1

Políbili se letmo na rozloučenou, uprostřed rušného chodníku velkoměsta.
„Vážně nechceš jít nejdřív se mnou?“ Zeptal se opět a naposledy Josh. Jeho přítel s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Potřebuju si skočit pro ty štětce. Je to jen pár bloků, pak za tebou přijdu. Dej si v klidu kafe, za chvilku dorazím.“
Muž přikývl a pak se oba otočili a šli svým směrem, za okamžik se jeden druhému ztratili v davu. Josh kráčel směrem k nákupnímu centru, kde pak budou společně vybírat vánoční dárky. Theo ale nejdříve potřeboval nakoupit něco pro svou práci ilustrátora a i když v centru bylo i papírnictví a výtvarné potřeby, už několik let nedal dopustit na jeden malý obchůdek. Rozlohou by neměl šanci konkurovat, ale za ty roky Theo zjistil, že tam vždy najde přesně to, co potřebuje, sem tam i na zboží, které se zdánlivě nedalo nikde sehnat. Navíc, majitelé byli velice příjemní, starší manželský pár, už ho znali a on s nimi vždy rád prohodil pár slov.
Prošel po přechodu přes jednu křižovatku, pak druhou, třetí. Zbývala jedna poslední silnice, kterou měl přejít. Lidí kolem celkem ubylo, protože v tomto bloku a konkrétně téhle ulici se nenacházela žádná zajímavá místa, jako byly obchody s oblečením, elektronikou, restaurace. Jen ono papírnictví, zbytek se stahoval hlavně k nákupnímu centru. O to větší byla kvalita nakupování v obchodě manželů Smithových znát, jako jedni z mála konkurenci centra přecházeli se ziskem.
Theo se zastavil u posledního semaforu, kolem něj byli možná tři, čtyři lidé. Měl dobrou náladu a těšil se na vybírání dárků pro přátele a příbuzné, takže mu ani nevadilo, že se červený panáček nechce vzdát zelenému ještě poměrně dlouho. Věděl, že se dočká a stalo se tak za pár okamžiků. Vyšel v poklidu na přechod klasické křižovatky ve tvaru T.
Byl už téměř na druhé straně, už se jednou nohou dotýkal chodníku, když se ozval ohlušující zvuk policejní sirény a skřípání pneumatik. Pak se dělo všechno strašně rychle, až moc na to, aby mohl Theo udělat víc, než se jen zvědavě otočit za těmi zvuky. Zprava, odkud vedla úzká ulice a odkud se ten rámus ozýval se vyřítilo černé auto. Řidič, který jej zběsile, v neuvěřitelné rychlosti řídil, si všiml, že přímá cesta nevede, může odbočit jen doleva či doprava. Kdyby se rozhodl, zatočit volantem na pravou stranu, zřejmě by se nikomu nic nestalo a policejní auto, které ho pronásledovalo, by ho s největší pravděpodobností dostalo za pár bloků jiný způsobem. Jenže prchající zločinec se rozhodl jinak. A tahle volba, která byla padesát na padesát, změnila Theovi celý život.
Muž v řítícím se autě trhl volantem doleva. Udělal tak ale o několik setin vteřiny dříve, než měl a navíc v rychlosti jakou jel, prostě pravoúhlou zatáčku nemohl zvládnout. Během okamžiku dostal smyk, který vozidlo mrštil až na chodník a prudce narazil do stěny domu na rohu křižovatky. Přesně do místa, kde stál Theo.
Ten se snažil na poslední chvíli uskočit. Nemohl být ale dost rychlý, to prostě nešlo, to všechno kolem bylo až moc rychlé. Téměř nelidsky vykřikl, když ho zadní část boku auta přimáčkla ke stěně domu a prakticky mu rozdrtila pravou nohu. Uvěznila ho tak na místě.
V tu chvíli ale neucítil bolest, spíše se polekal. Když viděl, že se na něj auto řítí, zavřel oči a pocítil náraz a jistý tlak, ale to bylo vše. Necítil bolest dokonce ani když oči otevřel a uviděl, co se stalo. Nějak nemohl uvěřit, že noha, přimáčknutá k fasádě domu je opravdu jeho. Vlivem šoku a vyplaveného adrenalinu opravdu nic necítil, ale cítil se zvláštně. Jako by se díval na svět okolo z pohledu třetí osoby, jako by byl mimo své tělo.
