REN

Trochu jsem tušil, tak na deset procent, že tenhle blbej lidskej stav přijde. Přeci jenom jsem stále člověkem, jen mám velkou naditou peněženku a jistější budoucnost blahobytu, než ostatní. Bože, nechápu, proč jsem k tomu dospěl, přeci to neznamená, že k tomu blonďatýmu blbcovi něco cítím. Neříkám úplně, že je mi putna, tedy po fyzické stránce stoprocentně ne, ale city jsou přeci něco docela jiného. A tím jiného, myslím něco vážnějšího a to v sobě nemám. Tedy myslím, že ne. I když to, co teď cítím, je tomu dost podobný. Už bych toho měl nechat, začínám se do toho zamotávat. A to je to poslední, co bych teď chtěl řešit. Moje srdce tedy rozhodně probírat nechci a to s nikým. Už to, že to řeším sám se sebou je dost trapný.

Měl bych radši zkontrolovat toho blba. Jako že se mi vůbec nechce, ale vzhledem k situaci bych se měl alespoň zeptat na jeho stav. Co by mi k tomuhle rozporu řekl psychiatr to fakt nevím, ale rozhodně by mě neprokázal za zdravého. Jako že jsem teď všechno jenom ne zdravej. Ti se nechovají jako závislý na heroinu. Chybělo málo k rituálu oběšení, až tak jsem byl nadrženej.

Nechal jsem snídani snídaní a vydal se pomalými kroky do pokoje pro hosty v západním křídle. Věděl jsem, co tu můj otec každých čtrnáct dní provádí a taky kam schovává bloky s poznámkami. Ať jsem ale četl sebelépe nic závažného nebo směrodatného jsem nenašel. Teoreticky jsem o všem věděl, jelikož na zasedání v rodinném kruhu se probírají i politické zájmy. Vzdychl jsem a posadil se do jednoho hodně pohodlného křesla. Nezbývalo mi bohužel nic jiného, než ta nejhorší poslední možnost, které jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. No nepovedlo se.

No tak fajn, zajdu za ním a udělám ze sebe dokonalého debila! Radši tohle, než abych nic nevěděl. Zvedl jsem se proti své vůli a podrbal se ve stále rozcuchaných havraních vlasech.

Blonďák holt musí počkat. Omluva mi stejně teď nic nevyřeší a kladný body jdou získat i jinak.

 

****

 

Měl jsem sakra chuť se hned opít, ale při rozhovoru, který mám v plánu, by bylo lepší být střízlivý. Přeci jen jsem se k tomu odhodlal, abych se něco dozvěděl a ne abych polovinu z toho vnímal na půl žerdi. Možná jsem se o to měl zajímat už od začátku, ale já prostě nechtěl vypadat zoufale, což teď stejně budu. A co je nejhorší, nikomu to tu nevymluvím, obzvlášť ne po tom, co mi ruplo v hlavě a bezhlavě jsem si ho vzal. Něco mi říkalo, že tohle nepůjde zcela jemně a zadarmo. Určitě si za to něco vymyslí, jako za každou věc, co jsem po něm chtěl. Můj otec už byl zkrátka takový. Někdy bych si přál mít takový ty rodiče, co vám všechno dají bez ptaní či závazků. A to jsem z bohatého rodu, což si trochu odporuje, ale rozmazlený jsem jen na půl, to mi věřte.

…

Přešlapuju na místě před těmi hloupými velkými dveřmi do otcovi kanceláře a snažím se najít nějaká proti, abych měl důvod odejít. Žádná ale nejsou, to vím moc dobře. Zvednu tedy poraženě ruku a zaklepu, ze vnitř dostanu kladný povel pro vstup. No a je to tu. Poprava začíná.

„Co bys potřeboval?“ Zeptal se mě hned na úvod a tak napůl na něm bylo znát, že mě tu dnes čekal. Rozhodl jsem se zůstat v klidu a nevšímat si jeho čitelné spokojenosti. Přešel jsem lehkými kroky k jeho stolu a posadil se do rudého křesla určeného ve většině případů pro našeho rodinného právníka. Navzájem jsme se hodně dlouhou minutku měřili, než jsem rozhodl o začátku.

