Cítil zimu. Líně se mu kradla na ramena, šíji, lehký vánek mu políbil klíční kost a v tu ránu byl zase pryč. Pootevřel oči a znovu je pevně zavřel, světlo bylo moc ostré. Přetočil se na bok, zády k oknu, a zatajil dech, protože bederní svaly se mu bolestivě ozvaly s připomínkou vášnivé noci. Usmál se.

„Něco vtipného?“ promluvil vedle něj rozespalý Diego.

Ucítil prst na nose a zamžoural přes řasy.

Ital ležel s přikrývkou až k bradě. Sotva pár centimetrů vedle něj. Juriho koleno se dotýkalo jeho stehna a to, že jsou oba nazí mu bleskově prolétlo hlavou, jen aby se myšlenka svezla pode dveřmi s průvanem.

Zavrtěl hlavou, ale spokojený úsměv se prohloubil. „Ne.“ dodal ještě pro úplnost v dobré náladě a odhrnul si z očí vlasy, aby se mohl na Diega pořádně podívat.

„Je teprve něco po osmé, myslím, že můžeme ještě chvilku zůstat v teple.“ zapřemýšlel Diego nahlas a Jurimu se ten nápad více než zalíbil. Vyhřátá postel jej nechtěla propustit, a tak přikrývku přitáhl přes studená ramena.

„Jak to, že jsi nešel běhat?“ zeptal se záškodným hlasem a zavřel oči, protože byly zkrátka moc unavené na to, aby zůstaly otevřené tak dlouho.

„Myslím, že naše noční cvičení mi bohatě stačilo.“ zasmál se Diego rozespale a sčesal Jurimu vlasy dozadu. Ten se do jemného doteku opřel a cítil se na vrcholu blaženosti. Trošku se k Diegovi přitulil, jako by si chtěl vydobýt své místo, které mu Diego potvrdil rukou na boku a polibkem na čelo. Diego tiše oddechoval a Juri se snažil přemýšlet o hudbě, jen aby jej ten pravidelný rytmus znovu neukolébal ke spánku.

Uvědomil si, že by si na tohle mohl zvyknout. Probouzet se vedle někoho. S Anastázem byla rána pokaždé uspěchaná a trochu nevrlá, protože se oba styděli, Juri to moc dobře věděl. S Diegem se mohl uvolnit a místo výčitek cítil pouze bolavé tělo. Otevřel oči. Prstem přejel pomalu přes Diegovy rty a usmál se, když se ho druhý dotkl jazykem.

„Včera jsi vše zvládl jako šampión.“ pochválil jej Diego z ničeho nic a Juri se zasekl. S významem slov sklopil pohled a ve snaze schovat červené tváře zabořil čelo do jeho hrudníku. Zkousl si ret, když se místností ozval tichý smích. Hrudník se Diegovi párkrát zachvěl a pak Juri ucítil konejšivou ruku na zádech.

„Takhle stydlivý jsi včera nebyl. Když jsi mě bral do pusy.“ nenechal jej Diego vydechnout a znovu se rozesmál. Juri předstíral, že tam vlastně vůbec není.

„Pamatuješ si něco nepříjemného? Co se ti nelíbilo?“ zeptal se Diego po chvilce s větší vážností a Juri se na něj podíval. Zhluboka se nadechl, protože s obličejem zabořeným pod peřinou se mu špatně dýchalo a narovnal se. Uhladil Diegovi peřinu na ramenou a nakrčil nos, protože jej podráždil studený vzduch.

„Myslím, že ne.“ odpověděl a schválně se vyhýbal Diegovým očím, což byla v tak malém prostoru skutečně náročná výzva.

„Zkus vymyslet alespoň jednu věc. Nemusíš mi to říct, ale je dobré si to uvědomit. I kdyby to byla ta nejprostší maličkost.“ usmál se Diego a Juri přikývl. Nemyslel však, že by zvládl cokoliv vymyslet. Celý večer se mu líbil, až do teď nevěděl, jak moc vlastně po některých věcech toužil. Nenapadlo jej totiž, že by po něčem takovém mohl vzdychat.

„A tobě?“ uvědomil si najednou Juri a konečně se mu podíval do očí. Teď už to nebylo o něm, teď mohl.

