Měl zvláštní pocit, když seděl po osmé hodině na přednášce. Tupě si zapisoval informace z prezentace a usmál se na dívku, se kterou se od jedné společné, stresové události před zkouškou zdravili. Hlasitě si povzdechl.

Byl unavený.

Dnes měli jít s Valerou do divadla, ale Jurimu se nikam nechtělo. Neměl na něco takového energii a nervozita z odjezdu, který se blížil, na jeho náladě páchala paseku.

Také Anastáz mu předchozí den konečně zvedl telefon. Rozhovor byl však krátký a minimálně nepříjemný. Nedozvěděl se vůbec nic, jen snad, že se oba s Ingrid vrátí o víkendu, takže se skutečně minou. To vědomí Juriho znervózňovalo, jelikož to znamenalo, že se uvidí až v neděli večer. Nechtěl nutnou konverzaci už dál odkládat.

A také… Anastáz mu chyběl. Těžko nesl, že jej tak vyškrtnul. I když měl Valera pravdu a tentokrát to skutečně bylo asi neprávem. Nikdo však nevěděl, co přesně se s ním stalo. I Ingrid byla tentokrát v nevědomosti.

Promnul si oči.

Zůstal vzhůru skoro celou noc. Nejen kvůli Anastázovi – také se kvůli tomu cítil náležitě špatně, však nemohl si pomoci, a znovu v myšlenkách zabloudil na profil jistého Itala, který jej před dvěma dny dohnal ke dvěma orgasmům, ani o tom nevěděl. Byl takřka pruzen tou skutečností, že scénu budou opravdu realizovat až se vrátí. Juriho tak napadaly samé neřesti a nemravnosti, které by mohl Diegovi provést během slavnosti. Nebylo by to však pravděpodobně vítáno.

Znovu si povzdechl.

„…třeba by nám poradil támhle mladý pán?“ stočila se na něj pozornost přednášejícího a Jurimu zatrnulo. Ohlédl se, jestli byla skutečně otázka položena jemu a prohlédl si tabuli s několika výpočty. Na jakém, že byl předmětu?

„Vidím, kolego, že jste zmaten. Otázka zněla: Jak se mění tón varhanů s délkou píšťal?“ usmál se na něj netrpělivý docent nepříjemně a Juri znovu přeběhl očima po tabuli. Hudební akustika. Nuda.

„Čím je píšťala kratší, tím je tón vyšší?“ odpověděl nejistě a navlhčil si rty. Přednášející měl ve zvyku během svého určeného času vyvolávat, a byl tak jedním z nejméně oblíbených. Jeho přednášky nebyly povinné, takže místnost byla naštěstí poloprázdná.

„Děkuji, ale to jsem právě řekl. Píšťaly jsou vždy kratší přesně o jednu polovinu. Příště se prosím vyspěte doma. “ odpověděl docent nevrle a pokračoval se svým výkladem. Juri přikývl a promnul si oči, aby se trochu probral. Vstal pozdě a ještě ani nesnídal, takže jeho vnímání bylo skutečně v záporných hodnotách.

Dlouhý den.

Nakonec však utekl rychleji než očekával. Většinou to tak bývalo a Juri postával nervózně u vchodu do baru. Představení se konalo ve staré továrně, která byla pro potřeby nezávislých umělců přeměněna na koncertní sály a pódia s velkým barem. Nechtěl však vejít sám a Valera měl zpoždění. Juri podupával jako ježek a předstíral komponování důležitého emailu, když musel. I přesto byl však osloven.

„Ahoj, neruším?“

Hlas patřil slečně možná jen o pár let starší než on sám. Měla dlouhé, blonďaté vlasy, drobnou postavu baletky a liščí oči, prozrazující inteligentní charakter. Juri zaváhal.

„Ne.“ zavrtěl hlavou a doufal, že jej z nějakého důvodu třeba nevyhodí.

„Promiň, že tě takhle oslovuju bez varování, ale neskládal jsi náhodou hudbu k dokumentu o hmyzu? Juri, že?“ zeptala se rychlými slovy a Jurimu spadly překvapením ruce podél těla. Pár nenápadných momentů nemohl zareagovat a pak horlivě přikývl. Odkud jej znala? Nevybavoval si její tvář ani ze školy.

