1

Seděl v bytě. Kolem bylo ticho rušené jen pravidelným tikáním hodin na stěně. Díval se mlčky z okna, na studený déšť, který jako kdyby vycítil jeho náladu. Jednotlivé kapky dopadaly na sklo a jak stékaly dolů, spojovaly se s dalšími, až ke konci utvořily jednu velikou slzu. Seděl nehnutě, jako kdyby napůl spal. Ani se neotočil, když mu znovu zavibroval telefon vedle, jen sklopil zrak, podíval se na něj a pak se jeho pohled vrátil k oknu.
Absolutně ignoroval jakékoliv Kylovi snahy o kontakt. Neměl ani chuť, ani sílu zvedat jeho telefonáty nebo číst nepřeberné množství zpráv, natož, aby se s ním viděl. Vlastně teď nechtěl vidět nikoho. Matce, která se měla zastavit, napsal, že je nachlazený a ať nechodí, aby se nenakazila. Rozhodně neměl v plánu, říct jí o tom, co se stalo, akorát by měla starosti. Psala mu i Lori s Camille, ale ani jim neodpověděl. Teď chtěl prostě jen sedět, nehýbat se a čučet z okna. A možná přemýšlet o tom, zda by neměl všechno prostě skončit.
Napadalo ho to celkem často. Bylo mu tak mizerně, že to prostě nechtěl dál prožívat a tohle byla jediná možnost, jak to celé naráz utnout. Cítil se strašně unavený. Pokusil se jen jednou něco sníst, ale dotlačil do sebe jen pár soust, pak to vzdal. Jeho oblíbené jídlo i pití mu najednou nic neříkalo, všechno chutnalo stejně nevýrazně, jako by žvýkal vatu. I veškeré barvy kolem byly rázem mdlé a celý svět okolo zpomalil.
Přemýšlel, hodně. A nejen nad koncem, hlavně o Kylovi. Jenže vždycky, když si na něj vzpomněl, bodlo ho u srdce. Snažil se být spravedlivý, objektivní, myslet na to, že mu nemůže upřít jeho podporu a pomoc. Že s ním jednal bez předsudků, opět mu ukázal život venku, byl ohleduplný a hodný. Vzápětí ho ale, a nemohl tomu zabránit, napadlo, co z toho byl opravdový Kyle. Do jaké fáze jejich vztahu sahala ta lež, to divadlo, které hrál. Co všechno mu má věřit?
Pral se sám se sebou, předhazoval si argumenty – lhal mu, děsivě a klidně – ale říkal, že ho miluje, že to je to opravdové – využil ho a pak ho chtěl odkopnout, zahodit, jako použitý sáček – pomohl mu, dostal ho z tohoto bytu, byl mu oporou – už mu nemůže věřit, to zklamání je tak veliké – ale bylo vidět, že je mu to líto. Kdyby mu na něm nezáleželo, proč by se teď tak snažil? A konečně...taky ho miluje…
Tyhle myšlenky se v něm mísily, motaly se jedna přes druhou a utvářely tak spletité klubko, až ho rozbolela hlava. Nedokáže to vyřešit, rozhodnout se. Ne teď. Potřebuje čas, potřebuje se nejdříve zbavit těch nejhorších myšlenek, vychladnout.

2

Věděl, že nemá smysl k němu jet. Stejně by mu neotevřel. Kéž by ale alespoň odpověděl, poslal ho aspoň do háje, cokoliv. Kyle se začínal bát, jestli je v pořádku, jestli si snad něco neudělal. Strach ho začínal ovládat natolik, že zapomněl, jak strašně se on sám cítí. Tíha svědomí a odpovědnosti, že mu tolik ublížil, šla teď stranou, momentálně chtěl jen vědět, jestli je v pořádku. Jestli ne, nikdy si to neodpustí.