Diego vypadal překvapeně, ale pak se skutečně zamyslel. Jurimu ztuhnul výraz.

Proč se sakra zeptal na něco takového? Copak chce slyšet, že si to Diego vůbec neužil, ačkoliv to možná vypadalo jinak? Třeba mu řekne, že ho na břicho přetočil jen proto, že už se na něj skutečně nemohl koukat…

„Nelíbilo se mi, že jsme začali pozdě v noci, a neměli jsme tak dostatek času na hraní.“ promluvil však Diego laskavým hlasem a všechny obavy mu v okamžiku vzal. Víc času na hraní? „Že bych ti mohl opravdu svázat ruce a tak.“ upřesnil Diego a Juri si zkousl rty. Jo takhle.

Mozek mu na malinkou chvilku přestal fungovat a zalitoval, že neměli víc času na hraní. Ani ho to nenapadlo, a to o tom snil posledních pár měsíců.

„A naopak se mi hodně líbilo, že jsi byl tak poslušný, ačkoliv to ani nebyla scéna.“ uslyšel v Diegově hlase úsměv a možná stopu škádlení, ale prohlášení ocenil lehkým polibkem na Diegovu bradu. Měl hrozné nutkání jej celého zlíbat, každý kousek kůže a pak Diega nechat, aby ho použil jako něco jen pro své potěšení.

„Můžeme udělat scénu? Jestli zůstaneš ještě pár dní?“ vzpomněl si Juri díky Diegovým slovům a zadoufal, že budou moct udělat scénu třeba hned zítra.

„Už jsem si to zařídil. Pokud máš čas, tak bychom se mohli rovnou domluvit na úterý. Zítra by sis měl odpočinout. Nepustím tě v úterý jen tak.“ usmál se na něj Diego a Jurimu takřka zasvítily oči. Přikývl.

„Mám čas, teda ráno mám přednášku,“ zamyslel se, „ale řekněme, že od dvou hodin bych mohl kdykoliv.“

Bude to akorát tak, že se stihne najíst a umýt.

„Tak se můžeme domluvit na třetí hodinu, s tím, že si pak můžeme dát i večeři a na noc tě hodím domů.“ přemýšlet Diego nahlas a Juri zmateně pokrčil obočí. Druhý se však vzápětí vysvětlil. „Říkal jsem si, že bychom mohli vyzkoušet trochu impaktu, nic náročného, jen zjistit jak na tom jsme a chtěl bych zapojit nějaké další aspekty, takže bychom scénu měli u mě. Nebo tedy v tom bytě, kde teď jsem. Adresu bych ti poslal, není to od tebe daleko.“

Juri stále zpracovával zmínku o impaktu, protože v takovém případě se zdálo být úterý neskutečně blízko. Polkl. Měl strach, při tom pomyšlení, zároveň jej však máloco v životě lákalo tolik, jako Diego v jedné ze svých scén.

„Dobře.“ souhlasil trochu váhavě a Diegovi jeho nerozhodnost neunikla.

„Impakt neznamená, že tě začnu mlátit hlava nehlava. Pomalu bychom scénu postavili a impakt by byl třeba jen v deseti procentech. Navíc máš svoje safewords, kterými mě můžeš kdykoliv upozornit, že se ti něco nelíbí.“ zvedl Jurimu bradu a ujistil jej přikývnutím a milým úsměvem.

Juri se neodvážil říct, že se snad možná více bál toho, že se mu impakt líbit bude. Navíc zcela zapomněl existenci safewords a teď když je Diego zmínil, jej znervóznilo, že by je měl použít ve scéně. Nechtěl, aby si o něm Diego myslel, že nezvládne ani trochu bolesti.

Raději se jen beze slov usmál a Diego už jej nechal být, ačkoliv vypadal, že měl na tohle téma hodně co říct.

Pár desítek minut ještě leželi a povídali si o proběhlém rituálu. Diego se doptal na pár drobností a spokojeně si pochvaloval, že má dostatek materiálu a fotek. Juri byl opravdu rád, že se zdál být Diego tak nadšený. Měl trochu strach, že by Diego odjel zklamán, jeho upřímná nadšenost jej ujistila o pravém opaku.

