Šunka ne debrecínka létala mi kolem obličeje… hroznové víno, jo na to mám taky zrovna chuť. Mléko a paprika plus kombinace jogurtu a housky, no mňam. Svíčková a čtyři knedlíky, které znám od prababičky z Evropy a do toho špagety se sýrem. Možná ještě čínské nudle, které jsem neměl nikdy moc v lásce a k tomu ten jejich pes smíchaný s kočkou… jak je možný, že zrovna toho bych se nejraději přejedl a ještě to v klidu zapíjel coca-colou. Olízl jsem si ret a přemítal dál. Mandarinky, olivy a čili smíchané s bramborovou kaší a kečupem. A jako závěr, mňam… kuřecí stehýnko.

 Cože to vlastně popisuju sakra?

 Skoro to zní jako bych vyhrál v loterii… Bohužel.

 Kdybych nebyl chlap, myslel bych si, že jsem těhotná křehule po flámu. I když ta by na tom přeci jen byla o něco lépe než já. Přinejmenším by se mohla pohnout bez pomoci druhé osoby, která je skoro pořád dost nepříjemně naladěná. Upřímně mu to nemám moc za zlé. Při tomhle by nikdo nejásal štěstím a předstírat spokojenost neměl Reny v povaze. Přesto mě dál, jako každý den v tuhle hodiny, otíral mokrou houbičkou. Ještě jsem zdaleka neměl na to, abych se postavil, natož abych dokázal dojít do koupelny.

 Po asi týdnu mi tahle bezmoc začala jít strašně na nervy. Proto jsem se při každé volné chvilce o samotě, zkoušel postavit na tu jednu zdravou nohu, kterou teď mám. Vždycky jsem se dostal maximálně do lehkého sedu, kdy mnou projela ostrá bolest a já se zhroutil zpět do měkkých polštářů. Dalších deset minut jsem to rozdýchával a… pak to zkusil tvrdohlavě znovu. Naštěstí jsem svoje pokusy dobře maskoval a tak nikoho nenapadlo, proč jsem občas tak zpocený a udýchaný. Vymluvil jsem se na to, že se ozvala ta a ta rána a to jim stačilo. Většině tedy…

 

 „Zkoušel si, se zvednout, že jo?“ Řekl mi jedno odpoledne Reny a dál napouštěl čerstvou teplou vodu do takové stříbrné vaničky, do které ještě přidal tekuté mýdlo. Tvářil se nepřístupně jako vždy, když se snažil o nezávislou konverzaci. Já ale nehodlal hrát tu jeho hru na čínskou zeď.

 „Ne.“

 „Už to budou dva týdny, se nedivím, že chceš chodit,“ mluvil dál a přešel ke mně i s tou úžasně jemnou houbičkou, která mě děsí pokaždé, co jí vymáchá v té zlatavé vodě. Jen jsem nespokojeně vzdychl a dál trval na své tolik naučené lži. Skoro bych jí i věřil, kdyby mě od posledního pokusu se vydrápat na vlastní nohy neškubalo v levém boku.

 „Říkám ti, že jsem nic nezkoušel.“

 „Vážně a jak mi vysvětlíš, že z tebe pokaždé teče jako po maratónu,“ řekl a dost naštvaně a hlavně nerad mě začal čistit, dnes už podruhé, za což vlastně může já. 

 „Zdaj se mi dost vášnivý sny.“

 „Jasně, tak se otoč,“ přikázal a já jsem, ač nerad poslechl. Stejně by mi jinak ty záda neutřel a tak se hodilo raději neříkat nic urážlivého nebo provokativního. Zvolil jsem střední cestu.

 „Kdy mě sakra pustíš do sprchy?“

 „Budeš muset vydržet.“

 „To už si říkal minulý týden.“

 „Tak si to převeď rovnou i na ten další,“ řekl, trochu se ušklíbl a dál se věnoval mému ulepenému tělu, které bylo tak z půlky relativně čisté. Vzdychl jsem do polštáře a váhal se ho zeptat na myšlenku, se kterou si pohrávám už několik dnů. Neměl jsem teoreticky co ztratit ale přesto ve mně něco hlodalo.

