1

„Proboha, nemohl by ses osprchovat?“ Zkřivila obličej Camille, jen co otevřela dveře od pokoje. Vstoupila do místnosti, která Kyleovi v apartmá sloužila jako malá domácí posilovna. Do nosu ji hned praštil zatuchlý vzduch, plný potu.
Její bratr beze slova dokončil sérii cviků, pak na ni vrhl vražedný pohled a utřel si obličej do ručníku.
„Přestaň sem chodit bez pozvání a těmhle věcem se vyhneš,“ zabručel jí v odpověď ještě o něco nepříjemněji než obvykle. Nechalo ji to chladnou, že bude ve špatné náladě věděla už když zjistila, že cvičí. To totiž dělal nejčastěji, když se mu něco nedařilo, nebo se cítil pod psa.
„S knihou se nedaří? Nebo co tě žere?“ Zeptala se, jako by narážku na neohlášený příchod ani neslyšela. Kyle si přehodil ručník přes rameno a prošel kolem ní.
„Hele,“ hlesl, „dneska mi dej vážně pokoj, nemám náladu.“
„A já zrovna dneska přišla, abych na tebe byla milá,“ zašvitořila a postupovala za ním apartmánem jako otravný pejsek. „Chtěla jsem ti poděkovat za krásný víkend. Nevím, co to do tebe vjelo, ale s Lori jsme si to fakt užily.“
Mluvila o víkendovém pobytu v lázních, který jim zakoupil. Lori se totiž bez okolků nezapomněla připomenout, co jí slíbil, když mu pomůže s Theem. Její tříminutový telefonát mladíkovi Kyla nakonec vyšel na několik stovek dolarů, ale to mu bylo jedno. Koupil si tak zároveň i Loriino mlčení, slib, že se ani Camille nezmíní, jaké má pracovní praktiky a záležitosti.
Kyle zabručel. „No jo...jsem rád, že se ti to líbilo, myslel jsem, že by ti pauza před zkouškovém bodla,“ zalhal. „Teď jdu do sprchy a jestli nemáš něco důležitýho, tak až z ní vyjdu, ty už tu nebudeš, ok?“ Řekl nakonec. Jeho sestra teatrálně zasalutovala a po chvilce, kdy se on sám napařoval pod horkou vodou, apartmán opustila.
Muži se ulevilo. Po tom fiasku s Theodorem, před pár dny, neměl náladu na nikoho a na nic. Přál si jen, aby se udobřili. Největší problém byl ale v jeho ješitnosti – měl pocit, že by se neměl snižovat k tomu, aby napsal první…

2

Theo svraštil obočí, zaklel a pak si přetáhl přikrývku přes hlavu, jako kdyby ho snad mohla uchránit před vnějším světem, nebo vlastními myšlenkami. Bylo celkem brzy, takhle brzy ráno se obvykle neprobouzel, to ten pitomý sen mu zase nedal spát. Otravná, vtíravá iluze, která ho teď budila několikrát týdně. Snad ani v pubertě ho tyhle věci netrápily tolik, jako poslední týden dva.
Povzdechl si, zachumlaný pod peřinou zavřel oči a rukou si pomalu zajel mezi nohy. Kvůli snu se probudil už hodně vzrušený, což by mu za jiných okolností ani tak nevadilo, kdyby se mu teď pořád dokola nezdálo o Kylovi.
Byl rád, že mu po nehodě funguje vše jak má, protože i o to vedli zprvu lékaři dohady. Ukázalo se však, že v tomhle směru je vše v naprostém pořádku. Taky věděl, že už je to prostě dlouho, Josh ho opustil před více jak rokem, od té doby samozřejmě nikoho neměl, jen občas si pomohl sám. Obvykle na to však moc náladu nemíval.
O to překvapenější byl, když začaly tyhle ranní potřeby, s takovou intenzitou a četností. Připadal si opravdu jako puberťák, ale i to by si snad nějak dokázal obhájit.
Nejvíce ho znervózňovalo, že to byl Kyle. Ty sny byly vždy tak živé a hlavně tak vzrušující: pokaždé byl ten muž tak jemný, když si ho bral. V těch iluzích se nad Theem nakláněl, nahý, s tím svým dokonalým hladkým tělem, skláněl se k němu, líbal jeho krk plnými rty, hladil ho jemnými dlaněmi, šeptal mu do ucha smyslným hlubokým hlasem…
Theo udělal poslední pohyb dlaní a s dlouhým výdechem vyvrcholil. Jako teď pokaždé, když k tomu došlo, se zastyděl sám před sebou, sáhl po ubrouscích a pak se vydal do sprchy. Alespoň mu opadla jedna starost.
