Hudba ohýbala prostor kolem mě. Nebyl jsem si jistý, co je skutečné a co se mi naopak jen zdá… zdá být nefalšovaně zlatého rázu. Poslední událost mě naučila alespoň něčemu a tak jsem samo sebou nic alkoholického nepil. Ani jsem neměl chuť, tohle jsem koneckonců chtěl vnímat celé a hlavně zcela jasně. Už tak jsem si připadal jako v říši divů. Jako v té pohádce o služce, co jí dobrá víla udělala z dýně kočár, z myší koně a s listí plesové šaty. Tedy myslím si, že to bylo listí. No to je taky nějak jedno. Stejně moje hlavní myšlenka snad nikomu neušla, jako co jsem tou blbinou myslel. Dost se zamotávám do vlastních chytrých přirovnání a tak toho raději nechám a začnu si promítat před modrýma odhodlanýma očima něco mnohem podstatnějšího.

 

 Všechno bylo připraveno na velké finále, při kterém se měla stát maličkost, jež všudypřítomné vysoce postavené hosty donutí k odchodu. Přišlo mi to celé dost jednoduché, přeci jen bohatí lidé jen tak něco ve své blízkosti nesnesou, viz. zkoušel jsem to u Renyho, a to byl první bod mého strategického vylidnění panství upírů. Můj nečekaný komplic sám musel připustit, že tohle na osmdesát pět procent zabere. Bohužel můj druhý bod se rozhodl trochu poupravit, jelikož znal reakce svých rodinných příslušníků lépe nežli já, a na to co jsem měl původně, by prý neskočili. No co, kvůli tomu jsem ho vzal do party ne, alespoň je jistá i druhá věc. Závěr se mu více méně líbil, a proto na něj jen pokýval arogantně hlavou, jak má ve zvyku, když se nehodlá vyslovit přímo a jasně. Bral jsem to, teď nebylo zbytí. Potřeboval jsem jeho podporu, kterou by nikdo s přítomných nečekal. A to hlavně proto, co jsem se rozhodl udělat za jeho povýšeneckými zády.

 

 "Copak? Děvka se nebaví?"

 "Mimo postel nikdy," odpověděl jsem stroze. "Potřeboval si něco, Daisuke?"

 "Ani ne, jen jsem překvapený."

 "Jo pravda, výzdoba se Masahirovi vážně povedla."

 "Když tě nažehlí a vykoupou, tak si docela k sežrání."

 "Včera mi totéž říkala tvoje žena."

 "Ten tvůj humor tě ještě nepřešel, co. Na to brzo dojde, děvko."

 "To tebe dřív opustí blahobyt."

 "Bohužel, DNA mě jistí a vždycky bude." "To ze semena nezískáš, víš."

 "To je taky ta jediná věc, kvůli které tě ještě starý Yamagata neodhodil do útulku."

 "Za tyhle keci budeš pikat, děvko."

 "Já už pikám, ve tvé přítomnosti je to ale ještě horší."

 "Nemysli si, že si na koni jen proto, že sis dobře a draze zašukal s tím pravým. Jak dlouho si myslíš, že tu budeš zahřívat postel?"

 "Doufám,… že už dlouho ne."

 "K mé a tvojí smůle, to rozhodnutí nezáleží ani na jednom z nás."

 "To naštve, co?"

 

 Na jednu stranu měl ten idiot pravdu. Nic a nikdo mi nezaručoval, že o mě budou stále takhle nadmíru pečovat. Byla to otázka času, peněz a řízené diplomacie. Jak jsem z jejich účtu zjistil, moje přítomnost jim zatím o dost zvětšila příjem i zájem veřejnosti. Ať už byl kladný či záporný, popularita něco takového nerozlišuje, i když si hodně lidí myslí, že ano. Je to prostě jako reklama, i negativní názor je názor a to se rovná zájmu. Od zájmu se pak odvíjí ekonomika. Lidé často kupují a prodávají zboží, které je vyobrazeno někým jiným, ať už je temné či světlé. To je hold masové vymazávání. Jak lehce se dají davy zmanipulovat. Bylo neuvěřitelný, že jsem podobný posun kontinentů způsobil právě já. Ale né každý zatím viděl to, co já a stařík Yamagata. Ženské si třeba naivně myslely, že si to každou noc rozdávám s nejúžasnějším a nejbohatším sexy chlapem v Japonsku. Jo, kdyby ho viděly chrápat, slintat a šťourat se v nose pokaždé umytí, asi by změnily názor. Ani nevím proč, ale z nějakého důvodu se mi jeho chyby líbily. Dokonalost zřejmě není sexy v každé hlavě.

