Vyrazím za ním a přesně v ten moment si všimnu vyššího blondýna, co si to k nám šine. Rozhodně není od nás ze třídy.

Kde já jsem ho jen viděl?

„Jonatane!“ zvolá kluk.

A následuje sled událostí. Upřímně, dost podivných událostí.

Jonatan se otočí ke mně, což nečekám, takže do něj regulérně napálím.

„Co to…“ inu domluvit nestačím, neb mě chytí za ruku a rozeběhne se pryč.

Mohl bych se zastavit. Mohl bych prostě neutíkat za ním.

Jo, jenže já utíkám, co mi nohy stačí, jako kdyby ten blond týpek měl být nějaký nájemný vrah, co nás přišel odkráglovat. Úplně si vybavím ty scény ve filmech nebo v seriálech, kdy takhle kluk chytne dívku za ruku, a utíkají, a vy si říkáte (nebo teda mě to vždycky napadlo), proč za ním sakra běží, když možná ani nechce?

Nevím, proč to dělají ony a dokonce ani nevím, proč ho následuji já. Ovšem dá se říct, že pokud to znova někde uvidím, nejspíš už nad tím nebudu kroutit hlavou.  

Klučina za námi volá Jonatánovo jméno, ale ten se zjevně chce tvářit, že neslyší. Nebo spíš, on to právě dělá.

A tak utíkáme.

Stále utíkáme.

A o několik minut později ve chvíli, když už jsem téměř rozhodnut, že sebou prostě fláknu na zem a nechám se táhnout a budu doufat v jeho brzké zastavení, konečně zpomalí.

Jak už jsem zmiňoval. Jsem fotbalista. Po hřišti toho tedy naběhám hodně, ale rozhodně nejsem stavěný na hodinové sprintování po lese, přes všechny ty výmoly a pařezy a hlavně stromy, kterých (což je v lese asi normální, že) je tu fakt požehnaně a vyhýbat se jim v té rychlosti, kterou frčíme, je někdy docela o držku. No, spíš o škrábance, a že nějaké mít budu, o tom nepochybuji.

Jonatan bez ohlédnutí dál pokračuje v cestě.

Sotva popadám dech, ale jdu za ním. Zjevně po tom touží, neboť naše ruce stále nerozpojil. Nejsem si jistý, jestli bych bez něj trefil zpátky. My jsme totiž neběželi normálně rovně. My kličkovali, jak kdyby nás fakt někdo honil. Možná si Jonatan myslel, že ten nagelovaný týpek, co měl upnuté džínsy a na nohách lakýrky (v pětadvaceti stupních, panebože!) pelášil za námi.

„Kam až hodláš jít?“ zajímám se.

Samozřejmě, že mě zajímá, proč před tím klukem utíkal. Během našeho soukromého závodu proti lesu jsem si vzpomněl, kde jsem ho viděl. Párkrát jsem ho potkal s Jonatanem, když jsem dělal u dědy v kiosku. Nikdy jsem si ho nějak extra nevšímal. Myslel jsem si, že je to jen další basketbalista. Jenže, proč by utíkal před svým kámošem? Kdo je to ve skutečnosti? Nějaký pomstychtivý přítel, jehož dívku Jonatan přefiknul?

Jistě vím jedno. Jestli se zamotám do jeho života… nebude to pro mě dobrý. Někdy je prostě lepší nevědět. Nezajímat se.

 „Nevím,“ odvětí.

„Jo tak ty nevíš! Já myslel, že mi chceš dát přes držku a ne mě vzít na kondiční běh po lese.“

Možná bych mu i mohl říct, že už mě nemusí držet za ruku.

„Tak hele,“ zastaví se a já do něj plnou parou napálím.

Klasika, co jiného. Dneska již podruhé. Měl by se naučit pípat.

Pustí mou ruku a otočí se čelem ke mně. Nestihnu ustoupit, takže mám nos skoro zapíchnutý v jeho hrudníku. Nejsem sice o tolik menší, abych mu nosem dosahoval pod klíční kost, ale zastavil na pařezu.

„Tady to bude fajn, co říkáš?“ ignoruje moji maličkost přilípnutou na svém hrudníku.