Nemusel řešit, jak se po těchto ranních eskapádách dívat Kylovi do očí. Od té doby, co mu tak stylově odmítl pozvání do kina, se muž neozval a Theo si nedělal iluze, že by se to změnilo. Byl na něj tehdy dost hrubý a i když v tu chvíli si nemohl pomoct, teď si to vyčítal. Mohli se z nich opravdu stát dobří přátelé, teď už tomu věřil, ale po tom divadle, co mu předvedl, se nedivil, že už s ním Kyle nechce nic mít.
Párkrát mu zacukala ruka, už skoro sahal po telefonu, že mu napíše a omluví se. Nakonec nad tím vždy zavrtěl hlavou. Ne snad, že by měl problém se omluvit, ale spíše proto, že si říkal, že je to tak nakonec stejně lepší. Nebude muset nikoho řešit, nikomu nic vysvětlovat, vrátí se tam, kde byl před tím, než se potkali, tak jak mu to vyhovovalo. Bude zase sám…
Potřásl hlavou, aby zahnal ponuré myšlenky a vypnul vodu ve sprše. Zabalil se do osušky a otřel opocené zrcadlo, do kterého se díval málokdy. Zadíval se na svou tvář, jemně přejel prsty po nerovných jizvách. Vzpomněl si, jak mu matka na poslední návštěvě řekla, že vypadá jinak. Prý tak nějak veseleji, víc plný života. To bylo asi dva dny předtím, než se pohádal s Kylem. Pomyslel si, že mluvila hlouposti, odvrátil se od zrcadla a odkulhal se obléct do ložnice.

3

Seděl před otevřeným laptopem se zapálenou cigaretou, tupě a zamračeně do něj zíral. Civěl do něj už asi hodinu a stejně se mu podařilo napsat jednu dvě věty. Byl podrážděný, chtěl pracovat, ale nešlo to, přestože materiál na několik odstavců, možná stránek, měl. Prostě se ne a ne posunout dál a zasekl se samozřejmě na TÉ postavě.
Vydechl otráveně, naštvaný sám na sebe, šedavý kouř a konečně to vzdal. Vztekle laptop zaklapl a stoup si k francouzskému oknu, kde z výšky mohl sledovat rušnou ulici pod apartmánem. Netečně se díval ven a přemýšlel. Došlo mu, že takhle to dál nepůjde a teď neměl na mysli to, že potřebuje více informací. Nerad sám sobě přiznal, že hlavní důvod, proč nemůže pracovat je, že se prostě cítí mizerně. A mizerně se cítí kvůli Theovi. Ten kluk se mu dostal pod kůži až moc, víc, než předpokládal a než by vůbec kdy chtěl. Přesto to tak bylo a jestli chce stihnout uzávěrku, musí s tím něco udělat.
Zaklel. Tolik tyhle věci nesnášel, všechny ty problémy s mezilidskými vztahy, řešit jeden druhého. Tak dlouho se mu dařilo těmto věcem vyvarovat, mnohem raději o nich jen psal, než je zažíval. Poprvé dokonce na okamžik zaváhal, jestli mu za to román stojí. Ale hned jak si uvědomil, jak přemýšlí, vynadal si. Vždyť kvůli tomu to celé začalo, nesmí se už k takovým myšlenkám vracet.
Tak jo, Kyle, klid, říkal si pro sebe. Nějak moc se do toho noříš, nějak moc se tím necháváš oblbnout. Teď se prostě budeš soustředit – o nic nejde. Nezapomeň na svůj cíl. Budeš prostě zase jen hrát, nic víc, emoce stranou. Vytáhneš z toho kluka co potřebuješ, ať to stojí co chce, pak už se s ním nikdy nemusíš vidět. S tím jsi do toho šel, tak to neposer a mysli na knihu!
Napomínal se takhle, když se oblékal a rázoval si to do garáže k autu. Dokonce se i lehce pleskl přes tvář, aby se soustředil a dodal sebemotivaci váhu. Za chvíli už Mercedesem projížděl rušné ulice.

