Kapky bubnovaly do zrezivělého parapetu a jejich dosah při rozptýlení z nárazu, byl až na tabulky okna, které jsem včera tak dlouho drhnul. Přesto mě to ani trochu nevadilo. Ten zvuk sílícího deště bez hromů a blesků mě uklidňoval a navozoval pocit bezpečí. Ale ne každý má rád déšť. Já přiznám komukoliv, že ho miluju. Jemné zvuky a zejména jeho vůni, při které se rozplývám. Vůni mokra a vlhké přírodní oázy, která dorazila, bůh ví odkud. Neváhám nikdy ani sekundu a ihned otvírám skoro všechna okna, aby můj byt nasál tu nádheru stejně dlouze a potěšeně jako můj nos.  Kdyby to bylo na mě, mohlo by pršet pořád, obzvlášť když jsem zalezlej u papírů doma nebo v kanceláři. Pohled na tmavou deštivou oblohu je svým způsobem stimulující. Tedy pokud přemýšlíte jako já. Jako totální idiot. Čerstvě zamilovaný totální idiot, abych byl přesný.

Tohle počasí má být dle předpovědi celý týden, takže jsem o to víc, spokojenější. Sice nemůžu nic prát, ale menší stávka pračky nám všem spíš prospěje. Hodně lidí, si myslím, že na těchto mokrých dnech dost ušetří, a že je to poslední dobou potřeba. Obzvlášť v našem případě. Ne, že bych chodil vydělávat jen já, ale přeci jen mám větší plat a nestuduju přitom ještě vysokou. Neměl jsem mu to ale za zlé. Vždyť to byl vždycky jeho sen a já ho k tomu svým způsobem donutil. Tím myslím, že z mé strany vždy slyšel jen čistou podporu, takže proč být mimo pozitivum.

Když já trochu žárlil na to, že se vidí se svými spolupracovníky a spolužáky mnohem častěji než se mnou, i když spolu žijeme. Nemohl jsem si prostě pomoct, ale zatím jsem mu to nijak nenaznačil ani neměl blbý řeči, jak to u párů bývá. Musím to držet v sobě, zatím ano.

Jo, na tiché trpění a bolest jsem expert. Zvlášť když se nacházím v kanceláři u staříka Yamagaty na týdenní poradě, kvůli rozpočtům našich konkurentů a menších poboček. Ne, že by mě neměli rádi, ale jejich náklonnost se odvíjela zejména z důvodu toho, že jsem byl zlatým přínosem pro celou firmu.  Doslova. Nepřeháním. Možná proto jsem do teď nedostal důtku nebo vyhazov za to, že chodím s šéfovým synem, a že jsem ho prakticky dostal z paláce do bytu na předměstí, kde si i vydělává. Nechci ani pomyslet na to, až na tohle téma dojde řada a on mě zase přiměje vše svléknout před cizíma lidma. Jako, že už se k tomu pomalu schyluje od doby, kdy celá upíří rodinka zjistila, že jeden jejich člen sedal už dva měsíce pravidelně na studiích umění a designu. Za což jsem pochopitelně mohl já a můj magický vliv. Vzdychl jsem a zahleděl se opět do deštivého mraku.

Přesto všechno, na co jsem si teď tady stěžoval, je můj život naprosto perfektní a to hlavně díky tomu, že ten koho miluju, miluje mě a celou svou existenci dává v tomto okamžiku jen mě.

 

Jednou se mi poštěstilo vrátit se domů o něco dříve a udělat si příjemnou voňavou lázeň s nějakými těmi bylinkovými bublinkami na odbourávání pracovního stresu. Moc jsem tomu nevěřil, ale asi po třech minutách mi bylo náramně nádherně. Ramena se mi uvolnila a hlava mi přestala třeštět ze všeho toho zvonění telefonů a šustění papírů v tiskárně. Nějakej vocas mě totiž posadil vedle kopírovací místnosti na jedno celý odpoledne. Nechtěl jsem ale ztropit scénu jako nějaká pipina z prvního patra a tak jsem to raději dal. Vydechnul jsem a pozoroval páru, která stoupala z té úžasné uvolňovací vody. Cítil jsem, jak se mi ta horkost dostává i do tváře a příjemně mě unáší někam pryč od práce a tvrdého nasazení vydělávače.

V takových bezva chvílích mi chyběl jeho dotek víc, než vzduch. Už pár dlouhých dní na mě ani nesáhnul. Jasně, pracuje a já taky ale sex už by to chtělo. Což mi připomíná, že v tuhle dobu chodí domu. Jeho směna není tak dlouhá a navíc teď nemá zkouškový období. Možná by to dneska šlo, ani jeden z nás nebude tak unavený na to, aby hned odpadnul a usnul hned vedle. Ušklíbl jsem se a v hlavě spřádal svůj svůdný plán. Ne, že bych ho musel svádět ale jistota je jistota. Asi už vylezu, něco na sebe hodím a začnu s uvařením jeho oblíbených…

 

V tom někdo zazvonil a pak zaklepal na hlavní dveře!

