„Juri?“ ozval se nejistý hlas z obývacího pokoje. Pootevřenými dveřmi se do chodby linul malý proužek světla. Mladík sešlápl boty přes patu a zůstal nejistě stát. Proklel svoji hloupost a zmateně se rozhlédl. Kam dal batoh?

„Kdes byl? Nemohli jsme se ti vůbec dovolat?“

Hlas doprovázely kroky a než stihl Juri odpovědět, dveře se otevřely dokořán a ruka našla vypínač. Světlo zalilo celou místnost a Juri s bolestivým zaúpěním zavřel oči.

„Já jsem byl-…“ odmlčel se. Chytil se stěny, aby neupadl a zakroutil hlavou. Svět se mu motal a bolelo ho v krku. „Trochu se projít.“ dodal šeptem a promnul si unavené oči. Alkohol jej zcela spolehlivě uspával.

„Po hospodách?“ ušklíbl se pobaveně Anastáz a bez zaváhání přikročil k Jurimu, který vypadal jako ztracené srnče. Juri se však při prudkém pohybu přikrčil a prudce zvedl hlavu, aby na Anastáze lépe viděl.

„Jsi v pohodě?“ ujistil se zmatený kamarád. Juriho výraz jej překvapil a zaraženě se pousmál. Trochu pomaleji zvedl ruku, aby ji položil na Juriho rameno. Dotyčný se hned uvolnil, líně přikývl a s vydechnutím si navlhčil rty.

„Zníš nemocně.“ poznamenal Anastáz s jasnou otázkou v očích a ukázal si na krk, ve znamení, že má Juri něco s hlasem.

Juri mu chtěl přikývnout. Ukázat. Postěžovat. Že se stalo něco čemu stále úplně nerozumí. Poprosit o kafe, o pohlazení, o kousek něžnosti. Z vedlejšího pokoje se však ozvalo odsunutí židle a Juri si uvědomil, že pro jeho zraněné city tu není místo.

„Nic mi není.“ odstrčil Anastáze nevrle a zvedl ramena ve snaze se trochu schovat. Anastáz byl nižší a dosahoval vysokému mladíkovi akorát tak k nosu. Bylo to k vzteku. „Je tu Ingrid?“ zeptal se ochraptěle a konečně donutil nohy k pohybu. Otočil se ke studené koupelně a neobtěžoval se se světlem, protože z chodby ho na umyvadlo dopadala spousta. Opláchl si ruce ledovou vodou. Snažil se splynout se šerem v pozadí. Dlaždičky se mu poťouchle ukláněly a musel zavřít oči, aby se závrať uklidnila. Zpátky na chodbu nepospíchal.

„Jo, akorát koukáme na poslední díl.“ přikývl Anastáz a připomněl seriál, který měli s Ingrid rozkoukaný čtrnáct dní. Juri s nimi nestihl první díl a už se nezvládl připojit později, takže si Ingrid s Anastázem nechávali seriálové večery na dny, kdy byl Juri pryč. Kamarád jej ale nikdy nezapomněl obohatit o ty nejmenší detaily. „Ta holka teď odjela a její matka je pořád v trapu.“ přiblížil se Anastáz ke dveřím do koupelny a opřel se zamyšleně o futra. „Snažila se najít toho hlídače, ale-… ty vole, co to máš na krku?“

„Nic.“ ustoupil Juri o krok dozadu, aby zmizel ve stínech. Dlaň vylétla ke krku téměř sama a zbrklý Anastáz rozsvítil, aby se přesvědčil, že zahlédl správně. Ticho, které se mezi nimi natáhlo bylo štiplavé jako amoniak.

„Ukaž mi to.“ byl Anastáz zcela nekompromisní a i přes Juriho opilé protestování odtáhl mladíkovu ruku dál od těla. Zorničky se mu rozšířily, když si přeměřil velikost a tvar modřin. Několikrát vyhledal Juriho vzdálený pohled a s každým bouchnutí srdce se mračil o něco víc. „Udělal to Ludis?“ zeptal se Anastáz jakoby na tom bylo něco špatného a Juri zavrtěl nechápavě hlavou. Spustil ruce podél těla a pokrčil rameny. Bylo na tom něco špatného?

