. Já byl ticho. Nemohl jsem mluvit – přišel jsem o hlas.

Zamířil jsem pryč a mé nohy mi připadaly, jako kdyby byly z rosolu. Hledal jsem cestu ven, rukou šátral kolem sebe jako slepec, dokud se mi nepodařilo zkoordinovat svaly natolik, abych otevřel dveře na chodbu a opustil její byt. Vyšel jsem ven a neměl jsem tucha, jestli jsem normálně zavřel nebo za sebou prásknul. Daleko jsem samozřejmě nedošel. Hned v mezipatře odezníval ten šok, který mě zastihl. Nebyl jsem zkrátka na tuhle novinku připravený. Nečekal jsem to a její slova mě nemohla zadržet. Potřeboval jsem na vzduch. Sesunul jsem se podél zdi na hladkou, chladnou podlahu chodby.

Funěl jsem jako po náročném běhu. 

Všechno to bylo hloupé a mé chování ještě víc. Dunivý pocit v mé hrudi se zhoršoval a než jsem se nadál, měl jsem před očima jenom mžitky. Černá střídala bílou. Hlavou jsem rytmicky narážel do stěny za sebou. Spíš jsem jí oťukával ve snaze srovnat si všechny myšlenky a hlavně najít nějakou cestu.

Chvíli jsem si i myslel, že jednoduše omdlím. Přisunul jsem nohy k sobě a spustil hlavu mezi kolena. Modlil jsem se, abych se rychle vzchopil. Věděl jsem, že jí tam nemůžu nechat. Že odejít nebyl ideální nápad.

A na pozadí toho všeho visela pořád ta otázka, na kterou jsem nestačil dostat odpověď… kde byl ty tři roky?

Snažil jsem se klidně dýchat, racionálně myslet a taky se zachovat rozumně. Věděl jsem, že si nemůžu dovolit zabřednout hlouběji do…

Do těch modrých lesklých očí, do té svalnaté náruče, mezi ty silné paže, které jsem pořád cítil na svém těle.

„Ne, je rozhodnuto,“ zavrčel jsem si sám pro sebe.

Můj vlastní hlas se nesl tichou chodbou a rezonoval mi v lebce.

A tak jsem se rozhodl.

Už to takhle zkrátka dál nejde.

Před třemi roky jsem skoro přišel o srdce. Neviděl jsem pražádný důvod, proč se o to pokoušet znovu.

Jenomže i přes tyhle silné myšlenky jsem tam dál dřepěl a ani se nehnul.

Uplynulo dvacet minut, možná třicet, možná i hodina. Z polo sedu jsem se přesunul do lehu. Válel jsem se na chodbě a navzdory situaci jsem měl úplně prázdnou hlavu. Prostě všechny myšlenky odešly. 

Civěl jsem na zadní stranu výtahu a jenom jsem cítil bolest. Víte, takovou tu divnou bolest. Hlava prázdná ale něco… bolí. Hrudník těžký, v krku taky knedlík.

Nepřemýšlel jsem nad tím. Samozřejmě, když jsem měl prázdnou hlavu.

Prázdnota uvnitř ale i kolem mě. Dokonale jsem do toho prostředí zapadal. Hotový chameleon, i ten by se oproti mě mohl stydět. Byl jsem stejně prázdný jako ta chodba a uvnitř mě byla stejná tma.

Po nějaké době jsem jen vysunul ruku přes břicho až k hrudníku, abych se ujistil, že stále žiju a mé srdce buší. 

O můj bože, osud umí fakt monstrózně zamíchat kartami a ukázat vám věci, které snad raději ani nepotřebujete vědět. Někdy si říkáte: proč já? 

To je špatná otázka. Podle mě se máte ptát: je tahle lekce fakt nutná? Já vím, že jsem leckdy debil ale trošku mírnější přístup by možná nebyl úplně na škodu.

Mé bezvýznamné válení narušily zvuky z prvního patra. Klapot podpatků a ostré stropní světlo prořízli mou tichou seanci. Měl jsem v sobě děsně dlouho šílený binec, a když to konečně vypadalo na úspěšně dokončený generální úklid, objevil se Jonatan, protože mě údajně miluje a v tom bordelu chce pokračovat. 

Jenže Sára mi pomohla a kdy jsem já pomohl jí? Co jsem pro ní kdy doopravdy vykonal? Nemusel jsem se ani ptát na to, jestli to dítě je moje. Upřímně, jak k tomu došlo, bylo v tu chvíli ze všech věcí nejméně podstatné. Vlastně to bylo k ničemu, protože vědět, kde se stala chybička, už stejně nevzmohlo vůbec nic s tím, že jsem zplodil dítě se ženou, kterou jsem miloval, nebo se o tom alespoň velmi kvalitně přesvědčil. Nebylo důležité jak, kdy a proč. Spíš co dál?

