Nesměle přešlapoval u okna v obýváku a srdce šílelo. S každým bouchnutím připomínalo očekávaného hosta. Předchozí den nemohl usnout a ještě dlouho po setmění si prohlížel jeho profil. Každou fotku. Ani ten nejdrobnější komentář mu neunikl a krk se nervozitou stáhl při každém pomyšlení na strohou zprávu.

Dorazil jsem ok, cesta nebyla dlouhá. Vyzvednu tě zítra v 7:30.

Několikrát zavřel oči, zkousl rty. Byl nervózní. Sousedka naproti přes nádvoří vyšla na balkón s košíkem plným prádla. Chvilku protahovala ruce, a pak se dala do práce. Juri ji pozoroval, protože napětí přebíralo vedoucí pozici a nedokázal úzkostlivě číhat s očima na náměstí. Bylo sedm hodin a dvacet osm minut.

S každým bílým prostěradlem se odrazilo několik paprsků slunce a Juri se chtěl nedočkavostí vznést někam vysoko na modrou oblohu.

Tichý telefon schoval zpátky do kapsy. Nadšení, vzrušení, strach. Zmítaly jím různé pocity, a všechny dohromady se zmateně bily o první místo. Co když bude vypadat jinak? Co když se Juri ztrapní? Co když si nebudou vůbec rozumět? Co když se vůbec neukáže?

Některé otázky mu běhaly hlavou už několik dní, některé sotva pár minut. Všechny byly v tu chvíli stejně důležité.

Sousedka vyhubovala kočce, která se uvelebila na růžovém povlečení a chladila si packy. Zatoužil v tu chvíli hebké, černé klubko chlupů pochovat, ale v mžiku byly myšlenky ty tam.

Zvonek mu rozvibroval všechny buňky v těle. I ta nejmenší krvinka se zatřásla leknutím a několik vteřin trvalo, než se mozek vzpamatoval a plíce vydechly.

Juri došel v rychlosti ke dveřím. Neměli u zvonku mikrofon. Starý dům měl pouze drobné, černé knoflíky a nebylo možné návštěvy varovat. Jedině vyhlédnout z okna, ale Juri nechtěl rušit klid náměstí a zurčení vody.

Nasadil si světlé tenisky, zkontroloval, že má telefon v kapse a s klíči v ruce seběhl po schodech do přízemí. Zhluboka se nadechl a vzal za kliku.

Vysoký Ital stál na kočičích hlavách se slunečními brýlemi a širokým úsměvem, který Juri tak důvěrně znal.

„Ahoj.“ odpověděl na Diegův pozdrav trochu rozpačitě a zaváhal, když jej starší vtáhnul do obětí. Položil se však do jeho rukou a překvapeně si uvědomil, že nebyl tak vysoký, jak ve videích působil. Opětoval krátký a důvěrný pozdrav a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Chovej se normálně!

Diego ho pustil na délku paží a přátelsky prohlédl. Juri se cítil trochu jako na návštěvě příbuzných. Chyběl jen komentář, že zase vyrostl. Trochu stydlivě se podíval stranou.

„Rád tě konečně poznávám, Juri.“ přejel mu Diego naprosto bez zábran po ramenech a Juri se trochu přikrčil. Nečekal to. Diego zareagoval okamžitě a své ruce stáhl zase k sobě. Povzbudivě se usmál, když Juri omámeně přikývl. Přestaň se chovat tak nemožně!

„Já tebe taky, no, teda. Říkal jsem si, že bychom zašli na snídani kousek odsud.“ kývnul bradou správným směrem a polkl. „Tudy.“ upřesnil rukou, když se Diego nepohnul ani o kousek. „Teda jestli chceš…“ dodal a nervózně spojil ruce před tělem a ošil se. Přišlo mu, že už to kazí. Proč nemohl být tak otevřený jako Valera?

„Samozřejmě, že chci. To já jsem tě donutil k provádění po městě.“ stáhl na sebe Diego pozornost a přikývl, když Juri zvedl pochybně obočí. Ital ovšem nečekal ani o vteřinu déle a rozešel se do ulice, na kterou Juri ukázal. Vedla kolem obrovské kaple přímo na hlavní třídu.

Juri nezapomněl na váhavý výklad, který si dohledal před pár dny, aby si nespletl názvy památek. Kdyby se ho Diego náhodou zeptal. A otázek měl zcela nepřekvapivě poměrně dost. Na většinu z nich Juri odpověď neznal, ale Diegovi to, zdálo se, vůbec nevadilo. Vždy jen bezstarostně mávnul rukou a zavrtěl hlavou, že to druhý nemusí dohledat.

