Ludis seděl za stolkem přímo u velkého okna. Před sebou měl notebook a prázdný talířek, ale ani jednoho se nedotkl, protože se díval do telefonu. Juri chvilku přešlapoval před kavárnou. Stále váhal. Nakonec nejistě vešel dovnitř a malinko se usmál, když si jej mladý instruktor všiml.

„Ahoj, posaď se, objednal jsem dvě kafe.“ narovnal se Ludis okamžitě a telefon položil vedle notebooku, který byl trochu natočený, takže sedící vedle by viděl naprosto vše.

Juri pozdravil, kývnul, a sednul si naproti němu. Ludis se usmál, jakoby to čekal a notebook trochu posunul, aby nebyl přímo mezi nimi.

„Asi to nebudu protahovat. Vypadáš nervózně…“ poznamenal Ludis a Juri na něj nejistě pohlédl. Samozřejmě, že vypadal nervózně, měl pocit, že se asi obrátí naruby, takže vlastně vypadal docela dobře. Kdo by nebyl? Ve stejné situaci.

„Ještě jednou jsem chtěl říct, že jsem rád, žes mi napsal, popravdě, jsem to nečekal.“ přiznal Ludis a položil si lokty na stůl. Juri si nervózně navlhčil rty. Teď by měl asi něco říct.

„No“… výborně, „určitě.“ dokončil a v duchu se zastřelil.

„Jakej jsi měl den?“ usmál se Ludis mile a očividně se snažil působit co nejmenší.

„Normální.“ usmál se Juri nazpátek a sundal ruce ze stolu, aby mohl starší číšník položit na stůl tácek s dvěma šálky. Tiše poděkoval a postavil si před sebe voňavou kávu. Pěna se vznášela na hladině a Juri se neodvážil napít, protože by bylo moc horké. Nepřinesli vodu.

„Tak radši začneme,“ sáhl Ludis pro notebook, když číšník zase odešel a trošku si poposedl. „Mám tady ten formulář, co jsem zmínil, ale asi už trochu víš, co čekat. Jsou tam všechny standardy, abychom na něco nezapomněli a rovnou už jsem vyškrtnul sexuální věci.“ ztišil o něco hlas, ale stále mluvil zřetelně a bylo vidět, že jej tiší spíš pro Juriho nervózní ohlížení. Nikdo však neseděl natolik blízko, aby slyšel co si povídají.

Juri přikývl a v očekávání zvedl obočí.

„Dolu jsem připsal, že co se týče fotek, nikde je nezveřejním, pokud je předem nezkontroluješ a ani tak nikde nebude vidět tvůj obličej,“ četl Ludis z notebooku a podíval se znovu tázavě na Juriho. Ten přikývl.

Trochu si o tom s Ludisem už psali, takže oba už věděli, co od sebe navzájem očekávat. Překvapilo jej, že Ludis sám zamítl sex a cokoliv dalšího, protože naopak očekával, že to bude hlavně o tom. Pak zmínil fotky, kde měl jasné výhrady zase Juri. Zbytek mezi tím, byla spíš velká neznámá. Bylo trapné přiznat, že prostě neví u většiny věcí. Na druhou stranu, byl to jeden z momentů, kdy bylo možná lepší přiznat, že skutečně neví, co si má myslet o vosku nebo roubíku. Tyhle věci byly očividně populární. Juri se při dohledávání červenal jako třináctiletá dívka a občas nemohl uvěřit tomu, co vidí. Především, když si pak začal představovat.

„Já ti ho pošlu, ale chtěl jsem některé věci projít takhle, protože jsi zmínil, že nemáš moc zkušeností. Takže dál, co já...“ sklopil trochu obrazovku notebooku a podíval se na Juriho, který pod zkoumavým pohledem zase znejistil.