4

Zrovna vycházela ven postarší žena a on zachytil domovní dveře, takže když klepal na Theodorův byt, měl výhodu překvapení. Ke své vlastní hrůze zjistil, že je celkem nervozní, takže si začal v hlavě opakovat věty o emoční nezávislosti jeho “projektu“, pořád dokola, jako nějakou mantru. Prohrábl si upravené vlasy a čekal, až se dveře otevřou. Stalo se tak za pár okamžiků a když se objevil mladíkův velice překvapený obličej, nasadil klasický úsměv.
„Ahoj,“ vydral ze sebe zaskočený Theo. Myslel, že je to Florence, ta jediná měla od vchodu do domu klíče, o to víc byl teď překvapený.
Kyle se rozhodl předstírat, že se mezi nimi neodehrálo nic nepříjemného a že se ho Theo nijak nedotkl, takže zvedl ruku na pozdrav a zazářil jako sluníčko. „Ahoj. Můžu dál?“ Zeptal se, jako by nic a sám vykročil. Theo mu, stále ještě zírajíc, ustoupil, aby mohl vejít. Šel rovnou do kuchyně, kde se usadil na obvyklé místo.
„Nemyslel jsem, že ještě někdy přijdeš,“ konstatoval upřímně Theo, když také došel do místnosti. Opřel se o kuchyňskou linku a díval se na muže, který zamrkal.
„Proč?“ Dělal Kyle hloupého. Mladík sklopil hlavu a zrak upnul k podlaze.
„Posledně jsem byl dost protivný,“ začal provinile a pak se zahleděl spisovateli do očí. „Omlouvám se. Neměl jsem tak vyletět, vím, že jsi to myslel dobře. Já jen…“ odmlčel se, jako by přemýšlel, jak se obhájit, „já prostě ven nechodím.“
„To jsem pochopil,“ zasmál se Kyle. „Je to v pohodě, neřeš to, jo? Radši mi udělej kafe,“ snažil se zvednout Theovi náladu a povedlo se mu to. Mladík téměř vděčně přikývl a pak napustil vodu do konvice. Když kávu uvařil, přisedl si ke Kylovi a povídali si, jako by k žádnému incidentu nedošlo. Theo byl rád, hodně se mu ulevilo, že Kyla neodradil a nepřišel tak o nového kamaráda, když už se rozhodl pustit si ho k tělu.
Klábosili dlouho a o ničem, ale bylo to příjemné. Pak se Kyle napomenul – kvůli tomu tady není. V Theově přítomnosti se zapomínal, přestával myslet na hlavní důvod, proč tu sedí. Musí se posunout dál, dostat se mladíkovi pod kůži. Musí znovu zariskovat.
„Theo,“ oslovil ho opatrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Loupl po něm pohledem, zaznamenal, jak se na něj mladík podíval. Jako kdyby ho prosil, ať to nedělá, ať nezačíná s otázkami, které mu jsou nepříjemné. Jenže teď měl Theodor pocit, že to Kylovi trochu dluží, po tom, co byl tak ochotný zapomenout na jeho výbuch. Navíc, mají-li být opravdu přátelé, musí se naučit s ním mluvit, stejně by to jednou přišlo. Musí se naučit Kylovi důvěřovat.
Váhavě přikývl a čekal, na co přesně se chce zeptat. Čekal, že to bude něco ohledně nehody, takže ho otázka trochu překvapila:
„Proč jste se vlastně s Joshem rozešli?“ Zeptal se konečně Kyle. Sice to nebyla otázka, kterou čekal, i tak to bylo Theovi dost nepříjemné. Úzce to totiž souviselo. Povzdechl si a upil z hrnku, než promluvil.
„Nerozešli jsme se,“ odpověděl tiše. „Opustil mě.“ Snažil se znít neutrálně.
„Proč?“ Zeptal se hloupě Kyle a Theo na něj vrhl pohled, jestli otázku myslí vážně. Ovšem, že to Kyle věděl, potřeboval ale mladíka rozmluvit.
„Není to jasné? Samozřejmě proto, jak vypadám. Jak se můžeš tak hloupě ptát.“ Odvětil mu kysele. Kyle zůstal klidný.
„Přišlo mi neuvěřitelné, že by mohl být někdo tak povrchní. Tak hloupý.“
Theo se na něj upřeně podíval. Dobrá odpověď, pomyslel si. Asi si to opravdu zaslouží, asi je opravdu člověk, se kterým o tom může mluvit.