 "Hodnotíš něco konkrétního?"

 "Jako zbytek smetánky," odpověděl jsem příchozímu, jelikož čekal, že mu něco takového řeknu, hned měl pro mě připravenou odpověď. Myslel si, že jsem asi úplně vypatlanej, jelikož se lehce ušklíbl.

 "Takže taky přemýšlíš, jak moc jsem dnes sexy?"

 "Možná ve svých kalhotách."

 "Hlavně se neudělej."

 "Nechceš jít sbalit nějaký další neviňátko?" Už bylo možná načase, abych se ho zbavil a vytasil se se svým tajným esem na menší zpestření tohohle představení pro snoby. No, člověk se po pár minutách u punče začne trochu nudit. I když to jídlo je tedy vážně úžasný. Tak ještě jednou do pusy.

 "Za chvíli. Přeci jen alibi bych měl mít."

 "Začneme tak za deset minut. Zbývá ti tak patnáct," řekl jsem a zakousl se do dalšího stehýnka, které jsem vzal hned po bramborovém salátu. Musel jsem přeci využít alespoň jídla. "Zvládneš to?"

 "Budu dělat, že jsem to neslyšel."

 "Joak faky jinoak," zašišlal jsem a polkl úžasně ochucené sousto. "Tohle mě stejně dostane."

 "Hlavně se neudělej."

 "Ne dřív, než klan upírů," pousmál jsem se na něj s obličejem od brambor a omastku z kuřecí kůžičky, což asi nevypadalo nejrajcovněji, o což jsem se stejně nesnažil. I tak se zdálo, že to Renyho nijak nerozhodilo, ani neznechutilo. Naopak, vypadal celkem spokojeně, skoro jako by… šťastně? To je v jeho případě dost neobvyklý, ale co, asi právě zažívá opožděnou rebelii.

 Dalších pět minut si mě jen detailně prohlížel a sledoval, jak do sebe hážu jedno kuře za druhým a zapíjím to pomerančovým džusem. Bylo mi jedno, že mu nejspíš připadám jako otesánek, stejně bylo jasný, že nad něčím šťouravým zrovna uvažuje. Mě stačilo jen čekat a připravit se na to, co z něj zase chytrýho vyleze. No, moc dobrej lhář nejsem, takže asi mu pár věcí docvaklo.

…

 "Proč mám pocit, že máš něco za lubem," a bylo to tu. Dal si pár svých postřehů dohromady a chystal se jít do boje s několika zásadními otázkami. Bude se mě snažit dostat do kouta.

 "Jasně, že mám. Vždyť si s tím souhlasil."

 "A určitě jsem souhlasil se vším?" Podíval se podezřívavě až skoro ledově po mé maličkosti. Já se ale rozhodl zarytě mu nic neříct jen tak zadarmo. Jen ať se trochu snaží.

 "Nechápu, na co narážíš? Všechno si slyšel několikrát."

 "Tak přejdu k věci. Co si hledal na rodinném účtu a stránkách firemních akcií?" Páni, přímý útok a to hned do mých žeber. To od něj bylo docela fér, jednal narovinu, v takových chvílích nedokážu mlžit, natož někomu úspěšně lhát. Navíc, on byl prvotřídní lhář, který to na mě vždycky poznal.

 

Tak fajn, budu taky pravdomluvný. I když to není dobrá strategie.

 "Měl jsem za to, že jsem historii vymazal."

 "Vymazal, ale zapomněl si na koš," řekl ale na jeho tváři se žádný úsměv či úšklebek neobjevil.

 "Aha. Základy mi vypadávají," pokračoval jsem a snažil se ho moc nevnímat. "Popravdě jsem vás chtěl trochu pošimrat na citlivých partiích."

 "U šimrání si neskončil," mluvil dál netečně, ale něco z jeho sarkasmu tam zůstalo. To bylo na jednu stranu to jediné, co mě uklidňovalo. Měl jsem naději, že to přijme… teď na to ale nevypadal.

 "To ne. Ani v jednom smyslu."

 "Jak tedy?" Trval na svém a tvářil jako právník, který z vás chce dostat pravdu, ať už je jakákoliv. Což je vlastně k vašemu prospěchu, jinak by ani pomoc nemohl, nevěděl by jak a čeho využít.

 "Jednoduchý a prostý přesun."