Jenže jak to zjistit, když ho ignoruje? Co by mohl udělat, když mu neodpovídá na telefonáty a ani na zprávy? Snad by tam měl přeci jen zajet. Když se začne dobývat do domu a on ho odmítne, alespoň bude vědět, že mu nic není. Je to asi jediná možnost.
Popadl klíče, sjel do garáže a pak rychle vyjel k jeho domu. Za pár minut, už byl u domovních dveří a začal zvonit. Jednou, dvakrát, třikrát. Nic se nedělo, interkom zůstával němý. Nedal se ale odradit, prostě se zařekl, že bude zvonit tak dlouho, dokud se neozve. Neměl totiž jinou možnost. Opět zmáčkl tlačítko s jeho jménem, tentokrát tak dlouho, až i jemu samotnému to bylo nepříjemné. Konečně, ke své úlevě, uslyšel typický cvakavý zvuk zvednutého sluchátka. Teprve pak tlačítko pustil.
„Theo?“ Řekl a čekal na nějakou odezvu. V interkomu bylo ticho, ale podle šumu poznal, že poslouchá. „Theo. Ozvi se prosím,“ rty téměř přiložil k plastové mřížce a zavřel oči. Tolik si přál slyšet jeho hlas. „Chci jen vědět, jestli jsi v pořádku...Prosím,“ žadonil zoufale, když se stále nic nedělo. Ještě pár vteřin bylo ticho.
„Jdi pryč,“ ozvalo se konečně a pak se spojení přerušilo. Kyle slyšel, jak sluchátko zapadlo zpátky na své místo a i přes smutek se mu trochu ulevilo. Jen na kratičký okamžik ho napadlo zazvonit znovu, pak to ale zavrhl s tím, že by měl být rád alespoň za to odmítnutí. Došoural se tedy zpátky k vozu, předtím se ještě ohlédl a podíval se do Theových oken. Všiml si, jak tam stojí a dívá se na něj s kamennou tváří. Je v pořádku, to je teď to hlavní. Sklesle se pak otočil, nastoupil do auta a za pár vteřin už odbočoval z Theova dohledu.

3

Uběhly asi dva dny. Stále nikomu neodpovídal, jeho telefon byl zahlcený zprávami a nepřijatými hovory. Kyle se už znovu neukázal ale stále se ho snažil kontaktovat. Jedno mu Theo upřít nemohl – tu neúnavnou snahu. Možná mu na něm přeci jen záleží, možná to o jejich lásce byla pravda. Kdyby mu byl ukradený, jistě by se tolik nesnažil, přemýšlel mladík a snad o to víc to všechno bolelo. Potřebuje čas. Potřebuje o tom ještě hodně přemýšlet, dojít k nějakému závěru. A pak uvidí, co bude dál.
Podařilo se mu něco málo sníst, to byl teď celkem úspěch. Co se ale nálady týkalo, nebyl na tom o nic líp, prostě se mu hlavou pořád dokola honily protichůdné myšlenky, už z toho začínal šílet. Tolik by si přál, aby došel k nějakému rozhodnutí, o to tu teď šlo. To je ta hlavní věc, kterou musí udělat. Rozhodnout se, jestli Kylovi odpustí a zkusí to spolu, nebo se nechá zlomit jeho konáním, nepřenese se přes tu křivdu a navždy jej vyškrtne ze svého života. Jenže na tak definitivní rozsudek ještě nebyl připravený.
K tomu všemu ještě začínal pociťovat stesk. Začal postrádat Kylovo objetí, zvonivý hlas, ty nejobyčejnější chvilky, které spolu trávily. Jeho vůni, jeho smích...prostě všechno. Kyle mu chyběl a místo něj tu bylo opět jen pár stěn bytu, který vlastně nenáviděl. V tomto bytě se vždy jen trápil a schovával. Teď je to tu zase a on musel hodně přemýšlet, jestli se chce vrátit tam kde byl, než poznal Kyla.
