Pozorovat ho z této vzdálenosti bylo až skoro vtipné, přeci jen jsem měl teď jedinečnou možnost zjistit něco o tom, co se mu skutečně honí hlavou. Černé věčně neproniknutelné oči byly najednou lehce čitelné a tak blízké mým samotným. Očividně přemítal o podobném tématu, jako teď já. Ani jeden z nás by k tomu vůbec neměl směřovat, ale už nám tak nějak došlo, že bránit se tomu všemu nemá smysl. Beze slov jsme si rozuměli stejnak lépe. Vzdychl jsem ale jen lehce.

 Neměl bych se tím vším, co jsem z něj cítil, tolik zabývat. A už vůbec ne se rozplývat nad vůní jeho vlasů a kůže. Vždyť sakra voníme stejně, tak proč je to u něj tak jiné. Stejný šampón a i stejné mýdlo, tak čím to je, že jeho vůně je sladká? Ne, nechci to vědět. Tohle není dobrý, tahle zvláštní nervozita. Sakra, na jednu stranu to byl příjemný pocit rozladění a vzrušení.

 

 Pomalu jsem nejistě zavrtal svůj nos do důlku nad klíční kostí a zavřel oči. Užíval jsem si dotek a vůni a čekal, kdy mě nespokojeně pustí na zem. Ale nic se nestalo, naopak se mi zdálo, že si mě přitáhl blíž k sobě. Rozhodl jsem se nic neříkat ani nic nenaznačovat svými pohyby či grimasy. Prostě jen prožít a čekat, kdy jeden z nás cukne.

 Jeho kroky se zpomalily, a i když šel jen k posteli, trvala cesta jako jedna dlouhá symfonie. Pak se zastavil, sklopil hlavu k mým vlasům a já cítil, jak do nich zabořil pomalu svůj nos a ústa. Dokonce mě po chvilce lehce políbil na temeno, což mi nahrnulo krev do obličeje. Nic neřeknu. Ani se na nic nezeptám. Ale... Proč sakra tohle udělal? Tohle přeci není on. Takhle se přeci nechová. Ne ke mně, vlastně k nikomu... hmm, ne k nikomu na světě. Tak proč je najednou milej? Jen to zhoršoval, celé tohle naše dobrodružství zhoršoval. Tohle se nám nemělo... 

 

 Nesmí se to stát. Jednou takovej a podruhý zas jiný. Začínám si myslet, že na mě něco hraje, nebo se prostě neumí v určitou danou chvíli jednomyslně rozhodnout. Jo to bude nejspíš ono. Asi hold často pochybuje a nerad bojuje o něco nestálého a okolím tolik neuznávaného. Zapírá vlastně sám sebe blbec, což jsem já neuznával. Ale přesto... nevím proč jsem se rozhodl to v tu sekundu omluvit. Něco je na tom asi roztomilého a dětsky sladkého, ale především je to, do jistý míry, směšný a nevyzrálý přístup k životu.

 Pak mi problesklo, od čeho mě odnesl daleko a zase do své postele:

 

****

Flashback

 Myslel to vážně. Bože on to myslí vážně. Polknul jsem a pomalu si sundal sako. Nedal jsem na sobě znát svoje znepokojení a pokračoval v tom, co mi bylo přikázáno. Hodně jsem se přemáhal, abych něco neřekl a zachoval si tak alespoň základ důstojnosti. Košile a drahé kalhoty už ležely na drahém koberci spolu s mými botami, kravatou a trenkami. Stál jsem před rodinou mafiánů a čekal, co si to jako vymysleli za úchylný trest. Ženám v místnosti trochu zrudly tváře, ale žádná z nich se neodvrátila. Asi byly zvyklé, anebo dlouho neviděly nahého chlapa. Muži byli jako skála, proč taky od nich čekat něco jiného. No,... i když po poslední zkušenosti mi jejich arogantní pohledy přišli dost nepříjemné.