 "Jak pro koho jednoduchý. Netušil jsem, že to dokážeš," řekl mi skepticky a podíval se poprvé do davu princů a princezen, které ho očividně chtěli dostat do postele. Vážně se ten blbec nemusí ani snažit. Jeho sexappeal mu stačí a zbytek vyrovná svatební věno. Ta představa, že s ním někdo skončí je fakt smutná, už teď je mi té dívky líto. Bude si za to ale moc sama.

 "Umím víc věcí, o kterých nemáš ani páru."

 "I v posteli?"

 "Jo tam taky," přiznal jsem, ale na většinu jsem si stejně nemohl vzpomenout. Jako jestli jsem je s ním už nedělal tu osudnou noc. Asi ale ne, vzhledem k Renyho otázce i pohledu. Nečekal jsem nic a kladnou odpověď už vůbec ne. Nad něčím ale zarytě přemýšlel, takže asi spekuloval, co z toho bude mít on sám a jestli mu spíš nepřitížím tímhle vším.

…

 "Dobře."

 "Dobře co?" zamrkal jsem překvapeně a otevřel trochu pusu. Můj nepříjemný kolega vzdychl a upřesnil svou myšlenku. Tedy ne, že bych ho nepochopil, ale jistě jsem byl zmaten jeho jediným slovem. Krátkým jednoznačně výstižným slovem.

 "Souhlasím i s touhle pitomostí."

 "Už jsem to stejně udělal," přiznal jsem barvu a v duchu se jen musel stále dokola a dokola chválit, jak rychle a snadno se mi povedlo vyluxovat zálohované servery a bankovní konta. Asi mě to tu mezi těmihle bezpáteřňáky kazí, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Tohle mě neskutečně uspokojuje a ani nechci hádat, co ucítím, až se mi to povede.

 "Můj otec tě zabije."

 "Nepředstírej, že se ti ta představa, ani na moment nezalíbila."

 "Popravdě to zní přitažlivě. Ale o mrtvole bych se v souvislosti s naší rodinou, nerad dočetl v ranním tisku," znělo to fakt pravdivě. Parchant neparchant, vrahově bláhový myšlenky neměl.

 "Pravda, to by si na triko tvůj papínek nevzal."

 "Trochu si to nedomyslel, na peněženku jsou upíři hákliví."

 "Jen na peněženku?" Zajímalo mě, jelikož jsem věděl, že u něj to tak stoprocentní důležitost nemá. Jeho vášní bylo něco úplně jiného, něco překvapivého, co jsem nedávno našel v jeho počítači a musel mu navíc slíbit, že to nikdy už nevytáhnu na denní světlo. Jinak mě prý vážně zabije.

 "Na co jiného?"

 "V tom případě nebudeš tak docela upír," oznámil jsem mu a nedokázal z toho nemít radost. Natěšený na svou vlastní akci bývám skoro pokaždé, ale teď jsem se přímo třásl nedočkavostí. Chci, už prostě chci vidět jejich překvapivé a vyděšené obličeje.

 

Už byl čas. Všechna smetana dorazila a i ten arogantní pitomec si vyhlédl svou ovci, kterou šel asi před minutou oslnit svým hraným sebejistým já. Tvářil se, jakoby věděl všechno na světě a i něco tajemného navíc, blbec. Přitom se každý ráno Masahira ptá, kde má kalhoty. Už jsem na tom fakt bledě, když znám skoro všechny jeho denní zvyky a rituály. Taky už u něj v pokoji, vlastně v jeho domově, bydlím skoro rok. Někde se to projevit muselo. Čím déle s někým jste, tím víc ho znáte. Jak jeho dobré vlastnosti, kterých má Ren mimochodem poskromnu, tak ty špatné. Vsadím svoje boty, které vlastně nejsou moje, že i on ledacos vypozoroval u mě. Nejde se tomu ubránit, děláte to automaticky, prostě pozorujete… nevím jak to přesně vysvětlit, ale asi je to v lidech obecně. Prostě mají v sobě zabudovaný zvyk na všechny ostatní si zvyknout. Pokud na to mají tedy dostatek času. Tak si říkám, že mně stačilo vážně málo.

 …

 No nic, jde se na věc. Pozorně jsem se rozhlédl po všech členech královské rodiny a taky po místě, kde stál stařík Yamagata. Když bylo jasný, že se věnují něčemu důležitějšímu, šel jsem do akce. Přešel jsem lehkými kroky ke dveřím do kuchyně a nenápadně v nich zmizel. S tejně jsem v tu chvíli zajímal jen jeden pár tmavých očí. Taky byly jediný, komu jsem to vyzvonil.