Odstoupím a zvednu k němu pohled. „Jo, to asi jo, ale úplně upřímně, mě už nějaká chuť na to si s tebou vyřizovat účty přešla, takže bych to otočil a zamířil zpátky.“

„Ne.“

„Ne? Já se tě neptám, já to udělám i bez tebe. Klidně si tu dál choď po lese.“

Jsem to ale hrdina! Vždyť ani nevím kudy jít zpět k tomu penzionu.

„Nikam nejdeš!“ chytí mě za ruku.

Otočím se k němu. Drží mě silně za zápěstí, že trošku přitlačit tak mi křupne kůstky. „Prosím?! Ty se vážně chceš bít? Podívej se na sebe! Seš celý rudý, supíš jako buvol a jsi celý upocený. Neříkej mi, že ti to nevadí? Určitě už toužíš po tom, abys zapadl na dvě hodiny do koupelny a…“

Jeho skelný pohled mě donutí sklapnout. Pustí mé zápěstí a oběma rukama si zajede do vlasů. S hlasitým povzdechnutím se posadí na pařez, na kterém postával.

Nejspíš se nebudu moct nezajímat.

Nejistě přistoupím k němu a z výšky si prohlížím jeho temeno. Mám chuť ho pohladit po vlasech a říct mu něco v tom smyslu, že to bude dobrý, ačkoliv nemám tucha, proč se tváří jako hromádka neštěstí. Cítím takový podivný svíravý pocit v oblasti hrudníku.

Znovu si povzdechne. Vymotá prsty ze svých černých hustých vlasů a složí ruce na kolena, aby se o ně vzápětí zapřel hlavou.

A já dál stojím, jako tvrdé Y. Nerozhodně natáhnu ruku k jeho hlavě s úmyslem ho pohladit. Asi třikrát, pokaždé jí však stáhnu. Nejsem si nijak blízcí, není na místě se tady takhle projevovat.

„Jonatane, kdo to byl?“ zeptám se a přidřepnu si před něj. Má celý obličej schovaný. Nevidím mu do tváře, ale všimnu si, jak se mu lehce třesou ramena.

„Neřeš,“ odvětí kupodivu klidným hlasem.

„Neřeš? Utíkal si před ním a mě si táhl sebou. Není to divný? Vypadáš smutně… je asi na místě, abys mi něco řekl. Nebo chceš, abych si sám vyvodil, o co šlo?“

„Klidně si udělej dedukce, můžeš je pak všude vykládat.“

„Nechci nikde nic vykládat.“

„Proč?“ zvedne ke mně hlavu. Nebrečí, ač jeho oči jsou zalité slzami, tváře má suché.

Vypadá najednou úplně jinak. Znám ho už řádku let, ale nikdy jsem si ani ve snu neuměl představit, že by někdo jeho ražení, mohl projevit takové běžné emoce, jako je smutek. Ne, on nikdy nebýval smutný. Byl rýpal, byl vtipálek, byl metrosexuál a často mluvil sarkasticky. Patří vyloženě k těm typům lidí, kteří vlastně nejsou zábavní. Jenom lidi rád uráží a oni si myslí, že si z nich dělá srandu.

Ovšem ať byl, je a bude, jaký chce. Už je na čase si to přiznat. Vidím ho takhle zuboženého a bolí mě z toho srdce. Vážně ho chci obejmout, zajet mu rukou do vlasů a říct: vyser se na něj. Ať už je to kdokoliv. Ať už udělal cokoliv.

Máš tu mě, tak se na mě koukej konečně podívat!

Kéž by to šlo říct tak jednoduše. Místo toho na něj zírám a nenacházím potřebná slova.

„Vidíš to, ve skutečnosti nemáš žádný důvod. Je ti to jedno, ne? Nejsme kamarádi, co ti je po mě,“ odfrkne si a zase složí hlavu na do dlaní.

