Doteky okolního světa byly najednou tak jemné, že jsem je skoro necítil. Vzdálené napůl vyděšené hlasy mě ujišťovaly jen o jediné věci. Aha, to budou doktoři… tak přeci jen neumřu v odpadcích. Zvláštní. Jeden z doteků mi byl tak nějak povědomí, ale moje hlava se nedokázala soustředit na detaily. A už vůbec ne si je spojovat do smyslů. Vnímal jsem jen na půl a myslím, že okolí si toho bylo moc dobře vědomo. Bolest mnou prostupovala stále, ale rychlé ošetření, které mi moji zachránci poskytli, snižovalo další silné vlny.

 Možná mi něco píchli, aby mi tak trochu ulevili. Chtěl jsem jim poděkovat, vyjádřit vděk, nebo tak něco, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Dokonce i můj zrak byl zkreslený a nepřesný, viděl jsem totiž jen obrysy. Ach jo, to musela určitě způsobit ta rána do obličeje. Stále to bolí, celé tělo… bolí. K tomu jsem unavenej jako kůň po celodenní šichtě oddřené na poli. Už si ani nevzpomínám, co mě tak moc unavilo… ani proč je najednou tak těžký zvednout ruku. Dýchání mi taky dělalo velký problémy, skoro jako by mi na něm nějaký pár profesionálů hodinu tancoval tango.

 

 Co to se mnou je? Proč mě všechno bolí?

 A… sakra jak jsem se sem vůbec dostal?

 

 Snažil jsem se rozpomenout a taky… trochu víc rozkoukat, jelikož mi z ničeho nic šly tak zvláštně kolena od sebe, až jsem si začal myslet, že…

 

 V tom ve mně hrklo a mnou projelo všechno! Všechny vzpomínky! Všechna ta bolest!

 Cítil jsem, jak mi z očí začínají téct slzy a taky jak se mi do celého těla vlévá vztek a zlost! Kopnul jsem nenávistně do prvního člověka, který se mi dostal pod nohu! Pak jsem dal ránu do břicha dalšímu, co mě držel za pravou ruku! Bylo mi fuk, jestli mi pomáhají, nebudou na mě šahat! Prostě nebudou! Kopnul jsem nohou do dalšího, který se mě za ně snažil chytit a chtěl dát pěstí dalším dvou, co mi naráz chytili ruce! Tohle ne! Nechci,… nechci to! Ne...!

 

 „Uklidni se, blbče!“ Zaslechl jsem známý hlas. Nechtěl jsem nic slyšet.

 „Ne! Nešahejte…!“

 „Koukni se kurva pořadně, debile, než začneš odsuzovat!“ Křikl na mě známý hlas znovu a chytil mi jednu ruku. Nedokázal jsem uvěřit… tmavé vlasy a temné oči… nebylo pochyb. Zase on! Nezmohl jsem se ale víc, jak na upřímné zašeptání plné úlevy. Jak ubohý…

 „Re... Reny...?“

 „No hurá, už jsem chtěl…“ když zase promluvil na svojí arogantní úrovni, vzedmula se ve mně poslední vlna vzteku! Poslední síla, kterou jsem si schovával pro to, až ho uvidím. Napřáhnul jsem se a veškerou nenávistí ho praštil z čista jasna do toho perfektního namyšleného obličeje! Upadl na zem a držel si krvácející nos, přičemž na mě vztekle hleděl. Já ale prasknul a křičel jen jedno…

 „Hajzle! Je to všechno tvoje chyba! Jen tvoje, slyšíš! Ty za tohle můžeš! Za všechno, Hajzle!“

 „Už mu to píchni sakra…!“ Křikl na někoho Ren rozčíleně a z ničeho nic mi člověk za mnou, kterého jsem do teď nevnímal, píchnul něco do krku. V tu chvíli mi něco uklidňujícího prostupovalo celým tělem, až mi úplně vypnulo celé svalstvo. Moje oči se začaly zavírat a moje vědomí se postupně začalo vytrácet i s hlasy a doteky cizích lidí. Už jsem jen stačil zopakovat pár zakotvených slov.

