1

Theo se na posteli zavrtěl. První, čeho si ještě v polospánku všiml bylo, že bolest je pryč. Úlevně vydechl a dovolil si opatrné protáhnutí. Na to si dával při probuzení pozor, když poškozenou končetinu moc napjal, místo příjemného protažení jej čekala křeč. Už ale dokázal odhadnout, jaké napětí a polohu noha vydrží, aniž by přišla bolest.
Teprve teď otevřel oči. Podíval se na digitální hodiny na nočním stolku. Nevěděl přesně, kolik hodin bylo, když usnul, ale odhadoval, že spal zhruba tři hodiny. To nebylo nijak neobvyklé, když si vzal lék. Teď se cítil mnohem lépe a odpočatě. Jen žaludek měl trochu na vodě, ale i to bylo běžné.
Trochu ho mrzelo, že se nerozloučil s Kylem a celkově to, jak to dopoledne dopadlo. Až se dá trochu dohromady, napíše mu. Musí se omluvit a hlavně mu poděkovat, že mu poskytl odvoz, nedovedl si představit, jak by tentokrát zvládl cestu autobusem.
Leknutím nadskočil, když zpoza zavřených dveří ložnice uslyšel ženský smích. Pak se plácl do čela, jak si vzpomněl, že ho dnes měla navštívit matka. Byl zvědavý, co ji tak rozesmálo, nejspíš nějaké další video s nemotornými zvířaty, které často sledovala. Popadl hůl a trochu namáhavě vstal, byl celkem ztuhlý. Po pár pohybech se to zlepšilo, takže dokulhal ke dveřím a vyšel ven.
Teď už ale neslyšel jen matčin smích, ale i další hlas a zvuky z ložnice. Překvapeně se za nimi vydal a pak spatřil Florence, jak sedí u stolu a směje se na Kyla, který stál u plotny. Vařil a něco jí vyprávěl, ale Thea tenhle výjev tak překvapil, že ani nezaznamenal, o čem zrovna mluví.
Ani oni si jej hned nevšimli. Až když vstoupil přímo do místnosti, matka se ohlédla a s úsměvem vstala. Byla v opravdu dobré náladě, takhle ji už hodně dlouho neviděl. Radost z toho však bude mít, až zjistí, co se tu děje. I Kyle odložil hrnec, co právě držel v ruce a přistoupil k němu. A Theo mu v tu chvíli připadal tak krásný.
Nevěděl proč, snad tím, že byl prostě tak přirozený. Nebo možná tím, že vypadal mnohem více odpočatý a bylo znát, že je mu lépe. Nemohl si prostě pomoct. Když ho uviděl, jak tam stojí, v lehce zmuchlaném pyžamu, světle hnědé vlasy rozcuchané, jako malý kluk a v očích nepatrné ospalky, připadal mu prostě krásný, svým způsobem roztomilý.
„Ahoj, zlato,“ políbila ho Florence na tvář. „Už je ti lépe? Vypadáš zaraženě,“ konstatovala starostlivě. Theo se nervozně podrbal na hlavě a napjatě se usmál.
„J-jo, jo, už je to dobrý. Promiň, úplně jsem zapomněl, že máš dnes přijít,“ řekl a pak se podíval na Kyla, „myslel jsem, že jsi šel domů,“ přiznal.
„Chtěl jsem vědět, jestli ti po odpočinku bude líp. A taky mít jistotu, že se pořádně najíš, aspoň jednou za čas,“ zasmál se Kyle. „Tak se posaď, jídlo bude za chvilku.“
Theo tam stál a nevěděl co si má myslet. „Omlouvám se vám. Tohle jsem neplánoval. Měl bych vás alespoň představit,“ vysoukal ze sebe nakonec. Florence ho ale pohladila po paži a usmála se.
„Nemusíš. Tak nějak jsme to zvládli sami. I když to bylo zprvu celkem napínavé,“ zasmála se a Kyle se přidal. Mrkl na mladíka.
„Chtěla na mě volat policii. Ale přesvědčil jsem jí, že jsem zdvořilý lupič,“ zavtipkoval a vyvolal tak u jeho matky další vlnu smíchu. Florence se pak znovu obrátila na syna a oslovila ho o něco důvěrněji.