Musím se zasmát. „Seš vůl Jonatane. Možná se nemilujeme, ale tebe něco trápí. Je snad normální, že se zeptám ne? Proč bych to někde vykládal?“

Znovu ke mně zvedne hlavu a propálí mě zkoumavým pohledem. „Radek… můj bývalý přítel.“

Tak to jsem nečekal. Mohl jsem, ale nečekal. Vyvalím na něj oči a z dřepu se přesunu na zadek. „Seš gay?“

Protočí oči. „Zjevně.“

Asi minutu si hledíme do oči a já vstřebávám novou informaci, která mě vůbec nevyvádí z míry. Naopak, když to řekl, byl jsem samozřejmě překvapený, ale pak mi poskočilo srdce. Jsem dement, okamžitě mě napadlo, že bych třeba… někde v jiné dimenzi… mohl mít naději.

Takže se jen nadechnu a věnuji mu široký úsměv. Nechápavě na mě vytřeští oči.

„Když je bývalý, co tu dělá?“ zeptám se a snažím se neusmívat, protože teď to asi není úplně vhodné.

„Doposud jsem byl u něj. Bydlí v Brně. Šel jsem na tuhle školu hlavně kvůli němu. Ovšem, když jsem mu to řekl, okamžitě mi sdělil, že s ním bydlet nemůžu. Nechápal jsem proč, ale znáš to… zvládl to okecat. Argumentoval tím, že je brzo. Prý kdyby se to dostalo ven, tak by mu to zničilo reputaci. Teprve nedávno konečně začal pracovat v jedné modelingové agentuře. No a včera, jsem si cestou k autobusu vzpomněl, že jsem nechal na stole peněženku. Vrátil jsem se a našel ho jak si vesele trtká s nějakou slečnou. Nečekali mě. Klasické přistižení inflagranti. Ani se neobtěžoval mi sdělit, že je zasnoubený, což mi místo něj řekla ta holka, co vůbec netušila, kdo jsem. Chápeš to? Nebyl jsem pryč ani dvacet minut a on už tam měl svojí dívku! Sráč jeden! Dnešní noc jsem strávil u svojí tety, která bydlí dvě hodiny cesty za Brnem. Jenže já se k němu nechtěl vracet.“

Už asi chápu, proč v autobuse usnul. Nejspíš měl myšlenek plnou hlavu a nemohl spát.

„Jak dlouho jste spolu byli?“                          

„Dlouho ne. Jen rok,“ odpoví a sklopí zrak. Slabý větřík, který zafouká, ho pohladí po vlasech. Pozoruji jeho tvář, která je na můj vkus až podivně klidná. Nejspíš se právě hodně přemáhá.

„Takže vlastně docela dlouho. Je to idiot. Naprostý kretén. Nezaslouží si, abys kvůli němu byl v háji,“ řeknu jen a přesunu se na kolena, abych konečně udělal to, co chci už delší dobu.

Natáhnu ruku a on ke mně zvedne zrak. Zaváhám jen na sekundu, než mu dlaní uhladím lehce zacuchané vlasy.

Zvláštní moment. On mi hledí do očí, já mu pohled opětuji a přitom ho hladím po hlavě. Nevěřil bych tomu, že se s ním někdy ocitnu v takové situaci. Vlastně ani ve snu by mě to nenapadlo. 

Cítím, že bych měl říct ještě něco jiného. „Najdeš si někoho nového. Neboj, seš pěkný kluk, nebudeš mít problém.“

„O co ti jde?!“ přivře oči a narovná se.

Stáhnu svou ruku. Jasně cítím nebezpečí. Celý se po mých slovech naježil, takže jsem asi špatně volil slova. Uznávám, že ode mě to může znít ironicky.

„Proč by mi pořád mělo o něco jít? Neřeš, jak se k sobě chováme normálně. V tuto chvíli jsem na tvojí straně, a co se tady stane, to tady taky zůstane.“

Hej, ale to nakonec vůbec nezní tak špatně ne?

„Fajn. Nemám co víc ti říct. Měli bychom se vrátit.“

Postaví se a jeho rozkrok se tak ocitne přímo před mojí hlavou. Zvednu k němu zrak.

Pobaveně se zasměje. „Vypadáš, jako když mi ho chceš vykouřit.“

Rychle se postavím. „Idiote,“ otituluji ho a trapně zčervenám.

