JEREMY

„Děláš si prdel, že jo?“ Oznámil mi znepokojeně Aki hned jak vešel do dveří a rychlými naštvanými kroky se dostal až ke mně a mé pohodlné sedačce, ve které jsem vysedával už tři hodiny a hypnotizoval stěnu za televizí.

„Nedramatizuj to…“

„Já že dramatizuju? Na něčem jsme se před třemi dny dohodli. Byl to vážnej rozhovor, jeden z nejvážnějších, co jsme kdy vedli. A ty tu zase o pár dnů později sedíš a chlastáš!“

„To jsem ti fakt slíbil?“

„Jen vzpomínej, ty debile,“ řekl a párkrát zatočil ukazováčkem, přičemž přejel rovníkovou část mého zazobaného bytu, který měl ledničku i v koupelně. Zatím jsem nepřišel na její využití, i když po dnešku bych jedno dohromady možná dal. Zamyslel jsem se a matně si vzpomínal na něco, co se stalo u kuchyňského pultu, když jsem si předevčírem dělal kafe. Můj dlouholetý přítel mi vážně něco říkal, i když jsem přesně nevěděl co, dokud se mou hlavou neprohnalo slovo slib.

No fakt, že jsem mu to slíbil. Dokonce si to natočil na mobil.

To je mi důvěra.

Naštvaně jsem si povzdechl a při přehrávání videa, které mi nezapomněl ukázat na velkém pracovním displeji, svěsil poraženě ramena a dal mu za pravdu. Tyhle jeho hlídací vpády mi už pomalu lezli na nervy, i když jsem chápal, že to dělá kvůli mně, jelikož má starost.

 

Zajímalo by mě, zda se Julie cítila stejně, když jí její vlastní rodina zakázala vzít si muže svých snů. Ne, že by to zrovna mě někdo zakazoval. Jasně, že měli pravdu v tom, že je na ní moc starý (jako by její bratranec nebyl) a že je to ukázkový děvkař, ale dle mého názoru neměli vůbec zmiňovat, že hlavním důvodem je pro ně fakt, že je z rodu nepřátelských Monteků. To v jejím stále dětském srdci vyvolalo nežádoucí vztek a jako správná čtrnáctka se rozhodla vzepřít rodičovskému arogantství, o kterém si samozřejmě myslela, že existuje jen pro to, aby jí způsobovalo bolest. Tehdy asi neznali pubertální zkraty, kdy si kvůli lásce mladí zaslepení blbečci berou oprátku.

Byla to kravina i ze strany Romea ale je všeobecně známo a prokázáno, že chlapské pokolení dospívalo a dospívá pomaleji. Možná proto mu nedošli souvislosti brilantního plánu jeho bezprsé vyvolené a raději provedl zcela logické harakiri. To jen dokazuje, že jsme sobci a debilové. Škoda, že tenkrát ještě neměli vychytané umění esemesek a emailů. Ne, že bych to omlouval, ale vyřešilo by to mnohá úskalí legendárního tragického příběhu. Raději by to měli nazvat legendární idioti.

K mé smůle ani v jednadvacátém století náš všemocný internet a telefonická síť nejsou sto zaručit hladký průběh vztahu mezi lidmi. A to ani nemusejí být zamilovanými blázny jako já. Docela jsem žárlil na jednoduchost myšlení obyvatel Verony. Dnes sehnat dýku či silný jed je stejně těžké až nemožné jako ubránit desetiletého před nervovým kolapsem, protože nebyl půl hodiny online. Je to smutné, ještě že děti nemám a ani nemusím řešit jejich příchod. Já na štěstí s počítačem přicházel do styku jedině v práci, kde byli sociální sítě zablokované už z principu. Bod pro hackery a instalatéry. Sejně jsem tak napůl o nikoho, kromě svého nejlepšího a nejotravnějšího kamaráda, neměl zájem. Klábosit s internetovými netvory a provokatéry o tom, jak jsem se rozešel se svým sobeckým Montekem, jsem vůbec nestál. Zejména i proto, že polovina z nich byli utajení reportéři a novináři. Ale možná se mi to jen zdálo a já měl jen defekt bohaté rodiny. Poslední roky jsem reportéry viděl všude, kam jsem přišel, a to i v nehybných obličejích obrazových předků, kteří mě sledovali i bez zjevného elektrického zdroje, který musejí mít i ty nejmenší kamery. Paranoie se tak nedalo moc zabránit, i když teď už je to lepší. Nemám tu ani jeden obraz a všechny kouty jsem prohlédl třikrát.

