Zmláceného ho vyhodili z jednoho z dražších podniků a se slovy, že pokud se zde ještě někdy ukáže, tentokrát ho zabijí, za sebou zabouchli dveře. Erik Murray se křivě usmál a utřel si krev, která mu stékala z nosu přes rty až po bradu. Opřel se o stěnu, která ho příjemně chladila do zátylku. Přivřel oči a zaposlouchal se do ševelení větru. Jak si myslel… Gerarda z hlavy nedostane jenom tím, že bude oblbovat hlavy ostatním mladíkům. Gerarda, který pro něj tehdy znamenal všechno. Nepostřehl, kdy se mu do očí dostaly slzy. S obtížemi vstal a jako opilec se potácel ze strany na stranu. Jako poslední dodatek k ponurému jeho životu začaly se kolem něj snášet chladivé kapky letního večera, který opětovně musel strávit sám.

Nepostřehl, kdy se dostal na hlavní silnici. Neviděl blížící se reflektory světla, které ho oslepily až v poslední vteřině. Neslyšel brzdy, které se zoufale snažily zabránit nehodě. Ucítil jen tvrdý dopad na zem. Mezi všemi těmi zraněními z baru nebyl poplašený řidič poznat, zda mu je způsobil on, nebo někdo jiný. Erik přimhouřil oči.

‚Gerarde…‘ pomyslel si a zavřel oči úplně.

---

Tu noc si Simon šel stěžovat uklízečce, že mu opětovně někdo sebral boty, přestože je dával do své vlastní přehrádky, jemu vyhrazené, jím podepsané! Nestalo se to poprvé, kdy mu někdo odcizil boty těsně před koncem směny. Uklízečka nejspíše afrického původu však jen kroutila hlavou, že ona to v žádném případě být nemohla, přestože tam chvíli před jeho příchodem do práce uklízela, a od té doby neměla čas se tam kdy vrátit. Byl to ten nevrlý typ čtyřicetileté ženy v přechodu, která si bude stát za svým až do konce debaty, protože je tvrdohlavá a ví, že právo je na její straně.

„To mě nezajímá!“ vybuchl Simon, rozčílený vzteky a hlavně tím, že už za tak nízký, mizerný plat si musí každý druhý týden kupovat nové boty, protože mu je někdo vyhazuje nebo krade. A nepomáhá ani fakt, že je zde skoro 24 hodin denně, každý den v týdnu. Nemá žádný soukromý život, nemá rodinu ani partnera. A navíc je gay. Copak to jde na něm všechno tak moc vidět, že mu všichni, obzvlášť tato milá osoba, musí každou chvíli něčím ničit život ještě víc?

„Pane Rockfielde, uklidněte se prosím,“ poprosila ho žena v přechodu nevrle. „Nemám na práci se tady s vámi vybavovat, musím ještě uklidit další dvě patra. Pokud si chcete stěžovat na mou práci, stěžujte si jinde. A noste si pořádné přezůvky!“

S poslední větou poukázala na jeho chodidla, která na sobě nesla naneštěstí celé a ještě nezcizené bílé boty, které zde nosil každý doktor. A to, že měly díru u palců, byla jen drobná vada na kráse – když držely, může je nosit. Až se rozpadnou, může je vyhodit s čistým svědomím. Není až takový pracháč, aby si každý druhý týden kupoval ještě pracovní obuv!

„Až budu vydělávat milióny, klidně si budu kupovat každý den nové přezůvky, ale pokud mi je někdo bude pořád krást nebo vyhazovat, tak asi nebudu mít možnost si na ně vůbec našetřit!“ vyjel po ní vztekle. S touhle ženou se takhle hádal nejčastěji. Nebyl jediný, komu se zde ztrácela osobní obuv, ale byl jediný, kdo se zrovna u ní vyskytoval nejčastěji.

„Obviňujete snad mě?“ zaprskala na něj žena.