Nejhorší bylo, že jsem moc dobře věděl, proč stařík Yamagata stále plný tichého vzteku sledoval každý můj pohyb a grimasu. Ledově mi hleděl do modrých očí a dal si hodně záležet na délce času, při kterém mě nechal stát nahého uprostřed společenské haly.

 Přišlo mi to nekonečný, to hloupý čekání na něco, co se mi stejně stoprocentně líbit nebude. Yamagata si to ale zjevně užíval, i když svoji uspokojenou tvář neukázal, cítil jsem to z něj. Hajzl se vyžíval v psychickém týrání.

 

Věděl, že mi to začne lézt na nervy. Že se začnu... třást. Trochu se mi začalo špatně polykat. A nevím proč, ale... začal se mi zrychlovat dech. Dýchal jsem rychleji a rychleji... kousnul jsem se do rtu a snažil se uklidnit. Na chvilku jsem zavřel oči a nechtěně si vzpomněl na poslední sekundu, kdy na mě hledělo tolik nepříjemných černých pohledů. Bože, nelíbilo se mi tohle celý... navíc mi začalo táhnout na zadek. Zklidnil jsem pomalu svůj dech. Překvapivě se mi to povedlo při letmé myšlence na mé první setkání s Renem. Neptejte se mě proč. Prostě to tak bylo. Poslední dobou byl tím jediným, co mě dokázalo dostat do pohody. Moje vzpomínky prostě nešly tak stoprocentně ignorovat a sem tam nějaká unikla před moje oči.

 Možná mu o to šlo celou dobu. Určitě bych se nedivil už ničemu. Tohle neudělal jen tak. Jo, šlo mu o to mě donutit, abych si alespoň trochu vzpomněl na ty strašný okamžiky teď najednou tak vzdálený a neurčený. Jako by se to stalo před sto lety. Měl jsem chuť nakopat je všechny do prdele a to bez jediné špetky slitování. 

 

 Polknul jsem a snažil se zahnat zabijácké nápady a taky samozřejmě všechny hloupé sebevražedné ideje. Bylo jen otázkou času, kdy někdo z klanu promluví a dostane mě tím ještě do horší situace. Jakože jsem netušil, jak to ještě může být jako horší. Ale vše je možné. Yamagata lusknul lehce prsty a gorila Alex stojící za jeho zády se pohnul směrem ke mně společně s Dimitriem. To byl osobní sluha sourozenců Shinsuiho a Renji. Pak lusknul podruhý a pohnul se jejich rodinný ninja a to copatá dívka jménem Miwako. Šla ladným krokem od druhých dveří s mladým Joshuhou po svém boku a společně popošli k mojí maličkosti. Nedotkli se mě, ale stáli docela dost blízko u mého obnaženého těla. A co bylo hlavní, zaterasili mi svými profesionálními postoji všechny únikové cesty. Trochu jsem znejistěl, ale jinak zůstal v klidu. S pohledem upřeným na krále upírů jsem vyčkával.

 “Máš něco na srdci, předpokládám.”

 “Hodláte mě jen zastrašovat nebo k něčemu konečně dojde?”

 “Pořád ti zbyla nějaká drzost,” začal. “O té si zřejmě myslíš, že jí zde budeme považovat za odvahu.”

 “Něco mi říká, že vůbec nemáte páru, co to slovo znamená.”

 “Teď ti dokážu, že na rozdíl od mého syna, já mám odvahu konat. A hlavně konat všechno, po čem toužím. Bez zaváhání či studu.”

 “Dokažte to.”

 “Jak si přeješ,” kývnul na Alexe, který odněkud vytasil bič a dodal: “Do toho.”

 

****

 

 “Co... ta holka?” Zase jsem začal jako první. Ale nečekal jsem, že by začal on.

 “Co je s ní?”

 “Byla alibi a plán v jednom, ne,” oba jsme mluvili tiše, jakoby snad záleželo na tom, zda nás někdo odposlouchává. Už dlouhou dobu je to přeci jedno. Přesto naše konverzace pokračovala ve stejném duchu. Hádka s předešlých minut se najednou rozplynula. Zapomněli jsme a to oba.

