Víte, já nevím, jestli jsem to říkal. Pokud jo, tak pardon, že to opakuji, nicméně Jony… je ten ukázkový představitel mužského rodu, jehož zevnějšek nemůže nemilovat snad naprosto žádná žena.  Teď přemýšlím, jestli je ta druhá věta, co jsem vyřkl s tolika negacemi vůbec dobře. Pokud ne, předpokládám vaše velmi dobře chápající myšlenkové pochody, které si domyslí, co tím básník Marián, chtěl ve skutečnosti říci.

Každopádně žádná žena by mu neodolala. Minimálně dokud ho nepozná, protože takhle na první dobrou, má poměrně vybrané chování, je gentleman, prezentuje se jako stoicky klidný člověk (mimochodem přesně tyhle typy lidí obdivuji), je hodný a samozřejmě i milý, pozorný a třešničkou na dortu, je jeho dost pěkný vzhled, což už samo o sobě způsobí nejspíš zrychlené bušení srdce u kde koho (dobrý půl rok i u mě… kdybyste to náhodou zapomněli), ještě když k tomu připočítáme stopku třešně, v podobě takové té tajemné aury, co kolem něj je… víc nemusím snad ani dodávat.

Shrnuto podtrženo, kam se na něj hrabe James Bond 007 s povolením ojet každou, co mu při jeho superultratajné misi přejde přes cestu (no, on to možná dělá i bez povolení).

Realita je úplně jinde, to víme všichni. K těm jeho suprčupr vlastnostem navrch přidejte paranoické jednání, výbušnost, kterou vcelku schopně skrývá za křečovitý smích, jímž drtivou většinu doopravdy obalamutí ale mě ne. Znám ho dost dlouho na to, abych poznal, kdy se směje doopravdy a kdy jako někdo kdo sedí s vibrátorem v zadečku, ale bojí se to přiznat. Okořeňte si to špetkou či dvěma nevrlosti ne vždycky milého jednání a získáte toho skutečného Jonatana.

Jako kdybych mluvil o dvou odlišných lidech, co? V pohodě, prostě je to takový pikachu. Jo, to docela sedí. Je úžasný, ale musíte si na něj dávat pozor, nahodile vysílá elektrické výboje, které nejsou pokaždé příjemné.

Asi si říkáte, co to tu melu, když jsem měl začít tím, jak mě zmiňovaný Jony zbavuje sladké broskvové šťávy, že?

Zklamu vás, výlet do sfér sexu a vzrušení se nekonal. Všechno překazila jedna rezatá šestikilová a extrémně chlupatá věc. Hádejte jaká?

Jo, ta Amélie, nebo jakže se to zvíře jmenuje.

Prostě se z pokoje, odkud údajně nesměla ani na krok, dostala mnohem dál, než bylo vůbec kdy v plánu. Soudím, že se jí podařilo proklouznout, když Jony přišel. Povedlo se jí někam schovat, anebo to prostě bylo tím, že jsme byli oba dva tak zaujatí broskvemi, až jsme její chundelatou maličkost přehlídli. Čert to vem, ať tak, či tak, číča udělala: „Mňááu,“ (já vím, to kočky dělají) a hupsla mi na klín, aby se následně hezky důrazně začala otírat o můj nasládlý a logicky lepivý hrudník. Jony chudák v úleku skončil na zadku a netvářil se zrovna nadšeně, když si uvědomil, jak mu micina překazila plány s olizováním mé ctěné, a v té chvíli i velmi chutné, osůbky.

Během pár sekund jsem vypadal jako kandidát vhodný do reklamy na holení pánských hrudníků, které jsou plné chlupů. V mém případě podivně rezatých a hodně nesouměrně rozmístěných.

Kočku vůbec netrápilo, jak se ke mně každým otřením lepí a zanechává na mě kousky sebe, hlavně, že se měla o co lísat a proč vrnět, jako zapnutá motorová pila (a to bez prčic, neskutečně hlasitě přede).

A tak jsem v šoku civěl na Jonyho, který mi oplácel stejný pohled a to přesně do doby, než rozrazil s hlasitým: „Amélie! Ty krávo jedna!“ dveře Bořek.

Nějak jsem nad tím titulem nepozastavil a kočka (nebo kráva… to je asi jedno, každý to nazývá jinak) už vůbec. Přítomnost jejího páníčka, co na ní nedávno zkoušel psychologické techniky, jí evidentně nevyvedla z míry ani trošičku.

„Promiňte kluci,“ omluvil se Bořek a rovnou mi číču chtěl zabavit, ta se ale nehodlala mého těla ovoněného broskvemi tak snadno vzdát. Zaryla mi své velmi nabroušené a k mému neštěstí zároveň i hodně špičaté drápky svých zadních noh do látky i kůže na stehnech, zatímco přední packy zajely do citlivé pokožky mého břicha, a jako na potvoru zrovna v tom místě, kde den předtím skončila vařící káva.

Procítěně jsem zaječel, postavil se, kočka chvíli visela jen tak ve vzduchu zaháknutá o mou pokožku, než usoudila, že je lepší se asi pustit a vzala čáru, neboť jí zvířecí instinkty poradily, aby raději opustila místo činu.

Následně Jonatan vyprskl smíchy a Bořek se rozhodl svou kočičku otitulovat ještě dalšími výrazy, jejichž zveřejnění ani nestojí za řeč, protože chci stále uchránit vaše slušné vychování a některé ty krucifixy na zdech, co z minula ještě vydržely viset. Nezaručuji však, že se mi to povede.

A tak jsme s Jonym zůstali opět sami a to bez čtyřnohých vetřelců. Bohužel ho chuť na oblizování mého hrudníku přešla, čemuž se, ruku na srdce, ani trochu nedivím.

Mohl jsem se sice dojít umýt a znova jíst jako to největší čuně v Brně, jenomže to už by nemělo to správné kouzlo, asi chápete.

Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že mu ten robertek pomohu zavést sám (až po své očistě samozřejmě), jenomže tím bych určitě ohrozil návštěvu hospody. Pravděpodobně bychom skončili doma propojeni svými těly, takže jsem se s tou vidinou rychle rozloučil. Uchlácholil jsem se myšlenkou na náš návrat, tam už jsem ve spolupráci věřil víc.

Vytáhl jsem tedy ten skvost z krabičky, přičemž jsem prozíravě opomněl zmínit menší kulaté ovládání, které k němu patří.

Zatímco se Jony věnoval něčemu v telefonu (asi psal Monice, co se právě přihodilo za děsně komickou situaci), tak já se poprvé od doby, co jsem tu věc vytáhl, začal pídit po tom, kam se vlastně strkají baterky. Zjistil jsem, že nikam. Nabíjí se to v nabíječce, jako telefon. Vše ve velmi moderním černém vzhledu, nechyběla ani šňůrka, což je logický u tak malinkaté věci, o jejíchž velkých schopnostech jsem ani trochu nepochyboval.