„Viděl bych to tak, že veškeré plánování by bylo na mě, takže na průběhu scény by ses skoro nepodílel. Budeš mít samozřejmě stopku, což by byl klasicky semafor,“ zadíval se na něj tázavě a Juri se zarazil, protože ohledně semaforu našel několik interpretací. Červená a zelená byly docela jasné, ale oranžovou někdo vykládal jako hraniční, někdo jako, že chce na chvilku zastavit a někdo, že chce změnit pozici.

„Moc mi není jasný jak je to s oranžovou...“ zeptal se a znovu se ohlédl, jestli není číšník náhodou zrovna poblíž.

„Jo, dobře. To je občas trochu matoucí, já preferuju spíš žlutou, a obecně to beru jako upozornění, že se ti to nelíbí, a že chceš změnit pozici. Třeba když máš pocit, že necítíš ruku nebo tak. Na druhou stranu,“ zamyslel se, a pak pokýval trochu hlavou, „já mám asi radši, když mi rovnou řekneš, nemusíš semafor používat. Většina lidí ho se mnou nikdy ani nepoužije.“ usmál se.

Juri trochu zaraženě přikývl. Nepoužije? Znamená to, že je nepotřebují použít, nebo stačí prostě říct dost?

„Dál, byl bych rád, kdybys nijak nezpochybňoval mojí autoritu a držel se předepsaných rolí, pokud to uděláš, tak by přišly následky. Ale ty nevypadáš jako někdo, kdo často rebeluje.“ zasmál se a Juri trochu znejistěl. Následky? Roubík?

„Čímž se dostávám k poslední věci, kterou jsem chtěl probrat takhle osobně. Ohledně bolesti ses moc nevyjadřoval, takže předpokládám, že impakt a tak jenom v malé míře?“ řekl znovu naprosto přirozeně, jako by se ptal, jestli si dá do kafe i cukr. Juri polkl. Cítil, že mu začínají hořet tváře.

„No…“ odkašlal si, „Asi záleží? Moc nevím…asi, ale možná kdybychom k tomu postupně došli? Všemu?“ snažil se naznačit, že se mu to vyloženě nepříčí. Na chvilku zavřel oči, protože nechtěl vidět výraz na Ludisově tváři.

„Dobře,“ ozval se však Ludis zcela profesionálně. „Dám to celkově jako lehký limity a můžeme postupně zkoušet co funguje a co ne, hm?“ očividně čekal na potvrzení a Juri se sebezapřením přikývnul, protože to znělo přesně tak, jak si to představoval. Podíval se na něj, byl však skloněný k počítači.

„Jak jsem řekl, doma si to ještě jednou pořádně projdi, kdyžtak mi napiš, a pokud si pořád nebudeš jistej, prostě tam napiš otazník.“ usmál se a chvilku ťukal do klávesnice.

„Tak, máš to v emailu.“ znovu se usmál a poprvé se natáhnul pro šálek kávy, aby se napil. Připomněl tak Jurimu, že by mohl udělat to samé.

„A teď k tomu zábavnějšímu, ty jsi zmínil školu, přes zprávy, co studuješ?“ zaklapl Ludis počítač a zvědavě se na něj podíval.

Juriho tím překvapil a tak se před odpovědí znovu napil. Kafe bylo akorát tak teplé a nahořklá chuť se mu příjemně převalovala na jazyku.

„Já? Filmovou hudbu.“ odpověděl skromně.

„Vážně? To je zajímavý, to musí být náročný, ne?“

Juri pokrčil rameny. Nepřišlo mu, ale skoro každý takhle reagoval. Asi to byla univerzální odpověď na něco, co vás vůbec nezajímalo, ale snažili jste se být zdvořilí. Kdyby byl dostatečně chytrej na to, aby studoval jadernou fyziku, možná by to mohl považovat za složité. Na druhou stranu. Se svou povahou by mu pravděpodobně přišlo, že to, co studuje je pokaždé naprostá hloupost a chytřejší lidi studují třeba toxikologii nebo architekturu.

„Jak se to vezme.“ usmál se, „A ty? Pracuješ… teda…“ nebyl si najednou jistý, jestli ho urazí, když se zeptá, jestli má reálnou práci.