„Vážně to nehodláš nikde vykládat?“ přeměří si mě nedůvěřivě.

Ach jo. Kolikrát mu to ještě mám zopakovat?

„Ne. Mlčím jako hrob!“ naznačím klasickou přísahu se dvěma vztyčenými prsty.

„Možná nebudeš takový vůl,“ usměje se a moje srdce se opět rozbuší.

Mám rád tenhle jeho zářivý úsměv. Když už vím, jak si stojí, můžu si konečně dovolit přiznat své pocity, které k němu chovám. Nevím, kde se tak najednou vzaly. Proč zrovna on? Proč po tolika letech? Nejspíš odpověď nevypátrám. Prostě to tak je. Mám ho rád.

Už jsem si tohle jednou přiznal. V ten den, kdy jsme s dědou a dalšími lidmi popíjeli u táboráku. Došlo mi, co k němu cítím, ale dělat s tím něco, mě ani nenapadlo. Bral jsem to jako chvilkové zmatení smyslů. Chtěl jsem se tomu bránit. Jenomže… braňte se citům. Jde to blbě, když máte objekt svojí touhy pořád na očích. Navíc, na obyčejné pomatení už to trvá nějak moc dlouho.

Nemám nejspíš jinou možnost, než se alespoň o něco pokusit. Nějak ho získat. Druhá věc je, že vůbec netuším jak na to. Jeví se mi vše mnohem jednodušší, když vím, že je na kluky. Tím se koneckonců i vysvětluje, proč jsem ho v podstatě nikdy neviděl s nějakou dívkou, ač zrovna on by jich mohl mít na každém prstu deset.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Nad tou slečnou, se kterou si tenkrát chodil," zalžu. Kdybych mu řekl pravdu, tak nepochybuji o tom, že bych dostal přes držku. Nevěřil by mi a pokud jo, poslal by mě do háje. Nejsem zase takový blbec. Je mi jasné, že pokud ho budu chtít získat, musíme se prvně přestat nesnášet. Sblížit se, což by teoreticky od této chvíle mohlo jít jednodušeji. 

„Díky ní jsem zjistil, že kopu za jiný tým,“ odpoví.

„Jo? Nepostavil se ti?“

Vrhne na mě vražedný pohled, načež se ironicky ušklíbne. „V podstatě ano.“

Překvapeně zamrkám. „Ach tak, to asi koukala co?“

Natáhne se po mně, ale já mrštně uskočím. „Nechci se bít! Pojď raději zpátky,“ rozhodnu a pro jistotu se otočím a zamířím pryč.

Jsme docela hluboko v lese. Je tu strom na stromě a spousta děsivě a bolestivě vypadajících křovisek, která obcházíme.

Kráčíme chvíli za sebou, chvíli vedle sebe, ale celou dobu potichu. Snažím se na něj nezírat, ale občas mi k němu ujede pohled. Tváří se zamyšleně.

Upřímně vůbec si neumím představit, že by se mi stalo něco takového jako jemu. Není samozřejmě ani první, ani poslední, kdo něco takového zažil. I tak musí to být šok. Zjistit, že ten koho milujete, to tak vlastně vůbec nevnímá.

„Hele,“ otočí se ke mně a já do něj i tentokrát napálím. Jediný rozdíl je v tom, že teď jsem to udělal tak trochu schválně.

Položím mu dlaně na hrudník. „Brouku, pípej, když chceš zastavit, jinak z nás brzy bude jeden člověk.“

Naježí se. „Brouku?! Hodláš se mi teď vysmívat?“

Překvapeně zatřesu hlavou. „Ne, vůbec jsem to tak nemyslel.“

Přivře oči a přikloní se, takže se naše nosy téměř dotýkají. „Jestli hodláš mít narážky, tak ti spravím fasádu!“

A už je zase zpátky ten starý Jonatan, kterého tak dobře znám.

„Klidně. Sprav mi, co chceš. Prosím,“ teatrálně roztáhnu obě ruce a zakloním hlavu. Naprosto odevzdaný postoj.