„Vědět všechno.“

„Všechno o čem?“

„Myslím, že to víš,“ nabádal jsem ho slovy a naznačil mu i svou vážnou tváří, že na srandu nemám náladu. Podle všeho to pochopil, přesto mi to nechtěl dát tak moc zadarmo.

„Přesto bych byl rád, kdybys se mnou mluvil celou větou,“ řekl jemně a já se lehkým výdechem před sebe vzdal, alespoň na okamžik, svého arogantního ega. O to mu nejspíš šlo, takhle mě vidět. Jako toho nezbedného a bezbranného malého kluka, kterého vychoval. Kdysi dávno tedy, teď už jeho výchova spíš leze každému na nervy. To nejspíš proto, že to nezkouší jen na mě a mého staršího bratra, ale i na strejdu a bratránka.

„Chci vědět, alespoň přibližně, něco o jeho minulosti,“ přiznal jsem a věnoval pohled okennímu rámu.

„Čí?“

„Vážně se budeme štvát.“

„Naznačil ti on sám někdy něco?“ Přestal mě trápit a začal něco hledat nejdříve na stole ve složkách a následně ve všech šuplících. Pozoroval jsem ho pozorně a mluvil dál jako by nic nedělal.

„Mluvil jen o nehodě svých rodičů.“

„Tak to řekl tu lepší část,“ přiznal mi a konečně našel složku, kterou údajně hledal. Položil jí před sebe a začal v ní listovat. Všiml jsem si, že je v ní i dost fotek a něčeho co vypadalo jako soudní výpověď. Zamyslel jsem se a dal si pár náznaků z minulosti dohromady, abych vytvořil vhodnou otázku.

„Souvisí to s chatou v Maou, že.“

„Vskutku. Dřív to byl objekt ve vlastnictví města,“ oznámil mi a začetl se do jednoho dokumentu, kde byl nějaký popis budovy a okolního pozemku. Nechtěl jsem se zeptat přímo a tak jsem hrál tu jeho hru na provokovaného a provokatéra. Musím přiznat, že mě to s otcem moc bavilo. Ta hra.

„Co v něm provozovali?“

„Niwa de Yogo shisetsu. Sirotčinec.“

„To úplně nevysvětluje, proč to byla na něj tak závažná informace,“ řekl jsem upřímně a věděl, že za tím bude něco víc, než jen taková banálnost. Určitě se muselo něco stát, něco co se nějakým způsobem dotýká nás a naší rodiny. Nějaká maličkost, které můj otec vždy vyhledával a dával si na ně větší pozor než na velké věci. Zvedl ke mně stejně černý pohled, jako jsem měl já sám a uvedl mě do situace, která to všechno odstartovala.

„Jde spíš o to, co se mu tam přihodilo za jeho pobytu.“

„A to bylo?“

„Ty to vážně chceš vědět. Neobvyklé,“ pousmál se a skoro se zdálo, že je mým zájmem o minulost toho blbečka potěšen. Vzdychl jsem nespokojeně a protočil oči.

„Není nutný, abys…“

„Tady. Je to výpověď svěřence, který byl svědkem znásilnění od tamního dozoru,“ přerušil mě se stále mírným úsměvem a podal mi list papíru, který používá policie pro sepisování důkazů. Vzal jsem ho trochu překvapeně do rukou a začal číst jednu větu za druhou, až se můj zrak dostal k podpisu ve spod výpovědi. Tenhle hrozný styl písma měl jen jediný člověk na světě. To je jeho rukou.

„To je… jeho výpověď.“

„Ano. Před x lety dosvědčil, že viděl svého vychovatele ubližovat jedné starší chovance.“

„Očividně to ještě nedokázal správně nazvat,“ řekl jsem po důkladnějším přečtení materiálu, ze kterého jen dospělému člověku byla jasná úplně jiná věc. Takže Jeremy je přistihnul. Otec pokračoval s klidem a bylo na něm znát, že jsem první, komu tyto fakta sděluje. To mě svým způsobem potěšilo, abych pravdu řekl, měl jsem za to, že s mým bratrem probírají všechno. No očividně ne.

