Věděl moc dobře, kam jdu a co tam budu dělat. Zvláštní bylo, že na to nic neřekl,… ani mi to dokonce nezakázal nebo tak něco podobného spravedlivě nechutného. Možná jen přeci měl sám nějaké to nutkání podobné pomstě. Podle mě se jen rozhodl koukat se tentokrát jiným směrem, aby nemusel čelit svým vlastním životním pravidlům a zákonům. Do smíchu mi nebylo, ale do pláče taky ne. Spíš jsem cítil něco mezi tím, to se lidově označovalo jako vztek nebo hněv. Když máte moc a kontakty byla by škoda toho nevyužít. Obzvlášť, když to moc chcete. A já to chtěl, tohle si musel zapamatovat každý debil a pobuda v Yokohamě. To, co se stane každému, co si dovolí šahat na věci naší rodiny. Byla to hlavně otázka pověsti a cti, ale nemohl jsem se zbavit myšlenky na to, že chci hlavně vidět trpět ty, co mě donutili dívat se na jeho utrpení.

 

 „Kam si přejete jet, Ren-sama?“

 „Do Hiyoshi-Honchó. A zrychli to,“ oznámil jsem jen stroze a rozhodl se dál mu nevěnovat pozornost. Moje myšlenky se stejně stáčely do úplně jiných vod. Temných a nepřístupných. Masahiro si toho asi všimnul, jelikož jen nastartoval a vyrazil směrem, který jsem udal. Pak mu jen jemně vyletělo z úst.

 „Jistě.“

 

 Čtvrť Hiyoshi-Honchó byla vcelku klidným předměstím zánovnějších podnikatelů, ale i rájem pro malé příživníky a hodnostáře, kteří hodně podlézali hlavně mému otci. Její temnější úsek raději ani nebyl pojmenovaný, říkali mu prostě a jednoduše třiadvacítka. Kromě zdejších tak nikdo netušil, co to vlastně znamená, ale jedno číslo stačilo na velkou změnu.

 Před zeleně zářící budovou známou jako Miho-Icha jsme zastavili a já bez sebemenšího zaváhání vystoupil v jednom ze svých nejlepších sak na špinavou ulici. Ne, že by ji neuklízeli, ale bílou tu taky dlouho nikdo neviděl. Trochu jsem se ušklíbl a snažil se trochu povznést nad vlastním vztekem, který ve mně přetrvával.

 Vtisknutý obrázek jeho zraněného těla a připomínka jeho bolestných nářků nešla vůbec vymazat.

 „Budete chtít doprovod, Ren-sama?“

 „Jestli se ti chce,“ odpověděl jsem Masahirovi s lehkým nezájmem a namířil si to lehkými kroky přímo k jedinečným modrým dveřím. Jako jediná věc na domě, byly dveře okrasně zdobeny a nádherný odstín barvy vypadal jako by zaschnul včera. Reklamu a vystupování mají skvělou, to se musí nechat. Můj věrný sluha se pobaveně pousmál a trochu uklonil. Strašně rád pozoroval, když jsem měl s někým obchodní jednání. Moje přetvářka a dvojsmysly ho zřejmě hodně bavily, proto jsem se ani nedivil, když mi s veškerou až přehnanou odevzdaností otevřel dveře.

 „Bude mi potěšením.“

 

 Sotva jsme vešli oba dovnitř, už na nás spočinulo prvních pár párů očí. A že bylo vážně občas na co koukat, kdybych nevěděl, kde se zrovna nacházím, možná bych ani neváhal nad tím s jedním z nich si užít. Nedal jsem na sobě znát vlastní potěšení a s ledovou tváří nahlas promluvil.

 „Kdo z vás tomu tady velí?“

 „Vítám tě, Himura-san. Jsem Hachiko ale klienti mi říkají Chichi. Jak ti můžu pomoci,“ odpověděla mi výstavní bruneta s hlubším, ale pisklavým hlasem, a natáhla ke mně ruku. Já se jen pousmál a její ruku jemně stisknul. Pak jsem se lehce sehnul a políbil ji na hřbet se svým obvyklým sváděcím pohledem. Trochu zrudla a druhou rukou si přikryla zvýrazněná ústa.