„Dělal, ale my se asi…“ neznáme? Nechtěl to říct nahlas, kdyby se náhodou už setkali a on ji urazil. Slečna však mávla rukou.

„Vůbec se neznáme. Já tančím se skupinou, dnes ne, dnes se jdu jen na kluky podívat, ale normálně ano a hudba je mým koníčkem, takže se v místních umělcích docela orientuju.“ usmála se, aby objasnila svůj zájem. Juri, stále poněkud v šoku, přikývl.

„Laima, mimochodem.“ podala mu s úsměvem ruku a Juri lehce stiskl. Nevěděl, co říct. Dívka byla však zcela bez zábran a zamávala na slečnu vycházející z baru ven.

„Asi na někoho čekáš, že? Nechceš si se mnou dát mezitím něco k pití uvnitř?“ zeptala se milým tónem, Juri věděl, že by ji ani odmítnutím neurazil. Taková nabídka se však neodmítá. Bez dlouhého rozmýšlení přijal. Koupil jim oběma pití a slečna poděkovala, že za ni platí.

„Popravdě, nečekal jsem, že by mě někdo kvůli tomu dokumentu poznal. Prorazit s filmovou hudbou je docela hrůza.“ přiznal jí po chvilce zdvořilé konverzace. Stále nemohl uvěřit vlastnímu štěstí.

„Prorazit s jakoukoliv jinou hudbou než pop, rap nebo indie je hrůza. Můj bratr vystudoval na vejšce skladbu a teď pracuje v kavárně.“ souhlasila s ním Laima a Juri se kysele usmál. Přesně takového osudu se bál, proto se pokoušel dostat alespoň do malého povědomí už teď.

„To je přesně moje noční můra.“ zašklebil se na ni.

„No počkej, můj brácha je tele. Ty jsi fakt dobrej, odebírám tě na spotify.“ ohradila se Laima, jako by ji urazil na cti. Juri se plaše usmál. Opravdu neuměl přijímat lichotky.

„Nechci to podrážet, ale mohla bys to samé povědět i režisérům, které jsem se pokoušel přesvědčit?“ postěžoval si a Laima se lítostivě usmála.

„Víš co? Co kdybys mi dal číslo? Nebo já si tě najdu na instagramu, a kdyžtak ti napíšu, hm?“ usmála se už s telefonem v ruce a sotva pár vteřin trvalo, než se Jurimu ohlásil nový sledující. „Občas by se nám hodila nějaká hudba a tak, takže kdybych o něco zavadila, dám ti vědět.“ usmála se těma liščímo očima a Juri sklopil pokorně hlavu.

„To nemusíš, já bych tě nerad-….“

„Prosím, neurážej mě. Mě to nic nestojí a tvoje hudba se mi opravdu líbí.“ přerušila však jeho skromné žvanění rychleji než čekal. Zarazil se a trochu ošil. Měl pocit, že ji nějak urazil, a to nechtěl. „No a teď jsem tě znejistila. Promiň, to jsem neměla v plánu. Víš co, za chvilku tu jistě budeš mít svůj doprovod a na mě mávají přátelé tamhle, tak se třeba uvidíme ještě po představení.“ usmála se zcela nespoutaně a Juri zvládl jen přikývnout. Sledoval ji, jak téměř skočila na staršího pána stojícího u šatny, a hlasitě se rozesmála, protože se jí polekal.

Pohledem však zavadil o dva muže, stojící ve frontě.

Zamával na Stefana, který si ho všiml jako první a nedočkavě se postavil. Představení by mělo začít za pár minut. Neodvážil se však přistoupit blíž. Laima stála přímo vedle Valery a zuřivě diskutovala, nerad by působil, jako že se vnucuje.

Slečna ho zmátla. Působila přátelsky, ale něco na její bezprostřednosti Juriho děsilo. Zůstal tedy na místě a počkal si, až za ním dojde pár sám.

„Kdo to je?“ zeptal se Valera, když se konečně probojovali k němu. Ukázal se zvednutým obočím na Laimu a Juri pokrčil rameny.

„Jmenuje se Laima, taky na někoho čekala, tak jsme se dali trochu do řeči.“ pověděl, jako by to dělal téměř každý den a Stefan se překvapeně usmál.

