Dva mladíci procházeli pod světlem pouličních lamp. Nejen dívky se za nimi otáčely. Juri nadšeně poskakoval a předváděl jednu piruetu za druhou. Ani ten nejkrutější mistr by nemohl namítat. Valera jej bláznivě následoval. Nadšení z nich sálalo nočním městem až na samotný okraj.

„Ta hudba byla fakt skvělá!“ básnil Juri a zavrkal na holuba, který před ním utekl pryč.

„Já vím! A ten Francouz je strašně sexy.“ souhlasil Valera s rukama v kapsách a myšlenkami stále v malém divadle.

Juri se na něj podíval, jako by právě řekl tu nejpravdivější věc na světě a procítěně si přiložil ruku na srdce. „Jak se prohnul když umíral?“ připomněl scénu, na kterou bude myslet ještě dlouho.

„Málem se mi postavil.“ souhlasil Valera, a ani se nepodivil nad morbidností svého komentáře. „Proč že jsi nešel na konzervatoř nebo tak něco?“

„Protože se mi nechtělo?“ hádal Juri své bývalé úmysly a prachbídně se zašklebil. Už si pořádně nepamatoval. Asi to bylo docela drahé a nešlo mu to tak jednoduše jako hra na klavír. Litoval jen vzácně.

„Představ si, kdybys tam tančil s nima. A pak bys nás bral do zákulisí a tak…“ zasnil se Valera a Juri se s úsměvem podíval na telefon, neboť se rozvibroval v kapse. Všiml si pár zmeškaných hovorů, ale nebyl si jistý, jestli nejsou už z dopoledne. Rozhodl se, že se s nimi vypořádá až další den. Diego byl však nedočkavý.

Juri se pousmál, ukázal obrazovku telefonu svému kamarádovi, který chápavě přikývl a oči se mu šibalsky přivřely. Kamarád si během večera neodpustil pěknou dávku komentářů na Juriho a jeho internetovou romanci. Ani jeden však nebyl zle mířený a Juri byl rád, že může o Diegovi s někým mluvit.

„Ano?“ přiložil si Juri telefon k uchu a trochu zpomalil, aby měl alespoň iluzi nějakého soukromí. Tušil, že každé jeho slovo bude bedlivě odposloucháváno.

„Juri? Ahoj! Neruším?“ ozval se zdvořile Diego a Juri se neubránil sklopení hlavy. Měl rád jeho hlas a měkký přízvuk si zcela zamiloval.

„Vůbec ne. Akorát jdu domů. Byli jsme s Valerou v divadle.“ vysvětlil, protože si nebyl jistý, jestli to zmínil v nějaké ze svých zpráv. Poslední dobou si už nepsali každý den, ale stále byli hodně v kontaktu. Docela často si volali.

„Vážně? Na co jste šli?“ byl slyšet v Diegově hlase úsměv a Juri mrknul na kamaráda, který na něj zamával s telefonem a klíči. Juri pochopil a mávnul na něj zpátky, což vzal Valera jako povel, a rozešel se směrem k tramvajové zastávce. Byl rád, že měl okolo sebe tak chápavé lidi.

„Na jednu tančení skupinu. Bylo to vážně úžasný. Byl i potlesk ve stoje, oni si často dělají i vlastní hudbu a kostýmy taky zvolili naprosto perfektně.“ drmolil Juri v rychlosti a vybavil si dvě starší paní těsně za nimi. Ze začátku se Juri trochu obával, protože odvážná představení byla věnována spíš mladší generaci. Důchodkyně s perlovým náramkem však nezklamala a po komentáři ten má ale prdýlku jej všechny obavy přešly. S Valerou se na sebe v ten moment uznale podívali. Oba s výrokem vcelku souhlasili.

„Zníš opravdu nadšeně,“ zasmál se Diego, „jako bývalý tanečník, zatančíš pro mě až za týden přijedu?“ zeptal se, jako by se ptal jestli má být slunečno. Ital uměl Juriho rozhodit jen pár slovy už od prvního kontaktu. A mladík nepochyboval, že si to také náramně užíval. V hlavě měl však zcela vymeteno. Jak si vůbec Diego zapamatoval tak malý detail? Byl si jistý, že svou baletní přípravku zmínil sotva v jedné větě.