 Asi po dvou minutách, co jsem cítil houbičku zajíždět mezi nohy, jsem se definitivně rozhodl, že to alespoň zkusím a maximálně neuspěju. Ren si asi všiml, že se mu chystám něco říct, proto na chvíli přestal a namočil houbičku pro děti do vody.

 „A nemůžeš mě alespoň na chvíli postavit. Tahle poloha mě brzo zabije.“

 „Fajn, ale nejdřív dodělám tohle,“ ani moc nezaváhal, když mi odpovídal, což mě překvapilo. Rozhodl jsem se to neřešit, jelikož dostanu, po čem toužím už dva týdny. Hloupé poznámky by mi to mohly jen zkazit a to jsem tedy vůbec nechtěl. Bůh ví, kdy pro mě zase něco udělá, jestli vůbec.

 

 „Už?“

 „Jo už.“

 „K-kousek…“

 „Chytni se pořádně!“

 „Vždyť to dělám!“

 „Musíš blíž.“

 „Si-silněji už to nejde.“

 „Už… to bude…“

 „Jooo…“

 „Skoro jsem tam…“

 „T-to, ach…“

 „No, hurá.“

 „Su-super…“

 „Stojíš?“

 „Hmm…“

 „Spokojenej?“

 „Asi jsem se podruhé narodil,“ oznámil jsem, když jsem konečně stál na zdravé noze. Bylo mi úplně jedno, jak hloupě při tom vypadám a dokonce i to, že se celým tělem tisknu na to Renyho. S rukama kolem jeho krku to ani jinak nešlo. Ale vyplatilo se, stojím a je mi báječně. Snad to bude trvat alespoň pár minut, než mu dojdou síly a bude mě muset položit zpátky. Teď jsem si to ale užíval.

 Voní… jeho vlasy, jeho kůže… voní po vanilce.

 Jak to, že tak… neodolatelně voníš? Ne, nevoníš! Jen… se mi to zdá.

 „Tak alespoň jedno plus,“ zašeptal jemně a mým tělem projelo něco zvláštního. Málem mi to podlomilo to jediné zdravé koleno. Tohle není normální.

 

 Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale najednou mi už nepřipadalo tak hrozný vídat Renyho každý den. A to i s tou jeho stále nabroušenou a arogantní povahou. Tak nějak to k němu prostě patřilo a neskutečně pasovalo. Každý člověk má nějakou barvu a tohle byl prostě jeho odstín, dost sexy odstín nutno podotknout. Ne, že bych se na něj díval nějak jinak, ale jeho vypracované tělo jinak nazvat nešlo, což mi hodně krát potvrdila i půlka ženského služebnictva v domě. Měl jsem tuhle část domovního paláce hrozně rád. Nejen, že byli hrozně milý ale celkem i chápali, jak na tom teď jsem a proto raději nijak nenaráželi na můj vztah k pánovi domu. Služebnictvo holt se mnou mělo víc společného, než se na první pohled zdálo.

 Masahiro byl asi nejlepší z nich, jelikož se o mě staral jako o vlastního syna, kterého nedávno zrazilo auto. Líbilo se mi, že se semnou baví normálně, i když jsem mu za boha nemohl rozmluvit ten vznešený název, který pro mě stvořil.

 „Budete si ještě přát čaj, Jeremy-sama?“

 „Ach jo, vážně je nutný mě takhle oslovovat, Masahiro-san?“ Zaprskal jsem nespokojeně a dopil poslední kapku z hrníčku, který jsem měl z počátku strach vzít do ruky. Vypadal jako by ho ukradli někde v muzeu se starožitnostmi a klidně mi tady do něj lejou už třetí čaj.

 „Moje postavení to vyžaduje, Jeremy-sama.“

 „Jako bych měl nějaký postavení…“

 „Bohužel máte. Svým vlastním přičiněním samozřejmě,“ pousmál se na mě a já trochu zrudl a sic nerad jsem mu musel dát za pravdu dost smířeným vzdychnutím.

 „Radši toho nechme, než se dozvím něco, co nechci vědět.“

 „Jak si přejete, Jeremy-sama.“

 „A ten čaj si dám prosím,“ řekl jsem a tentokrát využil toho, že mě poslouchá. Jako první za několik prázdných let, abych řekl pravdu. Už dlouho mě nikdo takhle neposlouchal, od toho dne jen policie.