„Promiň, že jdeme pozdě, doprava a tak, nějak jsme to nevypočítali.“ usmál se však místo odpovědi omluvně a přátelsky pokývnul na nějakého člověka. Juri ho neznal, ale Valera se také usmál.

„V pořádku. taky jsem tu nebyl úplně podle plánu.“ mávnul Juri rukou. Valera řekl něco nesrozumitelného a pak odešel, podle směru jeho kroků, asi na záchod.

„Co Anastáz? Vali říkal, že prý se nějak rozčílil a nemluví s tebou?“ zeptal se s upřímnou starostí Stefan a Juri nezabránil úsměvu. Ne, Stefan by skutečně nemohl nikomu ublížit.

„To nic není. Snad ho to přejde, myslím, že je jen nervózní z otce. Víš jak ho dusí.“

Juri v to sice sám doufal, ale začínal mít podezření, že v tom přece jen nakonec bude něco víc. Kdyby to byl Anastázův otec, alespoň Ingrid by věděla. Teď neměl nikdo ani ponětí a Anastázova povaha se nesvěřovala jen tak.

„Vím. Je to strašný. Když si představím, že moji rodiče by byli takhle šílení… On se tváří až nebezpečně. Jednou jsem ho někde zahlédl řečnit a mluvil o sodomě a podobný kecy. Bylo to k nevydržení.“ mračil se Stefan. Juri přikývl. Živě si vybavoval jeho až nepříjemně osobní návštěvu a Anastázův výraz, když se ho pokusil zastavit, aby nešel k Jurimu do pokoje.

„Občas si říkám, jestli by Anastáz neudělal nejlíp, kdyby se úplně odříznul.“ spekuloval Juri, ale věděl o všech těch důvodech, proč to tak nejde. Za špatných dnů o tom dokázal Anastáz mluvit i hodiny.

„To není tak jednoduché.“ zavrtěl Stefan hlavou, ale nedodal ani o slovo navíc. Snad si uvědomoval, že Juri s ním názor sdílí, ačkoliv jej neřekl nahlas. „Ale je škoda, že s námi pozítří neodjede. Teď jsem ho delší dobu neviděl.“ usmál se. Bylo z něj vidět nadšení z nadcházející dovolené. Aby taky ne, s tím programem, který naplánoval Valera.

„Hele, já taky ne, a to s ním bydlím.“ usmál se Juri odlehčeně, ale bodlo ho v žebrech, protože to byla pravda. „Valera říkal, že se těšíš, že jsi neměl dlouho dovolenou.“ změnil Juri raději téma a zašilhal očima, když se ozval první gong. Ve staré továrně to působilo poněkud dekadentně.

„Neměl! Asi jsem neměl tu potřebu… ale těším se jako blázen. Valera taky. A zůstáváme celý týden, takže to bude vážně paráda.“ usmíval se Stefan zasněně a když se Valera konečně vrátil, kouzelně se na něj usmál. Okamžitě ho chytil za ruku a Valera zkrotl jako beránek, když mu něco pošeptal do ucha, že ani Juri neslyšel, sotva to vlastně postřehl. Ozval se druhý gong.

Představení bylo neskutečné, jako vždy. Tanečníci dokázali dojmout, rozesmát i donutit k zamyšlení. Nebylo divu, že se trhli z národní scény a odešli na vlastní pěst. Juri se několikrát nenápadně poohlédl po Laimě, ale nikde ji nezahlédl, asi seděla za ním. Vypustil ji tedy z hlavy a nestačil se divit, kolik dobrovolníků vytáhli na pódium. Všichni byli úměrně vyděšeni a Juri děkoval své prozřetelnosti, že všichni tři seděli uprostřed, bez jakéhokoliv přístupu.

Po cestě domu se od Valery se Stefanem oddělil o něco dřív. Měl pocit, že se v následujících dnech uvidí až dostatečně, a nerad by se jim omrzel. Nehodlal strávit veškerý čas s Diegem, ačkoliv tam jede hlavně s ním. Jedou však jako přátelé, a byl by nerad, kdyby Valerovy sestry domýšlely cokoliv jiného.

