Koukali na mě. Všichni koukali a to po celou dobu mé ranní cesty do práce. Prostě každý člověk, kterého jsem míjel nebo zahlédl. Dokonce i lidé z protější ulice se otáčeli a zírali na mou osobu. Tohle nebylo normální. Nemohlo být. Překvapené pohledy se střídali se znechucenými. A ty zase na závistivé a nervózní.

 Nedalo mi to a při každé příležitosti jsem se na sebe podíval v jakémkoliv odrazu výlohy, před kterou jsem prošel. Nic neobvyklého na mě nebylo. Nikde žádný zbytek nechutné snídaně ba ani jsem si nezapomněl přezout bačkory za boty. Tak co to s těmi lidmi sakra je?! Tohle není normální. V žádné situaci na městské poměry tohle není normální.

 Na přechodu se kvůli mojí nepozornosti málem vybourala tři auta a ještě řvali překvapivě na sebe místo na mě. Vždy se na mou osobu jen letmo podívali a rychle stočili pohled jinam. Ignorovali mojí chybu?! To v tomhle městě není už vůbec normální! Co se tu do hajzlu děje?! Co mi tu uniká za podstatnou věc?! Moje zoufalství způsobené nevědomostí už dosáhlo svého nejvyššího bodu. A to tak moc, že jsem měl chuť někoho popadnout agresivně za ruku a zeptat se ho přímo!

 

 Nemysli na to… Musíš do práce.

 

 Stejnak jsem se z toho všeho, co není v Yokohamě normální, dostal až asi za půl hodiny. Řekl jsem si asi tisíckrát, ignoruj lidi, jako oni vždycky ignorovali tebe. Myšlenka na to, že přijdu pozdě, mi vrátila jistotu do žil a já se rozeběhl nejvyšší rychlostí, které jsem byl schopen k místu, kde si vydělávám na živobytí. Mít na jídlo a na suché zastřešené místo neboli byt, je přeci jen přednější než názory lidí, které se z nepochopitelných důvodů dnes ráno změnily.

 Jak moc jsem neměl páru o tom, jak spolu pověst a práce úzce souvisí, jsem zjistil záhy po svém maratóním výkonu. Stačilo jen otevřít dveře do restaurace, kde jsem dělal vrchního nejméně dva roky, a podíval se po ostatních. Moji kolegové ustali v činnosti, kterou zrovna dělali a upřeli na mě svoje znechucené pohledy plné… závisti?

 

 Co se to sakra s tímhle městem přes noc stalo?!

 

 Raději jsem vše živé kolem začal ignorovat a šel se převléknout do zadní místnosti. Ta byla přesně vedle šéfovi kanceláře a tak člověk musel kolem ní. Ani mě nepřekvapilo, že hlas ze vnitř řekl silně a naštvaně moje jméno. Vzdychl jsem a připravil se na seřvání za pozdní příchod. Šéf vypadal ustaraně a hlavně… znechuceně? Na stole měl všechny ranní výtisky jako vždy a jeho kafe bylo tutově už studené.

 „Omluvám se. Vím, že jdu pozdě. Už se to nestane, Harada-san.“

 „Na co si to tu hraješ?“

 „Cože?“ 

 „Docela dlouho si z nás dělal hlupáky.“

 „Nevím, o čem to mluvíte, pane?“

 „Tak ty nevíš? Rád ze sebe děláš chudinku?“

 „Co se tu děje? Vůbec vám nerozumím.“

 „Možná ti tohle osvěží paměť, Lane!“ Řekl a hodil po mě jeden ranní výtisk novin. Ještě byl cítit novotou a jeho úhledně zahnuté stránky svědčily o tom, že si šéf váží…

 

 Veškeré mé myšlenky naráz ustaly a můj vlastní dech se na dlouhou chvíli zastavil!

 Nedokázal jsem promluvit ani polknout a tak moje pusa zůstala otevřená dokořán s vyděšeným pohledem na hlavní titulní stránku!

