Nemusel dělat nic. Jídlo dostával rovnou pod nos, takzvané domácí práce, jak to sám nazval, obstarávalo služebnictvo a dokonce nosil jen značkové oblečení. Přesto na něm bylo vidět, že není vůbec spokojený. Dobrá na jednu stranu jsem chápal, že poslouchat na slovo nemá zrovna v krvi, ale na tu druhou mi nedocházelo, čím si jako pomůže, když bude odmítat přepych a luxus. Po plus mínus měsíci mi to nedalo a jen tak jsem se po večeři zeptal, co se mu jako na tomhle stylu života hnusí. Blonďák se na mě překvapeně pousmál a prohlásil docela mile: Zlatá klec je pořád klec, Reny.

 Aha, došlo mi. Svoboda ale něco obvykle stojí. Popravdě tě ve většině případů stojí úplně všechno. A přesto za ní hodně lidí neustále bojuje, i když tím víc ztratí, než získají. Zvláštní a nepochopitelné řekl bych. To byl můj první vjem z jeho vyřčené věty. Pak mnou ale projel ten druhý. Náhlá vzpomínka na jednu svobodnou noc bez limitu či omezení. A později se to mému srdci už tak nepochopitelné nezdálo. Stála za to. Přiznal jsem si. Za tohle celé peklo ta jedna noc stála.

 

 Už jsem nedokázal čelit sám sobě. Prostě to byla pravda, kterou jsem ale neměl v plánu nikdy přiznat nahlas a obzvlášť někomu dalšímu. Stačil přeci jen ten fakt, že s tím samým člověkem, se kterým jsem

tu noc zažil, jsem musel spát každý budoucí den v jedné posteli. Ještě, že je tak velká, že by se do ní vešli tři. To se hodilo i v jiných situacích, jestli mi rozumíte.

 Jeho přítomnost mě stále víc a víc znervózňovala. Možná i kvůli tomu jsme spolu od té schůze mé rodiny skoro nemluvili. Jediné, co jsme si za celé dny řekli, bylo dobré ráno, což říkal hlavně on. A dobrou noc. Nechtěl jsem s ním mluvit, ale situace si vyžadovala, abychom spolu mluvit začali. Myslím se, že i on si to uvědomoval, jen nechtěl být zase tím prvním, kdo naivně udělá první krok. Moje ego ale zase protestovalo nad tím, abych ho udělal já. A proto tahle hodina ticha trvá už něco přes měsíc. Byl to vážně ten největší začarovaný kruh, který jsem kdy zažil a vůbec jsem netušil, jak z něj ven, protože se žádný z nás nechtěl vzdát toho svého idiotskýho důvodu.

 

 Čas letěl nějak rychle a ani tenhle fakt ani s jedním z nás vůbec nehnul k nějakému tomu rozhodujícímu činu. Až za tři měsíce jednoho slunného odpoledne…

 „Prý vás mám donutit spolu mluvit, i když pochybuju, že něco změním,“ začala lehkým hlasem sexy zrzka a s tou nejkratší sukní, jakou jsem u ní zatím poznal, předstoupila ladnými kroky před nás. Náš

pohled tak směřoval přesně k jejím stehnům, což překvapivě ani jednoho z nás moc nezajímalo. Začínám si myslet, že jsem snad onemocněl nějakou cizokrajnou chorobou, možná z nějaké země

v Africe. Ne, že bych omezoval sex, ale vnímal jsem ho trochu jinak. To bude asi tím, že jsem ho nemohl provozovat ve své vlastní posteli, kde stále každou noc ležel ten, po jehož společnosti jsem příliš netoužil. Dobře, byla pravda, že spolu nemluvíme, ale už to mě značně znervózňovalo.

 „Co tu děláš?“

 „Tři měsíce mi nezvedáš telefon a neodpovídáš na vzkazy. Tak jsem si řekla, že se stavím,“ řekla na to jen Mayu a bylo vidět, že je dost naštvaná. No, možná jsem to s těmi cizinkami minulou noc fakt

přehnal. I když nevypadala na to, že jí štve zrovna tohle. Blonďák, který si zrovna ukousnul kus chlebíčku, chvíli přežvykoval očividně chutnou směs chutí, než polknul a přidal svoje názory.