 „Chci od tebe jednu službu, Chichi. Samozřejmě tě vyplatím.“

 „Ach,… jedná se o vás, nebo… vaše nové poupátko?“ řekla přítomně a olízla si přitom místo, kde jsem se jí dotknul. Pak se ušklíbla a přivřela své zelené oči plné chtíče. Pousmál jsem se a přiznal jsem zcela bez okolků pravdu. Nemělo cenu zakrývat, teď ne tedy. Pobavilo mě, že se vůbec nesnaží lhát nebo mlžit. Prostě vybalila to na mě v plné síle a tu hloupou ženskou zdá se ráda hrála.

 „Okouzlující a informovaná, přesně jak to mám rád.“

 „Ále… to je… ou, uvádíte mě do rozpaků, Himura-san.“

 „Přejdu tedy rovnou k věci, Chichi. Kolik mužů můžeš dnes v noci postrádat?“ Oznámil jsem a čekal na její potěšený úsměv, který se jí rýsoval minutu od minuty stále víc a víc na rudé nalíčené tváři.

 „Kdy jste to vy…hmm,… pět,… ne, ne vlastně šest,“ řekla po smyslném a rozhodnutém pohledu na několik svých družek. Jinak tyto stvoření nazvat nešlo.

 „Výborně, to mi bude stačit.“

 „Hned je zavolám a budou vám i k těm nejtajnějším službám.“

 „To doufám,“ řekl jsem a naschvál si olízl spodní ret. To jí znovu způsobilo menší zemětřesení pod sukní. Není nic jednoduššího, než u někoho naproti mně nechat vybouchnout sopku mezi nohama.

 „Jste tak roztomilý a galantní.“

 „Věř mi, že se snažím.“

 „Jistě. Koneckonců vaše pověst vás předchází,“ řekla zase tím svým tajemným informovaným tónem a já jen potěšeně vzdychl. Přeci jen nemám rád zabíhání do detailů a zbytečné otázky kolem. Tahle Chichi to zdá se moc dobře věděla a zařídila se podle toho. Náš zákazník náš pán. Tu větu miluju.

 „Alespoň ušetřím nějaký čas.“

…

 „Tak tady jsou, Himura-san. Ještě nějaké tajné přání?“ Ozvalo se po pár minutách a na schodech do vyšších pater slasti a rozkoše se objevilo šest urostlých a správně tvarovaných mužských elementů. Měla vážně zvládnuté vše, na co si jen člověk vzpomene. Na okouzlující ženskou s pérem pod sukní to ujde. Každej chlap by si užil, to jsem si musel přiznat po pohledu na její out-fit a celkový dojem.

 „To bude zatím vše. Děkuji za váš čas, Chichi.“

 „Bylo mi potěšením,“ řekla jen a znovu nastavila ruku. Jen tak dál a možná to vážně udělám.

 

 „Vážně to chcete udělat?“ Zeptal se mě můj sluha, když jsme opět seděli v autě a uháněli vysokou rychlostí k místu, kde jsem Jeremyho našel umírat v popelnicích. Přesněji do budovy hned vedle. Naši spoluúčastníci budoucího zločinu jeli v bílé mini dodávce těsně za námi.

 „Proč se mě ptáš na něco, na co znáš odpověď, Masahiro?“

 „Mohl byste z toho mít další problémy,“ oznámil mi klidně, ale v jeho hlase byla znát menší obava. Na jednu stranu jsem ho chápal, měl mě na starost a to po celý můj život, pořád se musel starat a to hlavně proto, že to byla jeho práce a povinnost v jednom. Proč mi jen nedocházela ta jednodušší stránka jeho starosti? Asi proto, že myšlení sluhů a pánů jsem ještě pořád rozlišoval.

 „Vím to, ale…“

 „Ale?“

 „Viděl si ho taky, ne?“ Zeptal jsem se ho a s ledovým pohledem se podíval do prostředního zpětného zrcátka, ve kterém byl jasně pozorovatelný skoro stejně laděný pohled plný nenávisti. Kdyby byl na mém místě, pravděpodobně by to také nechtěl nechat jen tak bez odezvy. Jeho nestrannost mu ale kázala, aby mě raději upozornil. Nakonec stejně přiznal a zůstal na mé straně, jako vždy.

 „Ano.“

 „Tohle nemůžu odpustit, Masahiro,“ přiznal jsem jen jemu a stočil svůj nenávistný pohled zpět k ubíhající městské krajině venku za oknem auta. Můj sluha se jen trochu pousmál a trochu bylo znát, že je mým rozhodnutím překvapen. Jistě, takhle majetnicky se běžně nechovám ani k vlastní rodině, takže to z jedné třetiny překvapovalo i moje zbylé dvě třetiny. Nesnášel jsem ten příval nepochopitelné lidskosti, ale ignorovat ho nešlo. Tentokrát ne.