„Pracuju jako počítačovej technik v jedný firmě. Ačkoliv by to bylo super, lekce shibari nevynášej tolik, abych mohl práci pověsit na hřebík. Je to vážně spíš koníček a peníze do toho většinou vrátím zpátky.“ usmál se, jako by Jurimu viděl přímo do hlavy.

Počítačový technik. Nesedělo mu to k Ludisovi. Vypadal trochu jako jeden z profesorů ve škole. Nebo nějaký mladý úspěšný žurnalista. Dovedl si ho představit jak moderuje nějaký politický souboj mezi kandidáty.

„Nevypadáš jako technik.“ řekl popravdě a ucítil, že mu zavibroval telefon. Před kavárnou si vypnul zvuk.

„To slyším často,“ znovu se usmál, „je pravda, že jsem chtěl původně studovat žurnalistiku. Ale pak mi přišla škoda nevyužít mozkovou kapacitu trochu víc. Novináře může dělat kde kdo.“ pokrčil rameny.

Juri se nepříjemně ošil. Ludis zněl inteligentně a díval se na Juriho, jakoby jej pořád přeměřoval a zkoumal.

„A tvůj přízvuk?“ zeptal se Ludis zvědavě, jakoby to už nemohl vydržet. Juri se usmál.

„Jsem z jihu, z pohraničí, tak jsem ještě úplně nesplynul tady s hlavním městem.“ přiznal.

Věděl, že někteří lidé, by se za původ jako měl on, ve velkém městě cítili nepříjemně. Nebo by si nebyli jistí co s tím dělat, a tak by se oháněli jako mečem. Juri se nepovažoval za pyšného přistěhovalce, ale ani se nestyděl za to, odkud je. Miloval svoje rodiče, celou svou rodinu i malou vesnici ze které pocházel.

„A jak dlouho jsi tady?“ naklonil Ludis trošku hlavu a znovu se napil.

„Budou to dva-…“

„Promiň, na chvilku mě omluv.“ usmál se na něj v rychlosti Ludis, když mu začal zvonit telefon.

Juri směle přikývnul a provázel ho pohledem, když vyšel ven, aby si vyřídil hovor. Když si byl jistý, že jej nikdo nevidí, usmál se. Nemohl se dočkat, až se podívá do emailu. Včera večer si několik forem a dotazníků přečetl, ale většina lidí prý měla stejně vlastní, nebo si ty zveřejněné po čase upravila pro sebe.

S Anastázem strávili asi dvě hodiny diskuzí ohledně Ludise. Juri si nebyl jistý, ale Anastáz vypadal, že jestli to Juri neudělá, napíše mu místo něj. To by však už Ingrid možná nezvládla. Jejich podivný vztah tolerovala pravděpodobně jen proto, že věděla, že ji Juri považuje za rodinu a Anastáz ji miluje víc než rodinu. A taky protože Anastáz s Jurim, nikdy nebudou nic víc než jsou teď. Ať už jsou teď cokoliv.

Zvedl šálek, aby se napil a pohodlněji se opřel do židle. Byl rád, že přišel. Skutečně. I Diego souhlasil s Anastázem. Poznamenal, že Juri rozhodně nemá co ztratit, a že kdyby bydleli ve stejném městě, už ho dávno zasvětí. Juri umřel, když si to přečetl.

Začali si psát o něco víc. Zezačátku jedna dvě zprávy, hlavně reakce na příspěvky. Juri ho využíval jako neomezený zdroj informací, po čemž skočil i Anastáz a Diego nazpátek dostával fotky Juriho v provazech, případně Anastáze v provazech. Radil jim ohledně úvazů, scén, někdy i poskytoval vlastní nápady a scénáře, kterých nebylo těžké se držet. Jejich roztomilá sezení, kdy se hlavně pokoušeli naučit různé typy úvazů tak přešly v něco trochu serióznějšího. Už se nejednalo jen o třicetiminutové momenty, ale klidně i přes hodinu dlouhé scény, které sice neměly se sexem nic společného, ale oba se cítili nasyceni jistou energií, kterou nenalézali nikde jinde.