„Juri, to není v poř-…“

„Nemotej se do toho, nic nevíš.“ skočil mu Juri do řeči víc hlasitě, než chtěl. Sám sebe překvapil tím hrubým hlasem. O krok ustoupil a otočil se, aby si otřel mokré dlaně do ručníku. Znovu v tu chvíli cítil prsty okolo krku a pohled vraha, číhajícího na poslední vydechnutí. Nepříjemně se ošil a zkontroloval Anastáze, který se nehnul z místa.

„Tak povídej.“ pobídl Juriho a jen podrážděně zvedl obočí. Dal si ruku v bok, čímž zablokoval dveře. Vylovil ten nejošklivější výraz a opřel jej do druhého plnou vahou, že mladík přešlápl z nohy na nohu a cítil dech, které se labilně zasekl někde na půli cesty.

„Co ti mám povídat? Je to moje věc.“ rozešel se Juri s jasným úmyslem a zadrženým kyslíkem, ale Anastáz se nepohl ani o píď. Jeho pravidelné sportování se zase jednou přihlásilo o slovo. Uvěznil Juriho a nemilosrdně zvedl bradu v náznaku, že si bude muset cestu ven vybojovat.

„Co se děje?“ blížila se k nim Ingrid a Juri v duchu zaúpěl. Těšil se na postel a alkohol mu dodával odvahu ke slovům, které by neměly spatřit světlo světa. Cítil je v hrudníku. Unaveně protočil oči a hluboce zívnul, aby dal Anastázovi najevo jak moc, je mu situace nepříjemná. Ten však tvrdohlavě polkl a Juriho rozpoložení záměrně přehlížel.

„Můžeš mě pustit? Jsem unavený.“ zkusil to tedy Juri o něco mírněji a nedůvěřivě švihl očima po zvědavé Ingrid, která se objevila v chodbě. Anastázovu starost však neobměkčil.

„Udělal to Ludis?“

Starší zněl rozčíleně a Juri se rozpačitě rozhlédl. V koupelně nebyla jediná věc, která by mu mohla pomoci. Promnul si oči a roztřeseně vydechl. Docházela mu síla a uvolněná frustrace přebírala pomalu otěže.

„Co chceš slyšet, Anastázi? Od tebe taky mívám modřiny a stopy po provaze. To, že jsou od někoho jinýho neznamená, že je to špatně.“ sekal slova na malé kousíčky a trucovitě semkl rty, protože Anastázovi se jeho námitka očividně nelíbila.

„Malý modřiny. Tohle… tohle, Juri-…“ zavrtěl Anastáz hlavou a otočil se na Ingrid, která jen zmateně pozorovala.

„Ublížil ti Ludis?“ přistoupila Ingrid trošku blíž a znepokojeně si Juriho prohlížela od hlavy k patě. Jako zvíře v zoo.

„Ne?“ zvedl Juri obočí a toužebně se podíval se vchodové dveře. Možná, že měl zůstat v hospodě ještě chvilku.

„Tak co se stalo? Vypadáš hrozně.“ gestikuloval Anastáz zběsile a Juri se zamračil na jeho paže, které lítaly kolem těla hlava nehlava. Ingrid si jeho pohledu všimla. Zamračila se a přistoupila blíž, aby mohla omotat Anastázovi ruku kolem pasu. Ten se do jejího dotyku viditelně položil a na malou chvilku jeho pohled změkl tak, jako se to stávalo za nejtajnějších nocí. Gesto bylo nenápadné, ale znamenalo hodně. Juri se zadíval na tu dlaň, bolestivě přivřel oči a zavrtěl hlavou. Tohle teď skutečně nepotřeboval.

„Jdu spát.“ oznámil netrpělivě a s opatrností vojenského tanku prošel dveřmi. Probojoval se skrz Anastáze, který ustoupil až na poslední chvíli a ještě se tvářil uraženě.

„Počkej!“ chytil jej starší pobouřeně za předloktí, ale Juri se mu vztekle vytrhnul.

„Nešahej na mě!“ okřikl svého kamaráda a na moment zaváhal. Zprudka dýchal a chvilku se na sebe jen dívali, než se Juri otočil ke dveřím od pokoje.

„Juri, počkej, nechceš si o tom promluvit v klidu?“ ozýval se za ním opatrný hlas Ingrid. Starost z té otázky přímo vřískala.

Juri se na ni však nemohl v ten moment ani podívat. Bez zaváhání za sebou zavřel dveře a nechal všechny ty pocity spadnout daleko do propasti. Zůstaly jen skutečnosti, se kterými beztak nemohl nic udělat.