Zadoufal jsem, že se zákon schválnosti neobrátí proti mně a vibrátor je nabitý, snad alespoň do půlky, když už sliboval nepřetržitý čtyřhodinový provoz při stoprocentním najedení.

„Takže tohle je pro dnešek tvé,“ natáhl jsem k Jonymu ruku.

„Jasně, hele to je jako k čemu? Nemělo by to náhodou mít někde tlačítko na vibrace?“ podivoval se, když si ten černý skvost se stříbrnou špičkou několikrát přetočil v ruce.

Měl jsem dvě možnosti. Buď lhát, nebo se zkrátka vyhnout odpovědi.

„Hele už je skoro čtvrt na sedm. Ještě se musím umýt a něco pojíst, tak si to poctivě… zaveď, a já zaberu koupelnu,“ rozhodl jsem se pro tu lepší variantu.

„No jo, ale jak zjistíš, že to v sobě mám?“ přeměřil si mě nedůvěřivě.

Já nejsem z nějakého těsta na palačinky, ale spíš na pořádný kynutý buchty. „Strčím ti prst do zadku, když bude třeba,“ odvětil jsem s natolik upřímným úsměvem, až se Jony vzmohl jen na užaslé vyfouknutí vzduchu a následně opustil můj pokoj jako po zásahu baseballovou pálkou. 

Sice by stačilo jen nahmatat šnůrku, ale tohle tvrzení působilo drsněji.

Pak jsem vykonal, co jsem slíbil. Zbavil své tělo chlupů, jenž nebyly mé, což zní dost divně. Kdybych tohle řekl bez předchozího vysvětlení: „Hej, proč jsi byl tak dlouho v koupelně?“, „ale zbavoval jsem se chlupů, co nebyly mé.“ Hm, zní to prostě dost zajímavě.

Následně jsem se oblékl do jediného svého opravdu upnutého černo-bílého trička s modrými džínsy a přehodil si přes ramena koženou bundu. Prostě pěkný frajer, rozumíte, nemohl jsem dělat Jonymu ostudu! Do jedné kapsy bundy jsem schoval dálkové ovládání a to velmi opatrně, nevěděl jsem, jaký má dosah a nerad bych Jonyho vyhodil z konceptu ještě doma, to už by nebyla ta správná sranda. Do druhé jsem schoval telefon a do kalhot peněženku. V kuchyni na stojáka zblajznul dva rohlíky s paštikou a přitom poslouchal Bořkovo stěžování na jeho novou nocležnici, která už sice tolik nečůrá mimo kočkolit, ale pro změnu se rozhodla všechno škrábat, včetně jeho předražené herní židle.

Pět minut před tři čtvrtě jsme vyrazili směr městská. Nutno podotknout, že první pohled na Jonyho vycházejícího z koupelny mě stál snad močový měchýř. Málem jsem se počůral smíchy. Šel ve stylu naprcaného kačera. Nejspíš si toho úplně každý nevšimne, ale mě jako zasvěcenému to nemohlo ujít.

„Asi ti nemusím strkat prst do zadku, protože takovou chůzi jen tak nezahraješ,“ šeptl jsem mu na zastávce a dusil v sobě smích, který si stejně prorazil cestu ven. I tak jsem asi udělal rekord. Vydržel jsem se netlemit dobrých patnáct minut.

„Mám strach, že to vyjede ven,“ přiznal upřímně. „To se takhle cítí ženský taky, když mají tampón?“

No…

To už jsem smíchy slzel.

„ Vím já? Pokud si ho blbě zavedou, tak asi jo,“ odvětil jsem po pěti minutách řehtání, kdy mě dost naštvaně propaloval pohledem.

Zastavilo před námi auto s nízkým podvozkem, který skoro štrejchal o asfalt. Modrá metalíza se zaleskla ve světle pouličních lamp. Z okna spolujezdce vykoukl černovlasý týpek a kývnul na nás hlavou.

Frajeři vokolo tebe mají smůlu, děláš jim z mejdanů noční můru, než se vodhodlaj za tebou přijít, musej jít na hajzl dát si šňůru, jsi důvod proč zůstali vzhůru, rapoval Ektor do repráků a ten jeho hlas se linul celou ulicí.

Vytřeštil jsem oči na toho pitomce v autě, když se jeho pozornost z mé maličkost přesunula na Jonatana. Řidič se naklonil a mě konečně doplo o koho se jedná.

Nemusím tě mít ani v posteli, jsem posedlej vemu tě v sobotu v noci a nevyndám ho z tebe do středy.

Ten borec, co jsem ho nedávno potkal u nás doma, když strávil noc s Jonym, se na něj oplzle usmál a nadzvedl obočí. Mělo to asi být něco v tom smyslu: chceš, abych ho do tebe dnes narval a vysunul až ve středu?

Teda, omluvte mě, ale tahle písnička ve mně vyvolala okamžitě pocit, že ti co v autě sedí, jsou kreténi.

Prostě si zastavili na zastávce a ten debil snad čekal, že si k nim Jony přisedne, a rovnou si to rozdá i s tím jeho dredatým kamarádem (nešetřím vaše krucifixy, a to jsem doopravdy chtěl).

„Na co do prdele čekáte?!“ vyletěl jsem sprostě. Asi mě nabudila ta vulgární písnička. Nebo možná fakt, že jsem na tuhle záležitost silou vůle zapomněl a Jonymu to ani nevyčítal. Věděl jsem, jakou dohodu jsme mezi sebou měli, věrnost v ní rozhodně nebyla. Neměl jsem právo mu vyčítat, že si užil sex s někým jiným a navrch ho tehdy pěkně vypakoval z našeho bytu. Co mě v tu chvíli štvalo víc… proč tam do háje museli zastavit zrovna oni?!

„Nepotřebujete někam svézt Jony?“ zeptal se ten španělský hezoun a úspěšně ignoroval můj výjezd.

„Ne, díky,“ odpověděl tázaný a já jsem věděl, že se přitom díval na mě. Asi vycítil tu změnu v mém chování. Nešlo to zastavit, vážně mě ten pohled na toho jeho sexuálního amanta připravil o zdravý rozum. Stál jsem tam celý narovnaný s rukama zatnutýma v pěst, jak kdybych měl za chvíli vstoupit do ringu a někomu rozmlátit pusu. Věřte mi, že jsem nad tím silně uvažoval.