A Ingrid byla nadšená. Anastáz nabyté znalosti využíval i s ní, a Juri se stal tak trochu pokusným králíkem. Ne, že by si stěžoval. Dobře věděl, že pro Anastáze by udělal cokoliv.

„Promiň, ale musím běžet.“ prošel kolem něj Ludis náhle, že se Juri lekl a málem rozlil zbytek v hrnku.

„Jasně.“ přikývl okamžitě, ale neubránil se zklamání. Doufal, že ještě chvilku posedí, než ho Ludis uvidí nahého. I když… můžou se poznat během toho, co bude nahý, to taky neznělo zrovna špatně.

„Pošlu ti tu formu co nejdřív a pak…“ zjistil Juri, že neví jak dokončit větu a zarazil se. Pak co? Pak se sejdeme a já se svléknu, abys mě mohl svázat?

Polkl.

„Pak ti napíšu.“ usmál se Ludis sebevědomě a zapínal batoh, kam schoval notebook a telefon. „Tak se zatím měj, Juri, uvidíme se brzo. A zkus mi prosím tu formu poslat co nejdřív, mám toho docela hodně.“ usmál se omluvně, ale už se otáčel, když Juri horlivě přikývl. Co nejdřív.

„Určitě, zatím.“ zvedl ruku v náznaku mávnutí a pak ji zase spustil do klína, protože přeci nebyl malé dítě. Povzdechl si, ale v břiše cítil vír nadšeného vzrušení a strachu. Rozhodně si tu formu projde ještě dnes večer. Čím dřív ji projde, tím dřív se budou moct setkat.

---

Stále s hlavou v oblacích našel v kapse klíče, aby se dostal do domu. Obrovské dřevěné dveře, které by mohly zabít člověka, jak byly těžké. Vždy když je otevíral, opřel se do nich oběma rukama a za nic nerozuměl, jak to dělali postarší obyvatelé domu z vyšších pater.

Proběhl dovnitř a vnitroblokem k venkovním schodům, které vedly přes pavlače a měl je radši než ty vevnitř. Do prvního patra, a do krásně osvětlené chodby. Anastázův byt měl okna do ulice, takže neměli balkon, ale zase byl větší přesně o jeden pokoj, který tak mohl využívat Juri. Proklouzl dovnitř a překvapilo jej, že slyší Anastázův hlas. Myslel, že bude u Ingrid.

Zvědavě nakoukl do obýváku, ale nikdo v něm nebyl. V pokoji tedy. Pravděpodobně s ní mluvil po telefonu. Nedělali to moc často, ale občas ano. Zvlášť, když měl Anastáz hodně práce, a to v poslední době měl.

Došel tedy do kuchyně. Na lince byl zbytek od oběda a několik hrnečků. Jeden si vzal, lehce opláchl a postavil vodu na čaj.

Bude zvláštní, když ten formulář Ludisovi pošle ještě dneska? Vytáhl telefon, s tím, že jen koutkem oka nahlédne, než se dovaří voda. Připravil si do hrnku sáček a nedočkavě sledoval nabíhající kolečko, že se dokument stahuje.

Tučným písmem bylo zvýrazněných několik kategorií a pod nimi vždy seznam věcí, ke kterým by měl Juri připsat, jestli je to v pořádku nebo ne. Svižně si projel první sloupec a cítil nedočkavé vzrušení a strachu. Přelétl několik slov. Páska přes oči, roubík, tahání za vlasy. Zhluboka se nadechl, aby si nezačal představovat a nechal si to na později. Telefon zhasl a uložil do kapsy, protože konvice cvakla.