 “Jo byla.”

 “Zase jsem to pohnojil,” přiznal jsem a věděl, že je to pravda. Problémy byly moje přezdívka. Reny se pousmál, ale jen lehce. Asi čekal, že to nakonec přiznám. Taky už měl pár věcí u mě prokouknutých.

 “Dokonce ve velkém stylu,” poznamenal stále skoro šeptem a položil mě do stříbrně vyšívaných peřin, snažil se o co nejjemnější pohyby, ale i tak to bolelo. Sice jsem už nekrvácel, ale sem tam nějaký ten flek zřejmě udělám. Další povlečení za miliony v háji. Vzdychnul jsem a podíval se po něm. Přikryl mě a posadil se na kraj postele, kde zůstal pár minut. Koukal se do zdi a zřejmě o něčem přemýšlel.

 “Půjdeš pryč, co?”

 “Po kolikáté ti to tenhle měsíc říkám?” Zeptal se a otočil ke mně svůj černý pohled.

 “A co?” Unaveně jsem mrknul a hrál dál tuhle naší malou tajemnou hru.

 “Ty víš co.”

 “Po šestnácté,” přiznal jsem a trochu se pousmál. Vážně to tak bylo. Ren vypadal, že se přemáhá k něčemu, co jedna jeho část neuznávala. Nevěděl jsem k čemu, ale strašně jsem chtěl, aby prohrál.

 “Toužíš to slyšet ještě?”

 “Možná se mi jen líbí to slovní spojení.”

 “Tohle je můj pokoj.” Vážně vyslovil tu větu, kterou mi říká tak často, jako poslední argument.

 “Moc často veřejně nepřiznáváš, že ti něco patří.”

 “Možná by ses divil,” jo určitě bych se divil, to mu i věřím. Po pohledu na něj a jeho arogantní pohled dvakrát tolik věřím. Jeho postoj stačil, aby si člověk pomyslel, že tohle nebo tohle bude a je jen jeho. Věc, pokoj, auto, holka. To bylo jedno, prostě se po něčem podíval a chtěl to. A tak to bylo jeho, což v praxi znamenalo, že na to nikdo jiný nesměl šáhnout. Na mě se tak nikdy nepodíval, ba ani to nikdy ani nezkusil. To byla taky jeho klika, rozbil bych mu za to hubu hned, jak bych to zahlédl. Nějaký ten šestý nebo sedmý smysl mi říkal, že si to zřejmě uvědomuje a proto to na mě nezkouší. Aspoň, že tak.

 

Nechtěl jsem moc mluvit, hlavně kvůli tomu, že mám tendenci ho naštvat. Ale tak nějak se mi nechtělo ani mlčet a koukat na jeho poškrábaná záda. Zřejmě od nehtů té kočky, kterou poslal k čertu kvůli mně. Teda myslím, že to bylo kvůli mně. Nechci znít sebestředně, ale kvůli čemu jinému by to udělal. Tohle téma není dobrý a sladce znějící už vůbec ne.

 Co to jen probíhá za debilní rozhovory v mojí hlavě. Měl bych raději vymyslet nějaký další průser jako správný mužský element v jámě lvové. Prát se až do krve a pokaždé ráně se odhodlaně zvednout a dorazit padoucha. Ach jo, měl bych večer přestat čučet na ty akční bijáky a pustit si spíš nějaký to drama. Ale na co, když jedno prožívám.

 “Pořád nemáš rád snadný cíle, co?” Napadlo mě. Blbost, už z toho dělám telenovelu.

 “Ne,” přiznal ten blbec a dál koukal na stěnu před sebou. “Ale, už nějakou dobu...”

 

 “Ren-sama?” Zaťukal Masahiro na otevřené dveře do pokoje a rovnou udělal krok do místnosti. Metr od prahu se zastavil. Jak měl ve zvyku, chvilku počkal, až mu Reny dovolí vejít úplně až k nám. Jeho pán se zvedl, obešel postel a jakoby šel na maškarní za Adama, se nadřazeně postavil před svého sluhu tak, jak vypadl na tento svět. Masahiro nehnul ani brvou. Profík.

