1

„Co si sakra myslíš, že děláš!?“
„Taky tě zdravím, Drakeu,“ opáčil jízlivě známému, když přijal příchozí hovor. Jeho kamarád byl naštvaný, to on věděl, a taky to, že k tomu má snad opravdu důvod. Několik dní mu nezvedal telefon, přestože by měl. Ale taky neměl ve zvyku, nechat na sebe řvát.
„Moc vtipný. Snad bych se ti měl ještě omluvit, že obtěžuji?“ Nenechal si to ani Drake líbit.
„To je v pořádku,“ utahoval si z něj nadále. „Řekni, copak tě trápí, starý příteli?“
Na druhé straně spojení se ozval nespecifický výraz hněvu a nevěřícnosti. „Víš moc dobře, proč tě uháním! Děláš si z nás všech blázny, ale něco ti povím – odneseš to hlavně ty, když to nezačneš brát vážně!“
Kyle si povzdychl a vzal Drakea na milost. Měl pravdu, to mu nemohl upřít. „Já vím, promiň,“ řekl nakonec neochotně a dostal tak konečně rozhovor do roviny, kterou přítel vyžadoval. „Myslel jsem, že když na chvíli vypnu svět kolem sebe a budu se soustředit na práci, půjde to líp.“
„Jo, tak to tě fakt šlechtí,“ překypoval Drake sarkasmem. Pořád byl rozčilený, ale když už to začalo vypadat, že se dá s Kylem normálně diskutovat, uklidňoval se.
„Stejně to nepomohlo, ne? Jen jsi nás všechny pěkně vytočil. Poslyš, uzávěrku máš už za pár týdnů a pořád si s tím nepohnul. Cara už z tebe začíná šílet a já taky.“
„Já vím!“ Ohradil se muž a začal si znaveně třít kořen nosu. Moc by si přál, mít už tenhle rozhovor za sebou. „Nejde to na povel. Víš dobře, že jsem se zasekl na tom jednom bodě a prostě s tím nemůžu hnout.“
„Proboha, Kyle! Jde jen o vedlejší postavu! Tak to prostě vymysli jinak, mozkovou kapacitu na to máš.“
To pro změnu zase naštvalo Kyla. Copak jeho kamarád a zároveň editor nechce, aby byl jeho nový román dokonalý? Vždyť to má být zatím jeho nejlepší a nejočekávanější dílo!
„To nemyslíš vážně! Nebudu si vymýšlet kraviny a nepravdy, jen abych to urychlil. Nakonec, je to moje kniha a já trvám na tom, že bude podle mých představ. Tak se prostě uzávěrka posune, co tak hrozného by se stalo?“ Obořil se na muže.
Z telefonu se ozvalo rezignované povzdechnutí a chvilku bylo ticho, když se nakonec Drake ozval unaveným hlasem: „Mám za tebou poslat Teresu?“
Kyle se zamračil. „Sakra, Drakeu! Nepotřebuju Teresu, nemám spisovatelský blok. Mám jen nedostatek informací. To, co jsem našel na netu je prostě málo, nebo neúplné, s tím nemůžu pracovat. Prostě odmítám lámat to přes koleno. Dokud nenajdu co hledám, nebudu schopný to dokončit.“
„To jako máme čekat, až ti to jen tak spadne do klína? Moc tomu nerozumím. Chápeš, prostě nevím, jak by jsi mohl takovou věc zničeho nic vyřešit.“
Na to Kyle neodpověděl, protože sám neměl tušení. Možná opravdu čeká, že se něco stane a celý problém se vyřeší sám.
„Rozhodně se mi to nepodaří, když budu ztrácet čas vzteklými hovory s tebou nebo Carou. Ještě je čas. Už možná ne tolik, ale je. Tak co kdyby jste mě prostě nechali v klidu pracovat?“ Řekl nakonec jízlivě a na druhém konci linky se opět ozval povzdech.
„Zavolám za týden. Ty mi to zvedneš a řekneš, že proběhl nějaký posun. Jinak tě snad zabiju,“ prohlásil Drake nekompromisně. Na to Kyle jen nesrozumitelně zamumlal a aniž by se rozloučil, zmáčkl na telefonu tlačítko ukončující hovor.
V duchu zaklel, strčil mobil do kapsy a obratem z ní vytáhl krabičku cigaret. Zapálil si a rozešel se rušnou ulicí města. Celý ten telefonát ho rozladil. Drakea měl rád, byl to dobrý kamarád a skvělý redaktor, se kterým se dostal do prvních příček nejčtenějších autorů desetiletí. Ale Kyle nesnášel, když na něj, co se psaní týče, kdokoliv tlačil, nesnášel ty týdny před uzávěrkami, kdy byli všichni z nakladatelství trochu mimo, nervozní. Ačkoliv, je pravdou, že takhle pozadu byl s knihou poprvé. Jenže on opravdu nebyl schopný se hnout z místa. A s Drakem byla potíž v tom, že byli vlastně oba stejní paličáci a ješitové. Ani jeden neměl ve zvyku dělat kroky stranou a přestože v takových situacích, jako byla tato, to bylo na škodu, byl to taky důvod, proč jsou oba tak skvělí ve své práci.
Dokouřil a zahodil nedopalek do kanálu. Bylo časné ráno, foukal celkem silný vítr a bylo sychravo. Zaplul tedy do první kavárny, která se mu po cestě naskytla a objednal si pořádné voňavé americano.