„Já ti za to asi nepoděkuju potleskem, ale něco už bych vymyslel.“ nepřestával se Diego bavit a Juriho napadlo hned několik způsobů, kterými by mohl být odměněn. Zastavil se a věděl, že má červené tváře.

„No, teda-… Jo-hm, cože?“

„Znamená to ano? Můžeme to ještě zkusit z druhé strany.“ zamyslel se Diego nahlas a Juri polkl.

„Z druhé strany?“ zeptal se zmateně a rozešel se pomaleji než předtím.

„No jakože tě potrestám, když tančit nebudeš.“ objasnil Diego zcela jednoznačnou věc a snažil se do telefonu nesmát. Juri se vyděšeně rozhlédl kolem a polknul.

„Ježíši Kriste…“ zašeptal a uhnul pohledem před pánem, který stál na protějším chodníku a kouřil cigaretu. Přišlo mu, že ho viděl už před divadlem, a že slyšel naprosto vše. „Nemůžeš tohle říkat jen tak.“ pobouřil se tiše a zhluboka vydechl.

„Nemůžu?“ podivil se Diego hravě.

„Jsem venku…“ vysvětlil Juri a obešel auto, aby přeběhl do boční ulice. Pěšky to měl domů ještě pěkných pár minut.

„Takže až budeš doma, můžu si říkat co chci?“ dělal si Diego jasno a Juri zcela jistě pomalu umíral. „Nebo možná až přijedu, to bude lepší.“ začal se smát Diego nahlas. Dovedl si představit plachého mladíka naprosto živě i s tím pohoršeně zvednutým obočím.

„A kdy přesně že přijedeš?“ vymáčknul Juri přiškrceně a doufal, že se druhý chytí.

„V pátek večer. Tedy odpoledne, ale než se ubytuji a zařídím další drobnosti … Mohli bychom se v sobotu sejít na snídani?“ navrhnul zcela nevinně.

„Na snídani? V sobotu.“ zpracovával Juri pomalu a neubránil se rychlému úsměvu. „Dobře. Teda bylo by to fajn.“ souhlasil. Neskutečně mu lichotilo, že s ním chce Ital trávit čas i mimo scénu. Pokud nebyla snídaně nějaký tajný kód, kterému nerozuměl.

„Výborně. Alespoň mi trochu ukážeš město. Jestli budeš mít čas.“

„Budu! Teda klidně, jestli chceš. Dostaneš lacinou, studentskou verzi.“ zasmál se Juri a zadoufal, že nebude Diego moc vybíravý. Neznal zrovna moc kvalitních podniků. Spíš kavárny, kde mohl být klidně dvě hodiny na notebooku a nikdo neřekl ani slovo.

„Cokoliv uznáš za vhodné. Můžeš mi třeba ukázat kde pracuješ… servírují tam i snídaně?“

Juri se začal smát, ale hned zalitoval. Nerad by působil, jako že si z druhého dělá srandu. „Úplně ne.“ přiznal. „Ta hospoda kde pracuju je spíš dost, jak to říct, no prostě spíš bar, ale na kraji města, takže tam točí skoro jen pivo a v nabídce máme maximálně tak solené buráky. Občas jim tam udělám sendviče, když si vzpomenu koupit sýr.“ dodal trochu potrhle a ušklíbl se nad tím, jak hrozně to celé nakonec vyznělo. Na druhou stranu, možná bylo lepší vše přiznat rovnou, aby se pak vyhnuli trapnému momentu, kdy by si chtěl Ital zajít k Jurimu do práce na sofistikovaný steak.

„No tak to musí všichni ocenit,“ zasmál se však Diego zcela bez zaražení, „kdyby mi v baru na požádání dělali ještě sendviče, nechodil bych jinam.“ pokračoval a Jurimu se ulevilo.

„Tak samozřejmě, že většina lidí tam chodí kvůli mně a mým toastům.“ potvrdil Juri pobaveně a podrbal se na zátylku. Ježily se mu chloupky a zmateně se otočil. Byl však ve ztemnělé ulici sám.

„Já bych klidně přišel jenom kvůli tobě.“ oponoval Diego a hlasitě vydechl. Znělo to, jako by si lehl na záda.

