1

„Tak na to zapomeň,“ uchechtla se Lori do telefonu. „I kdybych chtěla, tak nemáš šanci.“
Kyle se zarazil. To, že ho kamarádka jeho sestry nemá ráda (připadal jí nafoukaný), to věděl. Ale zdálo se, že tentokrát její neochota pramení z něčeho jiného.
„Proč?“ Zeptal se mladík, když si potáhnul z cigarety. Snažil se na sobě nedat znát nadšení, že je tak blízko tomu, co potřebuje.
Lori si povzdechla, dávala tak najevo, jak moc jí konverzace s ním otravuje. „Přejdu to, že by mu rozhovor s tebou nijak nepřidal, samolibého chování už se mu dostalo od mého bratra. Navíc, je prostě nemožný se s ním setkat, protože všechny odmítá a nikam nechodí.“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám. Co ho brácha opustil, prakticky nevychází z domu. Všechny známé pak odsunul na druhou kolej, nechce se s nikým vidět. Se mnou si možná sem tam napíše, ale nějak mimořádné to fakt není. Většinou skončíme u ´jak se máš´ a ´ujde to´.“
Kyle si pro sebe zaklel. Nakonec to nebude tak jednoduché, jak si myslel. „To přeci nejde. Někdy musí jít ven, ne? Třeba nakoupit a tak,“ namítal. Lori se mu skoro vysmála.
„Haló, vítej v jednadvacátém století, chytráku. Dneska už si všechno objednáš on-line, jídlo i nákup. Navíc, práci má taky z domu.“
Kylovi to přišlo neuvěřitelné. Opravdu takhle někdo může žít? Celé dny zavřený doma, nepromluvit s živou duší. Přeci i ti největší samotáři občas někoho potřebují a i ten největší pecivál se někdy rád nadechne čerstvého vzduchu. Prostě se tomu nechtělo věřit.
„To je fakt divný,“ řekl a pak se vydal na citlivější notu. „Hele, Lori, já vím, že mě moc nemusíš. Ale tohle je pro mě fakt důležitý, potřebuju s ním mluvit. Opravdu si nevzpomeneš na něco, co by mi mohlo pomoct?“ Zkusil to. „Prosím,“ řekl ještě a to neměl moc ve zvyku. Nejspíš to ale zabralo, protože na druhé straně spojení bylo chvilku ticho a pak se ozval rezignovaný povzdech.
„Podívej, jednou mi napsal, že jezdí každý týden do nemocnice na rehabilitace, tuším do Hopkinsovi. Víc fakt nevím. Ani kde teď bydlí.“
„Dobře, díky moc,“ poděkoval jí a snažil se, aby to znělo upřímně. „Nemáš nějakou jeho fotku? Abych ho poznal?“
„To fakt nemám,“ řekla a on úplně viděl, jak se ušklíbla. „Ale myslím, že kluka ve tvým věku, s popáleným obličejem a o holi asi jen tak nepřehlídneš.“ Dodala. Znovu jí poděkoval a rozloučil se. Už chtěl zavěsit, když se naposledy ozvala:
„Hele, Kyle. Ten kluk už toho má fakt dost za sebou. Jednou se tě zeptám, proč po něm tak slídíš, teď to řešit nebudu. Ale na rovinu ti říkám, jestli zjistím, že jsi mu nějak ublížil, osobně ti urvu koule.“
„Beru to na vědomí. Ještě že jsi taková jemná éterická bytost, jinak bych se fakt bál,“ zasmál se sarkasticky.
„Naser si. Čau,“ bylo poslední co mu řekla a pak zavěsila. Kyle se pousmál a byl jí překvapivě vděčný.
Takže Hopkinsova. Tohle bude větší oříšek, než myslel, ale jak tak přemýšlel, je to asi jediná šance. On bude asi opravdu jediný, kdo by mu mohl pomoci knihu dopsat, takže pro následující dny byl cíl jasný. A proč to nezkusit rovnou, stejně nemá co jiného na práci. Nasedl do auta a vydal se do nemocnice.

2

Logicky zamířil přímo na rehabilitační oddělení. Pár pacientů kolem ordinace sedělo, ale nebyl to žádný veliký nával. To bylo na jednu stranu dobře, protože nehrozilo, že by mu ten kluk nějak proklouzl, na druhou, bylo tu větší riziko, že si jej někdo všimne a bude se vyptávat. To ho ale moc netrápilo, prostě si zase něco vymyslí, aby mu dali pokoj.