Po nějaké době už se však Juri nedovedl jen převalovat v posteli. Cítil se jako ryba na suchu a v jistých místech se skutečně potřeboval pořádně umýt, prostěradla rozhodně vypere ještě než odjedou. Pomalu se dostal z přikrývek a nakrčil nos, protože se ozvala bederní páteř, boky i stehna. Ani si to v noci neuvědomil.

Diego se na něj soucitně podíval, když do koupelny odcházel poněkud neohrabaně a po cestě protahoval zatuhlé svaly. Nehledě na to, že Diego ke konci nebyl zrovna samá něžnost a Juri se skutečně netěšil na několik hodin v autě za volantem.

Sprcha byla však odměnou a jelikož večerní nebyla zrovna relaxační, teď zůstal pod horkou vodou několik dlouhých minut. Když se vrátil, už oblečený, zpátky k Diegovi, vděčně zjistil, že Ital mezitím sundal všechno povlečení a nahromadil jej na židli spolu se špinavým ručníkem.

Oba si rovnou zabalili nejhlavnější věci a konečně se vypravili na snídani. Kuchyně byla prázdná, ale na stole byl ovocný koláč, na který se oba mladí muži vrhli s neskutečnou vervou. Juri u něj našel nenápadný vzkaz, že šli oba rodiče za Ellenou, a že se vrátí na oběd kdyby se jim je náhodou nechtělo následovat. Juri nabídku pečlivě zvážil, ale rozhodl se, že Diega své rodině vystavil až příliš. Přišel tedy s nápadem menší procházky v lese.

Diego si vzal foťák, sportovní boty a Juri se po dvou menších kopcích konečně pořádně rozpohyboval.

„Jezdit tady na kole musí být hrůza.“ poznamenal Diego, když se před nimi otevřel další výšlap a Juri si protáhl ruce.

„Já jsem většinou jezdil na kole jen z kopce a do kopce jsem ho vedl.“ zakřenil se a poukázal na komára, který se usadil Diegovi na rameni. Měl jenom tílko.

„Chápu. U nás je zase jenom rovina, takže to nikdy nebylo nic náročného.“

Diego komára zabil a znechuceně poznamenal, že to nepromyslel, protože se mu hmyz rozmáznul na kůži. Pobavený Juri mu podal kus listu, aby si to utřel, nic lepšího neměli, a poťouchle poznamenal, že se mu další usadil na klíční kosti. Diego uraženě zaúpěl.

…

Stmívalo se když odemykal dveře od domu. Batoh na zádech a taška s jídlem od maminky v ruce. Diego dostal kousek koláče a řepové chipsy, Damiánovu specialitu, po které by i pes zvracel.

Těšil se po náročném dni do postele a schody do druhého patra z patřičným funěním zdolal nanejvýš motivovaný. Věděl totiž, že sladký spánek je ještě daleko, doma by ho měl čekat Anastáz. Tedy alespoň v to doufal.

Otevřel si dveře do bytu, a na moment zastavil. Ticho. Váhavě překročil práh a tašku i s batohem spustil elegantně na zem. Boty sundal přes patu a nahlédl do potemnělého obýváku. Nikdo v něm nebyl.

„Anastázi?“

Nic.

Sáhl po vypínači a teprve v umělém světle si všiml polštářů ze sedačky poházených po zemi a střepů vedle stolu.

Zatrnulo mu strachem. Zacouval zpátky do chodby a nahlédl do koupelny, která působila prázdně. Juri nemohl přijít na to, co mu v ní chybělo, ale znejistělo jej to ještě víc. Nahlédl k sobě do pokoje, který vypadal normálně a zhluboka se nadechl.

Zaklepal na dveře Anastázova pokoje. Byly zavřené a při zemi se nelinulo žádné světlo. To však nemuselo nic znamenat. Nerad by je vyrušil s Ingrid. Obavy o kamaráda jej však donutily k odvaze a risk Anastázova hněvu nebyl po několika dnech naprosté ignorace tak velký.

Znovu zaklepal, ale tentokrát nečekal a dveře opatrně otevřel.

Spadl mu kámen ze srdce.

Anastáz ležel na posteli. Na zádech a se sluchátky v uších. Zprudka dýchal.

