Nebyl si úplně jistý. Slunce mu pražilo na lýtka a zbytek těla úspěšně schovával ve stínu městského domu. Vzduch se ve slunci tetelil a Juri si navlhčil vyschlé rty. Byl nervózní. Už rovnou si oblékl stejné spodní prádlo jako minule, aby se nemusel svlékat do naha a musel se hlídat, aby si před odchodem nedal alespoň dva panáky nejtvrdšího alkoholu.

Ludis otevřel dveře a kouzelně se na Juriho usmál. Pokývnul hlavou, na vyzvání, aby vešel a Juri prošel kolem staršího muže do útrob domu. Znovu se sešli ve studiu. Zamířil tedy rovnou beze slov do kuchyňky, kde si položil batoh na zem a v očekávání si sedl ke stolu. Byly tam připravené dva hrnky a konvice.

„Chceš si ještě promluvit o poslední lekci? Na konci jsi docela rychle zmizel.“ zvedl Ludis obočí a naplnil oba hrnky vařícím čajem. Rozvoněl se místností a vybízel k ochutnání. Voněl sladce. Juri nakrčil nos.

Ne, rozhodně se o tom nechce bavit. Nemusí slyšet všechny momenty, kdy to zkazil a co všechno by měl udělat jinak. Měl hrubou představu a byl jen rád, že s ním byl Ludis tak trpělivý. Zavrtěl hlavou.

„Nemusíme. Možná spíš… čím dřív začneme, tím líp.“ usmál se Juri a posunul si hrnek blíž k sobě, ačkoliv neměl v plánu se napít.

„Dobře.“ usmál se Ludis a stoupl si. Opřel se o kuchyňskou linku a shlížel na Juriho s potutelným úsměvem.

„Dneska trochu víc zatlačím, budeme dělat nějaké ty věci, co máme na papíru. Řekni mi pravidla a začneme.“ díval se na Juriho s malým úšklebkem a založil ruce na hrudníku.

„No,“ zamyslel se Juri, protože jeho mysl se divoce točila ohledně všeho možného a najednou si nemohl vzpomenout s čím vším to vlastně souhlasil. „Nebudu jen tak protestovat, nebudu nic namítat a když se mi něco nelíbí, tak to prostě řeknu?“ řekl nejistě a pohlédl na Ludise, který se usmál a přikývl.

„Dnes ještě přidáme pravidlo, že nebudeš zbytečně mluvit. Ne, že bys minule toho řekl hodně.“ uvážil Ludis a znovu se usmál. Pak se nohou živelně odrazil z linky a obešel stůl. Juri ho nejistě propaloval pohledem. Už začínají? Má se svléknout?

„Převlékni se do oblečení v košíku a až budeš hotový, přijď so studia a klekni si na černou podložku zády k zrcadlu.“ řekl Ludis vyrovnaným hlasem a na nic nečekal, zmizel za závěsem.

Juri se snažil neváhat a přispěchal ke košíku. Spodní prádlo, úplně stejné jako minule, akorát tělové barvy, dal stranou a nevěřícně zvedl světle růžovou jemnou látku. Byla poměrně dlouhá a po stranách byly delší stužky. Na zavázání.

Juri byl vděčný, že chodil na balet, protože by jinak asi nevěděl, co s tím. Zhluboka se nadechl a trochu ošil. Ohlédl se k závěsu, protože zdržoval, ale nemohl si pomoct. Ludis po něm chtěl, aby si vzal sukni? Měl chuť připomenout, že je muž, ale to Ludis přece věděl. Až moc dobře. Možná to udělal schválně, aby se na Juriho nemusel dívat, kdyby se znovu vzrušil…

Rozechvěle však poslechl a svlékl si oblečení. Černé spodní prádlo rychle vyměnil za tělové a se zavřenýma očima se navlékl do sukně. Byla příjemná na omak. Na baletu v nich vídával dívky. Uvazovaly si je do pasu a látka pak končila těsně pod zadkem. Pokaždé baletkám udělaly elegantní siluetu. Juri však nebyl dívka, aby se cítil pohodlně.