Dokonce ho napadlo, že by se přímo na mladíka zeptal u sestry v okénku, která přijímala a kontrolovala objednání pacientů. Pak si však uvědomil, že by cizímu člověku informace s největší pravděpodobností stejně nepodali. A navíc byl tak hloupý, že se zapomněl zeptat na příjmení. Takže se usadil na plastové sedátko, které byli rozesety kolem ordinace a čekal. Pomyslel si, jak moc dokáže být asi trpělivý.
Ukázalo se, že dost. První den, neměl štěstí. Ten druhý vyrazil hned brzy ráno a předpokládajíc, že tu stráví pár hodiny, vzal si s sebou rovnou knihu. Tahle nemocnice byla na čekající pacienty dobře připravená, automat na kávu a něco na zub byl skoro na každém rohu, jinak tomu nebylo ani v případě rehabilitačního oddělení. Nebyla to sice jeho Lavazza Qualitá Oro, kterou si běžně dopřával doma, ani káva z kvalitní kavárny, ale nebylo to zase tak zlé. A tím, že byl automat opravdu jen pár kroků, neriskoval, že by mu Theodor proklouzl.
Co nejpohodlněji se usadil na sedadle, smířený s tím, že ho nejspíše čeká dlouhý den. Jen na oběd si odskočil, protože to měli přestávku i lékaři a sestry. Bohužel, v pozdním odpoledni, kdy už zbýval v čekárně jen jeden pacient, se smířil s tím, že dnes štěstí mít nebude. A neměl ho ani další den a ani den potom. To už z toho začínal být pěkně otrávený a setrvával jen kvůli povzbuzování sama sebe, že jeho román za to stojí. Když už nevěděl, jak by se zabavil (když ho kniha i telefon přestali bavit), přemýšlel. Napadlo ho dokonce, jestli ho Lori nenapálila. Když s ní mluvil, nepřipadalo mu to tak, ale ta holka byla nevyzpytatelná.
Na začátku čtvrtého dne si říkal, že jestli dnes opět nebude mít štěstí, znovu jí zavolá a poptá se. Buď se mu vysměje, jak ho nachytala, nebo mu potvrdí, že sem ten kluk opravdu chodí. Už od začátku dne neměl moc dobrou náladu, nadšení, které měl, když se o Theodorovi dověděl, už postupně odeznívalo, když jeho mise setrvávala na mrtvém bodě. Navíc si ho už personál začal všímat, to nebylo dobré. Nebyl sice tak podezřívavý jako sestra na pohotovosti, ale čím dál častěji si jej měřili zkoumavým pohledem a bylo jen otázkou času, kdy se ho někdo zeptá, co tu pohledává.
Seděl tu asi od sedmi hodin. Teď bylo kolem desáté a už měl v sobě tři automatové kávy. Svou stráž opouštěl jen když potřeboval na toaletu, nebo si zapálit, ale to nikdy netrvalo dlouho. I kdyby mu proklouzl dovnitř ordinace, určitě by jej zastihl, když rehabilitace skončí. Po svém pozorování totiž zjistil, že návštěvy pacientů trvají v průměru kolem hodiny. Teď se zrovna vracel ze záchodů, rovnou s dalším kelímkem kávy, mohlo být kolem půl jedenácté. Usadil se na místo, kde seděl předtím a založil ruce na prsou. Knihu měl vedle sebe, ale číst se mu nechtělo. Znuděně si povzdechl a jen tak čučel před sebe.
V tu chvíli ho spatřil.
Napřímil se a napjatě jej sledoval. Musel to být on. Nikdo takový se tu doposud neukázal a přesně odpovídal popisu, který mu Lori pověděla. Prošel pomalu kolem něj a usadil se na sedadle hned vedle dveří do ordinace.
Kyle si myslel, že až (a jestli vůbec) ho uvidí, bude rád. Bude mít dobrý pocit, že konečně našel toho, kdo mu pomůže dokončit knihu a navíc po tak dlouhém čekání. Teď se ale cítil zvláštně. Spíše provinile, protože mu to došlo.