„Sluhy nemusíš prosit,“ oznámila najednou příchozí osoba, načež jsem na sebe málem vylil ten čaj.

 „Dokud bude taky člověk, tak ho budu prosit,“ řekl jsem a tak nějak to Renyho umlčelo. Netrvalo to dlouho, jelikož si ihned vymyslel další útočnou frázi, které rozuměli zřejmě jen mafiáni.

 „To s tebou proberu později.“

 „Probereš jako co?“

 „Společenskou etiku.“

 „Nepotřebuju.“

 „Taky můžu požádat bratra, když jste si tak skvěle padli do oka. Nebo možná…“ začal s mírným úsměvem a pozoroval narůstající zděšení v mém obličeji. Všechno jen ne zase rozhovor s jeho bratříčkem nebo někým stejně tvarovaným. Masahiro se jen mým směrem ušklíbl a dál dělal, že servíruje čaj i pro svého prvního důležitějšího pána.

 „Fajn. Vyhrál si.“

 „Jako vždy,“ řekl jen Ren a posadil se na svou postel, která teď byla spíš mojí. Bylo pro mě každodenním překvapením vidět ho, jak stává dřív a zahlazuje stopy po tom, že spal na gauči. Aby jste rozuměli, původně jsem měl za to, že si prostě vlezl do jiného zlatě zdobeného pokoje s jinou velkou drahou postelí posázenou rubíny a vším jiným možným drahým kovem. Pobavilo mě, že spí se mnou, někým koho odsuzuje a neuznává, v jedné místnosti.  „Tohle ti možná zvedne náladu.“

 „Co to je?“

 „Výsledky tvého stavu. Noha a žebra se ti hojí rychleji, než jsme čekali.“

 „Tak to je první dobrá zpráva za tu dobu, co tu jsem,“ řekl jsem nadšeně a usmál se na něj, čímž jsem nezpůsobil v kamenném obličeji vůbec nic. Jak jsem koneckonců očekával. Přesto se mu jeden koutek úst na malou chvíli zvednul a hned zase zmizel. Něco se na mě chystá, to bylo jasné.

 „Bohužel sedací souprava si dává načas.“

 „Ani se jí nedivím.“

 „Jestli to půjde jako do teď, budeš se moc zúčastňovat schůzí už od příštího týdne.“

 „Super, to je skvělá…“ Zarazil jsem se! Cože?! „Moment, cože budu moct?“ Vyděsilo mě to.

 „Chodit na schůze.“

 „Jaký schůze?“

 „Rodinné schůze,“ upřesnil Ren a pobaveně sledoval moje vyděšené reakce. Dál jsem ale házel ironie a sarkasmy, abych se trochu uklidnil. Pomáhalo to tak na půl ale lepší než nic.

 „Srazu upírů? A to jako proč?“

 „To ti prý můj otec sdělí osobně.“

 „Jak často pan král mluví s poddanými?“ Zeptal jsem se, i když jsem měl vcelku představu. Die jen tak nesestupuje na zem, jen aby si chvilku poklábosil se smrtelníky. Co má sakra za důvod?

 „Moc často ne, tak jednou do roka.“

 „Hmm…?“ Zamyslel jsem se, zavřel oči a pak mě něco nekalého napadlo. Nenápadně jsem se jedním okem podíval na Masahira a pak pomalu zpět na Renyho, který čekal.  „Musí tady ctěný sluha udělat všechno, o co ho požádáš?“

 „Ne, musí udělat všechno, co mu přikážu.“

 „Aha, tak Masahirovi přikaž, ať mi zlomí tu druhou nohu.“

 „To se tak moc bojíš mluvit s mým otcem?“ Zeptal se mě s úsměvem, když mu došlo, proč bych po něm chtěl něco tak bláznivého a hlavně bolestivého. Vzdychl jsem a protočil oči v sloup.

 „No, nebudu lhát a řeknu, že mě to malinko děsí, když vím jakej pitomec, je tvůj bratr,“ poznamenal jsem dost skepticky… a hlavou mi přitom projela nedávná nepěkná vzpomínka na náš poslední rozhovor s Yahikem, který neskončil zrovna šťastně až na věky.

 

**** Flashback****

 

 "Očividně máš něco na srdci, tak proč to prostě nevyklopíš, starší bratříčku," řekl jsem, jelikož mi hned došlo, kdo to je. Už mezi dveřmi to bylo poznat.