 „Tvoje… chyba…haj…zle…“

 

 A byl jsem znovu v limbu. Nevěřil jsem vlastním očím, ale čemu jinému věřit. Jeho perfektní obličej byl před chvilkou kousek od toho mého. Nemohl jsem pochybovat bohužel. Takže to on mě našel, když jsem tam umíral mezi směsným odpadem. Bože, horší už to být nemohlo. Proč jsem jen dřív neumřel? Takhle mě nikdo nikdy vidět neměl, a on už vůbec ne. Co jsem komu udělal, že jsem si tohle všechno najednou zasloužil? Co sakra? Nevím. Bylo mi fuk, zda zase brečím… moje srdce stejnak nahlas naříkalo. Ventilovat to slynou vodou je ještě dobrý.

 Vcelku mi bylo jako bych spal věčnost a staletí k tomu. Když jsem začal přicházet k sobě, spolu s mým vědomím se ozvala i moje kamarádka bolest. Sykl jsem a trochu škubnul hlavou, na to jsem si uvědomil, že mám něco průhledného přes ústa a nos. Dýchací přístroj? To jsem vážně v nemocnici? Že by byl tak hloupej a odvezl mě do nemocnice, a tím riskoval, že se přijde ještě na tohle. Nechtě jsem, to co se mi stalo nijak pojmenovat, i když bylo jasný, jaké je to slovo. Vzdychl jsem a přišel i na to, že ze mě čouhá pár hadiček a taky jsem nemohl hýbat s pravou nohou. Dál už moje momentální vnímání nedosáhlo, ale tohle byl docela pokrok. Raději jsem ani nechtěl vědět, co bych našel pod tou bělostnou přikrývkou, kterou snad vyšívali zlatem. Začínám, to být zase já… alespoň něco se zachovalo do další etapy mého životního putování světem.

 

 „Už ses probral.“

 „Kde…“

 „Nejsi v nemocnici, tak blbej nejsem. Pokud sis to náhodou myslel,“ mluvil dál klidně, jako bych ho předtím vůbec nepraštil a mě nezbylo nic jiného, než se podívat do jeho arogantních očí. V hlavě jsem měl jediný dotaz, jedinou otázku, která mě vlastně teď zajímala.

 „Jak si…?“

 „Přes mobil. Má zabudované GPS,“ tak to mě vůbec nepřekvapilo. Koneckonců, to mě taky mohlo napadnout i bez té hloupé otázky. Asi ještě mám zpomalený systém.

 „Aha…“ zašeptal jsem jen a podíval se po jeho blednoucím monoklu. Doufal jsem, že jsem mu alespoň zlomil nos, ale zdálo se, že je jen naražený. Všiml si, že si ho prohlížím a trochu naštvaně přivřel svoje černé oči. Já na to měl jasný názor, který nehodlám měnit. „Nečekej, že se omluvím…“

 „Nečekám.“

 „Fajn…“

 „Pravděpodobně to nechceš vědět, ale říct ti to musím,“ pokračoval a sáhl pro složku, která ležela vedle něj na menším stolku s léky a medikamenty. Nebylo potřeba se bránit, musel jsem vědět, co a jak, abych si neublížil ještě víc. Nevědomost mi v žádném ohledu nepomůže.

 „Tak… mluv…“

 „Když vynechám pohmožděniny, podlitiny a kousance… máš zlomenou pravou nohu a tři hrudní obratle. Nalomený nos a pár hlubších řezanců od nože na břiše. A taky…“ na chvilku svůj hlas ztišil a já postřehl, že jeho oči čtou další řádky ve zdravotnické kartě velmi pomalu. Pak se podíval na mě s netečným obličejem a dělal, že ho to vůbec nerozhodilo. Já ho jen pobídl k činnosti, kterou mi musel sdělit. Ne, že bych neměl strach se to dozvědět, ale připomínat jsem si to taky nechtěl.

 „Pro… p-prostě to řekni…“

…

 „Můj bratr a Shisui museli zašít několika stehy natrženou tkáň mezi svaly, způsobenou opakovaným násilným vniknutím do…“ začal předčítat bez špetky emocí, až jsem ho prostě musel vzteky utnout.

