„Jenomže Marek je takový ten upovídaný, přátelský typ. Motiv by měl, ale neumím si představit, že by něco takového skutečně dělal,“ povzdechnu si.

„Ano, ale má penis a zrovna ten se už v historii mnohokrát proslavil tím, že dělá chybné rozhodnutí. To víš koneckonců i ty sám, a já bych ti mohl vyprávět, že bychom tady seděli ještě příští rok.“

Zvednu k němu pohled a on se pobaveně zasměje. „Ženský jsou super v tom, že jim do jejich rozhodování žádný extrémně prokrvený orgán nezasahuje… když nepočítáme biologické hodiny, ale to není tak úplně orgán. Jenomže chlapi, ti to mají horší, když se ten spodní přihlásí ke slovu, rozum bere čáru. Není dobro, není zlo. Je něco mezi a ten tvůj spolužák, určitě měl svého kamaráda v pohotovosti.“

„Takže, co navrhuješ? Mám ho zmlátit?“

„Ne! Zkus se s ním začít víc bavit, třeba to z něj vypadne. Prokecne se, dožene ho svědomí, co já vím. Dej tomu pár dní, a když ne, uhoď na něj přímo, a když ani to ne…“

„Zabiju ho!“

Ačkoliv pořád je tu možnost, že Marek za tím není. 

„Ne, spíš postačí, když mu jen trošku poupravíš fasádu, ale nezabíjel bych ho.“

„Nevím, jestli to vydržím se s ním bavit a tvářit se jakoby nic.“

Abych byl upřímný, doufal jsem, že se to vyřeší rychleji.

„Viník nebyl nalezen, proto byl určen. Seš jím ty a můžeš jen doufat, že jím nezůstaneš.“

„Díky, to mi vážně zvedlo náladu.“

„Mám i lepší. Hele ber to tak, že může-li se něco pokazit, pokazí se to. Ať děláš, co děláš, happy endu se nedočkáš,“ pokrčí rameny.

Jestli mě chtěl rozbrečet, tak se mu to skoro povedlo.

 

Když se po několika sychravých a deštivých dnech proberete do nádherného, prosluněného a téměř teplého rána, je prostě jasné, že se posere něco dalšího (snad ne).

Mám plán, ve kterém je Marek číslo 1. Nahrává mi i fakt, že dneska máme společný trénink, jsme v jedné třídě a x dalších věcí. Holt si chvíli budu hrát na best friend. Upřímně doufám, že to vydržím a nevybalím na něj své obvinění hned při první možnosti. Také mi připadá snazší se prvně tvářit, jako kdyby se nic nedělo. Na druhou stránku, pokud se mi bude vyhýbat, nehodlám si vlézt na záchod a levitovat nad mísou, nýbrž začnu jednat a to hezky přímo, protože logicky kdyby nic neprovedl, nemusel by se mi stranit, ne?

Nechci být přehnaně pozitivní, ale jsem. Vylezu z postele a zamířím do kuchyně, kde se ve dveřích srazím s opáleným krasavcem. Uznávám, že je to lamač dívčích srdcí, třeba to moje se mu podařilo rozdrtit už včera. Ne přímo jeho vinou, spíš za to mohla místnost, ve které byl a i důvod proč se v ní nacházel (ten hlavně).

„Ahoj,“ ukáže mi bílý chrup, který vynikne v jeho hnědé tváři. Potěší mě, že nemá ukázkově rovné zuby.

„No nazdar,“ odvětím dost nepřátelsky.

Jeho úsměv se rozzáří ještě víc, až dostanu chuť mu ten křivý špičák urazit, ale ovládnu se.

Projdu kolem něj a připravím si křupky s mlékem, neboť nic jiného nemám. Začíná to vypadat, že jediné světlo v mém životě se ukrývá v lednici.

Ten názor změním hned, jak dojdu ke stolu. Ve dveřích z chodby se zjeví Jony. Jeho čokoládový úlovek se šel osprchovat.