Schoulil se do klubíčka, jak jen ve stoje mohl, a dlaněmi přikryl obličej. Úzkost jím pulzovala s každým nádechem a zákeřně se zasmála, protože byla zase jednou u kormidla. Vířila myšlenky a krutě mu šeptala. Zakousl se do palce vší silou. Zasloužil si to. Všechno si to zasloužil.

Proklel by sám sebe kdyby jen mohl. Za to, jak moc v tu chvíli nesnášel starostlivou Ingrid a její ruce, které jasně vymezovaly co patří jí a Jurimu nikdy nebude. Za to, že si přál, aby za dva týdny odjel Anastáz s ním a vykašlal se na Ingrid a její promoci.

Jeho srdce totiž prahlo po Anastázovi, který jej bude následovat. Který si s ním lehne do postele a pošeptá mu, že je všechno krásné. I když není.

Cítil se jako naprostý idiot.

Nechtěl si ani představit, co by si jeho přátelé pomysleli, kdyby viděli jak se choval. Že sám sebe vyděsil jako malé dítě. Že od první chvíle scény s Ludisem kazil a nedokázal ani základní věci jako poslušně sedět a nehýbat se. Že v tom byl tak špatný, že pořízené fotky Ludisovi nestály ani za zveřejnění.

Spustil ruce podél těla a zaposlouchal se do zvuků domu. Letní noc se slibem chladného rána, který se nikdy nestal pravdou a milenecký pár, který se zavřel v ložnici, kam nepatří nikdo jiný než oni dva.

Zavrtěl hlavou.

Shodil ze sebe ušmudlané oblečení a s podivem zjistil, že batoh nechal nejspíš v hospodě. Nemohl se však přinutit ke strachu, panice, zkrátka k ničemu. Otevřel okno a nadechl se čerstvého vzduchu, který ho pohladil konejšivě po tváři. Vyhlédl na hvězdy, v je noci tak rád zdravil a smutně se usmál nad tou ironií. Žádné tam totiž nebyly.

---

Pokojem se rozléhaly vzdálené hlasy malých dětí. Záclony se v pootevřeném okně ani nepohnuly a pozdní slunce se kolébalo nad náměstím jako opilá tanečnice. Juri ležel na ustlané posteli se zavřenýma očima a nehýbal se.

Přišel před pár hubenými minutami. Vlekl se s baskytarou, reproduktory a těžkým batohem přes půlku města a zrovna dnešní den byl jedním z těch nejteplejších. Několik chvil nervózně přešlapoval přede dveřmi než se odvážil vejít. Místo na botníku zelo prázdnotou. Anastáz byl však ještě ve škole a Juri si úlevně oddychl. Veškerý náklad shodil vedle postele a vyčerpaně dopadl na bledě modrý přehoz.

Dobrosrdečný barman schoval jeho batoh i s mobilem za barem, takže o nic nepřišel. Jen musel čekat přes hodinu na zastávce, protože si nemohl přečíst zprávu od mladíka s basou, že přijede pozdě.

Sotva vychladl, znovunalezený telefon se rozezvonil. Juri sklouzl otráveně na zem vedle batohu a našel jej pod půlkou chleba, pro kterou se ještě stavil v obchodě. Hovor sice nestihl, ale ihned pochopil. Měl několik nezodpovězených zpráv, jednu z nich od netrpělivého Valery.

Odepsal mu, že dnešní večer platí a prošel i ostatní vzkazy. Zuřivě na něj blikaly a Juri se až divil, kolik lidí jej v těch pár hodinách shánělo. Valnou většinu si ani nepřečetl, včetně těch od rodičů. Pokaždé se ptali, zda přijede domů i s někým a už mu bylo nepříjemné vysvětlovat, že ne. Známý z Itálie asi nebyl na seznamu očekávaných odpovědí. Lepší bude, když jim později zavolá.

Odepsal na pár nevinných slov od Diega a telefon schoval do kapsy.

Na večer měli s Valerou naplánované divadlo. Nebylo to úplně vhod, vzhledem k velké fialové skvrně na levé straně krku a další, o něco menší, na pravé. Lístky měli však už několik týdnů a představení si nehodlal nechat ujít.