Ozval se zvonek a on nadskočil leknutím. Zvonil urputně, téměř bez přestání, ten kdo mačkal tlačítko, rozhodně neměl obavy, že zburcuje sousedy. Rychle vykoukl z okna na ulici, ale Kylovo auto nezahlédl. Jeho matka by tak nezvonila, takže zbývala jen jediná možnost. Zvonění neustávalo a už mu lezlo na nervy, takže se přeci jen sebral a zvedl sluchátko domovního telefonu.
„Co-“
„Koukej hned otevřít! Jdeme nahoru!“ Ozval se Loriin hlas, než vůbec stihl něco pořádné říct. Zaváhal, nevěděl, jestli má vůbec sílu se s ní vidět. Na druhou stranu, ona mu nic neprovedla. Zněla naštvaně, ale to nejspíš proto, že jí neodpovídal. Zmáčkl tedy tlačítko, poslouchal, jak zabzučel zámek a pak klapnutí dveří.
Ty od bytu rovnou otevřel a sledoval schody, až se na nich dívka objeví. K jeho překvapení dívku následovala i Camille a on si v duchu zaklel, že vůbec otevíral. Měl však tolik vychování, že by jim nezavřel dveře před nosem. Jak ho dívky spatřily, přidaly na rychlosti a než se nadál, Lori se mu pověsila kolem krku, až zavrávoral.
„Ty pitomče!“ Řekla, když ho objímala, ale její tón naznačoval spíše úlevu. „Tolik jsme se o tebe bály!“ Odtáhla se a podívala se na něj. Vypadal strašně, pobledlý, rozcuchaný, s kruhy pod očima. „Proč jsi neodpovídal?! Už jsme si myslely, jestli…“ Najednou nevěděla jak větu dokončit, aniž by to musela vyslovit.
„Jestli jsem se třeba nepodřezal?“ Dokončil za ní Theo suše. Poznal, že jsou obě v rozpacích. Věčně upovídaná Camille byla teď nezvykle tichá a tvářila se jako vystrašené štěně. Určitě si vyčítá, že se podřekla, domyslel si mladík. Ale na ní se nezlobil, nemohla za to.
Povzdechl si. „Chcete kafe?“ Zeptal se a ony přikývly. Následovaly jej do kuchyně, kde se usadily ke stolu. „Tak proč jste přišly?“ Ozval se do nepříjemného ticha, které nastalo.
„Abychom věděly, že jsi v pořádku,“ ozvala se opatrně Lori.
„A taky si promluvit,“ doplnila kamarádku Camille, tak rázně a odhodlaně, až se Theo otočil od hrnků a podíval se na ni. Neřekl ale nic a pokračoval v přípravě kávy. Až když je obsloužil a sám se posadil
„O čem chcete mluvit?“ Bylo mu jasné, že půjde o Kyla a to bylo to poslední, co teď chtěl. „Jestli jste přišly orodovat za Kyla, tak můžete zase jít,“ řekl na rovinu.
„Aby bylo jasno, neposlal nás sem. Přišli jsme samy.
Řekl nám, co se stalo. Je nám to moc líto, Theo. Co teď budeš dělat?“ Ozvala se Lori. Chvilku mlčel, přemýšlel, co jí na to říct. Nechtěl slyšet, jak se ON trápí, nemusela mu to říkat, věděl to sám. Nějak to prostě nestačilo.
„Nevím,“ řekl nakonec popravdě. „Nechci o tom mluvit,“ dodal ještě stroze.
„Myslím,“ ozvala se kamarádka znovu, „že by jsi mu měl dát ještě šanci.“ Vrhl na ní zlostným pohledem.