Trochu jsem se leknul, ale pak rychle zavolal, že už jdu, ať ten příchozí minutku vydrží.

Vůbec mě nenapadlo vzít si toho víc na sebe, než středně velký ručník a vyběhl jsem polomový ven z koupelny. Ani nevím, z čeho jsem byl tak natěšený. Vždyť Ren by nezvonil, má klíče a navíc neví, že jsem už doma. Hned, jak jsem dorazil ke vchodu, jsem rázně otevřel dokořán a s úsměvem hleděl na blonďatou vcelku sexy ženskou, oblečenou do minisukně a dost těsné košile, která křičela číslo jejích předností na všechny světové strany. Napadlo mě jen: Páni, to jsou kozy. Očividně si toho koutkem modrého oka všimla, jelikož se pousmála jako by vyhrála jackpot.

 

„Dobrý den, hledám Himuru Rena. Slyšela jsem, že tu teď bydlí,“ promluvila melodickým hlasem.

„No ano. Když chvilku počkáte, za pár minut by měl dorazit z práce.“

„Práce? Ach,… jak roztomilé.“

„Promiňte, c-co…?“ Zamrkal jsem rychle a snažil se zařadit její protočení očí a následné našpulení rudých rtů. Nepovedlo se mi to a tak jsem jen nadzvedl jedno obočí. Pohodila ladně hlavou.

„To nic. Kam mě posadíte?“

„Ehm, stačí vám křeslo?“

„Jistě.“

„Tak prosím támhle,“ poukázal jsem na celkem nový model nábytku a čekal jsem na její přehnaně vznešenou reakci. Přešlápla na místě a přivřela smířlivě modré umělecky nalíčené oči.

„Dobrá, to snad půjde,“ poznamenala jemně a posadila se na kraj křesla. Já tam dál stál jako omámený a po chvilce jsem zavřel dveře a upravil si ručník, který mi lehce sklouzával. Byl mezi námi takový vrstevní rozdíl, až jsem se zastyděl a zčervenal. Přesto jsem se ovládl a nezačal koktat.

„Dáte si něco k pití, slečno…?“

„Nami. Ano, dám si vodu s ledem a citrónem Argent.“

„J-jistě,“ poznamenal jsem trochu ironicky a na prahu kuchyňské linky si položil základní otázku. Ono je víc druhů citrónu? Že by se vysazoval nějaký druh speciálně pro šlechtu. Tohle mi chybělo. Bože, začala mi tím svým stylem mluvy připomínat jisté prostředí v jistém upířím hradě. Normálně ze mě do dvou minut podvědomě udělala svého sluhu. Naštěstí jsem byl v tomhle ohledu dost cvičený a jen tak se sebou zametat nenechám. A rozhodně mě nenaštve. Reny, kde sakra si?!

„Potřebujete probrat něco důležitě tajného? Já jen jestli se nemám tiše vytratit, až přijde.“

„Nene, klidně můžete zůstat. Je to veřejná informace,“ prozradila mi a usmála se. Musel jsem přiznat, že to jak vypadala i jak melodicky mluvila, mě okouzlilo. Byla jako pírko v ranním rozbřesku.

„To se mi ulevilo,“ mám hlad a nikam se mi nechce. Navíc mi táhne na záda, takže… Sakra už bych měl na sebe něco hodit. Že jsem to neudělal ještě před tím servisem. Vzdychl jsem a už svou debilitu neřešil. Přešel jsem ke křeslu, kde seděl ten anděl a podal mu sklenici. „Tady je váš zlatý nápoj.“

„Kdo vám tu uklízí, smím-li se zeptat?“ Zeptala se a pak se lehce napila. To si to tu oskenovala, či co?

„Já,“ přiznal jsem bez většího ostychu. „Je to… levnější.“

„Chápu,“ řekla a dál pomalu upíjela to, co si poručila. Skvělý, další hloupá doba ticha.

…

„Co tu hrajete za hru?“ Poznamenal Reny, když vešel a hodil baťoh na židli. Krátce pohlédl na Nami a pak začal zkoumavým pohledem skenovat mě a můj ručník. Sakra, proč ho mám ještě pořád na sobě. Vůbec mi nepřišlo nevhodný být tu polonahý, taky proč, že jo. Nedal jsem se ale rozhodit jeho narůstajícím pobavením a reagoval stejně, co on.

„Najdi deset rozdílů.“

„Na čem?“ řekl a přivřel svůdně černé oči, přičemž bylo jasné, že teď myslí jen na to, jak mě co nejrychleji přehnout přes stůl a dát mi co proto. Já po něm hodil stejný pohled a pokývnul ke křeslu.