Podíval se na sebe, když byla sukně na místě a cítil hořící tváře. Nikdy holčičí oblečení nenosil, ani ho to nenapadlo. Naopak. Věděl, že takový Valera by asi s něčím takovým problém neměl, on se však nikdy s opačným pohlavím moc neztělesňoval. Pokusil se tedy znovu zhluboka nadechnout a trochu uklidnit splašené srdce. Nevzpomínal si, že by zahlédl něco o sukních ve formě, kterou s Ludisem procházeli, ale teď si nemohl ani pořádně vzpomenout, jak se jmenuje. Trošku se oklepal a prošel kuchyní. Zdržoval.

Zvedl záclonu v otevřených dveřích a rozhlédl se. Ludis na něj čekal. Usmál se, když Juri vešel, čímž ho donutil stydlivě otočit hlavu.

Oči zabloudily po místnosti. Nic se nezměnilo, jen uprostřed byl profesionálně vypadající foťák a několik dalších drobností. Souhlasil vlastně s pořizováním fotek. Minule na to úplně zapomněl.

„Klekni si na černou podložku čelem k oknům a nenuť mě, abych se znovu opakoval.“ připomněl se Ludis po chvilce ticha a Juri se na něj poplašeně podíval. Opakoval? Vždyť mu neřekl co má dělat až přijde… nebo ano? Nervózně se pousmál a rychlým krokem přešel k podložce. Stejná jako minule. Nejistě spadl na kolena, dosedl na paty a sklopil podřízeně hlavu. Chtěl to mít co nejrychleji za sebou.

Sukně schovávala horní část stehen i spodní prádlo. Snaživě ji stáhl dolu, aby z nohou zakrývala co nejvíc a polekaně sebou trhnul, když ucítil dlaně na ramenou. Trošku je promnuly, a sjely pomalu, trýznivě na předloktí. Juri sledoval prsty, omotané jako hady, a hlasitě dýchal. Snažil se zaplašit vzrušení, které se chtělo probojovat skrz zábrany a na výdech zavřel oči.

„Dnes mě budeš oslovovat pane, je ti to jasné?“

Juri ucítil slova až v bránici a oklepal se, jak jej Ludisův dech zašimral na krku. Pravá ruka přejela motýlím dotekem přes hrudník pod bradu, kde lehce stiskla a Juri přikývl. Prsty se výhružně stočily kolem hrtanu a nehty poškrábaly citlivou kůži. Počkaly si na polknutí, a pak stiskly ještě víc.

„Je to jasné?“ Zasyčel Ludis nebezpečně a Juri se trochu zaklonil pod tlakem ruky, jen aby lopatkami narazil do Ludisova hrudníku. Má odpovědět nahlas? To po něm minule nechtěl… nebo ano?

„Ano pane.“ odpověděl nejistě a zastyděl se ve stejném okamžiku, kdy slova opustily jeho rty. Oči zavřené a postupně zakláněl hlavu, protože tlak na dýchací trubici zesiloval a šimral jej pod kůží.

Potom, z ničeho nic, všechen kontakt zmizel a Juri zavrávoral, jak se do Ludisových rukou opíral. Zmateně se ohlédl. Tvář zakřičela téměř okamžitě. Místností se ozvala hlasitá rána, jak na Juriho tvář dopadla otevřená dlaň. Zvládl jen pootevřít pusu, protože nic takového nečekal. Bolest nepřišla. Facka nebyla moc silná, ale znamenitě štípla a Juriho ruka okamžitě přikryla postiženou část obličeje.

„Řekl jsem čelem k oknu.“ připomenul mu Ludis a Juri rozechvěle dýchal. Čelem k oknu. Za co, že byl uhozen? Neodvážil se ohlédnout, ale ruku spustil v zaleknutí zpátky do klína. Měl strach. Ludis jej však obešel, jako by se nic nestalo, a také si klekl na podložku. V identické pozici, ale množství šatů jasně říkalo, kdo má v daný moment jakou roli.

Ludis si přitáhl Juriho zápěstí a zkušeně je během krátké chvíle svázal k sobě. Double column. Provazy seděly pevně na kůži a Juri ukradl krátký pohled, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Ludis si soustředěně prohlížel Juriho zápěstí a zkontroloval prostor mezi kůží a provazem.