„To jsem nikdy neřekl, ale byla jste jediná, kdo je viděl naposledy.“

„Tak teď mě dobře poslouchejte!“ vyjela po něm nyní žena, sebrala smeták a hrozila jím mladému doktorovi těsně u obličeje. „Makám tady stejnou dobu v týdnu jako vy, ale v letech jsme někde úplně jinde! Vy jste úplný cucák oproti mně, až si tady odedřete dvacet let a budete mít přitom ještě pět krků děcek a tři dospělé krky navíc, které budete muset živit za ten váš mizerný plat, tak se potom klidně budeme moci pobavit nad kávou. Ale momentálně opravdu nemám čas řešit vaše boty! Takže si je sežeňte, kde chcete!“

Prudce praštila se smetákem o zem, sebrala své věci a odešla. Simon chvíli mrkal, než se vzpamatoval a zakřičel za ní, přestože byla už dávno pryč: „Já si ty boty najdu! A uvidíme, kdo má pravdu!“

Dlouze si povzdychl. Mohl by si tyhle vzít domů jako své vlastní, ale pak by je nemohl používat tady. A na bosé nohy tady chodit nemůže. Napadlo ho ještě se podívat do Ztrát a nálezů. Když bude mít štěstí, najde tam nějaké úctyhodné boty od pacientů. Pokud je správně vydezinfikuje, možná si je bude moci přivlastnit. Ostatně – v této nemocnici je majetek jednoho majetkem všech.

Prohledal několik košíků s věcmi – klidně i od dětí – měl malou nohu, takže si mohl vypůjčit i boty s velikostí pro děti. Našel nějaký pár, který mu vyhovoval a dokonce byl i v jeho velikosti! Štěstí ho úplně neopustilo. Děkoval bohu a hned je vyzkoušel. Ano, tyhle mu padly! Raději si je rovnou odnesl do pokoje a schoval je do svých věcí, zamkl skříňku. A ode dneška si bude dávat boty jenom dovnitř pod zámek, i když bude mít ta čarodějnice řeči!

Byl připravený se jít porozhlédnout po pacientech a optat se jich, jak se cítí. Ale pak se zarazil. Tři hodiny ráno. Moc lidí by si s ním už nyní asi nepopovídalo. Pousmál se pro sebe. Usadil se do křesla a zavřel oči. Skoro se odnaučil spát. Nedával moc dobrý příklad pacientům zdejší nemocnice. Ale musel tvrdě pracovat. Pohlédl na fotku nějakého mladíka. Smutně se pousmál. Slíbil mu to. Vzal ji do rukou a jemně po ní přejel rukou. Slíbil mu, že jednou tuhle nemocnici povede on sám. A udělá vše proto… aby nikomu dalšímu jeho člen rodiny nezemřel před očima. Ať už se stane cokoliv.

Zavřel oči a zabránil tak slzám vejít na povrch.

Už to byly tři roky, co jeho mladší bratr zemřel jenom proto, že neměli dostatek doktorů a vybavení v této nemocnici. Byl u toho, když umíral. Držel ho v náručí, když opouštěl tento svět. A to jenom proto, že si nevšiml narušené tepny. Zemřel na krvácení do mozku.

Tehdy obviňoval a ječel po tom spolužákovi, který měl čerstvě řidičák a vychloubal se, že ho odveze daleko do Ameriky, aby tam mohli spolu žít. A ten večer, kdy měl noční službu, mu pod rukami prošel jeho mladší bráška… a on nebyl schopný ho zachránit.

Udělal by cokoliv… cokoliv na světě, aby mohl vrátit čas. A svého bratra zastavit. Aby zastavil toho kluka před řízením v podnapilém stavu. Pevně si stiskl vlasy mezi prsty a zhluboka, však trhaně se nadechl. Kdyby ho zastavil už předtím… kdyby mu zakázal jít na tu oslavu spolužaččiných narozenin… kdyby… jeho bratr mohl přežít. Mohl by nyní žít, radovat se ze života, oslavit své dvacáté narozeniny. Začít pracovat jako doktor. Založit rodinu.

A místo toho zemřel v sedmnácti… v podnapilém stavu, na krvácení do mozku. Jeho vinou.

