Probudil se do slunečních paprsků. Nohy příjemně v teple a pár chvil si mladík užíval blaženost vyhřáté postele bez pohnutí. Pootevřeným oknem pofukoval chladný ranní vítr a starý kaštan na dvorku maloval na obložené stěně stínové obrazy. Bylo sotva sedm hodin a Juri se přetočil na bok. Slyšel Diega když vstával kvůli rannímu běhu a o jeho návratu jej přesvědčilo puštění sprchy.

Diego jej u večeře pozval na ranní sportování s ním, ale Juri se znal moc dobře, věděl, že k tak brzkému běhu by jej přesvědčily jen skutečně výjimečné okolnosti. A dnes plánoval ponocovat.

Musel se usmát nad myšlenkou předchozího večera. Valera byl divoký, jako vždy, a neustále pošťuchoval Stefana, který byl, přeci jen, před Juriho rodiči v začátku ještě alespoň trochu plachý. Diego měl oči navrch hlavy, když otec vytáhl flašku pálenky a všechny přítomné pobízel k pití a tanci. Neopomněl vytáhnout staré housle a Juri měl tendenci se za svou rodinu v takové chvíle trochu stydět. Diego se však po pár minutách zcela bez zábran přidal. Střihl si prapodivný čardáš se Stefanem i Juriho maminkou naráz, jako by to dělal celý život, a Juri si všiml, že rodiče byli Italem zcela okouzleni. Také se neubránil úsměvům.

Rodiče jej každou volnou chvíli vískali ve vlasech, jejich blízkost mu chyběla, a stydlivě sklopil hlavu, když se na něj Diego otočil s tázavýma očima. Naučíš mě Govju?

Jakmile to táta uslyšel, naladil housle na jeho oblíbené tóny a Juri byl nucen poskakovat kolem stolu na jedné noze, držíc smějící se mámu za kotník, s vlastní nohou v Diegově sevření. Ten se snažil napodobovat jejich poskakování, ale neměl v tom cvik, takže když mu Valera sevřel nemilosrdně jeho pravý kotník, všichni se skáceli za burácivého smíchu k zemi. Táta se smál až brečel a sám Juri nemohl popadnout dech, když Stefan začal bubnovat vařečkou na sklenice se švestkama.

Valera celý večer zakončil tím, že Jurimu skočil na záda a praštil se o lustr do hlavy tak silně, že sova na nedaleké třešni zahoukala. Stefan si opilého přítele přitulil do náručí a ujišťoval se o jeho zdraví. Valera prohlásil něco o možnosti šití a následně byl za neustálého zívání odveden do bezpečí postele. Rodina se rozešla v rozjařené náladě. Juri dostal od rodičů po jednom polibku na čelo od každého a ani se nepodivil, že jej Diego chytil za ruku když přecházeli dvorek. Na schodech je oba vyděsila obrovská ropucha a Diego se málem zhroutil do sklepa jak moc se smál Juriho úděsu. Obličeje jim osvětloval jen obrovský měsíc a pouze hvězdy byly svědky Juriho toužebného pohledu.

Ve svojí náladě se téměř neuhlídal a nabídl Diegovi věci, které by nemohl vzít zpět. Noci skutečně bývají chladné.

Diegův safe, sane and consensual přístup jej však donutil zabrzdit opilou nespoutanost. Starší by jeho náhlé nabídky a vášeň nejspíš neocenil, rozhodl se tedy jen pro úsměv a plaché Dobrou noc.

Diego mu věnoval dlouhý pohled. Neodpověděl, ani nemrkal, jen se na něj několik dlouhých vteřin díval a Juri na nenápadnou chvilku zadoufal. Že by snad Diega provázela stejná touha. Pak se však okamžik ztratil hlasitou ránou, která se ozvala směrem od domu a Diego, jako by se probral ze svého zaražení. Se vřelým úsměvem oplatil přání dobré noci a tiše za sebou dovřel dveře.

Juri se neubránil zklamání a Diega napodobil.

Ráno se však každá i ta poslední tichá prosba uklidily do pozadí mysli a na jazyku zbyla příjemná chuť rodinného štěstí. Vstát jej donutily až dveře naproti přes chodbu. Oblékl se do teplé mikiny a bosé nohy schoval před chladem do huňatého koberce před postelí. Zaklepání bylo očekáváné.