Ano, na pozadí mé mysli znova probleskla myšlenka, že k tomu muselo dojít v ten jeden jediný večer, kdy se všechny kondomy rozhodly zmizet z povrchu zemského, či spíš ze Sářina bytu. Možná to taky byl osud, protože další den jsme našli hned celý balík s padesáti kusy. Nicméně, jak už jsem řekl, jak, kdy a proč – nejméně důležité. Minulost se totiž někdy prostě nevyplácí řešit, protože přítomnost a hlavně budoucnost jsou number one.

A tak jsem se zvedl s tím, že se jednou za život musím konečně zachovat jako chlap. Děti se plodí a rodí každý den. Je to normální a přirozené. A tak nějak jsem cítil, že se k tomu musím postavit čelem a s rozumem. A jediným rozumným řešením, někdo by nejspíš řekl správným, bylo prostě podpořit Sáru. Zůstat po jejím boku. 

Zamířil jsem zpátky a našel kuchyň prázdnou.  A tak jsem zkusil nahlédnout do ložnice, ale ani tam Sára nebyla. Až díky šumění vody, které se ozývalo z konce chodby, jsem pochopil, kde se nachází. Svlékl jsem se, lehl si na postel a čekal ve tmě. Neměl jsem odvahu na to jít za ní, i když jsem si říkal, že by to přeci jen bylo lepší. 

Měl jsem neodbytnou potřebu vytěsnit Jonatana z mysli. Věděl jsem, že přesně to je správné. Jenomže spousta kuřáků ví, že škodí svému zdraví a stejně si pokaždé tu cigaretu zapálí. S lidmi je to ve většině případech stejné. Víte, jak se zachovat, jak se „správně“ či „rozumně“ zachovat, ale stejně jdete a uděláte to, co prostě… není správné. Mohl bych se ještě pustit to filozofických úvah Platóna: být či nebýt? Ale na to sere bílý tesák, víte, co vám chci říct. Zkrátka a dobře, i když by vám někdo dal na to, jak se právě teď máte zachovat návod, stejně budete hloupí a hodíte ho bez přečtení do koše.

Z mých úvah mě vyrušil žlutý proužek světla, který proťal černou tmu mého zorného pole jako ostrý nůž. Do ložnice tiše vplula postava. Zavřel jsem oči a hluboce se nadechl květinové vůně, jež ke mně zavanula.

Šeřík.

Sára miluje šeřík a v podstatě veškerá její kosmetika voní jako tento keř. Mimochodem moc hezká vůně.

Chvíli byl klid a mé srdce se náhle prudce rozbušilo. „Sáro?“ zašeptal jsem do tmy.

Žádná odpověď, ozval se jen tichoučký šelest kroků a pár vteřin poté se matrace po mé levici prohnula pod vahou Sářina těla.

Sáhl jsem do tmy s neomylnou přesností, má pravá ruka našla její zápěstí a následně jsem levačkou nahmatal štíhlou šíjí s takovou jistotou, až by si jeden myslel, jaké je v místnosti dokonalé světlo. Nebylo, za což jsem byl rád. Neuměl jsem si představit, že bych měl ještě k tomu všemu i vidět.

Ani slovo mezi námi nepadlo. Odsouvání problémů by se mohlo klidně stát mezinárodním sportem. Lidé to dost rádi dělají, často se tváří, že vlastně žádný konflikt neexistuje. Ve většině případech to takhle funguje i několik let. Zkrátka dokud se o tom nemluví, neexistuje to. Bohužel, dítě si v bříšku víc jak devět měsíců nepobude, rozhodně ne třeba tři roky, než se milej Marián rozhoupe. Proto mi logicky nezbylo nic jiného než se přestat motat sám v sobě a začít konat.

Jenomže víte co?

Zvedl jsem se a přitáhl si Sáru k sobě. Když byly její sametové rty na dosah, políbil jsem je s nehranou touhou, kterou mi opětovala. Zčistajasna se myšlenky na mojí vlastní nerozhodnost, naší budoucnost a všechno okolo, prostě uvolnily někam do éteru a já vypnul v momentě, kdy jsem sevřel v dlaních dva plné polštářky s tvrdými hroty bradavek.

Takže… rozhodování jsem prostě odsunul na dobu neurčitou a to jsem si předtím byl na beton jistý, že už rozhodnutý jsem. 

Jo, často měním názory. Tím to ale celé nekončí.

Tohle… byl teprve začátek.



Vzbudím se v posteli sám, z kuchyně uslyším sykot a cinkání doprovázené i čichovým vjemem. Slanina a vajíčka. Můj žaludek okamžitě zareaguje, ale síla myšlenky se o sekundu později ukáže mnohonásobně vlivnějším faktorem.