„Není problém, tak zase někdy,“ usmál se. Sekundu na to se rozjel s takovým tím frajerským zahřáním, aby ukázal, že má pod kapotou fakt slušné stádo koní. Prej zase někdy, kdybyste viděli, jak mi z toho naběhla krční tepna…

„Beztak by ten kretén nevěděl, jak ti to udělat, abys to chtěl i podruhý,“ odfrkl jsem si namyšleně. Podíval jsem se na něj. Nemohl jsem zakrýt tu majetnickost a zřetelný zájem o jeho osobu smíšený se vztekem, neboť tahle naprosto zbytečná konfrontace, mě donutila si uvědomit, kde je moje místo. Pořád vlastně na úplném začátku.

„Fajn,“ odpověděl suše. Zatoužil jsem ho drapnout za ruku a zavléct zpátky domů. Chtěl jsem ho ovládnout tak, aby každá jeho myšlenka patřila jen mně.

„Budeme zase kamarádi s benefity?“ zeptal jsem se místo toho.

Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. „Vážně to budeme řešit teď a tady?“

„Děláš mnohem víc problému, než je třeba. Stačilo říct prostě: jo,“ usmál jsem se.

Protočil oči a zamířil pryč tou svojí prapodivnou naprcanou chůzi, což mě nutilo se culit jako ten měsíček na hnůj (nevím, proč se měsíček culí na hnůj, jaktěživ jsem to neviděl, ale říká se to… možná se to myslí tak, že my lidi jsme jedna velká kupa hnoje a buďme upřímní, někdo fakt je jako jedno velký hovno, akorát tak ho smést na lopatičku a spláchnout). Následoval jsem ho až k mohutnému kmeni buku, který stál kousek od cedule, kde běhají časy s jednotlivými šalinami. Ta naše měla ještě sedm minut.

„Klidně spolu zase můžeme spát, ale respektuj pravidla. Jsou stejná jako předtím, bereš nebo ne?“ zeptal se a s vážným výrazem se na mě otočil.

Bože, takovej kokot. Jo, to mi projelo hlavou. Jenomže to jak se na mě díval, mi potvrdilo, že byl za můj návrh rád. Jenom to nemusel takhle zabíjet těmi svými pohnutky, které jsem sice chápal, ale byly mi proti srsti.

Ovšem to bych nebyl já, abych se nezachoval jako vůl.

„Jasně, že jo. Chci s tebou šukat, nehodlám se s tebou zaregistrovat a slibovat ti lásku do konce života.“

Ano, ano. Skutečně jsem tohle řekl. Namíchlo mě to všechno, a já jsem se prostě rozhodl tu jeho hru hrát. Zase. Stejná chyba, kolikrát jí ještě budu opakovat?

„Teda já to nemyslel až takhle…“ uvědomil jsem si, jak hnusně to vyznělo.

„Kdepak Mário,“ zarazil mě mávnutím ruky. „Tohle bylo poprvé, co jsi byl upřímný. Díky, jsem za to rád.“

Spíš neupřímný. Opravdu mega neupřímný. Sice bychom se hned registrovat nemuseli, to je pravda, ale jen o sex jsem neměl zájem už od počátku.

Nešlo to už okecat, jakákoliv další výmluva by byla trapná a bezvýznamná, přesto jsem to zkusil. Srdce mi tlouklo tak divoce, že jsem slyšel jeho nárazy v uších.

„Ale to nebyla pravda, nechtěl jsem to říct takhle, ale naštvalo mě, že jsem viděl toho vola, kterého sis posledně přivedl domů.“

Samozřejmě, pokračoval jsem dál i přes to, jak to bylo trapné.

„Proč?“ zajímal se.

„Myslím, že je to očividné. Nechci, abys spal s tím volem. Nelíbí se mi.“

„Neptám se na to, proč on, ptám se na to, proč ti vadí, že bych měl spát s někým jiným? Věrnost jsme si neslíbili.“

„Vadí mi to protože…“ a v ten moment jsem se zarazil. Nemohl jsem mu ještě říct pravdu, to bylo jisté. Ukončil by to, vím, jak lidi v takových chvílích uvažují. Sám jsem kolikrát odmítl holku, se kterou jsem se třeba i kamarádil, ale jakmile za mnou přišla s tím, že chce jít třeba na rande nebo mě dokonce miluje a já to necítil stejně, naše vztahy prostě ochladly, až vymizely úplně. Je to logický, když vám někdo řekne, že vás má rád, a vy to ještě necítíte stejně, nechcete mu ublížit, a zároveň se v jeho přítomnosti cítíte divně, nehodláte mu dávat další naděje, co kdyby? Ne, proto je lepší prostě omezit styk. Pokud skutečně chcete, aby se to vyznání neopakovalo, musíte alespoň na chvíli přestat být přátelé. Bohužel, už se obvykle znovu bavit nezačnete.

Jasně. Jony mi řekl, že mě má rád. Jenomže… taky tady byla ta jeho předpojatost vůči mé heterosexuální historii. Navrch já… neměl „jen“ rád. Já už miloval.

A právě protože jsem netušil, jak si stojí on, ale věděl jsem, co všechno se zatím stačilo udát, mi došlo, že na to přiznat barvu, je nejen nevhodná situace, ale i čas. Moc brzy.

Mimo jiné byl pravý důvod moc náročný na vyslovení. 

„… protože, když si někoho najdeš, můžeš to naše kamarádství ukončit rovnou a nemusíš spát s ním i semnou.“

„A co když si budu chtít jen nezávazně užít? Taky ti to bude vadit?“

Ano, samozřejmě!

„Ne,“ uhnul jsem pohledem. Jo, to bylo fakt přesvědčivé.

„Mě jo,“ překvapil mě.

„Cože?!“ postrádal jsem v jeho slovech logiku.

„Vadilo by mi, kdybys kromě mě, spal i s jinýma holkami.“

„Ehm… považuješ se za holku?!“ pokusil jsem se zlehčit atmosféru.

„Bože! Ne. Chápeš jak to myslím. Prostě by mi vadilo, kdyby sis domů vodil holky nebo je prcal někde jinde,“ osvětlil mi to s úšklebkem.

Definitivně jsem se v tom ztratil. Víte, že tomuhle se říká ukázka dokonale absurdní situace? Prvně trval na příslibu jisté nevěrnosti a najednou mi sděloval pravý opak. Podle mě bych se v jeho hlavně nevyznal, ani kdybych uměl číst myšlenky.

„Ale říkal jsi, že si nebudeme slibovat věrnost?!“ vykřikl jsem hlasitěji, než bylo třeba. Pár lidí se na nás překvapeně zahledělo. Bylo mi to v tu chvíli dál než u zadku, spíš někde u paty.

„Nebudeme, to platí,“ pokrčil rameny.

„Děláš si prdel?!“ naštval jsem se, vzteky sáhl do kapsy a namačkal hned to nejvyšší číslo, neboť mě nic lepšího na vylití vzteku nenapadlo. Mlátit jsem se s ním nechtěl.