„Proč!? Proč bych to měl dělat, Lori? Copak mu teď můžu věřit? To ti jeho podvod přijde tak malicherný, že tohle říkáš?“
„Theo,“ založila ruce na stole a důvěrně se k němu naklonila, „to co udělal bylo svinstvo. Máš určitě právo se zlobit, to nikdo nepopírá. Jenže - „
„Není žádné ale, jenže, nebo cokoliv jiného!“ Nedovolil jí dokončit větu. Teď byl rozčilený a snad dotčený, že nestojí při něm na sto procent. Jeho vztek se rázem, aniž by chtěl, změnil v lítost. Ovládly ho emoce a on se takřka zhroutil. Nedokázal se ovládnout, jak začali o Kylovi mluvit, jako by vytáhly pomyslné stavidlo a jeho přepadl pláč, kterému celou dobu silně odolával. Potřeboval, aby jej vyslechly, slyšely jeho verzi a to co teď prožívá.
„On mě tak zklamal...A nejde ani snad o to, že o-o mě psal v té pitomé kni-ze,“ mluvil těžce přes mohutné vzlyky, co jej právě drtily. „Do-donutil mě věřit, že nejsem...Že mě může někdo oslovit i tak jak jsem. Že bych snad mě-měl šanci nezůstat sám. Seznámili jsme se a bylo to jako z-zázrak. A pak mi řekne, ž-že to všechno byla lež! Dostal mě zpátky do všech těch sraček! A já už n-nemůžu!“ Polykal vzlyky a zuřivě se rozplakal, až nemohl popadnout dech. Obličej složil na předloktí na stole a nemohl přestat.
Dívky se na sebe smutně podívaly, Lori pak vstala a zezadu jej objala. Sklonila k němu hlavu a tiše promluvila: „Tolik tě to bolí, ale víš proč? Protože ho pořád miluješ. A on tebe taky, Theo, to není lež. Je mu to líto a taky se trápí. Když jste byli spolu, oba dva jste úplně zářili. A nejen ty, i on se vedle tebe hodně změnil.“
„Říkal jsem, že jestli jste ho přišly obhajovat, tak radši odejděte,“ řekl Theo s hlavou stále položenou na pažích, teď však o poznání smířlivěji. Jako kdyby se pohyboval na hranici a ony jej dostávali na jednu ze stran.
„Nepřišly jsme ho obhajovat. Jen ti připomenout fakta,“ ozvala se najednou Camille. Zněla tak přímočaře, až donutila Thea, aby zvedl obličej. Pohlédl na ni se zarudlýma očima, mokrýma od slz.
„Teď mě, Theo, poslouchej,“ řekla vážně. „Můj brácha byl vždycky cynik. Nikdy se moc nezajímal o ostatní, byl sobecký a chladný. Tak to začalo i u tebe. Není pro to omluva, netvrdím, že to bylo v pořádku.
Ale, Theo. On se do tebe opravdu zamiloval. Nikdy nebyl takový, jako když byl vedle tebe. Strašně jsi ho změnil, k lepšímu, je najednou úplně jiný člověk. A poprvé v jeho životě mu na někom opravdu záleží. Nehledě na to, uznej sám, že ti pomohl. Dostal tě z toho vězení, ve kterém jsi žil. Dal ti sebevědomí, ukázal ti, že jsi daleko víc, než zjizvená kůže a chromá noha. To co my jsme věděli ještě dříve, než ty sám. Tím se podle mě vykoupil.“
Nevěděl, co by na to měl říct. Měla pravdu. Nějak mu ale pořád nešlo přes ústa, aby to přiznal nahlas.
„A ještě jednu věc musíš vědět,“ řekla Lori a podívala se na Camille, která přikývla. Znovu upoutaly jeho pozornost.
„Pro Kyla byly jeho knihy vším. Ale tentokrát knihu vydat nechtěl.“
„To je pravda,“ přitakala Lori, „Ještě před tím, než ji dopsal, volal nakladateli. Jenže ten mu začal hrozit žalobou, pokud román neodevzdá. A on by prohrál, Theo, kdyby tak neudělal.“
Theo na ně zůstal zírat. Tohle pro něj chtěl opravdu udělat? Kvůli němu? Chtěl kvůli němu zahodit, pro něj, tak důležitou věc, jako kdyby to byl bezcenný cár papíru?