„Majo, ty seš hrozný debil.“

„Majo? Takže už ne Mário?“

„Koleduješ si…“

Zadívám se na něj a složím ruce podél boků. „Chceš se zase hádat?“

„Ne. Spíš mě zajímá, kudy se dostaneme zpátky,“ přizná a bezradně se rozhlédne kolem sebe.

„Viď, všude jen samé stromy a žádná cesta,“ vyprsknu.

Stočí ke mně zrak a k mému čirému údivu se přidá. Stojíme jako dva idioti na mýtině a smějeme se, div se nepopadáme za břicha.

„Máš mobil?“ zajímá se, zatímco si utírá uslzené oči.

„Ne,“ zavrtím hlavou. Ten se válí někde na pokoji.

„Já taky ne,“ odpoví a znova se rozesměje.

„Tak to jsme asi docela v řiti.“

Rozhodneme se, že prostě půjdeme za nosem a snad někde vylezeme. Koneckonců ten les někde musí končit.

„Hele, co když na tebe bude čekat?“ napadne mě po chvíli.

„Radek? Ne, to nehrozí. Co kdyby to náhodou někdo zjistil? Určitě přijel, jen aby mi oznámil, že už se nemám vracet zpátky k němu. Já to ani nemám v plánu. Maximálně se stavím pro věci, co jsem tam nechal. Stejně už mám zařízené ubytování jinde.“

Přesně ve chvíli, kdy domluví, se z levé strany ozve hlasité zakřupání. Málem vyskočím z kůže. Vytřeštím oči do šera, které se pomalu krade lesem.

„Co to bylo?“ zašeptám a nalípnu se na Jonyho záda.

„Bojíš se?“ zajímá se a natočí se bokem, „třeba to byl medvěd? Nevím, co tady žije.“

„Medvěd?!“ děsím se a bez rozpaků se kolem něj namotám jako liána.

Cítím slabé otřesy jeho těla, které zkraje přiřazuji strachu, než mi v mozku sepne, že se směje.

„Bavíš se?!“ vyletím, ale nemíním se ho pustit.

Co kdyby… no kdyby to byl medvěd, tak nás sežere oba.

„Jo, nevěděl jsem, že seš takový strašpytel,“ rozesměje se a obtočí mi ruku kolem ramen.

Skloní se k mému uchu, na kterém mě zašimrá jeho dech. „Umíš lézt po stromech?“

„Ehm… proč?“

„Protože medvěd hnědý po stromech lézt neumí.“

„Tak vylezeme na strom!“ rozhodnu se okamžitě a vystartuji pryč.

Zastaví mě jeho ruka, kterou mi obtočí kolem pasu a přitáhne mě k sobě. Začne se hlasitě smát. „Nemrskej se! Vždyť tady žádní medvědi nežijí! Tak v klidu jo? Nejspíš to byl zajíc nebo srnka.“

A jo vlastně! Bože já jsem takový idiot!

„Se divím, že jsi mě nenechal vylézt až na strom a neřekl mi to potom. To by byla větší zábava, nemyslíš? Bože to je docela trapný, úplně se mi to vykouřilo z hlavy.“

„No, nechat tě vylézt až na strom by fakt byla sranda, jenže už se stmívá, takže jde o minuty. Spíš musíme najít cestu zpátky. A mimochodem teď jsme si kvit.“

Pustí mě a já se na něj překvapeně otočím. „Kvit?“

„Ano, pokud bys náhodou někdy pocítil potřebu někde vykládat, jak si stojím, tak já vytáhnu tuhle tvojí „příhodu“ s medvědem, který v Česku ani nežije.“

„Ty seš takový idiot! Už jsem ti říkal, že to nikde nebudu vykládat a navíc, tohle není nic oproti tomu tvému tajemství.“

„To máš pravdu. Já jsem jenom gay. Jenže ty jsi chlap co má skoro dva metry, ale když je v lese za soumraku tak skáče lidem na záda, protože se bojí medvědů. To je horší…“ baví se.

„Chceš pěstí?“ zajímám se s přivřenými víčky. Skutečnost je taková, že mu ho dát nechci. Také mi cukají koutky.

„Ne, díky… no tak se netvař jako kakabus. Dělám si srandu,“ zamrká a ještě mě podrbe ve vlasech jako nějaké děcko.