Valera byl jediný, kdo s ním chodil na taneční vystoupení. Nebyl to klasický balet, ale byla to skupina milovaných umělců. Nejeden z nich tančil ve státním, takže byli opravdu dobří, ale už je nudil program, který je nutil tancovat stále to samé dokola. Chtěli dělat vlastní věci a založili tak skupinu o deseti členech, se kterou se mohli patřičně vyřádit. Jejich představení byla obscénní, humorná, krásná, elegantní a především zbožňovaná.

V rychlosti se opláchl. Převlékl se do čisté košile. Vlasy byly umyté, ale i tak je trochu prohrábnul vlhkou rukou, protože se mu na levé straně kroutily divným směrem. Znovu se rozcuchal a nervózně ohmatal krk. Modřiny byly vidět poměrně dost. Ráno se je pokusil zamaskovat, ale úplně se mu to nepodařilo. Odešel s šátkem na krku. Později se však počasí inspirovalo Saharou a oblečení muselo dolů.

Vzpomněl si na Ludise, který je na lekci varoval, že je dobré se na různých modřinách domluvit s předstihem, protože ne vždy jsou vhod. Spílat mohl však jen sám sobě. Kdyby si vzpomněl předem, mohl Ludise varovat a neměl by teď žádný problém.

To byl však celý on. Od té doby, co se odstěhoval do města byl roztěkaný a z bývalého třídního premianta byl člověk, který zapomněl, že má lístky na balet.

Za trest se kousl do zápěstí.

---

Juri dorazil mnohem dřív než bylo nutné, ale Valera nevypadal překvapeně. Do večera bylo ještě daleko a Stefan byl v práci. Uvelebili se tedy na obrovské posteli s kupou ovoce a notebookem.

„Miluju tuhle scénu.“ usmál se Juri a přetočil film zpátky. Valera souhlasně přikývl s pusou plnou hroznového vína a zasmál se hloupému vtipu. Sledovali jejich oblíbený animák, který viděli poprvé už jako malí.

Jejich přátelství šlo daleko. Zahrnovalo spoustu objevování, tajemství a především spojení dvou chlapců z horského pohraničí. Z oblasti, kde se každý znal s každým a do nejbližšího obchodu to bylo několik desítek minut autem.

Jejich rodiny se znaly právě tak. Domy pár minut od sebe. Bylo by divností, kdyby se mezi nimi nevyvinulo silné přátelství.

Juriho otec byl jedním z členů zastupitelstva a byl díky tomu váženým člověkem v očích všech místních. Měli ho rádi a jeho kouzelného a poslušného syna jakbysmet.

Valera to neměl tak jednoduché. Díky své divoké povaze měl problémy s autoritářskými učiteli a odmítal je poslouchat. Předsudky posílil i Valerův osobitý styl a fakt, že si od čtrnácti lakoval nehty. Vše završil v šestnácti, když si obarvil vlasy na modrou. Tedy švestkovou, jak říkala jeho matka.

Valerovi rodiče byli však hned vedle Juriho táty těmi nejoblíbenějšími lidmi a přes jejich laskavost nevedly hranice. Svých pět dětí milovali stejnou mírou a ještě měli lásky na rozdávání tolik, že i ti nevětší puritáni odpustili tak malý hřích, jako je ohlížení za jinými chlapci. Zvlášť, když Valera doprovázel Juriho, který v očích místních nemohl udělat krok vedle.

Když doma oznámil tu velkou novinu, rodiče se jen usmáli. Přeci už dlouho tušili, a tak byla obávaná chvíle pryč během několika vteřin bez jediné bolístky. Horkost dospívání přišla sama a zvědavosti se meze nekladly. Jejich první nesmělé polibky byly sladké jako med a nemotorné jako horský potok, do kterého se chodili v létě koupat.

„Chceš tu poslední?“ ukázal Valera na osamocenou borůvku uprostřed talíře a Juri zavrtěl hlavou. Byly kyselé.

„Mluvil jsem s Anastázem. Ráno.“ zmínil Valera náhle a trošku ztlumil zvuk. Nedíval se na Juriho, ale oba věděli na co naráží.

Juri se se zaúpěním svalil do strany a zabořil hlavu do peřiny. Tušil, že se potkají Valera s Anastázem ve škole, ale doufal, že na nějaké rozhovory mít čas nebudou. „Znáš ho. On pořád přehání.“ zahuhlal a zůstal ležet, protože neměl sílu na lepší obranu.