„Anastázi? Stalo se něco?“ zkusil trochu hlasitěji, ale nevysloužil si žádnou reakci. Frustrovaně si navlhčil rty a zvažoval možnosti. Nechtěl však Anastáze nechat být. Ať se právě nacházel v jakémkoliv stavu, nevypadalo to zdravě. A sám měl tolik novinek, které by mu rád pověděl.

Opatrně, pomalu přešel místnost a polekal svého kamaráda rukou na rameni. Anastáz sebou cuknul, jako by jej pořezal nožem a byla vidět očividná úleva, když své oči upřel na Juriho. Čekal někoho jiného?

„To se nemůžeš ohlásit třeba zakašláním?“ zamumlal Anastáz trochu podrážděně a Juri znejistěl. Stále naštvaný.

„Taky tě rád vidím. Zkoušel jsem na tebe mluvit, ale neslyšel jsi mě.“ odpověděl po chvilce ticha.

Anastáz vypadal zvláštně. Celý bílý, kruhy pod očima a kdyby jej neznal, podle červených očí by snad myslel, že brečel. To by Anastáz ale nikdy nepřipustil.

„Spal jsem.“ zalhal Anastáz a Juri se zamračil o něco víc.

„Dáš si něco k jídlu? Vezu od mámy hromadu věcí. Všichni tě samozřejmě pozdravují, i Damián a Diego a těší se na tebe příště.“ usmál se mile a zvažoval, že si sedne vedle Anastáze. Cítil se takhle jako máma, která přijela za svým synem z dovolené.

Anastáz se však sám postavil a nejistě protáhl.

„Ani ne, už jsem jedl.“ zamítl důrazně, ale rozešel se spolu s Jurim do kuchyně. Možná ne tolik naštvaný.

Juri na chodbě popadl tašku s jídlem a zaslechl druhého, který začal sbírat střepy. Nepodal však žádné vysvětlení. Juri vyskládal krabičky s jídlem na kuchyňskou linku a povzdechl si. Občas jej Anastáz skutečně rozčiloval.

„Co se tady stalo?“ pokusil se znít nekonfliktně. Tónem, který naznačoval, že rozbité nádobí na zemi je u nich běžná věc.

„Shodil jsem to ze stolu, nic zvláštního.“ odpověděl Anastáz teatrálně s cynismem na pozadí a pokračoval ve své činnosti bez dalších slov.

Juri nekomentoval. Tiše uklízel jídlo do lednice a třídil nádobí na umytí. Skvěle si pogratuloval, že Anastáze nenechal být, protože současná atmosféra slibovala příjemný večer. Opakovaně se jej v minulých dnech ptal, co se děje, a nepřestával mít jeho nálad plné zuby. I on sám byl frustrovaný a začínal si přát, aby zůstal u rodičů ještě pár dní. Stejně jako Valera.

„Co Diego? Letí až zítra?“ vyrušil jej ze zamyšlení Anastáz. Přešel ke koši se smetáčkem plným střepů a vyhýbal se Juriho pohledu.

„Ne. Odjede až za pár dní, chtěli jsme si naplánovat ještě jednu schůzku.“ odpověděl překvapený Juri popravdě a bedlivě sledoval Anastázovu tvář. Nemihlo se na ní však vůbec nic. Vypadal jako loutka, která ztratila pána.

„Takže jste spolu teď?“ otočil se k němu Anastáz zády a začal sbírat polštáře. Juri zakroutil hlavou. Anastáz už se ani nesnažil znít mile. Nakrčil obočí a snažil se vymyslet, jak zkrotit nepříjemná slova. Zhluboka se nadechl.

„Ne, nejsme. A i kdyby ano, neměl bys být tak překvapený. Tys ho pozval.“ doplnil a na chvilku zaváhal, protože Anastáz hodil polštář na sedačku tak, že ji přelítl a shodil ze stolku několik papírů. Anastáz se pro ně tiše sehnul. Byly to Juriho noty.

„To jsem pozval.“ souhlasil Anastáz po chvilce s jedem na jazyku a Juri zavřel lednici.

„Co se stalo, Anastázi? Několik dní mě ignoruješ, Valeru taky, co se děje?“ pokusil se znít naštvaně, útočně, ale až moc dobře se slyšel. V hlase přebýval strach, pro který neměl druhý mladík pražádný respekt.

Anastáz se zle ušklíbnul.