Horší je, co se mnou tenhle jeho bezprostřední a čistý humor bez vedlejších úmyslů a špetky ironie dělá. Normálně si přijdu, jak když spolu flirtujeme, ačkoliv moc dobře vím, že jediný, kdo to tak nejspíš vidí, jsem já, protože Jonatana se mnou dál vůbec nezabývá a začne se rozhlížet kolem.

Už je opravdu blbě vidět. Povzdechnu si a také se rozhlédnu.

„Doprava!“ zvolám.

„Cože?“ vyjeví se.

„Když půjdeme doprava a pak pořád rovně tak dojdeme zpátky,“ objasním.

„Jak to víš?“

Ukážu prstem na strom, který je v půlce zlomený. „Kolem toho jsme běželi.“

Pokrčí rameny. „Fajn, snad máš pravdu. Já tu nocovat rozhodně nechci.“

Naštěstí při nás stáli všichni svatí. Měl jsem pravdu!                 

 

Vrátili jsme se akorát včas na večeři. Nikdo si ani nevšiml, že chybíme. Naštěstí pro nás. Přikradli jsme se do fronty na bramborovou kaši s karbanátkem, a protože na nás pak nezbylo místo u žádného z větších stolů, tak jsme si sedli k jedinému volnému pro čtyři. Nějak extra jsme nemluvili i přesto jsem cítil jasnou změnu v atmosféře mezi námi. Napadlo mě, že jsme možná prolomili ledy. Jak je vidno problémy a neduhy lidi často sbližují.

Po večeři nás nahnali do společenské místnosti, kde jsme si zahráli dvě hry. První klasiku, kdy se chodí dokola kolem židlí a když přestane hrát hudba, musí se všichni posadit. Ten, na kterého nezbyde židle, vypadává z kola ven. Vyhrál Marek, který se ukázal jako nejpohotovější.

Druhou vědomostní. Byli jsme na týmy po šesti a odpovídali na otázky. Tým s nejvíce správnými odpověďmi vyhrál. Já i Jonatan jsem skončili v jedné skupině a dost se vzájemně doplňovali.

Dřív jsem nad tím nepřemýšlel, ale dnes mi došlo, že je to dost chytrý kluk. Já ho vždycky měl za blbce.            

Hned, co jsme dostali propustku na pokoj, si Jonatan zabral koupelnu skoro na hodinu. Obešel jsem to bez komentáře stejně jako jeho zpola nahé tělo, které mi ukázal, protože vylezl jen s ručníkem na bedrech. Naštěstí si mého očumování vůbec nevšiml, protože měl k ruce přilepený telefon. Díky bohu, zatím nechci být moc nápadný. Nevím, jak si stojíme. Nechci skončit s rozbitou hubou. Tuším, že bych dopadl hůř než obvykle.

Teď přemýšlím, jak na sebe upoutat pozornost. Myslím si, že jeho orientace hraje pro mě. Takže vylezu z koupelny stejně jako on, jen v ručníku přes boky a pod ním zhola nic.

„Co se stalo?“ zajímám se, když vejdu do pokoje a vidím ho stále jen v ručníku, jak sedí s telefonem v ruce a nepřítomným výrazem.

Zvedne ke mně zrak a hodí po mě svůj mobil, který chytím jen tak tak.

„Asi tě chce hodně vidět,“ usoudím, když si přečtu tucet skoro stejných zpráv, kde Radek prosí Jonatana o zavolání jen dvaceti různými způsoby.

„Jo, a to jsem měl asi třicet zmeškaných hovorů.“

„Tak mu napiš, ať zítra kolem jedné dorazí. Budeme mít zrovna pauzu, můžeš si s ním promluvit,“ navrhnu a dám si tu práci, že dojdu až k jeho posteli.

„Nechci. Nehodlám s ním cokoliv řešit a už vůbec nebudu jeho bokovka. Pro mě to skončilo. Stejně mělo už dávno. Beztak jsem ho nemiloval,“ zakroutí hlavou a vezme si zpět svůj mobil.

„Když si ho nemiloval, proč si s ním byl?“ nechápu.

