Vlk schovával se v temném houští a hlady šilhaje už několik dlouhých minut větřil po své nové a hloupoučké kořisti. Stádo napůl nevinných ovcí stojíc v poklidu nedaleko od něj o něm vědělo, ale hlad vítězil nad strachem. Nakonec přeci každá ovce chtěla být jeho objetí. Příroda, jo ta zrádná matka příroda to tak zařídila,… tak proč se bránit té základní touze?

 Koneckonců je to jen známý malý domestikovaný přežvýkavec chovaný jen pro vlnu, mléko a maso. Není nijak náročný od jiných druhů dokonce ani horské oblasti mu nevadí, tak proč by mu mělo vadit městská betonová džungle.

 Jasně bílé objeti najednou a naráz zpozorněly… společně se mnou! Vlk, tmavomodře černý a na pohled silnější než normální, pohnul se nenápadně směrem k nim. Vybral si temnýma onyxovýma očima tu nejkrásnější a nejsvůdnější z nich, jejíž maso bylo i z té dálky hrozně neodolatelné. A to i pro mě… což jsem z nechutí musel přiznat svému jinak morálnímu úsudku.

 Jejich název je velmi starého původu, přesněji praindoevropského. To už je docela dlouhá doba, to vám tedy povím, takhle starý není ani název elektřina a to jsme na ní v dnešní současnosti tak moc závislý. Bez ní už si to ani nedokážeme představit. Jak moc jsme to ubohý.

 S označením pro tyto sudokopytníky se můžeme potkat všude. A v zásadě si jsou tyto pojmenování podobná díky historickým propojením mezi lidmi. Ovšem vzhledem k jejich rodnému nebo zažitému jazyku se někdy diametrálně liší. Například latinský název Ovis, litevský Avis se shoduje s českým Ovce. Naproti tomu anglický název Sheep a německý Schaf se už podobají výhradně jen sami sobě. A upřímně, co se týče italského názvu Pecora, tak to už se dost ztrácím. Ale to byl možná pravý účel našich vyučujících na škole. Totálně nás zmást v jazycích a názvech obyčejných zvířat určených výhradně jen pro přežití jiného druhu.

 Jako bychom někdy byly něco víc, než ony.

 Olízl si svůdné vlhké rty a odhalil tak bělostně nebezpečné tesáky, které se celou tu dlouho dobu těšily jen na to, jak se zakousnou do lákavého krku objeti. Ta se mu k tomu všemu sama vybízela a tak se ani černý, napohled krásný, vlk nemusel moc snažit.

 Stačilo mu pár lehkých svůdných kroků a pár rychlých hmatů spojených s dobře mířenými pohledy něhy a touhy, aby ovce byla lehce a navždy celá jen jeho.

 Chvíli jsem tu celou scénu před sebou, takzvanou hru o maso a rozkoš, pozoroval, než jsem polknul a suchý krk propláchl zbytkem irské skotské, kterou mi před chvíli dolila blonďatá rozkošná, a bohužel pro mě, už dávno vlkem použitá ovce. Celou noc byla stojícím ukazatelem za barem, jako hlavní znak přípravy na budoucí kocovinu s následným nahým probuzením vedle někoho neznámého v potem nasáklé posteli. S bílým doprovodem samozřejmě.

 Vzdychl jsem a už po páté na barmanku mávl s hraným úsměvem, který vždycky mojí situaci spíš zhoršoval, než zlepšoval. Přicupitala se svůdným úsměvem jako vždy a dolila mi plnou, přičemž mi nenápadně naznačila očima, kdo je v lokále volný a touží po mě celý večer. Políbil jsem jí na tvář a pohlédl směrem, který mi ukázala. V rohu uprostřed dalších dvou kamarádek seděla okouzlující bruneta s čokoládovýma očima s dlouhými vlasy sčesanými nahoru. Musela být o něco starší, ale to mi nevadilo. Stačilo jen, že nebyla použitá zdejším černým vlkem. Smutně jsem se ušklíbl a vydal se k jejímu žádostivému hnědému pohledu a to bez sebemenšího studu či váhaní.

 Hm… zajímalo by mě, kdy jsem se z vlka změnil v ovci?