JEREMY

Políbil jsem ho!

Já ho sakra políbil! A on tak zatraceně dobře líbá, k čertu! Tohle jsem dělat neměl, bože!

Nemůžu… nedokážu dostat tu jeho vanilkou příchuť z hlavy a ani z úst. Byl tak jemný, až mě to skoro ochromilo. Na tohle nesmím myslet, prostě ne, jen si to tím zhorším, a že už je to pekelný peklo teď. Podlamují se mi kolena jen nad tou zpětnou představou a ruce mám tak strašně těžký, že ten kufr mi přijde jako z olova. Skoro mám problém ho rozpohybovat po každé změně terénu, který se cestou k hlavní bráně, změní nejméně čtyřikrát.

Moje kroky začaly zpomalovat, a čím jsem byl dál, tím těžšími se stávaly. Po padesátém metru už jsem si připadal jako kus zdiva v základech stavby. Těžký bylo najednou slabé slovo na vyjádření popisu mého tělesného a duševního stavu. Byl jsem jak nasáklá houba až na to, že místo vody a mycího prostředku jsem měl v sobě všechno zklamání a bolest světa, kterou způsobila jen jediná osoba. To už bylo samo o sobě dost vzácné ale přitom běžné.

Vím, že to nedává smysl, ale moje pocity teď nejsou vůbec smysluplné, takže to musíte omluvit nebo prostě zkousnout, mě je to totiž úplně jedno. Moje chůze ale pokračovala, i když dost pomalu a neohrabaně, jako bych měl na nohách sněžnice. Já musel pokračovat, už nešlo brát něco zpátky a upřímně jsem o to vůbec neměl zájem. Nemělo to cenu,… nemělo… možná nikdy…

Bože, proč mi trvalo skoro tři roky na tuhle skutečnost přijít!?

Jasně, kdo by si chtěl přiznat, že člověk, kterého miluje, o něj nemá zájem, přičemž mu ještě dává bez milosti najevo svoji nenávist a znechucenost. Neměl jsem se vůbec kvartýrovat do jeho postele s tou jeho arogantní blbkou. Sakra, alespoň tohle bych chtěl vzít zpět. Přetočit to jako kazetu, což jde provést akorát tak ve sci-fi filmech, které toho i dost využívají. Co by taky byl tenhle žánr bez časových smyček a warp přesunů, že jo.

Ach jo, ty nohy mě zabijou.

A to mi zbývá ještě půl cesty kolem výstavních zahradních areálech a dvou fontán, které svou velikostí připomínají brouzdálka na veřejných plovárnách. Taky jsem si mohl půjčit jeden z těch malých golfových vozíků, které vůbec nebyly na golf, ale mě to přišlo jako vtipný označení, vzhledem k podobnosti. Moje smůla a to dnešní několikátá v řadě. Raději nebudu nahlas říkat, že horší už to nemůže být. Ne, neřeknu to! Ani vnitřně ne, ještě to přivolám. Navíc, většinou to není dobrej nápad, nikdy takové prohlášení nedopadne suprově. Čekal jsem alespoň jednou malinkatý zázrak, třebas takový výhled na hlavní bohatě zdobenou bránu ven ze sídla upírů, ale nic takového se nekonalo.

A to do chvíle, kdy na mě zatroubil z malého rychle se pohybujícího golfového vozíku vyplašený Masahiro! Proběhl oční kontakt a na to hned zabrzdil těsně u mého napůl zaplněného kufru!

„Stihl jsem vás.“

„Děje se snad něco zásadního, Masahiro?“ Zeptal jsem se zdvořile, i když mi bylo v celku jasné, o co mu teď půjde. Přesto, neměl šanci, bohužel. Hodil na mě jeden ze svých zklamaných pohledů a na moment nevěděl, jak má správně formulovat svou otázku.

„Vy… myslíte to vážně?“

„Ten odchod? Ano, myslím.“

„Mám šanci na…?“

„Ne!“ Přerušil jsem ho rázně a pak se na něj omluvně podíval. Nechtěl jsem si svou frustraci vybít na tom jediném člověku, co byl v tom domě jako jediný na mé straně. Vcelku rychle to pochopil a přistoupil na svůj způsob kompromisu.

„Chápu. Dovolte mi alespoň odvést vás k hlavní bráně.“

„To ocením,“ pousmál jsem se a kouknul na ten pitomej kufr. Masahiro na nic nečekal a vzal mi ho z kukou, přičemž ještě pokynul rukou na vozík.