Ten člověk, který celkem namáhavě prošel kolem něj, opírajíc se o hůl, s pohledem upřeným do země, prožil něco strašného. Něco, za co ani nemohl a stejně si to ponese celý život. Jak tam seděl a mladík si ho mohl pořádně, byť nenápadně, prohlédnout, uvědomil si, že to není postava v románu. Je to opravdová, žijící bytost. V ten okamžik vůči němu pocítil lítost.
Koutkem oka ho pozoroval, sem tam usrkl z kelímku. Najednou nevěděl, jak by ho měl oslovit, ale napadlo ho, že lepší bude udělat to, až po jeho návštěvě ordinace. Díval se na něj a přišel mu tak nějak křehký, rozhodně nevypadal, že by měl být stejně starý jako on sám, spíš o dost mladší. Výškou sice byli zhruba stejně, ale on přesto působil drobně. Nejspíš proto, že hlavu měl neustále svěšenou a byl dost hubený. Hůl, kterou měl teď opřenou o nohu, celý dojem jen posilovala. Na hlavě měl kapuci od mikiny, kterou nesundal ani uvnitř. Určitě se snažil zakrýt zjizvenou tvář a krk, vždyť i jeho řeč těla jasně vypovídala o tom, jak moc se snaží být neviditelný. Jako by Kyle přímo slyšel jeho myšlenky, ve kterých se modlil, aby už byl pryč.
Dveře od ordinace se otevřely usměvavá sestra jej vyzvala dovnitř. Kulhavě vešel a dveře se opět zavřely. Jak Kyle odhadoval, jeho rehabilitace trvala zhruba padesát minut. Zaslechl, jak se tiše rozloučil a pak se vydal směrem z čekárny a mimo oddělení. Když procházel kolem Kyla, muž předstíral, že zírá do telefonu. Nechal ho projít a teprve za pár sekund sebral knihu i zbytek kafe, zvedl se a následoval ho. Viděl, že míří k výtahu, logicky, protože rehabilitace byli ve čtvrtém patře tohoto nemocničního křídla. Kale se držel zpátky a horečnatě přemýšlel, co by měl udělat. Jak ho má oslovit? Má mu říct rovnou, o co mu jde? Zavrtěl hlavou.
To by byla asi pěkná pitomost, vzhledem k tomu, jak moc se Theodor drží stranou. Kdepak, tohle musí udělat jinak. Nesmí ho vyděsit, musí se pokusit s ním seznámit a sblížit se natolik, aby byl pak ochoten mluvit. To nejspíš nebude nic jednoduchého a odhadoval, že to bude běh na hodně dlouhou trať.
Něco ho napadlo, ale musel jednat rychle. Když Theodor vešel do výtahu a začal sjíždět do přízemí, rychle vytáhl z kapsy telefon a vytočil hovor. Netrpělivě klepal prsty na černý plast mobilu, přičemž se vydal po schodech dolů.
„Co je?“ Ozvalo se popuzeně z reproduktoru.
„Lori, musíš mu zavolat! Hned!“
„Komu?“ Nedala jí zvědavost a zeptala se.
„Theodorovi! Za patnáct minut!“
„Co je ti, zbláznil jsi se? Proč bych to dělala?“
„Prosím tě! Něco si vymysli - že voláš jen tak, chceš vědět, jak se má, dlouho jste se neviděli, bla bla bla, cokoliv. Někam ho pozvi, to je jedno, hlavně mu zavolej!“ Spěchal dolů ze schodů.
„Ty jsi vážně magor,“ utrousila dívka a naprosto nechápala, oč mu jde. Kyle se zastavil v mezipatře.
„Lori, prosím. Prosím, prosím, prosím. Hele, když to uděláš, koupím vám s Camillou třeba wellness, nebo něco. Jen to prosím udělej.“
Na druhé straně bylo chvilku ticho, to se mezitím opět spěšně rozešel po schodech do přízemí. Modlil se u toho, aby ho neztratil, aby mu nějak neproklouzl. V ruce svíral do poloviny vypitý kelímek latte.
„Fajn. Nevím o co jde a chováš se jako blázen, ale dobře. A vyberu si to!“
„Jasně, jasně, cokoliv chceš. Tak za patnáct minut!“ Ukončil hovor a na okamžik ho napadlo, že s tou Loriinou nesnášenlivostí vůči němu, to nakonec nebude tak horké. Na to teď ale neměl čas. Téměř doběhl do vstupní haly nemocnice, kde by měl Theodor vyjít z výtahu. Byl rychlý, takže ho spatřil právě ve chvíli, kdy opouštěl kabinu. Byl sice na druhé straně místnosti, ale toho kluka nebylo těžké dohnat. Zpomalil a opět ho nenápadně následoval až k východu. Oba pak vyšli ven, Kyle opatrně za ním a v duchu počítal minuty, které zbývaly do Loriina slíbeného telefonátu.