Jony vytřeštil oči, chytil se za břicho a přidřepl si na kolena. Ukázalo se tedy, že vibrátor je zjevně nabitý.

To upoutalo jednu postarší kolemjdoucí. „Pane jste v pořádku?“ zajímala se hned.

Rychle jsem k Jonymu přiklekl a on se zapřel hlavou o moji hruď. „Ano, v pohodě,“ odvětil velmi nepřesvědčivě.

„Nemám zavolat záchranku?“ otočila se vyděšená žena na mě.

Nevěřil bych, že v dnešní době, kdy je svět plný ignorantů se stane právě tohle a ještě k tomu v tu chvíli. 

„Ne, on jen trošku víc pil,“ zamítl jsem a Jony vyjel čelem až na mé rameno a celkem bolestivě se mi zahryzl do krku, kdybych nebyl chlap na slovo vzatý (a to není prosím vtip, takže se nemáte smát), možná bych bolestí zasténal, ale v tu chvíli jsem jen zavrčel jako nějaký rozzuřený pes, což ženu donutilo věnovat mi dost výmluvný pohled. Nejspíš neviděla, co udělal, ale spíš si pomyslela, jak jsme oba totálně na plech.

„Chápu,“ ušklíbla se. Přísahal bych, že když byla o pár kroků dál, zaslechl jsem. „Ta dnešní mládež, to je ale verbež!“

„Majo… prosím,“ zašeptal Jonatan. Ten jeho tón mi v kalhotách postavil hotový stan pro celou desetičlennou rodinu.

„O co prosíš?“ zeptal jsem se škodolibě rozhodnutý ignorovat reakce svého vlastního přirození.

„Vypni to… ty seš taková svině,“ ulevil si, avšak vůbec tomu neodpovídal jeho hlasový projev, skoro to znělo, jako kdyby mě prosil, ať ho ojedu.

„Bolí to snad? A proč ses chytal za břicho?“ pokračoval jsem v provokování. Užíval jsem si to, nebudu ze sebe dělat nelidskou bytost, kterou nebaví trošku podusit a potrápit zlobivé jedince.

Zaryl mi prsty do ramene. „Protože chytit se za zadek… asi se udělám, jestli tu…“ nedomluvil a vydechl mi na krk takovou dávku vzduchu, až se mi určitě orosil.

„Jestli co?“

„Vypni to!“ řekl mi velmi procítěně a neopomněl přitom zavzdychat. Litoval jsem toho, kde se právě nacházíme, byť vzdáleni od lidí v ústraní, pořád na veřejnosti.

Absolutně jsem netušil, co právě zažívá, ale dovedl jsem si to dost reálně odvodit z toho, jak se ke mně tiskl a hlavně jak dýchal. Navrch lehce hýbal boky, takže se klínem třel o mou nohu, což mě přivádělo na samé šílené nápady a můj původní záměr se v podstatě vykouřil někam do nebe. Odvést pozornost od problému se často daří dobře.

Vlastně jsme museli vypadat dost divně, neboť já klečel a on taky, akorát na mojí noze, zatímco jedno koleno měl dost blízko mého rozkroku.

V tu chvíli bych to nahlas sice neřekl, ale skutečně jsem to pomalu prožíval s ním. Jen v jiné části těla. Samozřejmě, pocit něčeho v pozadí jsem zažil leda při prohlídce u doktorky, která teda pro mě vůbec nebyla příjemná. Shodil jsem kalhoty a boxerky, ona si s mlaskavým zvukem natáhla bílou chirurgickou rukavici, ještě jsem zahlédl, jak jí blesklo v očích. Moje dětská doktorka byla stará rašple, které k čarodějnici chyběla snad jen obrovská bradavice na zahnutém nose a černá kočka, případně krkavec, na rameni. Z velké bílé lahve s dávkovačem si na ruku prskla čirou tekutinu, jíž jsem tehdy ještě při sexu nepoužíval, protože jsem ani žádný neprovozoval a vrazila mi do zadku rovnou dva prsty. Nic moc milého a hlavně mě to tak překvapilo, až jsem jí ze stolu shodil štos papíru a nevím, jestli už mě nešálí paměť, ale mám pocit, že řekla něco v tom smyslu: „Zlobivý kluk.“ Ale to už je možná fakt jen moje perverzní palice, co si tady z lékařské prohlídky pozadí dělá vlastní porno, takže mě neberte až tak vážně. Ačkoliv je pravda, že si na její vcelku zvláštní chování stěžovalo víc mladíků. Ať tak či tak, moje zkušenost s návštěvou zadečku nebyla dvakrát příjemná.

Ale zpět k Jonymu, neboť on si to v tu chvíli opravdu užíval. Teda... asi ne úplně stoprocentně dobrovolně, ovladač jsem vlastnil já a ten chodník a lidi, co stáli na dvacet metrů od nás, trošku ubíraly té rádoby kouzelné atmosféře.

Naštěstí se můj mozek zvládl probrat z toho okouzleného rozjímání nad jeho překrásně perverzními reakcemi.

„Vypnu to, když mi řekneš proč?“

„Cóó?“ zasténal mi do ucha. Musel jsem se jeho vzrušeným reakcím smát. Vemte si, že kdyby takhle mluvil každý, tak se to na ulicích, v kavárnách a vůbec všude, zvrhne v jeden velký grupáč.

„Věř tomu, že tampón si ženský takhle asi neužívají,“ bavil jsem se. „Vibruje to hodně?“

„Hmmmmm,“ protáhl.

Mělo by, vždyť ta sranda stála čtyři tisíce. Nicméně rozhodně té investice takhle zpětně nelituji. Při nákupu mě vůbec nenapadlo, jak skvělého uplatnění se té černé nádheře dostane. Peníze budou a my ne. To je dost známé heslo, které je někdy dobré si říct, a to ne jen v hospodě, když chcete opít celou svojí třídu. Tam bych to zrovna raději bral tak, že peníze hýbou světem a za poblitý den těch pár tisícovek doopravdy nestojí.

„Víš, říkáš mi, ať to vypnu, ale přitom mi zadkem leštíš stehno,“ rýpal jsem dál a hlídal si, abych nemluvil podobně jako on. Zrcadlení dovede být pěkně záludné.

„Vypnu to, ale řekneš mi, proč nechceš, abychom si stanovili věrnost, ok?“ vytasil jsem se s podmínkou.

Zakroutil hlavou, čemuž jsem se musel ušklíbnout. Pořád mu nedocházelo, kdo má otěže v rukách. Vytáhl jsem ovladač a schválně změnil program. Škublo to s ním, div jsem neskončil zády na chodníku a kolenem mi zajel mezi nohy víc, takže to bylo fakt těsně. Chybělo málo a mohl jsem být impotent.