 „Užíváš si to, co…?!“

 „Na další ránu nemáš. Tak radši mlč a buď v klidu!“ Řekl mi stejně nabroušeně jako já jemu. Asi už si nechtěl hrát na to, že ho neštve ta rána, kterou jsem mu tak skvěle namířil do ksichtu. Ušklíbl jsem se potěšeně, jak dobře jsem se trefil a spokojeně se víc uvelebil bílé v posteli.

 „Zasloužil by sis toho víc, než jen jednu ránu!“

 „Když myslíš,“ řekl mi klidněji a přešel pomalými kroky k přístroji, který obstarával umělý nádech a výdech. Zmáčknul dva knoflíky a tím ho vypnul. Sundal mi dýchací masku a položil jí vedle. Pak se podíval na skoro prázdnou infuzi a dál dělal, že se nic neděje. „Přidám ti na živinách, když už si čilejší.“

 „Debile…“

 

 

 „Ležel si tam dva dny, Jeremy,“ oznámil mi najednou a tím upoutal můj pohled i pozornost. Není divu, že jsem byl tak vyhladovělý. Divil jsem se, že při té větě jeho očima projela mírná starost. Fajn, musel jsem přiznat, že za to mohl ale… i nemohl. Přeci jen, tohle nemohl vědět. Možná, podle toho jak se tvářil, to ani nechtěl. Vzdychl jsem a rozhlédl se po pokoji. Byl celkem velký a spousta věcí vypadala fakt draze, skoro jsem z toho zase přestal dýchat.

 „A tady?“

 „Skoro tři. Vzhledem k tvému stavu to ale není nic neobvyklého.“

 „Za jak dlouho…?“ Nechtěl jsem říct nic nemravného nebo tak něco. Jediné, co jsem chtěl vědět, za jak dlouho odsud budu moct odejít po svých. Bohužel, Reny neváhal ani vteřinu, aby mohl využít dvojsmyslu téhle neúplné věty.

 „Budeš moct používat zadek?“

 „Zadek i to ostatní…“ vzdal jsem další hádku, protože se mi už zase chtělo spát. Nic na to neřekl, ba ani se nešklebil. Asi mu to nakonec nepřišlo, tak vtipný, jak jsem si myslel.

 „Noha tři týdny, žebra plus mínus pět týdnů. A o sednutí nebudeš chtít slyšet nejméně měsíc.“

 „Super…“ vzdychl jsem jen do polštáře. „Už teď se toužím vykoupat.“

 „Bohužel ti pár týdnů bude muset stačit tohle,“ oznámil mi a vytáhl něco žluto zeleného ze šuplíku.

 „Co… to je?“

 „Žínka.“

 „To vidím, ale co s ní…? Tohle ne…“ zarazil jsem se a dával si pár věcí chvilku dohromady. „Neříkej, že máš v úmyslu to, co si myslím?“ Dodal jsem a celkem zahanbeně zrudnul až po uši. Nadzvedl překvapeně jedno obočí a pak se trochu pousmál. 

 „Ve tvém stavu to jinak dělat ani nejde, takže…“

 

 „Počkej! Vy… Ty už si mi to s tou věcí dělal?“

 „Víš, jak debilně ta tvoje otázka zní?“

 „A není to náhodou v tuhle chvíli už jedno?“

 „Museli jsme tě umýt, byl si skoro celej od krve. Při ošetření si musel být čistej,“ oznámil mi nezáživně a dál před mýma očima mával s tou nejdivnější věcí, jakou jsem kdy poznal v reklamách.

 „Takže… mi chceš říct, že mě těmi žínkami, myla půlka královského klanu?“

 „Byli jsme jen tři a sluha.“

 „To mě uklidnilo…“ vzdychl jsem smířeně, že teď mě musí princ i mýt, a že asi jako malomocný bych nepřežil s nervy ani den. Pak jsem si na něco dost zajímavého vzpomněl a rozhodl se vytáhnout to na světlo. Zajímalo mě, zda to, o čem jsem si myslel, že byl sen, myslel vážně. „Asi se mi to jen zdálo, ale netvářil ses před tím jako bys chtěl někoho zabít?“

 „Tak se tvářím normálně.“

 „Myslím… tam… u těch popelnic,“ upřesnil jsem. „Vážně… bys mě tam nechal, kdybych ti to neřekl?“

 „Kdybych to nemyslel vážně, nedostal by si takovej strach, ne?“ Odpověděl mi celkem předvídatelně.