Tenhle plán, co tak rychle sesmolil ve své hlavě, byl naprosto šílený a šance, že uspěje téměř mizivá. Ale bylo to jediné, co ho napadlo a tušil, že má jen jednu šanci. Celé to bylo absurdní, teď, když za ním pomalu kráčel, si to uvědomil, ale co naplat. Jedou se do toho pustil, tak to také dokončí.
Mladík před ním šel překvapivě rychleji, než by si Kyle pomyslel. Bylo ale poznat, že s holí už se dávno sžil, i když se o ní při chůzi opíral skoro celou vahou. Kráčel za ním asi pět minut, teď byli uprostřed parku, který sousedil s nemocnicí. Kolem téměř nikdo nebyl, za což byl Kyle docela rád, protože netoužil po pozornosti ostatních. Nastala totiž druhá část jeho chabého plánu.
Zrychlil, aby mladíka dohonil a mohl ho předejít. Těsně vedle vedle něj, na úzkém štěrkovitém chodníku, když byl co nejblíže u něj, zahájil svůj herecký výstup.
Předstíral, že zakopl a do kolemjdoucího vrazil, ten se až zakymácel. Strčil do něj trochu víc, než původně zamýšlel, účel to ale splnilo, když “omylem“ převrhl na Theodora zbytek kávy z kelímku. Polil mu hruď a pak předstíral zmateného a překvapeného.
„Hej! Co to sakra…?“ Vyhrkl ze sebe mladík, když ucítil, teď už studenou, tekutinu na svém těle. Mikinu měl rozepnutou, takže Kyle potřísnil jeho tmavě modré tričko. Theo se podíval nejdříve na sebe a pak se zamračil na muže před sebou. „Nemůžete dávat pozor?“ Zeptal se pak celkem rezignovaně. To Kyla celkem překvapilo. Nezněl nijak moc naštvaně, spíše otráveně, jako by si myslel: Ach jo, proč zase já?!
Kyle však nehodlal opustit roli náhodného cizince a pokračoval v představení. „Moc se, omlouvám. Jste v pořádku? Je mi to moc líto,“ začal naoko zpytovat svědomí. Vyndal pak z kapsy kabátu balíček papírových kapesníčků a pár jich vyndal z balení. „Zamyslel jsem se a nedával pozor na cestu.“ Podal mu ubrousky a mladík si je přitiskl na mokrou skvrnu, aby nasál co nejvíc vlhkosti. Bylo mu jasné, že skvrna zůstane, ale alespoň nebude mokrý. „Nestalo se vám nic?“ Zeptal se pak Kyle znovu. Theo si povzdechl.
„Jsem v pohodě,“ zamumlal. „Nic mi není.“
Kyle si všiml, jak urputně upírá zrak na své oblečení, jen aby nemusel moc zvedat hlavu a navázat oční kontakt. Přes hlavu měl opět kapuci a bylo očividné, jak nepříjemné mu je, že někdo vidí jeho tvář.
Pak mu zazvonil telefon. Kyle zbystřil a pomyslel si, že Lori to načasovala opravdu perfektně. Zatím vše vycházelo. Neuvěřitelné. Díval se, jak mladík vytáhl mobil z kapsy a okamžik se dívá, kdo ho shání. Možná až moc dlouho, snad jako kdyby přemýšlel, zda hovor přijmout. Ke Kylově úlevě tak nakonec učinil.
„Pardon,“ omluvil se dokonce a zmáčkl na displeji příslušné tlačítko. Kyle s mírným úsměvem přikývl a zadíval se jinam, aby to vypadalo, že ho hovor nijak nezajímá. Ve skutečnosti ale zvědavě napínal uši.