 „Takže je to kvůli němu?“

 „Ne jen kvůli němu… Všichni musí znát následky, když si dovolí takovou provokaci naší rodiny.“

 „Jistě. S tím souhlasím, Ren-sama.“

 „Tak se u toho tak hloupě neškleb,“ i když jsem mu všechno upřesnil, stejně mi bylo na nic z toho jeho pobaveného úsměvu. Bůh ví, co by ještě řekl, kdyby to nebyl můj podřízený.

 

„Vy jste Mizutani Kentaro-san, domácí?“ Neměl jsem chuť to zrovna s ním prodlužovat a tak jsem hned, jak otevřel svoje hnusné dveře, vybalil tu nejhlavnější otázku. I když jeho jméno bylo na dveřích napsané černým fixem, přeci jen se slušelo zeptat. Splést si člověka, tak to už by byl vrchol všeho, co se mi do teď stalo. Ten skoro děda se tvářil, že právě spadl z vysoké jabloně, a naprosto nechápal, o co tu jde. Přesto mi mojí otázku potvrdil celkem klidným a vyrovnaným hlasem staletého starce.

 „Ano jsem, co si přejete?“

 „Negativ,“ pokračoval jsem dál ve své ledovém výslechu a zároveň i soudu a odsouzení. Tak tohle je on. Ten, kterého napadla ta myšlenka. Myšlenka na nechutné vyrovnání dluhů někoho, kdo měl sotva na dva rohlíky. On mohl za ty vzpomínky. Za ty nechutné a příšerné vzpomínky na jeho zkroucené tělo od krve a cizího potu. Mohl za ten příšerný zvuk nářků, který se mi pořád ozýval v koutku mysli.

 „Co prosím?“

 „Buď vy sám, nebo ti idioti, co jste si je najal, museli pár poloh vyfotit, no ne?“ Upřesnil jsem mu a trochu se pro sebe ušklíbnul, když mu náznak pochopení projel přes hnědý pohled. Vztek, který projel mým obličejem, už nešel vůbec skrývat a tak jsem ho nechal být. Jen ať ho vidí. Jen ať se bojí.

 „Vůbec… nevím, o čem to…?“ Nervózně polkl a přesně, jak jsem chtěl, se pomalu začal bát toho, co od nás jako nezvaných hostů přijde za dáreček. Já si stále zachoval ledový klidný hlas a lusknul prsty.

 „Masahiro.“

 „Počkat! Co… co jste zač?! A co…?!“ Začal panikařit. Pro mě je to super pohled, Kentaro.

 „Myslím, že už vám to podvědomě došlo, kdo jsem,“ přidal jsem ještě trochu svého vítězného úsměvu a hned jím projela vlna odporu a bojovnosti. Jeho pohled se změnil a mě bylo jasné, že teď řekne něco, za co mu budu moct s klidným svědomím něco zlomit. Stačilo jen chvilku čekat, až se sám poddá vlastnímu vzteku. Přeci jen, každý má k naší rodině něco na srdci, jako by do nás viděli. Všechno je to jen závist převlečená za pokoru a někde dokonce za nenávist a pohrdání. Kentaro se pobaveně až šíleně usmál a potěšen sám sebou mi oznámil to svoje,… jako by tím, kdo je na koni.

 „Přišel ses mstít, za tu svou děvku, Himuro?“

 „Ten negativ, Kentaro-san. Hned!“ Řekl jsem a dal na poslední slovo větší důraz. Masahiro stojící celou dobu za mnou udělal dva kroky vedle mě a propaloval chlapa ve středním věku svým zabijáckým pohledem vrchního vraha samurajů. Kentaro jen polkl a nerad přiznal pravdu.

 „V polici v kuchyni, druhý hrníček napravo.“

 „Děkuji. Tady Masahiro vám jen něco do objasní,“ objasnil jsem klidně a čekal až mi Masahiro přinese negativ z něčeho, co měla být prý kuchyně. Sotva mi ho podal, otočil jsem se na podpatku a razil si to kolem zbytku svého doprovodu. Chlapci jen čekali na moje rozkazy, tak jsem to měl rád. Můj sluha už se o zdejšího domácího postará, přeci jen měl zvláštní zacházení ve svých schopnostech i ve svém životopise, což jsem zjistil relativně teprve nedávno.