 

 Tohle ne…

 

 „Vypadni odtud, děvko! A už se nikdy nevracej!“

 „C-co…?“ zakoktal jsem a nezmohl se na slovo. „T-to… já… ne…“

 „Sbal se a vypadni! Prachů máš víc než dost!“ Křičel dál Harada-san a jeho rudý obličej plný vzteku mě na pár sekund tak vyděsil, že jsem nedokázal pochopit druhý smysl jeho slov. On mě vyhazuje, vyhazuje mě na ulici. Ale za co? Za co sakra?!

 Noviny, které jsem celou dobu svíral v pravé ruce, mi vypadly a narazily s neskutečným rámusem na vyleštěnou podlahu kanceláře. Já se po nich nepřítomně podíval a obrázek dvou propletených nahých těl, mě vrátil zpět o pár dní dozadu…

 

****

 Hlavou mi projeli vzpomínky, útržky té až moc žhavé noci.

 

… na ten jeho zasraně úžasnej dotek…horké rty, které si razily vlhkou cestičku po mém pod bříšku až k mým stehnům,… na ten pocit, když mi lehce a vcelku jemně, na jeho poměry, pronikl do těla a bral si ho s nefalšovaným chtíčem… jeho tělo nelhalo, jeho ústa nelhala… chtěl mě, chtěl a to celého, stejně jako já… chtěl jeho…

 

Dal jsem si rychle ruku přes ústa a trochu zavrávoral! Jak mi jen při té jedné myšlence může být tak horko? Co to se mnou je sakra?! Proč se klepu? Proč se tohle děje? Semknul jsem rty nenávistně k sobě a s rázným otočením opustil Haradovu kancelář. S těžkými chodidly jsem vypochodoval na hlavní ulici a venku kopnul vzteky do popelnic restaurace.

 Tohle se nestalo! Neudělal to! Ne-nemohl přeci…?! Proč jsem jen byl tak moc naivní a věřil, že to vyřeší za mě? Ten hajzl to převrátil ve svůj prospěch! Schválně podřízl větev, na které jsem třiadvacet let stál. Byla sice prohnilá, ale byla to jediná jistota, kterou jsem měl. Sakra,… sakra! Jak moc ještě budu platit za to, že jsem s tebou vlezl do postele?! 

…

 Ploužil jsem se zpět do svého bytu. Nohy mi těžkly a těžkly, bylo to nepříjemné, ale dalo se to snést. Horší byla ta hloupá narůstající horkost, která se zvětšila pokaždé, co jsem svou a jeho fotku zahlédl v novinovém stánku. Ještě víc narostla, když jsem totéž viděl u cizích lidí v rukou. Konečně jsem alespoň pochopil ty pohledy, to jak znechuceně a závistivě civěly. Ty všechny podělaný pohledy! Zase se dívaly jen po mně. Dívaly a v jejich očích se zrcadlily jejich pravé myšlenky. Ty správná slova. Ty, co všem naráz projela hlavou: To je on. To je ta děvka rodiny Himura.

 

 Doma, ukrytý za zdmi, mi nebylo o nic lépe. Prázdný tmavý dvoupokoják jen vyvolával možnost na špatné nemravné vzpomínky. Měl jsem chuť mu zavolat a seřvat ho, co si to jako dovoluje, ale brzo mi došlo, že tím se moje situace nezmění… ani nezlepší. Padl jsem do jediné sedačky v místnosti, která byla zároveň i kuchyní pro ty nejhorší časy. Nedokázal jsem úplně zahnat myšlenky na svou velkou chybu způsobenou hloupou touhou po něčem, co jsem nikdy dostat neměl. Proti své vůli jsem se vrátil ve své mysli k tomu večeru. Některé věci se najednou zdály jasnější, ne že bych si toužil vzpomenout na detaily, ale prostě se v mé hlavě začaly objevovat.