 

Nechtěl jsem se tak lehce uchýlit hned k pití. Po všech zkušenostech z minulých let, bych měl být poučen dostatečně, ale tak nějak jsem k tomu po pěti dnech dospěl jako k jedinému řešení. Ani jsem si to jednou svou částí neuvědomoval, a už jsem v pravé ruce držel poloprázdnou skleničku od Jina. Aki mě takhle nachytal už dvakrát a dal mi to taky pořádně sežrat. Kdyby byl bájná Medúza byl by ze mě chodící kámen už od střední, kdy mě taky přehnaně hlídal. Tenkrát jsem byl na tom ale hůř kvůli rodičům a to bezpochyby.

Moje srdce teď bolelo jiným a přesto tolik nesnesitelným způsobem. Zjistil jsem brzy, že alkohol tuto novou zkušenost v bušení na ostrý hrot meče, nijak moc netlumí. Jen trochu otupuje svědomí a mojí nadměrnou lidskost. Sebekázeň na tom není o nic lépe. Což upřímně není tak úplně špatné, tedy když nepočítám své nespokojené okolí a jejich kecy. Začal jsem být víc nepříjemný a skoro vždy jsem měl chuť plivnout mluvící osobě přede mnou do samolibé tváře. Jistě, že jsem to nikdy, obzvlášť v práci, neudělal. A v osobním životě jsem měl stejně jen jednoho osobního beránka, který byl u mě zvyklý už na ledacos. Taky jeho obranná zeď byla až do nebes díky tomu, že se narodil jako pařez.

 

Každý den bez něj jsem prožíval to samé. Postupně mi vybuchovali části hlavy, až se ten samý ohňostroj dostal až do zbytku těla, kde největší paseku udělal v mé levé srdeční komoře. Co se v té chvíli dělo s pravou, to opravdu nemám páru. Možná už umřela. Nedivil bych se. Stále jsem měl v hlavě jeho arogantní ústa a to, co dokážou, když jsou umlčena jinými a zbavována pomalým tempem veškerého kyslíku. Ty zatracený chutě na cokoliv vanilkového mě od té doby nepřešli a tak můj jídelníček dlouhou dobu tvořily jen kroasány a dorty, přednostně po ránu a navečír. Bohužel se ale nevyrovnaly chuti jeho polštářků, která mě probouzela skoro pořád ze spaní. Chtěl jsem ho zase tolik líbat, až to bylo nezdravé. A navíc jsem od té doby kvůli tomu přibral čtyři kila.

Tohle poblouznění holt budu střebávat mnohem déle než Američani útok na Pearl Harbor, a to beze srandy či ironie. Už teď se mi daří zvracet každé ráno, kdy se mi povede pomyslet na jeho úsměv. Musím se ovládat a přestat ho mít neustále v té své hloupé naivní hlavě. Naneštěstí mám ještě problém dostat ho ze svých kalhot, kde stále dokáže jeho vzpomínka vytvořit francouzskou zpívající kašnu. Dokonce i s tou hudbou.

 

„Kolik si toho dnes vypil?“ Zeptal se mě Aki další den, kdy do mého bytu vletěl opět jako východoasijský uragán. Možná jsem mu neměl dávat náhradní klíč tak brzo po mém nastěhování.