„Nejsem tady úplně kvůli památkám.“ připomněl, když se blížili ke kavárně. „Ale je to tu opravdu krásné. Trochu mi to připomíná ta bývalá, velká Rakouská města. Jako Vídeň nebo Prahu.“ otočil se a Juri přikývl. Nebyl však sebevědomý natolik, aby přitakal, že město bylo Rakouskem dost ovlivněno. Zvlášť, když si vzpomněl, že Diego rád překládal historické knihy. Pravděpodobně věděl mnohem víc, než si on sám pamatoval z hodin dějepisu.

„Nebyli jste náhodou nějakou dobu pod královstvím?“ zeptal se však zvídavě Diego a mlčením Juriho pobídl, aby odpověděl víc než přikývnutím.

„Jenom krátce. Stopy jsou jen tady, v hlavním městě, a pak ještě trochu na západě.“ odvážil se Juri a navlhčil si rty. Doufal, že neříká naprosté hlouposti.

„Hm, zajímavé. Musím si trochu oprášit svoje znalosti. Abych před tebou mohl vypadat chytře.“ zakroutil Diego sám nad sebou hlavou a sebevědomě otevřel dveře do malého podniku s velkou spoustou kytek. Byly všude. V oknech, na zemi, na židlích. Pravá, městská džungle. Dávala návštěvníkům příjemný pocit soukromí.

Juri jej udiveně a trochu pobaveně následoval. Překvapilo jej, že je Diego tak nenucený. Působil skutečně lehce, pravý opak toho, co Juri čekal a co si v hlavě vytvořil.

Usadili se u stolku, kde Juri býval poměrně často s notebookem a studeným kafem. Seděli daleko od ostatních lidí, což mu dodávalo ujištění, že se mohou bavit o něčem víc intimním. Stále ho však znervózňovalo tak veřejné místo. Živě si vybavoval konverzaci s Ludisem a jak se musel ohlížet, protože byl nervózní.

Objednali si sladkou snídani, dvě naprosto obyčejné kávy a Juri se snažil nesmát, když si Diego přepočítával, kolik, že to vlastně stojí, a jestli si vyměnil dost peněz.

„Uvědomuji si, že je jednodušší platit kartou. Nemůžu si ale pomoct a pokaždé chci alespoň někde platit v hotovosti.“ všiml si Diego Juriho zvedajících se koutků, ale nevypadal, že by mu to vadilo.

„Je za tím vyloženě nějaký důvod? Nebo…“ nevěděl Juri jak dokončit otázku, tak jen zvědavě sklonil hlavu.

„No když platím v hotovosti, tak se docela rychle naučím tu hodnotu. Jako kolik co stojí. Když někde platím jenom kartou, tak se pak pokaždé hrozně divím, kam se všechny ty peníze poděly.“ vysvětloval Diego zaníceně a Juri se musel zasmát.

„Můžeš si zkusit nastavit denní limit, když pojedeš na dovolenou.“ vzpomněl si Juri na svou strategii, kterou občas využíval dodnes. Občas se mu ztratily směny a v hospodě pracoval beze smlouvy. Měl tedy smůlu pokud byl třeba nemocný.

„To… není špatný nápad.“ uvážil Diego a napil se kávy. „Ale zase je to moc práce.“ zamyslel se a nakonec zavrtěl hlavou. „Ono to není tak, že bych si to nemohl dovolit. Jen je to pak trochu překvapení.“ pokrčil rameny a Juri přikývl. Na malinkou chvilku zadoufal, že Diega neurazil, ale nevypadal nijak naštvaně nebo rozladěně.

„Já jsem tenhle systém hodně používal, když jsem se sem přestěhoval. Všechno je tu o hodně dražší a bez sebekontroly jsem tu žil občas opravdu od výplaty k výplatě.“ přiznal Juri a drobně se usmál. Nechtěl, aby si Diego myslel, že je nějaký bezdomovec. Zároveň však nechtěl působit jako že si z něj dělá srandu kvůli kontrolování výdajů.