„Máš návštěvu.“

„Neříkej.“

„Zdravím, Ren-chan,“ ozvala se poprvé Nami a lehce se uklonila. Ti zdvořilý Japonci.

„Přišla sis pro věno?“

„Tvůj osobní šarm se zda se neztratil.“

„Spíš dosáhnul maxima,“ poznamenal jsem tiše a vysloužil si tak krátký káravý pohled od obou.

„Tak vybal, co chceš, Nami. Nemám na tebe celej den.“

„Budu se vdávat. Za tvého bratra,“ c-c-cože? Ona a Yahiko?! Co mi sakra uniká?!

„Blahopřeju. A co?“

„Přišla jsem Vás osobně pozvat na obřad a oslavu, Ren-chan.“

„V-vás…?“ Zakoktal jsem překvapeně a málem si překousnul jazyk. Můj upír ale reagoval jako obvykle, takže arogantně a ledově. Ach jo, tenhle postoj u lidí Reny nesnáší. Už bublá sopka.

„A to jako proč? Nejsem už pár měsíců vyděděnec?“

„Tak si teď říkáš? Prosím tě, je to zbytečné. Nikdo tě nevydědil.“

„Jasně, z horoucí lásky mi jen zablokovali účet.“

„Nezměnil ses. Čekala jsem, že náš rozchod tě posílil,“ jejich rozchod? Jako bylo mi jasný, že s ní něco měl, ale nikdy mě nenapadlo, že s někým na vážno chodil. Jako že tohle očividně nebyl jen letní flirt.

„Tak to ses spletla.“

„Vypadá to tak,“ řekla Nami a postavila se. Bylo na ní vidět zklamání a mě jen napadlo, že volí čas ústupu ve správném čase. Ren už se dlouho ovládat neudrží. „No nic, už půjdu. Tady jsou pozvánky. Budu ráda, když přijdete,“ dodala a položila dvě obálky na linku. „Těšilo mě, Jeremy-kun.“

„Jistě. Mě taky, Nami-san.“

 

„Vážně nás právě tvoje ex-snoubenka pozvala na svatbu, kde si má brát tvého bratra?“ Probudil jsem se z toho oslnivého prozření jako první a zkřížil ruce na holých prsou. Ren jen vzdychl a svlékl si unaveně zpocené tričko, které hodil hned do koše na špinavé prádlo.

„Už to tak vypadá.“

„A tobě to jako nepřijde divný?“

„Co přesně?“ zeptal se, natočil si vodu do skleničky a s dost klidným obličeje se podíval na mě.

„Že ženská, se kterou si chrápal, teď chrápe s tvým bráchou.“

„To by snad mělo přijít divný jí, ne?“

„Takže nejsi nijak pohoršený nebo…ehm…“

„Nebo?“ zopakoval a vypil celý obsah na jeden zátah. Asi byl dost vyprahlý. Pak si natočil znovu.

„No, zklamaný.“

„Jako tím, že nebude patřit mě?“

„Je to prvotřídní kost a navíc s mozkem. Vážně nelituješ svého výběrového řízení?“ Zeptal jsem se provokativně a sledoval, jak pomalu pije druhou sklenici a pak jí nespokojeně pokládá prázdnou na linku. A následně po mě hodil jeden ze svých ledových extra sexy pohledů.

„Ne. A za tyhle keci sis vysloužil extra kolo.“

„Jako extra po tom, co ty nebudeš moct nebo až nebudu moct já?“

„Klidně obojí.“

„Měl bych sem tvoje bejvalky pouštět častěji,“ řekl jsem a podrbal se v ještě mokrých vlasech.

„To bych ti neradil.“

„Jako proč? Bojíš se, že se to zase zvrhne v trojku?“

„To taky. Ale spíš vím, že nároky některých bys neustál.“

„Jasně, si myslíš, že jen ty si měl náročný ženský. Abys věděl, postelový hrátky vysoký úrovně mám v malíku,“ hájil jsem se a trochu si olíznul vrchní ret. Reny se jen ušklíbl.

„Kdo mluvil o posteli,“ začal jako na koni. „Některý z těch sviní mi totálně vysály účet,“ tím mě rozhodně rozladil a pak… „K čemu jim sakra bylo udělat si nehty za dvě stě tisíc, to mi řekni?“

„D-dvě s-tě… D-dobře. Tak to bych fakt neustál,“ A pak přišla konečná rána. Dostal mě. Vždycky se nechám dostat tam, kam ten parchant chce. Ještě, že ženský tohohle rázu jsem fakt neměl, to by to dopadlo. V tom starém dvojpokojáku by nevydržela žádná a možná ani tenhle princ. Reny mě celou dobu pobaveně sledoval, než se v mysli vrátil k původnímu odpolednímu programu a svůj pohled lehce zapichoval do mého už skoro suchého ručníku. Věděl jsem, co to znamená.