„Tak to jsi asi jediný.“ přiznal Juri. Všiml si toho důrazu na slově tobě a hrudník vzrušeně povyskočil.

„Pochybuji. Každopádně, ještě jsem se chtěl zeptat, jestli můžu celý ten rituál natáčet? Docela bych si to rád zdokumentoval lépe než jen na fotkách.“ převedl Diego řeč zcela jinam a Juri se ohlédl.

„Určitě. Nikomu to asi vadit nebude, už u nás jednou byli dokumentaristi, ale nakonec z toho nebylo nic.“ Juri byl tehdy ještě malý, ale pamatoval si, že s kamarády kameramana pronásledovali na každém kroku. Otec je musel několikrát upozornit, aby si týmu nevšímali a slavili, jako kdyby tam nikdo nebyl. Nezvládli to. „Napíšu tátovi a možná ti s tím i pomůže a tak.“ zamyslel se Juri. Jeho otec by určitě mohl sehnat někoho, kdo by půjčil třeba stojan, aby to nemusel Diego tahat s sebou.

„Tvůj otec se vyzná ve filmu?“ zeptal se zvědavě Diego a Juri se usmál.

„Ne.“ vybavil si otce, který stále bojoval s dotykovým telefonem a půl roku mu trvalo, než se naučil vypínat budík. „Ale je něco jako starosta, takže má dost kontaktů Že bys třeba nemusel tahat všechnu svojí výbavu nebo tak něco.“ vysvětlil Juri, co svou nabídkou myslel.

„Jo tak!“ pochopil Diego, „To asi nebude třeba. Nebude to moc profesionální a stojan se složí, a nezabere skoro žádné místo.“ odmítl jej Diego zdvořile. „Ale děkuju.“

„Kdyby něco, tak klidně řekni.“ nabízel Juri horlivě a trochu zadoufal, že by mohl pomoci alespoň jinak. Byl trochu nejistý s sebou domů někoho brát. Nepřišlo mu na jejich malé vesnici nic zvláštního. Stejně tak jako její malá tajemství a tradice nebyly rozhodně tak půvabné jako jinde. Doufal, že host neodjede zklamán.

„Mimochodem... říkal jsem si, že jsi vyrůstal v docela malé vesnici, že? Alespoň to tak zní a napadlo mě, jestli tam nebude mít se mnou někdo problém? Myslím s tím kdo jsem... Neměl jsi tam třeba někdy potíže?“ zeptal se Diego s náhlou opatrností v hlase a Juri zpozorněl. Problémy s Diegem? Nevzpomínal si na žádné potíže, ale moc nerozuměl hloubce dotazu. Navlhčil si rty.

„Jak to myslíš? Jako dostat se do školy nebo tak?“ zamračil se trochu. Protože zařídit si ve městě bydlení byl docela oříšek.

„To taky.“ uvážil Diego, ale frustrovaně nad sebou vydechl. „Ale teď se měl na mysli spíš ohledně toho, že jsi gay.“ upřesnil a Jurimu tím vyrazil dech. Nervózně se zasmál a znovu ohlédl, jestli není někdo poblíž. Jen na konci ulice byl tmavý stín. Avšak moc daleko, aby zaslechl.

„No jako já to tam nijak široce neoznamoval, ale Valera, ten můj kamarád, žádný velký problém nikdy neměl.“ zamyslel se a snažil se vzpomenout, jestli někdy narazili na nějaké těžkosti ohledně sexuality. Nikomu na tom u nich doma však moc nezáleželo. „Jakože lidi se něčím takovým doma moc nezaobírají. Asi by se trochu divili, kdybychom se začali přivazovat ke stromům, ale jinak je jim tohle všechno docela jedno.“ polemizoval nahlas s úsměvem. Ani na Stefana nikdo neměl žádné poznámky, naopak, všechny okouzlil, neboť byl doktor a daleko v pohraničí bydleli hlavně staří lidé.