Sluneční svit pronikající z okna se mu odrazí od lesklých tmavých vlasů, hustých a zářivých jako kožich dobře krmeného medvěda. Zřetelně vykresluje každý výrazný rys jeho obličeje. Pohlédne mi přímo do očí a koutky úst mu povyjedou v ironickém úsměvu. „Dobré ráno, jak se ti spalo, Mário?“

Zkamením, do hlavy se mi nahrne všechna krev a zmocní se mě strach, že omdlím. Vytřeštěným zrakem pozoruji jeho pomalu se zvedající obočí. V uších mi hučí, rty jako kdyby umřely, bez schopnosti mluvit. Ani v nejmenším není podstatné, že moje jméno vyslovil zhnuseně, skoro jako kdyby ho nutilo zvracet. Upřímně… ne, je to podstatné. Takhle to teď bude pořád? Zase jsme na úplném začátku? Nebo možná ještě hůř?

Náhle se kolem mě všechno rozmaže a mě dojde, že skutečně brzy padnu k zemi. Odložím misku na stůl a neohrabaně poklesnu na kolena. Skloním hlavu k podlaze, vyčkávajíc, dokud závrať nepřejde.

Jonatan ke mně doběhne a přidřepne. „Majo… co se děje?“

Trošku moc paniky, která nutí moje srdce zběsile tlouct. Tenhle milý tón by mu mohl vydržet věčně. Bohužel k tomu asi jen tak nedojde. Ne! Dojde, musí!

Zakroutím hlavou a hluboce oddechuji.

Můj ty bože, co to je?!

Když jsem ho uviděl po všech těch událostech takhle na prahu naší kuchyně, jak na mě hledí těma svýma nebeskýma očima, každá buňka v mém těle začala panikařit – protože to vím.

Připadám si, jako kdybych konečně složil Rubikovu kostku. Najednou… mě ten pocit rozehřál zevnitř, stejně jako vyděsil a znejistěl.

Miluji ho a posral jsem to.

Lituji, že jsem neodolal a poslal si tu jeho fotku. Dohnalo mě svědomí, proč jsem to musel udělat?! Vždyť si za toho jeho beach boye ve sprše můžu sám, i za to, co se děje. Zveřejnění toho selfíčka byla jen obyčejná karma. Kdo jinému jámu kopá… ne vždycky je u něj na brigádě.

Po pár sekundách se vyhrabu do stoje. „Jony, já to vážně neudělal. Nezveřejnil jsem to.“

„Nesypej si popel na hlavu Mário, od toho jsem tu já. Seš v pohodě?“ zajímá se odměřeně.

„Ano,“ kývnu.

„A nemusíš se pořád snažit. Víš, jak se to říká ne? Lepší je nepodezírat lidi ze špatných úmyslů, můžeme to ještě vysvětlit tvojí debilitou. To zní líp ne?“ uchechtne se, sjede mě naposledy zkoumavým pohledem a vyrazí si pro něco k jídlu.

Jasně, uvolnil přetlak, proto asi vypadá tak v pohodě, ale urážet se nenechám.

„Neříkej mi debile, ještě si nás budou plést,“ odfrknu si a posadím se.

„Chceš se zase začít hádat? Prosím, Mário, každá svině jednou dochrochtá,“ baví se.

Pořád lepší přít se, než spolu nemluvit vůbec.

„Poslyš, nechceš si jít raději vystát frontu na blbost? Beztak už sis jí vystál minimálně pětkrát, zasloužíš přídavek! A hele, neříkal jsi, že vytáhneš tu mojí příhodu s medvědem?“ vzpomenu si na jeho výhružku, kterou mi slíbil na seznamováku.

A taky mě napadla jedna věc, kdybych náhodou viníka nezjistil, pokusím se k němu dostat znovu. Nevzdám se. Třeba mi jednou uvěří nebo alespoň odpustí.

„Vidíš, to bych vlastně klidně i mohl,“ přikývne a promne si bradu.

„A pak si budeme kvit, můžeme tedy zakopat válečnou sekeru?“ Tonoucí se stébla chytá, to známe všichni.

„Ne Mariáne, to cos udělal je prostě zrada, doslova rána pod pás.“

„Ale já to nebyl! A navíc jsme spolu už byli mnohem dál, co takhle mi zkusit věřit?!“

Já vím, že mě to pořád baví. Ovšem kdyby to nebyla pravda, už to vzdám.

Neodpoví, neboť se zjeví hnědooký donchuán jen v boxerkách.

Střelím vzteklým pohledem po Jonatanovi, štve mě ten jeho nocležník a on s ním. Taky se nemohl šplouchat déle?!