2

Jak vysvětloval Drakeovi – problém nebyl v tom, že by nemohl psát sám o sobě. Šlo mu to svižně, příběh, který si vymyslel mu sedl, bavilo ho vyprávět ho. Jenže mu nedošlo, že až přijde řada na tu konkrétní postavu, která byla sice vedlejší, ale zároveň důležitá, bude v koncích. Dal jí v příběhu vlastnosti a charakteristiku, se kterou si najednou nevěděl rady. Jednalo se totiž o poměrně odbornou záležitost, konkrétně o zdravotní a fyzickou a on nebyl doktor, těmto věcem vůbec nerozuměl. A jelikož se nevěnoval psaní fantasy, sci-fi či něčemu podobnému, bylo to o poznání obtížnější. Psal příběhy ze života a ve všech svých románech si zakládal na uvěřitelnosti a reálnosti podobných věcí a nehodlal s tím přestat.
Měl široký okruh známých, bohužel nikdo z nich nepracoval ve zdravotnictví. Takže tahle varianta byla ze hry. Kyle nebyl tip, co by měl ve zvyku prosit, přesto se tenkrát snažil e-mailem kontaktovat několik lékařů se správou odborností, ale neuspěl. Několik z nich rezolutně z různých důvodů konzultaci odmítlo, zbytek neodpověděl vůbec. Nejspíš si mysleli, že je možná nějaký vtipálek. To už pochopil, že to bude mnohem složitější, než původně myslel.
Dlouhé hodiny pak procházel internet, hledajíc informace, ale nikdy nebyl dostatečně spokojený. Buď byly texty neúplné a nenašel přesně co hledal, nebo narazil na texty, které by snad byly k užitku, jenže ty už byly hodně odborné a on jim kvůli neznámým výrazům nerozuměl. Tenkrát se sám pro sebe podivil, myslel, že na internetu už se dnes dá najít snad všechno a pak se ušklíbl.
Jak teď seděl v kavárně a usrkával kávu, ze zoufalství ho napadla další věc, kterou by mohl zkusit. Zvedl se, objednal si ještě jedno kafe s sebou a pak se vydal vstříc rušným ulicím velkoměsta. Servírky, která po něm házela pohledem, když odcházel, si ani nevšiml.
Kyle byl chodící ukázka mladého úspěšného muže. Velice si zakládal na svém vzhledu, měl rád drahé kvalitní oblečení, udržoval se v kondici. Byl opravdu pohledný a chytrý, dalo by se říci, že měl v mnoha aspektech života opravdu štěstí. Spousta lidí si jeho vysoké sebevědomí zaměňovalo s nafoukaností, měla pocit, že se povyšuje. Možná, že to tak někdy bylo, možná že ne. Kylovi to bylo celkem jedno. Už dávno si přestal všímat toho, co si lidé myslí.
Jediné, v čem zatím neměl štěstí, byla láska. Ani snad nešlo o to, že byl homosexuál, v jednadvacátém století a hlavně tady, v několika milionovém městě, to nebyl hlavní důvod, proč si nedokázal najít partnera. Pravdou bylo, že šlo spíš o to, že si nedokázal žádný vztah udržet. Z různých důvodů, nejčastěji ale pro to, že se prostě nikdy pořádně nezamiloval. Nakonec se z každého vztahu stala jen otravná koule na noze a on se jí rychle zbavil. Po několika takových nezdarech to prostě vzdal, přestal se snažit o něco hlubšího, než byly známosti na jednu noc.