 „Takže sis hrál, jen abys zjistil, co si chtěl, co?“

 „Tak nějak.“

 „Sereš mě.“

 „Říká někdo, z koho se stal jen velkej problém,“ řekl a hodil po mě jeden ze svých ledových pohledů.

 „V posteli si říkal něco jinýho.“

 „Tam říkám vždycky něco jinýho.“

 „Kdy na to jako hodláš jít?“ Zeptal jsem se, jelikož déle už ten pocit žumpy nedokážu snášet.

 „Jít na co?“ Otázal se zaskočeně, než mě viděl, jak koukám na tu jeho kouzelnou žínku.

 „No přece na tu věc s tou žínkou. Cejtim se jako bych projel lepidlem.“

 „Jen napustím čistou vodu.“

 

 Udělal přesně to, co řekl a za asi dvě minuty se vrátil do pokoje. Položil nádobu s vodou na příslušný pojízdný stolek za pár milionů a namočil do ní tu svou žínku. Nezbývalo mi nic jiného než ho pozorovat a alespoň trochu se soustředit na to, kam mi tím bude všude sahat. Jeho hlavou projelo něco podobného, protože se trochu ušklíbl a pak se posadil vedle mě na postel. Necuknul jsem, ba ani nijak jinak nereagoval na to, když mi začal mokrou a voňavou měkkou věcí přejíždět po zdravé unavené noze. Občas se, sem tam ujistil, zda ho nehodlám zase nečekaně udeřit do obličeje a pak zase nemluvně pokračoval bez emocí ve své činnosti.

 I po tom všem, co se mi stalo, mi stále jeho dotek přišel příjemný. Nenáviděl jsem se za to a nenáviděl jsem i jeho za to. Co všechno mi ještě jako hodláš udělat? Co si ještě vezmeš? Chci znát… a víš ty co, vlastně to ani nechci radši vědět. Nechal jsem se dál čistit od vlastního potu mokrou žínkou a trochu se snažil uklidnit. Dech už nebyl tolik bolestný, ale přesto jsem ho cítil. Byl těžší než obvykle, ale to nevadí. Pro teď stačí, že vůbec dýchám.

 

 Dýchám bože… proč dýchám…?

 

 Najednou to na mě všechno spadlo. Nechtěl jsem, aby se to stalo před ním, ale takové věci prostě člověk neporučí ať už je sluha nebo pán. Rozbrečel jsem se. Silněji než tenkrát. Ani nevím proč. Těžkou rukou jsem si pomalu přikryl obličej a nedokázal potlačit příval nářků… Kousal jsem se střídavě do rtu, abych se trochu utišil, ale moc to nepomáhalo. A to jsem si myslel, že jsem silnější, možná si to myslel i on. Pohled na mě mu musel připadat ubohý. Jo, byl jsem v tuhle chvíli hodně ubohej, zraněnej a poníženej zároveň. Určitě mnou pohrdá víc než předtím. Chtěl jsem sundat ruku z očí a podívat se na tu pravdu. Ušklíbl jsem se. Určitě se teď na mě dívá jen tím svým arogantním povýšeneckým a sobeckým pohle…

 

 Projel mnou strach a… překvapení zároveň!

 Po pohledu do jeho temných ledových očí jsem se skoro zapomněl nadechnout!

 

 Díval se tak na mě nebo… spíš skrze mě. Nenávistně,… chtěl něco zničit i někoho zabít. Něco, co jsem ztělesňoval. Něco, co jsem v něm vyvolával já. Hleděl na mě pohledem, který se u něj viděl prvně. Pohledem, ze kterého jsem měl strach… Polknul jsem a snažil se zůstat klidný. Ren se ani nehnul a stále vypadal, že za tohle ponížení, někomu setne hlavu. V takových situacích nedokážu moc dlouho mlčet, ale teď jsem byl překvapivě zticha. Tak alespoň nějakej půd sebezáchovy mám. Ani jsem si nevšiml, že jeho zabijácký stav mi zastavil slzy a příval nářků. Jaká ironie.