Jeho vážný výraz vystřídá překvapený pohled, jenž věnuje svému nabíječi. „Ty tu ještě jsi? Díky za příjemnou noc, ale mám školu. Ozvu se ti, sbohem.“

„To je všechno, co mi povíš?“

„Měli jsme sex na jednu noc, jednoduchý, co ti na tom pořád nedochází?“

„Nechci sex na jednu noc! Já bych si dal říct i ráno!“ ohradí se upřímně brunet a mně málem projedou křupky nosem.

Samozřejmě tím na sebe oba upozorním.

„Nějakej problém?“ narovná se ten šašek.

Zavrtím hlavou. „Kdepak, jednorázovko.“

„Ty raději drž hubu, Mário,“ uzemní mě Jony. „A tobě pěkný zbytek dne.“

Chvíli to vypadá, že mi brunet jednu natáhne, neb se na mě dívá jako hodně naštvané zvíře (takový španělský býk? Třeba?). Uvítal bych to, rád bych mu ukázal, jak obstojně dovedu kopat. Úplně živě vidím své koleno v jeho rozkroku a následně v xichtě. Hned bych se cítil lehčeji. Víte, vědomí toho, co se mezi nimi odehrálo, není pro mé srdce zrovna nejlepší. Jenomže tenhle vývoj mě samozřejmě potěší. S neskrývaným pobavením sleduji, jak se ten hošan urazí, rychle obleče a s třísknutím dveřmi vypadne. Jony si v klidu připraví jakýsi syrovátkový nápoj, dva rohlíky se sýrem a posadí se k televizi. Zřejmě nechce sedět se zrádcem u jednoho stolu.

Musím začít jednat dřív, než se Jonatanův zadek stane, po Vile Tugendhat, VIDA centru a Katedrále sv. Petra a Pavla, 4. nejnavštěvovanějším místem v Brně, protože jinak bych asi umřel na neopětovanou lásku (a vlastní blbost). Víte, Jony nikdy nebyl dokonalý. Ovšem, já se do něj zamiloval, takže teď je. Musím na to brát zřetel.

 

*** 

„Tohle jsi chtěl Amore? Baví tě to?“ rýpne si Osud a se posadí vedle nic netušícího Jonatana, který upíjí svůj nažloutlý nápoj, zatímco pohledem vypaluje díru do Mariánových zad.

„Ano, uznej, že je to hned zábavnější,“ přikývne Amor. „Navíc, vzájemná nepochopení a nedůvěra je nevyhnutelná v každé fázi vztahu, ale láska Osude, ta všechny rány vyčistí a ony se začnou hojit.“

Osud jen pozdvihne obočí. „Máme odlišný smysl pro humor.“ Zhluboka se nadechne a povytáhne bělostný rukáv u svého hábitu, aby se teatrálně zadíval na neexistující hodiny. „Kdy tohle skončí? Vydržíš to, aniž bys zasáhl?“ spustí rukáv a pohodlně se opře do plyšového gauče.

„Kdy to skončí? To se mě ptá sám Osud? Není to zvláštní, když to víš líp než já?“

Amor se usadí naproti s dlaněmi přitisknutými k sobě, jako kdyby se modlil, a nasadí až přehnaně vážný výraz. Osud se snaží udržet smích, skousnutím spodního rtu, nikdy ho nepřestane udivovat Amorova elegance a teatrálnost v jednom. Je to sice bůh lásky, ale chová se, jako kdyby byl tím nejvyšším. Nejraději by se zvedl a nechal ho, ať se na ty své komedie (případně telenovely, jak tomu s oblibou říká on) dívá sám, jenomže to by s ním nesměl před několik sty lety uzavřít dohodu, že si vzájemně budou pomáhat. Snažili se tehdy zachránit jedním jeho šípem život otroka. Nevyvedlo se, ta doba nepřála lásce obecně, natož takové, která vzplanula mezi diametrálně odlišnými jedinci, jenž nejenže nebyli ze stejné kasty, ale dokonce ani neměli stejnou barvu pleti.