 "Přejete si něco, Jeremy-sama?" řekl mi hlavní vůdce všech nosičů jídla na stůl. Teď vážně nevím, jak se jeho vznešené profesi říká, ale jeho jméno jsem si zapamatoval, což je mnohem podstatnější.

 "A, Benihiro-san. Poslal mě Daisuke-san, že prý u stolů dochází chlebíčky a jednohubky."

 "Jistě zařídím to, pane," vysoký postarší Japonec s brýlemi lusknul prsty a hned se jeho mraveniště začalo pohybovat o dva levely rychlejším tempem. Rychle jsem zamával rukama na ústup vojska.

 "Není třeba, jen mi ukažte přípravnu a já se o to postarám."

 "Jak si přejete, Jeremy-sama,"odpověděl mi Benihoro a znovu lusknul prsty. "Tomi?"

 "Ano, pane?" ozval se mladík od dřezu s nádobím a přicupital až k nám.

 "Ukaž pánovi přípravnu, já jdu zkontrolovat obědové menu."

 "Provedu. Tudy, Jeremy-sama," uklonil se mi a bez jakýchkoliv řečí či úšklebků mě dovedl tam, kam jsem potřeboval. K uskutečnění první fáze jsem musel holt k jídlu. O dvě minuty později, kdy mě provedl spletitým bludištěm mrazáků a jiných přípraven na maso a zeleninu, jsme konečně stanuli u mého cíle. Až tam na mě ten Tomi konečně zase promluvil, ty jejich hloupý služební zvyky.

 "Tak tady je přípravna, pane. Jestli mi to dovolíte, vrátím se k práci."

 "Jasně, moc ti děkuju," řekl jsem a otevřel těžké dveře, kde se udržovala mírná ledová tříšť. No ještě že jsem měl na sobě sako. Tomi zmizel asi minutu po mém děkuju a tak jsem konečně osaměl a mohl se pustit do promyšlené sabotáže.

 

 Ve společenském sále se to za těch deset minut moc nezměnilo, jen tanečníci měly obměněné partnerky a starší muži polo vypité sklenice od vína. Reny se na mě jen letmo podíval a hned se opět začal více věnovat nějaké okouzlující tmavovlásce. Jeho alibi je čím dál tím víc hezčí, bože to mě ale sere. Kde ty typy bere sakra? A proč jen on? No, nechám toho. Teď se soustřeď!

 Domluvil jsem s Tomim ať to jídlo, co jsem zkontroloval, donesou za pět minut. Uvidíme, jak dobrej ten idiot je, když mu zkrátím dobu na svádění. Netvářil se moc nadšeně, když se vojska s podnosy objevila ve dveřích do kuchyně a nacvičeně je naráz položila na všechny stoly v sále. Dobře mu tak, vejtahovi. Snad mu to trochu pocuchá ten jeho ledový klídek. Pousmál jsem se a čekal na výplod svojí fantazie i budoucí práce.

 Za malý moment se jídlo začalo pomalu hýbat a některé jeho části zezelenali. Prvních pár minut si toho nikdo nevšiml ale jak si postupně chodili boháči pro další porce, už to nešlo jen tak přehlédnout. Nejdříve dělali, že nic nevidí, ale já jejich zhnusené pohledy zahlédl. Skoro každý pátý odložil nenápadně talíř a dvě minuty na to se omluvil u hostitele, že už musejí odejít. Stařík Yamagata vypadal fakt překvapeně, když mu to řeklo asi pět vysoce postavených rodin za sebou. Vychází mi to. Překvapivě zbytek lidí to jen pobouřilo, ale rozhodli se zůstat, to byli asi ti větší držáci. I když na podmínky, ve kterých jsem žil, by si nikdy nezvykli a zřejmě by se oběsili. Ještě asi dvě minuty jsem vyčkal, než mi došlo, že je čas na druhou fázi.