3

Seděl tu už půl hodiny, zatím si ho nikdo nevšímal, což bylo naprosto v pořádku. Tohle byl hrozně chabý plán, věděl to. Musel by se stát zázrak, aby to přineslo nějaký uspokojivý výsledek. Čekárna na pohotovosti byla sice poměrně plná a bylo tu vcelku rušno, nedělo se tu však nic, co by potřeboval. Pacienti přicházeli a odcházeli, ve většině to ale byla drobná zranění, sem tam možná zlomenina, nebo jen říznutí. Jednoho muže přivezli na lehátku, měl krvácející ránu na čele, to vypadalo celkem vážně. Nebylo to ale to, na co čekal.
On potřeboval popáleniny. To bylo to, co hledal. Uvědomoval si, jak morbidně a cynicky se chová, přesto to tak prostě bylo. Postava, kterou pro svůj román potřeboval, byla oběť požáru a měla jen tak tak vyváznout živá. A Kyle prostě potřeboval vědět spoustu věcí, aby mohl příběh pokračovat. Musel vědět jaká jsou rizika, jak se popálení hojí, jak dlouho to trvá, jaké můžou být trvalé následky, jak intenzivní bolest to může být...Tohle všechno a další věci potřeboval znát a nemohl se dopídit odpovědí.
Seděl tedy na pohotovosti, našel si co nejvíce odříznuté místo k sezení, aby nebyl moc na očích a čekal, jestli nebude mít kliku. Usrkával kávu a rozhlížel se kolem, to už tu byl zhruba hodinu a půl. To už bylo asi dost dlouho na to, aby si ho někdo z personálu všiml a začalo to být divné. Najednou k němu totiž přistoupila zdravotní sestra, žena ve středních letech s neuvěřitelně silnými brýlemi.
„Jste v pořádku? Potřebujete ošetřit?“ Zeptala se s profesionální slušností, ne však příliš vlídně.
„Ne, děkuji,“ odpověděl Kyle a pousmál se na ni. Žena přešlápla z jedné nohy na druhou, nejspíš si ho musela všimnout už dříve a začalo jí být divné, že tu stále sedí. Normálně se lidé v nemocnici nezdržují déle, než je nutné.
„Na někoho čekáte?“ Nedala se odbýt.
Kyle jí naprosto klidným hlasem odpověděl: „Na známého. Před chvilkou ho ošetřili, teď je na toaletě. Doufám, že se vrátí co nejdříve, abychom už byli pryč. Nesnáším nemocnice,“ zazubil se na sestru svým neodolatelným úsměvem. Nedělal si výčitky, že bez problému takto lže, bylo to lepší, než sáhodlouze vysvětlovat, proč je opravdu tady a ještě pak vypadat jako blázen.
Ženu toto vysvětlení očividně uspokojilo. Přikývla, popřála mu hezký den a odešla. Kyle pochopil, že už by se tu neměl déle zdržovat a jen co se za ní zavřely dveře od ordinace, v klidu se zvedl a vyšel z nemocnice. Venku si zapálil, naposledy se rozhlédl a pak se s nepořízenou vydal domů.