 “Co se děje?”

 “Zítra hned ráno musíte něco vyřídit,” řekl jen a podal mu dost tlustou obálku. Ren jí převzal, ale stále hleděl svému sluhovy do očí. Zřejmě ho zajímal i jeho názor, jako vždycky. Toho jsem si taky stihnul za tu dobu všimnout. Kdo by čekal, že zrovna tohle princátko se bude zajímat o názor svého poddaného. I když jsem to docela chápal, přeci jen je to chlap, co ho znal od narození.

 “Co?”

 “Toto, žádá vás o to bratr.”

 “Fajn,” řekl stroze po přečtení horního cípu papíru. Zandal ho zpět a vydal se ke skříni s oblečením, kde na sebe hodil kalhoty a pak i košili v barvě překvapivě žluté. Měl jsem za to, že jí nesnáší. Aha, aha... mi to hned trklo! Bere si jí kvůli někomu jinému. Posadil jsem se a prohrábl si rozcuchané vlasy. Reny si mezi tím věci zase sundal a připravil si je na ramínko na zítra. Když si pak oblékl věci na spaní, měl jsem věc detailně promyšlenou.

 “Mohl bych jít s tebou?”

 “Proč jako?” řekl mi celkem s nezájmem a pomalu se otočil čelem ke mně.

 “Jen tak.”

 “Žádnej důvod?”

 “A musím ho vždycky mít?”

 “Ty jo.”

 “A tvůj důvod?” Vrátil jsem mu to. Opravdu jsem nechtěl říct mu pravej důvod. I když ho ze mě asi stejně nakonec dostane. Bez toho se s ním dál hnout nedá. Bože, to jsem si zase naběhl.

 “Důvod k čemu?”

 “K tomu, proč mě sebou nechceš.”

 “Je mi to jedno.”

 “Mě je to taky jedno.”

 “Jsi si jistý?” Zeptal se a nadzvedl pobaveně jedno obočí. Tak to půjde někam na Mravnostní.

 “Stoprocentně.”

 “Jdu do bordelu,” a tak to bylo těsně vedle. No, ty dvě budovy jsou stejně skoro vedle sebe.

 “To mě mělo jako vyděsit?” Prohodil jsem a čekal, co řekne na tohle. Reny ale zase rychle pochopil i bez ptaní. Jeho blbá schopnost, ale někdy užitečná. Vzdychl a ukončil další bez-tématický dialog.

 “Možná.”

 “Už jsem řekl, že je mi jedno, kam půjdeme.”

 “Chceš pryč, co?”

 “Jít s tebou je lepší volba, než zůstat další den v téhle zlaté prdeli,” přiznal jsem mu, což jsem čekal.

 “Když to bereš takhle.”

 

 

 Nechtěl jsem ani jedno, ale přeci jenom byl on lepší volbou. U něj byla alespoň jedna jistota. Nikdo se mě v jeho přítomnosti nedotkne. Mučil mě. Myslím jako tím, jak se na mě díval. Jen díval. Poslední dobou jsem to chtěl. Už mi to ani nebylo divný. Prostě jsem to chtěl. Chtěl jsem, aby mě tenhle parchant, sem tam pohladil, i kdyby jen letmo nebo náhodou. Nechtěl jsem žádný sladký výlevy jen trochu malé lidské vřelosti. Ren uměl ale všechno kromě upřímné vřelosti.

 Pousmál jsem se, proč jenom to byla tak sladká myšlenka. Už jsem s ním asi moc dlouho, když mi pořádně lezl víc a víc pod kůži. A nebo byl prostě a jednoduše průhledný. Teda alespoň pro mě. Vyznat se v lidech byla vždycky moje silná stránka. Možná byla tou jedinou, co mi z dob štěstí a klidu zbyla. Na to ale teď myslet nechci, už tak to mám dost hořký a to do toho ani nepočítám poslední měsíc.