„Kyle už mi všechno řekl. Pověděl mi, jak jste se seznámili a tak dál,“ sdělila mu a pak se k němu naklonila a pošeptala mu do ucha: „Měl jsi mi říct, že máš novou známost. Je to opravdu krásný, slušný muž. Moc ti to přeji, Theo, jsem tak šťastná,“ uchopila jej vřele za dlaň a tetelila se spokojeností.
Theo jen ztuhle přikývl. Pravdou bylo, že Florence nechtěl o Kylovi povědět, dokud si nebude jistý, co mezi nimi je. A když už, jejich setkání si představoval úplně jinak. Rozhodně ne tak, že na něj bude chtít matka volat policii, to v něm vyvolalo pocit trapnosti, bude se pak muset Kylovi omluvit.
Ale teď se oba smáli a vypadalo to, že si rozumí a vše je v pořádku. Vlastně víc než to, vypadalo to, že ti dva si opravdu rozumějí. Chvilku se ještě nechal unášet vlnou překvapení, až se nakonec uvolnil a usmál se. Vlastně proč ne? Jestliže se takhle dokázali sblížit během několika málo hodin, je to jen dobře.
„Tak...já se asi dojdu převléknout,“ řekl Theo a odešel zpátky do ložnice. Cestou se, stále překvapený, usmíval.

2

„Kyle, tohle je naprosto fenomenální,“ chválila upřímně Florance připravené jídlo. Vychutnávala si každé sousto krůtí rolády s pestem ze sušených rajčat a nejlepší bramborovou kaši, co kdy jedla. Musel do ní přidat nějaké ingredience, které ji povýšily na úplně jinou úroveň.
Jídlo další z věcí, kterými si jí dokázal za tak krátký čas získat. Byla zprvu hodně podezřívavá, ale čím déle jí vyprávěl o něm a Theovi, čím déle celkově mluvil, jeho charismatická osobnost ji prostě přesvědčila. A co bylo nejdůležitější, její syn vedle něj skoro zářil. Theo byl jako po probuzení z dlouhého spánku, celý ožil. Více se usmíval, namísto obvyklého mlčení se mnohem více zapojoval do hovoru, dokonce i párkrát zavtipkoval.
I kdyby se jí Kyle nelíbil sebevíc, tohle mu upřít nemohla. Dokázal něco, co ona nezmohla, začal Thea zvedat ze dna, kde byl až příliš dlouho. Už jen proto ho respektovala.
„Jsem rád, že vám chutná, Florence,“ usmál se Kyle. Pak se podíval na Thea.
Ten, když se vrátil převlečený z ložnice a uviděl, že jídlo je na stole, v duchu zanaříkal. Kvůli lékům měl žaludek trochu podrážděný a představa, že by teď polkl jediné sousto, mu neudělala moc dobře. Jenže viděl, jakou práci si s tím Kyle dal a nechtěl ho urazit, proto se přemohl. Usedl ke stolu s tím, že zkusí alespoň pár soust, doufajíc, že to muž případně pochopí. Sám byl překvapený, že jen jak ucítil vůni pokrmu, nevolnost odezněla a on dostal hlad. A porce vypadala úžasně, jídlo bylo krásně naservírované. Když vzal do úst první sousto, blaženě přivřel oči, pochybnosti ohledně zlobivého žaludku byly ty tam a pak už jen jedl a jedl. Kyle byl úžasný kuchař a on neměl domácí jídlo tak strašně dlouho. Nejspíš i proto mu nebylo zle. Nikdy se po užití pilulky nenajedl, protože v tu chvíli na to neměl ani pomyšlení. To možná byla ta chyba. To ale nic neměnilo na tom, že jídlo bylo vynikající.
„Tohle bylo…“ opřel se Theo o opěradlo židle, spokojeně, nasycený. „Přesně tohle jsem potřeboval. Výborné,“ zasmál se. Jeho matka i Kyle se k němu přidali, oba však hlavně proto, že viděli, jak je spokojený. I oni už dojedli a přede všemi zely jen prázdné talíře. To už se ale Theo sám chopil role hostitele, přeci jen, byli u něj doma.
