Všichni tři seděli v knihovně. Valera měl před sebou tlustou knihu o zbožíznalství, Anastáz mu občas koukl přes rameno, ale nebylo to kvůli knize, nýbrž kvůli instagramovému profilu Ludise. Rozebírali ho už pár minut a zásadní otázky stále nebyly zodpovězeny.

„A jaký to bylo? Byl tvrdej?“

„Jasně, že byl, každej je, podívej se na něj.“ odpověděl Anastáz místo Juriho, který složil hlavu do dlaní. Opravdu na to neměl sílu.

„Buďte zticha“ šeptal z vervou a nakláněl se přes stůl, protože okolo prošla dívka s knížkou o buddhistické víře. Každý nemusel vědět o jeho divném sexuálně nesexuálním zážitku. „Jste jak malý, vážně.“ protočil ještě oči a pokračoval ve výzkumu.

Anastáz předchozí den přišel až pozdě večer a Jurimu se podařilo nahrát několik verzí s baskytarou. Měl však pouze bezpražcovou, která má kulatější zvuk a potřeboval něco trochu jiného, tak teď hledal, jestli má nějaký z jeho přátel baskytaru s pražci.

„A kdys přišel? Já myslel, že u něj přespíš?“ šťouchnul ho Anastáz do ramene a zašklebil se, protože se po něm Juri vztekle ohnal.

Valera si jej chvilku zkoumavě prohlížel. Neunikl mu Juriho výraz, když se ho na Ludise zeptali, ani jestli odešel patřičně uspokojen.

„Neříkej mi, že je to jeden z těch podělanejch heteráku a musel sis ho vyhonit doma?“ prohlásil po chvilce a ignoroval Anastázovo uražené Hej.

To, jako by byla poslední kapka. Juri zvedl bradu a zcela šokovaně se na Valeru zadíval. Prostořeký přítel však nebyl hotov.

„Jestli jsi jenom trochu nadrženej, víš, že ti tady Anastáz vždycky podrží a-…“

„Díky!“ zvolal Juri poněkud šíleně, protože Valerův hlas se docela nesl, „díky za názor.“ zasmál se a rozhlédl kolem.

„Navíc, ne vždycky, občas je to taky naopak.“ mumlal Anastáz a přikyvoval Valerovým pochybným výrazům. Juri se svezl po židli do pozice horizontální a přemýšlel, jestli má nějaké náhradní přátele, protože o své aktuální za chvíli přijde.

„A domluvili jste se znova?“ napadlo Anastáze z ničeho nic.

„Ne.“ nenabídl Juri žádné detaily a vítězoslavně zavřel oči, protože jeden ze známých mu konečně napsal, že zná někoho s basou, a že to určitě nebude problém. Koutkem oka zahlédl Ingrid, která vešla zpoza sbírky poezie.

„No tak jsem tě mohl svázat doma na gauči a bylo by to stejný, akorát bych tě pak ještě obveselil a třeba bys měl dneska lepší náladu.“ předl Anastáz jako kočka a bradu si položil do dlaní.

„Copak, Juri má špatnou náladu po včerejšku?“ zvedla Ingrid obočí a se smíchem políbila Anastáze na temeno hlavy, protože se jí lekl.

Juri však mávnul rukou a usmál se. Ludis byl hodný, profesionální a šel na Juriho zlehka, což oceňoval a byl mu za to vděčný. Nechtěl se o tom už dál bavit, protože to bylo fajn a dnes byl jen trochu frustrovaný z té basy.

„Co ty? Už víš datum promoce?“ vyzvídal hned Juri a posunul si notebook, aby si mohla dát na stůl tašku. Anastáz na ní visel očima.

„Vím, a kreje se to.“ prohlásila s jasně provinilým výrazem. Anastáz zanaříkal.

„To jsou vážně kreténi. To to nemůžou přesunout jako lidi? Ne jako dementi?“ kroutil Valera hlavou a prohrábl si vlasy.