Pak si stoupl a trochu za provaz zatahal, že Juri neměl jinou možnost než se zvednout z lýtek a po kolenou popojít, aby se nepřevrátil dopředu. Ludis se ušklíbl a zatahal víc. Juri zavrávoral a dopadl prudce na předloktí. Syknul, jak mu bolest prolétla kostmi až k ramenům, a zvedl hlavu.

Ludis na něj povýšeně shlížel a zasmál se, když Juri sklopil oči. Pak se otočil a volný konec provazu přivázal k madlu pod oknem. Téměř u země.

Přešel zpátky k Jurimu, který nevěděl co se sebou. Přišel si směšně. Klečel v divné pozici a doufal, že přes sukni není nic vidět.

„Lehni si na břicho.“ rozkázal Ludis tiše a Juri bez váhání protáhl jednu nohu, pak druhou a položil se na podložku. Byl perfektně v jejím středu, Ludis měl vše dobře vypočítané.

„A co máš říct?“

Prsty ve vlasech se objevily v mžiku a zákeřně stiskly. Kůže se bolestivě napjala a Juri trochu zanaříkal, jak musel zaklonit hlavu. Krk se nepříjemně natahoval a tlak ani potom neustupoval. „Ano pane.“ odpověděl přiškrceně a nakrčil nos. Ludis však vlasy téměř okamžitě pustil, že se blonďatý málem praštil do brady o zem, jak to nečekal.

Chvilku znovu vyčkával, ale ruce se nevrátily. Opájelo jej to nepříjemným pocitem z neznáma a ze všeho, co by mohl Ludis udělat. Nelíbilo se mu to. Nic z toho. Nebyl vzrušený. Alespoň něco šlo tedy podle plánu, ale strach jej zevnitř okusoval. Kousek po kousku jím otřásaly pochybnosti a už otevřel pusu, aby řekl Ludisovi, jestli by to nemohli nechat na jindy.

Pak si to však rozmyslel. Vždyť se zatím ani nic nestalo. Minule Ludis neudělal nic, s čím by Juri nesouhlasil. A také už měl dost zkušeností. Jistě vycítil, kdy bylo moudré zastavit a kdy mohl pokračovat. Nebyl důvod scénu odvolat jen kvůli strachu, jen by se tak zesměšnil ještě víc než posledně.

Zašilhal stranou, ale nic nezahlédl. Překvapilo jej tedy, když dva provazy dopadly na jeho lýtka. Ludis si upravil Juriho nohy do pozice, aby se mu lépe vázaly a začal u levého kotníku. Postupně uvázal futomomo, takže měl Juri patu přitisknutou ke spodní straně stehna a příčné svaly na břiše se mu nepříjemně napínaly. Druhou nohu pak uvázal provazem s nepokrčeným kolenem a vše zajistil jednou úhlednou smyčkou kolem pasu. Juri se nejistě zavrtěl.

Nebylo to vyloženě pohodlné, ale věděl, že s časem se do provazů dokáže položit. Vždy se mu to nakonec povedlo. S Anastázem to většinou zabralo sotva pár minut.

Ucítil dlaně na bocích. Ne však, aby vázaly, ale v záměrně intimním gestu. Juri se nejistě prohnul a zase narovnal a s těží se držel, aby se neotočil. Tohle se mu jednoznačně líbilo. Ruce sjely pomalu na sukni, kterou uhladily a pak se ozvala hlasitá rána, jak jej Ludis uhodil otevřenou dlaní přes zadek.

Juri si položil čelo na podložku. Dýchal s otevřenou pusou. Zavíral oči a nemohl uvěřit sám sobě. Celou dobu poslušně nic, a teď začne mít reakci?

Ludisovy ruce jej pohladily, znovu přejely zpátky na boky a blonďatý věděl, že má husí kůži. Ludis se tiše zasmál a vyjel dlaněmi přes holá záda až nahoru na ramena, která promnul. Nehty zabořil do kůže a dosáhl až na předloktí, která byla na zemi. Juri měl zavřené oči, hlavu sklopenou. Dotyky však vnímal všemi ostatními smysly. Poslouchal jak prsty šimrají na citlivé pokožce a oklepal se, když jej pohladily motýlí doteky na krku. Ludisův dech byl klidný a vyrovnaný.