„Nechme toho,“ řekl jen a pokývnul hlavou k mému skoro nahému tělu. „Pojď sem.“

„Ále, že bych tu snad někomu chyběl?“ Poznamenal jsem jen a udělal pár kroků k němu. Přitáhl si mě k sobě jednou rukou, když jsem byl na dosah, a nechal jí na mém boku. Tou druhou mi přejel po rtech, které jsem malinko pootevřel v očekávání.

„Nejen jemu.“

„Tak to je fajn,“ poznamenal jsem a sepjal ruce za jeho krkem. Přitáhl jsem se. „Taky si mi chyběl.“

Jedním pohybem mě vysadil na linku za sebou a jemně mi přejel po bouli, která se vytvořila za těch pár minut naší konverzace pod mým ručníkem. Pak se svým nosem otřel o ten můj a lehce mi nakousnul spodní ret a o pár sekund znovu a znovu. Já mu zase olíznul vrchní ret a vracel mu ty jeho provokativní impulzy. Asi za půl minuty jsme olizovali jeden druhého a nakonec propletli jazyky úplně. Přilepil jsem na dlouhou dobu svá ústa k těm jeho a nechal se hladit po stehnech. Kde jeho ruce pracovali na mém uspokojení tak, že mi zajížděli pravidelně pod ručník, kde se… Ach můj bože!

…

„Půjdeme do sprchy,“ pošeptal mi do ucha, když už nedokázal snést moje potlačované vzdechy. Já na to, ale měl vlastní nespokojený názor. Už bych nejraději do peřin a to společně s jeho nářadím.

„Teď jsem tam byl, to vážně musí…“

„Chci tě tam zezadu opíchat a připravit si tě na další kolo v ložnici,“ šeptal dál tím sexy hlasem, sevřel trochu hruběji moje půlky a natlačil mě na svůj rozkrok. Zdá se, že Šikmá věž se vyrovnala do pozoru. Sakra, to už jen pohled na jeho vzrušení u mě způsobí nával horka do hlavy? To jsem ztracenej.

„Budeš hodnej a tvrdej?“

„Jinak to neumím,“ řekl spokojeně a olízl mi několikrát ucho. „Navíc to miluješ.“

 

Podruhé za dnešek tak stojí pod sprchou a nechám na sebe dopadat kapky horoucí vody. S tím rozdílem, že na mých zádech je nalepený jeden totálně nadržený chlap a okupuje můj zadek tím nejrajcovnějším způsobem. Tvrdé přírazy střídal s jemnými polibky na ramenou a lopatkách, až jsem úplně zapomněl na to, proč že jsem sem nechtěl. Svůj hlas už jsem neovládal pár minut a tak do šumění vody znělo pravidelné hekání, které se stupňovalo v opakování, až se při posledním zásunu na měkký konec společně s blaženým vystříknutím ozvalo jedno táhlé zahučení. Málem se mi podlomily kolena, ale naštěstí mě můj mučitel držel pevně kolem pasu a tak jsem se jen opřel o jeho výstavní hruď. Pootočil jsem hlavu k jeho pohledu a políbil ho. Vysloužil jsem si tak dravý polibek a přídavek v podobě plácnutí po zadku. Mlasklo to a z nějakého důvodu nás to oba zase nažhavilo. Přetočil jsem se k němu čelem a otřel se svým penisem o jeho. On na nic nečekal a posadil si mě na úzký sprchový výběžek, sloužící původně na odklad šampónů a tekutého mýdla. Znovu mě políbil a něžně nakousnul můj krk, já mu obtočil nohy kolem pasu a díval se, jak do mě zajíždí jako do garáže. Tentokrát byl pomalejší a ohleduplnější, víc jsme si užili tu plnost a sevření. Vyvrcholení tak přišlo o něco později, ale i tak bylo úžasný a intenzivní. Klepal jsem se ještě pár minut, když jsme se přesouvali do postele. Tam mě čekal zase tvrdý nájezd barbarů na Řím. Je jasný, že se zítra nezvednu tak dobře, jako dnes.

 

****

 

Dorazili jsme vcelku včas. Obřad pomalu začínal a lidi se začali řadit do úhledných lajn a usedat do zdobných lavic. Někteří svatebčané pochodovali sem a tam, jakoby si kostel spletli s jarmarkem. Skoro jsem čekal, že se někdo zeptá na cenu toho přibitýho chlapa na kříži. Morbidní jsou na to tihle snobové dost. Po Renyho pohledu jsem si raději nechal zbytečné řeči pro sebe.

