Docela dlouho Jeremymu trvalo, než mu docvaklo, co mám ve skutečnosti v plánu. Překvapeně nadzvedl jedno obočí, prohlédl si mě tím svým modrým pohledem pozorněji. Věděl jsem, že jestli na mě takhle bude koukat dlouho, asi se udělám. Byl totiž až moc blízko. Přesto všechno, co jsem cítil a zatím to nepřiznával, jsem si srandu nedělal.

 Určitě si teď říkal, co to zase ten jeho fotr mafiánskej vymyslel za levárnu? Stačil jsem jen vzdychnout, jelikož na víc jsem v ten moment neměl sílu.

 Měl jsem za to, že mozek mu funguje docela dobře ne-li v určitých momentech a odvětvích lépe, než ten můj. Tak v tomhle jsem se spletl no. Očividně měl ale zase něco za lubem, něco o čem jsem ani já ani otec nevěděli. Hm? Vsadím boty, že to má cokoliv společného s jeho tajnými přednostmi v posteli. Jako, že o nich něco málo vím. Navíc mu po tváři přeběhl ten úchylný úšklebek.

 

 „Doufám, že si rozumíme, Chichi?“ zeptal jsem se toho babochlapa na přímo a hodil na ní jeden ze svých ledových obličejů, který mám jen pro klienty. Dotázaného to ale nijak nerozhodilo, naopak přivřel ty svoje přemalované oči a odpověděl tím nejsladším tónem, kterého byl schopný.

 „Velice dobře, můj sladký milovaný.“

 „Rád bych vás tímto požádal i o velkou diskrétnost,“ pokračoval jsem dál normálně a vzal si šálek s prvotřídním čaje z Indie. Ani já na sobě nedal znát rozslazení, přeci jen jsme se znali nějaký pátek.

 „Jistě, jako vždy.“

 „Děkuji.“

 „Pro vás vše. Dejte si něco, dojdu si jen zatelefonovat,“ oznámila Chichi a zvedla se v těch svých upnutých koktejlech, které vzhledem k vrozenému pohlaví, vypadaly vcelku i sexy. Kdybych nevěděl, že má pod nimi chytře ukrytýho leguána, možná by se mi i postavil.

 „Beze všeho,“ řekl jsem jen s klidem a kývnul na ni. Pak jsme se jak já tak Jeremy postavili a dokavaď neopustila místnost, tak jsme si nesedli zpět.

 

 „Neměl si s ní něco?“ Zeptal se mě blonďák asi po dvou sekundách, kdy už očividně nedokázal jen tak bezcílně bloudit očima po té růžové hrůze všude kolem nás. Já už pro něj stejně měl připravenou odpověď, jelikož pár hloupých otázek jsem od něj vždycky čekal.

 „Takhle balí každýho.“

 „Všiml jsem si, i když u mě si dávala pozor, kam šahá na rozdíl od tebe,“ oznámil mi a ušklíbl se na mě. Přitom samozřejmě nezapomněl naklonit se až skoro ke mně, aby mu neunikla žádná chvilková grimasa. Nesnášel jsem, jak si vůbec neuvědomovat to, že narušoval v trapných chvílích můj osobní prostor. Dokonce to někdy vážně přeháněl. Bohužel, kdybych mu dal najevo, jak moc mě to irituje, dělal by to dvakrát tolik. V tomhle má mentalitu pětiletýho fakana.

 „Jasně, myslí si, že patříš mně.“

 „Takže prostě jen neriskovala.“

 „Každý není sebevrah jako ty.“

 „Chudáčku,“ poznamenal a nahlas vzdychl. Pak se zahleděl na stůl před námi a trochu se usmál. Tak tohle jsem upřímně moc nepobral, možná proto jsem se nedokázal nezeptat.

 „To jako proč?“

 „Míň si nezávisle zašukáš,“ řekl a nadzvedl pobaveně jedno obočí. Tak na to jsem neměl vážně nic připraveného. Prostě na jeho demenci nemůžete být stoprocentně vybaveni vším, co je možné.