„To se nedá nic dělat. Anastáz s náma byl minulej rok a můžete s náma jet oba příští.“ usmál se Juri, ale mrzelo jej to.

„No jo, ale tenhle rok tam budete vy dva.“ pokynula Ingrid smutně na Valeru a Juriho a pak se zamračeně otočila na Anastáze. „Možná, že bych se na to měla vykašlat. Jakože… je to jenom promoce a-…“

„Lásko,“ pohladil ji Anastáz po zádech, gesto tak intimní, že se Juri zadíval zpátky do obrazovky telefonu. „Ani náhodou. Promuješ jen jednou a já vím, že by tě to pak mrzelo.“ namítal trefně a Ingrid nakrčila nos.

„Beztak je to jenom banda dědků v kruhu, není to taková paráda, jak se to tváří.“ zlehčoval Valera s bradou v rukách, ale všichni věděli, že to jen tak říká. On i Juri byli vychováni v pohraničí, s láskou k přírodě a rituálům, které byly zvykem už hodně let. I tažní ptáci se zastavovali, aby zahlédl alespoň kousek. Neznalý by myslel, že jsou do toho děti svých rodičů později nuceni. Však spojení, které měli se svou rodinou a pohanskými svátky nebylo jen tak.

„Navíc se to koná skoro každej rok, protože skoro každej rok je alespoň někomu dvacet jedna. Letos jsme tři, ještě jedna holka, co studuje někde práva.“ zvedl Valera na chvilku pohled a Juri přikývl.

„Je to pravda, slaví se to pokaždý a není to až taková výjimka.“ přidal se, aby podpořil Ingridino rozhodnutí zůstat. Anastáz by si to jinak neodpustil.

„Vám pošleme fotky.“ ušklíbl se Valera.

„Když to není ono.“ zabručela Ingrid a položila si lokty na stůl. Propletla nalakované nehty a zadívala se šibalsky na Juriho. Ten zvedl obočí. Nevěděl, co čekat.

„Juri.“ usmála se na něj a poslala mu vzdušný polibek. „Zlatíčko, nevím, o čem jste se bavili, ale víš, že si Stázičku můžeš vždycky půjčit.“ Zněla, jako by mluvila na malé štěně a lehce se špičkou nosu dotkla Anastázovy tváře. Ten se spokojeně usmál.

„Ve skutečnosti,“ chytil ji Anastáz kolem pasu, „zítra se sejdeme s Diegem. Znova.“ opětoval jí vřelý pohled a oba se ve stejnou chvíli otočili na Juriho. Ten si navlhčil rty a trochu mátožně přikývl.

Občas stále nemohl uvěřit, že je trpěn. Nejenom, že mu Anastáz nabídl volnou postel, ale ještě ho pozval do té svojí.

Oba je seznámil Valera, který Anastáze potkal na přednášce z finančního marketingu a překvapilo jej, že je Anastáz o tři roky starší a bere si lekce s rozjařenými prváky. Juri, mezitím, bláznil ze dvou prací a příkazu k vystěhování. Koupil si nový kapodastr za tři eura, a někdo mu vybílil celý účet. Samozřejmě neměl zálohu a rodiče neměli peněz na zbyt, takže už se pomalu loučil s hudebními nástroji, které by musel prodat. A přesně tak si vyléval srdce Anastázovi, který je pozval s Valerou na studentskou party. Nastěhovaný byl pak během pár dní a nikdo nelitoval.

„S tmavookým Italem!“ usmála se Ingrid potutelně a Valera, koukající do telefonu, se pobaveně zasmál. „Už mu říkáš pane?“ zašeptala směrem k Jurimu, který se s rudými tvářemi zabořil víc do židle.