Když jsem mezi dvoukřídlými dveřmi zahlédl nevěstu celou v bílo stříbrném šatu s dlouhou vlečkou sahající až k třetím řadám lavic, vybavilo se mi, co mi o ní Ren v autě vyprávěl. Říkal něco o tom, že s Nami chodil tři roky na střední a že je o rok starší. Taky mluvil o tom, že je to jedna ze tří nejvlivnějších a nejbohatších partií, kterou mu jeho otec doporučoval nepustit. Nakonec přiznal, že původně si jí měl vzít on, až dokončí vysokou a bude mít splněny dva roky praxe ve firmě svého otce. Nami byla tak nějak přislíbena Renově rodině už od začátku, ale tím že spolu v té době chodili, dali přednost jemu před jeho starším bratrem. Shledal jsem to za šlechetnou volbu, ale jak bylo jasné, šlo hlavně o politiku a prachy. Ren mi neřekl, proč se rozešli, a naléhat jsem nechtěl. Ne potom, co mi tak jasně a bez pobízení vypovídal pravdu o jejich minulosti.

„Miloval si jí?“ Zeptal jsem se šeptem, mezi odříkáváním slibu dvou brzkých manželů. Naklonil se ke mně a stejným šeptem se mi snažil přívětivě odpovědět. Přesto byl klidný.

„Jestli jo, neuvědomoval jsem si to.“

„To znamená co?“

„Víš, jak dlouho mi trvalo uvědomit si to u tebe? A to jsem byl o dost chytřejší.“

„Vím jen, jak dlouho sis to nechtěl přiznat,“ poznamenal jsem šeptem a pousmál se. Ren mě napodobil a trochu do mě dloubnul loktem do břicha. To dělat nemusel.

„To stačí k tomu, aby sis uměl představit, jak jsem na tom byl mentálně v šestnácti.“

„Co se citů týče, asi hodně moc špatně.“

„To je ještě mírnej popis.“

„Byl si takovej ten sexy chodící ledovec, po kterým holky šílely, co?“

„Něco mi říká, že nejen holky,“ řekl ironicky a políbil mě dlouze na spánek. Začuchal jsem a usmál se.

„Cítíš to? Že by samochvála.“

„Tak co sis pomyslel jako první, když si mě uviděl?“

„Myslíš, tenkrát na školním pozemku?“

„Jo. Co ti proběhlo hlavou?“ řekl a podíval se na mě upřeně. Trochu jsem zrudnul při pomyšlení na naše první setkání ve škole. To nebyla láska na první pohled tedy. Novomanželé zrovna dostali povel od kněze k prvnímu polibku v jejich věčném bohem určeném svazku.

„Ehm… no… nepamatuju se přesně…“

„Vyklop to.“

„Tak fajn. Napadlo mě: Arogantní rozmazlený fracek, co se narodil se stříbrnou lžičkou v zadku. Jeho ledová výsost, co si o sobě myslí, že je nevídaný jev a…“

„Nevynechal si něco?“ řekl a znovu mi nenápadně olízl ucho a spánek. Moje zrudnutí postoupilo na vyšší level, ale to se zdá vadilo jen mě. Vzdychl jsem a přiznal svoje nemravné vzpomínky.

„Líbilo se mi, jak mě provokuješ.“

„Nezakecávej to.“

„Černovlasý hezoun…,“ zašeptal jsem, co nejdál od jeho sluchového vjemu a zrudnul ještě víc. Reny se usmál spokojeně od ucha k uchu a bylo jasně vidět, že se mu vítězství zamlouvá.

„Tak vidíš. Je to skoro jako prokletí.“

„Takový prokletí bych taky bral.“

„Díval ses někdy do zrcadla? K zahození úplně nejsi.“

„To říkáš ty,“ poznamenal jsem a sledoval nevěstu, jak vychází šťastně se ženichem ven z kostela.

 

****

 

Můj mužský doprovod, což zní divně ale je to pravda, moc dobře věděl, nad čím přemýšlím a chytil mě jemně za ruku. Pousmál jsem se na něj a dál s klidem sledoval postup při rozřazování načechraných lidí ke stolům s tak pompézní květinovou výzdobou, že se na ně vešla už jen sklenička sloužící k přípitku novomanželům.

K mé smůle jsme byli tak nějak součástí rodiny ženicha a tak jsme museli sedět na čestném místě u hlavního stolu s ostatními upíry. Pohled na cedulku s mým zlatě vytištěným jménem mě vyděsil, ale ne tak jako to vedle koho jsem měl sedět dle zasedacího pořádku. Polknul jsem něco sprostého a celý ztuhlý usedl vedle otce ženicha. S pohledem na Renyho, který si sednul hned minutu po mně, jsem trochu nervózně zrudnul. Proč tu sakra nesedí on? To udělali naschvál. A jako třešničku na dortu posadili Renyho z druhé strany rodičovské dvojice, takže místo vedle mě obsadil ten idiot Daisuke s jeho ženou Rin.