„Byl vždycky povrchní, ale nemyslel jsem, že se to vztahuje i na mě. Byl jsem hloupý, tehdy jsem si doopravdy myslel, že mě miluje. Možná to tak někdy i bylo, těžko říct. Tenkrát se změnilo úplně všechno.“ Řekl, ale teď jako kdyby mluvil spíše k sobě.
„Mělo mi to dojít už v nemocnici. Choval se najednou úplně jinak, byl zničehonic tak odtažitý. Jako kdyby se mě štítil. Jako bych byl prašivý. Jenže tenkrát jsem byl nějak mimo, sám jsem ještě pořádně nevstřebal, co se stalo, byl jsem jako v nějaké bublině. Hodně jsem se soustředil, abych mohl co nejdřív domů. Mezitím jsem si říkal, že nejspíš potřebuje jen čas, aby se s tím vyrovnal, přeci jen, stalo se toho hodně.
Pak mě pustili domů. Hodně lidí, společných kamarádů a známých, mi psalo – jak se cítím, že mě chtějí vidět, ať se držím a podobně. Bylo to docela milé.“
„A to za tebou nikdo z nich nepřišel do nemocnice?“ Zeptal se Kyle, který to sice nedával najevo, ale hltal jeho příběh s opravdovým zaujetím. Theo pokrčil rameny.
„Nejspíš chtěli, nevím. V nemocnici jsem byl v podstatě v izolaci, protože při popáleninách je riziko infekce hodně vysoké. Chodila zamnou jen mamka a Josh, který komunikoval s ostatními, když se zajímali. Já sám jsem v té době neměl na nikoho jiného náladu.
Jak jsem se ale dostal domů, měl jsem pocit, že se můžu konečně nadechnout, jestli mi rozumíš. Cítil jsem se prostě líp, než ve špitále, a těšilo mě, že se lidi ozývají. Byl jsem hodně nejistý, samozřejmě jsem věděl, jak vypadám, už tehdy jsem to nesnášel. Bál jsem se, jak budou ostatní reagovat, až mě uvidí, styděl jsem se. I tak mě to ale trochu nabudilo. Josh z toho naopak moc nadšený nebyl.“
„Jak to myslíš?“ Zeptal se opět Kyle.
Theo se kysele pousmál. „Víš, že je z něj model? Tehdy začal docela stoupat, dařilo se mu. A jestli ho alespoň trochu znáš, jak jsi říkal, tak musíš vědět, jak moc si vždycky zakládal na dobrém dojmu.“
Kyle přikývl. Joshe ve skutečnosti neznal zase tak dobře, jen párkrát si spolu vyšli, ale i tehdy, těch několik let zpátky, byl hodně zaměřený na to, jak působí na své okolí. Hodně mu záleželo na tom, aby dobře vypadal a měl dobré renomé.
„Už od začátku mu bylo proti srsti, abych se zase sešel se společnými přáteli. Přesvědčoval mě, abych odpočíval, abych se šetřil, snažil se mě prostě udržet doma co nejdéle. Dělal to tak dobře, že jsem si skutečně myslel, že má o mě starost. Jenže když se to táhlo pořád dál, a já už byl doma druhým měsícem, přestalo mě to bavit, říkal jsem si, že jednou prostě ven jít musím.
Přijal jsem tenkrát pozvání na večírek, od jedné známé. Nevěděl to, řekl jsem mu to až ten den, když se vrátil domů z focení. Nadšeně jsem mu to oznámil, myslel jsem, že bude rád, ale bylo to úplně naopak. Naštval se a mě dalo velikou práci ho přesvědčit, abychom zašli alespoň na chvilku. Měl jsem strach, byl jsem z toho večírku nervozní, ale zároveň jsem se strašně těšil. Když o tom teď přemýšlím, asi jsem se nikdy necítil tak uboze a poníženě, jako ten večer.“ Řekl Theo zamyšleně a pak se odmlčel.
Najednou vstal a rychle se otočil ke dřezu, aby jeho posluchač neviděl, jak těžké pro něj je o tom mluvit. Prožíval teď ten večer v podstatě znovu, když se k němu v myšlenkách vrátil a nebylo to pro něj lehké. Nechal se unést vlastním vyprávěním, teď toho litoval.
Kyle se na něj od stolu starostlivě díval, nevěděl jestli má zůstat sedět a počkat, nebo se ho snažit nějak utěšovat, protože i přes mladíkovu snahu bylo patrné, že je rozrušený. Nadechl se, že něco řekne, pak zaváhal, pusu zavřel, přemýšlel a nakonec promluvil:
„Theo?“ Oslovil ho opatrně se starostí v hlase. Mladík, otočený k němu zády, jen zavrtěl sklopenou hlavou. Jasné gesto, že mu má dát chvilku čas.