4

Strčil klíče od luxusního bytu do zámku, ale nešel zasunout. Otráveně si povzdechl a zabušil na dveře. Za okamžik se otevřely a uvnitř stála mladá žena.
„Neříkal jsem ti, že nemáš nechávat klíč v zámku? A co tady zase děláš?“ Zabručel na ni otráveně Kyle. Dodneška vlastně sám sebe nepochopil, proč vlastně Camille dával klíče od vlastního bytu.
Dívka se ušklíbla a odešla do kuchyně, kde doposud seděla u stolu a při zírání do laptopu usrkávala čaj. Byla hezká, stejně jako její bratr, i když na sobě měla jen tepláky a na hlavě ledabylý drdol ze světlých vlasů. Vypadala, jako kdyby právě vstala z postele a přesto jí to slušelo.
„Nejsi rád, že mě vidíš?“ Rýpla si a on si povzdechl. Měl Camille moc rád, byla to jeho mladší sestra. Ale měla zvláštní schopnost, objevovat se zrovna ve chvíli, kdy se to člověku moc nehodilo. A když se opravdu hodně snažila, uměla být vyloženě otravná.
„Ne,“ odpověděl suše. Ona se tomu jen pousmála. Byla na takové chování od Kyla zvyklá, věděla, že se tváří a chová občas jako bezcitný pitomec, ale dal by za ní ruku do ohně.
„Ty máš náladu. Pořád jsi s tím nehnul, že jo?“ Zeptala se, protože věděla, že je teď ve psaní na mrtvém bodě. Zpravidla jeho romány nečetla, dokud se nedaly oficiálně zakoupit, ale občas se spolu o jeho práci bavili. Věděla, že už má málo času a kniha stále nedokončená, přestože jí neřekl z jakého důvodu. Kyle si jen odfrkl a ignoroval její otázku. Zapálil si cigaretu a postavil vodu na kafe.
„Proč jsi tady?“ Zopakoval nevrle otázku. Od telefonátu s Drakem měl náladu na bodu mrazu.
„Lori má opět návštěvu, u toho být nemusím. Potřebuju klid, abych konečně dopsala tu diplomku.“
„Proto máš otevřený Netflix?“ Zeptal se sarkasticky. Všiml si, že na žádné diplomové práci nepracuje, když míjel otevřený laptop. Camille jen nevinně pokrčila rameny.
„Přestávka,“ zazubila se. Kyle protočil v sloup.
„Nemohla by jsi své spolubydlící prostě říct, že by si mohla svoje nabíječe vodit v nějakou normální dobu a ne v deset dopoledne?“
„Takhle je to ve skutečnosti lepší. Alespoň se v noci vyspím,“ zasmála se jeho sestra.
Kyle to vzdal. „Zajdeme pak spolu na oběd, do té doby tu zůstaň. Pak ale vypadneš, musím pracovat.“ Oznámil jí. Dívka nadšeně přikývla a potlačila nutkání znovu si rýpnout, že pracovat by hlavně chtěl, než že by musel. Její bratr se pak odporoučel do obývacího pokoje. Než vyrazili do oblíbeného bistra, stihla dva díly rozkoukaného seriálu.