„Samozřejmě, často mě obcházíš.“

Amorovým uším neujde jízlivý podtón. „Ale jdi ty, za celá ta staletí bys to na prstech spočítal.“

„Doopravdy? Jen za tenhle půlrok si mě obešel třikrát! To bych těch prstů musel mít tak tisíc!“

„Kdeže, pleteš si obcházení se zásahy!“

„A není to stejné?“

„Ne, obcházím tě, když zastavím čas. A ten jsem zastavil doposud pouze sedmkrát!“

„Posledně kvůli dvacetikoruně!“

„A co? Vždyť tohle je mnohem větší zábava! Kdyby nepadla dvacetikoruna, potkal by Jonatan nového mladého muže. Uběhlo by dalších pět let, než by jejich vztah znova vzplanul tou potřebnou touhou! Marián by se trápil a Jonatan by nic netušil. Takhle se trápí oba, a oba to ví. Jen ne o sobě navzájem.“

„Kdybys jim tehdy v tom pokoji nenarušil auru, nezačal by Jonatan házet mincemi!“

„Kdybys byl tak laskav a přestal říkat: kdyby, protože rybníky už jsou a ryby taky!“

„Odbíháš od tématu.“

„Ano, protože minulost je za námi. My přece víme líp, než kterýkoliv smrtelník, jak zbytečné to slůvko: kdyby, ve skutečnosti je. Soustřeďme se na přítomnost. Mimochodem, prohrál jsi sázku, jaká bude moje výhra?“

Osud se musí pousmát. „Nemyslím si, že jsi vyhrál. Rozhodně ne čestně.“

„Kdybys byl člověk, byla by s tebou nuda,“ baví se Amor.

„Ano, potrpěl bych si na pravidelnost a řád. Můj život by byl vyrovnaný a hladký. Obešel bych dramatičnost a zoufalství. Kouzlo je v jednotvárnosti, když nevybočíš, nemůžeš se spálit.“

„Jak říkám! Nudný patron, a co vzrušení? Nebezpečí? To vše dělá život zajímavým. Jednotvárnost je nuda. A zpátky k tématu, co moje výhra?“

Osud svraští čelo a přemýšlí. „Nemyslím si, že je zasloužená. Ale co bych pro tebe neudělal? Mám nápad, naznačím ti, co se stane dál!“

„Pardon, ale to si můžu zjistit i sám.“

„Není to dlouho, co jsi řekl, že se do toho nebudeš míchat!“

Amor si povzdechne, když si uvědomí vlastní chybu. Napadne ho, že by svá slova mohl zkusit vzít zpět, ovšem ač byl vždy vrtkavý a nestálý, pořád byl bůh a ti by si za tím, co jednou vyřknou, měli stát. Pomalu tedy přikývne a ladným pohybem ruky pobídne Osuda, aby pokračoval.

„Jednoho láska spaluje, druhého lituje. Avšak když dvě duše k sobě hlavy skloní, objeví se náhlé souznění. Jeden je jako věčný plamen, pouze ukrytý v kamen. Druhý než objevil ten krásný květ, nestačil ani přivonět. Než zhasne slunce úplně, sesbírají poslední plamínky. Víš, co je nejspíš zachrání? Krásné i smutné vzpomínky.“

Amor si hlasitě odfrkne. „Nesnáším hádanky.“

„To ale není hádanka. To je osud!“

„Kdepak, tohle je to tvoje rádoby básnické načrtnutí ničeho,“ povzdechne si Amor a promne kořen nosu. „To se ti povedlo, teď nad tím budu pořád přemýšlet.“

***

 

Že se Marek prořekne?

Ani hovno zlatá rybko. Úspěšně se chová normálně. Tuším, že je to on, ale jeho chování to ani za mák neprozrazuje. Momentálně mi líčí jakýsi příběh o klukovi, kterému ráno pomáhal vylézt z auta, protože je tak tlustý, že se nemohl vysoukat ze sedadla. Zajímalo by mě, jak vylézal doposud.

„A kdo to je?“

Sedíme po tréninku v šatně. Viděl jsem, jak váhal, jestli si se mnou má ještě na pár minut sednout. Nakonec mu asi přišlo hloupé odejít a nechat mě tu jako hromádku neštěstí samotného. Že by svědomí? Či naopak strach z odhalení?