„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš,“ řekl Kyle a dokonale tím sám sebe překvapil. Myslel svá slova vážně a nemohl uvěřit, že to říká. Vždyť tohle je přesně to, co chtěl, to co potřeboval, proč tu sedí.
Jenže když teď Thea na vlastní oči viděl, jak ho to bolí, jaké bezpráví ho potkalo a co to v něm zanechalo, nechtěl to. Cítil lítost a dokonce i vztek a to ještě očividně mladík neřekl to nejhorší. Najednou mu bylo strašně nepříjemné to poslouchat a jediné na co dokázal pořádně myslet, bylo nutkání mladíka utěšit.
„Ve skutečnosti to byl večírek docela na úrovni,“ ozvalo se nesměle od kuchyňské linky. To Kyla vytrhlo z myšlenek a podíval se na Thea. Všiml si, jak pevně sevřel hůl, až mu zbělaly klouby, než se otočil a on spatřil jeho zčervenalé oči, jak potlačil slzy. Muž byl překvapený, že se dal znovu do vyprávění a zprvu ho chtěl zastavit. Pak si uvědomil, že to možná Theo potřebuje. Svěřit se, povědět někomu, co se stalo, jak ublíženo mu bylo a Kylovi došlo, že je první, s kým o tom mluví. O to těžší bylo to poslouchat.
„To byla Joshova zásluha, že jsme se vídali s lidmi, kteří pořádají akce v luxusních barech. V takových těch na střechách domů a tak. Jak se v modelingu prosazoval, poznávali jsme pořád nové lidi, stále slavnější, uznávanější. On to miloval, tyhle akce, večírky, brunche...tu společnost. Prostě se pro tohle narodil a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to vadilo. I mě to bavilo a dokázal jsem si tam najít pár přátel. Josh mě rád brával s sebou, nedělalo mu problém dávat najevo náš vztah. Dokud jsem vypadal dost reprezentativně.
Tehdy, ten večer, jsem pochopil, co jsem pro něj do té doby byl: jen módní doplněk. Nástroj, který mu dodával renomé hezoučkého zamilovaného gaye, co je oddaný svému příteli. To se teď přeci nosí, ne?“ Ušklíbl se znovu a konečně se posadil zpět ke stolu. Kyle mlčel a čekal, až bude pokračovat. Snažil se potlačit nutkání chytit Thea za ruku a konejšit ho.
„Byl podrážděný a roztržitý už když jsme tam jeli. Říkal jsem si ale, že si dá pár drinků a nakonec se uvolní, přeci jen, tohle byla jeho parketa. A já se tolik těšil, že jsem si to nechtěl nechat zkazit. Když jsme dorazili, několik lidí mě začalo vítat, byli milí, říkali, jak jsou rádi, že už jsem v pořádku a tak. Stejně jsem ale poznal, že jsou šokovaní, tyhle věci se těžko skrývají a oni sice mluvili hezky, ale byli ze mě nervozní. Všiml si toho i Josh a vůbec se mu to nelíbilo. Jenže udělal přesný opak toho, co měl.
Popadl mě a usadil k nejvíce zastrčenému stolu v celém baru. Takovému, který je u dveří na záchodky, je tam nejméně světla a je nejdál u baru, kde je většina lidí. Prostě mě tam uklidil, řekl ať počkám, že dojde pro pití.“
Kyle ho poslouchal a už nějak tušil, kam tím míří. Zamračil se, ale pořád nic neříkal. Chtěl, aby se Theo vypovídal, když už začal, přestože byl překvapený, jak moc se rozmluvil. Asi už to opravdu potřeboval, pomyslel si.
„Seděl jsem tam jako pako, protože v tu chvíli jsem si pořád ještě myslel, že je jen pozorný. Ale když už jsem tam seděl dvacet minut, půl hodiny a on se pořád nevracel, šel jsem se podívat, co mu tak trvá. Na baru bylo hodně lidí, ale ne zase tolik, aby musel čekat na pití tak dlouho. Už z dálky jsem viděl, jak stojí uprostřed skupiny a náramně se baví. Viděl jsem, jak se směje, popíjí drink, baví se. Ulevilo se mi, že se konečně zbavil té své nálady a přišel jsem k němu.