Jako vždy nejprve uchopil hůl, poté vstal a volnou rukou začal sklízet ze stolu nádobí. Kyle mu chtěl hned pomoci, ale všiml si zavčasu, jak Florence naproti němu posunkuje, aby ho to nechal udělat. Dovtípil se hned, o co tu jde. Theo o takové úlevy nestojí, musí vědět, že tyhle prosté věci zvládne sám, že ho jeho hendikep neomezuje ve všem, že běžný život zvládne. Byla to pravda a ačkoliv to zprvu mohlo vypadat jako maličkost, pro mladíkovo podvědomí to bylo velice důležité.
„Kávu?“ Optal se Theo ostatních. Na to Florence zavrtěla hlavou a vstala ze židle.
„Já ne, díky, už půjdu. Stejně jsem se zdržela déle, než jsem plánovala,“ přistoupila ke Kylovi a tentokrát to byla ona, kdo jako první nastavil ruku k pozdravu. Muž vstal a s úsměvem její dlaň stiskl.
„Omlouvám se, že jsem byla tak protivná. Jsem ráda, že jsem tě poznala, Kyle. Jistě se brzy uvidíme,“ řekla vřele a rozloučili se. Pak kývla na syna, aby ji šel vyprovodit a on ji následoval do předsíně. Oblékla se, posbírala své věci a pak se naposledy otočila ve dveřích. Téměř dojatě se usmála a pohladila syna po tváři.
„Vypadáš tak jinak, Theo,“ řekla tiše a nebylo třeba říkat víc, rozuměli si. Políbil ji na tvář, rozloučili se a on za ní zavřel dveře, až když zmizela v mezipatře.
Theo se vydal zpátky do kuchyně, kde spatřil Kyla, jak skládá nádobí do myčky.
„Já to přeci udělám,“ řekl rozhodně, ale muž se jen usmál.
„Já vařil, já si po sobě i uklidím,“ odvětil mu zlehka s úsměvem. Theo chtěl protestovat, ale pak si to rozmyslel a posadil se na židli.
„Kyle, já,“ oslovil ho. Měl toho najednou tolik co říci, ale nevěděl, kde začít. Okamžik váhal a pak promluvil:
„V první řadě se omlouvám. Musel to být šok, když se tu mamka takhle objevila. Já úplně zapomněl, že se má dnes zastavit. Promiň,“ řekl nejistě. Na to se Kyle napřímil a zakřenil se.
„Blázníš? Tvoje mamča je skvělá. Sice mi chvilku trvalo ji přesvědčit, že nejsem sériový vrah, co tě přišel zabít, ale jsem moc rád, že jsem ji poznal, opravdu,“ řekl muž se smíchem.
Tomu se musel zasmát i Theo. Věděl, že když na to přijde, dokáže být Florence docela od rány. O to víc se mu ulevilo, že si s ní Kyle poradil a dopadlo to více než dobře.
Byly tu ale ještě další věci, co měl mladík na srdci a znovu zvážněl.
„Prosím, nech toho na chvilku,“ oslovil Kyla, který stále plnil myšku nádobím. Všiml si Theova tónu, vložil tedy talíř, co právě držel, do spotřebiče a usedl k němu. Theo ho uchopil za ruku a podíval se mu do očí. V tuto chvíli mladíka začaly ovládat emoce, to neplánoval. Přihnaly se ale tak rychle a tak silně a on se ani nepokoušel jim vzdorovat. Hlas se mu roztřásl.
„Kyle,“ řekl co nejpevněji, jak dokázal a hledal správná slova. „Musíš...Potřebuju, abys věděl, jak moc, strašně moc, jsem ti za tohle všechno vděčný. A jak moc si toho vážím.“
Muž vypadal zaskočeně, jako by nechápal, proč mu to všechno Theo říká. „O čem to mluvíš?“ Zeptal se mladíka.
„O tobě, přeci. O tom, jak mi pomáháš, jsi tu pro mě…“ odpověděl mladík.
Kyle zavrtěl hlavou. Vstal, klekl si před Thea a položil mu dlaně na kolena. Pak se vážně zadíval do jeho očí. „Všechno to chápeš špatně, Theo,“ promluvil vážně a dál pokračoval s kamennou tváří.