 

****

 Jeho přírazy zrychlovaly a byli minutu od minuty agresivnější. Z nějakého důvodu jsem se ale snažil dát nohy co nejvíc od sebe. Chtěl jsem, aby se dostal dál… hlouběji do mě. Ta představa mnou otřásla a způsobila příval dalšího chtíče. Po pohledu do jeho temných očí jsem poznal, že jeho tělem projel podobný impulz. Zmocnil se překvapivě jemně mých úst a na malou chvíli přestal hýbat pánví. Lehce až láskyplně mě líbal, jeho jazyk tancoval s tím mým a sem tam mi jemně skousnul horní ret. Oba jsme měli problémy s dechem, ale to už asi k tomu patří. Naposledy mě políbil a posadil se. Přetočil moje tělo bokem k tomu svému a jednu moji nohu si přehodil přes rameno. Ušklíbl se a dost rázně mi celou délkou zajel až na konec ke…

 

****

 

 Probudilo mě náhlé a celkem agresivní zaklepání na dveře!

 Podrbal jsem se na hlavě a smířeně vzdychl. Tohle nebyl můj první sen o sexu, ale rozhodně byl nejlepší, co se míry úchylnosti týče. S mírně rudou tváří jsem se podíval do svého klína a věděl, že tohle jedna sprcha nespraví. Zvedl jsem se a zamířil ke skříni, když tu se to dunivé zaklepání ozvalo znovu. Vyndal jsem si nové kalhoty a převlékl se. Přeci jen s mokrým rozkrokem otvírat nehodlám.

 „Ano, kdo je?“

 „To jsem já, otevři Jeremy,“ ozval se starší hlas mého domácího. Je mu teprve čtyřicet jedna, ale někdy skuhrá jako sedmdesátiletá babička Lo z prvního patra. Uvolnil jsem ztuhlá napružená ramena a bez jediného zaváhání mu otevřel dveře do bytu. Přeci jen to tu patřilo jemu.

 „Kentaro-san, děje se něco?“

 "Potřebuju si jen promluvit,… jako vždy,“ řekl  Kentaro a za posledními dvěma slovy nechal svojí obvyklou pomlku. Nenápadně koutkem oka pozoroval moji reakci, ale já se jen smutně pousmál.

 „Nájem…“ šeptl jsem si pro sebe a dodal. „Musím se vám omluvit, tenhle měsíc zřejmě…“

 „To je v pořádku. Čekal jsem to,“ neznám nikoho tak chápavého, ale přeci jen tohle na něj bylo až moc naivní a… cože to právě řekl? Slyšel jsem dobře nebo už úplně blbnu. Tohle je nějaký divný.

 „Co přesně myslíte tím: čekal jsem to?“

 „Tohle,“ řekl a ukázal na otevřené vchodové dveře, které jsem jako vždycky nechal otevřené. Nenapadlo mě je zavírat, koneckonců, jaksi to bylo zbytečné. Stejnak Kentaro rychle vždycky odešel a já se tak naučil nechávat dokořán. Tentokrát se ale zřejmě jednalo o jiný případ.

 Na prahu se po Kentarovo posledních slovech objevili čtyři muži. Odhadl jsem je tak na třicet a podle oblečení dělali nějakou nudnou špatně placenou práci ve střední části města. Rozhodně vypadali v lepší kondici než jejich domovní přítel. 

... 

 „Tak to je on?“ Zeptal se ten první, na krátko střižený rusovlásek, zřejmě šéf téhle čtyřky. Kentaro mu na jeho otázku jen nepřítomně přikývl. Rusovlásek se jen mírně ušklíbl.

 „Docela pěknej,“ oznámil ten druhý, blonďák s delšími vlasy až po ramena a posadil se bez ostychu do mého křesla. Způsob, jakým jednali, se mi vůbec nelíbil. Začala mě jejich přítomnost děsit.