Na takových akcích nikdy neznáš všechny, nejméně polovinu lidí vidíš vždycky poprvé a stejné to bylo i s lidmi, se kterými se bavil. Nadšený z jeho dobré nálady jsem k němu přišel a chytil ho za ruku. V tu chvíli jsem si ani nevšiml výrazu všech ostatních. Teď ale vím, že se tvářili přinejmenším překvapeně, když jsem se k Joshovi přitiskl, někteří dokonce zhnuseně.
Se smíchem jsem se ho zeptal, co mu tak trvá. Ucítil jsem, jak mě od sebe odstrčil, jako kdyby se mě štítil a přestal se smát. Když se pak na mě podíval, všechno mi to došlo. Kdyby jsi viděl jak se tvářil. Strašně se naštval a díval se na mě, jako by v životě neviděl něco víc odpudivého. Najednou mě vzal, odtáhl stranou, aby ostatní neslyšeli a zavrčel na mě, ať si jdu zase sednout. Byl jsem docela v šoku z toho, jak se chová, tak jsem se ho zeptal, co se děje. Zavrtěl nasupeně hlavou a pořád se mě snažil dostat na místo.
To už jsem se naštval. Vytrhl jsem se mu, protože mě pořád držel za paži a znovu se ho zeptal, co má za problém.
„Hele, chtěl jsi sem jít, tak jsme tady. Kdyby to bylo na mě, zůstali jsme doma, ale vyšel jsem ti vstříc. Jen musíš pochopit, že to prostě nebude jako dřív,“ řekl mi a já jsem v tu chvíli totálně nechápal. Nebo jsem tomu spíš nemohl uvěřit. Tak jsem se ho zeptal, jak to myslí. Že to doopravdy nechci slyšet mi došlo příliš pozdě.
„Podívej, Theodore,“ začal vážně, ale dal si záležet, aby bylo jasné, jak je otrávený z toho, že se mnou musí mluvit, navíc s před tolika lidmi. „Věci se prostě změnily. Ty ses změnil, to víme oba. Nemůžeš za to, ale to ani já! Pochop, že je pro mě prostě nepříjemné, když mě s tebou vidí. Upoutáváš až moc nežádoucí pozornosti a víš přece, že mám teď dobře našlápnuto. Nemůžu si, momentálně, dovolit špatnou reputaci. A s tebou za zády se všechno komplikuje,“ řekl mi. Teď už vím, že se snažil hodit to celé na mě, snad aby neměl výčitky. Já v tu chvíli nemohl uvěřit tomu co slyším. Zůstal jsem na něj jen zírat, doufal jsem, že se mi to jen zdá. Všiml si jak se tvářím a navrhl, abychom si užili večer každý sám, jen se domluvíme, kdy společně vyrazíme domů. Jako kdyby to tím návrhem mohl zachránit. Jenže já byl tak mimo, že jsem nakonec jen viděl, jak se vrací za ostatními a dává se do smíchu, jako kdyby se mnou vůbec nemluvil.
Všechno mi v tu chvíli docvaklo a rozhlídl jsem se kolem sebe. Kolem dokola stáli skupinky lidí a já si všiml, jak na mě střídavě pokukují, sem tam si při pohledu na mě něco špitnou. Měl jsem najednou pocit, že na mě svítí nějaký obrovský reflektor, aby na mě bylo dobře vidět, aby si všichni mohli dobře prohlédnout toho kripla. Cítil jsem se jako zrůda,“ zašeptal poslední větu nepřítomně a oči mu opět zčervenaly. Kyle chtěl něco říct, ale nestihl to, protože když mladík párkrát rychle zamrkal, jal se dopovědět své vyprávění.
„Nemohl jsem tam zůstat. Jako kdyby mě ty pohledy začali pálit, prostě jsem musel hned pryč. Venku jsem si zavolal taxi a odjel domů. Když jsem dorazil, dokázal jsem si jen sednout a tupě zírat, měl jsem v hlavě úplně prázdno. Asi za půl hodiny mi Josh napsal, kde jsem. Nedokázal jsem mu odpovědět, a byla to taky jediná zpráva, kterou mi poslal, víc se nestaral.
Usnout jsem nemohl a jak jsem se trochu uklidnil, začaly my v mozku hlodat myšlenky, co teď s námi bude. Bylo mi jasné, že si musíme promluvit a já to nechtěl odkládat, potřeboval jsem od něj slyšet to, co už jsem stejně věděl. Ale musel jsem to slyšet od něj. Tak jsem prostě jen seděl, jako pako, přemýšlel a čekal, až se vrátí domů.