„Lori? Ahoj,“ odpověděl Theo do telefonu. Zatím to nemohlo jít líp, říkal si Kyle a pak poslouchal mladíkovi odpovědi. „Jde to. Jo, už je to dlouho,“ odpovídal bezbarvě a poslouchal hlas na druhé straně spojení. „Ne, to asi ne. Mám moc práce.“
Teď ho dívka určitě pozvala na schůzku. Jak oba očekávali, odmítl. „Poslyš, Lori. Jsi hodná, že jsi se ozvala. Teď tu musím něco vyřídit,“ řekl Theo a poprvé nepatrně zvedl zrak a podíval se na Kyla. Hned ale znovu uhnul pohledem. „Musím jít, zatím se měj, ahoj.“ Rozloučil se rychle, ukončil hovor a Kyle odhadoval, že dívku ani nenechal odpovědět. Ta představa se mu zalíbila.
„Vaše přítelkyně?“ Zeptal se muž co nejpřátelštějším tónem, aby to vypadalo, že se snaží o nezávaznou konverzaci. Theo se na něj nedůvěřivě podíval. Měl z toho chlápka pocit, že by si chtěl povídat a na to on nebyl zvyklý. Většinou se ho lidé stranili a on jich, byli nesví z jeho vzhledu a častokrát nevěděli, jak na něj reagovat. Párkrát se mu i stalo, že rozbrečel malé dítě, které se na něj podívalo. V takových chvílích se snažil nebrat si to od těch neznalých človíčků osobně, ale stejně ho to vždy zasáhlo a jen umocňovalo jeho potřebu se schovávat.
Tenhle muž byl ale jiný. Nepůsobil vůbec nervozně ani vykolejený. Mohl být tak stejně starý a vřele se na něj usmíval. Navíc byl i dost hezký.
„Známá,“ odpověděl Kylovi tiše.
„Také mám známou jménem Lori,“ začal Kyle s naprostou lehkostí. „Spolužačka mé sestry, studuje na Medgar Evers College.“
Mladík se zarazil a podíval se na Kyla. „Co prosím?“ Vydal ze sebe překvapeně. Muž naproti pokrčil rameny a usmál se.
„No jo, co je na tom divného?“ Předstíral, že nechápe Theovo překvapení. „Sestra je její dobrá kamarádka a také spolu bydlí. Ale je pravda, že znám spíše Loriina bratra.“ Pokračoval Kyle v divadélku. Mimoděk zahlédl, jak Theodor zjizvenou rukou pevně sevřel hůl.
„Josh…“ zašeptal spíše pro sebe a zachmuřil se. Možná si ani neuvědomil, že to řekl, než Kyle žoviálně prohlásil:
„Ano, to je on! Vy ho také znáte? To snad není pravda, svět je opravdu malý. Poslyšte,“ přistoupil o krok k zaraženému mladíkovi. Ten vypadal, že je celkem v šoku, z toho, jak se věci vyvinuly. „Tak to vypadá, že máme stejné známé. A mě opravdu mrzí, co jsem způsobil. Mohl bych vám to vynahradit, třeba pozváním na kávu?“ Navrhl mu a doufal, že se na návnadu chytí.
Theo se místo toho zatvářil ještě více zaraženě. Když promluvil, bylo zřejmé, že nehodlá nabídku přijmout. „Myslím, že kafe jsem si už dneska užil dost,“ poukázal na potřísněné tričko. „A mám práci. Sbohem.“ Utrousil nevrle a rozešel se po pěšině parku. Kyle v duchu zaklel. Rozhodně však nebyl typ člověka, který se nechá odradit prvním neúspěchem. V tomto případě navíc neúspěch nepřicházel v úvahu. Dohonil Theodora, který mezitím ušel pár kroků a opatrně se mu postavil do cesty.
„Dobrá, kafe tedy nebyl dobrý nápad, uznávám,“ zasmál se. Byl odhodlaný, dotáhnout tuto akci do konce a jejím výsledkem mělo být navázání kontaktu do takové míry, aby měl záruku, že se bude opakovat. „Tak co něco jiného? Oběd? Už je na něj skoro čas. Znám jeden skvělý podnik, jen kousek odtud a věřte mi, když říkám, že lepší kubánský sendvič jste nejedl,“ snažil se ho navnadit. Ještě trochu více nadšení a mohl by hrát v reklamě. Na mladíka to ale příliš veliký dojem neudělalo.
„O tom nepochybuji,“ řekl jízlivě, „ale opravdu nemám zájem. Uhněte mi z cesty, prosím.“ Požádal ho, ale v jeho hlase byla spíše podrážděnost, než zdvořilost. Kyle se nehnul ani o píď a to už Thea opravdu naštvalo. O co tomu chlápkovi, sakra, jde? Chová se přinejmenším divně, jako nějaký úchylák.