„K službám. Posaďte se.“

„Děkuji moc,“ řekl jsem a pomalu se bez protestů usadil na jemně vypolstrovaný sedák. Nohy mě přestaly tlačit k zemi a ruce jsem měl konečně volné a lehké. Něco ze mě spadlo. Něco, co jsem nedokázal tak úplně pojmenovat. Bylo to podobné okovům, ale přitom to mělo vlastnosti bezpečnostního pásu. Sakra, co to jen může být, jakoby… no to je vlastně jedno. Vedle mě usedl Masahiro a nastartoval malý motor, který připomínal spíš sekačku než auto, a rozjel se k hlavní bráně.

…

Vnímal jsem to kodrcání jen okrajově. V hlavě mi začalo trochu píchat a spánky tlačily ven svou celoroční nespokojenost. Kousnul jsem se do stále rozpáleného rtu, ale ruce k místu bolesti nepozvedl. Pomalu se mi stahoval krk a ucpával nos nabobtnalými nudlemi. Dech se dostával dovnitř a ven celkem nepříjemně a pichlavě, jako kdybych ho pokaždé cpal přes síto s velmi malými mezírkami. Hrudník se mi možná proto za pár minut začal tak divně stahovat a roztahovat.

Bylo mi jako bych se napůl topil, to se nedalo vydržet. Otevřel jsem pusu a snažil se vyhnat co nejvíc oxidu uhličitého ze svého napjatého těla. Nepomohlo to. Dál se ve mně něco stahovalo, jako svaly kolem ostří nože, zabodnutého hluboko ve mně samotném.

Chytl jsem pevně vlastní hruď a trochu ji stlačil, pak moje horní část těla začala mírně klesat do polohy mezi nohy. Tak vypadají lidi, co zrovna zvracejí. Ale já nezvracel, zatím ne. Místo oběda se mi z hrdla přímo na podlahu vozíku vyřítil zlomený trhavý nářek, který jsem nedokázal ovládnout a dokonce si ho ani neuvědomoval. To až za dvě minuty potom.

 

Mým štěstím bylo, že se Masahiro rozhodl dobrých osm minut nemluvit, ani komentovat, co právě v přímém přenosu viděl. Už dávno jsem si otřel pusu od malých slin a nudlí, které v takových chvílích vůbec neovládáte, a naschvál vyhodil uslintaný papírový kapesní na ubíhající cestu. Opět můj společník nic neřekl a dál se věnoval šoférování, které za moment skončí. Brána už by se měla objevit, počítám tak za dalšími dvěma odbočkami a tam se rozloučíme. Stejně jsem věděl, že zrovna s ním ještě pár vět obětuju, jen jsem doufal, že zůstane v průzračných vodách.

„Byt je pro vás zařízen. Dostal jste adresu?“ Začal tak náhle Masahiro, že jsem trochu nadskočil.

„Ano, byla v papírech.“

„Tedy pojedete metrem.“

„Jo, jo… Už to je docela dlouho, co jsem… no snad si to ještě pamatuju.“

„Určitě,“ ubezpečil mě okamžitě a koutkem oka si mě pozorně prohlédl. Filozofie mě nikdy neomrzí.

„Jízda na kole se nikdy nezdála těžší.“

„Přesto věřím, že to zvládnete.“

„Nemám na výběr, jako vždycky.“

„Vy jste si svůj vlastní výběr nikdy nenechal sebrat, i když to tak někdy vypadalo,“ řekl mi a zatočil doleva, kde jsme míjeli hnědý altánek vyzdobený orchidejemi. Já jen pobaveně nadzvedl jedno obočí.

„Myslíte?“

„Nikdy. Tento fakt jsem na vás vypozoroval.“

„Aha,“ utrousil jsem jen a snažil se, aby to nevyznělo jako ironie. Bohužel to tak asi vyznělo, vzhledem k tomu i jaký jsem k tomu blbýmu slovu udělal obličej. Byl plný sarkasmu, tím jsem si byl stoprocentně jistý. Masahira to ale nijak neurazilo, spíš se mému momentálnímu rozporu v názorech, lehce pousmál. Nedivil jsem se, byl jsem mimo víc, než jsem hodlal někdy nahlas přiznat.