Bylo asi půl jedné v noci, když přišel. Čekal jsem, že bude opilý, ale kupodivu tomu tak nebylo, rozhodně ne tak, abychom si nemohli promluvit. Asi čekal, že už budu spát, tak byl celkem překvapený, když mě spatřil sedět na gauči. Pak si jen povzdechl.
„Proč nespíš?“ Zeptal se otráveně. Podíval jsem se na něj, jestli to myslí vážně, jako bych snad teď dokázal usnout. Nechtěl jsem ztrácet čas, rovnou jsem ho místo odpovědi konfrontoval:
„Stydíš se za mě,“ řekl jsem. Ani to nebyla otázka, protože to už jsem pochopil. Jen jsem čekal, jestli se bude vůbec snažit vyvrátit mi to. Ani se o to nepokusil, jen si znova odfrkl, jako bych ho snad obtěžoval. Myslím, že už v tu chvíli mě bral jako nějaký poddruh, už jsem pro něj byl prostě něco míň než on.
„Nemůžeš se mi divit,“ řekl a já začínal být naštvaný. Sedl si do křesla naproti mně, ale podívat se na mě nedokázal.
„Cože? Joshi, děláš si srandu? Jsem to přeci pořád já!“
Pamatuji si, jak klidně zavrtěl hlavou a ještě klidněji řekl: „Už to vůbec nejsi ty, Theodore. Víš to moc dobře. Přestaň se tomu bránit, prostě ses změnil. Už nejsi ten kluk, se kterým bych prostě mohl jen tak vyjít z domu. Teď je to prostě jinak.“
Vytřeštil jsem na něj oči. „Jsem to pořád já!“ Skoro jsem zakřičel, protože už jsem byl celkem zoufalý. „Vypadám teď jinak, vím, ale uvnitř jsem to pořád já! Pořád jsem ten kluk, kterýmu už několik let říkáš, že ho miluješ!“
Pokrčil rameny. „Promiň,“ řekl, ale žádná lítost v tom nebyla. Spíš jako kdyby se omlouval, že snědl poslední kousek koláče. „Uvnitř možná jsi pořád stejný. Ale to prostě nestačí, mě ne. A když už mluvíme takhle otevřeně,“ nahnul se ke mně, aby mohl zasadit poslední ránu. Dát tomu všemu třešničku na dort, „uvědom si, Theodore, že takhle není žádná šance, že by jsi mě ještě někdy vzrušil. Omlouvám se, ale je to tak. Nemůžu si pomoct, není to vůči tobě fér, to vím,“ prohlásil, ale bylo pořád poznat, že ve skutečnosti mu to líto není. Spíš jako kdyby se mu ulevilo, že to konečně může říct. „Nechci se tě ani dotýkat. Nedokážu to, je to na mě až moc silný kafe.“
V tu chvíli jsem to už nevydržel. Začal jsem brečet jako malá holka. Nemohl jsem uvěřit, že člověk, který mi tak dlouho tvrdí, jak mě miluje, je najednou tak krutý. Vůbec to nešlo dohromady. A když ti něco takového řekne osoba, která pro tebe byla vším...Dostal jsem strašný vztek. Jenže ne na něj. Po něčem takovém začneš pochybovat sám o sobě, hlavou se mi začalo motat, proč se to stalo zrovna mě. Proč zrovna já musím teď vypadat jako zrůda, tak moc, že jsem odehnal i toho, kdo pro mě byl nejdůležitější. Zároveň s tím se mi vybavily všechny ty pohledy a vlastní odraz v zrcadle.
Pochopil jsem, i když to bolelo, že svět venku už není pro mě. Uvědomil jsem si, že se doopravdy změnilo mnohem víc, než jsem si původně myslel a nic s tím nenadělám. Jediné,co jsem mohl, bylo smířit se s tím. S Joshovým odchodem, s novým tělem, novým životem, kde nemusím čelit zvědavým, nervozním a pohrdavým pohledů ostatních, ale který má svou cenu – tyhle zdi a samotu.
Josh si pak hned ráno sbalil věci a odešel. Poslední noc v tomhle bytě strávil na pohovce, poté jsme se viděli už jen jednou, když se vrátil pro pár drobností. Od té doby jsem ho neviděl a taky jsem od té doby v podstatě nevyšel ven. Prakticky jen do nemocnice a zpátky.