Až po chvíli si začal uvědomovat dění kolem. Oči měl vytřeštěné, ale zůstával klidný, protože si vlastně pořád úplně neuvědomoval, co se děje. Rozhlédl se okolo a spatřil naprostou paniku. Všiml si, jak se řidič z druhé strany vozu vypotácel ven a dal se klopýtavě na úprk. Neviděl mu do tváře, ale viděl, jak policisté vyskočili z jejich služebního vozidla a mířili na něj zbraněmi. Pozoroval jejich počínání ale pak ho do uší doslova udeřil výkřik jedné z přihlížejících žen.
„...auto hoří...TO AUTO ZAČALO HOŘET!“ Zaslechl a podíval se před sebe na tu několika set kilovou černou past, která ho držela na místě. V ten okamžik auto vzplanulo rychlostí, připomínající výbuch. Stačil se jen pootočit a přikrýt si oči paží, to bylo vše co mohl udělat.
Theo netušil, že prudký náraz poškodil palivovou nádrž auta a že měl vlastně strašlivou smůlu, když jeden z policistů při výstřelu místo prchajícího zločince zasáhl vozidlo. Stačila jedná malá, okem téměř nezahlédnutelná jiskra, která vznikla, když kulka narazila do boku auta a která dopadla přímo na vytékající benzín z nádrže. Ten pak během mrknutí oka vzplanul a oheň se šířil přímo k Theovi, protože bok auta, který jej věznil, byl zrovna ten, na kterém se palivo čerpalo.
Mladík ve vteřině ucítil neskutečný žár, hlavně na pravé polovině těla, jeho oblečení vzplálo a pak už nevěděl nic.
Možná ztratil vědomí, možná jeho mozek tento okamžik prostě vymazal, ale poslední, co si z toho dne pamatoval, byla prudká oranžová záře plamenů a neuvěřitelná bolest.

2

Mohlo by se zdát, že to, co se Theovi ten den stalo, bylo peklo. Ale to pravé utrpení přišlo až když se po několika dnech probudil z umělého spánku a to co následovalo. Než k tomu však došlo, pořádně zavařil lékařům hlavu.
Když jej dopravili do nemocnice, vypadalo to s ním hodně špatně. Od pasu nahoru měl pravou stranu těla popálenou, druhým a třetím stupněm zranění. Další postup lékařů by byl za jiných okolností jasný, ale byla tu ještě jeho rozdrcená noha. Mnoho specialistů se dohadovalo, čím začít, jestli popáleninami či končetinou a zda se dá vůbec ještě noha zachránit. V té době už byl Theo relativně stabilizovaný, ale jeho stav byl vážný a bylo potřeba rychle jednat. Lékařský tým se nakonec dohodl ošetřit rány po ohni, co nejvíce to půjde. Pak se chirurgický a otropedický tým pokusí nohu zachránit, aby nemusela být amputována. Na to, ať už dopadne výsledek první operace jakkoliv, zváží jeho stav a co nejdříve to půjde, bude opět operován aby mohli chirurgové transplantovat kožní štěpy na popáleniny. Operovat obojí najednou by bylo příliš riskantní, protože by to pro Theovo tělo byla příliš veliká zátěž a nemusel by to zvládnout. Už tak lékaři celkem riskovali, když se rozhodli končetinu pokusit zachránit.
To se však podařilo. Nicméně, už v tu chvíli věděli, že to nebude bez trvalých následků. Jak rozsáhlé budou nedokázali dopředu odhadnout. Důležité pro ně teď bylo, že noha zůstává s tělem.
Na další operaci šel hned druhý den ráno. Ta trvala hodně dlouho a byla náročná. Lékaři museli odstranit spoustu odumřelé, spálené tkáně, někde jen v horních vrstvách kůže, na několika místech byli nuceni odstranit celou. Následně použili Theovu kůži z nezasažených míst, z boku, stehna, břicha, a přesunuli ji na poškozené oblasti. Někde použili i kůži umělou.
Po dlouhé práci pak ovázali a zastehovali co bylo potřeba a pak už zbývalo jen čekat a doufat, že tělo přijme transplantované části. Odvezli jej na ARO, kde byl v umělém spánku neustále monitorován. Teprve tam k němu poprvé pustili návštěvy.
Josh s Theovou matkou, seděli nervózně v čekárně před oddělením. Florence, jak se jmenovala, měla opuchlé oči od pláče a v rukou žmoulala kapesník. To, co se jejímu synovi stalo, si nikdy nepředstavila ani v nejhorších nočních můrách a jen co se to dověděla, dokázala se jen modlit, aby to Theo přežil. Cítila se vyčerpaně, už víc jak dvě noci nezamhouřila oka. Usnou ale nemohla, i kdyby chtěla.