„Tak se rozhoduj rychle,“ poradil jsem mu. Preventivně jsem si lehce odsedl od jeho nohy, ale dal jsem si pozor, aby ze mě nespadl. Byl jsem jeho jediná opora, která ho držela od chodníku. Zkusil jsem, co s ním udělá trojka. Neměl jsem tucha, jak to vůbec funguje. Ale Jonyho tělo mi tak nějak říkalo, že zrovna špatný to nebude.

„Fajn! Fááájn!“

Nechtělo se mi to vůbec vypnout, ale udělal jsem to. Přeci jen nemám srdce z kamene.

„Hajzle,“ ulevil si.

„Promiň, kdybys mě neštval, pustil bych to déle,“ přiznal jsem.

„Tak déle jo?! Ty jsi takovej… Nečekal jsem to. Věděl, ale nečekal, že to bude až takhle fungovat.“

„Tys to věděl?!“

„Jasně, přijde ti snad, že jsem z doby kamenný?“

„Ne, ale nic si neřekl.“

„Neřekl.“

„Protože seš úchyl,“ bavil jsem se nepokrytě.

„Asi,“ trhl rameny a narovnal se. Přisedl si na paty. Prohlédl jsem si jeho nachový obličej.

„Takže?“ nadhodil jsem.

„Je to jednoduchý, mám tě rád, jako kámoše... samozřejmě.“

„Taky tě mám rád.“ 

To jsem kecal, jak jinak.

„Já vím, ale když si slíbíme věrnost, už to bude v podstatě vztah a ten já nechci. Říkal jsem ti to.“

„Proč se pořád tak bráníš?“ divil jsem se.

„Proč to prostě nenecháme osudu?“

A v ten moment mi to sepnulo. Je vlastně jedno, jestli se domluvíme na věrnosti či ne. Spát s jiným asi nebude a právě díky tomu jsem prostě souhlasil, ať si osud dělá, co chce.

Městská nám samozřejmě ujela, takže jsme čekali na další. Jony stál na jednom místě a silně připomínal výstavní sochu.

„Hele, proč stojíš tak divně?“ zeptal jsem se zvědavě.

Naklonil se tak blízko, že měl rty na mém uchu, což na mě působilo jako potencionální rozbuška. Hlavně moje srdce z toho mělo něco jako druhé vánoce.

„Protože až mě někdy naštveš, nacpu ti do zadku taky vibrátor, abys to pochopil,“ zašeptal a mě z toho šimralo úplně všude. Okamžitě jsem si to představil a k mému čirému šoku mi to vůbec nepřipadalo jako špatný nápad.

„Copak? To už ti nepřijde tak veselé?“ hádal milně, když si všiml mého šokovaného obličeje.

Uznejte, že říct mu: Kdepak, klidně mi dej vibrátor do zadečku, rád si to zkusím! Ne. Doopravdy ne. Nikdy.

Jen jsem se co nejnevinněji zasmál. „Jaký to je?“

„Co?“

„No mít to v sobě…“

„Nevím, když jsme vycházeli z bytu, tak mi to ani nepřišlo nějak špatný, ale čím dýl to v sobě mám tím víc… to vnímám. Hele! Proč já ti to vůbec vykládám? Rozhodně tě nehodlám potěšit a ty vibrace si laskavě odpusť! Vlastně, co kdybys mi dal ten ovladač?!“ rozohnil se náhle.

„Ani prd! Nedám! Musíš být hodný kluk Jony,“ zamával jsem ovladačem laškovně a on se po mně vrhnul. Počítal jsem s tím a schoval tu drahou věc za záda.

„Do háje, třeba si ho sežer,“ zarazil se v půli pohybu a vrátil se do původní strnulé polohy.

Samozřejmě, že jsem věděl proč. Nejspíš ta malá věc uměla fakt velký kouzla, jak se ostatně říká.

„A to si spočítej, jak dlouho to v sobě ještě budeš mít,“ poznamenal jsem nadmíru spokojeně přesně ve chvíli, kdy přijela městská a přidal jsem k tomu i šibalské plácnutí po jeho zadečku. „No šup, ať nám to neujde.“

Přál bych vám vidět ten pohled, jaký mi věnoval! Úplně jsem cítil smrad svého spáleného masa.

„No tak si sedni, místa je tu dost,“ pobídl jsem ho, když se píchnul k tyči. Autobus byl poloprázdný. 

„Ne, díky,“ odvětil jízlivě a zaujal skoro stejný postoj jako na zastávce.

Slitoval jsem se a usídlil se vedle něj.

„Ahoj!“ ozval se za námi povědomý hlas.

Taxi!

„Kam razíte?“ přicpal se k nám a omylem do Jonyho strčil a to vážně prudce, ten to samozřejmě nečekal, takže se příhodně skácel na volnou sedačku. Napnul se přitom, jako kdyby dosedl na špendlíky, nebo snad rovnou na nože a podíval se na Taxíka stejně jako před tím na mě, což u mě vyvolalo salvu smíchu. Měl štěstí, taky si mohl čupnout na zem.

Neměl to hošan jednoduché, ale že to bude až taková sranda, to jsem nečekal. Zřejmě ho nabudila ta vibrační masáž předtím. Upřímně představa, že se třeba fakt udělá…

„Promiň,“ omlouval se bezelstně Roman, aniž by cokoliv tušil.

Využil jsem toho momentu a sedl jsem si naproti Jonymu, zatímco Taxi se posadil vedle. Autobus si hezky kodrcal, poskakoval a já přitom sledoval Jonyho zatnuté svaly na krku a semknuté rty. Taxík vesele povídal, ani nevím o čem, dokud se nedostal na téma Marek, v ten moment začal vnímat i Jony. Samozřejmě, že si Taxi všiml, jak bídně Marek vypadá a hned se mě vyptával, co se stalo tentokrát. Ten holomek vykecal úplně všechno! Jonatan nevycházel z údivu, a já se snažil to nějak zamést pod koberec s tím, že až tak horké to nebylo.

S čímž samozřejmě Taxík vůbec nesouhlasil a vylíčil mu naši šarvátku na zastávce, jako scénu z nějakého akčního filmu s Jackie Chanem, kde on zaujímal roli náhlého zachránce ve žluté zbroji. Z jeho vyprávění to vypadalo tak děsivě, až se Jony podivoval, proč nesedím v base a Marek stále žije.

Klasika, lidé opravdu umí udělat z komára velblouda. Taxi však vystupoval o pár zastávek dřív, a tak se téma mé „sebeobrany“ s peněženkou přerušilo.

„Takže, ty jsi věděl, že to byl on?“ pronesl zamyšleně Jonatan.

„Ne, ale napadlo mě to. Jenomže Marek se nepřiznal.“

„Hmm, ale nakonec ho svědomí dostihlo,“ zasmál se. Nemohl jsem nic jiného, než souhlasit.