Kylovi mezitím šrotovaly hlavou myšlenky, co by měl dělat. Nevypadalo to totiž, že by byla šance vytáhnout ho do nějakého podniku, kde by si mohli promluvit. Vlastně to dávalo smysl, ten kluk se vyhýbá lidem jak jen může, takže je pošetilé, myslet si, že s ním jen tak zajde do restaurace. Tudy cesta nevede.
„Dobře,“ zvedl nakonec dlaně v obraném gestu, když viděl, jak naštvaně se Theo tváří. „Tak se nezlobte, snažím se být jen milý a napravit svoji chybu.“ Začal se přátelsky obhajovat a nejspíše to trochu zabralo, protože hněv z jeho tváře se začal vytrácet. Znovu místo toho nastoupil podezřívavý pohled a nakonec povzdech. Pak se stal zázrak, když Theo sám nahodil Kylovi pomyslnou udičku.
„Jste dost vtíravý, víte to?“ Řekl mu bez skrupulí. Smířeným tónem ale pokračoval: „Podívejte, jestli mi opravdu chcete pomoct, odvezte mě domů.“ Navrhl rezignovaně.
Kyle se v duchu zaradoval. Roztáhl rty ve sladkém úsměvu a přikývl. „Bude mi potěšením. Auto mám na parkovišti, pár kroků odsud.“ Ukázal na východ z parku, směrem, kterým přišli. Oba se tedy otočili a rozešli se. Kyle se soustředil, aby nešel moc rychle ani pomalu, snažil se držet Theodorovo kulhavé tempo co možná nejpřirozeněji a v duchu se tetelil blahem, že mu plán, byť pozměněný, vychází. Teď snad ještě lépe, než mohl doufat, protože bude znát jeho bydliště a s tím se dá do budoucna dobře pracovat.
Nemohl ani tušit, že Theo by tohle jindy neudělal. Ani za mák by se nenechal vozit nikým cizím, ale dnes ho po rehabilitaci noha začínala strašlivě bolet a zastávka autobusu byla od nemocnice dost daleko na to, aby si to pořádně protrpěl. A pak by musel ještě vystoupit asi dva bloky, než by konečně došel k bytovému domu, kde bydlel, takže odvoz i přes nepříjemný pocit, nakonec uvítal. Už jen těch pár kroků k autu toho maníka bylo náročných takže když k vozu konečně došel, na okamžik se zastavil aby si oddychl.
„Jste v pořádku?“ Optal se ho Kyle, když si všiml grimasy v jeho obličeji. Mlčky přikývl a pak se podíval na auto. Muž byl sice oblečený do kvalitního, od pohledu drahého oblečení, ale nečekal, že se poveze takovou károu. On sám se v autech ani za mák nevyznal, ale dokázal poznat luxus, když ho viděl. Tenhle Mercedes musel stát majlant. Za jiných okolností by ho snad i obdivně pochválil, kdyby od té nehody nebral automobily jako nutné zlo.
Teď místo toho počkal, až se ozve zvuk odemykání a sedl si na místo spolujezdce. Jeho řidič si sedl za volant a usmál se na něj: „Tak, kam to bude?“
Theo mu nezáživně nadiktoval adresu a zeptal se, jestli má alespoň tušení, kde to je. Kyle přikývl, tu část města znal a odhadoval, že s provozem, jaký na ulicích panuje, potrvá cesta zhruba půl hodiny. To mu vůbec nevadilo, byly to minuty navíc, kterých mohl využít. Než se rozjeli, nastavil mladíkovi pravou dlaň.
„Mimochodem, jsem Kyle,“ usmál se přátelsky. Theo jako kdyby snad chvilku váhal, nakonec ale zvedl dlaň a opětoval stisk. Kyle ucítil jeho jizvy, jimiž byla celá ruka pokryta, měl na té paži kůži jako několikrát zmuchlaný papír. Nebylo to nic hezkého a muž se snažil si toho nevšímat, už jen proto, že viděl, jak se spolujezdec odhodlával.