„Dovolil jsem si uvědomit vašeho přítele o vašem stěhování. Měl by na vás čekat pár metrů od brány u hlavního tahu do města.“

„To jste nemusel… ale dobře no,“ zamrkal jsem překvapeně a bylo mi hned jasný koho tím slovem, přítel myslí. Koneckonců jsem měl jen jednoho životně stálého. Nedá mi to a pousměju se. Aki už si nejspíš z nudy zapálil druhou cigaretu.

„Nabyl jsem dojmu, že známá společnost vás přivede na jiné myšlenky.“

„Teď bych byl raději sám, ale přežiju to,“ přiznal jsem tiše, ale rozhodl se to přejít. Masahira na mém výroku ale zdá se něco tížilo a tak jako správný sluha začal.

„Omlouvám se…“

„To je dobrý, myslel jste to dobře,“ přerušil jsem ho jemně a podíval se mu do očí. Masahiro párkrát zamrkal, než opět pohlédl na kamenitou cestu, kde opět na poslední odbočce zpomalil a zatočil. Můj cíl a zároveň východ, se tak najednou objevil v našem zorném poli. Místo abych si oddechl, se mi opět trochu sevřelo hrdlo. Přesto jsem se ovládl a potlačil chuť zvracet.

„Měl jsem o vás strach,“ přiznal se Masahiro jako masový vrah k vraždě. Já se upřímně usmál.

„Nehodlám se při první příležitosti oběsit, Masahiro.“

„To nikdo netvrdí, ale…“

„Ale co?“ řekl jsem už ale jako neprávem pokáraný uštěkaný pes. Rákoskou už mi taky dali. 

„Určité city jsou nebezpečné, obzvlášť pak, když…“

„Stačí, chápu to!“ vyštěkl jsem podruhé s větší razancí a otočil pohled opačným směrem.

„Jistě,“ řekl tiše Masahiro a už se k tomu nevracel. Neměl by na to stejně už moc času. Brána od nás a vozíku byla asi tak dvě minuty jízdy.

…

„Tak, děkuji za svezení. Odsud už to zvládnu, Masahiro,“ vystoupil jsem rychle z vozíku, hned jak se zastavil a snažil se nevnímat svoje těžké nohy a třesoucí se ruce. Taky jsem se mohl potit míň.

„Není zač. A mnoho štěstí, Jeremy-sama,“ řekl mi, když jsem si bral kufr a udělal pár kroků k bráně, kde jsem vzal za stříbrnou zdobnou kliku. Pousmál jsem se na něj potěšeně a protáhnul si ramena.

„Jo, toho teď budu potřebovat na kila.“

„Myslel jsem to vážně.“

„Vím. A děkuji vám,“ oznámil jsem a vyšel ven za bránu, kterou jsem za sebou pomalu zavřel. Přišla mi teď mnohem ohavnější ze vnitř, než tady zvenčí. Nadechl jsem se a rozhodl se udělat těch pár zbývajících kroků k hlavní silnici. Už jsem se neotočil, nemohl jsem. Nemohl.

Motor odjíždějícího vozíku jsem zaslechl až, když jsem se vzdálil za horizont vytvořený malými smrky.

 

 

****

 

Hledal jsem ho. Jediného unuděného postávajícího s cigaretou v ruce. Tak dlouhé hledání to zase nebylo. Stál lehce opřený o tu svou dvoukolovou kraksnu po dědovi, a jak mě zahlídl, začal se na mě mírně culit. Přešel jsem k němu s kufrem, zatím co on típnul cigaretu o asfalt a postavil se rovně.

„Nezapomněl si na helmu pro mě, že ne?“

„Ještě mám v živý paměti tvůj poslední pád na cestě z imatrikulace,“ řekl Aki Muraku a poklepal se naschvál na temeni hlavy. Já se jen pousmál a raději nepokračoval.

„To je dobře. Kam dám tohle?“ Zeptal jsem se a ukázal na kufr.

„To si podrž sám.“

„Fajn. Rád tě vidím.“

„Nápodobně. Tady, nasaď si to a vyrazíme,“ řekl Aki a hodil po mě helmu. Sám si nasadil svou a nasedl na motocykl. Nastartoval ten komunistickej křáp a já si na něj fakt sednul i s tím kufrem nacpaným na břiše. Nečekal na můj povel, prostě se rozjel vysokou rychlostí vpřed.

Bože, teď tu šavli vážně hodím!

Držel jsem se ho jako klíště a přesto jsem měl pocit, že padám.