„Jistě, byl dítětem. Ve skutečnosti ale nešlo o znásilnění. Tak si jeho výklad jen vyložila policie.“

„Zakázaný poměr s nezletilou. Musela ho nenávidět,“ uvedl jsem svůj závěr na hlas a odložil výpověď na stůl. Otec přikývl spokojen s mými myšlenkovými pochody.

„Taky že ano. O několik dnů později bylo v tom samém sirotčinci nahlášeno vážné ublížení na zdraví. Jedince museli odvést na JIP do nemocnice.“

„Takže si vzala kumpánky a zmlátila ho do němoty.“

„Tak. Problém ale pro policii představoval fakt, že když se probral, nic si nepamatoval,“ to mě překvapilo, ale zároveň by to vysvětlovalo pár věcí, co mi neseděli. Zeptal jsem se tedy přímo.

„Jak nic?“

„Jeho vzpomínky začínaly nehodou rodičů. Co se stalo potom, nevěděl, anebo nechtěl vědět.“

„Aha. Proto si nevzpomínal na to, že by byl kdy na chatě.“

„I kdyby měl vzpomínky v pořádku, dost jsme toho zrenovovali a přestavěli,“ připomněl mi otec a poklepal prstem na obrázek domu, který tam v minulosti údajně stál jako fungující sirotčinec. Pokýval jsem souhlasně hlavou, jelikož o tom už jsem si něco zjišťoval.

„Jo to vím. S touhle budovou na fotce se nynější podoba moc neshoduje.“

„Přesně tak.“

 

Otec mě nechal chvíli se prohrabovat v dokumentech týkajících se zatčení a samotného sirotčince, přičemž zkoumal každý můj obličejový posunek. Musel jsem napůl uznat, že to fakt neměl v životě nejlehčí a že si snad vybral veškerou svou smůlu v prvních deseti letech své pouti světem. Bylo to celé dost na prd, i když chtěl udělat správnou věc, nepochopil, co tím způsobil těm dvěma usvědčeným. Zajímalo by mě, co se s nimi, hlavně s ním stalo dál. Pohlédl jsem na otce a ukázal mu společnou nečitelnou fotku bývalých vychovatelů, kteří tam kdysi pracovali.

„Odsoudili ho?“

„Nakonec dostal jen pár měsíců v nápravném zařízení. Nebyly důkazy,“ prohlásil otec a jako na povel vytáhl mnohem starší složku z prvního šuplíku vedlejšího stolku. Bylo na ní sériové číslo naší firmy. Vzal jsem si jí od něj, i když jsem nechápal, co v nějakých starých firemních záznamech najdu. Otevřel jsem ji a i přes vrstvu prachu pozorně četl. Přitom jsem pokračoval v konverzaci.

„Ale s takým šrámem v papírech musel mít peklo.“

„Dlouho nezavadil o práci a žil na ulici, i když jeho vzdělání v účetnictví bylo unikátní.“

„To víš jako jak? Pročítal sis jeho sociální zabezpečení?“

„Ne. Zjistil jsem, že nějakou dobu pracoval v jedné z našich poboček na Hokkaidu,“ poznamenal jen a s klidným obličejem pokýval na složku v mých rukou. Překvapeně jsem zamrkal.

„Teď si děláš srandu, že jo.“

„Ne.“

„Tak to je ta důležitá spojitost s námi, co tě tak žere?“

„Napůl.“

„Pokud si dobře vzpomínám, před čtyřmi pěti lety se na severním ostrově dost rušilo. Zůstaly jen dvě pobočky v Sapporu a jedna někde u Cugarského průlivu.“

„Správně. A jak už asi tušíš, byl jeden z těch nešťastníků, kteří dostali padáka.“

„Za to nikdo neskáče štěstím, ale rovnou pomsta?“ Poznamenal jsem a tak trochu tomu nechtěl úplně věřit. Bylo to skoro víc, jak nějakej osud. Otec na mě hodil rodičovský poučný pohled, kterým se snažil poučit dříve, než použije dospělácká slova na upřesnění.