„No je ze třeťáku, ale povím ti, ten je tak tlustej, že když ho fotili na občanku, museli ho nejspíš blejskout z vrtulníku. Nebo to třeba vzali přes nějaký satelit, co se točí kolem země. Vážně jsi ho nikdy neviděl?“

Musím se dosmát, než promluvím. „Divím se tomu, ale ne. Neviděl.“

„To jsi musel! Občas si na sebe vezme obrovský žlutý tričko a lidi na něj z prdele volaj: Hej Taxi!“

Musím se k něčemu přiznat. Je to tak šílený komediant, až mě z něj bolí panty. Štve mě to, protože můj plán na pomalý výslech, byl v podstatě zameten pod koberec už dopoledne. Marek se živě zajímal, proč jsem udělal něco takového. Ne, živě, není to správné slovo. Upřímně... to je ono. Pomalu jsem se po tom jeho uvěřitelném dotazování rozbrečel zoufalstvím. Pak mě, ale něco cvrnklo do nosu.

Chvěl se mu hlas. Nepatrně, ale někomu, kdo očekává jakýkoliv neobvyklý náznak, by tato drobnost nemohla ujít. Možná se mi to jen zdálo. Nicméně dal bych do ohně klidně celou svou maličkost za to, že to byl on.

To není tušení, to je čiročirá předtucha. Jasnější s každou minutou v jeho přítomnosti. Snaží se svým humorem zakrýt pocit strachu z prozrazení? Nebo dokonce pocit viny?

„Neviděl, skutečně. Co mi dělá větší starosti je Jonatan,“ odvedu cíleně řeč jinam a neopomenu si smutně povzdechnout. Vlastně své emoce ani nehraji, což mi můj lehký nátlak na jeho pocit provinění, dělá snazším.

Uhne pohledem. „Mrzí mě, že jsou lidi takové svině. Kdybych věděl, kdo to byl, nebo tušil, tak ti opravdu pomůžu. Takhle jen zkusím rozhodit sítě, a kdyby cokoliv nového vyvstalo na povrch, tak ti řeknu.“

„Víš, nepotřebuji se očistit před celou třídou. Mě by jen stačilo, aby Jony věděl kde je pravda. Víš jak, kdyby ten viník prostě přišel a řekl mu, že to byl on. Nemusel by to nikdo jiný krom jeho případně mě vědět.“

Něco podobného už jsem mu říkal. Napadlo mě ho k tomu přiznání prostě dokopat oklikou. Je mi jasné, že má strach o to, jaký dopad by ten jeho skutek mohl mít na jejich vztah s Kájou, jenž je teprve v úplných začátcích. Karolína se jeví jako fér slečna. Určitě by ho za to odsoudila. Ovšem to není mým cílem. Samozřejmě, pomsta by to byla super. Tou si ale nechci zatěžovat život, vím, jak karma funguje. Mně by stačilo, aby Jony znal pravdu. O zbytek lidí se prostě nezajímám.

„Seš blázen! Já bych mu rozbil hubu,“ prohlásí rozhodně.

Nemá nejmenší tušení, jak rád bych mu jí rozbil doopravdy. Mohl bych to udělat. Prostě ho tu trošku přidusit. Nechci. Pokud se přizná bez rozbité huby, nebude mít Jony tolik možností si zase vymyslet nějakou svojí paranoidní teorii o tom, jak jsem ho k tomu pěstmi donutil. Jasně, třeba ho napadne, že jsem mu za to přiznání zaplatil (co si budeme povídat, Jony zvládne vidět šílené věci, jako kdyby snad pocházel z jiné dimenze). Ovšem pokud za ním přijde Marek sám, případně to prvně poví mně, aniž by vypadal jako po srážce s vlakem, tak v podstatě nebude mít sebemenší důvod k tomu mu nevěřit. Nesmím ale zapomínat na fakt, že jsem se mu naboural do telefonu. Ovšem nezveřejnění jeho soukromí by mohla být velmi polehčující okolnost, doufám.

Je to prostě lepší cesta. Ale pěsti mám v záloze, jako třetí možnost. Druhou bude přímé obvinění. Mohl jsem ho možná rovnou nařknout, ale pokud se mi povede ho prvně nalomit, zase to třeba bude s přímým atakem jeho osoby větší rána pod pás.

Dnes byly chvíle, kdy jsem si říkal, že nad tím přemýšlím asi až moc. Cuká mi v pravé paži už od rána. Za chvíli budu mít z tohohle hraní tiky.