„Dále.“ vyzval jej ospalým hlasem a natáhl se pro ponožky. Měl hlad. Ve dveřích nemohl být nikdo jiný, než tmavovlasý Diego, o to větší bylo tedy jeho překvapení, když tomu tak nebylo.

„Damiáne!“ vydechl Juri šokovaně a srdce se štěstím rozbušilo.

Nezaváhal. Skočil plavovlasému mladíkovi nadšeně kolem krku, ponožky sevřené v ruce.

„Kdy jsi se sem dostal? Já vůbec nevěděl, že přijedeš. Přijel i Tony?“ nahlédl v očekávání na prázdnou chodbu a přitiskl se blíž, když ucítil, že laskavý Damián obětí opětoval.

„Taky tě rád vidím, Juri.“ smál se tiše a několikrát Juriho pohladil dlouhými tahy po zádech. „Antonio bohužel nemohl přijet, ale mám tě pozdravovat. Něco ti posílá, že prý to máš dobře využít.“ vrazil Jurimu do rukou balíček zabalený v tmavém papíru. Juri ho pevně stiskl v náruči a vděčně se na Damiána usmál. Jistě Antoniovi napíše dopis.

„Přijel jsi už včera?“ zeptal se znovu Damiána, jelikož se mu nedostalo odpovědi a navlékl si ponožky. Damián vešel do pokoje, přikývl.

„Ráno se u nás stavila Ellena a řekla mi, že jste s Valerou oba tady. A po cestě jsem potkal Diega.“ zvedl obočí a usadil se na rozestlanou postel. Juri se usmál. Věděl, že před Damiánem nebylo co skrývat, mladík mu viděl přímo do duše.

„Byl zvědavý, tak ho Anastáz pozval.“ usmál se plaše a rozvázal malý provázek, který držel balíček bezpečně schovaný v papíru

„A kde je Anastáz? Já myslel, že přijede taky.“ zamračil se Damián nenápadně a v očekávání naklonil hlavu.

Juri zavrtěl hlavou a trochu poklesnul v ramenech. „Ingrid promuje.“ vysvětlil stroze a nenabídl víc. Beztak si Damián už všechno vyčetl z jeho obličeje. „Neposlali jste mi tenhle rok ani jeden dopis, mimochodem, nemysli si, že jsem ti za to odpustil.“ změnil raději téma a skutečně si uvědomil, že mu Antonio s Damiánem chyběli.

„To víš, občas je těžké dostat se k poště.“ pokrčil Damián omluvně rameny a zahýbal prsty na pravé ruce. Juri jej znal moc dlouho na to, aby věděl, že takoví zkrátka oni byli a nejednou jim řekl, že telefon opravdu nemohl být tak těžkým vlastnictvím. Neodpověděl tedy a rozbalil malý dárek. Odhalil tmavě modré pouzdro a už podle zlatého nápisu věděl, že se jedná o foukací harmoniku. Nevěřícně zavrtěl hlavou a nezakrýval úsměv.

„Antonio říkal, že prý jste se o ní bavili před pár lety.“ pokýval Damián hlavou a jemným úsměvem jej pobídl, aby krabičku otevřel.

Harmonika to byla nádherná. Stará, vypadala, jako by byla koupena před stovkou let. Juri však už jen podle pohledu věděl, že nebyla používaná. Nebyla přefouknutá a Juri věděl, že se bude bát na ni hrát.

„Půltonovka.“ usmál se na Damiána, který jej bedlivě pozoroval a očarovaně vzal malý nástroj do dlaně. „Céčková.“ pohladil vyrytý nápis známé Rakouské značky a krabičku od ní podal Damiánovi, který prozíravě nastavil dlaň.

Přiložil si ji ke rtům a po paměti zkusil ledabylou melodii. Vyzkoušel i půltóny a kousek písničky, která mu v hlavě uvízla z předchozího večera. Měla krásný zvuk. Přímo na něj dýchalo stáří nástroje a zachovalost, jakou neoplývaly často ani harmoniky staré sotva pár let.

„Dáš za mě Antoniovi dopis?“ podíval se na Damiána, který přikývl a postavil se.

„Zůstaneš na snídani? Rodiče tě rádi uvidí.“ uklidil nástroj zpátky do pouzdra a několikrát na harmoniku ještě zamilovaně pohlédl, než krabičku zaklapl. Táta pukne závistí.