... 

 „Dnes si vážně v ráži. Chybí ti něco konkrétního?“

 „Možná.“

 „Tak proč si o to neřekneš.“

 „Mám svou hrdost, abys věděl,“ řekl a poprvé se zatvářil uraženě až naštvaně. Bylo neuvěřitelné, kolik dokáže za tak krátkou chvíli vystřídat obličejů. V naší rodině nic takového skoro neexistovalo, proto mě to svým způsobem zaujalo. Jako většina jeho dovedností, které bych do něj neřekl.

 „Bože, zase narážíš na lidská práva sluhů.“

 „Ne, na to ne,“ poznamenal tišeji a trochu zaklonil hlavu. Sledování stropu bylo jeho zálibou jen ve chvíli, kdy ho něco fakt hodně trápilo. Nechtěl jsem vědět, co to je, ani jak to že vím, co tenhle obličej znamená. A možná jsem to vlastně vědět chtěl, jinak bych se přeci nestaral. Už začínám blábolit.

 „Takže sis našel další věc v domě, co nezapadá do tvého vnímání spravedlivosti?“

 „Popravdě, v tom domě jsem ji nenašel,“ řekl a koutkem oka pohlédl na mě. Určitě něco bude chtít, něco, co není běžné nebo moc drahé nebo prostě nevhodné vzhledem k jeho pozici. Vzdychl jsem.

 „Tak co teda potřebuješ?“

 „Už dlouhou dobu nic.“

 „Vážně?“ Otázal jsem se celkem překvapeně k jeho rudnoucímu obličeji, jelikož tohle jsem nečekal. Nebylo mu to vůbec podobný. Nezájem a ústup.

 On přeci neustupuje. Nikdy.

 „Jen… ale to nech být,“ přitom vyřčení si jazykem lehce olízl rty a mě se mírně rozbušilo srdce. Jakoby jen ono vědělo, co se to tu vlastně děje. Vědělo to stoprocentně, ale mé hlavě tohle všechno svinstvo odmítalo cokoliv říct. Najednou srdce vše řídilo, včetně mého hlasu a těla.

 „Jeremy…?“

 „Hm?“ Otočil se a lehce se ke mně naklonil s očekáváním v modrých očích. Já pootevřel nevědomky ústa a taky se maličko sklonil blíž k jeho dokonalé tváři s nadpřirozenýma velkýma očima. Dlouhou dobu jsme takhle kousek od sebe seděli a hleděli jeden na druhého. Jen jsme prostě sledovali každý malý detail, který jsme třeba za celý ten dlouhý čas přehlédli. Po pěti minutách zírání jsme oba po centimetru snižovali zbývající vzdálenosti. Mezera mezi našimi nosy byla stále menší a menší až zmizela úplně. Blonďák lehce naklonil hlavu na stranu a pomalu zavřel oči.

Mě se v ten okamžik tedy naskytl pohled na jeho uvolněnou a zarudlou tvář s načechranými rty.

 

 Zamlžilo se mi a to doslova.

 

 Frekvence nádechů a výdechů se pomalu ale jistě zvyšovala. Za těch pár minut by tak nikdo nepoznal, zda stojím na vršku osmitisícovky, nebo sedím na pohovce v Rajském hotelu na vysoce postaveném předměstí v Yokohamě. Nemohl jsem ho uklidnit, prostě to nešlo.

 

 Někde hluboko v sobě jsem se tomu chtěl poddat.

 

 Opřel jsem čelo o to jeho a připravoval se na vlastní toužebné selhání. Otřel jsem jemně svůj nos o jeho a sledoval, co to s ním udělá. Neprovedl nic. Jen se zavřenýma očima vzdychl a stále čekal. Čekal na moje vlastní rozhodnutí. Nenáviděl jsem ho za to. Naklonil jsem hlavu a svá ústa přiblížil na milimetr k těm jeho. Musel to cítit. Musel cítit tu hřejivou, vlhkou blízkou sladkost, a přesto stále oddaně čekal. Začínal jsem ztrácet velký kus sebe, ale přes tu touhu jsem ten zbytek uchránil.