 Rázné bouchnutí dveří mě upozornilo na to, že se Masahiro začal činit. Upřímně na ubohý pohled těch hajzlů, kteří Jeremymu způsobili snad všechno nejhorší na světě v jeden den, jsem byl natěšený mnohem více. A tak jsem tlumený křik domácího ani nevnímal a dál se soustředil jen na svůj vztek a nadšení z příchozího uhašení své velké a rozsáhle zapálené nenávisti. Ta snad nemohla mít větší plameny nežli v tento životodárný okamžik.

 

 „Vy, se mnou. To lepší je o patro víš,“ zavelel jsem a šest stejně se šklebících vysokých mužů mě následovalo, jako by to, co přijde, bylo běžnou součástí jejich dne. Ani jsem se jim nedivil, sám jsem se docela těšil, a že bylo na co. Ani v mém případě to není záležitost běžného dne, ale tak jsem jim nejspíš připadal. Himura je hold alespoň z jedné části mstitel a dobyvatel.

 

 To, co se dělo pak, popíšu jen zhruba, jelikož to bylo dost ošklivý a místy i… pornografický.

 Ani jsem nehodlal být milej, v tomhle případě určitě ne.

 A to ani v případě, že by mě prosili na všech čtyřech.

 Na všechny čtyři se stejně nakonec všichni čtyři bastardi dostali.  A jaký pěkný skřeky u toho všeho vydávali, skoro jsem se začal smát, jak mě to pobavilo. Naštěstí jsem zachoval alespoň malou důstojnost a jen se tak spokojeně šklebil.

 Ty nohy ve vzduchu se mi docela líbí.

 Díval jsem se dál spokojeně na tu scénu před sebou a něco mě na tom představení vzrušovalo. Přesto mě to vždycky přešlo, když jsem si vzpomněl na Jeremyho zlámané a zneužité tělo. Kousl jsem se do rtu a mimoděk si představoval, jak hrozný to v tu chvíli pro něj muselo být. Vrhli se na něj čtyři, takže neměl šanci, navíc ho k tomu ještě byli a… Dost, tohle nechci vidět. Nebudu si to představovat! Teď a tady těm hajzlům vtluču do těl, co se stane, když šáhnou na něco, co nemají.

 

 „T-tohle… ne-nemůžeš… Ne-nemůžeš… ani t-ty ne…“ řekl mi první při přírazech jednoho z mých najatých profesionálů. Druhý mu držel ruce a celkově mu bránil v jakémkoliv pokusu o útěk nebo vzdor. Stejnak se jim na začátku dalo pár ran do obličeje a břicha, takže síly moc neměli.

 „Omyl. Já můžu, co chci,“ řekl jsem a dál se povýšeně opíral o jednu stěnu hned vedle velkého okna.

 „Pře-přestaň… já… j-já už… ne…!“ Křikl druhý, který byl na tom podobně jako jeho kolega s tím rozdílem, že se jeho psychická odolnost už dávno vytratila. Zoufalství a slzy se slinami. Jo, přesně to jsem chtěl vidět v těch jejich posraných tvářích. Pobaveně jsem se usmál.

 „Na co si stěžujete. Tohle je teprve druhé kolo.“

 „T-ty jeden… ha-hajzle…!“ Křikl ten první a měl co dělat, aby se stejně jako jeho kumpáni nezhroutil jako domeček z karet. Slabí slabochy nesnáším ze všeho nejvíc.

…

 „Pane?“ Optal se mě jeden z mých profesionálů a trochu se pousmál. Já mu menší úsměv vrátil. Tak nějak bylo jasné, na co se mě hodlá zeptat. Ale nechal jsem ho, jelikož jsem chtěl, aby to slyšeli i naše malé a teď už bez nevinné objeti.

 „Ano.“

 „Můžeme být trochu tvrdší?“

 „Jen do nemocnice. Tak jsem se vyjádřil,“ zopakoval jsem mu, ale nepřestával se usmívat. On měl na to hned okamžitou odpověď, jak už u lidí jeho povolání bylo zvykem.

 „Jistě, ale neupřesnil jste na jaké oddělení.“

 „To neupřesnil. Překvapte mě.“

 „Jak si přejete,“ dodal jen a dál se věnoval své činnosti, která obnášela hodně cviků pánví a občasnou ránu do žeber či obličejových svalů. Jejich styl bych sice nikdy nenapodoboval, ale v tuto mou osobní situaci se hodil.

 

 Za přibližně dvě hodiny jsem nastoupil do našeho rodinného vozu se slovy k Masahirovi, který si zrovna utíral ruce od nějaké načervenalé barvy. Nemusel jsem se ptát a upřímně jsem nechtěl.