„Jsme teď partneři, rozumíš? Ať udělám cokoliv, není to proto, abych v tobě vyvolal pocit, že mi musíš děkovat, nebo mi snad něco dlužíš, proboha. Dělám to, protože chci a dělá mi to radost. Rozumíš mi?“
Theo, téměř dojatý jeho slovy, přikývl. A pak se poprvé on sám sklonil vyžádal si polibek. Byl jemný a láskyplný.
Mladíka Kylova slova přesvědčila, že jestli má kvůli někomu změnit dosavadní život, jestli za to někdo opravdu stojí, je to právě Kyle. Jestli to s někým zvládne, je to on. Navíc, přestože mu teď muž vysvětlil, že nemusí, Theo mu prostě chtěl oplatit ty okamžiky, díky kterým se teď cítí tak dobře. Vzdálil se od jeho úst a odhodlaně zašeptal:
„Platí pořád to pozvání do kina?“ Zeptal se. Kyla to zprvu velice překvapilo, pak zjihl a šťastně se usmál. Místo odpovědi začal mladíka opět líbat.

3

Theo stál na chodníku před domem značně nervozní. Odolával neustálému nutkání otočit se, skrýt se zpátky v bytě a zavolat Kylovi, že to nezvládne. Právě na něj čekal, až ho vyzvedne a pojedou do kina v nákupním centru. Kde, teď podvečer, bude hromada lidí, co na něj bude, přinejmenším zvědavě, zírat. To bude ten lepší případ.
Ještě odpoledne byl plný odhodlání a odvahy. Jak se ale večer blížil a s ním i návštěva centra, začal si uvědomovat, jak moc se bojí. Srdce mu prudce tlouklo, ruce se třásly a on začínal být přesvědčený, že to nezvládne. Z kapsy u mikiny vytáhl telefon s tím, že to odpíská, zrovna v okamžik, kdy před ním Kylův vůz zastavil. Neslyšně zaúpěl, schoval mobil opět do kapsy a nastoupil do auta. Muž ho uvítal letmým polibkem na zjizvenou tvář a úsměvem. Byl očividně tak nadšený, jako byl Theo nervozní, což mladíka nijak nepovzbudilo. Vyjeli.
Theo byl zamlklý a neustále svíral hůl, až mu bělely klouby. Kyle na to nijak nereagoval, moc dobře věděl, jaký strach teď jeho přítele svírá, počítal s tím. Bylo mu jasné, jaký obrovský krok se rozhodl udělat a také tušil, že to dělá hlavně kvůli němu, proto se rozhodl, že mu bude co největší oporou a udělá vše pro to, aby si to alespoň trochu užil.
Proto mu cestou povídal o filmu, jaký vybral, když se Theo vyjádřil, že to jemu je to jedno a výběr nechá na něm. Mluvil o pak o všem možném, jen aby mladíka přiměl myslet na něco jiného, trochu ho uvolnit. Theo ale maximálně přikývl, jinak neřekl ani slovo.
Cesta trvala jen krátce, nebylo to tak daleko a město bylo celkem průjezdné, takže Kyle zajel vozem do podzemní garáže centra asi za deset minut. Našel volné místo k zaparkování a vypnul motor. Chtěl hned vystoupit a pomoci Theovi, ale zarazil se, když ho spatřil.
Mladík měl sklopenou hlavu, že mu skoro nebylo vidět do tváře. Kyle ale viděl, jak se mu chvějí rty, celý se třásl, jak jeho křehké nervy pracovaly. Ruka s holí se zmítala sem a tam, jako starci, co trpí Parkinsonovou chorobou.
„Chtěl jsem otevřít, ale nejde to. Prostě to nedokážu,“ zašeptal Theo omluvně do podlahy auta. „Já to nezvládnu.“
Kyle cítil lítost. Bylo strašně těžké vidět ho v tomto stavu. Ale nechtěl, aby to hned vzdal. Uchopil pevně jeho třesoucí se dlaň.
„Nevšímej si ostatních, Theo. Mysli jen na to, že si spolu užijeme hezký večer. Je to jen kino, ano? A já tě ani na vteřinu neopustím, slibuji.“ Usmál se na něj a doufal, že mu tak dodal trochu odvahy.