Já vím, že ti to asi přijde šílené,“ řekl Kylovi a smutně se pousmál. „Vlastně to vím i já. Kyle, věř mi, já nejsem blázen,“ podíval se na posluchače téměř prosebně, „ale tehdy...nemyslím, že by to mohl pochopit někdo, kdo to nezažil. Prostě mě tenkrát zbavil veškeré důstojnosti, sebevědomí. Pak už se to začalo nabalovat. Čím déle jsem byl doma, tím větší strach a nechuť jsem měl k tomu, abych vyšel ven. A myslím, že už…“ Theův hlas se zlomil. Nedokázal už napotřetí čelit emocím, které v něm vzpomínky a vyprávění vyvolalo a zabořil hlavu do dlaně. Přes stud, který před Kylem cítil, se rozplakal.
To už muž nevydržel. Tohle nečekal, nevěřil, že by mohl být Josh takový idiot a přestože on sám byl celkem cynik, tohle mu přišlo strašné. Ano, měl s Theem své plány, přímočaré a sobecké. Ale nikdy by se nechoval takhle necitelně, to věděl, nebo mu to tak alespoň přišlo. Od začátku zamýšlel vytáhnout z něj co potřebuje a pak jejich vztah nechat postupně vyšumět, jak už se to prostě mezi lidmi občas stává. Jenže jak se s Theem sbližovali, několikrát ho napadlo, že by se nemuseli nadobro rozejít, bylo mu s ním dobře a teď už věděl, že jejich přátelství by i po splnění jeho cíle nemuselo skončit. Tedy za předpokladu, že Theo nezjistí okolnosti, ale to vnímal jako detail. Nikdy by ale nebyl krutý jako byl Josh, to i jemu přišlo odporné.
Vyskočil ze židle aniž by přemýšlel nad tím, co dělá. Teď jen chtěl mladíka utěšit, dát mu najevo, že se nemusí trápit, protože jemu samotnému to proti srsti. Vstal, bez přemýšlení Thea objal a pevně ho sevřel.
To mladíka šokovalo, nejen pro to, že takový druh doteku necítil tak strašně dlouho. Překvapeně, s očima plnýma slz, se podíval Kylovi do tváře. Když spatřil jeho soucitný a starostlivý výraz, mělo to opačný účinek, než spisovatel doufal. Thea totiž dojal jeho přístup, právě ten dlouho odepřený kontakt a rozplakal se ještě víc. Stud šel stranou a on, sedíc, přitiskl hlavu k jeho břichu, upustil hůl, která s rámusem dopadla na zem a objetí mu opětoval. Už se nesnažil držet zpátky, dnes toho řekl příliš a v Kylově objetí nechal po dlouhé době emoce vyplout napovrch.
„Bojím se,“ vzlykal a slzami smáčel Kylovu košili. Prsty nevědomky sevřel látku jeho oděvu a zajíkal se. „Bojím se, Kyle, že tady jednoho dne p-prostě pojdu a nikdo...N-nikdo to nezjistí. Mám sny o tom, že j-jsem tu umřel a já...já se dívám, jak nachází moje tělo až...až když u-už začíná páchnout sousedům…“ svěřoval se mezi vzlyky, sotva popadajíc dech. Plakal hořce až to rvalo srdce a Kyle v tu chvíli nevěděl co jiného dělat, než že jej sevřel ještě pevněji a začal ho hladit po vlasech. Sám nevěděl, proč ho jeho pláč tak mučí, ale dal by teď cokoliv za to, aby se přestal trápit. A pak dostal nápad.
Opatrně se od mladíka odtáhl a dřepl si vedle něj, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Chytil ho za ruku a pohlédl do jeho uslzených očí.
„Půjdeme,“ řekl jen ale do svého pohledu dal všechno co mohl. Theo překvapeně zamrkal a bylo patrné, že má pochybnosti. Nevěděl o co jde, ale Kyle mu sevřel dlaň o něco pevněji a jeho pohled nesl jakýsi příslib něčeho jiného, ale zároveň bezpečného.
„Jen mi věř a pojď se mnou,“ dodal muž, sáhl po holi, která ležela vedle něj a vložil ji Theovi do dlaně. Pak se zvedl, odebral se do předsíně a čekal, až ho bude mladík následovat. K jeho úlevě se tak opravdu stalo a on ho nakonec doprovodil ke svému autu, kde mu otevřel dveře, usadil se k volantu a pak se rozjeli, pro Thea, vstříc neznámému cíli.