Super, tak teď se dvě hodiny neuvolním, a budu pod přímou palbou. Co jsem komu udělal?

A to jsem ještě netušil, co mě čeká, když dorazila nevěsta Nami ruku v ruce se ženichem. Vnímal jsem sice jen jejich první novomanželský tanec ale i tak jsem se nenudil. Sem tam mě Ren zkontroloval koutkem oka a malinko se přitom ušklíbnul. Ten hajzl to schytá, až se vrátíme domů, to přísahám!

 

„Jakpak se vůbec má, naše děvka?“ Optal se Daisuke a nahnul se blíž ke mně. Ťukli jsme si křišťálem a hodili po sobě pár nenávistných blesků. Já byl ale rozhodnutý být ten chytřejší.

„Dobře. Díky za optání.“

„Ještě pořád se dokážete vystát?“

„Problémy ve vztahu většinou zakládá ženská. Ale o tom ty víš.“

„Jistě. Vůbec nemáš špatné svědomí?“

„Kvůli čemu?“ Optal jsem se překvapeně a zamrkal. To Reny něco ve svém vyprávění vynechal?

„Víš, Nami si původně měla vzít Rena. Tak to bylo domluveno,“ to jsem věděl, ale nedal jsem na sobě nic znát. Jen ať si myslí, že to nevím a dál se snaží naštvaně mě rozhodit.

„Co se pokazilo?“

„Přišels ty, děvko.“

„Aha. To mi uniklo,“ což byla pravda. „Ale vždyť je to jedno. Stejně jí nemiloval ne?“

„To nevím…,“ řekl po pravdě, což mě zaujalo. On váhá? „Ale byl s ní déle, než s kteroukoliv jinou.“

„Říkáš mi to jen proto, abys mě rozhodil, nebo to má hlubší pointu?“

„Abych tě rozhodil.“

„Těžší kalibr tam nemáš?“

„Co takhle to, že Ren veřejně přiznal, že děti chce mít jedině s ní,“ c-c-cože?

C-cože to… řekl…?!

„Jo tak… Tak to mě malinko rozhodilo, gratuluju,“ poznamenal jsem a pohlédl bezmocně a nespokojeně na Renyho, který zrovna přijal tanec s nevěstou jako její nový švagr. Nemohl jsem zabránit proudu pocitů a prostě mnou projela silná závist spojená s depresí. A k tomu mě prošpikoval menší kolík přesně ve středu hrudi. Možná jenom dramatizuju, určitě dramatizuju, ale teď mi bylo jednoduše nanic. A s tím nic, ani se svou pevnou vůlí, neudělám.

Tohle mu nikdy dát nemůžu.

Projela mnou nevolnost a já se musel na minutku omluvit s tím, že si nutně potřebuju odskočit. Na záchodech jsem si opláchnul obličej a snažil se vzbudit v sobě jiné myšlenky. O házení šavle jsem nestál. Párkrát jsem se zhluboka nadechnul a pak se otřel do ručníku. Zvedl jsem pohled k velkému zrcadlu a málem vyskočil z kůže! Ren stál opřený o stěnu a nespokojeně se ze mě snažil vyčíst, co mě trápí a lochtá mě to na nose.

 

„Chceš to říct rovnou, co?“ poznamenal jsem narovinu. Přesně, jak jsme si to určili. Žádný kličky.

„Jak jinak.“

„Ach jo,“ vzdychl jsem a opřel se o umyvadlo. Rozhlédl jsem se po záchodcích a pak kouknul na Renyho tázavý pohled, který začal mít menší obavu. Je to tady, řekni to, ať to máš za sebou a snad se to i vyřeší. Mluv, chyba v párech bývá, že spolu přestanou mluvit a pak si domýšlejí samé neskutečné kraviny. Nadechl jsem se. „Fajn. Ty si s ní chtěl mít děti?“

„Jo chtěl,“ řek mi bez váhání a zdálo se, že se mu ulevilo. Asi čekal něco horšího. Podíval se z malého zavřeného okna a následně zavřel oči. Chystal se pokračovat a tak jsem čekal. Kouknul se zpět na mě s rozhodným černým kukučem a skoro naštvaně pokračoval. „Ale to už je dávno, Jeremy,“ aha. A tím to jako hodlá uzavřít nebo co? Nepochopil, co mě tak zklamalo. „Teď už pro mě nic nezname…“

„Nejde mi o ní, Reny,“ přerušil jsem ho a upřel na něj modrý zrak.

„Tak o co?“

„Já… já ti nikdy děti nedám,“ vyřkl jsem svou obavu nahlas a dál ho sledoval. Nijak ho to nerozhodilo.

„Já vím. A?“

„Tobě to nevadí? Nechceš mít děti?“

„Chci, ale teď ne.“

„Kvůli mně?“

„Ne,“ zamítl razantně a udělal pár kroků ke mně, ale nedotkl se mě. Zklidnil jsem se.