„Bylo to pro něj podruhé, co přišel o všechno. Ty bys necítil nenávist?“

„Možná. Ale tohle byla spíš smůla.“

„Byla, ale způsobili jsme ji mi.“

„Upřímně nechápu to, tati. Jak to souvisí s tím, že jsem se vyspal tenkrát zrovna s Jeremym. To přeci nikdo nemohl ovlivnit, natož zařídit,“ vzdychl jsem a vážně si myslel to, co jsem mu nahlas řekl. To bylo u mě asi dost neobvyklé, ale já už to v sobě nedokázal potlačovat. Hloupá zvědavost.

„To ne, ale mohl být ve správný okamžik na správném místě.“

„Jak tohle myslíš?“

„Pokud chtěl najít slabé místo naší rodiny a pomstít se na něm, stačilo mu jen čekat a zjistit co nejvíce informací o našich běžných zvyklostech a tajných zálibách,“ popsal mi učitelským tónem, jako by vysvětloval logaritmy a… mě to po pár, sakra dlouhý sekundách, došlo. To snad ne!

„Počkat! Nemyslíš snad, že on…?!“

„Jistě. To on stojí za těmi fotkami a výhružnými vzkazy.“

„V tom případě musel vědět i to, že na to nepřistoupíme a raději je zveřejníme sami.“

„Ano. Zjistil si toho dost. Zejména, jak jednáme s vyděrači,“ přiznal skepticky otec a dost unaveně vzdychnul. Že by tohle všechno dostalo do kouta i velkého krále upírů? Bože, už používám ty Jeremyho idiotské přezdívky! Jsem nakažený a známky nemoci jsou už jasně viditelné. A to všem.

…

„Sakra!“ zaklel jsem po asi deseti dalších minutách, kdy jsem porovnával starý dokument s těmi novými a zjišťoval, jak moc prospěšný ten muž byl. Otec se jen smutně pousmál, což mě tedy dostalo, běžně u něj totiž žádný takový projev emocí neprobíhá. Ne, před lidmi teda.

„I tak se to dá vyjádřit.“

„Jak že se jmenoval ten muž?“ Zeptal jsem se, jelikož nikde jeho jméno nebylo zveřejněno, nebo nebylo vůbec sto ho přečíst. Ať žijou nánosy prachu a plíseň. Otec najednou předvedl něco, co skoro připomínalo úšklebek, to mě hodně vyděsilo.

„Budeš hodně překvapen, můj synu.“

„Tak jak?“ Naléhal jsem a byl už netrpělivý! Otec jen dál setrvával na své pozici v sedle.

„Pro staré detektivky bylo nepsané pravidlo, že vrahem bývá někdo ze zúčastněných. Někdo, kdo se v příběhu objeví tak dvakrát a je nejméně pravděpodobný.“

„Je nás trochu hodně na to, abych hádal, který z…“

„Náš vrah se jmenuje Kentaro. Mizutani Kentaro.“ Hned, jak to jméno vyřknul, se mi zatmělo před očima. Většinou si nikoho nepamatuju a hned ho vymažu ze své hlavy. Takže mě samotného hodně překvapilo, že tohle mi v hlavě utkvělo stejně natvrdo, jako ten brutálně úžasnej sex s tou brunetkou před šesti lety v Mexiku. Málem jsem spolknul vlastní jazyk.

Děláš si prdel?! Tohle není…!

 

Ze zasnění mě dostala až rána z chodby!

Stejně jako můj otec jsem sebou mírně škubnul a otočil svůj pohled ke dveřím z kanceláře.

Co tu sakra pořád někomu padá?!

Postavil jsem a vyšel ven na chodbu. Nikdo tam nebyl, ale za malou chvilku se stejný hluk ozval na schodech, které vedly dolů do hlavní haly. Na nic jsem nečekal a rychlým krokem se vydal za tím zvukem, který se najednou vytratil a to někde v přízemí. Seběhl jsem schody a na posledních dvou se zastavil. Němě jsem zíral do tváře vyrovnaného blonďáka, který za sebou ke vchodu vláčel malý modrý kufr, který byl jasně můj, a který se zastavil hned, co mě uviděl. Koukali jsme na sebe a snažili se vyčíst, co si ten druhý zrovna myslí. Mně se to tedy upřímně nevedlo, jelikož jsem nepochopil, co si to zase vymyslel za hloupost proti nudě. Neodvážil jsem se však promluvit první, vzhledem k tomu, co jsem mu před dvěma dny zcela při smyslech provedl.