 

****

 

„Moc pěknej byt,“ řekl mi Aki, když jsem otevřel dveře 3+1 na rohu Tachibany, tj. několik bloků rodinných i činžákových domů. Měl jsem stejný pozitivní názor a při výhledu z okna na ragbyové hřiště v Hodogaya park, se mi zdvojnásobil do nebeských výšin. I domovník vypadal příjemně, když mi předával klíče s popisným číslem 100b a nasměroval nás k výtahu.

„Díky,“ poznamenal jsem ironicky a musel přiznat, že na mě opět nešetřili.

„Za copak byl?“ Neodpustil si utrousit, když si spokojeně sedal do menšího černého gauče s bílými počtářkami. Když touží po hře, jsem zvyklý na tyhle keci.

„Za předek i zadek.“

„Tyhle vtipy si nech!“

„To není vtip. Mám pro něj pracovat.“

„Pro jeho taťku, vážně?“ řekl a trochu se uculil. Uměl to s ironií a sarkasmem mnohem lépe než já, navíc se zdálo, že tohle myslí vážně jako vážně, což se mi nelíbilo. „Toho si přesvědčil jak?“

„Nijak. Byl jsem svůj. Asi se mu to zamlouvá.“

„Chceš říct, že Himura Yamagata, největší byznysmen v Japonsku, tě přijal do své firmy, jen proto, že se mu zamlouváš?“ Tohle už byla ironie. Nedalo mi to a ušklíbl jsem se.

„Líbí se ti víc představa, že jsem jen jeho chytrá děvka, co zvolila víc variant na ložní prádlo.“

„Ne, blbe! Jen ti říkám, že je v tom něco víc, než jen tvoje blbý osobní kouzlo,“ varoval mě, i když vcelku nemusel. Takovej hlupák přeci nejsem a taky jsem s upírama žil pod jednou střechou, takže vím do velké míry, jak uvažujou a co je pro ně priorita. Uráželo mě, že má za to, že jsem debil.

„Pane Bože, mě je přece jasný, že mě hodlá nějak využít, Aki, ale všechno je lepší než ty poslední tři roky!“

„Dobře, když to říkáš ty, věřím ti,“ řekl omluvně a na důkaz kapitulace dal obě ruce před sebe.

„Super a díky,“ prsknul jsem jen a dál se rozhlížel po fakt pěkným bytu, sladěném do dřeva. Aki poznal, že už nic na tohle téma neřeknu a tak se zvednul, přičemž juknul na hodiny.

„Hele, budu muset jít. Za deset minut mi začíná směna.“

„Jasně, díky za odvoz. Hodil se,“ přiznal jsem s úsměvem a pohlédl mu do obličeje. Přeci jen nejsem tak úplně naštvaný na něj, ale spíš na sebe a toho upírskýho arogantního vola, kterého miluju.

„V pohodě. Kdyby něco brnkni. Bydlím za parkem.“

„Jo jo. Tak zatím.“

 

Jakmile odešel a slyšel lehké bouchnutí dveří, ucítil jsem v krku velkej tvrdej knedlík, a ten chtěl najednou hrozně moc ven! Zařadil jsem pětku a vyběhl co nejkratší cestou k záchodové míse! Moje pohyby v tu chvilku připomínali ninju na útěku. To asi proto, jak jsem se snažil o nic drahého nezavadit a všemu dřevěnému nábytku se vyhnout.

Rychle jsem zapadl do koupelny a hořkost v mém krku se přesunula do úst!

Zatočila se mi hlava! A pak to naráz přišlo!

Padl jsem na kolena, opřel se rukama o prkýnko a na jeden zátah ze sebe dostal veškeré své znechucení, stres a ukrutné zklamání!

Už dlouho jsem takhle nezvracel… Bylo mi hrozně. A blil jsem s malými přestávkami dál.

Každej, včetně mě ví, že je víc druhů lásky, ale tahle byla rozhodně tou nejzničujících.

Za další hodinu, kdy jsem se umyl a zalehnul do nové velké postele, už mi bylo podstatně lépe. Věděl jsem, že teď už zvracet nebudu a zítra taky ne, alespoň na tolik jsem své tělo znal. Co bude, až v pondělí nastoupím do nové práce, to jsem za milion nevěděl.

Jedno, ale bylo jisté. Alespoň ho už nikdy neuvidím v ranním rozpoložení s rozcuchanými vlasy a rozloženými novinami usrkávat kafe. Ta představa ve mně cosi zahnala…

A cosi pěkně rozpoutala. Otočil jsem se na bok a hodil deku přes hlavu.

Na ty jeho rty jsem myslel celou noc.