„Opravdu?“ Vydechl jen překvapeně. Obě slečny přikývly.
„Je to tak. Vlastně se se mnou krátce po tom rozhovoru sešel,“ přiznala Lori. „Říkám ti upřímně, že byl skoro až zoufalý, že musí knihu dopsat. On to rozhodně nechtěl.“
Toto zjištění bylo pro Thea jistým způsobem zásadní. Teď jen mlčel a hlavou se mu honilo nespočet myšlenek. Došlo mu, že jestli pro ně, pro jejich vztah, chtěl Kyle tolik obětovat, nejspíš asi o své lásce doopravdy nelhal. Vždyť, jeho psaní, příběhy a knihy, byly v podstatě všechno co měl. Dokud nepoznal Thea.
Je pravdou, že nebýt jeho románu, nikdy by se nesetkali a on by jistě dosud seděl ve svém bytě, uzavřený před světem a dál by vedl ten prázdný, naprosto osamělý život. Ten důvod, proč se oni dva setkaly byl prostě zlý a sobecký. Na druhou stranu, nebýt toho, nikdy se nepoznají a nejdůležitější byla jedna věc: Kyle si uvědomil svou chybu a došlo mu, co je pro něj opravdu důležité.
„Kéž by mi to řekl. Kdyby mi alespoň nelhal tak dlouho,“ řekl Theo. Lori se zamračila.
„A myslíš, že by to pro tebe bylo snazší? Uvažuj přeci a buď trochu soudný. Kdyby ti to řekl příliš brzy, nikdy by ses odtud nedostal. Vykopl by jsi ho z bytu a už nikdy jej neopustil. Upřímně, shnil by jsi tady. To jak jsi žil, to by nikdo nevydržel dlouho, uznej sám.“
„Myslel jsem, zprvu, že jste mě přišly podpořit. Zatím mi ale celkem nakládáte,“ ušklíbl se Theo kysele a trochu ho to naštvalo. Nejvíc možná to, že měly pravdu.
„To proto,“ promluvila opět Camille, „že tohle všechno je prostě naprd a nás to taky štve. Protože my jsme vás oba viděly, jak jste šťastní, když jste spolu, jak vám to oběma prospívá. Navzájem vedete toho druhého k lepšímu.“
Mladík si pomyslel, jak moudře dívka zní, když je vážná. Takovou ji neznal, vždycky působila trochu koketně, svou upovídaností a žoviálností, jako by snad ani neuměla brát věci vážně. Teď tu ale seděla, promlouvala k němu a byla tak přirozeně přesvědčivá.
„Teď jste oba nešťastní a to je strašně špatně. Nezlehčuji, co ti bratr udělal. Jsem však přesvědčená, že to všechno, co pro tebe a kvůli tobě udělal, je daleko víc.“ Naklonila se k němu a chytila ho za dlaň, snad aby její slova nepozbyla důrazu, kterým jej chtěla vyjádřit. „Ty sis od něj nechal pomoct, protože ho taky miluješ, nemýlím se? A Theho, každý děláme chyby. Kdo z nás nikdy nešlápl vedle?
Odpusť mu to. Prosím za sebe i Lori. Vy dva prostě patříte k sobě.“ Řekla a nakonec se mírně usmála. Její slova opět vehnala mladíkovi slzy do očí. Zase má pravdu, on to v jádru duše ví. Proto je to taky tak těžké.
Zastesklo se mu po něm. „Miluju ho,“ zašeptal a to přiznání trochu zabolelo, ne však tak, jak očekával. „Potřebuju čas.“ Dodal nakonec a obě dívky přikývly.
„A už se budeme bavit o něčem jiném, ano? Házejte nějaké drby, potřebuju rozptýlit,“ zasmál se najednou a rozmrkal slzy, co se mu opět vkrádaly do očí. Slečny se také usmály, podívaly se na sebe a jako cvaknutím, byla Camille zase pravou Camille a začala chrlit novinky. Jejich neplánovaná a vlastní iniciativou, započatá mise se zdála býti splněná.