 

 Ren pozoroval, jak se přesunuju a bylo mu jasné, k čemu se chystám. Možná i proto se sám rozhodl udělat druhý krok a pozval svou malou oběť do druhého, menšího salónku, ze kterého se jde na zahradu. Ještě, že už tohle velké sídlo znám skoro zpaměti. Nebylo zbytí, navíc když tu stále chodíte sem a tam, naučíte se nějaké ty směrodatné body. Tentokrát jsem musel hlavními dveřmi kolem majordoma a pak na hlavní uvítací chodbu, které říkali předsálí. Tam jsem našel dveře do sklepních prostor a rozsvítil připravenou baterku. Dlouho jsem nehledal a našel hlavní rozvod vody a tepla. Jelikož vody by si všimli hned v kuchyni, šlo udělat něco pouze s teplotou vzduchu. Noci jsou přeci jen chladnějšího rázu, obzvlášť když jste jen v šatech. Vypnul jsem všechno topení, co vedlo do pravého křídla, tedy i do sálu a zavřel spokojeně krabici. Zhasnul jsem baterku a zavřel za sebou dveře. Baterku jsem vzal sebou, přeci, jen nezanechám stopy. Uklidil jsem jí zpět mezi ostatní baterky, které jsem našel v druhém patře v kumbálu na košťata a až pak jsem se vrátil do hlavního společenského sálu. Už bylo znát, že se teplota změnila, ale zatím tak malou změnu nikdo nezaznamenal. Však oni si všimnou a to brzo, ty mladé a staré krasavice určitě jako první.

 

 Za deset minut… což jsem ani nečekal.

 Lidé začali odcházet v docela velkých skupinkách a loučili se s pánem domu. Tedy jen někteří, zbytek prostě nenápadně zmizel, což v jejich nemotorném podání moc nenápadné nebylo. Zadržoval jsem pobavený smích, když se mladá dívka skácela na zem kvůli drkotajícím zubům, asi zapomněla zvednout svou sukni do těch dvou schůdků, co jsou u východu. Ten chlápek, co jí pak pomáhal, upadl nakonec taky, no když v jedné ruce držíte doutník a v druhé hůl není to ono. Netrvalo to moc dlouho a sál, který byl ještě před hodinou naplněný ve švech teď zel prázdnotou. Poslední tři rodiny na sebe pokukovaly, až to jedna z nich nevydržela.

 "To je skandál! Toto jste si dovolil naposledy, Himura-san!"

 "Nevýslovná drzost! A to i od vás, pane!"

 "Omlouvám se, zřejmě se vyskytla závada na topení. Sluhové už to opravují," vymlouval se stařík Yamagata v čem byl pochopitelně nejlepší z rodiny upírů.

 "Měl byste si lépe dělat kontrolu a přípravu. Ty ubožáci nikdy nebudou stoprocentně spolehlivý!"

 "Svatá pravda. I to, na co byli stvořeni, kazí jak se dá," přidala se znovu jeho žena a její obličej vypadal jako buvolí zadek. Chtělo se mi smát a vrazit jí facku zároveň.

 "Měl byste je trochu vymrskat, tohle si nesmí dovolovat!"

 "Jistě. Potrestání je nemine, to mi věřte," řekl mu stařík Yamagata a mě něco říkalo, že o mně ví.

 "Odcházíme. Tohle nepřehlédnu, Himura-san. Je mi líto, ale i když se vám chtěl někdo zřejmě pomstít, vy jste tu pánem. Odpovědnost je vaše."

 "Rozumím. Dobrou noc," odpověděl jen hostitel a čekal, až poslední host překročí práh. Pak sám zavřel hlavní dveře a chvilku u nich stál. Nečekal jsem, že někdo jako on dokáže tak dlouho stát a koukat se do dřeva, ale zřejmě jsem ho ještě tolik neznal, což se mi v budoucnu dost vymstí. To jsem ale samozřejmě ještě nevěděl. Ani to, co se teď chystal udělat.

…

 "Jeremy Lane," zaznělo moje jméno po sále a já věděl, že mě jako vždy pošle nahoru. Dělá to, když chce probrat něco, co je fakt hodně tajné. Nevadilo mi to, byla to jeho rodina a já nepotřeboval slyšet všechno, bylo to tak lepší. Za moc vědění se ve filmech zabíjí.

 "Zmiz do svého pokoje. Jasně, už letím."

 "Svlékni se."

 "C-cože…?" Zakoktal jsem překvapeně, otočil se zpět na Yamagatu a docela pozdě si uvědomil, že jsou všechny východy ze sálu zataraseny osobními sluhy. Měli v očích bojoví mód, zejména pak Alex. Polknul jsem, tohle není dobrý… to je skoro špatný. Co má sakra v plánu? Stařík Yamagata se na mě konečně otočil a tvářil se jako Reny tenkrát, když jsem mu řekl, kdo mě znásilnil. Mrtvé oči!

 "Řekl jsem: Svlékni se!"