„Vážně? To je docela nezvyklé, ne? Moje rodina není obecně moc otevřená ani queer komunitě. Kinbaku už vůbec ne, tak jsem si právě říkal, jestli nebudu muset dodržovat nějaký protokol.“ přiznal Diego svou nejistotu a Juri překvapením vydechl. Myslel, že zrovna Diego bude sebejistý a šarm z něj bude svítit na míle daleko. Že se jej předem ptal bylo překvapivě milé a Jurimu trochu zrudly tváře. Dovedl si představit, že si Diega ubytuje někam jinam, než bylo pro Anastáze s Ingrid původně v plánu. Otázky by tedy možná padly, a ani ho nenapadlo, že by to mohlo být Diegovi nepříjemné. Bude se ho muset ještě pořádně zeptat, až přijede.

„Vůbec. Jak říkám, něco by je asi šokovalo, ale rozhodně se nemusíš bát mluvit o tom, že jsi gay nebo tak. Naše víra je dost benevolentní a neplyne z nějakých klasických hodnot. Je to spíš o přírodě, počasí a samých slavnostech.“ přiznal Juri s úsměvem. Byla to pravda. Jakmile byla příležitost, dělala se slavnost nebo alespoň hostina. Jedna z maličkostí, po kterých si ve velkoměstě stýskal. Jeho táta dokázal vytvořit hostinu jen z toho, že roztál poslední sníh, nebo že se vrátila první vlaštovka.

Ještě malou chvilku si povídali, ale Juri se přibližoval domů. Neměl rád konce telefonátů, protože nikdy nevěděl, co říct. Diego byl však mistrem zdvořilostí a vše vyřešil krátce, účinně a bezbolestně. Rozloučili se tedy a Juri zvedl obočí, když si všiml několika nepřijatých hovorů od Anastáze. Stál však téměř před vchodovými dveřmi, takže se ani neobtěžoval přečíst zprávy.

Přešel náměstí a ukazováčkem pohladil hladinu fontány. Vytrvale plakala do noci a Juriho kroky se v jejím naříkání docela a úplně ztratily. Vší silou se opřel do velkých dveří a co krok, to ozvěna až do nejvyšších pater.

Před dveřmi do bytu se však váhavě zarazil. Věděl, že se musí omluvit. Chtěl se omluvit. Netěšil se však na otázky, které budou následovat. Anastáz nikdy nenechal nic jen tak. S hlubokým povzdechem a výrazem mučitele vložil klíče do zámku a překvapeně zvedl obočí, protože nebylo zamčeno. Dalším znamením o něčem neobvyklém byly rozrušené hlasy a živelná debata, které dolehly k jeho uším.

Celý zvědavý vešel, a potichu, aby si jej nikdo nevšiml, za sebou zavřel dveře.

„...já nevim. Ale netahej mě do toho, není to moje věc a ani mě to nezajímá.“

To byl Anastáz. Ozvalo prudké položení skleničky a Juri znejistěl. Tohle neznělo jako milá konverzace. Stále s rukou na klice se ohlédl na dveře od svého pokoje a zaváhal. Odejít, nebo proklouznout k sobě?

Osud, jak to měl ve zvyku, za něj otázku vyřešil v mžiku. Dveře do obýváku se rozletěly a v nich, nikdo jiný než Anastázův otec.

Jurimu spadlo srdce hluboko do žaludku. Přikývl hlavou v náznaku pozdravu a pátravě se rozhlédl po nějakém řešení. Zdi byly však zcela holé a rozčilený muž ve dveřích.

„A tohle je on? Platí ti vůbec? Nedal jsem ti ten byt, aby sis sem tahal takovouhle lůzu, rozumíš?“ otočil se zle zpátky do obýváku a Juri polkl. Anastázův otec nebyl vysoký ani nepůsobil jako drakobijec. Jeho vliv byl však nesmírný a hněv, schovaný ve značkové košili, by mohl znamenat víc, než by si kdokoliv přál.

„Prosím tě... uklidni se, dobře? Juri tady nebydlí, byl, na rozdíl od tebe, pozvanej na návštěvu.“ ozval se Anastázův vyčerpaný hlas a v dalším momentě na něj vykoukl zamračený, ustaraný obličej. Syn s otcem byli stejně vysocí a podobnost byla neomilná. Jablko nepadlo daleko od stromu a Juri si mohl být jistý, že i tu strašidelnou vrásku mezi očima si Anastáz časem vypěstuje.