„Bylo mi s ním dobře. Víš, najít si holku není problém, ale najít si kluka a ještě dlouhodobou známost je složitější. Dneska chce každý jen sex na jednu noc a tím to obvykle končí.“

Vybavím si svých pár vztahů, které nikdy neměli dlouhého trvání.

„S tím úplně nesouhlasím. U holek tomu taky není jinak.“

„Jo, když ty to střídáš jako ponožky,“ zasměje se.

„No dovol! Já neměl holku dobrej rok a kupodivu jí ani nehledám,“ přiznám. Sice jsem chtěl, ale asi by to neklaplo vzhledem k tomu, kam se rozhodlo mé srdce jít. Vlastně úplně proti mně.

„Půjdu s tebou,“ nabídnu se.

„Ty?! Proč?“ vyjeví se a sjede mě pohledem od hlavy až po paty.

„No, tak… můžeš říct, že jsem tvůj přítel,“ pokrčím rameny.

„Ses asi zbláznil ne? Po dvou dnech a hned budu mít nového kluka?“

„No a? Fajn, nemusím hned být přítel. Stačí říct kamarád s výhodami. Aspoň uvidí, že si z toho nic neděláš. Budeš nad vodou. Vrátíš mu to i s úroky.“

„Jo, dokud mu neřeknu, jak se jmenuješ.“

„Ty jsi o mě někdy mluvil?“

„Samozřejmě! Vždycky si mě tak hrozně štval, že o tobě nešlo nemluvit.“

Nebudu lhát, ale těší mě, že použil minulý čas. Mám co dělat, abych si neposkočil radostí. To je šílený, stačí pár minut a člověku se úplně změní úhel pohledu. Nebo spíš přetočí život naruby.

Probudí se ve mně intrikán. Nejspíš za to můžou všechny ty seriály, které jsem kdy viděl. „No, tak mě nemusíš představovat. Nebo si nějaké jméno vymyslíš. Ví, jak vypadám?“ zajímám se.

„Ne, sice za mnou párkrát byl v kempu, ale já mu neříkal, že tam děláš. Nikdy tě neměl rád. Žárlil na tebe,“ řekne a pak se na mě překvapeně zadívá. Nejspíš ho šokovalo, co řekl.

„Cože? On žárlil na mě?“ vyjevím se.

„Jo,“ trhne rameny a uhne pohledem. „Často jsem na tebe nadával, znáš to. Myslel si, že je za tím něco víc. Což samozřejmě nebylo. Jen jsem tě nesnášel, to je celý,“ vysvětluje rychle.

Snažím se nezubit, jako měsíček na hnůj a pokračuji dál. „Vidíš, tak teď nám tahle jeho domněnka hraje do karet. Prostě si s ním domluv schůzku někde, kde nebudou svědkové. Třeba za jídelnou, stejně jako dneska. Já se s tebou akorát rozloučím a nechám vás o samotě.“

Nechápavě na mě pohlédne. „Jo, a k čemu mi to asi pomůže?“

„Jo, já zapomněl říct… že se s tebou důkladně rozloučím.“

„Důkladně?!“

„No…“ a teď to jenom říct. „víš, jak se partneři loučí.“

Chvíli mě nehnutě pozoruje. Cítím, jak se mi do tváří hrne červeň.

„Počkej… ty myslíš líbání?!“ vytřeští na mě zrak.

Kývnu.

„Tobě definitivně přeskočilo, ne? Líbal si vůbec někdy chlapa?!“ postaví se přede mně.

„Ne,“ přiznám a odolávám chuti si přiložit dlaň na srdce. Hodlá se nejspíš probušit ven.

„Tak vidíš,“ odfrkne si a protočí oči. „Možná ti to zní jednoduše, ale podle mě s tím budeš mít problém.“

Sklopím zrak k podlaze a snažím se přimět své tváře, aby se tak nečervenaly, ale nejspíš si říct nedají.

Propletu si prsty a váhavě se mu zadívám do modrých očí, které mě vytřeštěně pozorují.

„Tak… to můžeme…“ polknu a sjedu pohledem na jeho lehce pootevřené rty, „vyzkoušet?“