Byly jako jezinky, ale měl je rád, považoval je za sourozence. Jeho vlastní sestra byla o hodně starší a nikdy spolu neměli tak dobrý vztah, jako jejich sousedé. Vdala se už v devatenácti a odstěhovala, když bylo Jurimu necelých čtrnáct let.

---

„Je to hned za kolejema. Tamhle ten kopec je Podurja a tady kousek za ním je jezero Illgajar, v létě sem kvůli tomu jezdí turisti, protože je to jedno z mála ledovcových jezer.“ popisoval Juri za volantem a trochu se naklonil, aby mohl ukázat na vrchol kopce, který se s výškou zvedal prudčeji.

„Podurja, tam se dělají ty rituály, ne?“ zpozorněl Diego a také se naklonil.

„Některé. Starší lidi mají problém tam vyjít, takže většina se dělá jenom na takovým valu hned u vesnice.“ vysvětlil Juri a ve zpětném zrcátku zkontroloval, že je Stefanovo auto hned za nimi. Věděl, že Stefan jezdí podle navigace, ale signál byl v některých lesích trochu horší a Valera byl hodně, ne však dobrý navigátor.

„A tenhle? Dosažení dospělosti?“ doptával se Diego dál. Celou cestu Juriho zasypával otázkami, na které mladík velice rád odpovídal. Většinu lidí jejich tradice zajímaly nanejvýš jeden den, a pak už nasytili svůj zájem. Ne Diego. Ten se ptal na nejmenší podrobnosti a všechny si je ukládal do paměti, že se Juri musel zeptat, zda si nedělá poznámky. Zmínil však, že by o tom rád napsal článek.

„Ten bude na Podurje, a pak se jdeme většinou koupat do jezera. Teda ne všichni, ale je to taková spíš nepsaná tradice dětí.“ usmál se Juri. Illgajar bylo naprosto ledové, a jako malí z koupání dělali zkoušku odvahy. „Přitéká tam několik horských potoků, tak je to dost osvěžující.“ varoval Juri se záškodným hlasem a Diego se pousmál.

„Umím si to představit.“ zvýšil Diego hlas, protože vlak konečně projel kolem a Juri zařadil, aby mohli pokračovat v jízdě.

Juri se nemohl dočkat. Své rodiče neviděl několik měsíců a tři dny si hodlal plně užít. Trochu snad i záviděl Valerovi, který se rozhodl se Stefanem zůstat celý týden.

Projel kolem pár starých hospodářství, která už byla desítky let prázdná a u starého dubu zabočil doprava do prudkého kopce.

„Většina lidí a střed vesnice je dole, ale rodiče bydlí kousek dál. Ten pozemek býval statek, prarodiče to přestavěli, aby se tam dalo pohodlně bydlet.“ usmál se, protože už je vítaly přerostlé keře a neupravená cesta. Jel pomalu, opatrně, nerad by půjčené auto doplácel za případné škody.

Minul první odbočku do lesa, která vedla k Valerovým rodičům a pokračoval až na samotný konec, kde se začalo vykreslovat veliké stavení s bohatým členěním a malými okny. Neměli plot, nebyla potřeba, ale pozemek byl jasně ohraničený. Bíle nahozené obydlí bylo stavěno do tvaru písmeně L a z druhé strany nechyběl malý, vyvýšený přístavek, který byl držen pro návštěvy. Bývalá stodola, kterou rodiče předělali na spací prostory a sklep.

Malou brankou se pak dalo vejít na zahradu, která byla schovaná za stromy a právě bývalou stodolou, kterou se na zahradu dalo projít také. Stejně jako do sadu.

Zajel na dvorek a zaparkoval vedle otcova auta. V kuchyni zahlédl mihnutí záclony a sám pro sebe se usmál. Diego ještě nevěděl, co jej čeká. Věnoval mu povzbudivý úsměv. Ital možná nevypadal nervózně, ale Juri si byl jistý, že alespoň krapet nejistoty tam být mohl. Diegovi muselo na tom rituálu skutečně záležet, že se vypravil s téměř cizími lidmi takhle daleko.

Z otevřených dveří vyšla paní kolem padesáti let ve světlých kalhotech a velké, bledě modré košili. Juri se podíval na svou vlastní a nemohl uvěřit, že se ve svojí čerstvé dospělosti obléká stejně jako matka. Vystoupil z auta.