Theo zvedl hlavu, podíval se na něj a nakonec přeci jen přikývl. Nechal si pomoci při vystupování z vozu a pomalu se vydali ke vchodu. Dole v garážích se zrovna téměř nikdo nepohyboval, takže to Theo zvládl. Otevřely se před nimi automatické prosklené dveře a oba rázem uslyšely zvuky nákupního centra: tlumenou hudbu, zvuky dveří a pípání pokladen, ale hlavně šumivý hlahol lidí. Bylo jich tu opravdu hodně a Theo nevědomky o krok couvl. Oči měl vytřeštěné, jako by byl na podobném místě poprvé v životě. Ucítil na zádech dotek a podíval se na usmívajícího se Kyla.
„Pojďme, musíme vyzvednout lístky,“ řekl pohodově a nehybného Thea postrčil na dopravní pás. Než stihl mladík zareagovat, už pomalu stoupali do přízemí. Pás byl ve středu, lemovalo jej skleněné zábradlí a za ním uličky, ze kterých se vcházelo do jednotlivých obchodů. Theo začal panikařit, tady nebyla možnost se schovat. Ať se otočil jakýmkoliv směrem, okolo procházeli lidé: jedinci, zamilované páry, důchodci, rodiny s dětmi. Opět se začal třást a hlavu skláněl co nejvíce, jako by mu to mohlo pomoci skrýt se. Ale lidé se dívali.
Nejprve jen ti, co jeli v protisměru. Když ale pás opustili a Kyle určil směr chůze, předstíral neviditelnost zbytečně. Procházeli jednou z průmyslově osvětlených uliček, pomalu, tak, jak to chůze o holi umožňovala. Kyle šel těsně v Theově blízkosti, hlavu vztyčenou, vedle téměř choulící se osoby. Snažil se tak jít Theovi příkladem, nevšímat si ostatních, ale i on zaznamenal pohledy lidí. Všiml si, jak se někteří snaží pokukování po mladíkovi skrýt, někteří nepokrytě civěli. Našli se i tací, kteří se na okamžik zastavili a jako vrchol všeho si začali šeptat do uší. Hlavně ty pak v duchu proklínal a nadával jim. On sám však nehnul ani brvou, musí přeci Theovi ukázat, že na nich nezáleží, že jsou to hlupáci.
„Až vyzvedneme lístky, budeme mít ještě chvilku čas,“ promluvil na mladíka vesele. „Mezitím se můžeme mrknout třeba do papírnictví, jestli se ti nebude hodit něco k práci. Slyšel jsem, že je tu celkem dobré. Theo?“ Ušel asi dva kroky, zatímco mluvil, když si všiml, že mladík vedle něj se zastavil. Otočil se a uviděl jej, jak se třesoucí opírá o skleněné zábradlí, hlavu položenou na předloktí se snažil popadnout dech. Než k němu přispěchal, upustil svou hůl, která hlasitě dopadla na podlahu. Kyle se k němu přihnal, ruku mu položil na záda a sklonil se k jeho obličeji.
„Theo! Co se děje?“ Vyhrkl starostlivě. Mladík měl pevně sevřená víčka a jako by bojoval o vzduch. Zavrtěl hlavou.
„Nem-nemůžu d-dýchat!“ Vysoukal ze sebe namáhavě. Z očí mu najednou kanuly slzy. Kyle věděl hned, o co tu jde. Nasadil poněkud přísný tón.
„Teď mě dobře poslouchej a dělej vše co ti řeknu!“ Chytil Thea za ruku a řekl rázně. „Nadechni se a než napočítám do deseti, zadržíš dech.“ Theovi nejprve nešlo dostat vzduch do plic, jak se mu to ale podařilo, začal Kyle odpočítávat. Po číslu deset mladík vydechl. Trochu to pomohlo, ale nakonec celý proces zopakovali ještě dvakrát. Theův dech se zklidnil, přestal plakat a zastavilo se i náhlé pocení. Ruce se mu ještě trochu třásly.