 „O nic si nepřišla, Mayu-san.“

 „Když se tak na vás dívám, tak vy taky ne,“ poukázala na fakt, při kterém jsme se oba naráz od sebe odvrátili. Bylo to jak na povel, nedalo se tomu zabránit, i když to vypadalo trapně. Neměl jsem na ní

vůbec náladu a taky jsem jí to dal dost najevo svým ledovým pohledem.

 „Jestli si přišla jen otravovat, můžeš zase jít.“

 „Ani ty mě tu nechceš co?“ Otočila se s otázkou na blonďáka, který sice neměl pohrdavý pohled jako já, ale přesto bylo znát, že už taky touží po tom, aby odešla. Vzdychl a přiznal, co si myslel.

 „Upřímně, žádný člověk navíc nic nevyřeší.“

 „Fajn. Tak si dál hrajte na bobříka,“ řekla nám a jak rychle přišla, tak rychle zmizela ve skleněných dveřích za zvuku klapání podpatků.

 

 Pět minut tam a pět minut sem… Stačilo vážně málo. Uvědomění ale přišlo pozdě.

 „Že tě ještě po tom všem neodkopla.“

 „Nevytvářej iluze. Jsou v tom jen prachy a postavení,“ odpověděl jsem a dál se věnoval jen svým novinám a horké kávě, kterou mi před nějakým časem donesl Masahiro.

 „Zase to tvoje podivné pojetí světa.“

 „Vnímám všechno tak, jak to je.“

 „Možná proto sis nikdy nevšiml, že tě má fakt ráda,“ oznámil a mě s tou jeho poznámkou něco podstatného došlo. Konečně ale bohužel pozdě. Přejel jsem si třemi prsty po čele a nedokázal uvěřit, že se to té nádheře vážně povedlo. Možná mě vážně zná lépe, než si myslím, zbytečně podceňuju její sílu vůle a správného načasování. Vzdychl jsem a přiznal nahlas svou prohru.

 

 „Neuvěřitelný.“

 „Co?“

 „Vážně nás donutila mluvit.“

 „A jo… kouzelná víla,“ poznamenal jen Jeremy a jeho myslí asi projelo něco podobného, jelikož se pousmál a spokojeně pohlédl do zahrady. Já ho chvíli pozoroval, než jsem se rozhodl mluvit dál.

 „Příští týden je něco jako ples našich partnerů ve východním křídle. Možná proto tohle divadlo.“

 „No jo, něco takovýho jsem zaslechl předevčírem u večeře,“ přiznal a dal si do pusy další kus chlebíčku, který snad měl úplně vše včetně mořských oblud.

 „Vypadal si, že tě zajímá jen dezert.“

 

Chvíli žvýkal ohromnou část, kterou si sám nacpal do úst, a díval se přitom na mě. Zkoumal můj pohled a přitom přehazoval rozmělněnou potravu zleva doprava. Čekal jsem, jelikož to znamenalo, že hledá odpověď nebo nějakou debilní otázku. Když polknul, bylo mi jasný, že si vybral to druhý.

 „Nechce se ti tam, co?“

 „Nevař se, že tobě jo.“

 „Ne, to fakt nechce, ale na rozdíl od tebe nemám na vybranou.“

 „Jak si přišel na to, že já mám?“

 „Tobě nic zásadního udělat nemůže, no ne?“

 „Zásadního ne. Jen mě vydědí.“

 „No tak vidíš.“

 „Blbče! Pro tebe to podstatný není, ale pro mě je to něco jako stavební kámen všeho,“ trochu jsem se přeřekl, ale naštěstí si toho vůbec nevšiml. Ono ani nebylo v podstatě jak.

 „Například čeho jako? Nevšiml jsem si, že bys za něco pro tebe podstatného nastavoval krk.“

 „Protože na to ještě nepřišla vůbec řada,“ ani nevím proč, ale měl jsem potřebu se bránit. Teď jo.

 „Ale. Takže na světě je taková věc, pro kterou skočíš ze skály na beton? Už jsem si myslel, že nic takového neexistuje,“ ušklíbl se a celou svou pozornost teď věnoval jen mě. Měl jsem vážně zvláštní uspokojivej pocit. Možná proto jsem pokračoval v rozhovoru.