„To naprosto znám. Mám to pokaždé, když jsem v Paříži.“ souhlasil však Diego bez zaváhání a hladově se pustil do koláče, který jim přinesla servírka. „Jeden můj kamarád si takhle pořídil debetní kartu a pak se nestačil divit.“ ušklíbl se s výrazem, který dal najevo, že šlo spíš o známého, a že si to vlastně zasloužil. „Nicméně, tebe nepodporují rodiče vůbec? Já vím, že jsi zmínil práci, ale i tak jsem si říkal, že ti možná zasílají nějakou stálou částku?“

Juriho ta otázka překvapila. Nebyl zvyklý, že se lidi ptali takhle přímo a podrbal se vzadu na krku. Která odpověď je ta správná?

„No,“ zaváhal. Diego se na něj tázavě podíval a Juri sklopil pohled do talíře. „Moc ne, oni mají svých starostí dost a tak…“ řekl nakonec klikatě a zastyděl se. Byl by nerad, kdyby to vypadalo tak, že ho rodiče nemají rádi nebo tak něco. Pocit byl však takový, že přesně tak to vyznělo. „Jakože oni by asi rádi, ale město je dost drahý.“ dodal.

„Musí na tebe být dost pyšní. Protože samo studium je hodně náročné, a ještě do toho pracovat.“ usmál se Diego hřejivě a Juri polkl. Pousmál se, pokrčil rameny.

„Já studuju hudbu. To není třeba jako medicína nebo tak něco. Tam bych to asi nezvládal.“ upřesnil, protože si byl jistý, že na jiné škole by mu to určitě jen tak neprocházelo. Studoval něco tak lehkého a i tak měl občas problémy se zkouškami. Když si vybavil Ingrid a její milión povinností, které všechny plnila zcela svědomitě, cítil se jako obrovský flákač.

„Ale i tak. Každá škola je těžká svým vlastním způsobem.“ Diego vypadal, že by mohl dodat ještě dva závěry a alespoň pět protiargumentů. Na poslední chvíli se však rozhodl druhého ušetřit a trochu přivřel oči. „Ještě jsem se chtěl zeptat na nahrávání… nahráváš doma, nebo někde ve škole je studio?

Juri byl vděčný za změnu tématu, vesele poposedl a spolkl kousek koláče.

„Máme studio ve škole, ale pořád je to dost peněz. Já nejraději nahrávám doma. Když tam teda zrovna není Anastáz…“ zašklebil se. Diego chápavě přikývl.

„A kde je vlastně Anastáz? Ty jsi říkal, že někam jel?“ zeptal se Diego a očividně pátral v paměti.

„Jel se svojí rodinou a s Ingrid na jejich chatu. Mají tam nějakou rodinnou oslavu a vrací se až na Ingridinu promoci.“ potvrdil Juri. Anastáz z toho nebyl nadšený, ale znamenalo to menší zlo, protože mu jinak hrozilo, že přijde jeho rodina na návštěvu. A po posledním debaklu s jeho otcem se snažil Anastáz sekat dobrotu. Zvlášť po výhružce, že bude Juri vystěhován.

„Zmiňoval jsi, že jeho otec je docela přísný.“ zamračil se Diego a trochu si navlhčil rty. Juri souhlasně pokýval hlavou.

„Já ho nemám moc rád a Valera ho přímo nesnáší. Je hodně věřící, a tak mu nejsme zrovna sympatičtí,“ vysvětloval a zakřenil se, když se Diego bolestivě pousmál. „Prvně neměl rád ani Ingrid, protože má růžové vlasy. Anastáz jí tak hrozně tajil a nás tají vlastně doteď.“ dodal.

„Moji rodiče také neschvalují můj způsob života. Je to náročné, ale pro mě bylo nejlepší cestou odjet pryč. Do Paříže.“ přiznal Diego a pak se pousmál. „Ale třeba babička mi pořád posílá zprávy o tom, že pozdní věk negativně ovlivňuje kvalitu spermatu.“ řekl zcela bez obalu a Juri vytřeštil oči. Čeho? „Nikdo nemá to srdce jí říct, že já rozhodně děti mít nebudu. A mně to oznámit zakázali.“ postěžoval si a Juri se musel usmát. Nemohl uvěřit svým uším.

„Můžeš vyfotit nějaké dítě a poslat jí fotku s tím, že je tvoje.“

„Ty si děláš srandu, ale už jsem to zvažoval.“ zasmál se Diego a pak zakroutil hlavou. „Nebo jí můžu poslat fotku provazů a budu od ní mít pokoj už na věčnost.“ zvážil v náznaku vtipu a Juri se zasmál.