„Už je to dobré,“ uklidňoval ho Kyle a vrhl zamračeným pohledem na skupinku lidí, kteří se u nich zastavili a zvědavě čučeli, co se děje. Jeho výraz byl dostatečně výmluvný na to, aby se dali opět do pohybu a nechali dvojici na pokoji. Naštěstí se Theo stále opíral o zábradlí, hlavu skloněnou, takže si hloučku nevšiml, stačil se rozpustit dřív, než zvedl pohled k muži vedle sebe.
„Promiň,“ řekl tiše. „Vůbec nevím, co to bylo. Najednou jsem nemohl popadnout dech.“
Kyle se usmál. „To nic. Právě jsi měl učebnicový záchvat paniky. Už je to lepší?“
„O dost,“ řekl úlevně mladík a napřímil se. Podíval se muži hluboko do očí. „Kyle, já to nedokážu. Podívej se, nezvládám to,“ omlouval se zoufale.
Kyle rázně zavrtěl hlavou. „Naopak! To nejhorší máš přeci za sebou!“ Snažil se jej motivovat. „Už jsi tady, zvládl jsi nejtěžší část – vejít dovnitř, mezi všechny ty lidi. To, co se ti teď stalo musíš hodit za hlavu, raduj se z toho, co už jsi dokázal. Už jsi tak daleko, Theo, přeci to teď nevzdáš!“ Apeloval na něj s povzbuzujícím úsměvem.
Theo nasával mlčky všechna jeho slova. Možná má pravdu, pomyslel si. Jen kdyby ti lidé pořád tak nezírali…
„Co ty víš, třeba se dívají na mě,“ zasmál se Kyle, jako by mu četl myšlenky. Vtipně zapózoval a nadhodil pozérský výraz, jako model při důležitém focení. Tomu se Theo musel zasmát.
Pravdou však bylo, že Kyle skutečně vypadal skvěle. Vlasy měl, jako vždy, upravené do dokonalosti a dnes si oblékl upnutější černé tričko, které rýsovalo jeho vypracovanou, ne však přehnaně, krásnou postavu. Vhodně zvolený střih džínů mu také pomohl a celkově mu jeho, byť jednoduchý, oděv dopomohl zdůraznit to, co mělo být zdůrazněno. Široká ramena, jemně vyrýsované svalstvo, krásný odstín kůže. Byl prostě dokonalý, se svým krásným obličejem, hladce oholenou tváří a vůní drahé kolínské, která se jemně mísila s jeho přirozenou vůní.
Theovi trochu zčervenaly tváře, když si jej po důkladném prohlížení, představil nahého. Jen na kratičký okamžik, tak aby jeho tělo neprozradilo, na co myslí. Raději proto zašeptal:
„Dobrá, pojďme,“ a pomalu se opět rozešli k eskalátorům. Byly stále v přízemí a kino bylo až ve třetím poschodí, museli tedy projít ještě poměrně velikým kusem centra. Byli asi v polovině cesty, když Theo znovu začínal panikařit. Pohledy kolemjdoucích byly možná krátké, ale rozhodně jich bylo hodně a byly rozpačité, šokované, někdy až znepokojivé. Snažil se, opravdu moc, nevšímat si jich, ale přesto ho znovu přepadl pocit, že se nemůže nadechnout. Tentokrát ale Kyle zareagoval okamžitě. Nedovolil, aby ho stres znovu přemohl a udělal přesně to, co Theo potřeboval.
Bez skrupulí, bez jakéhokoliv zaváhání, vzal Thea za volnou ruku a propletl s ním prsty. Schválně to gesto učinil pomalu a okatě, pak trochu pozvedl bradu, aby každý, kdo se chce podívat viděl, jak hrdě kráčí s Theem po boku.
Theo nejprve vyjeveně zíral na to divadélko, které začal hrát a vlastně to ani hra nebyla. Pochopil, o co se Kyle snaží. Dává jasně najevo, jemu i všem okolo, že se za něj nestydí, to je ta pravá podstata jeho počínání. A o to tady vlastně celou dobu jde.
Proč se tak schoval před světem a upadl do propasti samoty? Protože tenkrát v něm jeden hlupák vyvolal pocit, že by se za sebe měl stydět. Že by měl zmizet a nenutit nikoho, aby se na něj díval, to bylo jádro celého problému. On sám to pak umocnil dalšími myšlenkami a strachem, až v sobě vyvolal takovou sociální fobii. Ale tohle, to jak se teď Kyle choval, svědčilo o tom, že to tak být nemá.