„Nezůstanu, Inga divoce vyváří a na mě tam čeká několik kilo řepy na zpracování.“ zamítl Damián a Juri se musel sám sobě bránit, aby nezačal trucovat jako malý kluk. Antonio s Damiánem mu vždy proklouzávali mezi prsty. A nejen jemu. Pokrčil rameny a Damián se jeho uraženosti nežně zasmál.

V tu chvíli vyšel z protějšího pokoje oblečený Diego a Juri se nadšeně otočil. Už je chtěl představit, ale pak si vzpomněl, že Damián jej vlastně potkal. Poťouchle se tedy pousmál, protože si nebyl jistý, co říct.

„Diego!“ vykoukl Damián zpoza Juriho a široce se na Itala usmál. Diego úsměv oplatil. „Rád jsem tě poznal, ale už jsem předal dárek, takže se vrátím. Uvidíme se večer.“ podíval se Damián na ně na oba a Juri divoce přemýšlel, o čem se mohli s Diegem po cestě bavit. Damián byl velice dobrý v malých, zdvořilých konverzacích.

Se stejnou náhlostí a nečekaností s jakou se objevil také odešel a Diego s Jurim si popřáli dobré ráno. A skutečně bylo. Juri ještě pár momentů nejistě postával, než mu hladový žaludek připomněl, proč vstal z postele.

„Doběhl jsem k takovému menšímu jezeru. Kousek od něj se pásly krávy.“ popisoval Diego nadšeně svou ranní trasu a Juri za nimi otevřel dveře do sadu, aby se vyvětrala noc.

„To je lovný rybník. To jsi to měl zpátky docela do kopce.“ usmál se na Diega, který pokýval hlavou a vyšel ven. Juriho bodlo ostré světlo do očí a zvedl ruku k čelu.

„Zpátky jsem spíš šel, u toho velkého stromu jsem potkal Damiána, který mě hned zastavil.“ sešel Diego schody a počkal na Juriho, který se zařadil vedle něj. Venku zpívali ptáci a příroda už byla dlouho vzhůru. Po lidech však ani stopy.

„Všichni se tu navzájem znají, takže je jednoduché poznat turistu.“ přiznal Juri a zasmál se, protože se Diego při slově turista pohoršeně zašklebil.

„Damián je zvláštní. Také tady vyrostl?“ zeptal se Diego zvědavě a Juri zavrtěl hlavou.

„Ne. On a Antonio tady znají některé lidi a už roky sem za nimi jezdí. Právě třeba za Ingou, to je bývalá spolužačka mojí babičky.“ usmál se. Inga byla pro všechny místní jako vlastní babička.

„To musí být hodně stará.“ poznamenal Diego zamyšleně a Juri přikývl.

„Je. Všichni jejich přátelé jsou hlavně starší, ale tím, že jezdí za nimi, se znají i s námi, takže…“ nechal konec věty, aby se ztratil a odehnal otravnou mouchu, protože mu prolétla drze přímo před očima.

„Škoda, že nemohl přijet i Antonio, Damián zmínil, že umí dobře Italsky.“ pokračoval Diego zvědavě.

„Umí.“ potvrdil Juri. „Oba umí hodně jazyků. Někdy mi přijde, že musí být strašně staří s tím, kolik toho vědí.“ dodal a otevřel dveře do předsíně. Z kuchyně je okamžitě přivítaly hlasy v divoké debatě.

„Mluvil hodně moudře.“ přiznal Diego, ale už se nestihl doptat víc, protože je přivítala Juriho maminka s talířem čerstvého sýra.

Juri se energicky usadil ke stolu a pokývnul na Diega, ať si sedne vedle něj. Nadšeně rodičům pověděl o nečekaném příjezdu Damiána a všichni u stolu se nadšeně usmáli. Valera obzvlášť. Juri už od jejich prvních setkání s tajemnými mladíky tušil, že se Valerovi líbí a na divokého Antonia si myslely kromě Juriho s Valerou snad všechny dívky z vesnice. I Ellena mu poslala před lety na prvního máje zamilovaný dopis. Juri podezříval, že to byl jeden z důvodů, proč se častěji ukazoval spíš klidnější Damián.