4

Večer se strašně opil. Rozdělal tu letitou whisky, co měl doma a která byla určená původně k úplně jiné příležitosti. Třeba k oslavě. Včera to ale najednou byla jen láhev alkoholu, co by mu mohla pomoci, cítit se trochu líp. Očekávaná úleva od splínu však nepřišla, místo toho se postupně, s čím dál větší opilostí cítil více a více mizerně. U dna lahve se nakonec tak litoval, až začal brečet jako malá holka a akorát ho to donutilo psát další zoufale prosebné zprávy. Zítra nad nimi bude koulet očima a nadávat si do pitomců.
Následující ráno, ještě než rozlepil oči, věděl, že to dneska bude zlé. Nemusel ani pohnout hlavou,, už teď cítil, že ho bolí jako by v ní měl zaražené střepy. Povzdechl si, vynadal si, úplně zbytečně si slíbil, že už nikdy nebude pít a pokusil se vstát. Naštěstí, když už u něj došlo na kocovinu, nikdy nezvracel. To však neznamenalo, že by mu bylo dobře, hlava mu třeštila a žaludek měl na vodě.
V koupelně si opláchl obličej a jak vešel do koupelny, zapnul kávovar pro jednu dávku silné černé kávy a k tomu si dopřál ještě jednu šumivou tabletu do sklenky vody. To by ho mělo trochu postavit na nohy. Vyprošťováky měl připravené, tak si sedl ke stolu, kde v noci nechal telefon. Projel zprávy, které v alkoholovém opojení naposílal Theovi a přesně podle očekávání, by si nejraději vrazil pár facek. Na druhou stranu, se zase tolik od těch běžných, které mu nyní posílal, moc nelišily. Koncept i obsah v podstatě zůstávaly stejné. Další z mnoha povzdechů, co poslední týden vypouštěl z úst. A Theo stále neodpovídal.
Už se pomalu bolestně začínal smiřovat s tím, že o něj snad doopravdy přišel. Jestli se s tím však smířit dokáže. Kopl do sebe minerální nálož, dopil kávu, dal si cigaretu a po krátkém přemýšlení se rozhodl, že musí na vzduch.
Už tu byl zavřený několik dní, měl by se projít, provětrat si hlavu. Možná si cestou dát něco k jídlu, to mu na kocovinu také většinou pomáhalo. Vstal tedy, oblékl se a vyrazil do ulic velkoměsta. Pěšky, zadumaný, zachmuřený.
Jak se tak procházel, asi už necelou hodinu, zazvonil mu telefon. Vylovil ho z kapsy, volala Camille.
„Ahoj,“ ozval se suše.
„Nazdar,“ ozval se její klasicky veselý zvučný hlas, „jak ti je? Nezajdeme na kafe,“ optala se.
Nemohl tvrdit, že by se mu chtělo, neměl na nikoho náladu. Původně měl v plánu se další den nadále sužovat a litovat se. Tohle by mu pokazilo plány.
„Asi ne. Nemám náladu.“
Přesně tuhle odpověď čekala, ale nenechala se odbýt a měla v záloze něco, o čem věděla, že to neodmítne. „Byli jsme s Lori u Thea. Nechceš si o tom poslechnout?“ Nadhodila a už teď věděla, že ho lapila do sítě. Chtěla ho vidět, měla o něj starost a tohle byl způsob, jak se s ním setkat.
„Kdy jsi s ním mluvila? Je v pořádku?“ Změnil rychle Kyle tón, teď byl celkem nedočkavý odpovědí.
„Za půl hodiny v bistru. Zatím ahoj,“ řekla jen a zavěsila.
Podíval se na telefon a jako by ho zpráva o Theovi nabudila. Nevěděl sám, co si od toho slibovat, ale už jen to, že se ujistí, že je v pořádku mu stačilo. Otočil se a vydal se k jejich oblíbenému bistru.