„Myslíš si, že jsem naprostej idiot, Anastázi? To ze mě děláš blbce schválně?“ vyplivl starší ošklivě a rychlostí šelmy přešel ke dveřím od Juriho pokoje, které otevřel dokořán. Výmluvně si stoupl dovnitř a Juri neměl odvahu, aby se přidal k Anastázovým hlasitým protestům.

„Můžeš se chovat jako člověk? Proboha.“ snažil se Anastáz vytlačit otce z pokoje a Juri stál opařeně vedle botníku.

„Já? Já se mám chovat jako člověk? Ty si sem taháš nějaký zvrácený prasata a mně říkáš, jak se mám chovat?“ syčel otec jeden jed za druhým a Anastáz se úzkostlivě ohlédl na kamaráda. Skutečně doufal, že dnes Juri přijde později.

„Není to tvoje věc. Už mi není pět let, abys mi říkal s kým se mám kamarádit.“ ohradil se Anastáz kysele a schválně vložil do hlasu hranou dětinskost.

„Není? Myslíš, že to není moje věc? Jestli mi zkazíš celou kampaň…“ zvedl prst v náznaku výhružky, která mohla z těch úst znamenat naprosté cokoliv. Z očí mu koukalo pohrdání a vztek, které by člověk u rodičů zřídkakdy zahlédl. Ruku pomalu spustil a spolkl několik dalších slov, kterými by svého syna zadupal do země. Otočil se na příchozího a nacvičeně nakrčil noc.

„Koukej se omluvit Andrému a tohohle vyhoď, nechci ho tady pozítří vidět.“ řekl Anastázův otec nekompromisně a rozešel se ven. Juri se pokusil ustoupit, ale nebyl dostatečně rychlý, takže do něj otec hrubě vrazil ramenem a Juri se téměř obtiskl na otevřené dveře.

Starší muž bez ohlédnutí odešel a oba mladíci prudce dýchali, ačkoliv Juri neřekl ani slovo. Dívali se na sebe. Poslouchali kroky na schodech a s každým dopadem podrážky na kamennou podlahu čekali konec světa. Ten však nepřišel. Ozvalo se prásknutí vchodových dveří. Z kuchyně by mohli vidět pána v drahém obleku jak nasedá do značkového auta a labilně odjíždí pryč, vztek jako odporná ozvěna motoru.

Paní ve vedlejším bytě odložila sklenku od zdi a uznale pokývala na manžela, který ztišil zprávy v televizi.

Jedním slovem, smršť.

Anastáz si hlasitě povzdechl a rozbil strnulost, která je oba ochromila. Promnul si bolestivě oči, otočil se. Zašel zpátky do obýváku a Juri si spěšně sundal boty, aby jej mohl následovat.

Přisedl si vedle kamaráda na sedačku, starostlivě zvedl ruku, jemně ji položil na Anastázovo předloktí a spadl mu kámen ze srdce, když nebyl odstrčen. Lehce stiskl a vnímal, jak kamarádovo tělo vychází z bojového stavu, jen aby se mohlo rozklepat. Juri na něj zabroukal jako na malé kotě a směle schoval jeho dlaně ve svých. Horlivě hladil obě zápěstí a trpělivě čekal, až Anastáz začne.

„Před týdnem jsem jednomu profesorovi řekl, že nás učí zastaralou ekonomiku, a že nikoho už nezajímají jejich sto let starý učebnice.“ zakroutil Anastáz hlavou. Sám sobě nadával. Nakrčil rty a poraženě se podíval na Juriho, který chápavě naklonil hlavu. „Nevěděl jsem, že se znaj.“ přiznal a zabořil se do polštářů, jako by jej mohly spolknout.

„Jasně, že ne, Anastázi. Tvůj otec ale už tolikrát takhle vybouchnul, ne? On se zase uklidní.“ namítl Juri, ale sám si nebyl jistý. Konzervativní politik nikdy nečekaně nenavštívil a Juri si začal velice dobře uvědomovat, že právě dostal pokyn k vystěhování.