 

 Ale stále to něco bylo hluboko…

 

Kousnul jsem se do vlastního rtu a stejně pomalu jako jsem se přiblížil, jsem se i oddálil. Neodvážil jsem se na něj podívat, ale brzo mi došlo, že to pochopil. Zklamaně totiž semknul ruce k sobě a odvrátil svou hlavu, co nejdále ode mě bez toho, aby opustil růžovou pohovku.  Až pak jsem se na něj odvážil podívat. Taky se kousnul do rtu a až překvapeně ublíženě se usmíval na konvici s čajem, která stála v rohu místnosti mezi zbytkem soupravy.

 Dneska jsem tedy něco podělal já. Vzdychl jsem a lehce si prohrábl svoje havraní vlasy. Ani nevím, proč jsem se najednou snažil o to, vymyslet něco, čím bych si ho udobřil. Přece jsem vlastně nic neudělal. No to byl možná ten problém, ty blbe! Nic jsem, ach jo, jak tohle jen…

 

 „Už mi prozradíš, kdo si chce před chomoutem užít?“ zeptal se a dostal mě tak zpět do mého normálního stavu soustředěnosti. Což v reálu znamenalo, že jsem konečně zapojil mozek a vynechával ze všeho své už zase normálně tlukoucí srdce.

 „To není tvoje věc.“

 „Není. Ale možná bude pan politik chtít velkou trofej za tu službu, kterou chcete vy od něj.“

 „Zase si lezl na můj počítač?“

 „Ne. Ale přečetl jsem si to v Daisukeho kanceláři. Vážně by neměl nechávat důležité složky jen tak válet na stole,“ řekl s úsměvem na rtech a trochu do volného vzduchu vypláznul jazyk. Ta jeho dětinská hravost mě jednoho dne zničí, to tedy určitě. Tohle prostě není normální.

 „Nedokážeš vydržet jeden týden bez maléru.“

 „Jen mám rád přehled. Už jste vybrali nějaké pěkné kandidáty?“

 „Znám jeho vkus,“ přiznal jsem, jelikož nemělo cenu, něco mu zatajovat. Stejně si musel přečíst u Daisukeho vše, a možná i něco navíc, když už tam byl a dělal, co neměl.

 „Proč mě to nepřekvapuje,“ řekl a znovu se ke mně mírně naklonil. „Na kolik si to zúžil?“

 „Na dva.“

 „Hm… a ty vlastní Chichi, že.“

 „Bingo. Ještě něco?“

 „Přemýšlel jsem, víš,“ poznamenal a tvářil se dost vítězně. To by u takového blba dost lidí vyděsilo, ještě že jsem byl kovaný v železu a nervy byly kus ledovce.

 „Nad čím?“

 „Neřekl si Pan politik původně o můj zadek?“

 „Na to ti odpovídat nebudu,“ sakra takže ví i o tomhle detailu. Ten Daisuke je ale idiot, měl tušit, že si to tenhle blonďatej blbec zjistí, i kdyby se měl vloupat do státního trezoru.

 „Takže jo. A kdo mu to zamítl Yamagata nebo ty?“

 „Možná tě to zklame, ale můj otec.“

 „Čekal jsem to,“ řekl jen nezaujatě a podíval se na hodiny na růžové stěně. Možná proto se tu cejtíme oba tak divně. Za všechno může ta přítomná roztomilost a sladkost stěn. „Půjčíš mi telefon?“

 Neměl jsem důvod říct ne a hlavně jsem chtěl vědět, co má jako sakra za lubem.

 

Svým způsobem jsem se totiž v jeho přítomnosti nikdy nenudil.

 A to stálo za to všechno řvaní rodičů a ostatních satisfakcí.