Čekáme dítě! Panebože! Úplně si vybavím ten citát, co tuhle sdílel Dan na Facebooku: Být rodičem znamená, že to budu já, kdo bude muset zabíjet ty pavouky… a upřímně, na tohle nejsem připravenej!

Kéž by šlo jen o ty pavouky. Abych se přiznal, doposud jsem ani trochu k dětem netíhnul. Nikdy mě nezajímalo, co to ta ženská na zastávce ukrývá v kočárku, když jsem náhodou mluvil s někým, kdo u sebe měl mimčo, tak se ke mně nedostavil žádný šišlající syndrom, nedej bože rozplývající. Spíš naopak, miminka se mi nikdy nelíbila. Je to malý, furt to ječí a taky to není jen terorista v rámci své rodiny, ale klidně dovede zburcovat celý panelák nebo městskou. A těch peněz! 

Samozřejmě, že vychovávat dítě určitě má i své kladné stránky.

No…

Momentálně mě žádné nenapadají. Každopádně dost srandy, protože na tu v téhle vypjaté situaci není tolik prostoru. Víte, že já si rád občas odlehčím nějakým tím vtípkem. Bohužel teď mi to nepřipadá veselé ani trochu. Dost se divím tomu, že jsem se tak krásně bezesně vyspal. Ano, kvalitní sex je dost často základem pro rychlé odpadnutí do říše snů, nejspíš tím to bude. 

Včera jsem tedy kapituloval a vzdal se rozhodování o svém, nebo spíš našem, budoucím životě. Dnes už nemůžu couvnout a také nejspíš vím, jak se tedy zachovám. Nemám moc na výběr, když to vezmu kolem a kolem.

Vyhrabu se z do sedu a tíha včerejšího zjištění na mě dolehne v plné síle. Přijdu si, jako kdyby mi na záda někdo hodil betonový kvádr tak metr na metr. 

V koupelně si opláchnu obličej a nechápavě pozoruji svou klidnou tvář, ačkoliv uvnitř mě bouří hotová vichřice. Než zamířím do kuchyně, přecházím chvíli po místnosti od vany ke dveřím. Jsem nervózní, nejistý a navíc mám šílenou chuť se začít smát takovým tím hysterickým hlasitým smíchem. Šum v kanalizačních trubkách vedoucích zdí mě vyděsí, až pomalu nadskočím. Jde jen o hloupé splachování záchodu, jejž využili sousedi nad námi. Každopádně má reakce docela potvrzuje moje špatné svědomí. Mám ho takové hned z několika příčin ale dost dobře je lze shrnout pod jedno jméno, které vám snad ani už nemusím vypisovat.

Nakonec se seberu a projdu chodbou až do kuchyně. Cinkot a sykot vystřídají slabé zvuky příborů a porcelánu.

Stanu na prahu mezi futry a pozoruji Sáru sedící u stolu, dokud ke mně nevzhlédne.

„Dobré ráno,“ usměji se.

„Dobré,“ odvětí a sklopí zrak zpátky k té lákavě vonící snídani, kterou navzdory mé včerejší úděsné reakci připravila i pro mě.

S narůstajícími rozpaky, a hlavně zrychlujícím se srdečním tepem, se šouravým krokem přemístím k té nejbližší židli, tiše jí vysunu a ještě pomaleji si sednu. Chovám se, jak kdyby to malé mělo začít křičet už teď při sebemenším hluku. 

„Děkuji,“ začnu prvním slovem, které mě napadne. Dost by mě zajímalo, jak moc jsem to včera pokakal, ale zeptat se na to bojím o trochu víc. Výjimečně není zvědavost nejsilnějším hnacím motorem. Kdyby po mně vyjela, seřvala mě, zfackovala, prostě cokoliv by bylo lepší než tohle rádoby normální ráno.

„Není zač,“ odvětí, aniž by zvedla pohled.

Asi jsem to posral hodně. Inu, já to vím. Měla mě raději místo sexu nakopat do zadnice, zasloužil bych si to. Vždyť jsem se v duchu chvástal, jak jí nenechám samotnou a sekundu na to jsem opustil byt bez jediného slova! 

Zhruba minutu si v hlavě sumíruji svá slova. Bezvýsledně. Připadám si jak na koberečku v ředitelně. Nejhorší je, že to není atmosférou, protože Sára vypadá klidně. Dělám si tenhle pocit já sám.

„Dnes zůstanu s tebou, zavolám Bořkovi a vezmu si dva dny volna. Můžeme společně vymyslet, co dál,“ nastíním svůj nápad, na který jsem přišel. Myslím si, že nám v tuto chvíli může pomoci jedině mluvit a mluvit a mluvit. 