„Tohle se jen tak neuklidní. Ne teď, když mu na tom záleží. A má pravdu, dostal jsem emaily už od dvou tisků a to jenom vstoupil do strany. Kandidaturu oficiálně ještě ani neoznámil.“ zašeptal Anastáz rozrušeně a Juri bezradně pátral, jak mu pomoci. Dál tišil jeho rozklepané ruce a sám dobře věděl, že nemá daleko od paniky. „Kdyby se něco o mně dostalo ven, tak mě zabije.“ dodal a Juri se nejistě zamračil. Někdy bylo jasné, že jeho kamarád přehání. Někdy ne.

„A Ingrid… Proč nás do prdele nutila do toho studia? Co jí to vůbec napadlo?“ vysmýkl se Anastáz Jurimu z rukou a předklonil se. Seděl sotva na kraji sedačky a vypadal, že začne každou chvíli násilně zvracet. „Kurva.“ zašeptal tiše. Nezdravě sípal a plíce nezvládaly příval zmařených nádechů. Juri mu položil ruku na záda a dlouhými, pomalými pohyby jej soucitně hladil.

„Zjistil… Ví o tom? O nás?“ zeptal se Juri se svázaným jazykem a odkašlal si. Vyschlo mu v krku. Anastáz pokrčil rameny, ale odpověď byla jasná i beze slov. Juri zavřel oči a zkousl ret. Dál tišil Anastáze a doufal, že nebude poslán pryč. Potřeboval kontakt. Sám sebe tak konejšil.

„To bude dobrý.“ řekl Juri, aniž by se snažil dodat hlas. Jeho slova nebyla v tu chvíli důležitá. Sám jim nevěřil, ale posbíral si Anastázova ramena do náruče. Opřel se do polštářů, a přesunul tak jeho váhu na svá stehna. Stále šeptal nedůležité věty, snad ani nedávaly smysl, ale cítil, že tělo druhého se pomalu uvolňuje. Nepřemýšlel nad ničím. Věděl, že beztak nic nevyřeší.

„Nesnáším ho. Nesnáším.“ poslouchal Anastázův nevyrovnaný hlas a souhlasil úplně se vším. „Jako by mu nestačila máma, musí se srát i do mě. A je úplně jedno, co budu dělat. Kdybych byl premiant a nevím co všechno, stejně si najde nějakou věc.“ začal se Anastáz pomalu vztekat a sebral se z Juriho nohou. Posadil se, skelné oči plné vzteku.

„Ale já na něj prostě kašlu. S Ingrid jsem necouvnul, a taky se s ní smířil.“ přeskočil mu hlas a podíval se na blonďatého anděla. „Může mu bejt úplně jedno co dělám v soukromí.“ dodal už méně sebejistě a navlhčil si rty.

Juri se na něj upřeně díval a souhlasně přikyvoval. Na rozum bude čas zítra. Byl rád, že alespoň v takových chvílích může být pro Anastáze užitečný, výjimečný. Že pro něj může být záchranným bodem a pomocnou rukou.

„Dáš si něco k pití?“ nabídl Juri a hned vstal, ani nečekal na nenápadné přikývnutí. Panáka na uklidnění a spánek. Jako ze začátku, když Anastáz ještě nechodil s Ingrid. Došel do kuchyně, kde měli nad linkou vyskládaná skla s tvrdým. Vybral jednu poloprázdnou, nečetl etiketu a bezhlavě se napil přímo z lahve. Alkohol jej zaštípal v krku, přivřel mu oči a Anastáz se usmál. „Jop, to hned zlepší náladu.“ přikývl si Juri a nalil jim oběma štědré množství.

Anastáz s díky přijal a obrátil do sebe skleničku bez mrknutí oka.

„Nejhorší na tom všem je, že už si skoro říkám, že je normální. Minulej týden, jak jsme byli na večeři, byl docela nadšenej z Ingrid. Pak se mě i zeptal, jestli ji přivedu na babiččinu oslavu narozenin. Vážně to vypadalo dobře, ani máma nic neříkala. A pak se zase z něčeho posere…“ zakroutil hlavou a posunul se, aby se mohl Juri uvelebit zpátky vedle něj.

„A víš co se přesně stalo? Nemohlo ho naštvat jen to s tím profesorem.“ zeptal se Juri zvědavě. Tahle otázka se mu honila hlavou od samého začátku a každá nová odpověď jej děsila víc než ta předchozí.