 „Tady.“

 „Díky,“ řekl a malý moment do něj něco mačkal, než konečně spokojen sám se sebou, přiložil sluchátko k uchu. Netušil jsem, komu volá, ale tak nějak mi to bylo jedno. Nejdříve to vyzvánělo a pak se ozval typický zvuk při zvednutí toho na druhé straně. „Halo, halo, tady Jeremy. Co byste přesně získal, kdybych souhlasil?“ řekl a mě najednou došlo, co to zase vyvádí!

 „Co to…?!“ umlčel mě rychle rukou, kterou mi přikryl ústa. Já ho ale odstrčil a sledoval, jak si dává prst přes pusu a naznačuje mi, ať jsem zticha. To mě vytočilo, ale poslechl jsem.

 „Aha, tak jo a v kolik to má proběhnout?“ pokračoval Jeremy. „Dobře, zařídím to. Nashle.“

 „Děláš si srandu, že jo?!“ Skoro jsem vykřikl a sebral mu prudce telefon z ruky. Jeremy se zatvářil zmateně a složil ruce na prsou. Zamyslel se a až odpověděl.

 „Ne a řekni Chichi, že bereš toho blonďáka. Já už se o zbytek postarám, neboj.“

 „Myslíš si, že ti to povolím?“ Protestoval jsem, i když jsem to původně nechtěl říkat nahlas. Tohle přeci nemůže udělat, ne takhle okatě před mnou?! Proč mě to tak štve?!

 „Svolení jsem dostal od vyšší šarže, takže máš smůlu,“ řekl zamračeně a vypláznul na mě provokativně jazyk. Co si to ta děvka zatracená o sobě myslí?!

 „Ty jeden…“

 „No, asi pojedu metrem, abych tam byl dřív a trochu Pána politika zabavil.“

 A vážně zmizel s úsměvem na rtech v růžových dveřích.  

 

 Nemohl jsem za ním jít, jelikož jsem musel čekat na Chichi a navíc by to vypadalo divně. Nebo tak, že žárlím, jako že nežárlím. Oněměl jsem na moment a nevěděl, co to vše má znamenat.

 Měl mě snad za idiota, nebo jen provokoval za to, že jsem ho odmítl políbit?

 Snad se vážně nechytá udělat takovou blbost jako je vyspání se na objednávku.

 On… on není děvka. Není, tak proč tohle sakra dělá?! Nechci se tím zabývat, ale musím, nebo spíš něco ve mně musí. Tohle mu nedovolím. Tohle ne.

 

 Když ne já, tak nikdo sakra!

 

 Co jsem to právě…? Ne. To jsem nemohl říct. Nemohl jsem přeci… Ne. To nikdy nepřiznám. Nemůžu.

 Sakra! Sakra! Sakra!

 Pak mnou projela ta hloupá vzpomínka, co se po pár dnech vyjasnila.

 

 Ani si nevšiml, kdy jsem se pohnul ze svého místa a přitlačil se z druhé strany na Mayu, kde jsem ze vší svojí skrytou násilností nakousl kůži na rameni. Ta jen lehce tlumeně vykřikla a letmo se podívala na mě. Blonďák mě sjel nespokojeným pohledem. Moje černé chtíčem naplněné oči ho pozorovaly v činnosti, než se moje vzpomínky začaly vypařovat.

 

 Sakra! Sakra !

 Proč na to jen koukám znovu? Proč?!

 

 Moje ruce přešli najednou od zrzky na jeho pohybující se boky…

 Tak dlouho jsem přejížděl po jeho stehnech…

 Znovu, s pohledem na něj, kousnul zrzku do ramene, a on zatoužil, aby kousnul i do něj…

 Otevřel jsem ústa pokaždé, co je otevřel on a olízl přitom rány na rameně zrzky…

 Opět jsem lehce přesunul své větší ruce na jeho tělo a málem se předčasně udělal…

 Lehce jsem se od jeho bříška dostal k jedné bradavce a chvilku jí mnul…

 Udělal se společně se zrzkou a svůj dech věnoval mému spokojenému pohledu.

 

 Bože, tohle ne sakra!

 Už teď jsem věděl, že tohle špatně skončí.