Upřímně, to, že budu otcem, si uvědomuji, ale podle mě mi to pořád jaksi úplně nedošlo. Prostě to vím, ale v praxi si to asi nedovedu stále dost dobře představit. Blbě se to vysvětluje, každopádně určitě chápete, jak to myslím.

„My?“ zvedne jedno obočí.

„Ano, nehodlám tě v tom nechat samotnou. Vím, že moje včerejší reakce nebyla nejlepší, ale šlo jen o šok. Potřeboval jsem to vstřebat. Nečekal jsem to, ale to nic nemění na tom, že tě miluju a hodlám tomu prckovi být dobrým tátou.“

Sára odloží vidličku, aby mě počastovala zvláštním pohledem, ze kterého ani při nejlepší dobré vůli nejsem schopen nic vyčíst. Zkrátka telepatem nebudu nikdy.

„Já jsem ani nepočítala s tím, že by ses k tomu postavil stylem: sbalím si saky paky a budu dělat, že tě neznám. Už jsme spolu strávili poměrně hodně času Mari, takže vím, jaký jsi. Jsi skvělý, ale nedávno jsem si konečně uvědomila, že to jaký jsi, nemění nic na tom, že mě nemiluješ. Jsi poblázněný do někoho jiného a…“

Pardon, ale občas i já lidem skáču do řeči. „Počkej, jak miluju někoho jiného? Proč bych asi byl s tebou, když bych miloval někoho jiného? V mém životě není žádná jiná!“

„A kdo taky mluvil o ní?“ zasměje se suše.

„Teď tě nechápu,“ nadzvednu obočí. 

Samozřejmě… tak trochu asi tuším odkud vítr vane.

Stresující situace dokážou obměkčit kde koho i tu nejvíc nejchladnější povahu. Jen dočasně. Smutek, šok, silný pocit úzkosti, nemožnost úniku a dál a dál. Všechno výše vyjmenované může způsobit, že se postižená osoba stane na moment zranitelná a ochotná k vyzvráceni i těch nejniternějších pocitu, které v sobě ukrývá. Je to vlastně jednoduché, všechna vaše obranyschopnost je totálně v hajzlu. 

„Nechápeš nebo spíš nechceš chápat? Mariáne,“ odloží vidličku a zapře se lokty o stůl. Dobrý nápad. Okamžitě její pohyb zrcadlím ve snaze zachovat si alespoň nějakou tu sebejistotu. „Kdybych včera nezjistila, že jsem těhotná, nechala bych ti víc času. Počkala bych si, až s tím přijdeš sám. Víš, že na tebe nikdy v ničem netlačím. Nedělám to ráda. Ale tohle je jiná situace. Nemůžeš teď lhát.“

„Já ti ale nelžu,“ ohradím se.

„Nemluvím o sobě, ale o tobě. Nemůžeš lhát sám sobě.“ 

Nadechnu se v nějakou odpověď, ale nic ze mě nevyjde. Propalujeme se přes stůl pohledy. Sára se hluboce nadechne a připomene mi, kolik sekund, možná i minut uplynulo od chvíle, kdy jsem se já sám nadechl. 

„Pojď se mnou, něco ti ukážu,“ pobídne mě a zvedne se.

Hrkne ve mně. Ne jako ve starých hodinách, upřímně, ještě jsem neslyšel hodiny hrkat. Natož staré. Každopádně ve mně tak podivně škubne a preventivně se vyděsím, protože jestli má Sára v rukávu další jobovku, tak už mi bude muset volat rychlou.

Zamířím za ní. Projdeme chodbou k jejímu začátku a staneme před dveřmi Sářina ateliéru.

Ještě mi řekněte, že tam schovává Jonatana a doopravdy mě tu trefí hned teď.

„Prosím,“ kývne na dveře.

Když se nehýbu, tak si povzdechne. Její vzdech mohl znamenat v podstatě cokoliv od „Seš vůl“ přes „Neumíš otevřít dveře?“ až po „Tak pohni“.

Zvolím si třetí možnost a rychlostí blesku rozrazím dveře v očekávání čehokoliv a přitom ničeho konkrétního. Snad ani armáda upíru by mě nedokázala už víc rozhodit. 

Když se však dveře otevřou, naskytne se mi pohled na místnost naaranžovanou přesně tak, jak byla v den, kdy jsme tu šaškovali s Jonym. Vstoupím do Sářina království. Pro jistotu se ještě jednou rozhlédnu, jestli mi náhodou něco neuniklo. Sára neomylně zamíří k plátnu, ze kterého jedním tahem stáhne bělostný přehoz.

„Tak se pojď podívat, Mari, třeba pochopíš.“