„Ignoruju? Neměl jsem čas. Otec má s kampaní plno práce a rozhodně mi nepomáhá, že se taháš s tím největším buzerantem v okolí.“

Juri zvedl obočí. Takový útok nečekal a Anastázovi se povedlo Jurimu téměř vyrazit dech.

„Děláš si ze mě prdel?“ naježil se Juri a téměř se osypal. Ani si nebyl jistý, koho měl Anastáz na mysli.

„Co? Myslíš, že mi to pomáhá? Otec se mě ptá na vás všechny a ty se chováš, jako by se nic nedělo. Copak to nechápeš? To jsi tak dementní? Chudáček Juri z vesnice. Neví, jak to ve městě chodí.“ otočil se Anastáz se sarkastickým tónem a poprvé za celý večer mu pohlédl přímo do očí. Juri si všiml, že na malý moment zaváhal, ale než mrknul, byla jakákoliv naděje smíru pryč. Juri polkl a beze slov čekal, co se stane.

„Víš co? Třeba si naser.“ dokončil Anastáz naštvaně, vypochodoval z kuchyně do svého pokoje a prásknul za sebou hlasitě dveřmi. Až sebou Juri cuknul.

Oklepal se. Plíce se splašily jako stádo divokých koní.

Co se právě stalo? Položil lžičku do dřezu a otřel si ruce do kalhot. Co se stalo? Až nepříjemně mu Anastázův odchod připomněl návštěvu jeho otce před pár dny. Rozhlédl se po obýváku a nenapadlo jej nic jiného, než zavolat Ingrid.

Mluvil tiše, aby Anastáz nevěděl a s nepříjemným pocitem si vyslechl, jak se s ní Anastáz rozešel. Sotva před dvěma hodinami jí poslal zprávu a pak jí po telefonu řekl, že už spolu nemůžou být. Ingrid nezněla vyloženě smutně, spíš rozhozeně, a naznačila Jurimu, že už to nějakou dobu čekala.

„Nechceš se sejít, Juri? Zítra odpoledne třeba, ono to všechno souvisí s jeho otcem, on je to fakt úplný šílenec. Ty věci, co o vás říkal.“ zasekl se Ingrid hlas několikrát v krku a Juri trochu zapochyboval, že to chce slyšet.

„Tohle nedopadne dobře, Juri. On tam vůbec nejedl. Pamatuješ si, jak přestal jíst minulý rok? Už to zase dělá. Vsadím se, že v lednici nebylo vůbec nic, když jsi přijel.“ pokračovala Ingrid a mladík přešel s bolestí na hrudníku k lednici. Změřil pohledem počet potravin a nepřišlo mu to tak hrozné. Anastáz však nebyl hloupý. Pokud se snažil něco schovat, dělal to pečlivě a kuchyně plná zeleniny a ovoce nemusela znamenat vůbec nic.

„Tady jídlo je, určitě to nebude tak hrozný. Znáš ho, určitě jde jen o nějaký stres kvůli tý škole. Jeho táta na to byl vždycky háklivý.“ zlehčoval hraně situaci, ale Ingrid musela slyšet ten knedlík v krku přes který mluvil.

V rychlosti se spolu rozloučili a Juri nerad zavěsil. Nelíbil se mu ten pocit, že jsou v bytě úplně sami. Nestabilní Anastáz tak spadal jen a pouze na jeho hlavu. Zvážil i možnost za ním ještě zajít, ale trochu se obával, že by tím celou situaci jenom zhoršil. Lepší nechat ho vychladnout a zítra to zkusit z jiné strany.

Snažil se být potichu. V rychlosti se osprchoval, lítostivě přehlédl Ingridin kartáček a šampóny, které byly bezcitně odhozeny v koši a odepsal Diegovi na zprávu. Neubránil se úsměvu při pohledu na některé fotky. Výtažek těch nejlepších a alespoň na polovině se Juri zahlédl. Diego pod jednu přidal zprávu, že vypadá jako unesený, lesní princ a Juri si těch pár slov přečetl několikrát za sebou. Hodně lidí mu komplimentovalo, ale od Diega to zkrátka bylo jiné.

Vzal si notebook, zahrabal do peřin. S myšlenkami na poslední dny se pokusil vyhnat starosti oknem pryč.