Cesta od zastávky až ke Swingu, jak se jmenovala ta hospoda, kde jsme měli sraz, nám zabrala trošku víc času hlavně kvůli Jonatanovi, který odmítal jít rychle. Ploužili jsme se ulicí rychlosti hlemýžďů po vstříknutí adrenalinu, takže nic extra. Místo v sedm jsme došli až kolem osmé, ale nikdo nám to nevyčítal. 

Podnik to byl klasický, hodně místa, pár docela šikovných barmanů, co se rozhodně neflákali a nosili piva a další pochutiny poměrně svižně. Muzika zde taky nebyla nijak špatná a hlavně ne hlasitá na rozdíl od lidí, ten jejich řev nás málem přišpendlil ke dveřím hned, co jsme vlezli dovnitř. Přejeli jsme pohledem místo, kde jsme byli oba poprvé.

Široký prostor vyplněný různě velkýma stoly, dřevěný bar podél celé stěny se dvěma pípami. Všechno bylo takový retro, opotřebovaný, každá židle v jiné barvě a to včetně těch u baru, co vypadali jako z reklamy na skittles. Prostě typický pajzl, ale s trochou grácie, protože se tomu místu nedala upřít přátelská atmosféra.

A to mě přivádí k samotnému úvodu, jehož důvod vám nyní můžu pokojně vysvětlit. U stolu, kde seděla půlka naší třídy, na nás zbyly dvě volné místa. Jedno v čele, které jsem zaujal já a po mé levici se pomaloučku posadil Jony. A tím začal náš večer s tajemstvím skrývajícím se v útrobách, jež nejspíš bylo už dopředu předurčeno k odhalení a to alespoň jednou chytrou osobou a druhým debilem (to jsem mimochodem já). Naštěstí to nebylo nic, za co by se na mě musela vypsat odměna.

Jony, který se první dvě hodinky v hospodě choval naprosto ukázkově, což už jsem vám popisoval, ale pro rekapitulaci: okouzloval svým často křečovitým úsměvem a hraným klidem všechny. Člověk by ani nevěděl, že má něco ukrytého hluboko uvnitř sebe. No mě to bylo líto, protože když už se rozhodnu někoho potrápit, většinou se do toho pořádně opřu.

 

A právě proto si teď pod stolem pohrávám s tím kouzelným ovladačem a čekám na vhodný moment, kdy se Jony dostane ke slovu. Vyprávění vtipů je vcelku běžná zábava, to určitě všichni známe, ale Jony těch anekdot zná skutečně hodně.

„A znáte tenhle…“ začne zeširoka a upozorní na sebe většinu osazenstva. Docela zírám, jak je rozjařený. Pije už asi třetí rum s kolou a pusa se mu nějak nemůže zastavit.

„Mě snad šálí zrak! Kde se tu bereš, Jony?“ přeruší jeho vyprávění španělský krasavec. Zvednu k němu šokovaný pohled, stejně jako oslovený. Ten vůl se šklebí tak mocně, že kdyby neměl uši, snad mu upadne dolní polovina hlavy. Je to nakažlivý, když se na mě koutkem oka podívá, vycením na něj chrup jako rozzuřený vlk a nebýt toho halasu, snad bych i zavrčel.

„Vau, to už je dneska podruhé!“ zasměje se Jony a nehýbne přitom ani brvou, co jsem si tak stačil všimnout, jeho pohyblivost je omezená jen na to nejnutnější. Tipuju, že když by takhle seděli pokaždé všichni, nějaká skolióza páteře nebo špatné držení těla, by přestali existovat.

„Asi osud, ještě potřetí a dáme panáka, co ty na to?“ poklekne Španěl a vycení ty svoje tesáky ještě víc, přičemž Jonyho sleduje jako kocour svojí myšičku.

Promnu si čelo a sevřu levačku pod stolem v pěst. Hádám, že ten správný moment na spuštění random programu mě teprve čeká.

„To nejspíš nehrozí, já už odtud půjdu leda domů,“ odvětí Jony. Zbytek třídy už vesele pokračuje v rozhovoru, ono taky proč by měli poslouchat ty cizí. Možná bych se měl tímhle heslem taky řídit, ale já jsem už od dětství zvědavá osoba.

„Ale tak panáčka dát můžeme ne?“ nenechává se zahnat otrava.

„No…“ zaváhá Jony a hodí po mě pohledem. Tvářím se jako pohodář, kterému ke štěstí ani ten tabáček nechybí, neboť nekouří. Vyloženě hltám Petrův monolog, co vede ani nevím o čem.

Jen ať jde, klidně! Pro mě za mě.

„Tak fajn,“ rozhodne se konečně Jony a cukne bradou mým směrem, dotkne se prsty mého zápěstí. Sice to gesto nechápu, ale nemám čas zjišťovat, co jím chtěl sdělit.

„Nedáš si taky?“ zajímá se Španěl, stočím k němu pohled, abych se ujistil, že skutečně myslel mě.

„Já?“ vyjevím se upřímně. „Jako s vámi?“ dodám s nehraným údivem.

„Jasně, že jo. Dáme dvě rundy na seznámení.“

„A kdo říkal, že se chci seznámit?“ odfrknu si, jenomže pak mi to dopne, bude se u baru ke mně taky tak hezky tulit, jako na zastávce? To by možná nebylo na škodu zjistit. By mě zajímalo, kde se ve mně tahle pomstychtivost zrodila.

„Ale tak jo, proč ne,“ postavím se dřív, než Španěl stačí na moji řečnickou otázku zareagovat. Vyrazíme k baru. „Co piješ, hezoune?“ otočí se na mě.

„Třeba vodku, krasavče,“ najedu na stejný úlisný tón.

Jony se na mě z boku nechápavě podívá a poručí si stejné pití. Z mixování nebývá druhý den zrovna posvícení, nicméně nejsem jeho máma, abych ho na to upozornil. Celý večer si jedu na vodce s džusem, takže bych to nemusel mít tak krušný. Obdaruji ho zamrkáním a opřu se o pravý loket vedle toho mistra, který objedná rovnou dvě rundy, jak vyhrožoval.

„Já jsem Rendy,“ vztáhne ke mně ruku s velkým panákem.

„Marián.“

„Fajn, takže na seznámení,“ zazubí se.

Kopneme do sebe prvního i druhého frťana a plynule se rozhovoříme o kravinách, které se týkají jakýchsi dívek, co posedávají u stolu opodál a hážou po nás pohledy. Z Rendyho narážek mi dojde jedna věc, ten kluk bude asi obojetný. Nebo se teprve ve svých, nevím kolika letech ale přes dvacet už mu jistě bylo, hledá, jinak fakt nechápu, proč tak šíleně slintá nad kozama té soláriem poznamenané blondýny. Jasně, baba je to pěkná, i když trošku barvou kůže připomíná pomeranč. Jony se k našemu hodnocení nepřidá a mě v průběhu pár minut unikne pointa celé téhle estrády, já jsem na ní vlastně ani nepřišel. Myslel jsem si, že Rendy chce Jonyho prostě znova ojet, ale co ho tak poslouchám, rozhodně se k tomu nemá.