Ruce za krátkou chvilku zmizely a Juri se nahrbil, jakoby chtěl prodloužit ten kontakt. To teplo, které se přelévalo s konečků prstů a místo hřejivého pocitu mu naháněly husí kůži. Toužil po nich.

Ruce na kotníku ho však překvapily. Nepohladily. Uchopily jej pevně a jedním tahem byla natažená noha zvednuta vysoko do vzduchu. Zprvu jen lehce, a pak rychlým, prudkým pohybem, byl kotník kousek nad zemí. Mohl to být sotva metr, ale i tak se vše zdálo jako příliš. Svaly nepříjemně pálily a páteř už napřed protestovala, jako by věděla, co přijde.

„Moc si nezvykej, jen ti nechci hned napoprvé zlomit záda.“ upozornil jej Ludis, když se Juri pokusil uvolnit. Nebylo to uklidňující. Alespoň se chtěl zapřít rukama, ale jen si zařízl provaz do zápěstí, protože vše bylo pevně uvázané. Nepohnul jimi ani o kousek.

„Podíváme se, jak dokážeš prohnout záda.“ řekl Ludis téměř mile a na nic nečekal, vytáhl nohu ještě výš. Sukně se shrnula okamžitě dolů, že nezakrývala téměř nic a Juri byl trošku vzrušený. Tence zanaříkal, ale vysloužil si jen letmý polibek na vnitřní stranu kolene. Jinak nic.

Noha byla upevněná ve dvou bodech. Za kotník a těsně nad kolenem, a paradoxně, provaz nad kolenem se mu zařezával hluboko do svalu. Záda měl hluboce prohnutá tak, že se mu špatně dýchalo, musel se na to opravdu soustředit, protože ramena jej táhla a hrudník nechtěl spolupracovat. Navíc mu přišlo, že pokud se do provazů položí úplně, začne se otáčet do boku. Byl by potom jako divná vlajka vě větru, což by rozhodně nebylo sexy.

„Vydrž takhle, vypadáš nádherně.“ zašeptal však Ludis, možná pro sebe, protože Juri se nemohl jen tak rozhodnout a změnit pozici. Soustředil se tedy na každý výdech a nádech, a přišlo mu, že s každou vteřinou se provazy zakusují víc a víc, že za chvilku obnaží kost. Znovu zanaříkal a trhnul rukama.

„Ššš, vedeš si výborně.“ ujistil jej Ludis a pohladil po vlasech. Juri se vtiskl do té dlaně, jako by mu na tom život závisel a doufal, že ruka nezmizí tak rychle. V koutku vědomí zaregistroval zvuky fotoaparátu, ale nemohl se přinutit a starat se v tu chvíli o takové věci. Než se stihl do provazů položit, i přes to, že jej zraňovaly, doteky byly opět ty tam. Zaklonil hlavu a byl připraven prosit.

Znovu zasténal, protože to vážně bolelo a pevně stiskl víčka k sobě.

„Jsi krásná, vydrž ještě chviličku.“ zněl Ludis víc z dálky a Juri se trošku zavrtěl. Krásná? Nemohlo uběhnout víc než pár minut, ale každý nádech byl kratší než ten předchozí a nepřál si v tu chvíli nic jiného, než ležet zase na zemi.

Pár dalších zvuků fotoaparátu a dvě malá pohlazení. Žádné z nich však nenasytilo vyhladovělé mládě, které se dožadovalo pozornosti a jediné po čem Juri toužil, byly pevné ruce okolo těla.

Zacukání provazu přišlo po chvilce, jako spása, a Juri hlasitě vydechl, když se kotník snížil sotva pár centimetrů nad podložku. Koleno mohl položit úplně a pokrčená noha se úlevně snížila na podložku. Třísla zuřivě protestovala, a spodní prádlo nepříjemně tlačilo.

„Nádhera.“ zašeptal Ludis a položil obě dlaně na Juriho boky. Několikrát přejel k ramenům a zpátky na pánev, kde stisknul a pak narovnal sukni, aby nebyla srolovaná přímo na zadku, ale trochu pod. Spočítal každý obratel a rty na zátylku byly jako to nejkrásnější pohlazení.