 „Začíná se mi to líbit,“ řekl ten čtvrtý na prahu dveří a sledoval kroky třetího, který celou dobu nic neřekl. Za to mě jako jediný propaloval po celou dobu zeleným pohledem. Měl jsem toho dost!

 „Kdo sakra jste a co děláte…!“ křikl jsem, ale z ničeho nic mě ten první rusovlásek udeřil pěstí do břicha! Bolest prostoupila celé mé tělo a já se zhroutil na zem! Zakuckal jsem se a vyzvracel kousek ze svých tělních žláz na podlahu! Co to sakra má zname…?

 „Chtěl si říct ve tvém bytě, co?“ Ušklíbl se jen rudovlásek. „Smůla. Tohle totiž už není tvůj byt.“

 „C-cože…?“ Vysoukal jsem ze sebe těžce a ještě mi úplně nedocházelo, o co tady jde.

 „Jsi připravenej?“ otázal se rusovlásek potěšeně a udělal krok ke mně. Já jen s velkými obtížemi zvedl hlavu a podíval se mu nenávistně do usmívající se tváře. Koktání ale nepřešlo, odvaha to nezměnila.

 „N-na co… ja-jako…?!“

 „Na nás přeci,“ dodal ten samí a ostatní mě jako na povel obstoupili. Dostal jsem se do kleku a odplivl prvních pár kapek krve na teď už špinavou podlahu. Tohle není dobrý.

 

Všechno se ze dne na den zvrtlo a já si přál, abych se už probudil z téhle až moc živé noční můry.

 

 Ostatní tři gorily mě naráz agresivně chytly a co nejvíc se mi snažily zabránit v pohybu! Snažil jsem se bránit, ale bylo jich prostě moc a každý měl dvě ruce. Taková převaha se nedala zvládnout, ještě když mi při svazování rukou dal minimálně každý z nich další dvě rány do různých částí těla. Kňučel jsem a kousal se do rtu, abych ze sebe nevydal žádný nechtěný zvuk, který by je jen víc potěšil. To, jakou bolest jsem při každé té ráně cítil, se nedá popsat slovy. Přesto ve mně narůstal strach, že tohle jen začátek ještě větší bolestné chvilky. Té, kterou si pro mě tihle hajzlové připravili.

 Tři páry rukou mě začaly střídavě ochmatávat a šahat mi na, pro normální mužské osazenstvo planety, zakázaná místa, kterých se nikdy nikdo nedotknul… kromě něj. Kolečko panika se mi ale otočilo na ten největší stupeň až při tom, když mě dva z nich začali hrubě svlékat. Ten blonďák dokonce používal nůž, aby mi na kůži zanechal i nějakou tu svojí značku, do které o sekundu později agresivně kousnul. Když ho zahlédli ostatní, začali ho napodobovat a kousali do prvního kousku nahé kůže, který se jim naskytl. Tohle nevydržím dlouho, ne s pokerovou tváří. Začaly mi téct malé slzy z jednoho oka a bolest jsem cítil, jako by mi jí způsobovali rozžhaveným karabáčem.

…

 V okamžiku, kdy se mi snažil rusovlásek dostat mezi nohy, se ve mně probudil vnitřní hlas. Začal křičet a vyvádět strachy. Tohle ne, neděje se to! Nedovolím to! Bylo už ale pozdě. I když jsem se začal bránit a kopat, házet sebou na všechny strany mi bylo dovoleno jen asi tři sekundy. Pak mi někdo z těch čtyř dal druhou ránu do břicha a ten další mě kopnul do obličeje! Cítil jsem v ústech teplou tekutinu, zalehlo mi v uších a do očí mi vytryskly slzy. V oblasti břicha mě škubalo a bolestné impulzy ochromily zbytek mého těla. Zůstal jsem v křeči a dusil se vlastní krví.

 Pocítil jsem jen vzdáleně, jak jdou moje kolena sami od sebe a mezi ně se nacpalo jiné tělo. Vnímal jsem to ale celé jako pozorovatel z daleké dálky, moje hlava byla plná bolesti a nedokázala vstřebat cokoliv jiného. Mnohem nebezpečnějšího. To, co mě donutilo znovu vnímat právě probíhající krutou realitu, bylo jeho prudké a tvrdé přiražení do…!