„Dnes jsem se krotil, abys věděl.“

„Takže minimálně osm.“

„Sklenic?“ Podivil jsem se kapku ironicky a zadíval se do jeho znepokojivého vážného obličeje.

„Lahví,“ uvedl na pravou míru svou domněnku. To mě naštvalo.

„To přeháníš, ne! Bylo jich jen pět.“

„Pět?!“ Křikl a mě docela pozdě došlo, že to jsem říkat neměl. Ne nahlas.

„Co takhle uvěřit kompromisu. Osm mínus pět je tři.“

„Uvědomuješ si alespoň, že takhle nic nevyřešíš? Měl bys. Už to tu jednou bylo,“ řekl mi a sebral mi poslední nedopitou láhev ze stolu a vylil její obsah do dřezu. Na to jsem ale nehodlal reagovat, koneckonců jich mám ukrytých ještě spousty. Co mě ale dost rozezlilo, byl ten fakt z minulosti, o kterém on moc dobře věděl, jelikož mi ho pomohl zvládnout. Nechtěl jsem o tom mluvit.

„To laskavě nevytahuj!“

„Tak se přestaň chovat jako debil!“

„A jak to mám sakra udělat?!“

„Zaber se do práce a nemysli na něj!“

„Pan chytrej! Kdyby to bylo tak snadný, tak už jsem to udělal.“

„Neřekl jsem, že je to snadný,“ řekl mi soucitně. „Jen to zkoušej dál… prosím.“

„Dělám, co se dá…“ poznamenal jsem tiše a zahleděl se z okna na severní straně.

 

****

 

Naše rozhovory se od té mé aféry hodně zhoršily, ale přesto mi byl tak nějak věrný. Vděčil jsem mu za hodně, a proto jsem se stále snažil, kvůli němu a jeho starosti a stálému hlídání mé alkoholové závislosti, která se trochu zmírnila. Moje srdce bylo ale stále těžší a těžší. Moje zamilovanost nechtěla vůbec polevit, ani pracovní nasazení nezabránilo jejímu šíření do všech koutů mé mysli. Zrudnul jsem pokaždé, kdy jsem se u kopírky přistihl, jak ho v duchu líbám na zakázaných nahých místech. Musel jsem vždycky zalézt do nejbližšího kumbálu nebo zmizet na záchodech, kde můj obličej, po několika rychlých tazích, dostal barvu rudého slunce na japonské vlajce. Hanbou bych se propadl do nižšího podlaží, kde sídlili hlavní lídři marketingu, kdyby někdo otevřel dveře a nachytal mě s bílou hmotou ve dlani a s kalhoty u kolen. Raději jsem se rychle oklepal a upravil, abych se opět vrátil k práci.

 

„Mám tu pro vás hlášení,“ oznámil jsem po zaklepání a následném pomalém vpádu do hlavní a nejpřepychovější kanceláře na pátém patře.

„Pojď dál a klidně se posaď,“ řekl mi stařík Yamagata, teď můj šéf, a dál hleděl z velkého okna s kávou v ruce. Udělal jsem, co chtěl a otevřel své desky. Dal jsem chvilku ticha a pak začal převypravovat výsledky svého zprvu veřejného pátrání.

„Prověřil jsem údaje, které jste mi dal před dvěma dny a zjistil, že tu máte vážně únik. Musí to být skupina, nejméně tři lidé. V menším počtu by to nedali hlavně kvůli fyzickému aspektu.“

„Provádějí to ze třech míst budovy.“

„Vlastně ze čtyř, jeden z nich je pokročilejší a zvládá se napojit na server ve vyšších podlažích.“

„Dokázal bys je zablokovat?“

„Beze všeho. Potřebuju k tomu jen vaše osobní heslo k hlavnímu serveru.“

„Jistě,“ řekl šéf prostě, přešel ke svému stolu, kde naťukal něco do svého počítače a pak udělal gesto znázorňující: tak prosím. Nezaváhal jsem a přešel k jeho židli, kde jsem se zastavil.