 

 „Musím jít.“

 „Kam?“

 „Mám práci,“ řekl jen a začal uklízet to, co si přinesl k mému umytí a otření do sucha. Vzdychl jsem.

 „Jdeš… zase někomu zničit život?“

 „To dělám celkem běžně,“ řekl, ale vůbec se na mě nepodíval. Nechtěl, abych poznal jeho rozsudek.

 „Všiml jsem si.“

 „Zkus ještě spát. Můj bratr říkal, že bys měl,“ oznámil mi trochu jemněji a převlékl si tričko.

 „Fajn, co mi zbývá.“

 „Někdo tě přijde zkontrolovat, tak radši neblbni,“ řekl mi a vzal za kliku. V tu chvíli mnou projela poslední věc, kterou jsem vlastně ještě neřekl. A kterou bych ať už je to jakkoliv říct měl.

 „Reny…?“

 „Co?“

 „Díky…“ sice se neotočil ale… něco mi říkalo, že ho to neurazilo.

 

 Když odešel, pokoj se zdál větší než předtím. Tak nějak jsem jednou půlkou nechtěl, aby mě nechal samotného. Ubohý je, že jsem se ho ani nesnažil zastavit… i když jsem moc dobře věděl, co se teď chystá udělat. Kousl jsem se do rtu a snažil se nemyslet na to, co za práci si to na dnešek vymyslel, aby mohl svůj vztek a zlost vybouřit na někom jiném. Prosím, jen ať nikoho nezabije, tvářil se, že by toho byl dneska schopný. Prostě budu věřit, věřit že není tak blbej jako já.

 

 

**** 

 Asi za tři hodiny, které jsem prospal, někdo bez zaklepání vstoupil ráznými kroky do místnosti. Byli to dva očividně starší rodinní příslušníci Renyho slavného klanu. Díval jsem se po nich celkem s nezájmem, ani jsem netušil, že jsou to ti dva, co mě zachránili, šili a dokonce i myli. To všechno mi došlo až o pár minut později, co začali zkoumat moje podlitiny na hrudníku. Divil jsem se, že se jich vůbec nebojím, ani jejich občasný letmý dotek ve mně nevzbuzuje žádný druh znechucení. Ten starší si toho všeho pochopitelně všimnul a docela příjemně se na mě pousmál.

 „Jsi celkem sexy, víš to?“

 „Něco jsem zaslechl.“

 „Máš nějaké větší bolesti?“ Zeptal se mě a dál kontroloval, zda někde nekrvácím. Já jen vzdychl.

 „Ne… až na ty, co jsou zafačovaný.“

 „Dobrá, teď vypij tohle,“ zavelel a já si to od něj poslušně vzal. Přesto jsem si neodpustil poznámku.

 „Nějak brzo na jed…“

 „To víš, kdysi byly otravy naše rodinná specialita,“ pousmál se a dál se díval, jak vyprazdňuju obsah.

 „A dnes házíte oběti postupného trávení do grafů. Zajímavá změna,“ řekl jsem a vrátil mu sklenici zpět úplně prázdnou. Spokojeně se ušklíbl a koutkem oka zkontroloval přístrojové stupnice. Pak se podíval zpět na mě a stejně jako já si neodpustil hloupou další větu.

 „Začínám chápat, proč se Renovi líbíš.“

 „Já ne,“ připojil se najednou ten druhý a přísně se na nás podíval. „A přestaň s těmi řečmi.“

 „Očividně máš něco na srdci, tak proč to prostě nevyklopíš, starší bratříčku,“ řekl jsem, jelikož mi hned došlo, kdo to je. Už mezi dveřmi to bylo poznat.

 „Vím něco, co Ren ne, Jeremy Lane.“

 „A to je co, pane Důležitej?“

 „To, že na naší chatě v Maou si nebyl poprvé,“ řekl a mnou projelo zděšení.

C-cože to právě řekl?