Než byla celá rodina hotova se snídaní, byl už téměř čas oběda. Juri byl zvyklý, ale trochu se bál, že tolik společnosti by pro Diega bylo přece jenom trochu moc. Těsně před polednem jej tedy vzal do sadu a došel s ním až ke spodní hranici, která byla pěkných pár set metrů v prudké stráni.

Povídali si o všem možném. Diego mluvil o svém bytě v Paříži, a že tam vlastně netráví moc času, protože byt zdědil po své puritánské babičce. Vlastnictví navíc sdílí se svými rodiči a s nimi nemá moc dobrý vztah. Většinu roku bývá tedy v bytě v Lyonu, který si pořídil za vlastní peníze a je na něj patřičně pyšný. Mluvil tónem, který sliboval, že byt Juri určitě v budoucnu uvidí a mladík za tím nenašel žádnou překážku. Měl pocit, že kdyby jej Diego požádal, odjel by s ním do Francie klidně hned.

„A máš sourozence?“ zeptal se Juri a otočil se kolem jabloně, za kterou se zahákl.

„Nemám.“ zavrtěl Diego hlavou. „Ale vždycky jsem nějaké chtěl. Staršího bratra. Moje rodina je dost uzavřená, pravý opak té tvojí.“ usmál se Diego hřejivě a Juri byl skutečně rád, že si Diego nemyslí, že jsou nějací idioti z vesnice. Jeho reakce se však nikdy nebál tolik jako Anastázovy. Věděl, že Diego je bohatý. Nikdy se s tím však pořádně nesetkal tolik jako u Anastáze, a mohl tak v duchu předstírat, že byt v Lyonu si může dovolit kde kdo.

„Moje rodina zase umí být občas trochu náročná. Jakmile táta vytáhne housle, už nemůžu nic zastavit.“ zasmál se Juri do paprsků a zarazil se pod tím pohledem, který na něj Diego otočil. Neuměl druhého moc dobře číst, ale věděl, že oči se na něj dívají v sympatii.

„Můj táta považuje umění převážně za zbytečné.“ pokrčil Diego rameny a zašklebil se do slunce, které se do nich hřejivě opíralo. „Nevěřil bych, že budu uprostřed léta někde rád za to, jak moc to hřeje.“ upozornil Diego na jejich dlouhé rukávy a Juri se zřítil do vlhké trávy ve stínu.

Šplhali do dlouhé stráně a měl žízeň.

„Varoval jsem tě, že je tady dost zima. Někdy i v létě ještě sněží, Anastáz při svojí první návštěvě téměř nevylezl z postele. Byli jsme tu na jaře a všude byly metry sněhu.“ zasmál se a do pusy si vrazil stéblo trávy, které elegantně vyrval.

„Dal ti vědět? Anastáz?“ zeptal se Diego s větší vážností a po Juriho povzdechnutí se posadil vedle něj.

„Myslím, že to má co dělat i s jeho tátou. On bude asi premiér a je dost konzervativní, takže Anastázovi dělá samé problémy.“ usmál se Juri smutně a zadoufal, že ať už dělá jeho kamarád cokoliv, že je v pořádku. Měl o něj strach a bál se, že ani Ingrid tentokrát Anastázovi nemůže pomoct.

„Má to těžký.“ přiznal Diego a podle jeho výrazu pochopil, že mu neřekl nic, co by už sám neodhadl. Anastázovo jméno se v poslední době navíc míhalo ve zprávách čím dál častěji, a to i mezinárodně.

„Každopádně, taky si stěžoval na zimu. Na snídani vyšel ve třech párech ponožek.“ zasmál se Juri a pohladil mokrou trávu. Diego si sedl inteligentně na slunce, takže nebude mít mokré kalhoty.

„Já si nestěžuji.“ ohradil se Diego a Juri se zašklebil. Všiml si, že je Diego poměrně studený a obléká se víc než Juri nebo Valera. „Ale je fakt, že v noci mi byla trochu zima.“ zvážil a naklonil zamyšleně hlavu.

„Fakt?“ zamračil se Juri. Byl by nerad, kdyby u nich Diego nastydl. „Já ti zkusím zevnitř přinést přímotop. Nebo si můžeme vyměnit pokoje, můj je o něco teplejší.“ cítil se trochu provinile, že chladné noci nebral na větší váhu.

„Nebylo to tak hrozné. Ráno jsem se zahřál při běhu, zima mi byla trochu jen večer.“ pokračoval Diego a Juri si vyndal trávu z pusy.