 "Vím něco, co Ren ne, Jeremy Lane."

 "A to je co, pane Důležitej?" Vůbec jsem nechápal, na co tím jako naráží. Tvářil se, jako by narazil na zlatou žílu, se kterou mě teď hodlá potopit. Ale já v okolí žádnou zlatou žílu schovanou neměl.

 "To, že na naší chatě v Maou si nebyl poprvé," řekl a mnou projelo zděšení.

 Cože to právě řekl?... Měl jsem pocit, jakoby mi zarazil dýku do hrudi. Proč to vlastně řekl? Co on ví a já ne? Na co si to jen nemůžu vzpomenout? Bylo to důležité, nebo snad nebylo a… proto jsem to zapomněl a úplně to vyřadil z řady svých tolik suprových etap života. Zmateně jsem zamrkal a celkem hledal ty správná slova na vyjádření svojí zmatenosti a obav z něčeho, co jsem neznal.

 „O čem… to mluvíš?“ Vypravil jsem ze sebe nakonec a hrozně se snažil nekoktat. Yahiko mě celou dobu sledoval a snažil se v mém obličeji najít něco, co by mohl později znovu použít proti mně. Dle jeho finálního výrazu jsem usoudil, že nic zajímavého nenašel a navíc si uvědomil další dost podstatnou věc. Lehce vzdychl a pokračoval stále stejným nepřátelským tónem.

 „Zdá se, že si nepamatuješ, nebo jen hraješ hloupého. Obojí je zbytečné.“

 „Proč to jednoduše nevysvětlíš sakra?“

 „Co mi dá jistotu, že nelžeš. Nic. Tak proč něco vysvětlovat,“ tohle jeho prohlášení mě fakt vytočilo. Mohl to přeci říct i jinak, ale on ne… bože co tu ještě potkám za divokou zvěř bez vychování. Nechtěl jsem zvedat hlas, jelikož mě to ještě bolelo, ale tak nějak mi tenhle panák nedal jinou možnost.

 „Nemůžeš jen tak něco nakousnout a myslet si, že všichni hned ví, blbče!“

 „On vážně neví, o čem mluvíš, Yahiko-chan,“ ozval se ten druhý, starší a podle všeho vyspělejší Himura.

 „Očividně,“ odpověděl mu stejně klidně jeho kolega. „V tom případě to bude ještě jednodušší.“

 „Můžeš konečně vysvětlit, o co ti jako jde?“

 „To, jak si potkal mého bratra, má v sobě až moc náhod,“ prozradil mi nakonec a to jen proto, že k němu jeho milejší kolega vysílal pozitivní vlny plné povzbuzování. Zklidnil jsem se taky, i když ne zas tak moc, abych si nevšimnul lehkých skrytých urážek.

 „Chceš… tím říct, že jsem to celé naplánoval, nebo co?“

 „Možná ne všechno, ale taková polovina je až moc podezřelá na to, aby to byla jen náhoda.“

 „Super. Další paranoik,“ řekl jsem, protože se to jinak nazvat vážně nedalo. A dál jsem prskal to, co už jsem jednomu královskýmu blbcovi říkal.  „Už jsem říkal, že jsem na té vaší chatě nebyl.“

 „Zdá se, že si tu část vytěsnil.“

 „Jakou… část?“ To jak to řekl, mě vyděsilo, co se mi to sakra snaží říct? A pak vyslovil ty slova.

 „Niwa de Yogo shisetsu. Také přezdívaný jako…“

 „Z-Zahrádka…“ dořekl jsem za něj a pár horších vzpomínek se mi mihlo před očima. Ta chata…

 

****

 

 Mohlo to snad skončit dobře, když na mě ten blbec vytáhl něco takového? Pohřbil jsem to se spoustou dalších věcí a vracet jsem se k tomu nehodlal. A ten debil to stejně použil proto mě, no použil… zdálo se, že o našem rozhovoru navykládal Renymu něco trochu jiného, ale upřímně mi to ani moc nevadilo. Tohle jsem tedy rozhodně pitvat s tímhle ledovcem nechtěl.

 „V jistém smyslu je můj otec mnohem lepší volbou. Co se konverzace týče,“ pokračoval Ren Himura v našem rozhovoru a vůbec si nevšiml toho, že jsem byl chvíli mimo naší realitu a čas.