„Tomu tak ani nemusíš říkat. On to vyloženě vyzařuje.“ pokyvoval Anastáz moudře hlavou, a Juri byl rád, že nemusel odpovědět. Nedokázal si to ani představit, možná ho to i trochu děsilo. Říkat někomu pane bylo možná až moc neosobní, a Juri si nezvládl u cizích lidí objednat pomalu ani kafe.

„Musíte nám ho ukázat, my jsme pořád neviděli víc než jeho nohu nebo kus ruky.“ postěžoval si Valera, a dal tak najevo, že rozhovoru naslouchá i přes urputné odesílání srdíček. Stefan si vzal na víkend volno.

„To je pravda. Mohli byste ho sem třeba pozvat, byl tady někdy?“ souhlasila Ingrid a prohlížela si Juriho jako by to byl nějaký hrozně vzácný druh papouška.

„Nebyl.“ zakroutil Juri hlavou. Bezpochyby se u nich někdy nachomýtl, ale asi ne na moc dlouho. A bylo to tak nejlepší. Poslední dobou se Juri bál Diegova rozhodnutí, že přijede na návštěvu víc než čehokoliv jiného.

„No já už jsem ho možná tak trochu pozval.“ prohlásil Anastáz a všichni zvedli hlavy. Několik různorodých výrazů a dotčený Anastáz pokrčil rameny. „No co?“ zvedl komicky hlas, že se Valera pobaveně zasmál a Juri ho propichoval nevěřícíma očima.

Co udělal?

„No zmínil jsem, náhodou, že má Juri rituál na dovršení dospělosti a on z toho byl hrozně odvařenej. Prej na tohle téma překládal několik knih.“ vysvětloval Anastáz a hájil svá slova, která Jurimu zamávala se vším, na co ještě před chvilkou zodpovědně myslel.

„A cos mu řek?“ zeptal se Juri v návalu mrtvice a Valera ho kopl pod stolem do kolene, aby se ujistil, že opravdu žije.

„No že to je docela veřejný, a že se tam chodí podívat vždycky víc lidí, že by ti to určitě nevadilo. Kdyby se tam přišel podívat a udělal třeba pár fotek. A Valerovi jakbysmet.“ dostalo se mu odpovědi, jako by to nebyl nejmenší problém. Valera názorně zakroutil hlavou, že by mu to opravdu nevadilo, a udělal na telefon obličej, aby mohl poslat selfie.

„A on souhlasil? Počkej, Anastázi,“ snažil se získat zbytek informací před tím, než jeho kamarád zvedne telefon, který začal zvonit a rušit všechny kolem. Slečna opodál pohodila pohoršeně hlavou, že si ji málem utrhla. Anastáz přijal omluvně hovor a ústy naznačil slovo papá, protočil oči a odešel z dohledu. Všichni u stolu zaslechli jen monotónní „Ano otče?“ a Ingrid s Jurim se na sebe ustaraně podívali.

„Nesnáším, když mu volá. Určitě to bude kvůli včerejšku.“ řekla Ingrid tiše a nejistě koukla kolem.

„Pochybuju…. Nejspíš se zase jenom sere do jeho školy a pár dní bude plkat o nějaký zkurvený zkoušce u jeho známýho.“ mrmlal Valera. Pohrdal celou Anastázovou rodinou. Nesnášel jeho konzervativního otce, protože neměl pochopení pro, z jeho pohledu, alternativní životy, které všichni u stolu vedli. Valera právě ze všeho nejvíc. Nelakoval si nehty jen pro nic za nic. Stefan to zbožňoval.

„Přesně. Nebo mu jen připomene, že o Vánocích přijede ministr z Dánska nebo tak něco, že se musí naučit všechno o tradicích v Dánsku.“ přidal se Juri, ale chápal její starosti. Sám byl občas na pochybách. Stačilo málo, a byl by na ulici. Anastáz měl díky otci byt zdarma, ačkoliv Juri pracoval jako šílený, bydlet sám by si dovolit nemohl. Velká města zkrátka byla drahá.