 „Odvez mě domu, Masahiro.“

 „Spěcháte za marodem?“ Rýpnul si, když nastartoval a sledoval můj spokojený úsměv opět v tom svém zpětném zrcátku. Tyhle věci snad byli vymyšlené jen proto, aby ne vás mohl ten, co řídí věčně koukat a sledovat vaše obličejové reflexy. No, bod pro národ sluhů a tu lůzu pod nimi, co dělá něco hrošího nežli jen rukama. Vzdychl jsem, jelikož mě tohle všechno docela unavilo a pozoroval profesionály, jak vycházejí pomalu ven z budovy na ulici. Byli trošku vysílení, ale není se co divit. Jejich umění stálého vztyčení bylo ale obdivuhodné. To jsem musel uznat i já.

 „Spíš podat hlášení a pár foto příloh.“

 „Něco mi říká, že se Vám jeho stav vryl až moc do paměti.“

 „A to si myslíš jako proč?“ optal jsem se a přes otevřené okýnko jednomu z profesionálů podal jednu ze svých jednorázových kreditních karet. Domluvená částka byla připravená a heslo přiložené v e-mailu, který jsem napsal po cestě sem na mobilu přímo svůdné Chichi.

 „Za žádný Váš úlet jste se ještě takhle nemstil.“

 „Hleď si raději volantu,“ řekl jsem a cítil, jak se auto pomalu rozjíždí a pak nabírá rychlost.

 „Jistě, Ren-sama.“

 

****

 

 „Mám se ptát?“ Zeptal se Daisuke ironicky ihned, jak jsem si sedl do gauče v obývací místnosti. Sem nesměl nikdo bez dovolení hlavní rodiny. Tedy mého otce nebo dědy. To bylo docela otravný.

 „Na co?“ odpověděl jsem nepřítomně a rozhodl se ho naštvat. Stačí ho ignorovat.

 „Za co si utratil takový balík?“

 „Ne.“

 „Tak za co?“

 „To tě nemusí zajímat.“

 „Jdeš za ním?“ Stačil své otázky tak, aby naopak naštval on mě. To se mu jen tak nepovede.

 „Ne.“

 „Stejnak nejspíš spí stále ve tvé velké postýlce. Máš strach, co?“

 „Ne.“

 „Líbí se ti, že jo,“ ty jeho změny otázek a narážek mě štvali, ale rozhodl jsem se, že se nenechám vyprovokovat a taky že nenechám, obzvlášť ne od někoho tak debilního.

 „V tuhle chvíli víc než ty.“

 „Ještě se budeš divit, Rene.“

 „A to čemu?“

 „Existuje něco, co si o té tvé děvce nevěděl,“ oznámil s vítězným úsměvem a vážně mě touhle svojí větou zaujal. Přesto jsem na sobě nedal nic znát a jen dál hrál svoje divadlo. Jako to ale sakra myslel, že je tu něco, co určitě nevím. Přece jsem zjistil všechno, a to všechno co se dalo s mými možnostmi a zkušenostmi. Jedině, že by to byl nějaký tajný záznam v policejním spisu. Ale to je blbost.

 „Nikdy jsem neřekl, že o něm chci vědět všechno?“

 „Možná ne nahlas,“ trefil se nějak moc blízko středu, debil jeden. Přešel jsem do útoku, jelikož už mě tím svým věčným opruzením lezl na nervy a já chtěl mít chvíli klidu. Hlavně předtím, než se mu budu muset zase dívat do modrých očí a taky se ho dotýkat hloupou houbičkou na mytí.

 „Tak co chceš, Daisuke-san?“

 „To co každej, Rene.“

 „Lituji, ale moje postel je teď obsazená,“ tuhle provokaci jsem si nemohl odpustit a zdálo se, že ho to pekelně vytočilo. Přesto Daisuke překvapivě zůstal klidný a mluvil dál s větší vážností.

 „Mám se tě zeptat, zda si s té svojí křižácké výpravy přinesl nějaký pěkný a ostrý fotky.“

 „Tady. Dělej si s tím, co chceš,“ řekl jsem a dal mu, pro co si původně přišel.

 „Vzorný a věrný, přesně jak to mám rád,“ poznamenal si jen a lehkými kroky zmizel v druhém poschodí domu. Vzdychl jsem a snažil se rozhovor s ním vytěsnit. Přesto myšlenka na to zlámané tělo v mojí posteli zahnat a ani vymazat nešla.