„Ahoj, miláčku.“ dostalo se mu vřelé náruče a Juri se trochu ohnul, aby mohl obětí opětovat. Pusu na tvář a pak s menší plachostí ustoupil.

„A tohle musí být Diego, vítej u nás.“ usmála se Juriho maminka a překvapeného Diega také objala. Jeho šok trval však sotva pár vteřin a okamžitě se přizpůsobil. Juri se ušklíbl. Rodičové měli tendenci každého zasypat jídlem, pitím a vřelostí, že nejednoho kamaráda vyděsili.

„Zdravím, děkuju moc, že jste ochotni mě ubytovat.“ usmál se zdvořile Diego a žena pouze mávla rukou, jako že to nestojí za řeč.

„Táta jel ještě odvést několik pytlů do města, tak přijede za chvíli.“ vysvětlila absenci svého muže a Juri se překvapeně otočil.

„Proč nejel svým autem?“ zeptal se zmateně.

„Zase se mu pokazilo něco… s kapalinou… a hadičkou, já nevím, zlatíčko, vzal si moje. Už jsme to museli dnes odvést, tak abychom to měli z krku.“ usmála se bezstarostně a Juri zakroutil hlavou. Táta měl talent na neřešení problémů, takže mohl očekávat, že auto spraví, až jim přestane fungovat i to druhé.

„Letos jsou jablka o něco dřív a rodiče vozí svoje do města do skladů.“ otočil se na Diega s vysvětlením a ten uznale pokýval hlavou. Nedoptával se dál a nechal se nadšenou matkou odvést, aby mu vše ukázala. Juri je s drobným úsměvem následoval, v každé ruce jedna taška.

„Budeme spát nahoře v pokojích?“ houknul na mámu s nohou na prvním schodu.

„Ne!“ dostalo se mu však odpovědi a matčina hlava se objevila zpoza futra. „Odnes to do přístavku, tady bude spát Ellena, zítra přijede i s dětmi a přístavek má jen dva malé pokojíky, tak by se všichni nevešli.“ vysvětlila a otočila se na Diega, který se akorát zajímal o obraz vedle okna.

Juri je teda ponechal ukázce domu a odnosil věci do malého přístavku. Byla tam malá koupelna se záchodem a dva pokoje, jeden s velkou postelí a druhý s klasickou pro jednoho. V malém pokoji bylo sotva místa k hnutí, ale zase bylo topení. V noci bývala zima.

Nehodlal však nechat Diega spát v něčem co připomínalo spížírnu s výhledem na auta a dvorek. Jeho tašku tedy položil na postel do velkého pokoje. Okna byla otočena směrem do sadu, který stál v mírné stráni a výhled na hory byl tak naprosto kouzelný. Hned jak byl hotový, vyběhl ven, aby nenechal Diega napospas moc dlouho. U auta se srazil se Stefanem a překvapeně se ohlédl na Valeru u auta opodál.

„Vali, myslíš, že mi vezmeš telefon?“ houkl Stefan a šibalsky mrknul na zmateného Juriho.

„Jasně.“ usmál se mladík u auta a dveře zavřel nohou. Stefan nesl na rukou krabici se zákusky a sebevědomě vešel do domu.

„Byli jsme vykázáni, prý se to letos to rozděluje podle pohlaví a Ellena má dvě holky, takže bude u našich.“ pokrčil Valera pobaveně rameny a následoval Stefana, který už se zdravil uvnitř s Juriho mámou.

„Potkali jsme ho po cestě, a přímo nám to takhle nakázal.“ vysvětloval Stefan a položil občerstvení na stůl.

„Jejich smůla, koupili jsme preclíky.“ zašklebil se Valera a nechal se Stefanem pohladit po čerstvě růžových vlasech.

„Vali! Nádherná barva!“ všimla si okamžitě paní domu. „Tvoje maminka musela plakat, že už není švestková.“ pokývala vědoucně hlavou a přišla blíž, aby ho mohla pořádně přivítat. Kypěla radostí a energie z ní sálala jako z kamen.

„Tady mi to chytlo trochu víc do fialova.“ postěžoval si Valera a ukazoval na část za uchem.