„Snad.“ nevypadala Ingrid přesvědčeně a ohlédla se po Anastázovi s očima jako sova.

---

Seděli na posteli a dívali se na monitor, kde jel muž na skateboardu, pronásledován obrovským tmavým medvědem. Anastáz se usmíval a Juri byl tradičně celý rudý s hlavou v dlaních. Nemusel to ani sledovat. Znal scénu nazpaměť. Muž provedl velice sofistikovaný trik na zábradlí, ale nechce nabourat do procházející babičky, takže na konci spadne. Hrozivý medvěd jej tedy chytí, ale nesežere. S pološíleným bručením mu sebere skateboard a odjede někam do divočiny.

„Jestli si myslíš, že je to hrůza, tak máš naprostou pravdu.“ řekl Anastáz, když dohrála hudba, kterou měl Juri na svědomí, a vypnul sdílení obrazovky. Ta několikrát bíle problikla, ale hned se tam zase ukázal tmavooký Ital.

„Dobře, uznávám,“ smál se, „měl jsem ti věřit.“

Juri se ho snažil přesvědčit, že reklama je naprosto strašná a popěvek ještě horší. Děkoval při tom bohům, že je Diego z jiné země, a tak reklamu nezná. Přesně do té chvíle, než jeho milý kamarád Anastáz připomněl, že ji má nahranou.

„No takže takhle žádná moje hudba ve skutečnosti nevypadá.“ řekl Juri s úsměvem a několikrát kopl Anastáze do holeně.

„Já vím, vždyť sleduju tvůj profil na spotify.“ usmál se Diego laskavě a trochu nakrčil obočí, protože si všiml násilného napadení mezi kamarády. „A koukal jsem kvůli tomu hodinu a půl na dokument o hmyzu, ačkoliv se štítím housenek.“ dodal a zakroutil nad sebou samým hlavou. Jurimu však zalichotil.

„Ale ta je dobrá. To poslouchám, když chci spát.“ pochlubil se Anastáz. Juri si nebyl jistý, jestli by měl být uražený, ale byla pravda, že hodně lidí jeho hudbu poslouchalo hlavně ke spánku nebo meditaci.

„Já zase občas tvoje playlisty používám při scénách.“ řekl Diego zcela neohroženě a oběma mladíkům na posteli spadla brada. Juri, naprosto beze slov a Anastáz si představoval.

„To není vůbec špatnej nápad, my žádnou hudbu nepouštíme.“ zamyslel se Anastáz nahlas a podíval se uváženě na Juriho, který zvedl obočí.

„Jakože bychom poslouchali moje skladby?“ zeptal se pochybovačně, protože to by asi umřel na místě. Je pravda, že některé kousky byly vyloženě hravé a zároveň nabité klidnou atmosférou. Kdyby však cokoliv svého poslouchal s provazy kolem těla, musel by se na nich oběsit, jak by se styděl.

„Dobře, asi to není nejlepší nápad.“ ušklíbl se Anastáz, ale myšlenka jej očividně zcela neopustila. Diego je tiše pozoroval a slova si nechal pro sebe.

„Každopádně, chtěl jsem se ještě zeptat, jak to vidíš za ty tři týdny?“ otočil Anastáz prudce hlavu a zaměřil se na monitor. Narážel tak na jeho zmínku o rituálu, kterého se měl původně Anastáz účastnit jako pozorovatel, a tak byly teď dvě postele, pro něj a Ingrid, volné.

„Já bych se moc rád podíval, ale je to na Jurim. Chápu, že jsem vlastně úplně cizí člověk.“ odmlčel se Diego na chvilku. Bylo vidět, že mu na tom skutečně záleží, ale netlačil, mile čekal, že Juri nabídne svůj názor.