 „Ne každej skáče při každý příležitosti, jako ty.“

 „To ne, ale sem tam za něco důležitého bojuje.“

 „Proč mám jen pocit, že něco kuješ,“ poznal jsem to na něm. Něco ten blb chystá. Jeho jiskry v modrých očích mi prozradily jeho budoucí odpověď. Usmál se od ucha k uchu.

 „Jasně, že kuju. Ale tvoje pomoc by se hodila.“

 „Jako pro co?“

 „Sabotáž.“

 „To, že si tak dlouho mlčel, ti očividně vyzkratovalo nějaký obvod v hlavě,“ nic chytrého jsem ani nečekal, že odpoví, ale tohle bylo vážně dost nečekané zvlášť po tom, co mu tak úspěšně můj otec vyhrožovat a uspěl. Nikdy by nenapadalo nikoho jít hned proti zdi.

 „No tak, poslechni si to. Ani tobě ani mě se tam nechce a jen tak se dostavit nemůžeme. Tak co kdyby to celé divadélko vůbec neproběhlo,“ blonďák se nedal odbít a dál to zkoušel.

 „Budu litovat otázky, ale jak toho jako chceš dosáhnout bez toho, aby na nás přišli?“

 „Jednoduše, ty znáš slabiny svojí rodiny a já obranného systému počítače.“

 „To sotva, programoval ho otcův nejlepší sluha, takže…“

 „Bylo to snadný. Stačilo jen…“

 „Neříkej mi to,“ přerušil jsem ho, jelikož už teď jsem mohl být považován za komplice. Ten blb se ani nesnažil skrývat svoje nadšení a všechno mi prostě vykecal. „Ty vážně nejsi normální.“

 „Nudil jsem se a tak mě napadlo vyzkoušet vaší ochrannou databázi a ekonomickou situaci.“

 

 „Jak si sakra dokázal…?“ Překvapil mě, ale dost klidným hlasem jen nadzvedl ramena. Je možný, že umí i něco víc, než jen kecat a… no, to druhý raději vynechám. Ušklíbl se a ukázal někam za sebe.

 „Přes tvůj notebook. Celý dny ti jen tak leží na stole, holt nešlo odolat.“

 „Kdo ti sakra dovolil šahat na…“

 „Měl by si pořídit ochranku i jemu, nebo si alespoň vymyslet lepší heslo,“ asi se dobře bavil, jelikož se stále víc a víc usmíval do mého naštvaného ledového pohledu. Naklonil jsem se blíž k němu.

 „Ty jeden vypatlanej…!“

 „Klid, nic důležitého jsem tam nenašel. Kromě tvého tajnýho koníčku.“

 „Si mrtvej, doufám, že ti dochází alespoň to,“ zvedl ruce nad hlavu, když jsem ho chytil za tričko a přitáhl ho naštvaně blíž k sobě. Měl jsem chuť mu jednu vrazit. On jen vzdychl.

 „Já nejsem ty.“

 „V jakým smyslu?“

 „Nebudu tě vydírat.“

 „V tom případě moje odpověď zní: Zapomeň na to,“ řekl jsem jen a naštvaně ho od sebe silněji odstrčil, až málem sletěl ze židle. Když chytil rovnováhu a upravil se, pokračoval.

 „Ale možná bych si to na tobě mohl vyzkoušet. To víš, kvůli budoucím rozhovorům s vyšší vrstvou.“

 „Bylo lepší, když si na mě nemluvil,“ přiznal jsem nakonec a raději vzal do rukou odhozené noviny.

 „K tvé smůle… teď už nepřestanu.“

 

****

 

 „Alespoň na chvíli by ses nemusel tvářit jako by ti uletěly včely,“ oznámil jsem dva dny na to, po asi deseti minutách psaní zprávy na zasedání otcovi firemní rady, kdy jsem od, teď už naší postele, stále slyšel vzdychání a pohazování polštářů z jednoho konce na druhý. Blonďák přestal se svou tolik náročnou činností a podíval se po mě nespokojeným modrým pohledem. Pak se ale zamyslel a zjemnil svoje obličejové svaly a mírně se pousmál. Přeci jen válka většího rozsahu neměla smysl.

 „Snažím se, ale občas mám svoje chvíle.“

 „Poslední dobou je máš pořád.“

 „Blíží se to, vždyť to víš,“ připomněl mi, ale já dělal, jako že nevím, o čem mluví.