O to víc jej šokovalo, když otevřená dlaň hladově přistála na zadku. Juri sebou cuknul, a Ludisovy prsty se zaryly do kůže, jako by jej chtěly ocejchovat. Juri prudce vydechl a ucítil, že se rty na zátylku zkroutily do úsměvu. Následoval jemný polibek mezi lopatky, a hned na to se místností roznesl zvuk další rány a Juri zatahal rukama. Trochu zhoupnul boky proti podložce a tváře zčervenaly, když si uvědomil, co udělal.

„Ale, ale…“ stiskl Ludis pevněji a Juri se prohnul v zádech. „To se nám líbí?“ zašeptal Ludis pobaveně těsně u ucha a chvilku čekal. Další dvě rány, na to stejné místo, a Jurimu překvapením zaskočil dech, protože je nečekal tak rychle po sobě. Pořádně zaštípaly. I přes látku.

„Na něco jsem se ptal.“ připomněl se Ludis a ruka ve vlasech donutila Juriho odlepit čelo od podložky. Krk se stáhl a Juri prudce vydechl, s těží se ovládal, aby nezakašlal.

„Ano pane.“ přitakal poníženě, nebyl si ani jistý na co odpovídá. Hlas téměř nevyšel z úst, ale i to Ludis uvážil za dostatečné. Hlavu pustil pomalu zpátky, dokud se Juri zase nezapřel o zem, a úlevně nevydechl. Jen vůlí se držel, aby se boky znovu nezhoupl proti podložce. Už teď si vyčítal, že nezkusil těch pár řádků o sexu vyjednávat.

„Výborně.“ pochválil ho Ludis a začal uvolňovat provazy na pokrčené noze. Zmizely rychle, ale pocit přetrval. Juri se neodvážil nohou pohnout a držel ji stále v pokrčené pozici.

Ludis jej však zatahal za kotník, složil obě nohy vedle sebe, svázanou stále pár centimetrů nad zemí. Pak zatahal za úvaz v pase a zvedl zataženou ruku tak, že Juriho z jedné strany nadzvedl. Ten se proti rukám vzepřel a pokusil se udržet rovnováhu. Zamračil se a syknul, jak se v jistých místech uvolnilo napětí.

„Nebraň se mi.“ řekl Ludis výhružně, hlasem, že Juri uvěřil každému možnému následku ve svojí hlavě. Polkl a nechal se přetočit. Trošku pokrčil ruce, protože se změnou pozice dostal o něco víš a ramena si oddychla.

„Copak to je, Juri? Dovolil jsem ti to snad?“ poukázal Ludis na nadzvednutou sukni a zaryl nehty do jeho boků. Juri zasténal a otočil hlavu, aby schoval obličej. Prohnul se v zádech a zadoufal, že jej Ludis alespoň promne v dlani. Nic z toho mu však nebylo dovoleno, protože Ludis sebral hrst vlasů a trhnul nahoru s vervou, jakou zatím nevyužil. Juri leknutím vykřikl a vyděšeně se podíval na svého trýznitele. Ludis se rohatě usmál.

„To byla otázka, Juri. Vážně, měl by ses naučit poslouchat svého pána.“ zatahal rukou ještě víc a druhá mu bleskově přistála na obličeji, že nestačil ani zavřít oči. Tvář štípla a Juri cítil slzy pod víčky. Měl pocit, že mu Ludis vlasy každou chvilku vyrve a zmohl se jen na ubohý nádech. Zakňoural jako raněné zvíře a přes bolest nevnímal tepající tvář.

„Počk-…“ pokusil se protestovat, ale další facka mu přilétla z druhé strany. Vlasy spadly k hlavě a kůže stále trochu naříkala. Chtěl se chytit za tvář, ale svázané ruce mu dovolily jen trochu nadzvednout lokty. Pokusil se tedy kopnout, ale Ludis mu seděl na stehnech. Sice ne plnou vahou, protože to by se Jurimu prolomilo koleno, ale tíhu pociťoval.

„Drž hubu, nebo dostaneš další. Je mi z tebe na zvracení, to seš pořád nadrženej jako čokl?“ chytil ho Ludis pod krkem a Juri se roztřásl. Tohle už nebyla hra. Ludis zněl skutečně rozčíleně.