„Tak kvůli čemu teď ne?“ Upřeně se mi zahleděl do očí a spustil jemným klidným hlasem.

„Před pár měsíci… jsem dlouho myslel jen na to, jaké by to bylo, být stále s tebou. Mít tě jen pro sebe a milovat se jen s tebou. A ta představa mě tak pohltila, že když se to… stalo skutečností, nedokázal jsem jasně myslet. A už vůbec ne na budoucnost,“ vyřkl pravdu, kterou měl v hlavě a srdci.

„Ale trochu by sme přemýšlet měli, ne?“

„To asi ano, ale do teď jsem byl tak spokojenej, že… prostě sobecky jsem v práci přemýšlel jen nad tím,… jakou polohu dnes vyzkoušíme.“

„Ty si debil,“ poznamenal jsem a usmál se na něj přívětivě. On mě napodobil a zavřel spokojeně oči.

„To víš ale už dlouho.“

„Jo,“ mám to ale blbce. „Díky.“

„Není zač,“ řekl jen a sjel mě. „Mimochodem, ty sis někdy představil naše imaginární děti, že jo?“

„N-ne,“ zakoktal jsem a chtěl odejít. Když jsem ho obcházel, chytil mě za pas a přitáhnul k sobě.

„Ale no tak. Nelži.“

„Možná jednou, no…“

„Víš, existuje taková věc, říká se jí adopce.“

„Jo a taky umělý oplodnění, já vím, nejsem idiot.“

„Počkat! Ty bys fakt odnosil…?“

„Ne! A už o tom nemluv,“ řekl jsem a vykroutil se mu s objetí. Nafouknul jsem tváře a otevřel dveře.

„Takže odnosil,“ poznamenal Ren a následoval mě na dlouhou chodbu, odkud jsme se měli dostat zpět do společenské haly. Nechci ani pomyslet na to, jestli nás tam někdo shání.

„Bože, sklapni a pojď. Musíme se vrátit.“

„Co takhle svatební sex s družičkou? Ten tě přivede zpět do nálady,“ chytil mě a zastavil na místě.

„Myslíš taky na něco jinýho.“

„Ne.“

„Žádná se mi nelíbila.“

„A co takhle vynechat družičku.“

„Už sis vyhlídl místo, co?“ řekl jsem a ušklíbl se na něj. Začínal jsem být zase rozpálený a nadržený.

„Pojď, rychle,“ řekl a za ruku mě začal tahat na druhou stranu chodby.

„Víš, že nás zabijou, když nás někdo načape.“

„Neboj, dítě z toho nebude.“

„Kdyby jo, už bych dávno kojil dvě.“

 

Tak jemně do mě ještě nezajel. V celku jsem byl překvapený, jelikož byl dost nadržený stejně jako já a tak bych se nedivil rychlému spádu. Ale on ne. Klouzal dovnitř a ven mým otvůrkem s takovým klidem a něžností až jsem nedokázal vydržet moc dlouho a udělal se mnohem dříve než normálně. Ren jel ale dál ve stejném rytmu a tak jsem byl zase v pozoru, než byste řekli lokomotiva. Tak jemný a tak intenzivní. Možná to dělal i fakt, že jsem rovnováhu vyvažoval mezi hromadou košťat a kbelíků.

A když se mi Reny snažil jednu nohu nadzvednout, aby změnil polohu, převrátil jsem se, kvůli kalhotám srolovaným u kolen, na regál plný čerstvého povlečení a mycích prostředků všeho druhu.

„V pohodě?“ zašeptal mi do ucha a na chvíli se přestal hýbat. Já na něj pohlédl jen koutkem oka a celý vysmátý se snažil nepadnout úplně na zem, kde ležely mokré použité hadry na podlahu.

„Jo, ale… jestli nebudeš pokračovat, tak se rozesměju,“ pousmál se a kousnul mě do špičky ucha, kde pak ještě dost dlouho nechal svůj jazyk. Jeho pánev se začala hýbat rychleji a jeho přírazy jsem cítil ještě hlouběji než předtím. Jednou rukou mi zajel pod košili a škádlil moje bradavky a tou druhou přikrýval moje vlhká ústa, aby mohl korigovat moje slastné výkřiky. Jo, tohle se ničemu nevyrovná.

 

****

 

„Děkuji, že jste přišli. Potěšilo mě to,“ oznámila nám Nami asi kolem desáté večer, kdy jsme se rozhodli pro odchod z večírku. Mezi tím jsme ten kumbál použili ještě dvakrát a jednou mě dokonce vojel i v kuchyni na stole pro deserty. Ještě, že už se tam ten den nic vařit nebude.

„Obřad byl pěkný,“ usmál jsem se. Stále byla ve svatebním, ale róbu změnila na pohodlnější model.