„Nebo jestli chceš, tak ti můžu dát ještě jednu deku. Uvnitř jich je hafo.“ skutečně. Na půdě měli hromadu dek a možná by našel i teplejší peřinu. Na zimu měli tlusté s peřím, pod kterými byl člověk jako pohřbený.

„Spíš mě napadlo, že bys mě mohl přijít zahřát ty.“ zasmál se však Diego a dlaní na Juriho prstech mu veškeré myšlenky na ložní vybavení vymetl z hlavy. Juri se zmohl jen na střelený úsměv, který vypadl dřív, než jej stačil zarazit. Diegovy zkoumavé prsty zajely nenápadně pod lem mikiny, kde obkroužily tenké zápěstí a Juri polkl hlasitěji než chtěl. Nervózně se pousmál. Než však zvládl zareagovat, ruka zmizela.

„Kdybys chtěl. Hřeješ jako kamna.“ pronesl Diego s věcným klidem a naklonil se blíž, že nescházelo moc a mohli by se políbit. Juri několikrát přikývl a Diego se zlehka usmál. Pohladil Juriho po tváři, jako by si nemohl pomoct, utrhnul si kousek stébla. Napodobil Juriho a strčil si jej mezi rty. Malý úšklebek, který Jurimu neunikl. Byl si jistý, že patřil jeho červeným tvářím, které promítaly Juriho ďábelské myšlenky jako na bílém plátně.

Nemohl uvěřit, že tušení z předchozího dne bylo správně a Diego se na něj skutečně díval s touhou. S tou samou, která provázela Juriho myšlenky od jejich společného vázání. Nervózně se pousmál a kousl do rtu, aby neřekl něco, čeho by později litoval. Diego totiž nabízel, a Juri jej hodlal vzít za slovo. Noci po rituálech bývají divoké.

„Třeba ti bude dnes večer tepleji. Chodíme se koupat do jezera.“ zvedl oči a navlhčil si rty. „Nazí.“ dodal a užil si ten krátký moment, kdy se Diegovy oči otevřely trochu víc dokořán. Věděl, že některé drobnosti mu neprozradil, navíc v té šílené tmě toho většinou stejně nebylo moc vidět. Oba si však byli vědomi smyslnosti, která se jim ve vlastních představách nabízela.

A jelikož to oba čekali, Juri se naklonil a dřív než stihl Diego zareagovat jejich rty spojil. Docela nesměle a plaše políbil ten spodní a chtěl se rychle zase odtáhnout.

Diego se však chopil příležitosti a Juriho si zcela podřídil. Jednu rukou kolem pasu a druhou na zátylku si jej přitáhl blíž, aby mu ukázal, jak moc submisivní pro něj může mladík být.

A Juri se nechal.

Zvedl volnou dlaň k Diegově pasu a pootevřel pusu ve znamení, že si může druhý dělat skutečně co se mu zlíbí. Nebránil se, když Diego polibek prohloubil, ani když jej naléhavě zatahal za vlasy. Juri nezaváhal, zaklonil hlavu a zalapal po dechu, protože Diegovy zuby přejely nebezpečně po kůži na bradě. Jeho rty se však usmívaly nad mladíkovou poslušností a hravě přejížděl po bledé kůži. Pohanský bůh v jeho náruči jemně zavzdychal a Diego zalitoval, že si jej pořádně nepřivlastnil již předchozí noc. Slunce se mu odráželo od blonďatých vlasů a jeho dokonalost přímo vybízela k pošpinění a nějaké nepravosti.

Juri zprudka dýchal. Byl si jistý, že Diego slyší jeho srdce nespoutaně bušit a měl pocit, že musí narážet do vnitřních stran žeber. Byli si tak blízko, že ani vítr neproklouzl mezi nimi. Pouze si lehce pohrával s prameny vlasů, které Diego propustil ze své dlaně. Ital se na něj díval, prohlížel si jej jako válečnou trofej, očima si nárokoval celé Juriho tělo a beze slov sliboval, že pokud se v noci polobůh nechá, dostane ho až na samotné dno.

Několik výdechů a Diegovo zvednuté obočí. Tolik si jeho pozornost vyžádala, aby se mohla otočit za hlasem Valery. Volal na ně od vrátek a slova se několikrát komicky ztratila, než je vítr popadl a donesl až k nim.