„To nevadí.“ oponovala Juriho máma, „Alespoň se ti to bude hezky hodit ke kytkám, ségry už ti je vybraly, samá chrpa, a prý ti ho zítra upletou. Jurimu taky.“ otočila se na svého syna, který se opíral o rám dveří a zkoumavě si prohlížel Diega. Stál na opačné straně místnosti a celý výjev překvapeně pozoroval. Usmíval se však.

„Musíte mít určitě hlad po dlouhé cestě a už bude čas na večeři. Ubytujte se, Valero, ty jdi se Stefanem nahoru, Juri už svoje věci odnesl do přístavku, pak se můžete klidně vyměnit. Je to jen na tyhle dvě noci. Vy pak prý budete na chatě, zůstáváte celý týden říkala mamka?“ pokračovala dál, ale Juri mávnul na Diega, aby jej následoval. Měl pocit, že naprostého zmatení už bylo dost a chtělo by to alespoň na půl hodiny klid.

Přešli prázdný dvůr a Juri pobídl tichým gestem Diega do pár schodů. Ten poslechl a rozhlédl se po malé předsíni se samými věšáky a ohromným, starodávným botníkem.

„Tví rodiče to tu mají vážně rozsáhlé.“ promluvil Diego poprvé k Jurimu a ten přikývl. Taky to všechno stálo hodně peněz a Juri si občas nemohl pomoct a přál si, aby měli jednoduchý byt někde nedaleko a on mohl bezpečně studovat ve městě na vysoké škole. Na druhou stranu, pokaždé když přijel, jako by na takové věci úplně zapomněl.

„Oni tu dřív žili i prarodiče. Já si je ale už nepamatuju.“ pověděl důvod tolika místností a samostatných částí. Rodiče zpočátku doufali, že děti také zůstanou, ale zrovna oni byli světoběžníci a rozhodli se opustit hnízdo na místní poměry vcelku brzy. Stejně jako Valera.

„Teď se to hodí, protože rodiče mají pořád nějaké návštěvy. Táta je ještě horší než máma.“ ohlédnul se na Diega s pobaveným varováním a provedl jej do prostorného pokoje.

„Díky.“ ukázal Diego na tašku na posteli a přistoupil k oknu. Juri se usmál.

„Kromě druhého patra je tu nejlepší výhled na sad.“ poukázal a Diego fascinovaně přikývl.

„Co všechno pěstujete?“ zeptal se užasle a otevřel okno, aby se mohl trochu vyklonit. Přes údolí byly vidět špičky protějších hor a mraky, které se snaživě valily středem, aby snad nebylo něco vidět.

„Hlavně jablka a hrušky, ale ty už jsou pryč. A pak jenom pro domácí potřeby rybíz a tak. Každý tady pěstuje něco, takže všichni koncem léta zuřivě zavařují a sklenice si pak vyměňují mezi sebou. Pak ti můžu ukázat sklep, je plný sklenic a zavařenin.“ vysvětlil Juri a všiml si, že máma povlékla peřiny, takže ani nemusel vytahovat přikrývky. Došel však do předsíně, kde z poličky vytáhl tlustou deku. Položil ji na postel.

„V noci tady bývá zima.“ poukázal, když se Diego tázavě otočil.

„Už teď docela je. Vzhledem k tomu vedru, které je ve městě.“ potvrdil Diego.

Pokaždé, když přijel domů, ochladilo se alespoň o pět stupňů. Jestli bylo ve městě příjemných dvacet, u rodičů to bylo na teplejší bundu a dlouhé kalhoty, protože v noci teploty klesly k nule.

„Kdyby ti byla ještě v noci zima, tak řekni, v domě bych našel asi i přímotop.“ usmál se Juri. Předpokládal, že Italské kořeny Diega nepřipravily na mrznoucí hory a ledové jezero. A možnost fyzického zahřívání mezi nimi zatím asi nepřipadala v úvahu.

Takové řešení tedy nenavrhnul, ačkoliv by se mu nebránil. Včerejší večer, přece jen, stejně jako ten předchozí, strávil připravováním na všechno možné i nemožné. Člověk si nikdy nemohl být dostatečně jistý.