„Nemyslíte, že by bylo lepší je tak zatím nechat, shromáždit důkazy a chytit je při činu?“

„Možná, ale nikdy jsem neřekl, že do toho chci tahat policii a média.“

„Proč mě to nepřekvapuje. Jdu teda na to,“ poznamenal jsem a posadil se na opravdu pohodlnou a správně tvarovanou židli. Rozkliknul jsem, co jsem potřeboval a začal se nořit do vnitřní databáze počítačové sítě, která pro mě ze začátku byla pořádnou výzvou. Yamagata stál vedle mě.

„Jak dlouho ti to bude trvat?“

„Hm…? Počítám tak dvacet minut.“

„Dobře. Pošli pak závěrečnou zprávu i Remi,“ jeho sekretářka taky musí vědět všechno. Ale co.

„Jak je libo.“

 

Tak trochu jsem se měl za mrtvého. Ani úplně nevím proč. Možná to způsobil fakt, že mě každý v práci, když nic nepotřeboval, ignoroval. Říkal jsem si, že asi vědí, co jsem a kde jsem ještě před týdnem spával, a tak děsně je to štve, že mou přítomnost v tak velké firmě neschvalují.

Co je mi ale po nich, že. Něčím se živit musím a stejně jsem měl v plánu dělat přesně tady na tomhle patře. Sice jsem se sem dostal jinak, než jsem původně zamýšlel, ale i tohle se počítá do mého nebeského zápisu. Ach jo, kdyby si alespoň nechaly ty ledové vyčítavé pohledy, které jim stejně nepomůžou mě vystrnadit nebo překonat. Nechci se chlubit, ale je fakt, že tu brzo movití pánové zjistili, že jsem eso a že mám výjimečné schopnosti, které se jim hodí do krámu. A to doslova. Byl jsem na sebe v tomhle ohledu dost pyšný, přeci jen jsem dokázal to, o čem jsem dlouhá léta snil. Plus sem tam nějakou tu výhodu či protekci, ale to mi bylo jedno. Nájem se sám nezaplatí a dotovat se nikdy nenechám. Už ne!

Nudil bych se, kdybych nic nedělal a taky bych začal přemýšlet o blbostech a sexy blbečcích. Ne, musím se soustředit na práci a zase jen na práci. Nic víc! Pro něj v mé mysli teď nesmí být volné místo. Tak ať padá pryč a nezpůsobuje mi ty debilní přívaly vzrušení a napětí.

Nemysli na něj!

Práce, dělej svou práci! Máš přeci přidělený nějaký důležitý úkol.

 

„Zdáš se být vyrovnaný. Překonal si to?“ Přerušil můj tok bláznivých myšlenek stařík Yamagata a pozoroval mé rychlé prsty na klávesnici přes moje levé rameno. Já ťukal dál příkazy složitému softwaru firmy a zároveň ho na půl ucha vnímal. Vážně si musel vybrat zrovna tu nejnevhodnější chvíli, teď jsem byl u hlavního zdroje a snažil se najít ty šváby. Těch čísel bylo ale hodně.

„Prosím?“

„Víš moc dobře, o čem mluvím.“

„Nepřekonal,“ přiznal jsem bez mučení a spíš vnímal dvojkovou soustavu a zbytek jazyka počítače, který mi šel lépe než můj vlastní. Už to skoro mám, tak kde jste paraziti.