Juri na něj zamával ve znamení, že je slyšen a Valera vykřikl frustrovaně něco nesrozumitelného než zmizel za plotem. Juri se otočil na Diega. Oba se na sebe usmáli pobaveně se špetkou napětí a na nohy se stavěli trochu nerozhodně.

Cesta nahoru byla už o něco tišší, nejen kvůli polibku.

Kopec byl prudký, vítr jim bral kyslík přímo od nosu a než se vydrápali nahoru, oba sípavě dýchali.

„Jako malí jsme to vybíhali.“ vydechoval Juri prudce, sotva popadal dech a přidržoval se kůlů na rybíz. Diego zamumlal něco nejasného a Juri se musel usmát nad jejich plícemi, které simulovaly výšlap na Everest. Pálily jej až na samotném dně.

Konečně se však dostali nahoru, kde je netrpělivý Valera pobídl, že musí k němu domů, protože tam na ně čekají sestry. Juri souhlasil, že už je čas, a usmál se Diega, který se trochu nervózně ohlédl na Stefana, protože prohlásil, že už se s nimi pozdravil, a že přijde raději později.

Z předchozích konverzací musel Diego vědět, že jej čeká dům plný Valerových mladších sester a Ellena se svými dětmi. Juri jej trochu politoval, věděl, že sám by takové množství cizích lidí během dvou dnů nezvládl. Odběhl se převléct do plátěných kalhot a do bílé, vyšívané košile. Totožné s oblečením, které měl na sobě Valera, košile jim totiž dělala Valerova babička. Byly bez límce, ale byly obšité barevnou nití, stejně jako béžové kalhoty, které se na bocích zavazovaly.

Valera mezitím vytáhl ze sklepa tři stará kola a Diego si vzal pobaveně to po Juriho sestře. Se střapci a pleteným košíkem. Pyšně si do něj položil tašku s foťákem a s Valerou vtipkoval o tom, že přesně takové kolo má v Lyonu na nákup. Juri si vzal červené kolo se žlutým bleskem a vyrazil po lesní cestě.

K Valerově domu to bylo na kole jen pouhých pár minut a za vrátky se hlasitě rozštěkal strakatý pes. Nadšeně vítal hosty a oznamoval, že přijela návštěva.

Kola opřeli venku a malý pejsek vyskakoval nadšením tak vysoko, že ho v jednu chvíli chytil Valera do náruče. Říkal mu, jaký je to hodný pejsek, a pochválil mu pěknou srst. Zvíře se dívalo povýšeně na Juriho, který ho také pohladil, ale nezmohl se na nic víc, protože ze dveří vyběhly čtyři dívky. Žádné nemohlo být víc jak deset let, nadšeně výskaly, tančily a postupně se představily Diegovi, které vypadal minimálně šokovaně.

Juri o něj zavadil rukou a povzbudivě se usmál, když chytil jeho pohled. Diego úsměv nejistě opětoval.

Valerovi rodiče bydleli ve velkém dvoupatrovém domě s útulným podkrovím, kam se vešlo alespoň sedm spáčů. Juri musel uznat, že včerejší blázinec u nich byl oproti tomuhle naprosté nic. Naštěstí se však všichni vešli do prostorného obýváku, kde umístili Juriho s Valerou doprostřed koberce na zem.

Všude byly vázy s květinami. Na zemi jich bylo alespoň tucet a další sklenice, vázy a lahve byly rozmístěny na nábytku.

„Sbíraly je celý včerejšek a Ellena šla s holkama ještě dnes ráno.“ prošla Valerova maminka opatrně obývákem, pohladila svého syna láskyplně po vlasech a se slovy, že ostatní jsou v kuchyni, ať na ně houknou, až budou hotoví, odešla.

Mladíci zůstali sedět s lehkými úsměvy a dívky kolem nich tančily jako víly. Vymýšlely různé kombinace, strategie a věnečky, které použijí. Několikrát je polily vodou a Valera syknul pokaždé, když mu studené kapky zajely po krku pod košili. Juri se mu smál a Diego se fascinovaně posadil na dřevěné schody vedle Elleny, která sešla z druhého patra a česala svojí mladší dceři vlasy do copánku.