Josh na tom byl stejně. Moc se o přítele bál. Žaludek měl jako na vodě a když si představil, co všechno Theo zažil, dělalo se mu zle. Když jim lékaři sdělovali, co se vlastně stalo, jak nehoda proběhla, málem se pozvracel. Snažil se ale soustředit na Florence a být jí oporou, protože ta málem upadla do mdlob. Pak už jen plakala a plakala.
Konečně k nim přistoupil lékař a dovolil jim pacienta na pár minut vidět. Museli si obléknout jednorázové ochranné obleky, včetně roušek, protože prostředí kolem Thea muselo zůstat co nejvíce sterilní. Vešli dovnitř. Nebylo to klasické lůžkové oddělení, jejich milovaný neležel na samostatném pokoji. Toto byla jedna veliká místnost kde se nacházelo pět lůžek. Obsazená byla pouze dvě, Theovo a pak minuli staršího muže, který spal a nevěděl o světě kolem. Jediné soukromí, které bylo pacientovi i návštěvám umožněno, spočívalo v závěsech oddělující jednotlivá lůžka. Theo ležel až na druhém konci místnosti, u okna, za kterým ve vedlejší místnosti pracoval personál.
Moc milá zdravotní sestra je doprovodila až k mladíkovi. Když ho oba konečně spatřili, byl to obrovský šok, přestože se je na to snažili připravit. Florence se podlomila kolena a Josh jí musel podepřít. Zoufale si přitiskla k roušce kapesník a opět se rozplakala.
Množství monitorů, kabelů, hadiček a dalších věcí se zdálo neuvěřitelné. Joshovi to připadalo, jako scéna z nějakého sci-fi filmu. Uprostřed toho všeho Theo spal uměle navozeným spánkem, ale vůbec nevypadal jako ten kluk, kterého znali. Před nimi ležel člověk a oni nemohli uvěřit, že je to opravdu on. Co mohlo, bylo na těle omotáno obvazy, včetně obličeje, toho se Josh zalekl nejvíce.
Z nosu mu vedla trubička, napojená na dýchací přístroj a pravá noha byla umístěna do kovových kruhů, z nichž vedly tenké tyčky přímo dovnitř končetiny. Ta obvázaná nebyla, takže byl jasně patrný hluboký, teď již zašitý řez po celé její délce.
„To je zevní fixace. Vypadá to děsivě, ale nemusíte se bát,“ řekla sestra, když si všimla jejich pohledů. „Vím, že to je těžký pohled, ale to všechno kolem má svůj důvod a pomáhá mu to.“
„Opravdu ho nic nebolí?“ Zeptala se roztřeseně Theova matka a podívala se na sestru zbídačeným a starostlivým pohledem. Žena ji konejšivě položila ruku na rameno.
„Nemusíte se bát. Je v umělém spánku, nic necítí. Možná se mu právě zdá nějaký krásný sen,“ pousmála se ve snaze je trochu povzbudit. Florence to přešla, jako by si poznámky ani nevšimla a postupně se začala ptát na všechno možné, co jí přišlo důležité. Sestra trpělivě a ochotně odpovídala, vysvětlovala k čemu slouží tahle hadička, tahle elektroda, prostě dělala co mohla, aby matku uklidnila.
„A co jizvy?“ Zeptal se Josh, který doposud mlčel se zrakem upřeným na mladíka. „Budou veliké? Hodně viditelné?“ Obě ženy se na něj podívaly. Ta otázka se nabízela, ale bylo trošku podivné, že je to první věc, na kterou se Josh za celou dobu zeptal.
„To nedokážu říct,“ připustila sestra. „To by vám mohl říct jeho ošetřující lékař, ale myslím, že v tuto chvíli ani on nebude schopný říci něco konkrétního. Záleží to na mnoha věcech – jestli se povede transplantace, jestli nebudou nějaké komplikace při hojení a taky na psychickém stavu.“
Josh ji vyslechl a jen mlčky přikývl. Na nic dalšího se neptal.