„Aha. Dobrá.“

 

Úplně se svého vnitřního zmatku zbavit nedokážu, to jsem věděl stoprocentně. Zamilovanost se prostě nedá odčarovat bezovou hůlkou, kéž by to ale šlo jako v té pohádce. Bral bych to jako vysvobození ze země Oz, kde křídla nemají jen opice ale i zaláskovaní volové s nadměrnou a neuspokojenou erekcí. Sakra, tyhle přirovnání nemám v popisu práce a stejnak si je neodpustím ani v hlavě. To už je znak nějaké psychické poruchy, ne? Jo, tak nějak mám příznaky ADHD a možná i něčeho navíc. Láska je vlastně hybrid psychických narušení bez účasti logiky. To by byla hypotéza pro vědce a akademiky, rovnou na diplomku, a já bych byl hlavní vzorek. Proč taky ne? Jsem ukázkový příklad magora, co se trápí kvůli jinému magorovi. Nic neobvyklého v tomhle světě, ještě že nejsem ženská. Řešit k tomu všemu svinstvu ještě umělé přerušení těhotenství bych fakt nechtěl a ani nedal vzhledem k tomu, že jsem nedávno zhlédnul pořad na Spectrum o interrupci a jak to vypadá na operačním sále. Jsem málem omdlel.

Už zase jsem se dostal k němu a jeho vůni. Sakra! Nechci znova letět na záchod, ani nemůžu. Vydrž to, vydrž a zapomeň! Soustřeď se na úkol od šéfa a zablokuj ty tři blbce.

Uff…Povedlo se!

„Hotovo. Jsou pryč,“ oznámil jsem a postavil se. Velký šéf se na mě ani nepodíval a posadil se zpět na své místo, kde jsem před chvíli ještě řešil jeho problém. Trochu mi cukly koutky ale jinak dobrý.

„Výborně. To bude dnes vše.“

„Dobře. Nashledanou,“ řekl jsem slušně a vzal složku se svými poznámkami, abych jí mohl zkonzultovat s Remi a zapsat co je potřeba do její složky. A lehkými kroky se vydal spokojeně ke dveřím. Bral jsem zcela klidný za dřevěnou kliku a jemně jí stiskl dolů,… když tu se Yamagata nečekaně ještě vytasil s poslední záchytnou větou!

„Nemysli si, že on je v pohodě,“ To můj pohyb zastavilo! I můj dech.

„C-cože?“

„Říkám, že si můj syn taky myslí, že to přepije,“ objasnil mi, přičemž věděl, že se neodvážím něco na to říct ani se k němu otočit čelem. Sklopil jsem trochu hlavu a nadechl se.

„Eehm… N-nashle,“ vypadlo ze mě jen a rychle jsem tam odtud zmizel.

 

****

Po těch slovech mi bylo trapně a přitom mě tolik uspokojovala. Srdce jsem nedokázal nijak utišit. Byl to velmi hřejivý pocit. Ten den jsem ani večer doma ve svém super bytě nedokázal zapomenout na to, co mi vlastně prozradil. On… je na tom stejně. Stejně jako já. To… je vlastně paráda. Uspokojující paráda. Bože, hned je mi o něco líp. Ale jen o kousek.

Skoro jsem chtěl, přál jsem si, aby mi zaťukal na dveře a omluvil se. Prosil by mě, abych se k němu vrátil a já debil bych se vrátil, nakonec jo. To je na jednu stranu dost ubohý, já vím ale, nemohl jsem si pomoct. U něj nikdy. Sen o tom jak dorazí k mému prahu a vydá ze sebe vše, co v sobě tak dlouho potlačoval, mě natolik pohltil, že jsem zapomněl.

Zapomněl jsem na láhev s čirým alkoholem na obývacím stolku.

Zapomněl jsem na večeři v mikrovlnce.

Zapomněl jsem na pracovní papíry, které musím ještě teď dodělat.

Zapomněl jsem na přeplněný koš na odpadky, který jsem měl vynést už včera.

A dokonce i na to, že někdo už po čtvrté rázně zvoní na můj zvonek.

…

Hrklo ve mně a rychle jsem se postavil čelem ke dveřím!

Je možný, že…? Vážně by udělal…?

Přešel jsem rychle k nim a po chvilkovém přemáhání zabral rázně za kliku. A otevřel dveře!