„Bylo to v celku příjemné,“ řekl Ren a podle mě myslel jen na tu komoru na košťata.

„Děkuji,“ poznamenala Nami a nijak to dál nekomentovala. „Mimochodem, Ren-chan?“

„Co?“

„Tvrdil si, že chceš něco probrat s otcem. Teď tě prý přijme.“

„Jak ušlechtilé,“ řekl bych na to něco podobného a tak jsem ho nechal jít. „Za moment jsem tu.“

„Jasně,“ přitakal jsem a rozhodl se na něj počkat v autě. Políbil jsem Nami na tvář a rozloučil se.

 

****

 

Doma jsem ze sebe shodil to zpocené sako a svalil se unaveně na gauč. Reny zavřel dveře a napodobil mě. Pak se chvilku nad něčím rozmýšlel, než se usadil na opačnou stranu gauče.

„Tak, mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu.“

„Špatná?“

„Bude to mít pár zásadních podmínek, ale jestli ho chceš, půjde to.“

„Koho?“

„Dítě.“

„C-c-cože?!“ Zakoktal jsem a vyděšeně na něj pohlédl! Dělal si srandu nebo co?!

„To je ta dobrá zpráva.“

„D-dítě? Jak? Co? Nechápu…?“

„Tak pomaleji. Jestli chceme mít v budoucnu dítě, můj otec to dovolí, jen když dodržíme jeho podmínky,“ uvedl na srozuměnou. „Samozřejmě podle toho, jakou variantu zvolíme,“ pokračoval, i když já byl stále napůl mimo. Tohle mi vysvětlí. „Já bych raději…“

„Moment, moment!“ Zarazil jsem ho. „Co za podmínky? Varianty a já nevím, co ještě sis vymyslel?“

„Já? To tys začal s dětmi.“

„To jo, ale nečekal jsem, že hned budeš…“ polknul jsem a zčervenal. „Že budeš hned jednat.“

„Nemusí to být hned, já se jen dopředu poptal, abych předešel prob…“

„Chápu,“ řekl jsem a trochu se zamyslel s pohledem do stropu. „Co by to bylo za podmínky?“

„Kdybychom zvolili adopci, dítě by nemělo žádné právo na majetek Himurů. A muselo by nést tvoje jméno. Prostě by nebylo zařazené do pokrevní rodinné větve.“

„To není tak zlé. Čekal jsem něco horšího.“

„Stejně bych byl raději pro tu druhou, i když náročnější variantu.“

„A ta zní?“

„Vzali by tvoje sperma a moje sperma a dali by ho do vajíčka ženy, která by odnosila...“

„Jojo, to chápu. A podmínky na tuhle variantu?“

„No, ženu by vybral můj otec a dítě by neslo moje jméno. A museli bychom se nastěhovat zpět k rodině a vychovávat ho podle našich zvyklostí.“

„A to ti přišlo jako lepší varianta.“

„Jenom ta první část. Ale i tak, mělo by naší DNA. Bylo by fakt naše. To se mi… zamlouvalo.“

 

Po shlédnutí jeho černého spokojeného pohledu, mi najednou bylo tak nějak dobře.

Takovej ten hřejivej pocit, když toho, na kom vám záleží, můžete učinit bezmezně šťastným.

Zařídit, aby měl tenhle láskyplnej pohled.

Sakra, moje láska je až tak hluboko zakořeněná, že jsem ještě větší idiot.

 

Usmál jsem se spokojeně a nedokázal z něj zpustit oči.

„Tak jo.“

„Tak jo?“ Podivil se Reny.

„Jo,“ přikývl jsem a dal mu najevo, že tenhle plán beru. „Ale nebudeme to řešit teď, že ne?“

„Ne neboj,“ řekl a unaveně si oddechl stejně jako já. Byl to dlouhej den. „A stejně mi otec nakázal, že dřív než Yahiko-nii-san a Nami, žádné jiné děti neschválí.“

„Takže si mám začít dělat vrásky, až po tom, co Nami-san porodí, jo.“

„Přesně,“ přiznal a arogantním pohledem sledoval, jak se k němu přisouvám a pokládám si svou hlavu na jeho stehna. Pořád voněl jako vanilka sakra, a to žádnej takovej šampón nemáme.

Začal mě hladit v krátkých vlasech a sledoval kontury mého obličeje. Po tomhle sdělení, vlastně naší budoucnosti, jsem cítil zvláštní úlevu. Jen úlevu. Že bych si něco takového přál už dávno. Možná.

Možná jsem prostě ve své budoucnosti viděl jen jeho a nic jiného. Proto mi nepřišlo divné, nepřemýšlet nad tím tolik. To bude ono. Moje budoucnost je on.

Moje budoucnost je arogantní a sobeckej Japonec.