Netušil, na jak dlouhou dobu vypnul. Vrátil se do reality ze svých vzpomínek až s prudkým otevřením dveří, kdy dovnitř vtrhla nějaká sestřička a zadýchaně chvíli stála na prahu, aniž by něco řekla. Potom se zhluboka nadechla a sdělila mu:

„Přivezli nám opilého člověka, kterého srazilo auto.“

O víc se Simon nestaral. Dostal naději. Dostal naději, že bude moci zachránit každého jiného člověka… aby na něj jeho malý bráška mohl být pyšný. Prudce vstal a hned se vyptával na podrobnosti, zatímco kráčel směrem k hlavnímu sálu. Žena mu vyjmenovávala všechny možné informace, jen jméno ne. Ne, že by ho nevěděla. Ale moc dobře věděla, o jakého muže se jedná. Pamatovala si ho ještě z autonehody o tři roky zpátky. Pamatovala si i na mladíka, kterého tu noc nebyli schopni zachránit.

Pamatovala si na bratra Simona Rockfielda až moc dobře. Nejednou zde přišel, aby Simona navštívil. Tehdy doktor Rockfield věděl, jak se smát, jak si užívat života, jak se bavit, nepracoval každý den jako robot. Tři roky. Netrpěl snad už dost dlouhou dobu za chybu, kterou nezpůsobil?

Po chvíli už oba dva byli na sále spolu s dalšími doktory a sestřičkami. Simon si upravil roušku na tváři a nechal si dát rukavice. Nedíval se na tvář… Mohla by mu připomínat noc z minulosti, která ho děsila. A to nemohl dopustit. Musel se plně soustředit.

Na operačním sále se, jako pacient, nenacházel nikdo jiný, než Erik Murray. Bývalý úspěšný makléř, který propadl alkoholu a depresím v tak mladém věku. Před třemi lety. Kdy způsobil nehodu a nebyl schopný se smířit s tím, že jeho spolužák (a láska) tu noc zemřel kvůli němu, že už nikdy víc neuslyší jeho dokonalý smích, že neuvidí jeho stydlivý výraz, když mu vtiskl polibek na líčko.

‚Gerarde…‘

Jenom to si stihl pomyslet, než ho pohltila temnota.

Simon v duchu děkoval všem svatým, že tentokrát sanitka přijela v čas a přivezla ho dřív, než bylo v plánu. Takhle ho stihl zachránit. I kdyby měl za to zaplatit vlastním životem. Nešlo jenom o nehodu – někdo ho předtím dost surově zmlátil.

Byl to on, kdo mu očistil obličej od krve. Mužné tváři, jako byla ta jeho, jenom prospěje pár jizev – ženy jsou dost ulítlé na jizvy. I on, kdyby mohl, by si dal říct. Ale takový samec rozhodně nebude na chlapy. Jako vždycky.

Věnoval se své práci a nevěnoval pozornost slabému hlasu ve své hlavě, který ho před něčím varoval. Tu tvář poznával, ale nemohl ji díky těm jizvám zařadit do nekončícího seznamu pacientů.

---

Simon byl na sebe pyšný. Přestože někteří začali v průběhu vyšilovat, on je uklidnil. A tak ten muž přežil. Umýval si ruce a přitom poslouchal řeči kolegů, kteří si stěžovali na dalšího opilce, který se nerozhlédl. Ty šrámy na tváři nevypadaly na zranění z opilecké bitky. Spíše… jakoby ho někdo držel a mlátil ho. Aniž by mu dal šanci se bránit ranám. Ne, není to jeho starost. A pokud bude zvědavý, může se ho zeptat, až se probudí. Což nebude dlouho trvat – jeho tělo je silné, brzy se probudí. Do té doby ho může chodit navštěvovat a kontrolovat. A prohlížet si ho

‚Stejně z toho nic nebude, takže to rovnou vzdej, Simone,‘ pomyslel si Simon sklesle a povzdychl si. Nejspíš by si vážně zasluhoval volno, ale to by si musel odstěhovat všechny věci z pracovny, protože to, co není připevněné k zemi, to je majetkem všech. Překvapovalo ho, že mu ještě mahagonový stůl nikdo nesebral rovnou s počítačem, klávesnicí a v neposlední řadě i myší. Aha, zapomněl, že stůl je poškrábaný, špinavý od kávy, a jako počítač vlastní nějaký starý model, který se naposledy vyráběl ještě v roce 2005.