„Ludisi, poč-…“ zoufale se na něj podíval, ale dotyčný propaloval Juriho krk a stisk zesílil v momentě, kdy začal mluvit. Tohle už nebyla hra.

Had na krku přehoupl všechny priority v jediné vteřině a jakoby necítil bolest z provazu, začal sebou Juri bezmocně trhat. Nebylo mu to však nic platné a přivřel oči, když se pokusil nadechnout a nemohl.

V tu samou chvíli však stisk povolil a Juri se hlasitě rozkašlal. Zmítaly jím křeče a chtěl se stulit do klubíčka. Cítil se, jako by právě vyplaval nad hladinu z podmořské hloubky a v dálce nebyl jediný kousek pevniny.

„Už si to zapamatuješ ty kurvo?“ zatahal jej Ludis znovu za vlasy jednou rukou a zaklonil mu tak hlavu, že se krk ozval.

Než se však stačil Juri vzchopit a cokoliv říct, ruce na krku se objevily znova. Tentokrát stiskly o mnoho pevněji. Juri otevřel bezmocně pusu a sledoval Ludise jako ve snu. Modré oči byly úplně dokořán a nos trochu nakrčený.

Otevřel pusu ještě víc, ale zbytečně. Představil si sám sebe, jako rybu na pevnině a přesně tak si připadal. Cítil srdce v krku a připadalo mu, že mu hlava tepe úplně stejně. Pocit, že se pozvrací ten tam. Zbyl jen šílený strach, panika a hrozivá bolest na zápěstích, že myslel, že mu je někdo řeže od těla. Pomalu je odkrajuje zubatým nožem a ani to jej neděsilo jako ty modré oči. Díval se do nich tak upřeně, že si ani neuvědomil, že tlak na krku zmizel a začal zuřivě kašlat.

„Červená, červená!“ lapal Juri naléhavě po dechu a snažil se zamrkat mžitky před očima i slzy, které se valily ven jedna za druhou. „Červená!“ řekl znovu o něco hlasitěji a schoval obličej do ramene, aby nikdo neviděl. Prohýbal se pod návaly kašle a vlhce sípal po dechu.

Nikdy se v životě tak nebál. Nikdy neměl takový strach, jako právě v ten moment. Byl si jistý, že jestli nepřestane, zabije ho. Udusí ho.

Prsty okolo krku však byly už dávno pryč. Ani vlasy nenaříkaly a Juri si nebyl jistý, co se vlastně stalo. Bolelo ho v krku a skutečně se potřeboval vysmrkat.

Třásl se na té zemi jako bezbranný osikový lístek a mělce dýchal.

„Seš si jistej? Tohle bylo ve formuláři, nedělám nic extra.“

Ludis zněl naprosto vyrovnaně. Jako by nedělali nic zvláštního. Šílenství bylo to tam a na Juriho stehnech sedělo milé dvojče. V hlase byla nepatrná stopa pochyb a možná i obavy. Juri několikrát zbaběle přikývl. Chtěl domů.

„Chceš přestat?“ zeptal se Ludis a opřel do Juriho stehen víc váhy. Jako zbraň u hlavy. Juri tedy zaváhal. Bude ho Ludis nenávidět? Otočil hlavu a přivřel oči, jak ho krk zabolel, když polkl.

Nakonec přitakal a nesnášel sám sebe, že to udělal. Zavřel oči, odevzdaně, a vnímal jak hlaveň u spánku zmizela. Oklepal se. I přes vlastní zklamání a zoufalství, které sedělo těžce na hrudníku, si oddychl. Ruce povolily a Juri na nic nečekal, stále s provazem kolem zápěstí schoval obličej. Prudce dýchal. Zklamal.

„To nevadí, dáme si něco k pití a pak půjdeš domů, jo?“ rozvazoval mu Ludis nohy a Juri si nepřál nic jiného než být doma. V posteli, bez Ludise, bez nikoho. Nechtěl čaj. Potřeboval, aby mu někdo řekl co se stalo, a jak by se měl chovat.