 „A co?“

 „Pořád sis to nerozmyslel?“

 „Co jako?“

 „No, to naše zpestření programu na banketu,“ zase si vymyslel nějakej stupidní název. Už jsem ani neměl sílu mu to nějak zazlívat, třeba se jednou naučí mluvit mou řečí. I když jsem si přál, aby nikdy nezačal. Takhle to bylo nejlepší. Možná i příjemnější, vzhledem k tomu všemu kolem nás.

 „Není to tak úplně banket.“

 „Nechytej se slov a řekni mi už konečné rozhodnutí.“

 „Vážně chceš něco takového riskovat?“ Otočil jsem se na něj a sledoval jeho reakce. Nechtěl k tomu dojít, ale očividně nenašel jinej skálopevnej argument. Jeho odvaha byla vážně obdivuhodná. Tedy, když vezmeme v potaz hlavně to, co je schopnej někomu jen tak říct do očí.

 „Narážíš na fakt dvou zarostlých hrobů, ke kterým jsem nikdy neměl odvahu jít?“

 

 „Jeremy, neměl jsem na mysli…“

 „To je jedno… nech to plavat a…“

 „Řekni mi o tom,“ řekl jsem rychleji, než jsem si uvědomil, co to vlastně ze mě vypadlo.

 „O čem…?“

 „Ty víš o čem,“ už jsem se nemohl vrátit a navíc to vědět chci, jednou svou částí určitě.

 „Historií se nezabývám… a navíc nemám důvod.“

 „Co když ti ho dám?“

 „Ještě sis nevšiml, že mě ničím podplatit ne…“ začal bojovně, ale já se rozhodl nedat mu šanci.

 „Kývnu na tvůj plán,“ podíval se na mě zkoumavě, než zcela klidně a rozmyšleně.

 „Ať to obnáší cokoliv?“

 „Ať to obnáší cokoliv za šílenost.“

 „Mohl sis to přečíst na netu, víš to?“ Oznámil mi potěšeně a kývnul na můj notebook. Já na to měl ale dobrou dlouho šetřící odpověď, kterou jsem mohl správně využít jen u něj.

 „Možná nerad dělám, co se ode mě čeká.“

 „To je moje hláška.“

 „Hodila se mi,“ přiznal jsem a čekal, až bude připraven na pětiminutový monolog. Pak zpustil.

 ...

 „Byla… to jen obyčejná autonehoda, nic detektivního. Nic neobvyklého…“ „Ten chlap mohl srazit kohokoliv… kohokoliv…“ „Víš, já nemohl jsem jet s nimi… prostě nemohl…“ „A… víš ty proč?“ „Jeli mi totiž koupit dárek… k narozeninám. Ten přece… oslavenec vidět nesmí… a oni jen… Chtěli mě překvapit…“ „Kvůli tomu…“

 „Čekal jsem dlouho, než mi policie zaklepala na dveře a… oznámila mi… to všechno. Dost dlouho jsem se… to snažil zapít, ale alkohol jen věci zhoršuje, jak už víme.“

 „A pak?“

 „Člověk musí začít fungovat. Najít si práci, kvůli škole a jídlu. Bydlení.“ „Bylo prostě jednoduší tvářit se, že nikdy neexistovali.“

 

 Možná jsem to neměl vytahovat, ale něco mi řeklo: Musíš to slyšet!

 Divný. Teď mi ten samej hlas říká: Obejmi ho.

 

 „Byl si i předtím na sebe tak přísnej?“

 „Možná o trochu míň,“ přiznal blonďák a podíval se do stropu. Tam se za celou dobu, co bydlíme v jednom pokoji, nepodíval. Nevěděl jsem, co to přesně znamená, ale tohle nebyl jistě normální stav.

 

 „Co ta tvoje šílenost?“ Zeptal jsem se, abych trochu změnil téma, což se muselo.

 „Tu mám od jak živa.“

 „Myslím tvůj plán,“ upřesnil jsem, jelikož nepochopil. Čekal jsem to a pousmál se. Je tak průhledný.

 „Začínám si taky myslet, že je lepší když spolu nemluvíme,“ podíval se po mě a pousmál se taky.

 „Na to už je moc pozdě.“

 „Jo to je,“ přiznal a na ten drahej strop už se nepodíval. Teď už neměl důvod.