 Začal jsem křičet. Zoufale křičet… Nedokázal jsem už udržet ten příval bolesti a to ani za cenu toho, že mě donutí k tomu nejhoršímu na světě. K ponížení. Ostatní tři mě při tom ale dlouho nenechali a ihned mi s potěšenými úsměvy, na rozkaz toho co si mě dál bez přestávky hrubě bral, něčím smradlavým zavázali pevně ústa. Málem mě tím zadusili, ale to jim zřejmě bylo jedno. Přírazy se stupňovaly a já uvnitř sebe cítil jen bolest a pálení. Musel jsem zavřít oči! Snažil jsem se omdlít, ale nenechali mě. Pokaždé chvíli přestali a pak začali znovu.

 

 Když už jsem myslel, že je konec tak se první vyměnil za druhého a jelo se nové kolo. Nevím, kam až se chtěli dostat, ale cítil jsem je až ve střevech! O bolesti tím způsobené ani mluvit nebudu. Slzy mi tekly jedním proudem po zkrvaveném obličeji a měl jsem pocit, že to není jediná rudá tekutina, která ze mě teče… Když přišel na řadu ten třetí, jeho vniknutí do mých zraněných slabin, bylo asi nejbolestivější. Pak už mi nezbývali síly ani na to být v křeči a tak se veškeré mé svaly jako na ráz uvolnily a nebránily už v ničem. Bolest tím ale neustoupila.

 Hráli si se mnou jako s hadrovou panenkou, a teď když moje tělo vypnulo obranné mechanismy, si to naplno užili. Pozoroval jsem to,… to všechno, co se mnou dělali. Jak moc nepřirozeně mě nutili sedět nebo ležet,… občas si jeden z nich vzpomněl a zkontroloval, jestli ještě dýchám. To mi přišlo docela vtipné a na toho dotyčného jsem se vždy ušklíbl, za což jsem dostal další ránu do obličeje.

 

 Vždyť je to fuk, ať si dělaj, co chtěj, mě už je to jedno…

 

 Pak mám upřímně krátké okno, jelikož mi něco píchli do krku. Poslední, co vím je, že mě do něčeho strašně nepříjemného zabalili a odnesli ven z domu. Venkovní letně studený větřík mi přišel tak moc příjemný. Uklidňoval mě a zároveň mi dovolil trochu více se nadechnout a probudit tak svoje zanedbané plíce. Hadr mi z pusy nesundali, ale já stejně věděl, že nejsem schopen slova. Podle mě na něj prostě zapomněli. Nešli se mnou dlouho, právě naopak. Asi za pět minut mě hrubě pustili na zem a já podle kyselého odéru poznal, že jsem u zdejších odpadkových košů. U těch, v temné zapadlé uličce, kam všichni z okolí házejí jen to nejnechutnější. A to jen párkrát do roka. Tak tady umřu, jo?

 

****

Flashback

 Zavřel jsem oči a kousl se do rtu. Nesmí se na mě podívat, nesmí na mě promluvit… nesmím sakra myslet na to, jaké by to bylo, kdyby se mě dotýkal všude, kde předtím a i víc, tam…

 „Hej.“

 „Co?“ řekl jsem unaveně, ale přesto se s dostatečnou silou posadil stejně jako on a podal mu láhev.

 „Vedle sebe máš Jin.“

 „Tady,“ dodal jsem ze slušnosti, ale odpověď nečekal. Zase mi vyschlo v krku. „Dáš mi taky trochu?“

 „Možná.“

 „Jak možná?“

 „Co mi za to dáš?“ Otázal se a ušklíbl se na mě, jestli čekal, že ustoupím, tak se mýlil. Pousmál jsem se.