Skoro mu vehnal slzy dojetí do očí, Theo jakoby roztál. Tentokrát potlačil emoce a jen se usmál nad jeho snahou. Musel uznat, že se teď cítí lépe, přestože tolik strachu a zažitých problémů neodezní za jeden den. Ale teď konečně doopravdy cítil, že to může zvládnout. Pokud Kyle zůstane po jeho boku, jednou to dokáže a všechno to svinstvo překoná.
Stiskl jeho hřejivou dlaň a nechal se vést. Pořád byl nervozní, pořád ho oči míjejících čumilů pálily, ale držel pevně jeho ruku a dokázal tak dojít do cíle. Vyjeli na posledních eskalátorech před kino.
„Jen vyzvednu lístky,“ usmál se Kyle a pustil jeho dlaň. Theo přikývl a stoupl si do tmavšího zákoutí, kde se rozhodl na něj počkat. Sledoval mezitím obrazovku, kde běžely trailery na promítané filmy a až teď zjistil, co Kyle vlastně vybral, když zaslechl název. Klasická hollywoodská komedie, dobře obsazená, ale bez příslibu většího uměleckého zážitku. Theovi to ale nevadilo, film samotný byl vlastně paradoxně to poslední, proč jsou tady. I tak se to Kyle rozhodl nepodcenit a když se blížil k mladíkovi, nesl mimo lístků i úctyhodnou porci popcornu a dva kelímky s colou. Spokojeně se zubil a to Thea přimělo pousmát se. Konečně se pak usadili na příslušná sedadla a Theo si trochu oddychl, že za pár chvilek se světla sálu zhasnou a veškerá pozornost bude upřena na plátno. Až tehdy se dokázal vcelku uvolnit.

4

Ten film byl brak. Našlo se pár vtipných momentů, při kterých by se běžný divák možná pousmál, ale jinak nenabídl nic originálního. Jenže Theo rozhodně nebyl běžným návštěvníkem kina a jakmile světla kolem zhasla, dovolil si konečně večer trochu užít. Snad proto, že v kině nebyl ani nepamatoval, snad proto, že tu byl s Kylem. Každopádně, když se sál zahalil do tmy a tváře diváků se soustředily jen na světlo plátna, uvědomil si, jak moc mu tyhle věci, které kdysi běžně zažíval, chybí.
Smál se, mnohem více, mnohem častěji a mnohem upřímněji, než ostatní diváci. Ne natolik, aby se po něm ostatní dívali, ale moc se bavil. Kyle se smál také, ale spíš ho pobavilo, jak se Theo řeže smíchy a byl za to moc rád. Během promítání jej uchopil za ruku a mladík ji pevně stiskl. Bylo báječné vidět, jak je v dobré náladě a uvolněný.
Až film skončí a světla v sále se rozsvítí, znovu bude nervozní, stáhne se zpět do své ulity, to bylo Kylovi jasné a počítal s tím. Na to se ale teď nechtěl soustředit a užíval si večer spolu s ním. A možná se ale tentokrát neskryje úplně.
„Můžeme počkat, prosím?“ požádal zvedajícího se Kyla, když se na plátně objevily závěrečné titulky. Jak Kyle předpokládal, ještě než sál zalilo světlo, vedle něj opět seděl ten vystrašený kluk, který ani zdaleka nepřipomínal veselého diváka, který vedle něj celou dobu seděl. Tenhle jej bázlivě chytil za ruku aby jej stáhl zpátky na sedadlo a čekal, až ostatní návštěvníci odejdou. Muž se na něj mezitím otočil.
„Vypadalo to, že se bavíš?“
Theo se pousmál, s hlavou otočenou jen k němu, odvrácený od uličky, aby odcházející nezahlédli jeho tvář. „Moc. Bylo to skvělé,“ připustil. Rozhlédl se a zjistil, že ostatní jsou pryč, takže kývl na Kyla, zvedli se a opustili sál. Theo se pak zastavil u toalet.
„Tolik coly jsem snad ještě nikdy nevypil. Vydrž prosím,“ řekl a pustil Kylovu ruku, kterou dosud poněkud křečovitě svíral. Cestou na záchody se modlil, aby byly prázdné.