„Juri?“ ozval se Anastáz ze svého pokoje a volaný protočil oči. Nesnášel, když na něj Anastáz křičel přes zavřené dveře. Ignoroval jej tedy a v klidu si dodělal čaj. Dvě lžičky medu a pořádně zamíchat. Několikrát si k němu přivoněl a uvědomil si, že má opravdu žízeň. Natočil si tedy ještě skleničku vody a půlku hltavě vypil.

„Ano?“ otevřel po pár minutách dveře od Anastázova pokoje. Seděl na posteli, okolo sebe všechny provazy, které doma měli a notebook. Zářivě se na Juriho usmál, když se objevil.

„Pojď sem na chvilku, hádej s kým volám.“ řekl nadšeně, ukázal na notebook a trochu se posunul, aby pro Juriho udělal místo.

„Víš, že s Ingrid jsem se viděl včera…“ připomněl Juri poťouchle, ale rozešel se k posteli. Občas byli s Ingrid jako malé děti, ale bylo to svým způsobem roztomilé.

Posadil se na postel a opřel se o Anastáze se slovy Ahoj Ingrid na jazyku. Nikdy však nezazněla, protože na obrazovce počítače rozhodně nebyla ona.

„Nalákal jsem Diega na videocall, protože mě pak může rovnou dirigovat a opravovat.“ vysvětloval Anastáz stále nadšeně a bylo vidět, jak je na sebe pyšný za ten šok, který svému kamarádovi právě způsobil.

„Ahoj, Juri.“ usmál se Diego a trochu mávnul rukou. Obraz byl poměrně kvalitní, ani se nesekal, a tak ani nezaváhal, bezpečně poznal Diega z Milána.

„Holla?“ odpověděl Juri zaraženě a zmateně vstřebával, že s Diegem nekomunikují v angličtině, a že to vlastně celou dobu nemuseli dělat. Hraná jazyková bariéra působila jako dobrá ochrana. Diego se díky ní zdál jenom vzdálenou postavou, která možná ani nebyla skutečná a Juriho stud se zdál také o něco tišší.

Teď však Diego působil až moc reálně. Jako živý člověk a Juri si najednou zatraceně dobře uvědomoval, že si celou dobu nepsal jenom s postavou, ale s někým z masa a kostí, kdo byl teď u nich doma, trošku rozmazaný a nějak moc velký, ale opravdový. Mile se usmíval a působil trochu zmateně, asi jako kdokoliv jiný při video rozhovorech.

„Ahoj.“ řekl Juri znovu a několikrát přikývl, než se s pološíleným výrazem otočil na Anastáze, protože mu chtěl něco povědět, ale už si nemohl vzpomenout, co to bylo.

„Už voláme skoro hodinu, řešíme jak na ty kolena.“ vysvětlil Anastáz a otočil se zpátky k obrazovce.

Narážel na svůj problém s klečením. Vždy to vydržel jen pár minut, a pak ho začala bolet kolena nebo nárty a přirozeně vystrašený Juri začal panikařit a sundávat provazy, aniž by to vlastně bylo nutné. Stačilo by změnit pozici.

„Akorát jsem říkal Anastázovi, že když jsem s někým, kdo má nějaký zdravotní problém, tak se tomu prostě vyhýbám, pokud nechci záměrně, aby se cítili trochu na hraně. Ale ani tak to nedělám moc často, protože strach ze zranění pak může převážit a on mi začne panikařit, což pak zbytečně kazí ten zážitek.“

Juri moc nevnímal slova a s konsternací se díval na obrazovku. Diego měl lehký přízvuk, trošku prodlužoval některé slabiky, ale italštinu ve slovech téměř neslyšel. Asi by jej to ani nenapadlo, kdyby ho vůbec neznal. Možná by si jen myslel, že pochází odněkud z jižních části země, nebo, že strávil čas v zahraničí a jako suvenýr si s sebou přivezl i akcent.

„My to tak děláme, pokud teda neskončíme úplně, Juri je z toho většinou víc v háji než já.“ ušklíbl se Anastáz a Juri sebou trhnul, když zaslechl své jméno. Několikrát přikývl, ani nevěděl na co, všiml si, že v levém rohu obrazovky seděl komár.