„No jako klidně.“ pokrčil Juri rameny. „Ale není to nic extra, jenom taková menší věc, nevím, jestli by se ti to vážně líbilo…“ otočil se s pochybami na Anastáze, jakoby čekal, že ho podpoří. Anastáz jen zavrtěl hlavou, jakože je to nesmysl.

„Já jsem tam měl jet původně s Ingrid, takže jsou teď dvě postele určitě volný. Kdybys chtěl vzít ještě někoho, protože Valera, to je náš kamarád, bere jenom přítele. Můžu ti poslat trochu víc do zpráv, co se ubytování a adresy týče, abys to měl někde napsaný.“ organizoval Anastáz a už se natahoval pro telefon.

„Možná by bylo lepší, kdybys jel tady přes město. Nejlepší spoje jsou odsud a alespoň bys to nemusel hledat. Nebo můžeš jet s námi autem.“ nabídl Juri plaše a v duchu plesal. Diego chce jet na jeho rituál. Racionálně věděl, že je to kvůli kultuře, ale nemohl si pomoct, usmál se.

„No já jsem si říkal, že bych to spojil s plánovaným výletem. Už delší dobu chci jet za jedním riggerem u vás, takže jsem si říkal, že bych tam byl už vlastně celý týden před tím.“ usmál se Diego a Anastázovi se nadšeně rozsvítily oči.

„Vážně, za kým?“ neváhal ani vteřinu a telefon v rukách položil na stehna.

„Uvidíš, až přijedu.“ zasmál se Anastázovi Diego a pak se zhluboka nadechl. Juri ho dychtivě pozoroval a pokoušel se nemyslet na všechny možné věci, které by mohli v jednom týdnu stihnout. Nejede sem přeci kvůli mně.

„No a pak zůstal na ten svátek. Ale kdybys mě tam nechtěl, můžu si zbytek užít ve městě, nebo se vrátit. Kdyby ti to nebylo příjemné.“ dal Jurimu znovu únikovou cestu.

Ten ji však opravdu nepotřeboval.

„Pokud si myslíš, že si to užiješ, mně to nevadí.“ odpověděl a podrbal se na hlavě.

„Tak super,“ usmál se Anastáz, „alespoň se sejdeme o něco dřív. Můžeme i zkusit nějaký to vázání ve třech.“ ohlédl se na Juriho, který pokrčil rameny, jakože se nad tím ani nepotřebuje zamyslet. Jeho mozek však udělal nejméně tři kotrmelce.

„Já bych ti napsal, Juri, až přijedu. Domluvíme se pak. Ale jestli znáte nějaké hotely, budu teď rád za tipy.“ usmál se Diego a podepřel si bradu levou rukou.

„Hotely… můžeš být u táty.“ otočil se na Juriho Anastáz ve vtipu a protočil oči. „Záleží na tom, jaký máš rozpočet. Ale nejlíp si asi najdeš ty co máš rád, my tu hotely zrovna neznáme.“ ušklíbl se, ačkoliv Juri by býval klidně mohl nějaké znát. I kdyby však nebydlel u Anastáze, hotel by si nikdy dovolit nemohl, ne na víc, než jednu noc.

„To je pravda. A tvůj táta vlastní hotely nebo tak?“ zeptal se Diego zvědavě.

„Tak nějak…“ potvrdil Anastáz. Dával všemi kostmi najevo, že se o úspěšném, bohatém otci, oficiálně bankéři, nechce bavit. Poslední jeho plán byl vstoupit do konzervativní politické strany a překvapivě mu to vycházelo. Jeho obličej se na ně občas strašidelně mračil v autobuse se sloganem Nenechme si vzít tradiční rodinu!

Juri nikdy nepochopil, jak by kdokoliv ohrozil tradiční rodinu, ale s Anastázovým otcem se potkal jen jednou, sotva na pět minut. Omylem. Raději předstíral, že k Anastázovi nepatří, aby zbytečně nepřidělal oběma složitosti.