Teď se mi zrovna o holkách mluvit nechce, ani o nich slyšet, ale zasmát se těm jeho přirovnáním a lačnému vzdychání dovedu. I něco málo přihodím, nejsem suchar.

„A co takhle třetí kolo? Znám tu jednu specialitku, ta vám bude chutnat, pánové,“ nadhodí.

„Když už, tak už,“ kývne neurčitě Jony.

Asi pět minut na to před námi přistanou velký červenomodrý panáčky s miniaturním brčkem.

„No to mě poser, co to je? Neřekl bych, že zrovna ty budeš na tlamolepy,“ vyjevím se.

„Čumíš viď? Když mám, jo špatnej den, tak si klidně i řeknu o deštníček, ten mi k tomu přijde takovej noblesnější.“

Šklebíme se na sebe jako dva idioti. Nerad to přiznávám, i když mám v sobě už docela slušnou dávku alkoholu, ale ten hošan asi nebude takový kokot, jak se zdálo. Nejspíš slovo jednorázovka chápe, jen je extrovertní a upovídaný. Bohužel… rád ho asi nikdy mít nebudu. Nemůže mi to mít za zlé.

Vypiju tu jahodovo – citrónovou šťávu, ze které se mi musí extrémně zvednout hladina cukru v krvi a mrknu na Jonyho.

„Nevrátíme se zpátky?“ když kývne, pokračuji dál. „Tak jo Rendy,“ poplácám ho familiárně po rameni a skloním se k jeho uchu. „Nelez mi do zelí a někdy příště ti tu rundu oplatím. Hodně zdaru u bloncky.“

„Nebudu, ale měl by sis to zelí hlídat,“ odvětí se smíchem.

Jasně, co kdyby se takhle rozhodlo změnit skleník. Jasně, že mám v plánu si ho střežit jako miliony v sejfu.

„Cos mu říkal?“ zajímá se Jony u stolu.

„Nic důležitýho,“ pokrčím rameny.

Nadskočí pomalu metr vysoko. „Kurník, já se tak lekl! Zavibrovala mi kapsa,“ osvětlí, když na něj dost nechápavě pohlédnu.

Mě se rozjede huba do širokého úsměvu. No jo, málem jsem na ten ovladač, co mám schovaný v kapse, úplně zapomněl. Hodlám ho ještě alespoň jednou využít.

Zatímco přemýšlím nad tím, jestli mě za ty moje škodolibý úmysly nečeká peklo, Jony lustruje displej telefonu.

„To je kokot,“ uleví si.

„Kdo?“ zajímám se.

„Můj brácha,“ odvětí.

„Aha, já myslel, že je to ten nejlepší člověk na světe,“ rýpnu si a vybavím si, co ten trotl předváděl posledně. Jo, opravdu nejlepší.

„To sice jo, ale kokot je to taky.“

„Hm, geny jsou svině, co?“ nadzvednu pobaveně jedno obočí.

„Tss.“

„Kde vůbec je? Neměl být někde v Anglii? Ale posledně byl vlastně u vás.“

„Hm, právě proto je to vůl. Pendluje z místa na místo a pak se mu stává, co se mu stalo už potřetí. Zase někde nechal peněženku se všemi doklady i kartou. Sice to úspěšně zablokoval, ale nemá prachy, logicky. Trčí někde v severní Anglii a čeká, až mu jeden známej z druhého konce přiveze nějakej cash, aby si mohl koupit letenku a zase hezky přivalit zpátky.“

„To by se tobě nestalo, co?“

„Nemyslím si, že by se to nemohlo stát, ale je to daleko méně pravděpodobný. Martin je prostě hroznej šílenec.“

„Jojo, jak říkám, geny jsou svině.“

„Máš pravdu, taky jsem trošku idiot. Ale zrovna ty nemáš vůbec, co říkat.“

Tohle naše hašteření mi vážně chybělo.

„Jsem překvapený, že jsi to přiznal.“

„Měl bych se stydět za to, že jsem trošku ujetý a přitom docela dost zodpovědný a samostatný? K tomu mě doma vedli, víš, nejsem jedináček, co dostane nové auto a třeba jednoho dne i celý byt, když si trošku zaprosí.“

„To je sice působivé, ale taky pěkně sprosté prohlášení, nemůžu za to, že se mám jak se mám.“

„Jen jsem ti oplatil rýpnutí,“ pokrčí rameny s nevinným úsměvem.

Nakloním se přes stůl blíže k němu. „Je super, že si myslíš, jak jsem rozmazlený fracek, ale nejsem o nic víc vůl než ty hloupej vůl.“

„Vůl možná jo, hloupej ne.“

„Jak kdy. Sice nejsem zvyklý na sourozence, ale k zodpovědnosti a samostatnosti mě taky doma vedli a jsem v tom zatraceně dobrý. Jsem ten nejlepší a nejsamostatnější člověk, co zvládne naprosto všechno!“

No to jsou ale silný řeči.

Vybuchne smíchy. „Ty seš jeden velký blázen s krásným zadkem.“

Zhoupnu se na židli, zabalancuji na dvou nohách a s úsměvem sleduji, jak si mě prohlíží. Je asi ta nejsvůdnější věc, kterou jsem kdy potkal. Navrch, když si uvědomím, co má v zadečku…

„Já vím, hezkých věcí je na mě víc, než těch ošklivých.“

„Hej, co ten vtip, Jony?“ vzpomene si Petr na dávno zakecanou věc a přeruší tak naše tradiční špičkování, které mi doopravdy chybělo.

A tak Jony začne zeširoka rozprávět, což o to, jde mu to. Do doby, než náhle vykulí oči, zakoktá se a narovná se jako ukázková neuvařená špageta. Většina lidí se rozesměje, neboť jeho reakci přisoudí právě vyprávěné vtipné anekdotě.

Jen já vím, kde je pravda, a i když mi něco říká: ty jsi tak krutý! Ale tak krutý! Tak ten druhý hlas: jen do něj! Čtrnáct dní je čtrnáct dní!, ten je výraznější.

Střelí po mě pohledem a s několikerým zaškobrtnutím pokračuje dál ve vyprávění.

Usměji se. Neviňátko samo!

Zaryje mi pod stolem silně prsty do stehna, nečekám to, takže překvapeně nadskočím a kulatý ovladač mi vyklouzne z ruky. Jindy pomalejší Peter, je zjevně alkoholem nabuzený, takže se pro ten klenot sehne.