„Mně oba přijdete trochu ztracený. Někdy bychom mohli udělat scénu ve třech, spolu, kdybyste chtěli.“ navrhnul Diego s tím malým úsměvem a tmavýma očima a Juri měl pocit, že může ve vzduchu cítit moře a v uších slyšet křik racků. Jistě je teď v Itálii hrozné horko.

„To není vůbec špatnej nápad…“ souhlasil Anastáz zamyšleně, „nebo by se jeden z nás jenom koukal, protože já asi nemám moc představu, jak se chovat a tak.“ podíval se Anastáz na Juriho, jako by ho žádal o souhlas a Juri znovu přikývl.

Ve třech? Jako Juri, Anastáz a Diego? A provazy.

Polkl a zadíval se na pruhovaný polštář, aby z hlavy vyhnal všechny divoké představy, které se začaly myslí prohánět. Diegův tichý hlas a nenápadně měkké L, když by ho požádal aby si klekl. Anastázovy ruce na bocích a nejistota, která mu rozhoupala hrudník pokaždé, když stál jeho kamarád těsně za ním.

Znovu přikývl a navlhčil si rty.

„Je v Miláně hodně komárů?“ zaslechl ten hloupý tón a na chvilku se zarazil. Na co se to právě zeptal?

Anastáz se na něj pobaveně ohlédl a Diego vypadal, jako by se právě zasekl obraz. Jeho hlava byla nehybně uprostřed obrazovky s lehce otevřenou pusou. Pak s lehkým úsměvem sklonil obličej, že se velkou část obrazovky zabíraly moderně ostříhané tmavé vlasy.

„Ani ne, letos je jich poměrně málo.“ odpověděl a díval se kamsi dolu, jako by tam byla nějaká prapodivná věc, kterou koupil na bleším trhu a teď nevěděl co s ní.

„To je dobře. Tady je jich vážně dost.“ pokýval Juri moudře hlavou a podíval se na Anastáze, který zvedl obočí a teprve si všiml komára na obrazovce. Proč, že se bavili o komárech?

„Všiml jsem si, že jsi dělal hudbu k tomu dokumentu o hmyzu… Takže tě entomologie zajímá?“ zeptal se Diego stále s tím překvapeným úsměvem a zájmem v hlase.

„Em… ne.“ zavrtěl Juri hlavou a trošku se zamračil, protože komár se právě rozhodl rozletět směrem k němu. Ohnal se po něm a trochu se oklepal. Nesnášel hmyz. Ještě, že teď nebyl v provazech. Jak by to vůbec udělal? Kdyby měl svázané ruce, takový komár by mu rozhodně zkazil náladu.

Pravděpodobně by musel Diega poprosit, aby komára zneškodnil. Pak si představil, jak komára zabije přímo na jeho kůži, což by bylo poměrně dost nechutné. Na druhou stranu…

Mohl téměř slyšet ten hlasitý zvuk, co by ruka udělala v prudkém pohybu proti jeho kůži.

„Mohli bychom se někdy sejít, určitě. Třeba i takhle.“ ukradl Juri krátký pohled na Anastáze, který se s úsměvem fixoval na vlastní kolena a vlasy mu padaly do čela. „Možná někdy večer, je večer dobrej čas na shibari a tak? Nebo třeba odpoledne, když zrovna nebudeme mít školu, teda jestli nebudeš v práci… Máš práci? Teda, máš odpoledne čas? Můžeme to udělat odpoledne.“ pokračoval a začal si přát, aby měl v tu chvíli roubík. Znovu se podíval na Anastáze. Tázavě do něj šťouchl.

Diego zaváhal.

„Určitě, nebo třeba o víkendu.“ zvedl Anastáz hlavu a podíval se na monitor.

„Přesně tak, o víkendu, my se přizpůsobíme.“ přikyvoval Juri zběsile.