„Nebyla by to v tu chvíli už vražda z nedbalosti nebo tak něco?“

„Ischemické poruchy jsou tak časté, že by to nikoho ani nenapadlo.“ mávnul Diego se smíchem rukou a zavrtěl hlavou na srvírku, která se zmateně otočila.

„Když už jsi to zmínil, mimochodem, co se vázání týče…“ začal Juri po malé chvilce ticha a ohlédl se. Ztišil sice hlas, ale i tak byl nervózní.

„Myslíš jógu? Říkal jsem si, že bychom se mohli domluvit pozítří odpoledne. V hotelu nebo u tebe, to už je jedno.“ převzal pobavený Diego otěže a trochu naklonil hlavu. Viděl do místnosti, takže měl přehled o lidech, kteří by mohli zaslechnout.

Pozítří odpoledne působilo děsivě blízko. Jakože už by rovnou měli lekci? Bez předchozí domluvy to znělo trochu strašidelně. Na druhou stranu, třeba chtěl Diego jen vázat a dokázal odhadnout, co by druhý potřeboval. Ludis také říkal, že stopku úplně nepoužívá. Normálně.

„A pozítří myslíš jako už rovnou… jakože si mám přinést podložku a tak?“ zeptal se a sám nad sebou se usmál. Přirovnávat to k józe bylo až nebezpečně blízko a věděl, že mu tváře nepřirozeně rudnou. Vlastně by to v pondělí nebyl úplně špatný nápad. Alespoň by měli první setkání už za sebou.

„To já bych ti podložku dal.“ řekl Diego se střízlivýma očima, jakoby si nemohl pomoct. Pak se ale usmál a kousl do rtu. „Ale v pondělí bychom si o tom hlavně pořádně promluvili.“ ujasnil trochu vážnějším tónem. Pak se znovu usmál. „O všech různých stádiích zen, protože to se nedá dělat jen tak, že ano?“ dodal na oko vážně a Juri se ušklíbl.

„No a mám ti poslat ten dokument zpátky? Nebo až v pondělí?“ zeptal se Juri na Google dokument, který mu přistál v mailu s tím, že si to má pročíst. Byly to už dva dny a Juri na něj zabloudil od té doby každou volnou chvíli. Dokument byl velice nutričním zdrojem představ a fantazií.

„Nemusíš.“ zavrtěl Diego hlavou. „Projdeme to spolu úplně celé a já tam všechno zapíšu a až pak se teprve domluvíme na konkrétní hodinu a den.“ objasnil s vážnější tváří.

Juri se nemohl ubránit malému zklamání. Teď už myslel, že spolu proberou drobnosti v dokumentu jen rychle, a že další setkání už by bylo tedy scénou. Kousl se do rtu, aby nic nenamítl, a když Diego tázavě zvedl obočí, napil se kávy. Druhý si však mladíkova výrazu všiml.

„S někým jiným bych to tak možná udělal, ale nechci do toho spěchat. Nemáš ještě tolik zkušeností, a není mi příjemná myšlenka, že bychom si někde nerozuměli. Možná to tak budeme dělat později, až budeme ten dokument jenom upravovat.“

Juri váhavě přikývl. Myšlenka, že budou některé věci v budoucnu upravovat se zdála naprosto vzdálená, snad i trochu cizí. Jakoby patřila někomu jinému. Někomu, s kým by mohl Diego beze strachu pokračovat rovnou na scénu. Žádné zacházení v rukavičkách a opatrnost, protože je v tom nový. Nesnášel ten pocit. Neměl rád sám sebe.

„A seš si jistej, že…“ Na co se chtěl zeptat?

„Že ti to, no,“ podíval se Juri na kolena. Proč pořád mluví? „Že ti to nevadí?“ vylezlo z něj nakonec silou vůle, jen aby něco řekl.

„Co mi nevadí?“ nechápal však Diego a trochu se mračil. Položil si lokty na stůl. Jeho obličej se zdál najednou tak blízko, že se Juri opřel do židle. Jen aby mezi nimi bylo trochu víc místa než jen dva malé talíře. Diego si jej prohlédl a ruce ze stolu sundal. Jurimu to však neuniklo. Několikrát se pomyslně praštil, že se zase chová naprosto nemožně.

„No já jen, jestli to pro tebe není ztráta času. Protože to moc neumím a tak…“ podíval se stranou. Na vysoký obraz. Bylo na něm okno se žlutým závěsem, a Juri by se za něj nejraději schoval.