„Já nevím, ta modřina je docela dost fialová.“ přiznal Valera, že si všiml, ačkoliv to do té doby nijak nekomentoval. Byla to jedna z věcí, kterou měl na něm Juri rád. Neřešil maličkosti, ve všem měl jasno poměrně rychle a neměl potřebu se ve věcech máčet zbytečně dlouho.

„Tak jestli se tady začneme obviňovat z toho co každý děláme v ložnici, nedopadne to dobře.“ zvedl Juri trochu hlavu, aby se mohl nadechnout. Nerozuměl, proč je malá modřina tolik divná. Všichni, i přes Juriho stud, věděli kam jde a co bude dělat. Nechápal, proč se všichni tolik divili.

„Anastáz spíš říkal, že jsi přišel opilej? A že jsi nevypadal úplně dobře…“ pokračoval Valera a otočil na Juriho hlavu, což mladíka znejistilo. Nevěděl co říct. Nebylo mu dobře když přišel domu, to je pravda. Teď se však cítil skvěle a bylo zbytečné se o něčem takovém bavit.

„Já nikdy nevypadám dobře když se opiju. S Ludisem jsme si pak ještě připili, nic zvláštního.“ podíval se Juri na dřevěné obložení a zelenou sošku žáby. Tak malá lež nikomu neublíží. „Nechal jsem u něj telefon, proto jsem ho dneska nezvedal.“ dodal ještě a trochu se zamračil.

Valera se odmlčel. Z notebooku se linuly zvuky šermování a Juri napínal uši, aby zaslechl i ten nejtenčí nádech.

„Takže jsi do škrcení?“ zeptal se Valera, protože mu přišlo, že to zkrátka musel říct nahlas. Do Juriho jakoby bodl stříbrnou dýkou.

„Co? Ne.“ zavrtěl pobouřeně hlavou a posadil se. Rychle vymýšlel slova, ale v hlavě bylo zrovna vymeteno. Frustrovaně si povzdechl, protože Valera jej zamračeně, možná i trochu zmateně, pozoroval. „Teda jako asi ne. Prostě jsme to zkusili a příště už to dělat nejspíš nebudeme.“ vysvětlil jak nejlíp uměl a posunul se o kousek dál.

„Takže jsi mu prostě řekl, aby přestal?“ vyzvídal Valera. Podezřívavost se z hlasu nevytratila. Byla však doprovázena notnou dávkou zvědavosti a Juri pochopil.

„No, vlastně jo. Několikrát se mě zeptal, jestli je to v pohodě a tak, měli jsme to i v těch papírech a já jsem jenom trochu zpanikařil, tak jsem mu řekl, ať toho nechá, a on přestal. Nic divnýho.“ pokrčil Juri rameny a snažil se vybavit, jak to vlastně celé bylo. Nemohl si vzpomenout úplně přesně.

„Jen tak jednoduše?“ zvedl Valera jedno obočí a vytvořil přesně ten úšklebek, kvůli kterému mu byla vypisována napomenutí za drzost.

„Úplně takhle jednoduše. Nevím, co za tím pořád hledáte.“ získal Juri jistotu, protože věděl, že Valera jej nechá brzy být a budou se moct bavit o daleko záživnějších věcech, než je jeho nedávná zkušenost.

Jestli vůči tomu večeru něco pociťoval, bylo to zklamání. Doufal, že si druhé setkání užije trochu víc, ale vlastně to nebylo tak zlé. Jistě by si na většinu věcí poměrně brzy zvyknul, jen potřeboval čas. Pokud se s Ludisem rozhodnou ještě pro jednu lekci, jistě už to bude mnohem lepší.

„My nehledáme nic. Jenom jsme prostě zvědaví. Po tom minulým jsi nám taky nic neřekl. Když jsi poprvý obtáhnul Stáze, mluvil jsi o tom celej měsíc.“ vysvětlil se Valera hlasem kantora a hodil si do pusy poslední kyselou borůvku.

„Tak pardon, že o tom pořád nemluvím. Není moc co říct, vlastně to byla docela nuda.“ rozhodil Juri dlaně od sebe a zmáčkl mezerník, aby zastavil film. Nesnášel, když mu utíkal příběh. I když jej viděl mnohokrát a mohl by recitovat. „To už je víc vzrušující, že jsem konečně sehnal tu basu.“ dodal v naději, že změní téma.