„O víkendu… můžeme se sejít online. Přiznám se, že jsem to takhle nikdy nedělal.“ usmál se Diego nejistě a krátce se podíval do kamery. Juri sklopil stydlivě hlavu, protože to bylo, jako by se mu podíval přímo do hlavy.

„My taky ne.“ řekl sebejistě a hned zavřel oči, protože téměř slyšel Anastázovo sarkastické, ale nepovídej.

„Možná bychom to stejně udělali v obýváku, aby to nebylo tak divný…“ navrhnul Anastáz, jako by nemohl na chvilku uvěřit, že se o tom skutečně baví.

„Uvidíme, možná, třeba to neuděláme vůbec.“ usmál se však po chvilce Diego a Juri zvedl překvapeně hlavu. Nevěděl, jaký měl výraz, ale Diega to donutilo, pokračovat.

„Jakože já bych rád, určitě bych tak možná ukojil zvědavost… v určitých směrech,“ odmlčel se, aby se mohl usmát, „ale samo o sobě je to intenzivní a já bych pak mohl působit jako narušitel. Řekněme, že Anastáz by vázal, Juri by se pak mohl cítit nejistě, protože by se víc staral o to, jak u toho vypadá a co dělá.“ předložil své obavy a Juri musel uznat, že to dává smysl.

Před Anastázem se nestyděl. Už ho viděl v různých situacích, v ještě různějších pozicích a výrazy, které při tom dělal si radši nepředstavoval. Kdyby ho však pozoroval Diego, obzvlášť kdyby byl vzrušený, a jako že by byl vzrušený, protože Anastáz jej občas překvapil svojí odvahou. Na to, že se považoval jen za občasného a příležitostného homosexuála. Určitě by se snažil vypadat alespoň trochu decentně.

„To je asi pravda.“ přiznal Anastáz a podíval se na Juriho, který pokrčil rameny, protože rozhodně nechtěl nic říct. Ne nahlas, ne teď, ne před Diegem.

„Můžeme si ještě párkrát zavolat takhle, a uvidíme, co z toho vyleze.“ navrhnul nakonec Diego trochu opatrně a očividně zkoumal oba chlapce na obrazovce. Což Juriho doteď nenapadlo. Pro něj za něj, Diego se mohl během rozhovoru klidně dívat na film.

Možná se mohl alespoň převléct, pořád na sobě měl tričko z venku, kde se trochu zpotil a ani se nepodíval, jak vypadá, když přišel. Trochu nervózně si sáhl na vlasy, protože ten komár musel přistát někde. Nic z jeho hlavy však nevzlétlo, a tak ruku spustil zpátky do klína a trochu bezmocně se podíval na Anastáze, který se začal zvedat.

„Jenom se skočím napít.“ všiml si Juriho nejistoty a sklouzl z postele. Juri se zamračil na skleničku vody na nočním stolku a kousl se do rtu. Výtečně.

„Takže entomologie ne, ale zmínil jsi, že studuješ, hudbu tedy předpokládám?“ vmotala se do Diegova hlasu znovu zvědavost a Juri se zadíval do peřin. Vzpomněl si na Ludise a uvědomil si, že ho konverzace o škole vážně nebaví. Přikývl.

„Filmová hudba.“ potvrdil Diegovu domněnku.

„Jmenuje se to takhle, nebo to budeš reálně dělat až dostuduješ?“ zeptal se Diego a vysunul trochu bradu. Juriho tím překvapil, protože ne, takhle se ten obor nejmenoval. „Já jenom, že jsem před pár lety taky uvažoval nad studiem hudby, ale nic z těch oborů mě nikdy nezaujalo. Alespoň ne u vás. Tady v Itálii jsem přemýšlel chvilku nad něčím co se jmenovalo… no něco s kulturní produkcí, ale nakonec jsem šel úplně jinam.“ přiznal a Juri se musel usmát.