„Theodor,“ řekl ale do obličeje se mu nepodíval a ruku stáhl k sobě možná až moc brzy. Kyle pak spokojeně nastartoval a vyjeli z parkoviště. Chvilku jeli mlčky, ale cesta se začala protahovat, protože provoz ve městě byl dnes obzvláště zdlouhavý a téměř na každém semaforu se tvořily kolony. Kyle se toho chystal využít.
„Čím se živíš, jestli se můžu zeptat?“ Začal nezávazným konverzačním tónem, když zrovna stáli na jedné z křižovatek.
Theo se s ním nechtěl vybavovat. To ticho, co ve vozu panovalo, bylo nepříjemné, ale ne natolik, aby ho to přimělo k rozhovoru. Už dlouho to nedělal, nemluvil s lidmi, když to nebylo nutné. Kdysi býval komunikativní, ten typ, co se rád zastaví se sousedy a prohodí pár slov, utrousí milou poznámku s pokladní v obchodě, míval to rád. Teď už ne. Teď byl rád, když se zavřel do svého bytu, vlastního světa, kde se nemusel starat o pohledy ostatních. Ani si neuvědomil, jak rychle se dá na takovou izolaci zvyknout.
Napadlo ho, jestli se přeci jen neměl přemoct a jet autobusem. Ale ta zatracená noha ho dnes opravdu bolela, kosti jako kdyby mu něco drtilo a bolest svalů připomínala permanentní křeč. Rozhodl se správně, zhodnotil nakonec, a pár minut tlachání je pořád lepší, než se trmácet od zastávky s bolestmi. Mohl by dát sice důrazně najevo, že se nechce bavit, být prostě protivný, ale to zase neměl v povaze. Dívajíc se okénkem ven přeci jen konečně odpověděl.
„Jsem ilustrátor,“ odpověděl stručně, aniž by se na Kyla podíval. To muže za volantem upřímně zaujalo. Neměl tušení, čím se živí a tohle znělo zajímavě.
„Opravdu? Ilustruješ knihy, nebo i něco jiného?“ Ptal se zaujatě Kyle. Mezitím se řada aut před nimi pohnula a on popojel k semaforu.
„To záleží na zakázce, “ prohodil Theo, „je to celkem rozmanité. A pak kreslím do Sharku.“ Řekl jako by nic. Kyle vykulil oči.
„To ty kreslíš komiks v The Shark? Páni, ten časák miluju, mám i předplatné. A komiks mě vždycky pobaví!“ Řekl nadšeně. V tomhle Kyle nelhal. The Shark byl úspěšný měsíčník známý po celé zemi, jedna stránka byla věnovaná právě satirickému komiksu. Theo přikývl rameny, jako kdyby to nebylo nic zajímavého.
„Tohle jsem vždycky obdivoval, já nenakreslím pořádně ani kolečko,“ pokračoval se smíchem spisovatel, ale navázat rozhovor s tímhle klukem bylo fakt těžké. Většinou nic neřekl, maximálně přikývl, nebo odpověděl jedním slovem. To už ale vjeli do ulice, kde Theo bydlel a tomu se oddechlo, že je konečně skoro doma. Ano, ten týpek byl sice milý, to musel uznat. Ale jemu to prostě nebylo příjemné.
„Tady,“ řekl a ukázal před sebe na dům, stojící u hlavní silnice. Byla to stará, ale očividně dobře udržovaná budova, která na první pohled skýtala potenciál. Kyle zastavil přímo před vchodem, kde najel na obrubník a zaparkoval. Pečlivě si potom prohlédl vchodové dveře se secesní vitráží, aby si je zapamatoval.
Když zastavil, Theo se nervozně ošil, stiskl svou hůl, která mu po dobu jízdy spočívala mezi koleny a podíval se na Kyla. „Tak díky za odvoz,“ řekl, rychle se otočil zpátky ke dveřím a vystoupil.
„V pohodě. Těšilo mě!“ Houkl za ním ještě Kyle, ale odpovědi se nedočkal, protože dveře se ihned zabouchly a on už pak jen sledoval, jak Theodor pomalu vystoupal po třech schůdkách ke dveřím, odemkl a dveře se za ním rychle zavřely.
Na to pak Kyle opět nastartoval. Když odjížděl a mířil si to rovnou domů, musel se pousmát. Pomyslel si, že tohle bude ještě docela zábava a přesto, že neměl absolutně v plánu víc, než jen dostat informace, došlo mu, že to nadbíhání ho začalo opravdu bavit.