Juri neslyšel, o čem si povídali. Bylo mu zakázáno pohnout se byť jen o pouhý centimetr a teprve když kolem nich Diego několikrát prošel, aby udělal pár fotek, mu bylo dovoleno natáhnout nohy, které začaly protestovat tureckému sedu.

Po desítkách minut se dívky shodly na barevné kompozici a přišly s plánem. Juri si nebyl jistý, jaké bylo jeho původní znění, ale závěr byl jistý. Kolik se vejde, tolik bude použito.

Dostal věnečky na ruce, jeden pouze z chrp na krk a Mila, Valerova nejstarší sestra, po chvilce přinesla i jehlu a nit, protože hodlaly zašít některé kvítky přímo do košile. Juri se neodvažoval protestovat. Rukávy byly přešívány, nemohl se tedy bránit, když Ellena vstala a začala mu malovat ornamenty kolem očí. Zahlédl Diega, který popošel blíž, aby lépe viděl a raději zavřel víčka. Neměl nejmenší ponětí, jak vypadá a usmál se, když zaslechl zvuk foťáku.

„Málokdy máme dospívající kluky, rodí se tu v posledních letech víc dívek.“ vysvětlovala Ellena Diegovi, který s ní mluvil jemným hlasem a občas odpověděl na dotazy malých dívek. Jedné pochválil stužky ve vlasech a několikrát přitakal, že to Jurimu skutečně moc sluší.

„Juri?“ promluvila na Juriho Nita, kterou v prvotním chaosu ani nepostřehl. Jeho neteř. Pootevřel jedno oko a kouzelně se na ni pousmál. Měla dlouhé vlasy spletené ve dvou copech, každý zakončený barvenou stužkou.

„Ano?“ zeptal se trpělivě a zanaříkal, protože jej Ellena šťouchla omylem do oka.

„Zahraješ nám ještě na klavír?“ zeptala se prosebně a Juri zvedl obočí. Často jim hrával, hlavně melodie z pohádek.

„Jedině pod podmínkou, že mi taky něco zahraješ.“ usmál se Juri a nechal mladší neteř, aby se mu posadila do klína. Ellena se ji pokusila odehnat, protože se jí tak špatně kreslily lístky kolem očí, ale nakonec svůj boj vzdala.

„Sluší ti to, bráško.“ usmála se na ně důvěrně když byla hotová a Juri jí výraz oplatil. Občas zapomínal, jak moc měl svou sestru rád.

Nechal se odvést k pianu, které bylo odvráceno od okna. Stálo přímo pod schody. Rozsvítil si malé světlo a ohlédl se na Diega, který se zaujetím probíral důležitost ornamentů kolem očí a nechal Nitu, aby se mu posadila na nohu. Nemohl sice hrát s pedály, ale byl si jistý, že v místnosti to nikomu nevadilo.

„Co mi zahraješ, Nitko?“ zeptal se šeptem, že jej nemohl nikdo slyšet.

„Princezny.“ odpověděla mu Nita stejně tajemně a zakývala nohama. Juri se usmál a pověděl jí, že by mohli hrát oba najednou. Nita bázlivě přikyvovala a hrála jak jí Juri diktoval. Rozčilovala se pokaždé, když se musela zeptat jakou klávesu zmáčknout a nakonec seskočila na zem se slovy, ať to Juri zahraje sám.

„Jak si princezna přeje.“ usmál se Juri a koutkem oka postřehl Ellenu, která byla s Valerou mezitím hotova a všichni je pozorovali. Nenechal se však znervóznit. Od mala byl zvyklý hrávat pro ostatní a zahřál si prsty.

Melodie to byla krátká, ale pohádková a Nita na nic nečekala, okamžitě si došla pro Valeru, aby s ní tancoval. Mladík se zvednutým obočím poslechl a nakonec se připojila i Ellena. Den k takovým radostem zkrátka vybízel. Ptáci zpívali, slunce vysoko na obloze a vítr se proháněl mezi listím. Juri přešel plynule do další skladby, stejně půvabné jako ta původní a na moment zvedl pohled, ucítil motýlí dotek na rameni. Nenechal se však Diegem znervóznit.

„Už lituješ, že jsi přijel?“ usmál se Juri na Diega aniž by přestal hrát a zaslechl Ellenu, pobízející jednu z Valerových sester, aby došla pro věnečky na hlavu.

„Ani omylem.“

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

MikaMiku
MikaMiku

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.