„Pro mě tohle není ztráta času, Juri, v žádném případě. Já tuhle část miluju. Domlouvání co a jak, testování limitů, vážně. Navíc ty to zkazit nemůžeš, věř mi. To si právě všechno řekneme v pondělí, abys měl představu toho, co od tebe budu čekat, a co bych nerad, kdybys dělal. Navíc já taky nejsem vševědoucí a je to moje scéna. Já to naplánuji, takže jediný, kdo může něco zkazit, jsem já.“ vysvětloval Diego tichým hlasem. Nezněl však otráveně, ani vyčerpaně, naopak. Vypadal jako nadšený učitel a Juri nemohl uvěřit, jak moc se tahle stránka osobnosti podařila Diegovi skrýt za hranici počítače.

Mírně se usmál. Starost nezmizela. Nebyl však natolik odvážný, aby Diegovi řekl, že je skutečně naivní. Možná, že jiní to nekazili. Juri si byl však jistý, že dříve či později udělá něco, kvůli čemu od něj dá Diego ruce pryč. U Ludise se mu to povedlo hned při třetím setkání. A to měli tak jednoduchá pravidla. Pokazil to, a ani nebyl dostatečně zdvořilý, aby se mu omluvil.

Místo toho se úzkostlivě díval na Ludisovy komentáře na Instagramu. Šílená panika se objevila při pomyšlení, že se Diego s Ludisem znají. Nebo spíš brzy poznají. Přece jen, Diego zmínil, že se tu chce setkat s nějakými přáteli a svět byl malý stejně jako Juriho štěstí. A Ludis by měl naprosté právo Diegovi povědět úplně vše. Možná i proto by bylo lepší, kdyby měli scénu co nejdřív.

„Uvidíme.“ usmál se Juri, protože Diego jej v očekávání pozoroval. Mladík se však nemohl přinutit k nadšenější reakci a založil si ruce na hrudníku. Nemohl už se o tom dál bavit a nesměle pokývnul na téměř dopité hrnky a prázdné talířky.

„Říkal jsi, že na oběd už něco máš. Chceš teda ještě na chvilku vyrazit směrem k vodě?“ navrhnul Juri raději.

Diego naštěstí bez větších otázek a průtahů souhlasil. Zaplatil snídani a pyšně Jurimu ukázal drobné, které mu pokladní vrátila. Juri se nemohl neusmát. Prošli přes hlavní třídu až k řece, kde se na chvilku zastavili.

Diego mluvil o svojí práci a Juri se zájmem poslouchal. Věděl, že píše jistou studii o slovanských tradicích, ale nevěděl, že ji píše jako článek pro docela známý časopis. Vydání za tři měsíce se má totiž věnovat tradicím, protože se budou blížit Vánoce. O časopisu slyšel i Juri, který se o takové obory ani v nejmenším nezajímal. Trochu jej to uklidnilo, protože jen tak pro někoho, by to mohlo být celé skutečně dost nudné. Na oplátku mu tedy pověděl něco víc o jiných rituálech. O jarních slavnostech, o Návách i o Kračunu, na který musí být doma, protože by ho rodiče dlouho oplakávali.

Odcházel domů, lehký jako pírko, a kdyby nebyl plachý, radostně by si poskakoval. Netěšil se na prázdný byt, ale myšlenkami byl beztak na čtyřech hodinách v pondělí. Svíral jej sice strach, ale jen malinko. To samé nadšení a vzrušení, které jej provázely s každým pomyšlením na Diega od úplného začátku.

Odepsal pár slov zvědavému Valerovi a teprve až v kuchyni se podíval na zprávu od Ingrid. S Anastázem sotva promluvil než zmizel. Dostal jen krátký telefonát, že musí k otci na chatu, že tam mají na pár dní rodinné setkání. Juri, celý zmatený, se ho ani nestihl zeptat kdy se vrátí. Zbytek informací dostal od Ingrid, která se na bytě stavila před dvěma dny, protože jela za Anastázem.

Juri byl ze situace napjatý, ale neodvažoval se kontaktovat jako první. Přišlo mu, že je na něj Anastáz trochu naštvaný. Nebylo mu však jasné proč. Navíc nad ním stále visel strašák v podobě Anastázova otce, který už měl v hledáčku i Valeru.

Vlastně se docela hodilo, že na konci týdne odjede i s Valerou na pár dní pryč.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

MikaMiku
MikaMiku

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.