Nikdo naštěstí v místnosti nebyl, takže rychle přistoupil k pisoáru a ulevil si. Když se pak zastavil u umyvadel, dveře se otevřeli a dovnitř vstoupil zavalitý muž s plnovousem. Theo ztuhl, když si stoupl k vedlejšímu umyvadlu, aby si opláchl ruce, nejspíš ulepené od nachos. Nervozní mladík se snažil působit neviditelně a rychle zmizet, když muž promluvil.
„To byla ale kravina, co?“ Řekl zcela nečekaně. Na první pohled vypadal poměrně vražedně, ale hlas měl bodrý a přátelský. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Šel jsem na to jen kvůli manželce, hrozně žere tu herečku. Radši jsem kývl, aby zase nebyla tichá domácnost,“ zasmál se.
Theo byl naprosto v šoku. I kdyby měl zrovna co říci, nezvládl by ze sebe něco vypustit. Byl tak přesvědčený, že jestli dojde k tomu, že jej dnes osloví někdo cizí, bude se to týkat jen jeho vzhledu a neočekával, že by to bylo příjemné. Ale tenhle člověk, tento naprosto neznámí chlap s ním mluvil tak přirozeně a lehce a vůbec se nad jeho handicapem nepozastavil. Nemohl tomu uvěřit.
Začal se smát, překvapený sám sebou. Možná až příliš na mužova slova, ale bylo mu to jedno. Ten neznámý chlap v něm vyvolal tak příjemný pocit, těch pár slov, pro někoho taková maličkost, pitomost, v něm zasadily semínko naděje.
Muž byl zřejmě polichocen, že ho tak pobavil. „Tak příště snad u nějakýho akčňáku,“ plácl ho dobrácky po rameni, zasmál se a odešel. Theo se podíval do zrcadla a stále se trochu usmíval. Teď měl pocit, že cestu k autu zvládne, možná nejistý, ale mnohem lépe, než když sem přijeli. Tolik ho neznámý potěšil. Největší zásluhu měl ale Kyle. Byl mu takovou oporou a jestli jej opět vezme za ruku, dokáže to bez větších potíží. Opustil toalety s lehkým úsměvem na tváři.
Když přišel ke Kylovi, podíval se mu do očí. „Můžeš mě znovu držet, prosím?“ Zašeptal. Kyle jej spokojeně uchopil, znovu propletl jejich prsty a vydali se společně, stejnou cestou, kterou přišli, do garáží. Všiml si Theovi změny, byť byla sotva patrná. Držel pevně jeho dlaň, ale měl tendence o krok zaostávat, jakoby byl Kyle štít, za který by se schoval. Rozdíl byl v tom, že jeho pohled nesměřoval k podlaze, hlavu měl vztyčenou a pomalu za ním, opírajíc se o hůl, kráčel o trochu sebevědoměji. To Kyle považoval za obrovský úspěch.
Došli k autu a když se Theo posadil, úlevně vydechl. Hned na to se však na Kyla zářivě usmál.
„Nevěřil jsem, že to zvládnu,“ přiznal tiše. „Děkuju.“
Kyle se spokojeně rozzářil. „Já zase od začátku věděl, že to zvládneš,“ řekl, než ho políbil a pak se přisál na jeho rty.

5

Teď už byly ulice velkoměsta poloprázdné, takže před Theův dům dojeli celkem plynule. Kyle zastavil u obrubníku, motor nechal běžet a naklonil se pro pusu na rozloučenou.
„Uvidíme se zítra? Byl bych rád,“ řekl.
Theo se na okamžik odmlčel, jako kdyby přemýšlel. Pak jeho tváře trochu zčervenaly, což přišlo Kylovi roztomilé a všiml si, jak opět znervózněl.
„Nechceš...“promluvil mladík váhavě, „nechtěl by jsi u mě přespat?“ Vyhrkl ze sebe stydlivě, protože bylo oběma jasné, co ta otázka znamená, jaký příslib s sebou nese.
Kyle se usmál. „Rád,“ řekl jen. Vypnul motor, vystoupili a zmizeli ve dveřích domu.