„Nebude to problém s prací mimochodem? Nemusíš si jí brát s sebou nebo tak něco?“ napadlo najednou Juriho, že svátky se občas na podzim protahují i na tři dny, a pokud by chtěl i potom Diego zůstat alespoň pár dní, mohlo by se to celé protáhnout až na dva týdny.

„To není vůbec problém,“ zavrtěl Diego hlavou, „překládání není úplně fixované v čase a místě a práci si více méně většinou vybírám.“ usmál se. Znělo to, jako by měl neomezené množství peněz a překládání dělal jenom proto, že ho to bavilo.

„Kéž bychom to tak měli ve škole taky.“ ušklíbl se Anastáz. Měl školu vázanou ještě pevněji než Juri. Na umělecké byli asi zvyklí na individuální potřeby a skoro žádné přednášky ani cvičení nebyla povinná. Většinou šlo jen o výsledek.

„Pracujete vlastně?“ zeptal se najednou Diego zamyšleně. Pak si ale zamračil. „Což nemyslím jako že byste měli, spíš že se školou a prací byste toho měli vážně hodně.“ vysvětlil, co měl na mysli.

Anastáz přikývl. „Já dělám v jedný firmě papírování, hrozná nuda, a Juri pracuje v hospodě.“

„Což je taky nuda, ale alespoň si můžu brát volno trochu snáz.“ usmál se Juri. Nerad lidem říkal, že pracuje v hospodě. Párkrát se onen podnik pokusil nazvat elegantně, restaurací, ale daní se pak přišli podívat a rozhodně nebyli dojati. Jednalo se o, místně zvaný, pajzl Pod Schody v horší části města a Juri podezříval, že ho tam nikdo ještě neokradl jen proto, že nalévá alkohol. A místní vypadali, že toho si cení více než čehokoliv jiného.

„Nechápu, kdy na to máte čas. Já jsem při škole vážně pracovat nestíhal.“ kroutil Diego uznale hlavou a hořce vzpomínal na svá školní léta.

Juriho napadlo, že vlastně ani neví, kolik mu je. Odhadem vypadal kolem třiceti, ale kdo ví… Byl to zkrátka Diego. Z Milána.

„No podle toho taky vypadají naše výsledky.“ ušklíbl se Anastáz. „A Juri pracuje hodně i v noci.“ napráskal a zatvářil se, protože to svému kamarádovi neschvaloval. Směny až do noci, že po cestě ani kočky nepotkával. Pak přišel domů a v sedm, vstával do školy sotva s pár chvilkama spánku.

„To nezní moc zdravě,“ zapochyboval Diego a trošku zvedl obočí, protože Juri jen pokrčil rameny.

Někdy pracovat musel. Nemohl si vybírat a práce v hospodě i s dýšky byla dobře placená. Lepší by nesehnal, a jestli to občas znamenalo menší spánkovou deprivaci, hodlal něco obětovat. Někdy zůstal vzhůru celou noc a editoval, a jen proto, že Anastáz nevěděl, to nebylo o nic horší.

„Ale pozítří máš volno, ne?“ podíval se na něj Anastáz a Juri přikývl. Měl, a stále si nebyl jistý, jak se ohledně toho cítí.

„Dohodli se znova s Ludisem.“ vysvětloval Anastáz schopně. Juri se zasmál, ale hlas se zasekl v krku. Nechtěl o tom mluvit.

„To je pravda! Jak to vlastně šlo? Zjistil jsi nějaké novinky?“ zeptal se Diego laškovným hlasem a naklonil se soustředěně trochu blíž, aby mu neunikl jediný výraz. Po chvilce se zamračil.

„Jo… jo.“ usmál se Juri nervózně. Při pomyšlení na scénu s Ludisem se mu trochu stáhl žaludek. Byl dostatek času, aby se to celé uleželo. Už mu další chůzka nepřišla jako tak dobrý nápad. Ale nejspíš to byla jen nervozita. Snažil se na to moc nemyslet. Ludis byl přeci profesionál a věděl, co dělá. Nechtěl ventilovat svoje domněnky, které byly nejspíš beztak úplně mimo.