A pak v porovnání s primářovou kanceláří, která je vyblýskaná nejmodernější technologií (dokonce i zámkem, který je příliš drahý na to, aby ho mohl mít každý) se člověk zamýšlí, kde teda všechny ty peníze jdou, když mají ostatní tak mizerné platy? Ředitelka si u sebe prostě chce držet nadějné lidi, kteří mají dobré nápady. Aha, už zná ten důvod. Zasedaček se nezúčastní. Raději zkontroluje celou nemocnici desetkrát, než aby na jednu z nich šel. A přitom pracuje za deset lidí. A ještě mu kradou boty! Takže je vše v naprostém pořádku.

Nedalo mu to a rozhodl se zajít do pokoje to mladého muže, kterého operoval. Tiše otevřel dveře, přestože věděl, že muž bude v hlubokém spánku. V málo osvětleném pokoji pozoroval jeho popelavou pleť. Jemně mu přejel po vlasech.

Konečky prstů opatrně obkresloval jeho rysy ve tváři. Neuvědomil si, kdy mu svou ruku vsunul do té jeho a pevně ji stiskl. Až posléze se zarazil, když zase začal vnímat realitu – kdy byl jenom kousek od jeho tváře, od jeho plných rtů, kdy mohl nyní dokonale vidět, že spodnější ret je jen o něco málo plnější, než ten druhý… jistě několikrát za život již skousnutý jinými zuby než těmi jeho. A nespočet nehezkých jizev, které na jeho kráse však nijak neubíraly, ba naopak.

Pomalu se odtáhl a vysunul svou ruku z příjemného, teplého sevření.

Kdyby měl právo, políbil by ho, pozval ho na kávu, na brzkou snídani… ale takhle zneužívat situace pro své vlastní potěšení – takový rozhodně nebyl. Naposledy mu prohrábl vlasy a vzdálil se od muže, aniž by se podíval, jak se vlastně jmenuje. A opět mu zahlodalo hluboko v mozku, kde tu tvář už viděl. Bez jizev a drobných tmavých vousků, které zdobily jeho tvář jen těsně pod nosem do elegantního fousku, který nosívají Francouzi.

Zavřel za sebou tiše dveře a s rukami v kapsách se vydal zpátky do své pracovny.

„Pane Rockfielde!“ zvolala najednou sestřička a hnala se k němu. Jen jí kývl na pozdrav a pokračoval směrem do své pracovny. Možná si ještě dá uvařit kávu, aby byl plný energie. Za pár hodin půjde zkontrolovat tentokrát celou nemocnici, nejen jeho.

Sestřička mu něco vykládala. Vnímal ji jen na půl. Vybavoval si tvář muže, jeho rty, jeho klidný, mírný dech na jeho tváři, když byl tak blízko něj, jeho dotek, který vysílal elektrické šoky do těla, které si myslelo, že stejný pocit už nikdy neucítí. A přeci se stalo.

Ano, musel uznat, že ho onen neznámý muž zajímal.

„… a jmenuje se Erik Murray. Měl u sebe občanku, kdybyste si ji chtěl zkontrolovat,“ řekla a nabízela mu občanský průkaz, ale Simon se místo toho prudce zarazil. Zbledl jako stěna, až se sestřička lekla, že se mu udělalo nevolno z přepracování. Ani by se tomu nedivila. Ale divila se tomu, co přišlo potom. Poprvé po třech letech se v jeho očích objevilo něco víc, než nezájem, osamění a smutek. Otočil se na ženu, která na něj zmateně zamrkala.

„Erik… Murray…?“ zopakoval to jméno po ní.

To jméno… bylo jiné označení pro hurikán.

Hurikán, který Simonovi před třemi lety vzal všechno.


Průměrné hodnocení: 4,85
Počet hodnocení: 59
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.