„Chceš se mě zeptat, co jsem si zase vymyslel za blbost proti nudě, že jo?“

„Tak nějak,“ řekl jsem jen a sešel poslední schody. Stále jsem pozoroval, co on na to ale nijak mi nenaznačil, že by mu moje přibližování k jeho osobě vadilo. A tak jsem ještě udělal pár pomalých kroků k němu a k sedací soupravě, která tu je pro případné návštěvníky.

„Není to proti nudě,“ přiznal a dál mě skenoval svým modrým pohledem. Poznal jsem menší zklamání, které mu projelo obličejem, a nahlas poraženě vzdychl.

„Já vím.“

„Pochopitelně. Co teda potřebuješ?“ Zeptal se a čekal, ironie v jeho hlase byla znatelně menší, než bych jí, vzhledem k našemu stálému problému, čekal. Mluvil jsem dál v klidovém režimu.

„Ten rachot tu děláš proč?“

„Abych celý barák upozornil na velké změny.“

„Naučil jsem se přehlížet tvou demenci, ale každý není jako já.“

„Spíš nikdo není jako ty.“

„Kam jdeš s mým kufrem?“

„Pryč,“ oznámil jen a hnul s rameny nahoru a dolů. Cože to řekl? To myslí vážně?

„Kam pryč?“

„Co nejdál od tebe.“

„Mluvíš vážně?“ Ani nevím, proč mě to tak znepokojilo. Moje nemoc se asi prohlubovala.

„Už bys měl poznat, kdy jo a kdy ne.“

„Předpokládám, že pro povolení sis byl,“ řekl jsem a naznačil směr k otcově kanceláři. Jeremy se pousmál a podrbal se ve svém blonďatém vrabčím hnízdě. Zase zapomněl na hřeben.

„Mám povolení i požehnání.“

„Fajn.“

„Nic víc?“ Zeptal se a čekal na něco, o čem já jsem teda nevěděl. Nechápal jsem, co ode mě čeká.

„Co víc chceš?“

„Myslel jsem, že už nic,“ přiznal. „Ale přeci jen mě ještě něco napadlo,“ dodal záhadně a prohlédl si mě od hlavy až k patě a pak se rozhlédl po vyzdobené hale. Ušklíbl jsem se, nedalo mi to.

„Na to, že si přišel s holou prdelí, si toho teď dost vymýšlíš.“

„Pravda, ale to poslední, co teď chci, si bezesporu zasloužím.“

„Dobře beru. Vem si, co jen chceš.“

„Tak jo,“ řekl jen, pustil kufr a přešel lehkými kroky ke mně. Ani na okamžik mě nenapadlo, co si jako hodlá ještě odnést, když už teď toho má víc než dost. On mě ale totálně super dostal!

Nejen, že nesáhl po žádné milionové váze či lampě, ještě k tomu zrychlil poslední tři pohyby. Takže to, že je jeho obličej jen dva milimetry od toho mého, jsem si uvědomil pozdě. Chytil mě za zátylek a dost agresivně si mě přitáhl ke svým neodolatelným ústům, které se zmocnily těch mých zaskočených. Dokonce mi druhou rukou přidržel bradu a krk, abych nemohl ucuknout.

Bože, ani jsem nechtěl. Byl jsem tak omámený, že jsem jeho jazyk pustil dovnitř k tomu svému a zavřel zasněné oči. Jak může být tak sladký, tak jemný a hebký, ty jeho podělaný sametový ústa chutnaly jak jahodová zmrzlina. Nemohl jsem se od něj odpoutat, nechtěl jsem.

A to do té chvíle, kdy mě pustil a odtáhl se ode mě. „Sbohem, Reny,“ zašeptal sklesle, udělal dva kroky zpět ke kufru, který vzal a zmizel s ním za hlavními dveřmi. Já stál dál uprostřed haly jako opařený, neschopen slova či pohybu.