„Takže teď pracuješ kde?“ využil Juri momentu, aby mohl trochu vyzvídat. Byly to otázky, na které se chtěl zeptat už dávno, ale vzhledem obsahu na jeho profilu si nebyl jistý, jestli by byly takové otázky v pořádku.

„V překladatelství.“ usmál se Diego a Juri si uvědomil, že to překvapivě dávalo docela smysl. Věděl, že umí francouzsky a italsky hodně dobře a jeho angličtina byla pokaždé knižně učesaná, že to na Instagramu působilo až trochu zvláštně.

„A máš žánr, který překládáš nejradši?“

„Hlavně historické romány.“ zamyslel se Diego, „ty mě baví docela dost. Je to vždycky trochu výzva, ale zároveň se z toho hodně naučím. Ale pak všechno možné. Shibari, bondage a celkově oblast kinku překládám často taky. Hlavně protože je spousta autorů, kteří nejsou moc zodpovědní a občasné poznámky od překladatele můžou přidat zdravý pohled z jiného úhlu. Měli by to tak dělat ve všech knihách s takovou tematikou.“

„Existuje hodně knih na tohle téma?“ přivřel Juri oči, protože o to nikdy nikde nezavadil. Ne, že by chodil do knihkupectví tak často, ale občas nachomýtl poblíž literatury a předpokládal, že by si všiml.

„Docela jo. Ale záleží v jakém jazyce. V angličtině je toho, pochopitelně, nejvíc, ale dost záleží na tom, co hledáš. Docela dost je různých biografií a tak, kde lidi mluví o vlastních zkušenostech, ale ty můžou být právě často nejvíc… no jsou nejtěžší na překlad, protože často nemusím souhlasit s tím, co se snaží autor říct.“ polemizoval Diego a Juri ho se zájmem poslouchal. Měl příjemný hlas.

„Jak šla mimochodem tvoje schůzka? Mělo to být dneska, že?“ zeptal se Diego mírně po chvilce ticha, kdy Juri slyšel Anastáze v obýváku mluvit s někým po telefonu. Zrádce.

„Asi dobře?“ zhodnotil Juri nejistě. „Poslal mi celý formulář a tak, tak to zkusím vyplnit.“ věděl, že se červená. Nemohl uvěřit, že o tom mluví s Diegem. Ráno si představoval, že mu napíše sofistikovanou zprávu, že to proběhlo hladce, protože Diego by se určitě zeptal.

„To je dobře, komunikace je opravdu hlavní. Nenechej se odradit od otázek kvůli studu nebo tak. Internet je sice úžasný zdroj, ale nikdy nevíš, jak to ten druhý myslí.“

Juri zčervenal ještě víc a Diego se fascinovaně pousmál.

„Já vím.“ přikývl plaše a podíval se stranou. Diegova vědoucí slova mu dávala najevo, jak moc je zkušený a mladíkovi ta skutečnost neuvěřitelně imponovala. Nemohl si pomoct, představy běhaly divoce jeho hlavou. Polknul a znovu se obrátil k počítači. Ludis vypadal, že ví co dělá. Navíc jako instruktor měl tak trochu snahu vysvětlovat vše, aniž by se Juri musel ptát. Předpokládal, že podobné to bude i během scén. Scén? Ludis to v jednu chvíli nazval i lekcí, kdo ví.

„Nemůžu uvěřit, jak jsi plachý.“ řekl Diego hlasem, který naznačoval, že to chtěl říct už několik minut. Juri se na něj prudce otočil. Diego se usmíval, ale ne posměšně nebo krutě. Se zájmem se díval na monitor a Juri si zakryl obličej, protože se zahlédl v tom malém okýnku v rohu obrazovky. Kdo říká takové věci? Navíc s tím přízvukem to znělo všechno jinak, zvláštně, intenzivně, nepopsatelně. Mluvil spisovně a dával důraz na konce slov, jako by chtěl, aby si je posluchač všechny zapamatoval. Juri pokrčil rameny, neměl ponětí, co na tohle říct, a Diego se hlasitě rozesmál.