5

Do tohoto podniku chodili prakticky od mala. Vždy, když se bavili o tom, že se půjdou společně najíst, nemuseli se domlouvat kam, bylo jasné, že to bude tady. Camille si jako vždy objednala cheeseburger, o kterém tvrdila, že tady je nejlepší ve městě a Kyle jí dával za pravdu. Ten tu však dával přednost hotdogu s trhaným hovězím a tak si také objednali i dnes.
Pochutnávali si a bavili se, jen tak klábosili.
„Jak se má Josh?“ Zeptal se mimochodem Kyle. Mladík o kterém mluvil byl bratr Lori, kamarádky a spolubydlící Camille. Kdysi před lety si spolu párkrát vyšli, ale nakonec z toho nic nebylo. Jediné co z toho vzniklo, bylo silné přátelství jejich sester.
„Nevím,“ prohlásila nezúčastněně mezi sousty. „Lori s ním už asi rok moc nemluví, je na něj naštvaná.“
„Proč?“
„Protože je to povrchní pitomec,“ zasmála se a usrkla ze svého nápoje. „Pustil k vodě nejlepšího kluka, co kdy našel. Lori ho měla moc ráda, pořád se s ním, na rozdíl od Joshe baví.“
„Byl to jeho vztah, ne? Proč by na něj měla být naštvaná?“ Kyle tomu nerozuměl. Co je jeho sestře do toho, s kým ten kluk žije? On by si tohle od Camille nikdy nenechal líbit.
„Jde spíš o to, proč ho nechal. A já s Lori docela souhlasím, když říká, že se zachoval jako hovado. Opustil toho kluka, když na tom byl hodně špatně. Ukázalo se, že se s ním spíš celou dobu jakoby chlubil, než že by ho měl fakt rád.“ Vysvětlila mu. Nečekaně pak natáhla ruku a bez ostychu ukradla Kylovi hranolku z talíře. Zamračil se na ní, nesnášel, když to dělala a ona si toho byla vědoma. Škodolibě se na něj zaculila.
„A co se stalo? Onemocněl?“ Ptal se dál Kyle nezáživně, aby řeč nestála, když přešel hranolkovou loupež.
Camille se zamyslela. „Vlastně, jo i ne,“ řekla. „Měl nějakou děsnou nehodu s autem. Přesně nevím, ale prý to skoro nepřežil. Dodnes má něco s nohou,“ naklonila se k němu, jako kdyby říkala nejlepší drb a zároveň se tvářila, jako že ví, jak nešťastné je to, co vypráví. „Lori říkala, že byl strašně popálený.“
Jen to Kyle zaslechl, málem se utopil na doušku ledového čaje. Se zájmem se na sestru podíval.
„Jak moc?“ Zeptal se urputněji, než se vzhledem k tématu hodilo, ale jako kdyby do něj uhodil blesk. Tohle znělo zajímavě.
„Nevim,“ prohlédla si ho podezřívavě Camille. Pak ale pokračovala: „Každopádně, byl to ten důvod, proč ho Josh nechal. Prý býval moc hezký, ale po té nehodě má veliké jizvy, snad prý i v obličeji. Už nebyl tak reprezentativní, jak by si ten idiot přál.“
Kyle na ní zůstal chvilku nevěřícně zírat. To bylo ono! Přesně to, co potřeboval!
Oba už měli dojedeno a on byl najednou tak nabuzený, že vyskočil ze židle, hodil na stůl několik bankovek a oblékl si kabát.
„Musím běžet!“ Sklonil se k sestře a políbil jí letmo na tvář. Ještě za ní houkl, že zavolá a pak zmizel ve dveřích. Camille na něj nechápavě zírala. Pak protočila oči v sloup, pomyslela si, jaký je její bratr pitomec a když dopila svůj nápoj, také se zvedla a odešla domů.
Kyle si venku zapálil cigaretu a zatímco kráčel ulicí, vytáhl z kapsy mobil. Rychle našel kontakt, který hledal a zahájil vytáčení. Chvilku čekal, když se na druhé straně ozval příjemce.

„Lori? Ahoj, tady Kyle. Můžeme si promluvit?“