„Hele nevím.“ zakroutil však Anastáz poraženecky hlavou. A podíval se na telefon, který mu tiše zablikal. „Jakože ví, že jsi gay, což byla jedna z prvních věcí, kterou tady řval na celý nádvoří. Tebe by ale asi ještě překousnul, myslím, že mě spíš někde viděl s Valerou. Možná někdo ve škole, asi tam byl i Stefan, on v tom rozčilení moc nedával smysl.“

Juri přikývl. Dovedl si to představit. Nechápal, že dokázal být Anastázův otec tak zlý na vlastního syna. Nedovedl si představit, že by jej jeho vlastní rodiče tolik nenáviděli jen proto, že se baví s někým jako je Valera. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Jen proto, že si lakuje nehty a na rituál si pravděpodobně obarví vlasy na gay pride růžovou, jak neustále připomínal. Inspiroval se u Ingrid.

„V závěru je to asi jedno.“ dodal Juri a znovu si vzpomněl, že by měl být vyhozen a nevděky se oklepal. Možná by měl jen pro jistotu prodat alespoň jeden akordeon. Nemusel mít dva a jeden stejně nehrál když dofukoval. Anastáz, jako by mu četl myšlenky, jim dolil alkohol.

„Ať tě ani nenapadne balit. Nemáš tady kam jít a na koleje tě nevezmou uprostřed semestru ani kdyby sis je mohl dovolit.“ řekl seriózně. A měl pravdu. Stefan několikrát nabídl, že kdyby šlo do tuhého, může zůstat u něj s Valerou. Jednalo by se ale nanejvýš jen o pár nocí. Jejich byt byl hodně malý a musel by spát téměř v kuchyni.

Anastázův tón jej však otrávil. Juri sám nesnášel svou situaci. Rád by byl říkal, že je u nejlepšího kamaráda jen proto, že chce.

„No jako v nejho-…“

„Hele já ještě zajdu za Ingrid, konečně mi odepsala.“ začal se Anastáz rázně sbírat a Juri překvapeně zvedl hlavu.

„Teď?“ zeptal se zmateně a Anastáze trochu zarazil.

„No jako, ty seš v pohodě, ne? Ingrid byla ve sprše, jinak bych šel rovnou.“ rozhlédl se kolem sebe a pohledem se na chvilku zastavil na nedopitém panáku. „Ale jako jestli-…“

„Ne, to ne, vůbec. Tak jsem to nemyslel.“ zasmál se Juri a také se postavil. „Spíš jsem myslel, jestli už nespí, víš? Ale určitě běž. Měl bys jít.“ povzbudil ho vší silou. Odvrátil pohled.

Anastáz ještě chvilku setrval, ale nakonec se s nevinným tak zatím přesunul na chodbu.

Juri zavřel oči a vědomě odháněl pocit, že byl odhozen stranou. Anastáz nebyl jeho přítel. Miloval Ingrid. Dávalo jen smysl, že by těžký večer strávil s někým takovým.

Ani tak se však nemohl zbavit bolesti, která mu sobecky sevřela hrudník. Přece se chtěl ještě omluvit za včerejšek...

Cuknul sebou, když se dveře s klapnutím zavřely a navlhčil si rty. Zkontroloval telefon a vymazal všechna upozornění o nezvednutých hovorech. Sklenička v jeho ruce byla nepříjemně studená a Juri se musel zamyslet, aby si vzpomněl, co s ní má dělat. Nakonec ji do sebe úspěšně obrátil a jen zlomek vteřiny mu trvalo, než vypil i tu Anastázovu. Oklepal se.

Telefon nechal na stolku. Osprchoval se a s nejasnými myšlenkami za sebou zavřel dveře od pokoje. Zamknul. Nechtěl být rušen, kdyby se Anastáz s Ingrid rozhodli ráno náhodou zastavit.

Postel byla neprostým nebem. Stulil se do klubíčka pod lehkou přikrývku, blaženě vydechl, protože jej otevřeným oknem pohladila studená noc. Jedna z těch černých, letních, bez špetky měsíce. Slibovala bezesný spánek a Juri se v tu chvíli cítil neuvěřitelně sám.