 „Cokoliv,“ zašeptal jsem jemně a naschvál se nahnul přes spící nahou zrzku…

 … Ani na moment nezaváhal a jemně mě políbil. Na malou chvíli přestal a podíval se mi do očí. Čekal snad, že mu jednu vrazím, když jsem se mu tak nějak nabídnul sám. Pousmál jsem se a s rudou tváří mu opět věnoval svá ústa. Tentokrát jsem ale byl dominantnější já a tak jsem si hladově bral dokavaď mě nechal. Pak se ale ozvala jeho arogance a jednou rukou mě chytil za vlasy na zátylku. Přitáhl mě ještě blíž k sobě a svým horkým jazykem se dostal dovnitř k tomu mému. Bral mi dech a já si ochotně bral ten jeho, líbej si mě, jak jen chceš,... ale já si vezmu to samé od tebe.

 Únava nás nemohla dostihnout, teď jsme oba byli plní energie a další rezervní síly jsme čerpali jeden z druhého. Začal se při horoucích polibcích dotýkat mých boků, kde mi rozpálil pořádný kus kůže. Nezůstal jsem dlouho pozadu a pomalými pohyby přesunul svoje ruce na jeho růžové tváře. Pak jsem pravou rukou šmejdil jemně po jeho lehce vypracované hrudi. Zkoumat jeho dokonalé tělo mě neskutečně vzrušovalo a v mých polibcích to bylo znát. I on to musel cítit, přeci jen rozpálené polštářky dotýkající se těch mých, čím dál tím víc hladovější a panovačnější, mluvily jasně. Oba jsme se snažili, co nejvíce snížit vzdálenost mezi našimi už dost nažhavenými těly.

 Spící dívka mezi námi nám při tom jaksi bránila. Proto Ren dlouho na nic nečekal a ve vhodnou chvíli přelezl na mou půlku postele. Přitiskl se celým tělem na to moje a otřel se svým vztyčeným rozkrokem o můj vlastní. Naráz jsme táhle vzdychli a zapletli se víc do sebe. Znovu mě začal líbat a než jsem se nadál tak mi jeho vlhké rty razily cestičku po krku a usadily se v příhodném důlku u klíční kosti. To mě dostalo do sedmého nebe.

 Nechtěl jsem se probudit z tohohle nádherného snu, jako že jsem si myslel, že je to sen. Dál jsem vnímal jen jeho lehké smyslné doteky. Jeho jméno jsem řekl snad tisíckrát ve všech možných tónech a stejnak mi to nestačilo na uvolnění veškeré mé momentální touhy.

 

****

 

 Probudil mě rámus způsobený zatoulanou kočkou! Zvedl jsem těžce uslzené oči a podíval se, kde mě to nechali polomrtvého ležet. No jo vlastně, jsem u popelnic. Ústa jsem měl stále zavázaná stejně jako ruce a tak veškerý pokus na pohyb byl marný. Upřímně bych se ani s volným tělem nemohl pohnout. Při každém silnějším nádechu mi bolest vystřelovala do všech zranění a tak jsem raději dýchal opatrně a co nejméně. Cítil jsem v konečníku bolestné pnutí a dokonce i vytékající tekutinu neznámé barvy, která se nechtěla zastavit.

 Říká se, že dokavaď člověk cítí bolest, tak stále žije. Nedalo mi to a tahle myšlenka mě donutila se pousmát. Byl to smutný o bolestný úsměv plný slz, nudlí a slin. Proč jen jsem v tuhle chvíli chtěl tak moc umřít? Neměl bych na to myslet, ale když ležíte v odpadcích od krve a spermatu druhých lidí, těžko si dokážete vzpomenout na něco hezkého a příjemného. Podíval jsem se nahoru a zkoumal zanedbané okna opuštěných domů. Tady mě nikdo nenajde. Není ani možné, že by to někoho normálního napadlo. Pousmál jsem se… Hru na schovávanou zřejmě poprvé v životě vyhraju.