„Ukaž.“ odtáhl mu Ludis dlaně od obličeje a Juri tupě pozoroval, jak jsou jeho ruce najednou volné. Stopy po provaze však nebudou pryč jen tak. Promnul si zápěstí, jako by je mohl vygumovat a chtěl se svléknout z kůže z toho pocitu, který se mu usadil v břiše. Nahmatal krk a sotva se dotkl, s oklepáním se přetočil a trhavě se zvedl do sedu. Čelem k Ludisovi. Rukou si znovu přejel po krku, jakoby tam stále cítil ty ruce a pak je spustil na zem. Nehty zaryl dlaní. Aby se konečně přestal klepat. Proč, že vlastně přišel?

„Můžu ti pomoct na nohy?“ zeptal se Ludis s respektem.

Juri se na něj nedůvěřivě podíval. Vypadal tak přátelsky a upřímně se usmál, že si Juri nemohl pomoct, žaludek se obrátil naruby. Neodpověděl. Chtěl pryč.

S neočekávanou námahou pod sebe dostal nohy a postavil se. Ludis jej pozoroval a Juri se dal ruce na břicho, jako by se mohl schovat. Cítil si naze, ošklivě, zvráceně, zneužitě. A vše to byla jen jeho chyba. Měl znát svoje hranice. Měl to zastavit dřív, měl to napsat do formuláře. Nebo to měl zkrátka překousnout, když už s tím jednou souhlasil.

Beze slov se otočil a mátoživě prošel do kuchyně, kde ze sebe znechuceně sundal sukni a oblékl se do oblečení, ve kterém přišel. Nevěděl, jaký měl výraz, ale Ludis jej po pár minutách následoval a starostlivě si ho prohlížel.

„Víš, že si ke všemu souhlasil.“ připomněl mu Ludis a Juri se zoufale pousmál. Moc dobře to věděl. Přikývl.

„Dáš si ten čaj? Můžeme si promluvit o tom, co se stalo…“ pokročil k němu Ludis, ale okamžitě zamrznul, protože Juri sebou cuknul. Omylem shodil košík na zem a sukně vypadla na podlahu.

„Promiň, promiň,“ odkašlal si Juri a polkl, protože hlas mu nepatřil. Kleknul si, aby dal košík zase zpátky, znovu trochu zakašlal a oklepal se. Po zádech mu přeběhl mráz. Jestli okamžitě neodejde, věděl, že se pozvrací. Žaludek metal kotrmelce a Juri chtěl sebe i svojí ubohost dostat daleko od lidí jako Ludis.

„Měj se.“ usmál se, ale nepodíval se na něj. Oči měl zabořené v podlaze, na vzoru koberce, který byl ošklivý a sešlapaný a vůbec neladil s kuchyňskou linkou. Kdo má vůbec koberec v kuchyni?

Otočil se ke dveřím.

„Počkej, máš tady baťoh,“ přistoupil Ludis blíž a přistoupil k batohu, který se krčil na zemi pod kuchyňskou linkou. Vzal ho a s nataženou rukou se přiblížil.

Juri se teatrálně pousmál a ledabyle sáhnul po svých věcech. Ludis však nepustil. Juri k němu zvedl zmatený pohled. Dovedl si živě představit, jak se Ludis zle usměje a poví mu, že ještě neskončili, že si přece budou hrát dál. Jak se dohodli. Protože s tím přeci souhlasil. Juri souhlasil se vším, co bylo na formuláři.

Věděl, že přesvědčivý úsměv neuhraje, ani kdyby byl hercem se třemi oskary.

„Já jen abys nikde... vždyť víš. Souhlasil jsi se vším, co jsme dneska dělali.“ připomněl Ludis a teprve potom batoh pustil. Působil nervózně a Juri si teprve uvědomil, čeho se Ludis bál. Na malý moment totiž zadoufal, že se měl strach o něho. Krutá pravda se ale schovávala skoro na povrchu. Nebál se o něj, bál se jeho. Že něco řekne, něco domyslí, něco napíše.

To ne…“ polkl Juri a zoufale se pousmál, protože ho zabolel krk. Nevěděl, jak se vyjádřit. „Samozřejmě, že souhlasil. Jen jsem docela unavenej, víš, no… zatím.“ několikrát pokýval hlavou a vší silou vzal za kliku, aby byl co nejdřív pryč.