„Ty jo, co to je? Tamagotchi?“ vyjeví se a rovnou si začne hrát. S vyjeveným výrazem sleduji, jak přecvakává čísla na pidi displeji od jedničky po osmičku a zase zpátky. No vůbec mě jaksi nenapadne mu to třeba vzít. Jony svůj vtip dovypráví. Nutno dodat, že ho ze sebe vysoukal takovou rychlostí, až to znělo skoro jako japonština. Někdo mu ale asi rozuměl, protože stůl vybuchne smíchy. Jony ne, ten zjevně spíš srší vztekem, nebo vzrušením a možná obojím. Podle mě je to asi velmi… intenzivní směs pocitů.

„Dej to sem!“ zavrčí na Petra a vytrhne mu hračku z ruky, zmáčkne tlačítko na vypínání a propálí mě pohledem, před kterým sklopím pohled do desky stolu.

Ups… já nechtěl.

„A co to teda je? Ještě jsem to nikdy neviděl,“ zajímá se Petr dál. Lidská zvědavost už asi nejednoho člověka potrestala, bohužel… ne vždycky toho, co byl zvědavý.

„Ale, taková blbina,“ mávnu nad tím rukou. Nějak Jonymu nebráním, když si ovladač schová k sobě. Nehodlám pokoušet, jak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, než se ucho utrhne.

„A na co?“

„Na hovno!“ zpraží ho Jony.

„Aha… jasně…“ přikývne zmateně, vzato Kája nás obdaří takovým vševědoucím úsměvem. Jo, zrovna ona asi bude mít v šuplíku různé hračky.

„To je tajný, víš,“ zasměji se a za odměnu dostanu z levé strany docela bolestivý kopanec do lýtka.

Petr se dál nerýpe a tak se přidáme k všeobecné debatě o naší škole, která se posléze zvrhne na vyprávění opileckých příhod a trapasů. Sem tam sjedu pohledem k Jonymu, který už se nějak extra nezapojuje. Spíš naopak, lokty se zapírá o stůl, a co chvíli si o propletené prsty opře čelo.

„Hele, není ti špatně? Nemáš horečku?“ všimne si jeho rudých tváří Kája, jenž sedí po jeho pravici. Tak vzhledem k tomu, co nejspíš tuší, je tohle docela vtipná otázka.

„Asi už bych šel, viď Majo?“ přikývne a hned mě usmaží pohledem.

„Ale je teprve jedenáct! Kluci, neblbněte!“ ohradí se víc lidí najednou.

„Jo, v nejlepším se má přestat,“ odpoví Jonatan.

Vypadne dřív než já, protože se ještě otočím u baru, kde zaplatím krom své útraty i tu jeho. Nevím, co všechno vypil, ale odhadnu to od oka. Nebyl totiž jediný, co ujížděl na kole s rumem.

Čeká na mě v postoji vojáka při pozoru, což ve mně vyvolá vlnu nepokrytého pobavení. Nijak to nekomentuje. Pochechtávám se celou cestu. On se ale tváří jako tlakový hrnec před výbuchem.

„Copak? Už ti to vadí? Nebo se ti zachtělo na záchod?“ zajímám se, když vystoupíme.

„Jen počkej! Tohle ti jednou vrátím!“ ožene se po mně.

„Ale no tak! Přece to nemohlo být tak horký!“

Nestačím uhnout, takže se mu povede mě přišpendlit ke stejnému stromu, u které jsme šaškovali před pár hodinami.

„Je to horký, vážně je to úplně na hraně,“ drapne mě za bundu pod krkem. „Ani netušíš… jak nadržený právě jsem!“

Má pravdu, nějakou hrubou představu mít budu, ale zkušenosti jsou vždycky mnohem cennější.

„Ale tak v tom bych až tak velký problém neviděl, klidně ti pomůžu,“ ujistím ho.

„Tak tím si teda buď jistej, že mi pomůžeš!“ zavrčí a jazykem mi vjede do pusy, aniž bych stačil říct pověstné: švec.

Nebráním se, ani ve chvíli, kdy přestane a za ruku mě táhne k našemu vchodu. Už na schodech si akčně rozepíná svojí bundu a zvládne i tu mojí.

Vpadneme do předsíně, jako odjištěné granáty, ruce vzájemně ve vlasech. Je teplý, vlastně to je slabé slovo. Je žhavý. Navíc zatraceně božsky voní. Možná vylučuje víc feromonů z toho jak je celý nadrbaný. Ačkoliv v sobě nemám vibrátor, tak jsem na tom dost podobně. Stačily mi ty jeho reakce a výrazy, co dělal v městský. Nevěřil bych, že rudý tváře a skoro slzy v očích, mě dovedou tak nažhavit.

Vede on, táhne nás chodbou, slepě klopýtáme, neboť světlo jsme nerozsvítili a to směrem k jeho pokoji.

„Bořek!“ uvědomí si a odtáhne se, aby se zaposlouchal a rozhlédl po prázdné chodbě. Rty má pokousané a tváře úplně nachové. Vlasy mu trčí do všech stran.

„Není tu,“ zavrtím hlavou a přitáhnu si ho zpátky k polibku. Motáme se na chodbě odezdi ke zdi. Přemýšlím nad tím, jestli ho můžu ojet až v pokoji, nebo ho třeba zavléct do kuchyně-obýváku a přehnout přes ten gauč, případně ho opřít o stěnu a nechat zvuk jeho stenů rozlehnout se celým bytem, klidně až k sousedům.

„A kdy přijde?“

„Nevím.“

Změním směr a domotáme se do kuchyně. Nějak se nám podaří narazit na stěnu a rožnout světlo. Jony okamžitě začne plašit.

„Klid, my jsme rozsvítili a to tvým ramenem…“ přirazím ho zpátky.

„Po…počkej,“ zamrmlá mi do rtů.

„Na co?“ nechápu. Kývne za mně, takže se poslušně otočím. Rozhlížím se po prázdné osvětlené kuchyni, dokud mi do očí nepadne dárek, jenž nám zanechal Bořek (kdo jiný).

Na jídelním stole je talíř se dvěma broskvemi a červenou lahvičkou lubrikačního gelu s názvem: Silný orgasmus, či co to tam píšou, vedle toho je lístek popsán černým fixem: Amélie se omlouvá, užijte tyto plody s chutí!

Kurník, to je ale vůl!

„Ehm, Jony on to asi vůbec nemyslí…“ otočím se na něj, ale přiloží mi prst na rty.

„Vím, že to ví. Nevadí mi to,“ přitáhne si mě zpátky. „Ale už mě kurva ošukej,“ vydechne mi na rty.

Nemám já dneska narozeniny?


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 38
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

eliza56
eliza56

Nic, co by stálo za řeč.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.