„Nechám vás teď chvilku o samotě, ale jen pár minut.“ Řekla nakonec zdravotnice a odešla do sesterny za oknem. Florence se pak posadila na židli vedle postele a vzala Thea za nezraněnou ruku. Jen mlčky jí svírala a dívala se na syna, hlavou se jí honilo tisíce myšlenek, ale nakonec si vždy pomyslela, že je šťastná, že stále žije. On to zvládne, říkala si, zvládne to a ať bude potom cokoliv, bude stát při něm a pomůže mu. Theův přítel za celou dobu neřekl ani slovo, jen stál a díval se, skoro se nepohnul a když se sestra vrátila, aby je vyprovodila, působil dokonce, že se mu trochu ulevilo.

3

Thea probudili z umělého spánku zhruba za týden. Když otevřel oči, cítil se unaveně a malátný, ale vedl si dobře, téměř hned dokázal vnímat okolí a odpovídat lékaři na první otázky. Bolest necítil, v jeho těle byla ještě spousta látek, které ji doposud tlumily. Lékař se nejprve, když se zdálo, že je dostatečně vnímá, zeptal na jméno, jestli ví, co je za rok, jak se jmenuje jeho maminka. Na vše mumlavě odpověděl. Cítil se přitom podivně, jako by mě na sobě neoprén. Necítil sice žádnou bolest, ale ve svém těle se cítil nepříjemně.
„Pamatujete si něco? Máte tušení, co se stalo?“ Zeptal se ho lékař, když mu pověděl, že je po nehodě v nemocnici. Stále celkem utlumený se pokusil rozpomenout.
„Šel jsem...do papírnictví...A viděl jsem černé auto…“ řekl tiše a víc si vybavit nedokázal. Mluvení mu dělalo trochu potíže. Jeho tvář byla tak nějak ztuhlá, jako kdyby nebyla jeho, cítil podivné pnutí, když byť jen trošičku pohnul pusou. Chtěl zvednout pravou ruku a obličeje se dotknout, aby zjistil, co to na něm má, ale nedokázal to. Lékař ho navíc ihned zarazil.
„Nesmíte se teď hýbat, Theo. Na těle máte velice křehké kožní štěpy, které by se mohli při pohybu poškodit.“
Mladíkovi se najednou začal celý svět točit a cítil se strašně unavený. Přišlo mu, že okolní svět se nějak zpomaluje a zahaluje do jakési podivné mlhy. Zvuky se zdály dutější a zrak se rozostřoval. Přesto nabral síly aby znovu promluvil.
„Co mám na...obličeji?“ Zeptal se namáhavě a ta otázka byla asi absurdní, vzhledem k tomu, že mu řekli, co se stalo. Ale stále omámený léky jako kdyby z mysli vypustil polovinu toho, co se dověděl. Kdyby se ho někdo zeptal na začátek rozhovoru, nedokázal by si vzpomenout.
„To jsou obvazy. Máte rozsáhlé popáleniny, pamatujete? Theo, slyšíte mě?“ Ozýval se hlas lékaře, ale pomalu se ztrácel v jakési hlubině, do které upadal až nakonec zavřel oči a oddal se bezvědomí, které ho pohlcovalo. Ani si neuvědomil, že nohu vůbec necítí.

To se nezměnilo ani za další dny. To už nebyl Theo pod vlivem analgosedace a také odstranili nosní intubaci, mohl dýchat sám. Stále se ale cítil unavený a ani pocit cizího těla jej neopouštěl. Byl ztuhlý, protože se nesměl hýbat, aby nepoškodil transplantované štěpy. To by znamenalo operaci a už tak ho čekala další, kvůli zraněné noze, u které se objevily komplikace. Lékaři mu vysvětlovali, co je za problém, ale on tomu moc nerozuměl a ani se nedokázal soustředit. Slyšel jen, že musí na další zákrok a že když se nic nezlepší, bude noha prostě nefunkční a mohl by o ni přijít. To mu, na už tak dost bídném psychickém stavu, moc nepřidalo.
Sestry jej pravidelně polohovaly, podpíraly různými polštáři, aby se transplantovaná místa provzdušnila, to byl také jediný pohyb, který mohl a který zvládal. Byl příliš slabý, aby se sám otočil třeba na bok, ale i kdyby to zvládl, kvůli kůži a popáleninám nemohl. Cítil se strašně, byl najednou vězněm ve svém vlastím těle a to je něco, na co se člověk nikdy nemůže připravit. Pociťoval bezmoc, frustraci a únavu, protože se prostě nedokázal pořádně vyspat. Navíc začal pociťovat bolesti, o kterých lékaři říkali, že přijdou.