„Proč? Jasně, bylo by to asi fajn. Ovšem pomsta není řešení, zajímalo by mě, proč to udělal a pokud měl nějaký pochopitelný důvod, tak proč se mstít? Lidé přece dělají chyby,“ pokrčím rameny.

Hotový mudrc ze mě je!

„Ale tebe by snad nepopadl vztek? Navíc, jaký důvod by mohl mít? Jaký dobrý důvod, tak to myslím.“

Teď mi ale vyloženě nahrává do karet, na rozdíl od předešlých konverzacích, které jsme na toto téma vedly. Hlavně, aby mi neujela pravá ruka, případně noha, někam k jeho obličeji.

„Já nevím, pokud to myslel jako srandu, tak bych mu udělal z obličeje fašírku. Jenomže bůhví, co za tím bylo. Třeba se mu Jonatan líbil a chtěl ho ode mě dostat pryč,“ navrhnu.

To je přímo šílenost.

„A to by tě nenaštvalo?“

„Naštvalo, ale dá se to pochopit. Nebo to někdo udělal, kvůli holkám.“

Škubne sebou. „Holkám?“

Důrazně přikývnu. „Ano, Jony se dívkám líbí, mohl se najít někdo, komu to vadí.“

Nejen ženským, že.

„Nevím, spíš bych tipoval, že si někdo chtěl udělat legraci a nevyšlo mu to. Jdeme?“ postaví se a rovnou zamíří pryč.

Tak tohle bylo o fous, kdyby neodešel, už jí fakt měl. Sebeovládání opravdu není moje silná stránka. Ale musím! Musím ještě vydržet!

Dojdeme až k zastávce. Po celou dobu mluví o fotbale a o Káje, do které je evidentně paf. Vychází jim to. Odolávám chuti si rýpnout. Proč asi, vám to tak najednou vychází? Co myslíš?!

„Nic, už to mám kousek,“ odtuší a nejistě přestoupne z nohy na nohu.

Svědomí je kurva co?

„Jo, to se máš. Já musím jezdit šalinou,“ odvětím klidně. Nejde mi se chovat tak neutrálně jako jemu. Dobré však je, že k tomu svému zvláštnímu jednání mám dost dobrý důvod.

„No máš to z ruky, ale zase fajn byt, ne? Hele, neboj se, třeba se s Jonym zase začnete bavit,“ nasadí povzbuzující úsměv.

Jdi na konkurz do divadla, vezmou tě klidně na hlavní roli.

„Pochybuji. Štve mě to, zamiloval jsem se a takhle hloupě to ztroskotá,“ prohrábnu si rukou vlasy.

„Zamiloval?!“ vykřikne a následně se rozhlédne kolem sebe. Nestojíme přímo v davu lidí, ale opodál. Nikdo si nás nevšímá. Výhoda velkoměsta.

„Ano, doufám, že to nikde neřekneš,“ nasadím co nejvěrnější psí pohled.

„Ne, neboj… nevěděl jsem, že je to až tak vážné,“ vydechne šokovaně.

Neměl jsem se s tímhle vyznáním vytasit hned? Docela to s ním mává. No, to má možná víc příčin.

„Bohužel, už si stačil přivést i amanta na jednu noc.“

„Ježíš, a ty jsi ho viděl? Tak je blbej?!“ vyletí.

„Ne, nevěří mi, navrch to ani neví, a kdybych mu to teď řekl, stejně by mi to nevěřil, potom co jsem údajně udělal.“

Tak kurník! Má snad nějaké svědomí nebo ne?!

„To je blbý, ale třeba časem…“

„Ne! Neznáš Jonatana tak dlouho, jako já. To tvoje „časem“ nastane v horizontu deseti let, nejdřív za sedm, až bude šťastně zamilován s někým jiným.“

Mám docela talent na drama, taky bych mohl zvážit hereckou dráhu.

„Neboj, kdybych cokoliv zjistil, dám vědět. Ahoj,“ rozloučí se a chvatně zamíří pryč.

Nelze jinak, než zkonstatovat, že tohle tedy nevyšlo. Musím zvolit přímou ránu, až bude vhodná chvíle a tu si zařídím, pokud možno zítra.

Pozoruji jeho shrbená záda a stále pomalejší krok. Po sto metrech zastaví, zaváhá na pár, pro mě snad minut, ve skutečnosti sekund, a vyrazí zpátky ke mně.

V očekávání se narovnám, že by?