 „A to mě má jako uklidnit?“ Odpověděl jsem mu a nadzvedl jedno obočí.

 „Ani ne.“

 „Jestli je spíš jako ty, tak mám šanci,“ poznamenal jsem, jelikož v tomhle si docela věřil. Můj neochotný zachránce se však mírně ušklíbl, než opět nasadil ledové ostří.

 „Šanci na co? Vyhrát slovní válku?“

 „To bych taky mohl,“ bránil jsem se, tahle možnost mě ale vážně nenapadla. No, tak další plus jestli ten rozhovor bude v našem duchu. „Ale myslel jsem spíš na mafiánskou dohodu.“

 „A to?“

 „Že mě necháte žít za příslib mlčení.“

 Docela dlouho se jen díval do mých smířených očí, než si prohrábl delší černou ofinu.

 „Je pravděpodobný, že ti dá ultimátum.“

 „To dal spíš tobě ne?“

 „Nejspíš jsem na řadě až po tvojí skromné maličkosti.“

 „Nevím proč, ale nelíbí se mi to,“ přiznal jsem a znovu mu pohledem naznačil, zda by mě zase nemohl na chviličku podržet ve stoje. Bylo to něco jako dar shůry a já po tom toužil víc, než po sexu.

 Bylo vidět, že mu cukají koutky a dokonce dostal i tik do oka. Neudělal jsem mu radost, ale i tak jen vzdychl, přešel lehkými kroky k posteli a nespokojeně se sehnul ke mně. Já ho plný nadšení chytil kolem krku a pevně se k němu přitáhl. Zbytek znáte. Spousta heků a vzdychů a na konec blažený pocit jiné polohy, než mrtvý odstřelovač. Vůně vanilky byla zase o něco intenzivnější.

 Zvláštní, nevšiml jsem si, že by si dával sprchu.

 

 Byla tma. Na tak osvětlený dům, co vypadal, jak zámek to bylo zajímavé zjištění. No, přeci jen při spaní chce mít každý tmu, než aby musel celou noc snášet nepříjemné světlo umělého osvětlení, které vždycky ty idioti postaví před nebo blízko vašeho okna do ložnice. Tady, v Renyho pokoji, to bylo ale jiné. Tma a hlavně ticho, jakoby chodili všichni spát ve stejnou dobu. Na povel, lehni, všichni zalehnout do rakví. I když ta Renyho byla pohodlnější, než jsem si zprvu myslel. V tuhle noc, ale bylo něco trochu jinak a to hlavně to, že jsem nemohl usnout. Myšlenka na blížící se setkání s hlavou rodiny mě nijak nenadchnula a to že budu muset mluvit před klanem upírů, taky ne.

 „Mám otázku?“ Vypadlo ze mě rychleji, než jsem myslel. Ze tmy se překvapivě ozvala tichá odpověď.

 „Jakou?“

 „Co si vlastně o mě všechno zjistil?“

 „Nic moc zajímavého.“

 „Reny.“

 „Nechceš radši spát?“

 „Nemůžu,“ přiznal jsem a vcelku věděl, že ho tím naštvu. Jen se přetočil na bok a prsknul.

 „Bezva.“

 „Tak čím si mě chtěl zničit?“

 „Ani jsem se nemusel moc snažit,“ řekl, chtěl mě naštvat a vyhnout se tématu. Tak to teda ne.

 „Proč to nechceš říct?“

 „Tak fajn. Jediný, co jsem si zjišťoval, byla adresa a základní info. Třeba kde děláš,“ přiznal.

 „A házel si machra.“

 „Tak nějak.“

 „Takže… to nevíš,“ zašeptal jsem ale vzhledem k absolutnímu až neobyčejnému tichu mě slyšel.

 „Nevím co?“

 „Že si mě ani nemohl zničit.“

 „A pointa?“ zeptal se nechápavě. Asi byl rozespalejší, než se zdálo. Už ho asi nechám.

 „Něco mi říká, že na vaší rodinné schůzce, se jí dozvíš. Jen nevím od koho.“

 


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 24
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Konduto
Konduto

Jsem lenoch ale na párty to umím rozject. Mám ráda lidi, ale upřímně někdy chci být sama.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.