„Vážně?“ pochyboval Diego opatrně a kdyby mohl, zmateně by se ohlédl na Anastáze. Ten to však vycítil.

„Nechce nám nic říct.“ postěžoval si Diegovi, který se zamračil ještě víc. Už se chystal promluvit, ale Juri ho nechal s otevřenou pusou.

„Tak je to osobní, nemusíte vědět každej detail. Prostě to bylo fajn, nemusíte znát každou pozici.“

Slova padala rychle, jako kapky deště a oči se bouřlivě rozhlížely po zelenavém povlečení. Už mu trochu lezli krkem. Když se večer s Ingrid a Anastázem sešli předchozí den doma, bylo to jako křížový výslech.

„A jdeš tam pozítří znovu?“ zeptal se Diego po chvilce. Nezněl útočně, snad trochu káravě, jako by se ujišťoval, že ten seriál, který nemá rád, dostane dotaci aby pokračoval.

„Zítra.“ odpověděl Juri po chvilce.

Anastáz se raději rozhodl mlčet. Na toto téma byl vyhozen z Juriho postele předchozí večer.

„Bude to fajn, i posledně to bylo. Jen jsem trochu unavenej.“ usmál se Juri zdvořile do kamery, ale Diegovy vrásky kolem očí se nepohnuly ani kousek. Nikdy se na něj tak nemračil, a teď jej to znervózňovalo. Měl pocit, že kdyby mu řekl cokoliv, ještě by dostal vynadáno. Že překročil Ludisovy hranice, že ho nějak využil a Ludis ho měl pobouřeně vyhodit hned, jak si všiml jeho vzrušení.

„Občas je lepší si nechat mezi jednotlivýma schůzkama trochu času.“ poznamenal Diego a pokusil se o jemnější výraz. Všiml si, že se mladík začal trochu odtahovat. Ruce zkřížené na prsou prozradily ještě víc.

„Nechci si nechávat trochu času. Líbilo se nám to, tak proč-…“ zarazil se. Možná, že by to měl zrušit Ludis. Juri přeci souhlasil, že nebudou dělat nic sexuálního. Ale Ludis měl přece moc všechno kdykoliv zastavit…

„Protože by sis to mohl pořádně promyslet. Aby ses mohl i třeba poučit a tak.“ navrhoval Anastáz a Juri se na něj poplašeně ohlédl.

Prudce dýchal a uvědomil si, že se o tom skutečně nechce bavit.

Připadal si jako zvíře v koutě. Rozhlédl se po místnosti.

„Já musím jít.“ oznámil z ničeho nic bez jakéhokoliv plánu a začal se soukat z postele pryč. Anastáz se natáhl po jeho zápěstí, ale nebyl dostatečně rychlý.

„Kam?“ zeptal se zmateně a Diego se pořád mračil na obrazovku. Juri zmizel ze záběru kamery a obešel postel. Varovně koukal na Anastáze, nejraději by se rozeběhl.

„Já… Na něco jsem si vzpomněl, klidně ještě mluvte, kdyžtak ti zavolám.“ byl Juri už ve dveřích a na malý moment se zastavil. Myšlenka, že se o něm bude Anastáz bavit s Diegem se mihla kolem, ale nebyla dostatečně silná, aby ho přesvědčila zůstat. Bolestivě se usmál a zavřel za sebou dveře. Věděl, že se chová dětinsky, ale nemohl si pomoct. Měl pocit, že bude zvracet. Zamířil k hlavním dveřím, co nejrychleji, a polykal rozbouřený žaludek. Dveře otevřel tiše, kdyby se ho Anastáz náhodou rozhodl pronásledovat.