„Je to hodně zlé?“ Zeptal se jednou, když ho navštívila Florence. On sám nevěděl, jak vypadá, kde všude na obličeji je popálený. Cítil sice, že má obvazy, ale nedokázal přesně odhadnout, kam až postižená místa sahají. A na obličeji, krku a většině dlaně a prstů mu štěpy neaplikovali. Věděl, že mu zůstanou jizvy, to mu bylo jasné. Tak se na to chtěl co možná nejvíce připravit.
Florance nevěděla, jak odpovědět. Jestli má být upřímná, nebo ho utěšit milosrdnou lží. Její syn už nikdy nebude vypadat jako dřív, to věděla a věděl to i on. Ale nechtěla, aby se cítil ještě hůř. Nakonec odpověděla co možná nejvíce neutrálně:
„Paruku potřebovat nebudeš,“ zasmála se a pohladila ho po hnědých vlasech, tam popáleniny nebyly. Ve skutečnosti zasáhly jeho pravou tvář po oko, protože při vzplanutí si oči chránil paží. Plameny poškodily část rtů, pravou tvář a část ušního boltce. To byl obličej. Od něj až dolů k pasu, byla jeho pravá polovina těla zasažena.
Nezdálo se, že by Thea odpověď nějak uspokojila, ale už se na nic neptal. Poznal, že je jeho maminka v rozpacích a tím pádem, že to bude horší, než původně doufal, ale nechtěl ji trápit. Už tak byla na pokraji nervového zhroucení, přestože když byla s ním, držela se. Hodně se na něj smála a snažila se ho rozveselit. Také se ho hodně dotýkala, kde mohla, to jí radil personál. Prý to pacientovi pomáhá, aby si nepřipadal, že se ho ostatní štítí, kvůli tomu, jak se změnil.
„Něco jsem ti přinesla,“ řekla a zašátrala v kabelce. Vyndala mobilní telefon a bezdrátová sluchátka. „Koupila jsem ti nový, ten starý bohužel nepřežil. Ale máš tam novou simku, s Joshem jsme splácali dohromady pár kontaktů tvých přátel. Ale hlavně tam máš nějakou muziku a pár audioknih, tak snad tě to trochu zabaví.“ Usmála se.
Theo to s vděkem přijal. Neměl sice na poslouchání čehokoliv náladu, ani nechtěl kontaktovat společné přátele, které s Joshem měli, neměl na to sílu. Ale nechtěl se Florence dotknout, tak moc se snažila. Může ale aspoň komunikovat s Joshem.
„Proč tu vlastně není? Nebyl tu už tři dny,“ posmutněl si mladík. Matka ho chytila za ruku.
„Nevím, zlato. Říkal, že má nějakou práci a že se zastaví, jak to půjde. Možná má zrovna nějaké důležité focení.“ Odpověděla mu.
Josh se živil jako model. Nebyl sice moc známý, ale úspěšný byl, dost na to, aby se s Theem pohybovali v určité vrstvě lidí, kteří okrajově patřili do známé smetánky města i mimo něj. Lidé, kteří žili v relativním luxusu, byli celkem vzato slavní a Joshova kariéra strmě stoupala vzhůru. Bylo to pro něj moc důležité, takže si nemohl dovolit odmítnout nabídku lukrativní práce. Theo to chápal, přesto ho dlouhé hodiny v nemocnici, upoutaný na lůžko, postrádal čím dal víc. Teď si alespoň díky telefonu mohli psát a volat, to mu trochu zvedlo náladu.
Jeho matka za pár minut odešla, protože návštěvní hodiny skončili. Slíbila, že se staví zase pozítří a dala mu pusu na čelo. Zítra mladíka čekala další operace nohy a lékaři jí řekli, že bude stejně po zbytek dne utlumený, kvůli anestezii, ale že se jí ozvou, jak zákrok dopadl. Theo jí zamával zdravou dlaní, než opustila oddělení. Už byl stejně unavený, nakonec byl docela rád, že už jde domů a on si může odpočinout. Také měl bolesti, ale nechtěl Florence znepokojovat, tak se to snažil vydržet. Jakmile odešla, zmáčkl tlačítko aby přivolal sestru a svěřil se jí, že ho rány začínají hodně bolet. Přikývla, odešla do sesterny a za okamžik se vrátila, aby mu podala léky. Jakmile se pak bolest zmírnila, ulevilo se mu.
Chtěl ještě napsat Joshovi zprávu, jak se má, připomenout, že má zítra další zákrok, svěřit se, že se cítí mizerně a osaměle. Ale byl už tak vyčerpaný, že jen co léky zabraly, po dlouhé době tvrdě usnul a vzbudil se až ráno, kdy ho začali připravovat na zákrok.