 

 “Zdravíčko, zdravíčko, pánové,” řekl pisklavý mužský hlas, ozývající se z dost odvážnejch šatů.

 “Zdravím. Ruším vás při něčem?”

 “Ale vůbec ne. Vy jste můj nejpřednější klient.”

 “Toho si cením. Něco bych s vámi chtěl probrat.”

 “Beze všeho.”

 “Fajn. Zaveďte mě někam do vašich soukromých...,” nakousnul Reny, když ta mužská verze víly Ariel zpozorovala mou maličkost v dalším dost drahém saku. Totálně jí zrudly tváře a z minuty na minutu změnila své priority věnování. Najednou jako by zahlédla svého vysněného partnera. To mi na sebevědomí moc nepřidávalo, to mi teda věřte, vzhledem k tomu za koho mě veřejnost měla.

 “Ach... Dnes je s vámi váš okouzlující doprovod,”zacvrdlikal ten chlápek v šatech a lehce na mě mávl, přičemž nezapomněl svůdně mrknout. “Ahojky, andílku.”

 “Ahoj,” řekl jsem jen, jelikož urážet povolání je pro mě nepřijatelné, a choval se k němu jako ke stoprocentní ženě, což si stejně myslel. Pousmál jsem se a podal mu ruku, kterou pevně stisknul.

 

Ještě přidá kousek vzrušujícího nadšení a zlomí mi ji.

 

 “Okouzlující?” poznamenal ironicky Reny, ale já nezůstal pozadu a poukázal na mnohem zajímavější slovo v její už dost přeslazené větě.

 “Dnes?”

 “Jsem Hachiko zvaná též Chichi. Velice ráda vás poznávám, Jeremy-sama,” přerušil nás a dál svíral mojí ruku, jako bych byl bůh. Trochu jsem znervózněl, ale slova jsem stále používat dokázal.

 “Těší mě, Chichi. Stačí bez formalit.”

 “Ach, takže, já chichi... můžu vám říkat Jemy-chan?” Při tom oslovení se mírně zatřásla štěstím a mlsně se olízla. Copak jsem mandarinka? Vzdychl jsem a raději to nechal být.

 “Klidně. Když vy jste Chichi, tak já můžu být klidně motýl.”

 “Je vážně roztomilej a táááák slaďoučkej.”

 “Použil bych i jiné výrazy,” ozval se znovu Ren, přičemž jsem s ním i v tomto dvojsmyslu, musel souhlasit. Jsem všechno možný jen né rostomilej a sladkej.

 “To jsme dva.”

 “Ach, vztahy mezi milenci jsou tak romantické,” řekla,… přešel jsem k ženskému rodu, bylo to tak lepší vzhledem k šatům a make-upu,… a nad hlavou jí jasně létaly hvězdy a srdíčka.

 “Přejdeme k věci, prosím,” vrátil jí na zem Reny a schválně se nahnul až těsně k jejímu obličeji. Chichi se jen nervózně usmála a samozřejmě našeho ženobijce poslechla.

 “Jistě, následujte mě do růžového salónku.”

 

 Název růžový salonek bylo trochu slabé sousloví. Růžový byl snad i ten čaj, co nám po pár minutách sezení v tmavě růžových sedačkách přinesly. Připadal jsem si jak ve snu o cukrové vatě a k tomu se probíralo ještě dost vážné téma, které bylo jako z jiné planety. Nebarevné, nezábavné a nesladké musím podotknout. To ale očividně vadilo jen mě.

 “Mám pro Vás návrh, Chichi,” oval se Ren po asi deseti minutách upíjení jeho čaje.

 “Jednoduchý a sladce vypadající doufám,” zaševelila jediná žena, no žena. Dobrá byla tu jediná.

 “Na Oslavách plodnosti potřebujeme menší odvedení pozornosti,” řekl a Chichi se zašklebila.

 Málem jsem se polil v okamžiku, kdy jsem pochopil, co tím jako sleduje. Což bylo okamžitě.