4

Operace dopadla dobře, tedy v rámci možností. Když se Theo probral natolik, aby vnímal, lékař si k němu přisedl a začal vysvětlovat, na čem je. Noha mu zůstane, bude v ní cit, ale funkční bude jen částečně. Do jaké míry, bude záviset také na Theově snaze a odhodlání. Jak to půjde, bude muset pravidelně docházet na rehabilitace, které rozhodně nebudou příjemné. Je také možné, že bude mít po zbytek života bolesti, které se prý ale dají zvládnout.
Theo moc nevěděl, co si o tom myslet. To s bolestí ho trochu znepokojilo, možná i vystrašilo. Na rovinu se tedy doktora unaveně zeptal, jestli by nakonec nebylo lepší, kdyby o nohu přišel a nosil protézu. Mluvení mu pořád dělalo potíže, kvůli popálené tváři, přesto lékař pochopil. Nevypadalo to, že by ho otázka překvapila.
„To si nemyslím, Theodore,“ řekl. Theovi se zamlouval, protože s ním mluvil upřímně, proto se ho také zeptal. „My se vždy snažíme těmto definitivním postupům předejít. Nemyslete si, ani život s protézou není žádná výhra. My jsme samozřejmě zvažovali všechna pro a proti. Došli jsme k názoru, že je takto je to pro vás lepší a je pro to spousta důvodů. Už třeba jen intimní život, nemyslíte?“ Řekl mu trpělivě.
Theo nakonec přikývl, přestože špetku pochybností měl stále. To všechno ale ukáže čas, na tom se s doktorem shodli. Nohu pak začal cítit, asi o půl druhého dne později. Prý to bylo dobré znamení, ale on z toho žádnou velikou radost neměl. Začala bolet, strašlivě. Theo měl pak pocit, že se ho vlastní tělo snaží zabít. Bolelo ho snad všechno – hojící se kůže, rány po odběrech štěpů, končetina. Nakonec mu museli nasadit opiáty, aby si mohl alespoň na chvíli odpočinout.

5

To nejtěžší ho čekalo za pár týdnů. To mu sundali obvazy z obličeje. Nastala chvíle, kdy se měl seznámit se svým novým vzhledem, novým já. Ten den u něj byl Josh. Theo si všiml, jak se změnil a dělalo mu to starosti. Jeho přítel byl teď hodně zamlklý, neustále zachmuřený, skoro odtažitý. Mladík si všiml, že se ho nechce vůbec dotýkat a byl téměř chladný, když za ním přišel, což se nestávala tak často, jak by Theo chtěl. Pokaždé se vymluvil na práci a on přikyvoval, že to chápe, ale mrzelo ho to. Byl z Joshova chování smutný, ale říkal si, že prostě asi jen dosud nevstřebal, co se stalo. Byl přesvědčený, že ho miluje a že jen potřebuje čas. Proto byl rád, když ho přítel navštívil.
Ale dnes, když mu sestry přišly sundat obvazy a on konečně spatří, jak na tom je, Joshe požádal, aby odešel. Chtěl to nejdříve vidět sám. Muž jen přikývl, rozloučil se a odešel. Na to se sestry daly do práce. Už byly připravené, přinesly s sebou zrcátko, aby se mohl podívat, až budou hotovy. Když mu opatrně sňaly z tváře vrstvy gázy, ucítil příjemný vzduch, pro teď rány nebolely. Připadalo mu, že je o něco lehčí a bylo příjemné, že poranění najednou větralo. Byl ale natolik nervozní z pohledu do zrcadla, že si to nijak neužíval. Sestra mu pak popáleniny namazala tenkou vrstvou antibakteriání masti a nakonec ho obě nechaly o samotě.
Theo počkal, až za sebou zavřou dveře od pokoje. Teď už nebyl na ARU, přesunuli jej na samostatný pokoj, protože už nepotřeboval monitorovat přístroji. Zůstal teď tedy o samotě. Pohlédl z okna, nějak se nemohl odhodlat, aby se na sebe podíval. Chvilku žmoulal zrcátko v ruce, neschopen do něj pohlédnout. Nakonec se zhluboka nadechl, zvedl jej a pomalu jím otáčel, než se v něm objevil jeho odraz. Spatřil se, spatřil svoji novou tvář. Bylo to horší, než čekal.
Rychle zrcátko spustil do klína, už se dál nemohl dívat a poprvé od nehody se hořce rozplakal.